Sarvonův odkaz - 48. kapitola: Kořeny v ledu
Široce otevřenou bránou vešli do výstavního areálu. Po obou stranách cesty stály kryté výstavní haly, lemované špalírem prodejních stánků s laskominami a suvenýry. Mezi pavilony bylo vymeteno, veškerý ruch zazníval z kruhového prostranství. Lidé usazení na lavičkách sledovali aktéry na vyvýšeném podiu.
Nejvíce pozornosti přitahovala madam Jadvina, obklopená dekorativně uspořádanou krajkou větviček s třpytivými barevnými lístky. V rukou držela napůl srolovaný pergamen a četla: „Druhé místo za nejdokonalejší mramorování uakrenových jader si vybojoval náš starý dobrý známý šlechtitel Reon Tua-Von z Bredeonu! Cenou pro vítěze je plastika uakrenového ořechu o velikosti dětské hlavy, vyřezaná z pravého axionitu, jejíž autorem je světoznámý Veron z Kodície,“ vysvětlovala sugestivně. „Vyzývám předsedu poroty, sira Seena, aby cenu předal!“
Šťastného pěstitele Otta vůbec nevzal na vědomí, protože ho okamžitě zaujal udíleč ceny. Krasavec měl na sobě garderobu, nad kterou by i Šerana uznale povzdechla. Vysoce decentní sako jistě pocházelo z nejdražšího bredeonského salonu. Žádná magická splácanina. Pravá ruční práce. Vlasy toho chlapa byly černé a vlnité, a svítily v nic stříbrné nitky, poznávací znak potomků Rafedaxarrových. Tak to je Seen Arci-Kesall, hrdina, který chtěl zachránit Violu.
Otta pořádně neslyšel, co ten arcidémon říká, protože jeho hlas zanikal v potlesku a výskání obecenstva. Bedlivě sledoval, jakým způsobem ten chlap používá ruce, v jakém rytmu mluví. Pak přišel na řadu vítěz kategorie. Zatímco ho Jadvina představovala, Seen těkal pohledem po okolí, až zaznamenal oba prince. Obřadně jim kývnul na pozdrav, načež zběžně přejel pohledem nosatého Ottu a vojáky.
Je to on! Je to on! To on je Pán ze Stínu! křičeli draveni v Ottově hlavě.
Jste si jistí? chladil jejich zápal Otta. Vždycky ho viděli jen jeho očima. Nikdy nedostali šanci ho prozkoumat vlastními mnohem ostřejšími smysly. Ukážeme na špatného chlapa, a ten pravý mezitím frnkne. Musíme si být jistí. Totéž, co mazlíkům řekl i dvojčatům.
„Není problém,“ řekl Grewin. „Po oceňování tady začne hudební estráda. Prominenti se přesunou do Pavilonu poledních květin na něco onačejšího.“
„Máme na to sotva polovinu cyklu, potom se vracíš za katr,“ dodal stroze Eudor.
***
Kořeny v ledu
Duhové plameny tančily všude kolem. Bolelo to a pálilo.
Viola přeměněná do stromistí formy se prodírala spárami mezi ledovými bloky. Aby se dostala ke kamenitému podloží, potřebovala překonat několik podlaží. Zatím zdolala tři bariéry, u té čtvrté uvízla, protože venku vyšlo slunce. Paprsky lámané ledovými stěnami ji oslepovaly. Kdyby měla oči, byla by je přivřela. Ale ve vláknité formě vnímala světlo každým výběžkem, a nedalo se před tím chránit. Nacházela se zapasovaná v kvantech zmrzlé vody, přesto cítila, jak ji prostředí vysušuje. Přicházela o sílu a o vláhu, vyčerpávala poslední zbytky interní magie. Byla unavená. Toužila se na všechno vykašlat a spát.
Kdy naposledy se cítila přesně takto? Když na ni Exis vyrukovala s Tiařiným sítkem. A ona se nebránila a dalších deset let prožila v nevědomosti. Ne, tentokrát se tak snadno nevzdá! Uznala, že snaha zakořenit nebyl zrovna nejlepší nápad. Ale musela se pokusit. Co teď? Jestliže se rychle nestáhne a nepřemění, zůstane trčet mezi zdmi a uschne. A vyvane.
***
Tváří v tvář
Stoly v Pavilonu poledních květin se prohýbaly pod dobrotami, a skřetí orchestr, tolik odlišný od populární kapely řádící venku, hrál jeden klasický kousek za druhým. Pomalu se proplétali mezi hosty. Roztomilejší z dvojčat šel v čele, odpovídal na pozdravy a rozdával úsměvy. „Ale jistě že jsme přišli! Takovou událost jsme si nemohli nechat ujít!“ Grewin snad s každým prohodil pár slov, dokonce i s Jasenem. Ottův bratr dělal společnost nepatrně světélkující slečně, ve které Otta poznal dceru majitele nikodemského vesmírného překladiště, Dea. Otta si uvědomoval, že Jasena možná vidí úplně naposledy. Celých čtyři sta let, co byl Jasen na světě, se jenom obcházeli, a teď bylo pozdě na cokoliv dalšího. Vlastně ani nevěděl, co by bratrovi řekl, kdyby mohl.
On s Eudorem se drželi těsně za Grewinem, vojáci se příhodně rozptýlili kolem. Eudor Ottu každou chvíli „přátelsky“ poplácal po rameni, přičemž druhou ruku držel na pažbě emitoru pod pláštěm. Otta na sobě cítil cizí pohledy, ale naštěstí nijak intenzivní. Hosté přesycení dojmy už neměli energii na další.
Pak si k nim našla cestu rozdováděná radní Leona Ladara, o které bylo známo, že si ráda přihne. S velkým zápalem se vrhla do Ottovy náruče, a vlepila mu dva mlaskavé polibky na obě tváře. „Sire Ahrene! Kde jste se celých sto let potloukal, vy šibale?“ Chytila Ottu za dlouhý kavanský nos a hravě zatahala. Byla tak neobytná, a tolik se rozmachovala kolem sebe, že od nich Eudor obezřetně odstoupil, snad z obavy, aby nepostihla obdobnou pozorností i jeho.
„Ptala jsem se na vás přátel z Kavanu, ale oni vrtěli hlavami, že o vás nikdy neslyšeli!“ Radní Leona se spiklenecky nahrbila a ztišila hlas do rádoby svůdného chrapotu: „Bohyně Tesivel si vás drží pěkně v ústraní, že? Vyslala vás na další tajnou misi?“
Otta rozvážným a uctivým způsobem odrecitoval naučenou legendu a stařičká radní koulela očima a vědoucně se chichotala. Pevně se chytila Ottova předloktí. „Musíte mi všechno říct, než vás ukořistí Sijana nebo ta potvora Evidana!“
To už zasáhl Grewin, který starou dámu od Otty odtrhl a ukonejšil ji slibem, že dostane příležitost se starým přítelem promluvit večer na plese, ale teď ho musí nechat jít, protože je po přesunu portálem unavený, a jen co se přivítá s Jadvinou, má namířeno do postele, aby byl do večerního plesu při síle.
„Baba jedna vlezlá,“ zabručel Eudor, když byli v bezpečné vzdálenosti.
„Byla nalitá jak brigadýr,“ konstatoval Otta.
„Cihusové kapky a vitrexx,“ ozvalo se za jeho zády.
.jpg)
Ten hlas Otta okamžitě poznal. Je to on! Je to on! Zaburáceli draveni v jeho hlavě. Prudce se otočil a díval se do tváře mizeonskému arciknížeti.
Arcidémon se tvářil ustaraně. Decentně robustuanským princům pokynul, naklonil se k Eudorově uchu a zašeptal: „Tak jak to dopadlo? Našli jste ji?“
„Ještě ne,“ řekl bezvýrazně Eudor, „ale je to jenom otázka času.“
Seen zkormouceně stiskl rty. „Kdybyste přece jen potřebovali pomoc…“
„Vážíme si vaší nabídky, sire,“ Eudor se povzbudivě usmál. „Ale nedělejte si s tím hlavu. Taková je prostě naše sestra. Mívá extravagantní nápady a exotické cíle, ale ještě nikdy se nestalo, aby se nevrátila.“
Mizeonec se pobaveně zazubil a potřásl hlavou. „Měla to po kom zdědit, že?“ Když téma a-la Viola vyčerpal, obrátil se na Ottu: „Promiňte, pane, ale nemohl jsem přeslechnout madam Leonu. Takže to jste vy, ten legendární archivář, co pracoval pro nebožku Klarisu? Jmenuji se Seen Arci-Kesall, a pocházím z Mizeonu. Jestliže jste se vrátil z Equízia, rád bych s vámi promluvil o tamějších politických poměrech.“
„To je sir Ahren z Kavanu, otcův dlouholetý přítel,“ představil Ottu bryskně Grewin.
Ottu brnělo za krkem od toho, jak pozorně si ho Seen prohlížel. Je to on! Vážně je to on! rozptylovali jeho koncentraci draveni.
Toporně se uklonil. „Moc rád vás poznávám, excelence. Kdysi jsem četl vaše pojednání O nezbytnosti koncentrace moci.“ Ten spisek skutečně zahlédl v matčině dílně. Ulpěla mu v paměti arogance, s jakou autor zdůvodňoval nutnost soustředit absolutní moc v rukou jednoho vyvoleného jedince, který stanoví spravedlivá pravidla pro odbojná božstva všech rozmanitých světů.
Seen se skromně usmál. „Ano, to téma mě stále zajímá. Chystáte se o Equíziu napsat knihu? Mohl bych vás doporučit předsedovi komise Sarvonovy nadace, kdybyste měl zájem.“
Otta odpovídal spíše automaticky než promyšleně. Jeho srdce svíraly obavy o Violu. Arcidémon jeho rozrušení zaznamenal, ale jistě si ho vyložil jako trému.
„Cením si vaší nabídky,“ řekl uctivě. „Ale vrátil jsem se teprve předevčírem. Ještě jsem se nestačil zorientovat. Snad bychom se mohli setkat později.“
Seen pokýval hlavou. „Samozřejmě. Vlastně jsem také na odchodu. Moje snoubenka čeká, že ji doprovodím na Teneris.“ Povzbudivě se na Ottu usmál. „Až se rozkoukáte, určitě se za mnou zastavte.“
***
„Slizoun jeden vlezlá,“ zamumlal záštiplně Eudor, když opouštěli výstaviště. Kupodivu se přitom nedíval na Ottu.
„Takže už mi věříš?“ podivil se Otta. Arcidémon z objektivního hlediska neudělal ani neřekl nic podezřelého. Popravdě, kdyby Otta sám nevěděl svoje, nikdy by ho nepodezíral.
„Bratr má na podvodníky čich,“ povzdechl si Grewin. „Mě by ani nenapadlo, že s tím chlapem není něco v pořádku.“
„Není to těžké, když jeden ví, čeho si má všímat,“ řekl Eudor. Sekl po Ottovi pohledem: „Spletl jsem se jenom jednou. V tvém případě.“
U otevřené brány spojující park s výstavním areálem se zastavili, aby počkali na vojáky, kteří nemohli pavilon opustit v jednom chumlu. Otta chtě nechtě musel obdivovat Violinu pratetu, jak dokonale přesměrovala pozornost prominentů od skutečných problémů k margináliím, třeba ke skandálnímu zmizení Henrexova syna s děvčetem, které by mu doma neschválili. I tak robustuanská burza dodala cizokrajné smetánce mnohem více materiálu ke klevetám než jindy. Nepovedená dělová salva, zničené skleníky a zelený záblesk na výstavě zbraní pro zjitření fantazie stačily. Naštěstí se Wonoden a Tahara postarali, aby se nikdo nedostal ke zdemolovaným hospodářským budovám za západním křídlem, takže útok na sklad se podařilo ututlat, stejně jako fakt, že po zeleném záblesku na výstavě se po princezně slehla zem. Violinu nepřítomnost Jadvina eufemicky odůvodnila nervovým rozrušením z nadměrné pozornosti, jíž byla princezna během posledních dnů vystavena. Přestože tím prateta ještě více přiživila klepy kolem Violiny nestálé duševní rovnováhy, bylo to pořád lepší než pravda.
Nervózní Grewin popocházel od jednoho křídla otevřené brány ke druhému a polohlasně lamentoval, Eudor se opřel o zídku a pochmurně zíral směrem k paláci. Otta se rozhodl kout železo, dokud bylo žhavé: „Řekl, že doprovodí Wandu na Teneris. Potom nejspíš půjde zkontrolovat Violu, ať je kdekoliv. Neměl by zůstat bez dozoru. Wandu jsem tam neviděl. Možná je v paláci a balí. Můžou zmizet každou chvíli.“
Grewin se vážně podíval na své dvojče: „Je ti jasné, že se tam musíme vrátit?“
„Pověsíme se mu na paty, a uvidíme,“ přikývnul Eudor.
„Chcete ho sledovat sami dva?“ rozčílil se Otta. „To vám nestačí, co o něm víte? Šéfuje mizeonskému Chřtánu, je velitelem Trestného komanda. Co jsem slyšel, používá hodně špinavé metody!“
Nezdálo se, že by ho bratři poslouchali. Grewin se na Eudora podíval. „Musíme na to diskrétně, jinak to celé ještě zhoršíme.“
„Neexistuje, aby si vás nevšiml!“ nadskočil Otta. „Snadno se dovtípí, že ho podezíráme. Já a draveni si s ním poradíme. Máme zkušenosti se stopováním. Zachytíme reziduální vibrace pleteně i poté, co se portál úplně uzavře. Umíme být nenápadní. Nechejte to na nás!“
„To určitě,“ zasyčel Eudor.
Grewin se na Ottu chladně podíval: „Promiň, ale tebe na to nasadit nemůžeme. Nastokrát můžeš mít poctivé úmysly, ale když tvá matka zavolá, pradávné nezastavíš.“
Eudor mezitím oslovil velícího důstojníka: „Tak jste to slyšel, Roane. Odveďte zajatce do izolace a odeberte mu tvarovan. Vyřiďte Zubaté Grewině a generálovi, že do večera budeme zpátky.“
***
Otta seděl na kavalci ve věži a na nadával si do idiotů. Přísahal, že neuteče a slovo dodržel. A co z toho má? Jenom další polízanici. Eudor s Grewinem jsou chytří a vzdělaní, ale se sledováním nemají zkušenosti. Otta by se byl vsadil, že kdyby se předtím poradili se Zubatou, byla by jim to zatrhla, stejně tak Wonoden. A Trajanis s královnou se pořád nevraceli. Hachen taky ne. A kde byl konec tomu bláznovi Ewyrovi, to se neodvažoval ani domyslet.
***
Odpoledne se přehouplo k večeru, když do věžního pokojíku přidusal zarputilý Trajanis s hrozivě vyhlížející dvoubřitou sekerou, kterou nechal těžce dopadnout na stůl.
Draveni podrážděně vystřelili na Ottovu obranu, ale Vykladač jim ukázal holé ruce a svezl se na židli. Potom Ottu vyzval, aby slovo od slova zopakoval, co přesně se během jeho vycházky na výstaviště stalo. Otta to udělal, a draveni navzdory jeho protestům ho střídavě doplňovali.
Trajanis je s nepřítomným výrazem vyslechl a pak řekl: „Asi víš, že se královna rozhodla konfrontovat tvou matku. Exis zahrála uraženou. Pokud jsi prý provozoval špionáž, je to jenom tvoje soukromá blamáž. Co se týká tvých symbiontů, vůbec nechápe, kde jsi k nim přišel. Ona je jenom zoufalá milující matka, která nedokázala zabránit tvým nebezpečným aktivitám.“
Otta si vždycky myslel, že už ho nic nemůže vytočit. Ale toto bolelo. Udeřil pěstí do zdi. „Bylo mi šestnáct, když nás k sobě svázala!“
Draveni, kteří se doposud jenom mírně vlnili v těsné blízkosti Ottova těla, vyšlehli do všech stran. „My jsme se o to spojení také nežádali!“ zasyčeli. „Věky jsme snášeli šíleného nositele, a když konečně zemřel, odchytila nás Exis. A ta nám slíbila, že budeme propuštěni, jestliže jí prozradíme svá jména! A jak jsme dopadli?“
Otta zíral, protože ti tři se nikdy dříve nevyjádřili tak otevřeně. A změnili i slovník. Místo infantilních výlevů na úrovni divocha ze světa Iqui, používali normální věty se správným slovosledem. Muselo to být Vykladačem. Respektovali ho, protože se stejně jako oni uměl napojit na linie Pravděpodobnostního pole.
Trajanis dál Ottovi popisoval, jak robustuanská královna obvinila jeho matku z Klarisiny smrti a z ohrožení princezny Violy. Exis připustila, že za ní Klarisa s Violou před jedenácti lety byly. Ale popřela, že by Klarisu otrávila. Prý se jenom bránila poté, co ji tchýně napadla. Odmítla přiznat, že Viole vymazala paměť.
Violin otec se vůbec nesnažil skrývat rozhořčení. „Takovou nálož bezostyšnosti jsem ještě neviděl. Tvoje matka nám řekla, že princezna byla ze zírání do Hlubiny věčnosti tolik rozrušená, že vůbec nechápala, co se s ní děje, a mohla si celou situaci později nesprávně vyložit. Exis se naopak usilovala Violino nervové postižení vyléčit. Vmetla nám do tváří, že jen nezodpovědní rodiče nechávají dítě napospas ještě nezodpovědnějšímu prarodiči. Se slzami v očích přiznala, že to ona vydala příslušné pokyny, aby se naše malá po incidentu bezpečně dostala domů na Robustuu. Závěrem uraženě odmítla, že by s Violiným současným zmizením měla cokoliv společného.“
Vykladač se na chvilku odmlčel a dodal: „To jediné jsem jí byl ochotný věřit. Ale moje manželka prohlásila, že neopustí Dražební palác, dokud nedostane dceru zpět. Exis jí vlídně doporučila výstavu dervosských paměťových mušlí, než jí zařídí pohodlné ubytování.“
„To je jí podobné,“ prohodil zaraženě Otta.
Vykladač rozhodil rukama. „Potom dorazil Hachen. Hledali Violu po celém riiberionském Trojsvětí, ale marně. To se ví, že všechny tři dimenze proletěli jenom zběžně. Ale jedinou stopu po fytobiontí esenci zachytili na louce u Trollího háje a dál nic. Z toho vyplývá, že si Viola bezprostředně po přistání otevřela portál jinam, ale sem určitě ne.“
„Další portál otevřel ten mizeonec,“ řekl Otta. „Využil momentu překvapení a stáhl Violu s sebou, stejně jako ji unesl z té výstavy. A fikaně nás navedl na Riiberion, abychom si mysleli, že je to práce mé matky.“
Trajanis si naštvaně odfrkl. „Když se ukázalo, že Viola v Dražebním paláci opravdu není, moje královna se definitivně naštvala. Vyslala Hachena na základnu Aliance s formální žádostí o rychlou intervenci. Předpokládám, že právě teď agenti rozebírají Dražební palác kámen po kameni. Nezajímají se o špinavé hry tvé matky. Ani je nevzrušuje Violino zmizení. Jdou po Třepotavém přízraku a po Paridiánském parfému. Ale já udělám první poslední, abych je přesvědčil, že ten dryák je legenda.“
Otta skepticky vrtěl hlavou. Kamínek už se kutálí, lavina je na spadnutí. „Jestli se v tom začnou rýpat, vyjde najevo, že jsme ho už namíchali. Kvůli vyléčení Grenedona.“
„To by si Eryn radši ukousla jazyk, než aby to prozradila,“ ujistil Ottu Vykladač. „Vím to já, Jeroným, Viola a ty. Nikdo z nás nepromluví. Navíc jenom ty a Urbiel znáte soupis přísad, přičemž Urbiel žije v domnění, že se jednalo o lék.“ Udeřil pěstí do dlaně. „S tím receptem to nechej na mě, už tak máš starostí dost. Jsou to věky, co agenti chytili posledního dravena. A dostat je i s nositelem, pro ně představuje výzvu. Eryn tě udala, protože předpokládala, že Alianci přiměje k akci. Jinak by se do sporu dvou členských světů nemíchali, taková jsou pravidla. Už to nemůžu zastavit. Je to otázka hodin, než si pro tebe přijdou.“
Otta odmítal o vydání přemýšlet. „Jak pořídili Eudor s Grewinem?“ zeptal se.
„Zatím se neozvali,“ zasyčel Vykladač. „Nejspíš ho ztratí. Slídit jsem je neučil. Já pošetilec netušil, že to bude zapotřebí.“
„Nechejte jít mě,“ požádal Otta.
„My ho najdeme, Vykladači!“ zaševelili draveni.
„Seen Arci-Kesall je Pánem ze Stínu!“
„To on unesl naši princeznu!“
„Pán ze Stínu a Pán Chřtánu jsou jedna a tatáž prohnilá osoba.“
Trajanis se jejich drmolení hořce usmál. „Agenti tu budou každou chvíli. Já se musím vrátit na Riiberion, než moje žena vyhlásí Exis válku. Jsem tu jenom proto, abych se ujistil, že únosce neposlal vzkaz.“
„A poslal?“
Vykladač zavrtěl hlavou. „Dřív či později to udělá. Předpokládám, že jenom čeká, až se naše vztahy s Riiberionem poserou úplně. Přemýšlel jsem, co asi bude chtít. Jestli má rozum, chápe, že tímto způsobem Grenedona nedostane. Nemůžu vyměnit jedno dítě za druhé.“
„Bude požadovat Sarvonovy originály,“ řekl Otta. „Anebo… mě.“
Trajanis zlostně rozhodil paže. „Formálně nemůžu nic dělat, dokud se ten hajzl neprozradí.“ Ponuře se ohlédl po sekyře, a dodal: „Ale něco přece.“
