Sarvonův odkaz - 72. kapitola: Nepřítel tvého nepřítele...
(Na obrázku snaživý vyšetřovatel Hedis)
Zatímco se Viola s bratry usiluje přesvědčit vedení Aliance, že Otta s dareveny stabilitu Metaprostoru neohrozí a především, že recept na Zmatečník je dobře ohlídaný před zneužitím, Otta v podzemním výzkumném středisku zažívá peklo ve spárech ambiciózního a poněkud úchylného wemura Hedise
„Tady to je bulevní dlubka z Dervosu,“ pochlubil se Hedis. „Na první pohled vypadá jako lžička na krémový dezert, že? Ale když se podíváš zblízka, uvidíš, že jedna strana oválu je ostrá a druhá hladce zapravená. Ideální tvar pro bezpečné dloubání očí. Vydloubne hladce bulvu, ale oční nerv odřízne, aniž by ho vytrhla. Tím se zabraňuje poškození mozku.“
Otta zbavený veškerého oblečení ležel na studeném kovovém stole a zíral do bílého stropu. Paže a nohy měl široce roztažené, jeho zápěstí a kotníky vězely v kovových obručích. Ale to wemurovi nestačilo. Pro jistotu mu zafixoval i hlavu, krk a trup, aby se nemohl ani hnout. Třesavka vyvolaná bolestí z trhání nehtů už pominula, tělo měl tak ztuhlé zimou, že už nic necítil. Draveni za rozhraním vyčerpaně podřimovali. Byl by rád odpadl s nimi, kdyby ho ten přičinlivý wemur neustále nebudil. Choval se nadmíru přátelsky. Nejdříve Ottovi pochválil pěkně vypracované svaly, potom se mu omluvil za nepohodlné poležení.
Agent byl navlečený v bachraté prošívané bundě plněné čirikavím peřím, přes kterou měl navlečenou velkou bílou zástěru zamazanou čerstvou krví. Přecházel kolem pultíku a probíral se nástroji. Postupně je Ottovi strkal pod nos a obšírně popisoval, jak velkou paseku umí způsobit jeho tělesné schránce. Pokaždé, když vybíral další věcičku, nechutně kovově to cinkalo a drásalo Ottovy už tak přetížené smysly.
„Které oko máš méně v oblibě? Levé nebo pravé?“ zaševelil. Když se nedočkal odpovědi, znuděně zamručel: „Nemůžeš se rozhodnout? Stejně nakonec dojde na obě. Ale dobře, zatím zkusíme něco méně destruktivního.“ Ukázal Ottovi tenký lesklý nožík. „Obyčejný skalpel je nakonec nejlepší. Vlastně je to tentýž, kterým jsem Trajanisovi stahoval tu jeho exkluzivní zlatou kůži. Přál bych ti slyšet, jak u toho řval. Těšil jsem se, že si dám ušít boty. Za boty z kůže sahíjinsko-krenevského míšence, bych na Nikodemu dostal majlant. Naneštěstí jsem tu kůži musel vrátit. Přirostla trochu nakřivo. Teď aspoň víš, proč ten arogantní blbec nikdy nechodí s holýma nohama. Protože má na obou stehnech jizvy. I po sto padesáti letech.“
Psychopat znova máchl skalpelem nad Ottovou hlavou a spokojeně se rozchechtal.
„Na Nikodemu to znám,“ zasípal Otta v potřebě získat trochu času.
„Samozřejmě,“ odsekl mnohem ostřejším tónem wemur. „Můj přítel Deo o tobě občas mluví. Jeho burza se nedá srovnávat s Dražební síní tvé matky, ale i tam najdeš extrovní kousky. Když dojde na oceňování starožitností, Deo vždycky končí u tebe: Toto by měl vidět Otta, říkává. Nejdřív jsem si to nedal dohromady, až včera mi došlo, že Deův kamarád Otta a orkenský císař Ottumor jsou jedna a tatáž osoba.“
Otta nechápal, jak se může Deo z Nikodemu přátelit s takovým hovadem jako je Hedis, než ho napadlo, že je to skoro stejný paradox, jako když se Viola z Robustuy dokázala spřátelit s ním. Viola. Jak se asi má? Zavřel oči ve snaze vybavit si její tvář. Ty zelené oči. Ty nádherné rty. Zavalily ho pocity radosti a vděku, že jí mohl být na blízku. Kdyby teď umřel, vůbec by mu to nevadilo.
Probrala ho další facka. „Neflákej se, Ottumore! Nebudeš chrápat, když já musím tvrdě pracovat!“
Zíral do Hedisova světélkujícího obličeje. Ten chlap byl vážně krasavec. Zlatavé oči, pravidelné rysy, umně naaranžovaný účes. Z fleku by mohl hrát v divadle prvního milovníka.
„Myslel jsem, frajere,“ zachraptěl, „že tě ta práce baví.“
Wemur se zamračil a znova zašermoval skalpelem. „To ano, ale zneklidňuje mě, že zatím nevidím výsledky. Tak co? Nechtěl jsi mi říct něco nového o Zmatečníku? Neměl bys příliš otálet. Trajanise právě vyslýchají na Truo-fi. To je ta základna, na které držíme Launu, kdybys nevěděl. Věc se má tak, že jestli Trajanis začne zpívat jako první, už tě nebudeme potřebovat.“
Zpráva o Trajanisově zadržení Ottu znervóznila. „Trajanis ten recept nezná,“ procedil skrze zuby.
Je možné, že by si troufli na samotného Vykladače? zeptal se dravenů.
Vypálili celou salvu odpovědí: Nesmysl. Aliance by proti Vykladači nešla. Kdyby jim nepomohl, Metaprostor by už neexistoval. O jeho podílu při záchraně pleteně se vyprávějí legendy. Hedis lže, aby tě vyprovokoval.
Sakra, měl jsem držet hubu, prohodil.
To jsi teda měl, přisadil si jeden z dravenů, a Otta podle dikce poznal, že to byl ten první, který se nikdy s ničím nepáral.
„A jakpak to víš, Orkenče, že Trajanis ten recept nezná?“ zeptal se vítězoslavně Hedis. „Ještě před chvílí ses dušoval, že jsi o Zmatečníku nikdy neslyšel.“
„Dobře, slyšel jsem o něm,“ připustil Otta. „Ale protože je to pouhá legenda, tak žádný skutečný Zmatečník neexistuje.“ Vyslovoval zřetelně a pečlivě odděloval slova, jako kdyby mluvil s blbcem. „A jestliže Zmatečník neexistuje, nemůže princ Trajanis znát recept na jeho výrobu. To dá rozum.“ Čekal, že wemura vyprovokuje k nějaké rychlé akci. Že se třeba neudrží, a nedopatřením ho zabije, ale narazil na profesionála.
Cinkl další kovový nástroj. „Toto jsem hledal! Jestlipak víš, co to je?“
Zamával nad Ottovým obličejem speciálně tvarovanými kleštěmi. „Tady ten šikovný instrument jsem si přivezl z Vahanu.“ Ukázal na kovové čelisti. „Plošky jsou potažené varpexovou membránou. Nažhaví se během okamžiku. Stačí obemknout a zmáčknout. Tkáň se okamžitě seškvaří, a to, co předtím viselo, snadno odpadne.“ Významně kleštičkami zacvakal. „Jaký názor máš na kastraci?“
„Víš ty co?“ zachrčel Otta. „Táhni do sůsí prdele.“
Hedis se uchechtl a znovu kleštičkami zacvakal. Chtěl říct něco vtipného, ale vyrušilo ho pípání. Vyhrnul si rukáv tlusté bundy a podíval se na komunikační náramek. „Ten mi tu chyběl,“ prohodil a zamířil ke dveřím, které se otevřely.
„Děje se něco? Jsem uprostřed výslechu,“ řekl příchozímu. A nejspíš mu zatarasil cestu, protože zůstali u dveří.
„Přišel jsem se podívat, jak to jde, kolego,“ zněla odpověď. Otta nemohl pohnout hlavou, ale poznal Jeronýma po hlase. „To je krev, na té zástěře?“ Doktorův hlas zněl přátelsky a až příliš klidně, ale skrýval v sobě ostří.
„Jenom pár škrábanců, to je standardní postup,“ odsekl wemur.
„Jak pro koho,“ kontroval doktor. „A taky pár vytržených nehtů, jestli dobře vidím. Vlastně mě posílá Kendrick, abych ti vyřídil, že situace se zadrženým se neustále vyvíjí. To znamená, že bys měl být opatrný na metody, které volíš.“
„K jakým změnám došlo, sakra?“ naježil se Hedis. „Dobře, povíš mi to venku. Přece to nebudeme řešit před ním.“ Ještě předtím, než s Jeronýmem odešel, uštěpačně Ottu požádal, aby zatím sám nic nepodnikal, že se brzy vrátí.
***
Rozhostilo se ticho. Pocit krátkodobé úlevy vehnal Ottovi do očí slzy. Podrážděně zamrkal. Napadlo ho, že Kola osudu se točí pomalu, ale jistě. Když ještě žil jako člověk, a dobýval další území pro Orkenskou říši, patřilo zbavení mužnosti k běžným formám dehonestace poražených. Tehdy bez výjimky platilo, že životy smrtelníků patří bohům. A vědělo se, že bohové se ochotněji spokojí s věřícími, kterým nějaký ten kousek těla chybí, než aby o ty věřící úplně přišli ve prospěch konkurence. Ani Otta při potírání odporu nejednal v rukavičkách, a měl v této oblasti na duši temná místa. A ještě byl na sebe mnohdy pyšný, jak chytře situaci zaonačil. Teď ho to dohnalo. Po sedmi staletích. Sakra, kdyby tehdy věděl to, co ví teď…
Okamžitě přestaň myslet na to, nač právě myslíš, ať už je to cokoliv! okřikl ho draven číslo tři.
Tvoje srdce bije příliš rychle. S takovou pukne, vystřídala ho jednička.
A my nemáme dost energie na reparaci takového rozsahu, dodala zlověstným tónem dvojka.
„Nechci, abyste mě opravovali,“ zachrčel polohlasně Otta. „Nevadí mi, že zemřu.“
Ale nám to zatraceně vadí. Nestojíme o mrtvou schránku! Víš, co dá práce s ní manipulovat?
Kdyby tu jenom nebyla taková zima…
Zasyčení mechanismu posuvných dveří upozornilo na Hedisův návrat. Spolu s ním do ledové cimry vletěl závan teplého vzduchu. Otta nemohl hýbat hlavou, proto Wemura uviděl až ve chvíli, kdy se nad ním sklonil. Vypadal naštvaně. „Je mi to líto,“ zavrčel, „ale musíme tu operaci odložit. Prý se ukázalo, že žádný Zmatečník neexistuje. Takže jsi mi vlastně nelhal.“
Buď se opravdu stalo něco, co pohlaváry donutilo vycouvat, nebo se doktor Jeroným snaží Hedise zdržovat. Ale proč? Co to pomůže, jestli Hedis začne s porcováním o něco později? Ottovi bylo jasné, že wemur Jeronýmově zdůvodnění, ať bylo jakékoliv, neuvěřil. „Říkal jsem ti,“ řekl Hedisovi, „že Zmatečník je legenda. Nechápu, proč se tolik zlobíš, když se to potvrdilo.“
„Mám zkrátka jisté pochybnosti,“ pronesl jízlivě wemur. „Ale dobrá. Já přece nejsem žádný ignorant. Počkáme, jak se k tomu v konečné verzi postaví Triáda.“
Rozvázal si zástěru a rozmáchlým gestem ji hodil do kouta. Promnul si zkřehlé ruce a řekl: „Rozkazy se změnily. Mí nadřízení tě údajně chtějí v jednom kuse. Ale žádnou zásadní změnu nečekej. Žádají po mně analýzu tvých nadstandardních symbiontů. Jdu to přichystat. Ještě si užijeme spoustu zábavy.“
***
Čtyři mlčenlivé bionické jednotky přemístily Ottu i s lehátkem do další studené komory. Stěny tvořila zrcadla, aby si vyšetřovaný mohl dokonale prohlédnout, jaké škody mu výslech působí. Jakmile osaměli, zahájili draveni odbornou debatu na téma: Co tak zásadního se muselo přihodit, že Triáda dala Zmatečník k ledu. Otta se neúčastnil, ale poslouchal, aby nemusel přemýšlet o sobě, o tisícovce promarněných šancí, o Viole, kterou už nikdy neuvidí.
A pak ho něco napadlo.
Hej, vzpomínáte, jak Vykladač mluvil o našem propojení? Co ho využít?
Myslíš to o našich výběžcích a informacích? zareagoval první.
Přesně to měl Otta na mysli. Vykladač jim připomněl vedlejší efekty jejich propojení. Vazba na mě vás tři udržuje v této časoprostorové verzi reality, konstatoval Otta. Ale vaše výběžky oscilují mezi různými variacemi. Jelikož se dotýkáte paralelních linií Pravděpodobnostního pole, získáváte alternativní informace. Vykladač vám radil vzít moje vědomí na procházku až ke konečkům, abych ty informace nasával s vámi.
Kupříkladu naše jména, že, prohodil třetí. Ale tady jsme v nulovém poli, holoubku. Zdi jsou prošpikované bizárovými vlákny.
Byli jsme tu se Sarvonem, potvrdil druhý. Zkoušeli jsme to. Tady se na pole nepřipojíme. Nemáme jak. Zima nás drží uvnitř tvého rozhraní.
K čemu by ti byly informace, k čemu naše jména, když tu ležíš svázaný jak masová roláda? podivil se první.
Ovšemže tady se k pleteni reality nedostaneme, připustil Otta. Ale co kdybych já pustil vás do té mé? Moje mysl je napůl lidská a napůl božská. Pořád jsem napůl ideový konstrukt. Moje mozková tkáň taky sestává z pleteně. A já se ptám: Je v mé nervové pleteni dostatek magie, abyste ji dokázali přeměnit v teplo? Abyste se zahřáli, rozdupali hajzla s kleštičkami a dostali nás pryč? Nulové pole vám brání sosat informace z vnější pleteně reality, ale nemá vliv na způsob vašeho přemisťování. A když získáte teplo z mé interní pleteně…
Jako první to komentoval trojka: To je… zajímavá hypotéza. Na to si přišel sám?
Jestli nás do sebe pustíš, mohl bys dopadnout jako Sarvon, prskl dvojka.
Jakože se zblázním? Když nic nepodnikneme, přijdu o rozum tak jako tak.
Když Sarvona zajali, byl z našeho propojení úplně šílený. Vyslýchali ho tady, na Leno-o-vinu. Zdejší nulové pole mu pomohlo se od paralelních verzí reality odpojit. Jeho šílenství pominulo. Naneštěstí pozdě, protože zločiny, které natropil, už se napravit nedaly. Potom ho převzali Mizeonci a dvě stě let ho drželi v Chřtánu, než ho konečně popravili. Před smrtí byl skoro normální a nevýslovně trpěl, protože si uvědomoval, co spáchal. A my ty to měli denně na talíři. To jednou…
Dvojka se vždycky rád poslouchal, ale tady šlo o čas. Dobře, dvojko, uťal přednášku Otta, je mi líto, co jste museli se Sarvonem snášet. Ale teď se bavíme o mně.
Bude to nové i pro nás. Výlet do neprobádaného univerza, prohodil trojka.
Pusťte se do toho, otevírám vrata!
Úplně poprvé od časů, kdy byli prvně spojení, se Otta dravenům naplno otevřel. Vpustil je do svého vědomí, podvědomí i nadvědomí, ať už ty končiny cvokaři nazývají jakkoliv. Ucítil, kdy přesně vraty prošli. Bylo to jako cupitání malinkých nožiček po mechovém kožichu. Cítil to úplně jinak, než když v raných fázích jejich spojení ty bariéry neuhlídal, a ony byly násilně a bolestivě probořeny.
Tentokrát to nebolelo, protože se nebránil.
Jestli tam narazí na jeho nejtajnější pubertální představy? Megalomanské ambice dobyvatele? Studený nezájem vůči Newinettě? Trpkost zklamání ze společných potomků? Smutek ze zavržení vlastní matkou? Závistivé pocity vůči nevlastním sourozencům? Pomstychtivé toužení zakroutit krkem Pánovi Chřtánu? Nebo Hedisovi? Jen ať si to mazlíci užijí! Ať si naberou, co unesou, pokud se tím zahřejí. On přece nemá co ztratit.
***
