Sarvonův odkaz 5. kapitola: Velký propad
Vzduch kolem ještě vířil, jak se trhliny jsoucna zacelovaly. Otta se pomalu zvedal z podlahy. Bylo mu zle, jako kdyby ho obrátili naruby a hodili do míchačky na beton. Skrze zběsile kmitající kouřově průhledná chapadla dravenů rozeznal matčinu postavu. Stála rozkročená u vyšetřovacího stolu s rukama založenýma na prsou. Zprudka dýchala, jako kdyby se škrábala na vysokou horu. Byla rozcuchaná a zpocená, z jejího elegantního oblečení visely nitě. Stačila by špetka magie, a všechno by bylo zase na svém místě. Tudíž byla vzteky bez sebe.
„Kde jste byli?“ zařvala. Její slova udeřila do prostoru jako tři výstřely z děla. Zdi pokoje se otřásly, ze stěn se začala sypat omítka.
„Na Nikodemu.“ „Na Nikodemu, madam.“ „Byli jsme na Nikodemu, drahá paní,“ odpovídali draveni o překot, zatímco Otta diplomaticky mlčel.
„Kde je Grenedon?“
.jpg)
Světlo časného rána deroucí se otevřenými okny dostalo narudlý nádech. V souvislosti s Exis to nikdy nevěstilo nic dobrého.
„Nevíme.“ „Nevíme, madam.“ „Opravdu nevíme, kde je, velectěná madam,“ odpovídali draveni.
„Ottumore?“ Tentokrát se obrátila na Ottu. „Kde je ten alchymista?“
Ottu potěšilo, že jsou hladoví zmatení. S trochou štěstí nepochopili, jakým způsobem je uspal. V naději, že nepostřehli časový výpadek, rychle sumíroval výmluvu. Nejlepší bude dělat tupého. To mu vždycky šlo.
„Copak on je pryč?“ podivil se. Konečně se postavil, narovnal ramena a drze a zpříma se na matku podíval. „Chtěl jsem se převléct z těch špinavých hader, jak jsi přikázala. Ale zjistil jsem, že už nic pořádného nemám. Napadlo mě zaskočit na Nikodem a něco vybrat v armádním výprodeji. Ještě, než jsem se dostal na tržnici, přivolala jsi nás zpátky.“ Klesl hlasem a podíval se na prázdný stůl. „Aha, ten kluk je vážně pryč.“ Nakrčil čelo, aby podpořil hloubavý výraz. „Nepřenesla jsi ho do krypty máti? Vypadáš… trochu rozhozeně. Možná jsi to udělala… mimoděk.“
Nevěřícně si odfrkla. „Nikam jsem ho nepřenesla! Když jsem se vrátila z Vansionu, byl pryč!“
Otta vsunul ruku do kapsy a sevřel v dlani zrádný kámen. Aspoň k něčemu pomohl. Draveni nemohli sledovat, jak alchymistu unáší. Všechno dobře dopadne. Udělal překvapený obličej. „Nemohli ho sežrat vedralové? Jestli došli k závěru, že už ho nepotřebuješ…“
„Nesmysl!“ zařvala. „Nic takového neudělali! Ptala jsem se jich!“
„No,“ hekl, „tak to vážně nevím.“
Exis rozlíceně přecházela z jednoho konce místnosti na druhý. „Jeden idiot vedle druhého! Van-Dise jsem zastihla na poslední chvíli. Právě se pakoval z Vansionu. Dostal prý varování, že po nás jde Aliance. Představ si, že mě ti zatracení gartienští laboranti udali! Že prý nevěděli, že s tím preparátem vyhladím celý Sevenek. A to si mysleli, ti svatouškové, že si to namažu na pleť? Ale bednu iridia si vzali! Van-Dis dává od všeho ruce pryč, protože je posraný strachy. Vůbec nebere v potaz, že s elixírem můžeme celou Alianci přinutit kokrhat! Dokonce mi vnutil Hlubinu věčnosti, aby se mě co nejrychleji zbavil. Mám způsob, jak dostat recept z alchymistovy paměti, ale to bych ho tu musela mít. Tak kde je?“
„Možná, že ho odnesli agenti Aliance, o kterých mluvil Van-Dis,“ prohodil krotce Otta. Vší silou se snažil, aby nedal najevo, jak moc ho takový vývoj událostí potěšil.
Podezíravě přivřela oči. „Že by to byli oni?“
Snaživě přikývnul. „Netušil jsem, že jsou tak rychlí. Měla jsi pravdu, když jsi říkala, že mají v paláci zvědy. Celá ta organizace je skrz naskrz prohnilá.“
Ale Exis si obratu v jeho rozpoložení všimla. Odjakživa v něm dokázala rozpoznat i ty nejdrobnější jiskřičky radosti, aby je mohla zavčas udupat. Podezíravě přivřela oči: „To je tvoje vina!“ zasyčela. „Měl jsi toho kripla hlídat!“
„Šel jsem se převléct, jak jsi přikázala,“ řekl škrobeně. Věděl, že teď si na něm vylije zlost, protože nikdo jiný není k dispozici. Draveni to taky pochopili a rychle se klidili za rozhraní.
Exis máchla paží. Její magie se do Otty opřela jako ledový závan. Podebrala ho a smýkla s ním o protilehlou zeď. V závěji opadané omítky se chrčivě rozkašlal. Nepokoušel se vstát. Věděl, že ještě neskončila. Při vší té hrůze si pomyslel, jak je skvělé, když Exis obviňuje ze ztráty Grenedona Alianci a ne jeho. Znamená to, že se ho ani nepokusí hledat.
„Neměl jsi dovolit, aby mi Grenedona ukradli!“ zaječela.
Znova ho podebrala. Další hod proti zdi. Otta slyšel, jak mu praskají kosti.
„To mám za to, že jsem se starala!“
Házela s ním jako s hadrovou panenkou. Byl by ztratil vědomí, ale ona ho zas a znovu probouzela. Něco s rachotem udeřilo o podlahu. Hanův kámen mu vypadl z kapsy a klouzal od něj stále dál. Zoufale zavyl a natáhl se po něm.
Ale Exis byla rychlejší. Očima plnýma slz a krve sledoval, jak se pro kámen shýbla.
V téže chvíli draveni vyrazili ven: „Vzal to v polici!“ „Tišící kámen vahanského boha!“ „To kvůli němu nevíme, jak jsme se ocitli na Nikodemu!“ Byli rozdivočelí strachem, že ho Exis brutálně potrestá a oni to odnesou s ním. Otta si hořce pomyslel, že se snad nikdy nepoučí. Čím více budou žalovat, tím horší následky jim to přinese.
„Hanovo uspávadlo?“ Exis se pohrdavě ušklíbla. „Myslel sis, že draveny uspíš, abys mohl nerušeně krást! Chtěl jsi prodávat Deovi moje poklady? Tak proto ses vypravil n
a Nikodem! Copak jsi mi vzal?“ Postupně zvyšovala hlas. „Copak jsi Deovi prodal? Nesnaž se lhát. Víš, že já se nakonec vždycky všechno dozvím!“
„Nic jsem ti nevzal,“ vypravil ze sebe. „Jenom ten kámen.“
Podívala se na něj tak soustředěně, jako kdyby ho viděla poprvé. „K čemu bys potřeboval uspávadlo, když ne kvůli zlodějně?“ Položila si prst na rty. „Ledaže bys nevěděl, že Hanův kámen působí jenom dočasně. Ledaže by sis myslel, že je uspí na věky, aby neslyšeli moje zavolání.“
„Nenávidím to tady!“ zasyčel, protože už nebylo co zachraňovat.
Dala si ruce v bok a lítostivě si povzdechla: „Porodila jsem tě. Věnovala jsem ti silné ochránce. Poskytla jsem ti nestárnoucí tělo a pohodlné zázemí! A ty, místo abys ocenil mou péči, jsi mě chtěl opustit?“
***
Kdyby draveni nebyli tolik uražení, mohli by mu pomoci s léčením. Takto se jeho oslabené a hladové tělo uzdravovalo jen zvolna. Zimnici střídala horečka. Nevěděl, jak dlouho to už trvá. Schoulený do klubka ležel v kamenné cimře plné zlatých tretek. Byly v bednách a krabicích, ale i na zemi. Trojice jeho symbiontů naštvaně vířila skrze něj a kolem něj.
Kdy nám donese něco k jídlu?
Přece nás tu nemůže nechat jen tak?
Proč nám nechce odpustit?
Potřebujeme čerstvé maso. Horkou krev.
Taky si pořád stěžovali na šero a chlad. Neúnavně doráželi s výčitkami. Štvalo je, že jsou potrestaní společně s ním. Za to, že ho neuhlídali, že umožnili, aby je nakrátko zablokoval. Usilovně mu našeptávali, aby prosil o slitování. Když bude dostatečně přesvědčivý, Exis mu odpustí. A oni jí slíbí, že ho už nikdy nepustí z dohledu.
Třásl se vyčerpáním a žadonil, aby ho nechali spát. Přesvědčoval je, že když usne on, můžou si to dovolit i oni. A kdo spí, hlad necítí. Spánek byl vážně dobré řešení. Pokaždé, když semkl víčka, a než usnul, vzpomněl si, jak ho Exis držela za kotník a vlekla ho všem na očích chodbami Dražebního paláce. Nejspíš to vypadalo poněkud nedůstojně, ale byla tak vzteklá, že ji ani nenapadlo požádat o pomoc strážné. Když sestupovala dolů do sklepa, Ottova hlava narážela o schody, a draveni podrážděně syčeli. Až je všechny dopravila do jejich současného útočiště. Protáhla je řadami beden a plácla s nimi ke stěně.
Nedovolíte mu pohnout se z místa! Ani na krok! nařídila dravenům. Jinak vás všechny vespolek nacpu do krihonitové bedny, zasypu vás feentexovým štěrkem a pošlu Launě k večeři.
Otočila se na patě a zamířila ven. Na malý okamžik se zastavila, jako kdyby si na něco vzpomněla. Zalovila v kapse pláště a vytáhla vahanský artefakt. „Han jich prý vyrobil celkem dvanáct a usadil je do náramků,“ prohodila. „Pro každého generála jeden. Uspávají hladové démony, ale na draveny jsou slabé. Byli mimo jen chvilku, než se magie kamene vyčerpala.“ Podržela kámen v dlani a dýchla. V šeru kobky zaplál bílým světlem, jeho povrch se potáhl námrazou. „Nabíjí se takto, ale k ničemu ti není.“ Potutelně se usmála a nechala kámen vyklouznout z prstů na podlahu, dobrých deset kroků od Otty.
***
O rok později
Barva strachu je černá
Viola nevěděla, kam se má podívat dříve. Tak tohle je ta slavná Podsvětní galerie bohyně Exis! Kráčela po rudém koberci uličkou mezi skříněmi a policemi. V prolukách stály podstavce se sochami démonů, bohů a draků. V nehybném vzduchu se vznášely prastaré vůně. Vodní lampy zavěšené na dlouhých řetězech postupně zesilovaly záři, když pod nimi někdo procházel a zase pohasínaly, když se ten někdo vzdaloval. Pozorované z dálky, zeslabené do barevných jiskřiček, připomínaly hvězdy na noční obloze. Na hlavní prohlídkovou trasu v pravidelných odstupech navazovaly chodby vedoucí do stran, které byly, kam až oko dohlédlo, lemovány dalšími úchvatnými kousky.
Některé věci se podobaly exponátům v babiččině soukromém archívu, ale byly tu i hromady padělků a laciných krámů. Ty tři plastiky vahanských bohů za řetězovou přepážkou mají sotva cenu materiálu, ze kterého byly vytesány. A tamta soška rozšklebeného baziliška z pozdně netrebské éry vypadá hrozivě, ale jinak je neškodná.
Skutečnou pozornost si zaslouží tady ta vyvolávací tabulka. Vypadá jako placka z bláta, do které někdo z rozmaru dloubal klacíkem, a pak ji zapomněl v blízkosti ohniště. Vlivem žáru se bláto s vrypy přeměnilo v keramický střep, který přetrval tisíciletí. Přestože tabulka vypadá naprosto bezcenně, obklopuje ji silové pole. Clona tu věc nechrání před zloději, nýbrž jí zabraňuje ovlivňovat okolí. Kletba vyjádřená grafickými znaky a fixovaná ohněm je stále funkční a pořádně silná, protože navzdory bariéře trochu prosakuje – což Viola ucítila podle mrazivých výbojů, které se bolestivě tříštily o její pokožku, jakmile se k tabulce přiblížila.
Chtěla vědět, odkud taková vražedná tabulka pochází a co způsobuje, i když bylo docela dobře možné, že už to upadlo v zapomnění. Dalo by se to zjistit, kdyby se někdo pokusil tabulku zničit. Následky by mohly být různé. Třeba by z Podsvětí zmizely všechny špendlíky. Nebo by se voda v řekách proměnila v kolomaz. Ale Violu zajímaly i další vystavené věci. Jak jsou staré, kdo je poprvé popsal a zařadil do katalogu, jaká je jejich hodnota umělecká, historická, užitná, sběratelská.
Kráčela po babiččině boku a pravidelně dýchala, aby samým rozrušením nevyletěla ke stropu.
Vlastně by se tolik nestalo, protože výjevy rámované žebrovím klenby, pojednávající o trojném dělením Riiberionu, přímo žadonily o podrobnější prozkoumání. Na jazyku ji svrběly desítky otázek, ale neodvažovala se je vyslovit, protože její babička, emeritní robustuanská královna Klarisa, nebyla v nejlepším rozpoložení.
Dnes po večeři se Klarisa k Viole nenápadně přitočila a požádala ji, aby se dva cykly před půlnocí dostavila do skleníku s kolíviemi. Prý jí potřebuje něco důležitého říct. Když tam Viola přišla, babička už na ni čekala. Tvářila se nezvykle vážně. Udělala jsem chybu, a musím ji napravit, holčičko. Ty jsi jediná, kdo mi s tím může pomoct, vysvětlovala. Nedávala jsem si pozor na pusu. Před nevhodnými osobami jsem se zmínila, že mám v opatrování Sarvonovy deníky. A okamžitě mi byla nabídnuta závratná suma k jejich prodeji. Samozřejmě jsem to odmítla, ale odůvodnila jsem to způsobem, který to ještě zhoršil. Řekla jsem, že můj vnuk Grenedon ty deníky právě studuje, protože obsahují návody na zapomenuté elixíry.
Protože celá rodina kvůli bratrově podivném zmizení už rok žila v horečnatém oparu, bylo pro Violu snadné se dovtípit, že ta nepromyšlená babiččina zmínka o denících a Grenedonovi, může s tím zmizením souviset.
Ještě jsem to nikomu neřekla, protože mám jenom podezření, upozornila Violu Klarisa. Ale s tvou pomocí bych mohla získat i důkazy. Chceš přece bratra zachránit?
A Viola samozřejmě chtěla.
Přeneseme se do riiberionského Podsvětí, řekla Klarisa. Přinutíme Exis, aby ti dovolila nahlédnout do Hlubiny věčnosti. Pokud je Grenedon naživu, měla bys ho díky Hlubině najít, protože jste těsně rodově spříznění, protože jsi mladá a nepoznamenaná nečistými kouzly.
Klarisa z nějakého zvláštního důvodu odvedla Violu do koňské ohrady. Otevřela portál právě tam, místo aby to udělala na nádvoří, pod běžným dohledem vojáků matčiny gardy. Dále přišlo Viole zvláštní, že babička pro přesun na Riiberion zvolila portál, zatímco se běžně mezi světy přemisťovala prorůstáním. Ještě v té koňské ohradě Violu napadlo, jestli by neměla babičku zastavit, a jestli by nebylo lepší se o všem poradit s rodiči. Jenže otec byl tou dobou v cizině, a matka by po Klarisině rok odkládaném přiznání nejspíš v záchvatu zlosti zbořila palác. Ne. Lepší bude to neodkládat.
