Sarvonův odkaz - 43. kapitola: Grenedonova šance

13.03.2026 07:41

Vydala se do věže hned, generál s otcem nedali jinak, než že půjdou s ní. Spěchali kolem skladu nářadí, když zaslechli rachocení, rány a řev. Kolem věže se to hemžilo vojáky, v oknech nahoře se modře a fialově blýskalo.

„Už zase poletuje, sire,“ raportoval velící důstojník, „zatím to máme pod kontrolou, ale raději jsme poslali pro posily.“

Viola se prosmýkla dveřmi a běžela nahoru, navzdory tomu, že na ni otec křičel, aby se vrátila. Dveře byly dokořán. Dva vojáci byli uvnitř cely. Měli dezintegrátory a mířili s nimi ke stropu. Tam, těsně pod střechou se tetelila masa rozvlněných třásní, vzpínající se na čtveřici řetězů, ukotvených ve stěně. Ottovo tělo mezi nimi nebylo vůbec vidět, ozývaly se jen jeho výkřiky. Pra-entity působily rozzuřeně a hrozivě. Syčely a zmítaly se, pulzovaly v podivném rytmu, střídavě zalévaly komoru zášlehy temnoty.

„Nechejte toho!“ křikla Viola. „Zabíjíte ho!“

Hulákala, nadávala, vyhrožovala, ale pradávní ji ignorovali, jako kdyby tam vůbec nebyla. Bez ohledu na to, že na ně vojáci posílali další a další vlny mrazu, nebyli ochotní se stáhnout. S elegancí se vyhýbali mrazivým salvám, a Ottovo tělo dál s tupým bušením naráželo do stropních trámů. Řetězy povážlivě skřípaly.

„Dnes je nějak umanutej!“

„Nezakopni o řetěz!“

„Dáme mu, co proto, zmetkovi!“

„Zavazíte, princezno!“

Najednou tam byl otec. Tak rozzlobeného ho Viola ještě nikdy neviděla. „Zbláznila ses?“ Chytil ji kolem pasu a ve všeobecném chaosu ji odtáhl na chodbu, právě když kolem nich proběhli Wonoden s dalšími vojáky. Viola strnule pozorovala, jak další a další mrazivé závany přinutily draveny ustoupit. Třásně se zavinovaly, syčení a zášlehů temnoty ubývalo. Konečně i ty nejposlednější zmizely za Ottovým rozhraním. Jeho tělo dopadlo s tupým plesknutím na kamenné dláždění.

Otec Violu pustil. „Ani se odtud nehni!“ Šel dovnitř za Wonodenem, který se nad zajatcem skláněl a vsouval mu za roztrhanou košili Hanův kámen.

Draveni sice usnuli, ale těžce pomlácený Otta byl sotva při vědomí. Trajanis ho s Wonodenovou pomocí přenesl na kavalec. S těžkým povzdechem se ohlédl na Violu, která čekala ve dveřích. „Jak vidíš, teď není ve stavu na rozhovor.“ Ukázal na zajatcovy paže. „Má to vykloubené. Zajdu pro Jeronýma.“

***

Ze vzduchu čišel chlad, ale Ottovi bylo jako v peci. Hlava mu pulzovala bolestí, břicho svíraly křeče. Ruce a nohy necítil. Pomalu si vybavoval, že mazlíci tahali za řetězy. A tentokrát se do toho opřeli. Málem prorazili díru do střechy. To znamená, že Exis volala opravdu hodně naléhavě.

Kromě postele rozmlátili veškerý nábytek. Z videxového válce udělali hromadu plastexových střepů. Co teprve jeho tělesná schránka? Ottovou myslí se mihl hrozivý obrázek torza s krvavými pahýly. Nadzvedl hlavu, aby se přesvědčil, jestli má končetiny na svém místě. V pokoji bylo šero, od okna zavanula květinová vůně. Podle ticha zevnitř i zvenčí se dalo usoudit, že je těsně nad ránem.

Noční masakr následoval po dlouhém dni, naplněném citovým vydíráním a přesvědčováním, které doktor z Aliance nazýval mučením. Místo aby trhal nehty a pálil žhavým železem, dal Jeroným Ottu přivázat k posteli, naléval ho smradlavými dryáky, píchal mu barevné vodičky do žil, dokonce se ho snažil zhypnotizovat, jen aby z něj vypáčil složení Paridiánského parfému. Jeronýmovy výslechové metody byly zatím žalostně měkké, ale Otta nepochyboval o tom, že by doktor dokázal přitvrdit, kdyby nebylo zbytí. Pozdě večer to doktor vzdal.

Ottovi tou dobou nebylo ze všech těch sajrajtů právě nejlépe. Dávala se do něj zimnice, žaludek měl jako na vodě, srdce mu bušilo jak válečný buben. Přesto nedokázal doktora nenávidět. Svůj postoj ale nezměnil. Toho kluka je mu líto, ale recepis jim prostě nedá. Jde o princip. Obětoval už příliš. Vlastně všechno.

Vyzkoušeli to po dobrém, teď začnou po zlém. Nedokázal si představit, že by po něm šla královna s nažhavenými kleštěmi. Něco takového Trajanis s ohledem na její důstojnost nedopustí. Takže to svěří Ewyrovi. Chudák hoch se toho ujme s potěšením a zaneřádí si duši na sto let dopředu.

Hanův kámen už nemrazil. Mazlíci se brzy proberou. Spustí další kolovrátek litanií na téma, jak by jim teď bylo báječně, kdyby je nechytili. Jak už se mohli ráchat v Ottově pohodlné vaně, doma v Podsvětí, kdyby se nezapletli s tím všetečným děvčetem. Překvapivě neházeli vinu jenom na Ottu. Nejspíš i oni se cítili zodpovědní, že se nechali rozptýlit pohodovým robustuanským klimatem. On sám nelitoval ničeho. Snad jenom, že s tím všetečným děvčetem nemohl zůstat o něco déle. Vzal kámen a napřáhl se. Ostrá bolest v rameni ho přinutila zalapat po dechu. S vypětím sil odhodil šutr ke dveřím, aby ho vojáci snadno našli.

Buch.  

Něco v uvnitř pokoje tichounce zašelestilo a vydechlo.

Překulil se na bok, aby se podíval, kdo tam s ním je. Šero ředilo bledničkové světlo vodní lampy, nedbale zavěšené na místě zdemolovaného videxového válce.

Za stolem, a musel to být jiný stůl než ten, co v noci rozmlátili, seděla Viola. Skláněla se nad stolní deskou, hlavu měla složenou na pažích a… spala. Ve vlasech měla tiáru z bílého kovu zdobenou průzračně zelenými kameny. Její šaty byly zelené jako lesní mech, zdobené třpytivými lístky. Podle té honosné róby přišla rovnou z večírku.

Zavrtěla se, jako kdyby vycítila tíži Ottova pohledu. Otevřela oči, pomalu se narovnala. Její diadém se svezl na stranu. Vlasy měla rozcuchané, líčidla kolem očí rozmazaná.

Dívala se jenom na něj. „Jak se cítíš?“ Její hlas zněl ochraptěle, jako kdyby předtím hodně křičela.   

Jen těžce formuloval slova. „Jako blázen. Protože… se mi zdáš?“ 

Opřela se rukama o stůl, aby vstala.

„Zůstaň na místě Violo,“ ozvalo se ode dveří. Znělo to rozhořčeně a naštvaně.

Otta si až tehdy všiml Ewyra. Seděl na zemi, opřený o dveře. Na klíně držel dezintegrátor. Kapitán pružně vstal a namířil na Ottu. „A ty se ani nehni!“ Přešel k posteli a uštědřil Ottovi masivní mrazivou dávku.

Otta by moc rád provokativně zacloumal řetězy, ale nedostávalo se mu elánu.

Zarachotila židle. Viola vstala, hlavu hrdě vztyčenou, tělo napjaté, ústa sevřená, oči jako dvě studny. „To stačí, Ewyre,“ štěkla. Rázovala ke dveřím, otevřela je a křikla: „A teď běž!“    

„Ani ve snu,“ zatvrdil se major.

Dala si ruce v bok. „Přestaň mi házet klacky pod nohy, sic za sebe neručím!“

Ewyr se na Ottu zle podíval. „Zůstanu za dveřmi, hnuse.“ Potom zvolna odešel, a ještě pomaleji za sebou zavřel. Než se tak stalo, Otta zahlédl v chodbě další vojáky.

Viola přešla k posteli a posadila se na pelest. „Viděla jsem, jak tě otloukali o strop. Ruce a nohy jsi měl vyhozené z kloubů,“ dodala. Položila mu dlaň na tvář. Její prsty zastudily, až to zabolelo.

 Zamračila se ještě víc. „Vždyť celý hoříš! Zajdu pro doktora.“

Zadržel ji. „To není potřeba. Draveni se probudí, dají mě do pořádku.“

Cítil, jak se mu bokem opírá o stehno. Ohromeně na ni zíral. Ewyr mu dokonale vysvětlil, že hned po burze se s ní ožení. Že se postará, aby byla šťastná. A že tentokrát pohlídá, aby se už nesetkali. To přece není možné, aby ji k němu jenom tak pustili. Ledaže by něco chtěli.

Tím by se všechno vysvětlovalo. Právě ona, která ho už od počátku vyváděla z míry přímým jednáním, se chystá ve prospěch rodiny přetvařovat a slibovat věci, které nemůže splnit. V krku ucítil hořkost. Nelíbilo se mu, že ji k tomu přinutili. Při podívané na její klidnou tvář stíněnou řasami, se trhaně nadechl.

V té chvíli draveni procitli. Propasírovali se skrze rozhraní a rozvinuli se do košatého střapce, který Violu opatrně obklopil.  

„Princezna!“

„Naše malá voňavá princezna je tady!“

„Stáhněte se, idioti!“ houkl Otta. 

„To je v pořádku,“ broukla.

Dveře se rozletěly, přiběhl Ewyr s mečem. V té době byli mazlíci téměř úplně zpátky za rozhraním.  Jenže to vojáka nezajímalo. Chytil Violu za předloktí a smýkl s ní ke dveřím. Potom se napřáhl nad Ottovým svázaným tělem a…

V pokoji se zeleně zablesklo, major odletěl ke dveřím, jeho meč zařinčel. To Viola. Smetla ho bez varování. Ještě trochu zeleně svítila, když řekla: „Měli jsme dohodu, že počkáš venku.“

Ewyr na Ottu vycenil zuby: „Jeden nevhodný pokus a budeš bez hlavy.“

Zatímco se major nasupeně odporoučel, Viola si oběma rukama vjela do vlasů ve snaze sundat šejdrem usazenou korunku. Tahala za ni bez ohledu na sponky, kterými byla přichycená. Zápolila s tiárou, jako kdyby ji chtěla osobně potrestat, sponky cinkaly o podlahu, vlasy byly stále víc rozcuchané, až se jí ježily kolem hlavy jako nepovedená svatozář.  

Otta ji vyjeveně pozoroval, a málem si zavařil mozek. Kdyby chtěla předvést divadelní výstup o nehynoucí lásce výměnou za recept, asi by se usilovala vypadat co nejsvůdněji. Co byl Otta na světě, vždycky to tak bylo. Dokonce i jeho žlučovitá zákonitá manželka, když po něm něco chtěla, se jednou za čas přemohla. Violino chování prostě nedávalo smysl.

Konečně ozdobu vyprostila z účesu, třískla s ní na stůl a znovu se posadila k němu. Položila mu dlaň a čelo a usmála se. „Opravdu tě uzdravují! Horečka klesá! Řekni jim, aby to udělali pořádně. Jsem na ně vážně naštvaná. Málem tě včera roztrhali na kusy.“

Přinutil se k návratu do reality. „Poslali tě, abys mě přesvědčila?“    

Urputně zavrtěla hlavou. „Sama jsem se přihlásila.“ Palcem mu přejela po rtech. Podrážděně se vzepjal, železo zařinčelo. Ani nevěděl, jestli sebou trhl proto, aby se k ní dostal co nejblíž, nebo aby se tomu doteku vyhnul.  

„Bez Paridiánského parfému bratr vyvane,“ řekla. „Potřebujeme ten recept na jedno jediné použití. Ani ho nemusíš sepisovat na papír. Stačí, když každé osobě z naší rodiny pošeptáš jednu přísadu. Nebudou vědět ani o sobě navzájem. Otec k tobě přivede každého zvlášť. Až ty přísady seženou, smícháš je dohromady. Děkan Urbiel podle výsledné směsi sestaví infonovou matrici.“ 

Zavřel oči, aby ho nerozptylovala, a přemýšlel. Pořád se mu to nelíbilo, ale za takových okolností by to snad šlo. „Kdo to vymyslel?“

„Hledala jsem řešení, které by bylo pro tebe přijatelné.“

„Je chytrá!“ zapředl jeden z pradávných.

„Už v té pokladnici, jak hodila tu sponu, byla chytrá,“ přisadil si druhý.

 

„A teď mi pověz, jestli ti můj návrh vyhovuje.“ Mluvila tiše a úsečně. Každé slovo bylo jako kulka z pistole.     

Poraženě zavrčel. Když na Seveneku vylil zbytek elixíru, bral to jako malou osobní vzpouru proti matčině aroganci. Jenže ten protest dávno přerostl jeho samotného. Trajanis měl pochopitelně pravdu s tvrzením, že svět na své zachránce z vysoka kašle. Možná právě proto může teď předat zodpovědnost jiným. „Dobře,“ zabručel. „Tvůj návrh je přijatelný. Ať mi tvůj otec přivede šest důvěryhodných osob. Jestli jde tvému bratrovi o čas, nesmíme to zdržovat.“

Odtáhla se a přikývla. Ruce měla složené na klíně. Dívala se do stínů v koutě a rty se jí chvěly. „Ještě jednu věc ti musím říct. Naši plánují, že tě pak předají Alianci. Já s tím zásadně nesouhlasím. Udělám první poslední, abych tomu zabránila, ale nemůžu zaručit, že uspěju.“  

 

Kdyby se do ní nezamiloval už dávno předtím, byl by jí propadl teď. „Tolik jsem se bál,“ zachraptěl, „že se budeš přede mnou natřásat, a budeš slibovat všechno možné.“ Hořce se usmál. „Třeba že se mnou utečeš do ok-sawonských hor a poviješ mi kopu dětí. Děkuju, žes to neudělala.“

***

Grenedonova šance

Viola otci nastínila Ottovy podmínky a odebrala se do svých pokojů. Následující běh dějin, ať už bude jakýkoliv, se obejde bez ní. Usínala s myšlenkou na Ottu a na jeho mazlíky. Navzdory okolnostem se cítila po dlouhé době lépe.

Další dva dny prožívala jako ve snu. Účastnila se společenských akcí v rámci burzy. Sem tam někomu odpověděla, sem tak jednoslovně souhlasila s nějakým názorem. Poprvé ocenila Wandinu a Traliinu přítomnost, protože ty dvě ji v konverzaci ochotně zastoupily. Wanda často vyhledávala společnost toho arcidémona z Mizeonu, se kterým se tolik bavila na plese. Scházeli se v rozáriu, seděli spolu v hledišti divadla, hráli si na schovávanou mezi živými ploty v parku. Wanda se úplně proměnila. Odložila obvyklou ironii, a na všechny se usmívala, zatímco plachá Tralie se stále častěji držela poblíž své kavanské babičky. Kdyby ty dvě Violu neupozornily, že Anada ab-Trsuah bez rozloučení odcestovala, a že se doba jejího odchodu podezřele kryje se zmizením Jareda Henrexe, byla by si jejich útěku ani nevšimla. Wanda s Tralií ostřížími zraky sledovaly děje zjevné, Violina pozornost oproti tomu náležela událostem, které se odehrávaly skrytě. Dělala si starosti o Grenedona, obávala se o Ottovu budoucnost.

Její neveselé úvahy třetího dne pozdě večer narušil příchod pratety Jadviny. Oznámila, že děkan Urbiel dal dohromady ten lék pro Grenedona. Právě mu ho podali a čekají, jak se s tím popere.

Viola nemohla zůstat stranou a navzdory Jadvinině hudrování, se šla na bratra podívat.

Ležel na koberci uprostřed pokoje, chroptěl a třásl se. Nad ním klečel otec a držel ho za ramena. Mezi Trajanisem a Grenedonem se napínaly miliony jiskřivých tenkých vláken. Viola tak poprvé v životě spatřila energetický odraz pleteně pravděpodobnostního pole.

Dvojici obklopovali ostatní členové široké rodiny a dotovali ji dávkami podpůrné magie. Kromě matky, bratrů a babičky Grewiny, tu byli i příbuzní z Vressu: strýček Ginian s tetou Olanou, strýček Diren s tetou Trepenou, a jejich syn Ravens. Nechyběli ani Jeroným a ten šikovný arcidémon Urbiel, který pomocí infonové matrice spojil přísady dohromady. Viola se vtěsnala mezi Hachena a Eudora. Hodlala si připravit svůj energetický příspěvek, ale nemohla odtrhnout pohled od dvojice na koberci. Všimla si, že mimo ta jiskřivá vlákna mezi bratrem a otcem, vidí ještě další stěží patrné linie, které se v husté síti křižují skrze celý viditelný prostor. A mimo ty zpozorovala další, ještě méně patrné, jejichž existenci spíše jen tušila. Prolamovala se do dalších a dalších vrstev reality, hluboko a ještě hlouběji. Cítila v tom rytmus. Tušila vzory. Prahla po detailech. Toužila pochopit, co znázorňují…

Kdosi jí zalomcoval ramenem. „Nedívej se tam, nebo tě to pohltí,“ zasyčel Hachen.

V uších jí hučelo, jako kdyby stála před vodopádem. Zavřela oči, zklidnila mysl. Představila si, jak namotává klubíčko červené příze. Postupně do představy vkládala naději a sílu. To bude její energetický balíček.

Tiše tam seděli nekonečně dlouho. Střídali se v podpoře Trajanisova a Grenedonova boje. Viola už si nepamatovala, kolikrát na ni přišla řada, ani kolik klubíček namotala.  

***