Sarvonův odkaz - 6. kapitola: Barva strachu je černá
(O rok později)
Viola nevěděla, kam se má podívat dříve. Tak tohle je ta slavná Podsvětní galerie bohyně Exis! Kráčela po rudém koberci uličkou mezi skříněmi a policemi. V prolukách stály podstavce se sochami démonů, bohů a draků. V nehybném vzduchu se vznášely prastaré vůně. Vodní lampy zavěšené na dlouhých řetězech postupně zesilovaly záři, když pod nimi někdo procházel a zase pohasínaly, když se ten někdo vzdaloval. Pozorované z dálky, zeslabené do barevných jiskřiček, připomínaly hvězdy na noční obloze. Na hlavní prohlídkovou trasu v pravidelných odstupech navazovaly chodby vedoucí do stran, které byly, kam až oko dohlédlo, lemovány dalšími úchvatnými kousky.
Některé věci se podobaly exponátům v babiččině soukromém archívu, ale byly tu i hromady padělků a laciných krámů. Ty tři plastiky vahanských bohů za řetězovou přepážkou mají sotva cenu materiálu, ze kterého byly vytesány. A tamta soška rozšklebeného baziliška z pozdně netrebské éry vypadá hrozivě, ale jinak je neškodná.
Skutečnou pozornost si zaslouží tady ta vyvolávací tabulka. Vypadá jako placka z bláta, do které někdo z rozmaru dloubal klacíkem, a pak ji zapomněl v blízkosti ohniště. Vlivem žáru se bláto s vrypy přeměnilo v keramický střep, který přetrval tisíciletí. Přestože tabulka vypadá naprosto bezcenně, obklopuje ji silové pole. Clona tu věc nechrání před zloději, nýbrž jí zabraňuje ovlivňovat okolí. Kletba vyjádřená grafickými znaky a fixovaná ohněm je stále funkční a pořádně silná, protože navzdory bariéře trochu prosakuje – což Viola ucítila podle mrazivých výbojů, které se bolestivě tříštily o její pokožku, jakmile se k tabulce přiblížila.
Chtěla vědět, odkud taková vražedná tabulka pochází a co způsobuje, i když bylo docela dobře možné, že už to upadlo v zapomnění. Dalo by se to zjistit, kdyby se někdo pokusil tabulku zničit. Následky by mohly být různé. Třeba by z Podsvětí zmizely všechny špendlíky. Nebo by se voda v řekách proměnila v kolomaz. Ale Violu zajímaly i další vystavené věci. Jak jsou staré, kdo je poprvé popsal a zařadil do katalogu, jaká je jejich hodnota umělecká, historická, užitná, sběratelská.
Kráčela po babiččině boku a pravidelně dýchala, aby samým rozrušením nevyletěla ke stropu. Vlastně by se tolik nestalo, protože výjevy rámované žebrovím klenby, pojednávající o trojném dělením Riiberionu, přímo žadonily o podrobnější prozkoumání. Na jazyku ji svrběly desítky otázek, ale neodvažovala se je vyslovit, protože její babička, emeritní robustuanská královna Klarisa, nebyla v nejlepším rozpoložení.
Dnes po večeři se Klarisa k Viole nenápadně přitočila a požádala ji, aby se dva cykly před půlnocí dostavila do skleníku s kolíviemi. Prý jí potřebuje něco důležitého říct. Když tam Viola přišla, babička už na ni čekala. Tvářila se nezvykle vážně. Udělala jsem chybu, a musím ji napravit, holčičko. Ty jsi jediná, kdo mi s tím může pomoct, vysvětlovala. Nedávala jsem si pozor na pusu. Před nevhodnými osobami jsem se zmínila, že mám v opatrování Sarvonovy deníky. A okamžitě mi byla nabídnuta závratná suma k jejich prodeji. Samozřejmě jsem to odmítla, ale odůvodnila jsem to způsobem, který to ještě zhoršil. Řekla jsem, že můj vnuk Grenedon ty deníky právě studuje, protože obsahují návody na zapomenuté elixíry.
Protože celá rodina kvůli bratrově podivném zmizení už rok žila v horečnatém oparu, bylo pro Violu snadné se dovtípit, že ta nepromyšlená babiččina zmínka o denících a Grenedonovi, může s tím zmizením souviset.
Ještě jsem to nikomu neřekla, protože mám jenom podezření, upozornila Violu Klarisa. Ale s tvou pomocí bych mohla získat i důkazy. Chceš přece bratra zachránit?
A Viola samozřejmě chtěla.
Přeneseme se do riiberionského Podsvětí, řekla Klarisa. Přinutíme Exis, aby ti dovolila nahlédnout do Hlubiny věčnosti. Pokud je Grenedon naživu, měla bys ho díky Hlubině najít, protože jste těsně rodově spříznění, protože jsi mladá a nepoznamenaná nečistými kouzly.
Klarisa z nějakého zvláštního důvodu odvedla Violu do koňské ohrady. Otevřela portál právě tam, místo aby to udělala na nádvoří, pod běžným dohledem vojáků matčiny gardy. Dále přišlo Viole zvláštní, že babička pro přesun na Riiberion zvolila portál, zatímco se běžně mezi světy přemisťovala prorůstáním. Ještě v té koňské ohradě Violu napadlo, jestli by neměla babičku zastavit, a jestli by nebylo lepší se o všem poradit s rodiči. Jenže otec byl tou dobou v cizině, a matka by po Klarisině rok odkládaném přiznání nejspíš v záchvatu zlosti zbořila palác. Ne. Lepší bude to neodkládat.
A tak byli zde, v Podsvětní galerii. Jejich hostitelka, dáma oblečená v bílé tunice a pohodlných šedivých kalhotách, vůbec nevypadala na hrozivou a nejmocnější vládkyni riiberionského Podsvětí. Když o ní Viola četla, představovala si ji v nazdobených rudých šatech, ověšenou šperky a závoji, s dlouhou hřívou černých vlasů, které dramaticky povlávají v průvanu. Vlasy skutečné Exis byly temně hnědé, stočené do jednoduchého drdolu. Byla to hezká žena s hladkou bledou pletí. Její oči byly temné, se zlatým kroužkem kolem duhovky. Byla by působila i přívětivě, ale když mluvila s babičkou, sálal z ní chlad a ostražitost, jako kdyby čekala útok.
Tak to je tvá nejmladší vnučka? Pěkné dítě, poznamenala Exis, když Klarisu s Violou vítala.
Viola udělala pukrle, ale Exis to sotva zaznamenala. Mluvila výhradně s Klarisou, jako kdyby Viola byla loutka nebo kus dřeva. Violu to neuráželo. Spíš ji znervózňovalo to napětí, které mezi babičkou a Exis panovalo. Jako kdyby si ty dvě chtěly skočit po krku.
Ano, to je Viola, přisvědčila Klarisa. Je jí teprve čtrnáct. Je pro hledání v Hlubině ta nejvhodnější. A ty jí to umožníš. Jenom tak dokážeš, že s tím únosem nemáš nic společného.
Navzdory tomu, že Viola cítila, jak to mezi Exis a babičkou skřípe, jakmile vstoupily do podzemní galerie, ocitla se ve splněném snu. Zatímco procházely uličkou divů, vnímala rozhovor obou dam jen jako otravné brebentění. Věděla, že se znají věky. Doufala, že se záhy dohodnou. Ale to, jak obě zvyšovaly hlasy, ji přimělo znovu se do jejich diskuse zaposlouchat.
„Už jsi s tím vážně únavná, Klariso,“ lamentovala právě Exis. „Tisíckrát jsem ti přísahala, že naposledy jsem s ním hovořila na dostizích u Van-Dise. To jsou skoro dva roky.“
„Najisto vím, že lžeš,“ obořila se na Exis babička. „Grewina tě s ním viděla na kavanském festivalu Fialových mračen. Bylo to půl roku po dostizích. A prý s vámi byli i Van-Dis a Beriona. Zatracené diáře! Tvrdím, že právě vy tři jste mého vnuka unesli! Kvůli těm receptům!“
„To je urážka!“ křikla Exis. „Takové žvásty odmítám poslouchat!“
„A taky si myslím, že Grenyho zmizení,“ pokračovala záštiplně Klarisa, „souvisí se zničením Seveneku. Nevyšetřují tě kvůli tomu agenti Aliance? Nenapařili ti tak náhodou za masové ohrožení domácí vězení?“
„Nemají žádné důkazy,“ odsekla Exis.
Klarisa se mrazivě usmála. „No jistě. Ten postřik od gartienských sis objednala k likvidaci molů ve skříni. Do konce svých dnů budu litovat, že jsem se pochlubila, jak je ten chlapec šikovný.“
Viola si při vzpomínce na bratra trhaně povzdechla. Grenedon byl o deset let starší než ona. Nevídali se často, protože studoval mimo domov. Poslední dobou si s rodiči moc nerozuměl, a teď byl nezvěstný. Otec s matkou kvůli němu převracejí Metaprostor vzhůru nohama, chytají se každé stopy. Viola ještě nikdy nezažila, že by byli z něčeho tak zoufalí. Proč jenom babička s tím přiznáním čekala tak dlouho?
Mezitím jejich trojice dospěla ke dveřím na protilehlém konci sálu, u kterých hlídali čtyři zubatí a šupinatí démoni. Tam se Exis zastavila, a obrátila se na Violu: „Řekla ti babička, jak je takové zírání do Hlubiny věčnosti nebezpečné?“
Viola v té chvíli cítila, jak se do jejího rozhraní zabodávají ostré jehličky Exisina vzteku. Zatoužila se vrátit domů. Na mysli jí vytanuly časté matčiny poznámky na babiččinu adresu, které zněly jako varování: Tvoje babička je stovky let stará a mnoho let úspěšně vládla celé Robustue. Přesto má asi tolik zodpovědnosti jako tříleté dítě.
„Ona to zvládne,“ pronesla sladce Klarisa. „Viola je mladé nevinné děvče. Její rozhraní je tak čisté, jak je to jen možné. Navíc je s Grenedonem stoprocentně pokrevně spřízněná. Díky tomu se v Hlubině na bratra napojí, ať už se s ním stalo cokoliv. A ty přece nemáš co ztratit.“
Exis obdařila Violu dlouhým zkoumavým pohledem. „Tahle možnost mě nenapadla,“ pronesla zamyšleně. „Jestli je ta holka panna, mohlo by to fungovat. Vlastně bych taky ráda věděla, co se s tím hochem stalo, abys mě konečně přestala pronásledovat.“
Viola se pod vlivem magie sálající od Exis otřásla. Její zorné pole se zúžilo, až viděla jen obrovské oči s hnědožlutými duhovkami, ve kterých jiskřily zlaté žilky, s černými zřítelnicemi uprostřed, které vábily a přitahovaly, slibovaly. Pochopila, že bohyně hledá skulinku v jejím rozhraní, aby se dostala k jejím aktuálním myšlenkám. Jenže to by Viola nesměla být dcerou svého otce. Ochranu před mentálním útokem s ní Trajanis trénoval, sotva se naučila mluvit. Hlavně žádnou paniku! Dýchej plynule a zhluboka. Zaměř se na formu a udržuj ji celistvou.
Vzduchem zavířila vůně mladého listí. Na Violino rameno dopadla babiččina paže. Jakmile ji Klarisa k sobě přitiskla, vábení od Exis bylo to tam.
„Můžeš mi říct, drahá Exis, co to mělo znamenat?“ zasyčela Klarisa. Elegantně pohladila Violu po vlasech, aby dala najevo, že má všechno pod kontrolou. Viola se ani nemusela dívat na babiččinu tvář. Věděla, že právě teď se Klarisa na Exis usmívá tak roztomile, jako kdyby se hotovila rozkrojit narozeninový dort. Právě v takových chvílích bývala robustuanská ex-královna nejhrozivější.
Hostitelka zjevně nevěděla, jak z toho vybruslit. „Jenom jsem si chtěla ověřit, že je dost silná, aby Hlubinu zvládla.“ Oči jí škodolibě zaplály. „Přece nechceš přijít o další vnouče. Předpokládám, že tvá perfektně kralující dcera a její super dokonalý manžel o tvém pochybném experimentu nevědí.“
„To není tvá starost,“ vyštěkla Klarisa.
Už při samotné představě, jak by rodiče řádili, kdyby jen tušili, do čeho ji babička namočila, se Violino čelo orosilo potem. Ty jsi snad přišla o rozum, máti! Křičela by na Klarisu královna Eryn. Vzala jsi Violu do riiberionského Podsvětí? Vzala jsi mou nevinnou holčičku k Exis? Co to bude příště? Nechceš ji vzít na dýchánek k Merrikanské obludě?
***
Exis je uvedla do strohé, bíle vymalované místnosti se špalírem skříní a prostými lavicemi podél stěn. Uprostřed stál vysoký kamenný kvádr obehnaný zábradlím. Vypadalo tak bytelně, jako kdyby ohrazovalo hlubokou propast. Na vrcholku kvádru byl připevněný obyčejný malý oválný rám. Byl prázdný. Připomínal rám od zrcadla, které někdo rozbil a pak uklidil střepy.
Zatímco Exis udělovala pokyny strážným, sundala si Klarisa plášť. Nebyl to žádný módní výstřelek. Byl utkaný z kvalitní látky a blýskaly se v něm perleťově stříbrné nitky, ale lemování se místy třepilo. A brož z černého kovu, kterou se dal plášť sepnout kolem krku, taky moc parády nedělala. Viola už několikrát zaslechla matčiny lamentace, že ten babiččin plášť je pro ostudu, a že ho měla dávno vyhodit. Ale Klarisa z nějakého podivného rozmaru na tom plášti lpěla a nosila ho pokaždé, když opouštěla Robustuu. A o té broži jednou poznamenala, že pochází z pozůstalosti staromizeonské bohyně Brexy, a že funguje jako rezervoár magických sil pro případ, že by se dostala do úzkých. Takovému předmětu se říká magimulátor. Viola z brože žádný extra potenciál necítila, kromě slabých mihotavých impulzů, kterými rezonovaly i věci zcela obyčejné, když byly dlouho v přítomnosti nesmrtelných.
„Aby ti nebyla zima,“ řekla Klarisa a položila Viole plášť kolem ramen.
Viola na tím zjevným nesmyslem nakrčila nos. Její magické rozhraní je silné. Jak by jí mohla být zima? „Ale já vůbec nevím, co mám dělat.“
Klarisa přimhouřila oči a tónem, kterému nebylo radno odporovat, zaševelila: „Budeš se upřeně dívat do toho rámu a myslet na Grenedona. Tvoje rozhraní se rozšíří. Nasměruješ ho do Hlubiny a ponoříš ho do ní. Přirozeně ne úplně. Představ si, že výběžky rozhraní jsou jako prsty u nohou, které máčíš v tekoucí vodě potoka. Pokud je bratr naživu, najdeš jeho myšlenky a my pak budeme vědět, kde ho hledat. Kdyby naživu nebyl, zachytíš jeho vzpomínky, ale to se doufám nestane.“
Klarisa přistoupila k zábradlí a zaťukala na ně. „Je z krihonitu. Udrží tvé tělo v bezpečí, abys do Hlubiny nespadla.“ Ukázala na lavice podél stěn. „Já a Exis budeme celou dobu tady. Nemůžeme být blíž, abychom tě při napojování nerušily. Hlavně se ničeho neboj.“
Viola se podívala na Exis. Ve tváři podsvětní bohyně nenašla ani stopu po předchozí zášti. Viděla v ní dychtivost.
***
Obemkla ruce kolem zábradlí a roztřeseně vydechla. Popravdě si nedokázala představit, jak by mohla do Hlubiny spadnout. No tak dobrá. Pravidelně a důkladně dýchala a soustředila se na rozšiřování rozhraní. V místnosti se rozjasnilo, protože Violina pokožka se rozsvítila.
Zírala do rámu a myslela na bratra.
Grenedon měl zelené oči po mámě a světlé vlasy po otci. Byl knihomol a experimentátor. Ve skladu ovoce si zbudoval laboratoř, ze které se často linul smradlavý dým. Když se Viola vyptávala, co tam provádí, vyháněl ji ven. Viole bylo teprve pět, když Grenedon odešel studovat analytickou chemii na Sunnisen a později kreativní magii na Bredeon. Chtěl se stát alchymistou. Toužil obnovit prastaré zapomenuté umění vahanských bohů, které v sobě spojovalo chemii ukotvenou na exaktních materiálních základech a kreativní magií nejvyššího řádu, která vyvěrala z ryze subjektivních předpokladů konkrétní tvůrčí bytosti. Viola tomu tak úplně nerozuměla, ale přesně to bylo o alchymii napsáno v Sarvonově encyklopedii.
Grenedon se vracel domů méně často než starší bratři. Viola několikrát zaslechla, jak si o něj rodiče dělají starosti. Nevadilo jim, že bratr tahá na světlo prastaré a dávno zapomenuté vědecké odvětví. Ale děsilo je, že s tím začíná příliš brzy. Není dostatečně zralý na tak nebezpečné věci, lamentoval otec. Nemá dost silnou vůli ani disciplínu. Může podlehnout manipulaci, naletět darebákům.
Teď usilovně myslela na Grenedonovy zelené oči a zírala do rámu. Nejdříve v něm viděla jen protější zeď, ale pak se oválná plocha rozmlžila. Začaly v ní vířit šedé a fialové spirály…
Zaslechla za zády vzrušené vyjeknutí, ale vzápětí ji víření z rámu vtáhlo dovnitř.
Ocitla se v rozlehlé jeskyni plné temného modrého světla. Slyšela tlumené šepotání. Uprostřed na zemi se krčily nějaké postavy. Nebylo jim vidět to tváří, protože měly na sobě pláště s kapucemi. Pak se prostora rozsvítila sérií jasně modrých blesků. Vzduch praskal energií.
Cítila se lehká jako pírko, chtělo se jí létat. Ale pak si vzpomněla, že má hledat Grenedona. Snažila se v tom šepotání rozeznat slova. Ale zaznamenala jen nesrozumitelné brumlání. To že by měly být bratrovy vzpomínky? Nebo myšlenky? Necítila nic, co by s Grenedonem jakkoliv souviselo. Byla zklamaná. Chtěla se k těm postavám dostat blíž, aby si je prohlédla, ale narazila na neproniknutelnou bariéru. Jako kdyby vlákna jejího rozhraní natažená skrze jsoucno dosáhla na hranici, za kterou už to dál nešlo. Takže co teď? Měla by se více snažit?
Sebrala veškerou odvahu a zatlačila.
Prááásk. Modře osvětlený sál, jeskyně, nebo co to vlastně bylo, všechno zmizelo. Bariéra ji odmrštila jako kdyby byla z gumy. Viola plavala tmou, která se rozprostírala donekonečna.
Dostala strach. Co když se ztratila? Co když už nikdy nenajde cestu ven? Cítila potřebu se v té tmě ukotvit, kdekoliv, jakkoliv. Pod vlivem paniky se začala samovolně přeměňovat. Její buňky poslušné evolučnímu odkazu stromistích předků z matčiny strany zareagovaly na pocit ohrožení. Z nohou a z paží jí rašily tenké, magií prskající kořínky, a hledaly místo, kam se uchytit.
Skrze ty kořínky Viola ucítila pevnou půdu pod nohama. Nahmatala spáry mezi kameny vysypané pískem… Někde v dálce slyšela skřípavé kovové zvuky a zděšený křik. To znamená, že její vědomí bloudí ve tmě, ale tělo je pořád ještě přítomné v kabinetu Exis.
Violiny přeměněné tělesné části zoufale prahly po ukotvení. Potřebovala se zorientovat. V současné situaci to nepůjde jinak než zakořeněním. Musí to udělat, přestože by ji nikdo v takovém stavu neměl vidět. Věděla, jak asi vypadá zvenčí. Její fyziognomie se mění. Pleť se zvrásňuje, údy se prodlužují a větví. Chtěla to zarazit, ale už bylo pozdě. Proměna se přelila i přes oblečení a boty a podobna nákaze nutila strukturu hmoty se přeskupit a prodrat se do podloží.
Nebyla v proměňování ani zdaleka tak dobrá jako její matka i babička. Ty dvě díky vyššímu podílu stromistích vloh uměly zakořenit v jednom místě, a prorůst skrze hyperprostor do míst ležících v sousední soustavě. Violin pradědeček Nitriven, který pracoval pro Alianci, se prý dokázal ukotvit v Metaprostoru a prorůst až za Předěl.
Viola to uměla jen na krátké vzdálenosti, protože byla míšenka. A právě teď prorůstala vrstvami malty mezi kameny. Prorazila si cestu podlahou, až jí propadla, a jako zralá hruška hupsla na hromadu drobných tvrdých předmětů. Kovově to zachrastilo.
Téměř samovolně přeměnila vláknitou strukturu stromistího těla do lidské podoby. Oddechla si, jakmile zaznamenala obrysy okolí. Nějaký nábytek. Hodně nábytku.
Její smysly se vracely k normálu. Vyškrábala se na nohy a rozhlédla se. Nacházela se uprostřed závěje mincí, a klenotů, v nějaké podzemní pokladnici. První dojem nepořádku popíraly pravidelně vyskládané bedny s mosaznými štítky, které jako obrovské cihly vytvářely stěny, stojící v osmi řadách. Uličky mezi stěnami tonuly v šeru, ředěném přízračným světlem jediné vysoko zavěšené vodní lampy.
Brodila se hromadou penízků za roztomilého cinkání. Cítila nesmírnou úlevu. Tohle prostředí si dokáže osahat. Odtud najde cestu ven. Hlavně, že už není v té nekonečné tmě.
