Sarvonův odkaz - 45. kapitola: Není okren jako okren
Bezelstně a radostně
V jízdárně prateta Violu usadila do proutěného křesílka a plácla jí do klína talíř s teplými kronýšovými rolkami. Významně se zamračila na vojáky, a odešla se věnovat hostům. Viola mechanicky ukusovala, ale křehké těsto chutnalo jako piliny. Sir Tadeas a jeho kolega zaujali pozici u vchodu, sotva pár kroků od jejího posezení, a nespouštěli ji z očí.
V prostoru cvičiště se ve třech řadách leskly vitríny s vystavenými zbraněmi. Mnoho pocházelo z rodinné zbrojnice, další byly zapůjčeny od sběratelů z ciziny. Podél obvodových stěn budovy se vinuly řady sedadel. Společnost se shromáždila kolem radní Evidany, která kromě toho, že měla fetiš na boty, zbožňovala zbraně, a proto právě ona byla organizačním výborem vybrána expozici komentovat. Evidana prohlídku zahájila u největší vitríny. „Tady vidíte těžký pancíř z pátého sekodonu, uzpůsobený pro draka. Takovou zbroj nosívali erektiadští pro boj v otevřeném vesmíru, než se naučili stavět válečné lodě. Všimněte si dokonalého ergonomického vytvarování…“
Zatímco se všichni rozplývali nad uspořádáním krihonitových lamel brnění, Violinou hlavou vířily katastrofické scénáře. Kdyby si Van-Dis najal vahanské křižníky, musel by nejdříve prolomit obrannou linii na orbitě. V takovém případě by se Wonoden těsně před zábleskem nepoflakoval v rozáriu. Pokud by se jednalo o útok z dimenzionální brány, zareagovali by fytobionti a toho by si všichni všimli. Ba ne, přišlo to zespoda. A cílem byla, ač se té možnosti Viola děsila, s nejvyšší pravděpodobností věž. Pobořili věž a unesli Ottu?
Připadala si jako v pasti. Jízdárna byla postavená z žulových kamenů a dubových trámů, ale všechny spáry obsahovaly bizárová vlákna, díky čemuž se z haly nedala otevřít prostorová brána. Všechny stavby vybudované za Klarisiny éry byly dobře zabezpečené proti zlodějům. Takže bránou to nepůjde. A kdyby se pokusila zakořenit? Proces přeměny chvilku trvá. Vojáci by si toho všimli a zarazili by to. Měla toho právě dost. Odejde po svých a vojákům nezbude než ji následovat. Odložila talíř na stolek a zamířila k východu.
„Zapomněla jsem zalít fistenie ve skleníku,“ řekla Tadeasovi. „Tak kdybyste mě omluvili…“
Sir Tadeas zachoval kamenný obličej. „Jako kdyby nějaké existovaly, Výsosti,“ řekl. „Dostali jsme jasný příkaz vás tu udržet, než se situace v západním sektoru vysvětlí. Už to nemůže dlouho trvat a major někoho pošle, aby nás informoval.“
„No právě,“ zasyčela. „Ani vy nevíte, co se tam děje.“
Důstojník prkenně přikývl. „Máte pravdu, ale máme své rozkazy. S nejvyšší pravděpodobností právě čelíme napadení. A s ohledem na další souvislosti to potřebujeme udržet v tajnosti co nejdéle to půjde, jak jistě víte.“
„Ovšemže to vím,“ procedila skrze zuby a šla se znovu posadit. Ten schopný poručík jí právě jinými slovy naznačil, že se chová jako rozmazlená hysterka. A z jeho úhlu pohledu to tak vypadalo. Jako členka královské rodiny měla respektovat nařízení generality. Měla chránit zájmy říše, která se kvůli Grenedonově pochybení ocitla ve zranitelné situaci. Viola to samozřejmě věděla. Ale co Otta? Pevně doufala, že ho draveni ochránili, ať už se stalo cokoliv.
Hlouček obdivovatelů historických zbraní zatím postoupil k replice legendárního žezla, do kterého tenerisští sahíjinové uložili krenevskou magii. Nebyla to tak úplně zbraň, ale v přehlídce nemohla chybět. Wandu se Seenem historie žezla zřejmě tolik nezaujala, protože skupinu opustili a zamířili uličkou s vitrínami k Viole.
„Už je ti lépe?“ zajímala se Wanda.
„Ale ovšem,“ přinutila se odpovědět Viola, ale bylo jí jedno, jestli jí uvěří.
Arcidémon ukázal směrem k vitrínám. „Pěkná přehlídka, princezno! Tak zachovalé vibromeče z raně vahanské éry jsem ještě neviděl. Ty leptodýky z Wansionu jsem viděl na dražbě u Exis. V kolekci ostrobřitů postrádám ty dervosské, ale budou další výstavy. Napadlo mě, že vám ukážu kousky, které jsem zapůjčil já sám.“ Vyzývavě se usmál. „Schválně jsem zvědavý, co mi o nich absolventky uměnovědného lycea řeknou.“
Wanda vzala Violu za ruku a přiměla ji vstát. „Takové výzvě přece neodoláme. No tak pojď! Trocha bádání ti udělá dobře.“ Zazubila se na vojáky. „Tady pánové jistě souhlasí.“
„Skvělý nápad,“ zabručel sir Tadeas. Nejspíš usoudil, že čím bude princezna zaměstnanější, tím menší bude pravděpodobnost, že všechny přivede do maléru.
***
Procházeli kolem dalších vitrín a Wanda se Seenem soutěžili, kdo toho více ví. Viola se debaty neúčastnila, protože se každou chvíli ohlížela ke vchodu. Čekají posla s informacemi? Ona si to nenechá ujít!
Zastavili se u podstavce s hranatým skleněným poklopem. Uvnitř na plyšové podušce spočívala dýka ze žlutého kovu. Na rukojeti zářily bledě modré kameny, záštitu zdobily typické propletené vlnovky.
„Co mi řeknete o tomto kousku, drahé přítelkyně?“ zeptal se arcidémon.
„Že by to byl okren?“ prohodila ponuře Viola. To přece pozná každý.
„Spíše jeho kopie,“ upřesnila Wanda. Rozhodila rukama a zadeklamovala jako na dražbě: „Zde vidíme kopii trhací dýky z riiberionského archaického období. Jednalo se o tvarový zářič. Podle Sarvona páral specifickým způsobem prostorovou pleteň. Cílovým místem byl pokaždé Riiberion.“
„A proč myslíte, že je to kopie, má drahá?“ zeptal se Seen.
Wanda se vědoucně zazubila. „Kdyby to byl originál, jeho cena by se nedala vyčíslit. Podle Tveona Šarkadského jsou všechny okreny dávno ztracené. Ten poslední popsal Sarvon, a není jisté, že ho vůbec držel v ruce. Chtěla bych vidět blázna, který by sem skutečně pravý okren zapůjčil.“
Violu znervózňovalo, že z toho místa neměla přehled o dění u vchodu. Ve výhledu jí bránila vysoká a široká vitrína s dračím brněním. Kdyby právě teď od Ewyra někdo přišel, neviděla by ho.
Wandiny řeči ji otravovaly, protože kecala nesmysly. Jeden pravý okren, zdobený fialovými kameny, leží v Klarisině archívu a ona přesně ví, kde. Asi třináct kusů vlastní mizeonský arcikníže Destruktiel, dalších pět okrenů má v Deo z Nikodemu, a jeden opatruje riiberionský bůh Floen ve Městě bláznů. Sehnula se, aby se přesvědčila, jestli má Wanda pravdu aspoň s tou kopií. Skrze průhledný chránič nemohla cítit silové vibrace, ale usmála se, když na oblém zakončení rukojeti spatřila rytinu třílístku. Dýka je pravá a Wanda se trapně mýlí. Ale ona ji z omylu vyvádět nebude.
„Něco vás pobavilo, princezno?“ zajímal se Seen.
„Nic důležitého,“ mávla rukou. Nemohla se dočkat, až postoupí k další vitríně, odkud se výhled na vojáky u vchodu zlepší.
„Ale nebuďte tak nemožně komisní, Výsosti,“ řekl smířlivě Seen. Odklopil kryt a vzal trhací dýku do rukou. „Co myslíte? Je ta dýka pravá?“
„Samozřejmě,“ odsekla. „Měl byste to vrátit na místo.“ Co to na ni ten arcidémon hraje? Jakmile zbavil okren krytu, okamžitě na kůži ucítila bodání tenkých jehliček síly, které z předmětu vystřelovaly.
„Tu dýku jsem Jadvině zapůjčil já,“ řekl blazeovaně. „Koupil jsem ji na bredeonském bleším trhu. Stála mě tři hřebeny. Klidně s ní můžete hodit, a nic se nestane.“
Wanda se hlasitě rozesmála. Vždycky se smála nahlas, ale tentokrát z jejího smíchu až bolely uši.
„To bych raději nezkoušela,“ zamračila se Viola. Musí o tom promluvit s pratetou. Nechávat okren bez dozoru je nezodpovědnost. Ta věc trhá prostor způsobem, který dnes nikdo nedokáže vysvětlit. Jeho magie nereaguje ani na bizárové nulové pole, ani na bariéry kreponových vláken.
„Jen se toho nebojte,“ zapředl rozšafně. „Jak jinak dokážete, že je pravá?“
Viola neměla zájem cokoliv dokazovat. Nemohla se dočkat, až prohlídka skončí.
„Tak to zkusím já,“ řekla Wanda, vytrhla Seenovi okren z ruky a mrštila jím proti obvodové stěně jízdárny. Samým vzrušením se zajíkla, když se dýka do stěny nezabodla, ani se od ní neodrazila. Místo toho ve vzduchu vyřízla šikmou trhlinu lemovanou zelenými svítivými okraji, za kterou se svíjely kotouče tmy.
Dřív, než stačila Viola zareagovat, chytil ji Seen kolem pasu, a skočil s ní dovnitř.
***
Ochlazuje se až mrzne
Uííííííííííííííííííííííííííííííííííí…
Letěla rotujícím úzkým koridorem svíjející se nicoty a ječela hrůzou.
Snažila se Seenovi vysmeknout, ale svíral ji pevně.
Dopadli na rozblácené pole, a ona se okamžitě rozkašlala, protože vdechla cosi hořkého. Měla to v očích, v puse i v nose. Slzela a dusila se, nic neviděla. Co to sakra…
„To je kadmiový prach, zlatíčko,“ zasyčel. „Nesnažte se zakořenit. Zabilo by vás to.“
Chtěla křičet, ale místo toho ze sebe vyrážela chrčivé uch uch uch.
„Mezipřistání na Riiberionu máme za sebou, nuže popojedeme!“
Znovu ji chytil a znovu s ní kamsi smýkl. Neviděla vůbec nic, jenom cítila svištění a průvan.
Tentokrát dopadli na hladkou a palčivě chladnou plochu. Tam arcidémon Violu konečně pustil. Slzy odplavily kadmiový prach z očí a ona se mohla podívat kolem sebe. Ocitli se na udusané vrstvě zledovatělého sněhu, na úbočí kopce. Nahoře stál vysoký bělostný dům.
„Můj ledový hrad,“ poznamenal Seen. „Nejbližší vrstvy zeminy a kamení, do kterých byste mohla zakořenit, jsou hluboko pod sněhem. Tak se ani nesnažte.“
Rozzuřená a zahanbená se usilovně snažila koncentrovat v sobě dostatek energie, kterou by darebáka zlikvidovala. Absolutně to nešlo. Jako kdyby ji všechna magie opustila.
Arcidémon si ji hodil přes rameno jako pytel zrní, a snadno ji vynesl nahoru.
