Sarvonův odkaz - 40. kapitola: Šimravé příšery s tajnými jmény

10.03.2026 06:23

Viola uháněla uličkou mezi skleníky, před očima se jí míhaly zelené a šedé čmouhy. Jestli s ním nepromluví dnes, už ho nikdy neuvidí. Zlobila se na sebe, že to tak dlouho odkládala. Zastavila se až u skladu zahradnických potřeb. Ukrytá za rohem budovy sledovala dva vojáky u paty věže. Seděli na stupních před vchodem a hráli dohomon. Bylo by se zdálo, že se flákají, ale nebyli tam sami. Hned za nízkou hradbou webanského křoví vartovali další dva, a na cestě k stájím další. Kam se Viola podívala, všude viděla uniformy. 

Samozřejmě věděla, že do věže se skrze kadmium prorůstáním nedostane. Půjde na to jinak. Zvedla bradu, rázným krokem napochodovala ke vchodu a hned spustila: „Ale pánové! Neměli byste se rozptylovat, když máte hlídat!“ Než se stačili zaražení gardisté vzpamatovat, prosmýkla se mezi nimi, přeskočila hrací tabulku s figurkami a vpadla do dveří. Ještě, než je za sebou zabouchla, houkla: „Grewin dnes nemůže, takže posílá mě.“  

Vyběhla schody, zvedla závoru a vtrhla dovnitř.

Seděl na kavalci s nataženýma nohama, opíral se o stěnu, na klíně měl položenou knihu. Kolem něj tančily stíny. Vlastně to nebyly stíny, protože ty nemluví.

„Princezna!“ zasyčely entity.

„Jak se máš, ty malá záškodnice?“

„Nemáš něco k snědku?“ 

 

 

Pradávní nadšeně repetili, jako kdyby potkali dlouho postrádaného kamaráda.

Otta ustrnul v pohybu a otřeseně zíral, zatímco symbionti kolem něj vířili, a mávali na pozdrav.

 

Viola před nimi zaraženě ustoupila a opřela se o dveře. Úplně na ty potvory zapomněla. Ale neuteče, dokud si to s ním nevyjasní, jinak by ji to na věky pronásledovalo.

 

„My tě známe!“ zahalekal jeden z dravenů.

„Máme tě v oblibě!“ přidal se další.

„Celou dobu jsme byli s ním! Zůstaneš s námi? Tak zůstaneš?“

Drmolili jeden přes druhého, stále více se natahovali přes pokoj směrem k ní.

 

On se konečně vzpamatoval a křikl: „Zpátky! Ani se jí nedotknete!“

 

„A pročččč?“ podrážděně zasyčeli.

 

„Protože z vás má hrůzu, proto,“ řekl skřípavě.

 

„Byli jsme s ní tolikrát, a nesnědli jsme ji,“ houkli uraženě. „Ani trochu krve ani kousek masa jsme jí nevzali.“ Přesto se stáhli, a ověnčili kontury Ottovy postavy jako šedá mihotavá svatozář.

Viola si ho zatím prohlížela. Od hlavy ke špičkám bot. Dolů a zase nahoru. Připomínal stlačenou pružinu, jen vyskočit. Byl pohublý, levou polovinu tváře mu protínal zarudlý šrám. Ústa měl stažená do trpké linky, oči v zapadlých důlcích mu hořely jedovatě zeleným plamenem. Na tohle nebyla připravená. On snad čeká, že se bude cítit provinile za to, že ho odhalila?

Konečně se nadechl a řekl: „Už jste se dostatečně vynadívala, madam? A teď byste měla jít.“ Mluvil stejným tónem a ve stejném rytmu, jakým jí vyčetl pokusy o koketérii. Pohled upíral na knihu v klíně, jako kdyby chtěl pokračovat ve čtení.  

„Ale my nechceme!“ zašepotali draveni. „Ještě nechoď, naše princezno!“

„Ticho!“ okřikla je. „Půjdu až budu chtít. A ty,“ houkla na Ottu, „se na mě laskavě dívej, když s tebou mluvím.“

Zvedl hlavu a zlostně vycenil zuby. V očích se mu honila bouřková mračna. „Přišla jste si pro omluvu od příšery, princezno?“

Vypadal tak hrozivě, že by před ním Viola couvla, kdyby měla kam.

„Vážně vám to za to stojí?“ zachraptěl a zle se usmál. „Ale dobře. Pokorně se omlouvám, že jsem vám lhal. Nejmenuju se Ttumor Seviniel, nejsem ewoui, nepocházím z Ferbua, není mi pětačtyřicet. Stejně už všechno víte. Teď můžete hodit celé to nedopatření za hlavu.“

Sice se omlouval, ale znělo to jako výčitka. Úplně sálal rozhořčením. To ona má právo cítit se ublíženě. Jenže uraženým prásknutím dveřmi svůj vnitřní požár neuhasí. Je čas na otázku, kvůli které za ním přišla: „Zajímá mě, jestli jsi mi lhal úplně ve všem.“

„Samozřejmě,“ odsekl.

„Takže to byla lež, když ses dušoval, že mě miluješ? Když jsi mě prosil, abych na to nikdy nezapomínala, ať se stane cokoliv? Anebo jsi lhal, když jsi mi pak napsal, že to pro tebe nic neznamenalo?“ Pobouřeně potřásla hlavou. „Nějak se v těch tvých lžích ztrácím. Byla to zábava, utáhnout na vařené nudli duševně zaostalou chudinku? Tu nervově labilní a nekontrolovatelnou…“

Vyskočil z postele tak prudce, až řetězy zařinčely. „Přestaň,“ okřikl ji. „Přestaň o sobě říkat ty nesmysly.“ Zatahal, aby se řetězy do sebe nezamotaly. „Chápu, že se cítíš podvedená, protože pro tebe nejsem dost dobrý. Nikdy jsem nebyl. Nikdy nebudu. Ale opovaž se pochybovat o mé… oddanosti vůči tobě. O úctě, kterou k tobě chovám. Lhal jsem ti ve všem ostatním. Ale rozhodně jsem nelhal, když jsem ti říkal, co k tobě cítím. Byla jsi jako přeháňka nad pustinou. Zázrak, se kterým jsem nepočítal.“

Draveni vyšlehli Violiným směrem. „Líbíš se mu!“ zašuměli trojhlasně. „Viděli jsme, jak se na tebe díval! Slyšeli jsme, jak vzdychal, když psal ten dopis. Nikdy předtím nevzdychal.“

Tíha, která svírala Violin hrudník deset dlouhých dní se někam vypařila. Byla to taková úleva, až se jí zatočila hlava. „Vážně?“ vybafla.

„A nám se taky líbíš!“ zapředli.

Navzdory zákazům a prosbám zase o něco povyrostli. Kroužili kolem Otty, vykreslovali smyčky a spirály, otírali se o nábytek, až se zdálo, že je v tom rytmus i nějaká zakuklená symetrie.   

 „Kšááá,“ houkla na ně. V té chvíli jí došlo, že ona a ty děsivé staré bytosti mají něco společného. Ottu. A cosi hluboko v ní vědělo, že z jejich strany se nemá čeho obávat. Hodila za hlavu veškerou opatrnost. Šla k němu a výběžky jí ustupovaly z cesty.

„Vypadáš hrozně,“ šeptla.

Ohromeně zavrtěl hlavou. „Já tomu nerozumím,“ vydechl. „Jak se mnou ještě můžeš mluvit, po tom, cos viděla v té vesnici?“

„Byla jsem otřesená,“ připustila a udělala další krok. „Ale to jsem neznala všechny okolnosti. Ne že bych byla z tvých… nájemníků úplně nadšená, ale jejich přítomnost už mi v zásadě… tolik… nevadí.“  

Natáhl k ní ruce a ona mu hladce vklouzla do náručí. Pevně ji objal, a ona věděla, že přesně tam patří. Cítila, jak se trhaně nadechl, jak se otřásl. A něco uvnitř ní, o čem ani nevěděla, že bylo rozbité, z třeskutým klap zapadlo na své místo.

 

Na ramenou a nohou ucítila opatrné dloubance dravenů. „Ty nám taky v zásadě tolik nevadíš, princezno!“ skandovali a znělo to uštěpačně a pobaveně současně.

 

Zasmála se. „Nešimrejte mě, vy příšery! Jak se vůbec jmenujete?“

„Nemůžeme říct,“ zahučeli trojhlasně, a znělo to skoro zlověstně. „Naše jména patří Exis.“

Ale s Violou to ani nehnulo. Ještě pohodlněji se uvelebila v jeho náruči, a zabručela: „Tak si vyberte jiná jména. Měli byste jít s dobou. Osvojit si nové dovednosti a návyky. Hlavně ty stravovací. A vůbec. Když jsme se potkali v té pokladnici, opravdu byste mě snědli?“

„Měli jsme hlad,“ pronesl jeden z nich.  

Viola si položila hlavu na Ottovo rameno a řekla: „Slyšela jsem, že tou dobou jste byli dlouho bez potravy.“ Přísně semkla rty. „Uznávám, že hlad je problém. Přesto byste měli vědět, že jíst malé vylekané holčičky se nesluší.“

„Oni to vědí, lásko,“ vydechl jí Otta do vlasů. „Přísahám, že to vědí.“

Venku se ozval křik a nadávky. Následovalo dusání po schodech. Do pokoje vběhl Ewyr s dezintegrátorem. „Jdi od něj, Violo!“

Naposledy se k němu přitiskla a zašeptala: „Moc jsi mi chyběl.“

Ewyr jí s nesmiřitelným výrazem ustoupil, aby mohla projít dveřmi. Na chodbě prošla mezi dvojicí vykulených gardistů. Jeden z nich si přehazoval z ruky do ruky Hanův kámen.

***

Návštěva u matky tentokrát probíhala úplně jinak, než když si rozmarně špitaly před usnutím ve voňavých poduškách. To nebylo ani předvolání. To bylo předvedení. Eryn se dokonce posadila na trůn. Vyzbrojená autoritou vladařky kritizovala a přikazovala: Děláš mi starosti, Violo. Posloucháš za dveřmi, a zasahuješ do procesů, které jsou mimo tvou kompetenci. Nařizuji ti, aby ses zaměřila na svou budoucnost. Záležitosti s Grenedonem a s tím orkenským zatracencem nechej zkušenějším. To, do čeho ses tak nešťastným způsobem zapletla, mě přesvědčilo, že potřebuješ dohled, který tě ochrání před vlastní pošetilostí. Důrazně ti radím, aby ses nad sebou zamyslela. Napsala jsem Wandě z Tenerisu a Tralii z Kavanu, aby svůj příchod na burzu uspíšily, aby ti pomohly s přípravami. Očekávám, že přicestují co nejdříve. Pokud zásadně nezměníš postoj, budu nucena omezit tě na svobodě. Doporučuji ti, abys mě vhodným chováním přesvědčila, že toho nebude třeba.

Matka působila tak neoblomně, že se s ní Viola neodvážila diskutovat. Z jejího úsečného tónu prosakovalo zoufalství. Nejspíše se doslechla o tom Ewyrově zhrzeném výbuchu. Dala si dvě a dvě dohromady. Instinktem, kterým oplývají všechny matky, vytušila, že Ttumor Seviniel nebyl pro její jedinou dceru pouhým učitelem staronetrebštiny, ale že pro ni znamenal mnohem víc. Violina mise ve věži byla zřejmě poslední kapkou, kterou pohár královniny tolerance přetekl.

Aby matčino podezření odvrátila, slíbila se podrobit. Po dobu konání Jubilejní Burzy ořechů a zejména oněch pět dnů, co budou na Robustue pobývat elitní hosté, se přemění v milou a dobře vychovanou princeznu. Předem ale věděla, že raději uteče, než aby předstírala, že žádný Otta nikdy neexistoval. Ano, její milenec je zabiják, ale nevyžívá se v tom. Když nad tím střízlivě zapřemýšlela, překvapovalo ji, že navzdory tomu, čím byl, dokázal jednat tak civilizovaně. 

 

***

O mě beze mě

Ležel na kavalci a pod sevřenými víčky si promítal její obličej. Jak odhodlaně se zatvářila, když si k němu klestila cestu. A jaká obrovská radost se ho zmocnila, když mu dovolila, aby ji k sobě přitiskl. Zjištění, že ona si ho neoškliví, že ho nebude na věky proklínat, mu dodávalo klid a sílu. Přece jen nežil úplně zbytečně. Cokoliv se stane dál, a on věděl, že to bude jenom horší, mu ty vzpomínky nesebere. Bude si je hýčkat až do konce.  

 

Dvojité dusání na schodech ohlásilo návštěvu. Místo Ewyra se dostavili Trajanis a Jeroným, doprovázení trojicí gardistů s vrhači silových polí a mrazivých závanů. Dalo se čekat, že bude Trajanis naštvaný kvůli Violině včerejší vizitaci, ale rodák z Tenerisu opět dostál své pověsti nevyzpytatelného protivníka a zachoval se úplně jinak. Zadíval se někam na kořen Ottova nosu, zamával Hanovým kamenem a zahalekal: „Zdravím vás, pra-entity. Podívejte, co tu mám. Když se budete chovat slušně, nebudu nucen to použít.“

Mazlíci obezřetně prostoupili rozhraním, jejich třásně zůstaly těsně kolem Ottovy postavy. Otta uvažoval na tím, jak nedozírně zdejší zkušenosti draveny ovlivnily. Než přicestovali na Robustuu, celá staletí s nikým nekomunikovali, vyjma Exis a jeho. Tady se situace změnila, a jim se to začínalo zamlouvat. O to více je uráželo, když je ti jinak zábavní dvojnožci posílali spát jako zlobivá děcka.

„Co vy na to?“ vyzval je Trajanis.

„Chceme vědět, co s námi plánuješ, Vykladači,“ řekl první z nich, a byl to ten, který byl nejvíc hrrr.

„Protože nás tu nemůžeš držet navěky,“ přidal se ten druhý.

„Platí, co jsme vašemu hostiteli řekli minule,“ řekl Trajanis a to archaické oslovení ho nijak neurazilo. „Dokud nenajdeme lék, zůstanete pod naší ochranou. Ocenil bych, kdybyste přestali trhat hostitele na kusy pokaždé, když jistá nezodpovědná bohyně kdesi v riiberionském Podsvětí odrecituje vaše jména.“

„Naše jména jsou povolávacím imperativem!“ zasyčel draven, a byl to stále ten první. „Když je uslyšíme, musíme poslechnout.“

Trajanis vyhodil kámen do vzduchu a ladně ho chytil do dlaně. „No jasně. A ta jména mi nemůžete říct. To je taky imperativ. Bylo mi řečeno, že ani váš hostitel je nezná.“

„Přesně tak! Přesně tak! Přesně tak!“ zněla trojitá odpověď. 

 Trajanis si přitáhl židli a posadil se. Jeroným ho tiše napodobil. Vojáci se zbraněmi u dveří se opřeli o stěny, protože se dovtípili, že to bude nadlouho.

„Povím vám příběh, který s tím vaším nezlomným imperativem souvisí,“ řekl dravenům Trajanis. Tón jeho projevu byl téměř rozmarný, ale oči měl vážné.

Otta se zmoženě posadil na kavalec, ale nejradši by se zavrtal do spár mezi kameny. Trajanis byl o necelých pět století mladší, přesto si před ním připadal jako kluk, co rozbil okno. Čekal, že ho princ zavalí opovržením a výčitkami. Místo toho jej vůbec nebral na vědomí. To bylo ještě horší.    

„Asi před sto padesáti lety,“ začal vyprávět Trajanis, „se vinou hloupých experimentů s proroky začala trhat pleteň reality. Někdo musel ty díry zalátat, jinak by se Pravděpodobnostní pole rozpadlo.“

Otta si na to pamatoval. Trajanis tehdy pracoval pro Alianci. Reparací pleteně doslova zabránil apokalypse. Způsob, jakým to provedl, halil příkrov tajemství. Protože celá záležitost vyvolávala hodně nebezpečných otázek, mediální experti Aliance ji překryli zprávami o vražedném komplotu uvnitř organizace. Veřejnost se dozvěděla, že agent Trajanis z Grenedonu pomohl to spiknutí odhalit. Exponenti světů Čtyřdohody a světů spřízněných byli sezváni do Zmarovy pevnosti, kde byly nepravosti odsouzeny a viníci byli popraveni. Exis ani Beriona pozvané nebyly, ale stejně se tam vnutily. Natahovaly uši, lichotily a lísaly se, až se dopátraly, že šlo o víc než o nějaké spiknutí. 

„Tys to byl, kdo díry v pleteni zalátal, Vykladači,“ zapředl třetí z dravenů, který byl sice nejpomalejší, ale taky nejmazanější.

„Víte, proč se mi to povedlo?“ nedal pokoj Trajanis. „Protože jsem ignorant. Neposlouchal jsem, když všichni z vedení Aliance tvrdili, že je to naprosto nemožné.“

Otta nechápal, oč Trajanisovi jde. Ale možná si bývalý agent jen potřeboval zavzpomínat na staré časy s někým, kdo dokáže jeho podíl na odvrácení konce světa ocenit. Překvapilo ho, jakým způsobem mazlíci s robustuanským princem diskutují. Jako rovný s rovným. Bez hloupého popichování a infantilních poznámek. Takto je neznal. Vůči Exis se chovali podlézavě, a k němu se stavěli přezíravě. 

Draveni zavlnili třásněmi. „Využil jsi Slzy Netrebů a Larionin pohár.“

„Kromě jiného,“ ušklíbnul se bývalý agent. „Ale připomenete mi, prosím, jak jste se k té informaci dostaly vy, milé pra-entity?“

„Víme, co chceme, protože jsme to, co jsme,“ zahučeli podrážděně draveni. „Vazba na hostitele nás drží v této časoprostorové verzi Metaprostoru, ale naše výběžky těkají. Konečky našich bytostí oscilujeme mezi realitami, dotýkáme se linií Pravděpodobnostního pole. Můžeme si odtamtud kdykoliv vytáhnout potřebnou informaci. A jsme v tom mnohem dokonalejší než ty, Vykladači. Stačí?“

„Jaká jsou vaše jména?“

„Nemůžeme říct.“

„Kde jste pobývali, než vás Exis svázala s Ottou?“

„Nemůžeme říct.“ 

Otta čekal, že se Trajanis urazí a naštve, ale ten se vítězoslavně usmál. „Když jsem opravoval poškozenou pleteň reality, bylo nejtěžší se k ní dostat. Je všude kolem, ale nejde ji uchopit. Aby to šlo, musel jsem se transformovat. K tomu mi dopomohly předměty moci, tedy Larionin pohár a slzy Netrebů.“ Princ se na chvíli odmlčel, vyměnil si pohled s Jeronýmem a pak dodal: „Co tím chci říct, milé entity, je, že váš hostitel, by se do té pleteně mohl dostat taky, protože je částečně vaší součástí. Kdybyste mu pomohli, kdybyste ho navedli, kdybyste ho ochránili před šílenstvím.“

Draveni pobouřeně zasyčeli. „A proč? Proč taková nehoráznost? Proč mu dávat takovou moc?“

Otta ani nedýchal.

„Kdybyste ho k pleteni pustili,“ pokračoval klidným hlasem Trajanis, „mohl by z ní přečíst vaše jména, protože jemu to nikdo nezakázal. Potom byste dostali možnost volby, jestli poslouchat Exis nebo jeho.“

„Taky bychom si mohli načíst složení Paridiánského parfému,“ kontrovali škodolibě draveni. „A odevzdat ho Exis, nebo ho prodat vyšší nabídce.“

Trajanis se rozchechtal a zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Kdyby to bylo tak snadné, Exis už by ten dryák měla doma na polici. Z dobrých zdrojů vím, že Sarvon svoje deníky izoloval. Postaral se, aby ty informace do Pravděpodobnostního pole neprosákly. Kdežto Exis je natolik arogantní, že vaše jména klidně pustila dolů vodou. Byla si jistá, že vás i hostitele má dokonale pod palcem, že nikdo jiný se po těch jménech pídit nebude, protože se neví, že existujete.“

Draveni vyčkávavě mlčeli.

„Popřemýšlejte, jestli by to s Ottou nebylo lepší,“ doporučoval Trajanis. „Jestli tomu dobře rozumím, Exis vás už od začátku postavila proti sobě. Tak, abyste si navzájem nevěřili. Abyste se vzájemně konfrontovali, místo abyste se podporovali.“

„Ottumor nás nenávidí. Hned po svázání se chtěl zabít. Mučil nás hladem, že jsme museli jíst služebnictvo. Proklínal nás. Hnusil si nás. V Podsvětí nám dělal naschvály. Neposlouchal příkazy, a následky jsme museli snášet s ním.“

„Přesto se za vás přimlouval, když jste spali,“ řekl Trajanis. „Zvažte, co je únosnější. Existovat pod Ottovým dohledem, nebo splynout s příbuzenstvem v útrobách Launy. Musí vám být jasné, že k Exis se už nikdy nevrátíte.“

„Nechceme k Launě,“ řekl první draven, „ale taky nechceme být otroky.“

„Nenávidíme být otroky,“ přidal se druhý.

Trajanis vstal a poprvé se podíval přímo na Ottu. „Mám za to, že Ottumor Orkenský vás nezotročil. O žádné symbionty nežádal. Musel to být šok, když vás Exis spojila. Nedivím se, že se vás chtěl zbavit. Přesto nakonec vymyslel snesitelný způsob, jak vás nakrmit. Naučil se s vámi koexistovat, aniž by úplně přišel o duši. Žijete spolu sedm století. Musíte ho přece znát.“

„Nepouští nás do svých myšlenek!“ zasyčeli rozhořčeně.

Trajanis pokrčil rameny. „To se nedivím. Každý má právo na trochu toho soukromí. Vy ho do těch svých pouštíte? Podělili jste se s ním někdy o staré vědění? Pomohli jste mu v obtížné situaci?“

„Nikdy nás nepožádal. Dokola nás napomínal, abychom se neukazovali, abychom byli zticha, abychom se nehádali, a nerušili ho.“

Otta odmítavě zavrtěl hlavou. 

Byly doby, kdy žádal a prosil, přemlouval, všechno marně. To nemůže fungovat. Nikdy. Už už otevíral ústa na protest, ale Trajanis ho mávnutím paže zarazil.

Tentokrát se podíval někam nad Ottovu hlavu, aby bylo jasné, že mluví k dravenům, a řekl: „Třeba změní přístup.“

„Nesmysl!“ odsekl první.

„Nevěří nám. Opakovaně nás podváděl,“ argumentoval druhý.

„Ještě by se vidělo, kam by to povedlo,“ dodal třetí. 

Otta neřekl nic.      

 

***