Sarvonův odkaz - 51. kapitola: Drsné přivítání na Robustue
Otta vzal Violu do náručí a nesl ze schodů. Nepatrně voněla listím, ale neprobírala se. Její srdce bilo pomalu, ale pravidelně. Děsilo ho, jak je nehybná a tichá. Ale to se spraví, jen co se trochu zahřeje. Dýchal jí do obličeje a její řasy se chvěly. Draveni se košatili kolem nich a rejdili v Ottově mozku. Nepřetržitě ho popichovali, aby si pospíšil, protože ten arcidémon se jistě vrátí.
Další otvor vykrojený ve stěně a byli venku. Zbývalo probojovat se sněhem za hranici nulového pole, aby mohli otevřít portál.
Jeho nohy se bořily do načechraných závějí. Kráčel podél zasněžených balvanů a zvolna sestupoval z kopce. Kalné světlo vzdáleného slunce jen chabě prosakovalo skrze světlá šedá mračna, ze kterých se tiše snášel mokrý těžký sníh. Huňaté vločky měkce dosedaly na jeho tvář, a pomalu tály. Jeho přízrační společníci se rozprostírali do široka i do výšky kolem jeho postavy. Třepotali se a mihotali a pořád o něčem blekotali, ale on je ignoroval. Veškerou pozornost věnoval spící víle ve svém náručí. Její stříbrná pleť se zeleným nádechem se pomalu ohřívala. Jiskřičky ledu v jejích vlasech se rozpouštěly. Vějířky dlouhých řas se třepotaly. Brzy se probudí.
Nechceš skočit na Robustuu, že ne, Ottumore? zeptal se ten první.
Když to uděláš, oni nám ji nenechají! Na věky ji ztratíme! přidal se ten třetí.
Trajanis nás možná ušetří Launiny tlamy, ale dceru nám nedá, pokračoval první.
Co kdybys ji vzal na Ok-Sawon? navrhoval ten druhý, co tak rád mluvil. Pamatuješ na tu opuštěnou tvrz v Glenesii? Široko daleko jenom lesy a tůně s čistou vodou. Co se tam nastěhovat? Viole by se to líbilo…
Díval se do její tváře a srdce ho bodalo.
Byla to pěkná tvrz, tam na Ok-Sawonu. Střechu měla zborcenou, ale zdi byly festovní. Stačilo by porazit pár stromů na krov. Představil si Violu, jak stojí na hradbách a dívá se na vrcholky stromů. On ji zezadu objímá kolem pasu, ona se zády opírá o jeho hrudník.
Jenomže na pohádky přestal věřit před sedmi sty lety. Hořce se usmál. Odpověděl nahlas, protože potřeboval, aby to zaznělo. A jak mluvil, sbíral se v něm vztek: „Možná by nám to nějaký čas procházelo. Dokud by matka žila v dojmu, že jsem v zajetí nebo mrtvý. Ale potom by si to chtěla ověřit. Jak dlouho by trvalo, než by nás přivolala? Rok nebo dva? Co by potom bylo s Violou? Co s našimi dětmi? Protože ona pochází z početné rodiny, a děti by určitě chtěla. Nemůžeme s ní zůstat, když ji nedokážeme ochránit. Nedokážeme ochránit ani sebe!“
Na to mazlíci odpověď neměli.
Sníh pod nohama ostře křupal. Jediné zvuky v tichu. Mazlíci uraženě mlčeli, a on jim byl vděčný. Ve snaze dostat se za hranice energetické bariéry hledal místo, kde přistáli, ale jejich stopy byly dávno zaváté. Otevíral portál metodou pokus-omyl, až se dostal ke skupince stromů a zamrzlé řece.
Zadařilo se to na třetí pokus.
***
Při došlapu na nádvoří robustuanského paláce málem klopýtnul, ale mazlíci ho podepřeli. Viola se v jeho sevření poprvé zavrtěla a zhluboka se nadechla. Bylo úžasné sledovat, jak se celá její bytost opětovně napojuje na uzdravující a posilující magii rodného světa.
-edit-20250330180052.jpg)
Otevřela oči, usmála se mu do tváře. Pak se zaměřila na třásně rejdící okolo jeho hlavy a broukla: „Věděla jsem, že mě najdete.“
„Vždycky,“ vydechl.
Draveni to už nevydrželi a začali se překřikovat: „Máme tě rádi, princezno!“ „A ty máš ráda nás!“
„Jistěže mám,“ broukla.
„Roztrháme a sežereme každého, kdo se na tebe škaredě podívá!“
Hlídkující gardisté je mezitím v tichosti obestoupili.
„Řekněte Trajanisovi, že mu vracím dceru,“ řekl Otta, aniž by se na ně podíval.
„Jeho Výsost dosud dlí v riiberionském Trojsvětí, pane,“ odpověděl kdosi. „Kdybyste prosím odvolal své… ehm, společníky, abychom mohli princeznu převzít.“
Zaťal zuby a myšlenkou draveny požádal, aby se stáhli. Když poslechli, nasadil svůj nejarogantnější výraz, vzhlédl do namířených hlavní a zasyčel: „Zajisté, pánové. Ovšem kdybyste nejdříve laskavě sklonili ty zbraně.“
„Ale mě je tady docela dobře,“ prskla Viola. Natáhla paže a pevně se mu pověsila kolem krku.
Mezi vojáky, kteří mu ustupovali z cesty, přicházel vysoký cizinec v černém plášti. Jeho šedivý obličej brázdila pavučina tenkých světlých linií. Obklopovala ho chvějivá aura moci, která, pokud by ji rozvinul, by na okolí působila destruktivně. Ponurý dojem jeho bytosti oživovaly oči s jasně fialovými duhovkami a vlasy spletené do dlouhého copu, bílé jako mléko. Byl děsivý, a přesto zvláštním způsobem přitažlivý.
Pohlavár Aliance, protože nikdo jiný to být nemohl, zběžně přehlédl Violu uhnízděnou v Ottově náručí. Pak se zaměřil na Ottu. „Ottumor z Orkenu alias Třepotavý přízrak? Rozlučte se s princeznou, odcházíme.“
Viola na zjizveného nenávistně shlídla. „Nedovolím, abyste ho zabili! Budu kousat a škrábat. Leda že bych šla s ním. A vy to pak můžete vysvětlit tatínkovi, Nirruviene.“
Hlavoun povzneseně zakoulel očima. „Nevyhrožujte, nebo vás vezmu za slovo, slečno,“ řekl skřípavě. „Váš otec mě požádal, abych se s tím zabíjením neukvapoval, ale my se tu řídíme Protokolem Čtyřdohody. A podle něj musíme nositele a symbionty zadržet a izolovat. V tom nám nemůžete bránit.“
Robustuanští vojáci mezitím udělali místo agentům v šedých brněních, která se až groteskně podobala výstroji Trestného komanda. První z Triády se znovu obrátil na Ottu: „Buď s námi půjdete po dobrém nebo po zlém. My už víme, co na vás platí. Tak si to neztěžujte a nikomu se nic zlého nestane.“
Otta nevěřil vlastním uším. Ten chlápek mu právě řekl, že kdyby se bránil, ohrozil by tím Violu? Zběžně přehlédl jejich výzbroj. Měli těžké dezintegrátory, emitory feen-částic, vibromeče, leptodýky. Ale mezi tím byla hromada dalších zbraní, které nikdy neviděl.
Chceš se jim postavit? Můžeme to zkusit, četl mu myšlenky první. Ale není jisté, že bys to přežil. A Viola by se na to musela dívat, dodal druhý. V tom lepším případě, neodpustil si dodatek třetí.
Naposledy ji k sobě přitiskl, spustil ji na nohy a šeptl: „Dávej na sebe pozor.“
Tvářila se zaskočeně a nechápavě, její oči mu připadaly obrovské.
***
Každý dobrý skutek po zásluze potrestán
Viola ležela ve své vlastní posteli a zírala do stropu. Byl vykládaný dřevěnými kazetami, zdobený perletí a zelenitem. Každá kazeta nesla osobitý ornament. Seskládané do tvarů květin, zvířat a ptáků vyprávěly příběhy. Když byla malá a něco ji rozrušilo, vydržela ty vzory studovat a porovnávat celé cykly. Ale teď to nepomáhalo. Její mysl si stále dokola přehrávala výjev z nádvoří: Nirruvien otevřel bránu, kterou Ottu a mazlíky odvedl. A ona tam jenom stála a naprázdno otevírala a zavírala pusu. Měla jednat! Měla ječet, ztropit hysterický výstup. Nedokázala nic, protože prostě nemohla uvěřit, že se to skutečně děje. Nedělala si iluze. Předpokládala, že jestli chce s Ottou zůstat, čeká je boj. Ale nebyla připravená, že se to vyhrotí tak brzy. Cítila se rozhořčeně a pobouřeně, protože to přece nebylo fér!
Zůstala tak, jak se vrátila z ledového hradu. Rozhozená mezi čistými peřinami, roztrhaná a špinavá, poprášená jedovatým kadmiovým prachem.
Jakmile bylo po všem, přiběhly na nádvoří Jadvina s Taharou. Mluvily, vzlykaly, lomily rukama, chtěly vědět, kde Viola byla a co s ní ten daremný arcidémon prováděl.
Zběžně popsala ledový hrad na cizím ledovém světě. Nedalo se tam zakořenit, nešla otevřít prostorová brána. Zdůraznila, že jí Seen fyzicky neublížil, ačkoliv to plánoval. Nemohla vylíčit, jakým způsobem ji Otta našel, ani jak ji odtamtud dostal, protože to sama nevěděla. Muselo to být těžké, protože draveni nesnášejí mráz. Zaznamenala jeho potrhané oblečení a že byl celý od krve, takže se s někým porval.
Dámy zmobilizovaly služebnictvo, chtěly se o Violu postarat. Poslala je pryč. Odmítla s kýmkoliv mluvit, nechtěla nikoho vidět.
Opravdu se to stalo? Přenesl ji na Robustuu, přestože musel vědět, že jde do pasti. A mazlíci jakbysmet. A ona tomu nezabránila.
Ten darebák, První z vůdčí Triády Aliance, Igor ab-Nirruvien, jednal rychle. Velice mu vyhovovalo, že se otec ještě nevrátil. On a otec se znali věky. Respektovali se, ale dávali si na sebe pozor. Igor sice zmínil, že ho otec požádal, aby se v Ottově případě neukvapoval, ale vůbec neslíbil, že poslechne. Aspoň že o jejím návratu poslali vzkaz na Riiberion. Válka je zažehnána. Exis z toho zase vyjde jako světice, zatímco robustuanští budou vypadat jako žabaři. A ten hajzl Seen? Ten s tím vším přece nemá vůbec nic společného. Jakmile zjistí, že jeho plány nevyšly, snadno zamete stopy. Viole bylo srdečně jedno, že to Exis a Seenovi projde. Ještě před malou chvílí byla opravdu šťastná. Teď jí zbyl jenom strach, že už Ottu a mazlíky nikdy neuvidí. A ona už měla strachu plné zuby.
Kdosi ostře zaklepal. Než stačila houknout, že chce mít klid, dveře se rozletěly. Stála v nich matka. Její oči zeleně plály a kolem ní se větvily olistěné úponky. „Jsi celá, miláčku?“ vybafla. „Neublížila ti ta zrůda?“
„Otta by mi nikdy neublížil,“ procedila mezi zuby.
„Myslela jsem tím Pána Chřtánu, přirozeně,“ upřesnila Eryn. Pomstychtivě vycenila zuby. „Nesmírně mě uráží, jakým způsobem s námi vyběhl. Zatím jsem nevymyslela, jak ho hnát k zodpovědnosti, ale na něco přijdu. A co se týká Exisina syna,“ pokračovala nezvykle krotce, „asi mi máš za zlé, že jsem ho nahlásila. Ale v dané situaci bych to udělala znova. Přišel jako špeh a zloděj. Byla jsem přesvědčená, že má v tom únosu prsty. Měla jsem o tebe takový strach…“
Matka váhavě přešla k posteli a prkenně se posadila. „Když ho Trajanis pustil, udělal to navzdory mému kategorickému zákazu, abys věděla. Já ho za to obvinila za velezradu. Vlastního manžela, otce mých dětí. Ale teď jsem mu za tu neposlušnost vděčná.“ Povzdechla si a dodala: „A tomu Orkenci taky.“
„Jmenuje se Otta,“ opravila ji skřípavě Viola.
„Já vím,“ zamračila se Eryn. „Měla bys vědět, že tě našel a vrátil hlavně proto, že mu tvůj otec slíbil, že se u Aliance přimluví, což udělal. Takže mu naše říše nic nedluží, což znamená…“
„Potřebuji mluvit s otcem,“ zasyčela Viola. Dokázala pochopit, že královna dbá o říši. Ale jako matka by měla raději mlčet. Měla takový vztek.
Eryn pokrčila rameny. „Není tady. Ještě z Riiberionu odcestoval ke krenevům na Vress. Tvoje praprababička Ewona je velmi stará. Mohla by si pamatovat, co všechno se v posledním tisíciletí kvůli Paridiánskému parfému semlelo a hlavně, jak se to pak podařilo ututlat. Protože o utajení nám jde především. Kdyby se provalilo, že ho Grenedon namíchal…“
Viola si pomyslela, že matka má starost jenom o Grenedona a potíže, jaké by mohl mít s Aliancí, ale absolutně ignoruje, jaká mela by se rozpoutala, kdyby se o možnosti opětovného vyrobení dryáku dozvěděli ambiciózní dobyvatelé cizích světů. Stačí, že se to dostalo k pohlavárům Aliance, protože ani oni nejsou chránění před pokušením. Matka jim místo Grenedona bez uzardění naservírovala Ottu. Jako kdyby najisto věděla, že z Otty ten recept už nikdo nevymámí. Jako kdyby si byla jistá, že Otta raději zemře, než aby tu bombu odpálil.
Máti podrážděně rozhodila rukama. „Udělala jsem chybu, neměla jsem o tom dryáku vůbec mluvit. Chtěla jsem agenty přinutit, aby zvedli zadky. Teď vím, že samotná zmínka o Třepotavém přízraku by účel splnila. Měla jsi vidět, jak valili oči. Dokonce si kvůli tomu otce pozvali na kobereček. Žádali vysvětlení, proč ignoroval Protokol a neohlásil napadení Třepotavým přízrakem ihned, jakmile ho rozpoznal. A ano, zuřili, když se k nim doneslo, že ho otec pustil.“
„Jak znám otce, čekala bych, že to narafičí jako útěk,“ prohodila Viola.
„Tentokrát mu to nemohlo projít, když jedním dechem připustil, co od toho očekával. A sice Ottův návrat s tebou, ať už ses zatoulala kamkoliv. Trajanis přiznal, že Otta a symbionti mají zájem na tvém bezpečí. Přesvědčil Triádu, že se Otta dobrovolně podrobí výslechu, jakmile tě najde. Tvrdil, že Otta je schopný dokázat, že nepředstavuje ohrožení pro Pravděpodobnostní pole Metaprostoru.“ Eryn si povzdechla. „Tím je tvůj tatínek ukonejšil. Ohledně stability pleteně, potažmo stability pole, má pověst experta. Uznávám, že záležitost s parfémem se tím jen trochu odsunula.“ Královna se nečekaně odmlčela. Nespokojeně se na pelesti Violiny postele ošila a uhladila si záhyby na sukni. Tvářila se tak nešťastně, jako kdyby si nebyla jistá, zda má v mluvení vůbec pokračovat. „Ani nepamatuji,“ řekla po chvíli, „kdy posledně jsme se s tvým otcem tak zásadně názorově rozešli. Vyváděla jsem kvůli Ottově propuštění, ale to bylo nic proti tomu, jak zuřil Trajanis, když jsem za jeho zády poslala Hachena na základnu Aliance s tím dopisem. Byl vztekem bez sebe. Ani ne tolik kvůli Třepotavému přízraku, jako kvůli tomu dryáku.“
„Paridiánský parfém je daleko nebezpečnější než všechny Třepotavé přízraky dohromady,“ poznamenala sžíravě Viola. „A nezapomeň, že je do toho namočený i Jeroným, vážený koordinátor Aliance. Kdyby prasklo, že nám pomáhal s výrobou, zlomilo by mu to vaz. Otce by to zničilo.“
Eryn mávla rukou. „Jeroným je pro Alianci příliš cenný, než aby ho za to zlikvidovali,“ zabručela. „Maximálně by ho degradovali na řadového agenta.“
„A co Otta?“ sykla Viola. „Jak cenný bude pro Alianci on?“
Matka se křivě usmála a konejšivě poplácala Violu po koleně. „Uznávám, že naší rodině spíše pomohl, než uškodil. Věřím, že jakmile Otta Igora ujistí, že není tak nebezpečný, bude ušetřen. Nedá se předpokládat, že by ho nechali dál volně povlávat Metaprostorem.“ Její tvář se zatvrdila. „Určitě chápeš, že to není muž pro tebe. Je o sedm století starší. Kdysi už ženatý byl. A jeho žena s ním vůbec nebyla šťastná. Zavraždil ho jeho vlastní syn. Takže nebyl ani dobrým otcem. A to vůbec nemluvím o lidožravých symbiontech…“ Náhle se pozorně zahleděla na Violiny rozedrané večerní šaty. Všimla si narudlých skvrn. „To je kadmium?“ vyjekla. „Okamžitě to ze sebe sundej! To ses úplně zbláznila?“
Zahnala Violu do lázně, přivolala armádu pokojských k likvidaci kontaminovaných lůžkovin a očistě postele, a poslala do kuchyně pro pořádnou svačinu.
O několik cyklů později Viola seděla v posteli s tácem netknutého jídla a apaticky sledovala matčiny pohybující se rty. Vnímala sotva každou třetí větu. Jeden by čekal, že královna bude po trapné anabázi v Podsvětním paláci vyčerpaná. Ale ona sálala činorodostí, jako kdyby věřila, že dokáže dobrou náladou nakazit všechny kolem.
„Konečně jsou všechny moje děti v pořádku!“ radovala se. „Grenedon se uzdravuje! Ty jsi zdárně vyvázla! Eudor s Grewinem se ráno vrátili z Tenerisu. Sledovali Arci-Kesalla, když byl požádat o Wandinu ruku. Očekávali, že potom se vypraví zkontrolovat tebe. Zatímco vymýšleli věrohodnou záminku k návštěvě Sebassovy domácnosti, ten darebák zmizel portálem ze zahrady Sebassova domu. Naštěstí tví bratři nezpůsobili další skandál. No a Hachen se přenesl na Erektiad, aby ten zmatek vysvětlil dračímu králi a své snoubence. Už jenom aby se vrátil otec, a všechno bude…“
Viola se v pořádku necítila, ale snažila se matku pochopit. Taky byla ráda, že je doma, a že je Grenedonovi lépe. Ale cena, kterou za to musela zaplatit, jí připadala neúnosná. Odmítla jít na večeři, a požádala matku, aby ji nechala o samotě.
***
