Sarvonův odkaz - 37. kapitola: Ottumor Šílený - zkamenělina z Orkenu

07.03.2026 06:54

Viola se ukrývala v archívu. Kherův deník vázaný v rudé baziliščí kůži si tiskla na prsa. Z očí jí tekly slzy, které nedokázala zastavit. Dervosský princ Kher měl přítele, který se jmenoval Otta. Poznali se za časů Skollských válek. Kher velel dervosské armádě, zatímco Otta měl na povel riiberionskou intervenční jednotku. Otta se vyznamenal jako excelentní stratég. Natolik si s Kherem padli do noty, že se scházeli i potom, prakticky až do Kherovy smrti. V knize nebylo uvedeno, ze které riiberionské rodiny nesmrtelných Otta pochází, ačkoliv to autor určitě věděl. Z jeho ironických narážek na adresu „rozmazleného princátka“, se dalo odvodit, že ti dva měli hodně společného.  

 

Jistoty, že Kherův Otta je „její“ Otta, nabyla po přečtení předposlední stránky, kterou Kher napsal tři dny předtím, než ho dala Assi-Siona uvěznit a obvinila ho z vlastizrady.

Stálo tam: Právě jsem se vrátil z degustace vína na Nikodemu. Zklamalo mě, jak hluboce Deovy proslavené sklepy upadly. Místo aby zdokonaloval původní značky, naváží ten blázen ve velkém magicky modulované likéry z bredeonských fabrik. Och, jaká to bída! Navíc jsem se zase pohádal s Ottou. Ten ničema přišel pozdě, a celou dobu pak usrkával z jedné mizerné skleničky. Místo aby poreferoval, jak to šlo na Ok-Sawonu s Feustonovými pohrobky, neustále se do mě navážel kvůli mé vznešené sestře. Vzal si do hlavy, že Assi-Siona proti mně něco peče. Snažil se mě přemluvit, abych sbalil rodinu a zmizel z Dervosu, než bude pozdě. Pokolikáté už? Tak jsem mu řekl, aby si raději sehnal to Hanovo uspávadlo, abychom se pořád nemuseli „bavit“ písemně jako dva roztržití akademici. Vyhlíží to poněkud bizarně, když si kvůli zvědavým mazlíkům vyměňujeme psaníčka, zatímco sedíme u jednoho stolu. Pořád ho vidím, jak koulí těma svýma bledě zelenýma očima a kleje. Prý nemůže v poklidu obrážet dražby, dokud nemá jistotu, že jsem s rodinou v bezpečí. Musím o tom ještě popřemýšlet. 

Viole se dělaly mžitky před očima. Srdce cítila až v krku. Po zádech jí stékal studený pot. Mazlíci? Hanovo uspávadlo? Realita, jak ji Viola doposud vnímala, se v jediném okamžiku přeskupila jako střípky z kaleidoskopu. Asi není všechno tak, jak se jeví.

Jestliže Menisa, Triven a Wonoden nedali na Khera dopustit, jestliže byl Kher natolik úctyhodný a statečný muž, nemohl se přátelit s lumpem. A to přátelství bylo skutečné. Upřímnost z těch pasáží sálala. Kher prokazatelně Ottu dobře znal. Věděl o dravenech a nazýval je mazlíky. Je jasné, že Otta není žádná prázdná schránka, jak se prapůvodní snažili namluvit otci. Otta pochází z Riiberionu a určitě má vlastní historii.

Úplně poslední zápis Kherových pamětí byl krátký: Nerozumím, proč se po mně chce, abych si na zasedání rady vzal místo uniformy tradiční civilní úbor. Nelíbí se mi, že Assi-Siona povolala moje děti z bredeonských a robustuanských škol, a že zakázala Jasioně odletět na Kavanský festival. Možná jsem paranoidní, ale napadlo mě, že civilní oblečení nemá kapsy, do kterých se dají ukrýt zbraně. Že by ten Otta měl nakonec pravdu?  

Ty dvě poslední stránky četla pořád dokola, až je znala zpaměti. Ještě zbývalo vypátrat, kým Otta ve skutečnosti je. Vyhoupla se z polštářového hnízda a vydala se tichými chodbami do Síně moci, ve které byly uloženy rodokmeny nejdůležitějších vládnoucích rodů nesmrtelných bohů, arcidémonů, lichů, stromistů a draků z Metaprostoru.

Podél stěn se táhly skříně, jejichž obsah chránily zeleně se mihotající fantómové membrány. Uprostřed ve volném prostoru stála nízká polstrovaná lavice, jaká bývá k vidění šatnách, a na kterou se lze posadit, když si potřebujete zašněrovat boty. Ze stropu visela sunnisenská plazmová lampa, která se rozsvítila s Violiným příchodem.

Poprvé Viola Ottu spatřila v podsvětní pokladnici. Vypadal tehdy jako vysušená mrtvola, zbrázděná jizvami a strupy, opatřená až příliš živými chapadly. Jestliže je Otta příbytkem pra-entit, svázal se s nimi dobrovolně? Z hlouposti nebo z naivity? Každopádně ho hlídají a vlastně i chrání, protože bez nich by byl po zásahu na nádvoří na mraky. Ať už je spojení s draveny jakkoliv ostudné, muž jako Otta přece musí být někde zaznamenán.  

 

Otevřela skříň zaměřenou na Riiberion. Vytahovala fascikly rodokmenů podsvětního i nadsvětního pantheonu a skládala je na lavici, ze které se zvedala oblaka rozvířeného prachu, který ji nutil ke kašli. Pak se posadila mezi ty hromady a začala listovat. K její smůle se zdálo, že v riiberionských pantheonech žádný Otta nebo Ttumor nefiguruje. Viola brblala a vzdychala a hledala dál, i když jí něco říkalo, že na to jde špatně.

***

Podzemím se rozléhalo rytmické klapání podpatků. Nikdo jiný neměl tak akurátní krok, jako Jadvina. Z vlasů jí visely cáry pavučin. Vypadala naštvaně. „Co tu tropíš, Violo? Proč jsi někomu neřekla, kam jdeš? Tvoje matka běsní, protože si myslí, že tě unesli! Chováš se stejně nezodpovědně jako Klarisa!“   

Viola vstala a začala skládat fascikly do komínků. „Nevěděla jsem, že musím hlásit, když si potřebuju odskočit do archívu.“ 

Prateta rozhodila rukama. „Odskočit? Byla jsi tu celou noc! A ano, v současné krizi by se patřilo, abys svoje pohyby raději nahlašovala.“

„Potřebovala jsem něco prostudovat,“ řekla poraženě.  

„Menisa a Triven mi řekly, čeho jste se dobraly,“ zamračila se teta. „Samé nepodložené dohady.“ Udělala několik kroků a podívala se na složky a pak na otevřenou skříň. „Tohle uklidíš později. Matka tě musí vidět, jinak snad vyhlásí Riiberioncům válku. Příhodné, že studuješ zrovna jejich pantheony.“ Chytila Violu za rukáv a táhla ji ven. „Teď se hezky přeměníš a prorosteš nahoru. Jinak ti u všech šupinatých naplácám na zadek.“

Vzpurně pohodila hlavou. „Hledala jsem ho v rodokmenech, podsvětních i nadsvětních, ale není tam.“

Jadvina si ji měřila chladnýma přimhouřenýma očima. „Chápu, že se cítíš podvedená. Ale to, s jakou vervou se angažuješ, je nepřiměřené. Všimla jsem si, že jsi s tím stvořením trávila hodně času. Snažila jsem se na tebe dohlížet. S vědomím tvé matky, přirozeně. Teď nevím, jestli nám něco neuniklo.“

Viola cítila, jak ji polévá zrádná červeň. Jasně, že ji ty dvě špehovaly. A kromě nich ještě minimálně radní Sijana s tajemnicí Taharou. Využily všechny výhody robustuanského jedinečného monitorovacího systému. Ještěže zapomněly na ňavamový sad a stáje.

„Poslouchej,“ štěkla Jadvina. „Ať už se mezi tebou a tím tvorem semlelo cokoliv, pusť ho z hlavy. Umí udělat dobrý dojem, to se mu musí nechat. Ale ve skutečnosti je to jenom slupka bez duše. Dravec bez svědomí. Ubohý zatracenec, v jehož útrobách kypí hniloba.“

„Jmenuje se Otta,“ vyhrkla vzpurně. Nelíbilo se jí, jakým způsobem o něm Jadvina mluví. A překvapilo ji, jak moc se jí to nelíbí.

Jadvina už se začala přeměňovat. Její tvář se rozvláknila a zvrásnila. Když uslyšela, co Viola řekla, proměnu na chvíli zastavila. Její ústa připomínající puklinu v kůře se trpce prohnula. „Otta říkáš? O někom takovém jsem četla. Najdu kde. Ale nejdřív uklidníme tvou zběsilou matku.“  

Viola ji neochotně napodobila. Kherovy paměti vzala s sebou.

***

Nahoře bylo ráno. Na nádvoří panoval pořádný zmatek. Rojili se tam vojáci, mezi nimi se proplétali služební démoni. Jakmile přítomní zaznamenali Violin návrat, začali jásat. Okno z královské kanceláře se doširoka otevřelo. Vyklonil se z něho Trajanis a pohrozil Viole prstem. Vedle něj se vklínila osoba s pověstně rudou hřívou kudrnatých vlasů, kterou tu Viola vůbec nečekala. Babička Grewina? A za ní vykukovala zelenovlasá hlava některého z bratrů. Trajanis se na Violu ještě jednou významně zaškaredil, a pak se otočil do místnosti a křikl: „Je v pořádku, Eryn. Přesně jak jsem říkal.“

„Roztrhnu ji jako hada!“ zahřímala královna.  

Až tehdy Viola pocítila únavu. Podlomila se jí kolena, jako kdyby na ni hodili těžkou deku. Ještě že ji Jadvina podepřela, jinak by se rozplácla na dlažbě.

Pak se objevil Ewyr. Vzal ji do náručí a nesl do paláce. „Vypadá bledě. Co je s ní?“ zeptal se Jadviny.

„Normální přetížení smyslů,“ brblala prateta, která rázovala hned za nimi. „Trochu sikossího medu a bude jí hej.“

***

Ottumor Hrozivý alias Šílený Otta

Uložená na pohovce v královské kanceláři, Viola napůl seděla podložená polštáři, ukusovala z medového koláče a upíjela kopřivový čaj. Bosé nohy měla položené v Grewinině klíně. Zubatá babička oběma rukama masírovala její chodidla a vlévala do nich vitální sílu.

Eudor Zlověstný - kosmolog a expert na energetické toky (zdědil značný podíl stromistích vloh) - toho času působící na Sunisenu

Hachen s Eudorem seděli na koberci před vyhaslým krbem a studovali listy sedmého svazku Sarvonových diářů, které si přinesli z knihovny. Polohlasně se nad nimi dohadovali, a nebrali ohled na okolí. Originály i obě sady přepisů měli naskládané ve třech řadách pod sebou, stejně jako to udělala Viola, jen ne tak úhledně a symetricky.

 „Vidíš? Tady ta značka. Itia sevene. Po ní by měla následovat Itia trevede, ale místo ní je to Itia sesede,“ řekl Hachen.

„To jsem blázen,“ zabručel Eudor. „Tady ta smyčka navíc. Už to vidím.“

„Tři stránky chybí,“ křikla jejich směrem Viola. „Ověřila jsem to čtyřikrát.“

Hachen k ní neochotně vzhlédl. „Lepší to potvrdit z více stran.“

„Hlavně mi v tom nedělejte binec,“ zabručela.

Eudor se ironicky zašklebil a začal skládat listy do hromádek. „Že to říkáš zrovna ty, krákorko.“

„Přestaňte ji popichovat,“ zamračila se na ně Grewina. „To ona našla Grenedona.“

Hachen podal Eudorovi další sesbírané listy, a ponuře se na babičku podíval: „Škoda, že se naše šikovná malá sestřička neobtěžovala nám o Klarisině tanečku povědět dřív. Když si pomyslím, že můj bratr byl v té díře celých dvanáct let…“

„Exis použila Tiařino sítko,“ bránila se Viola. „Paměť se mi vrátila před půl rokem.“

„Copak nevíš, jak se takovému útoku bránit?“ zavrčel nasupeně Eudor. „A vůbec. Tak jsi nám to měla říct před půl rokem, a ne si hrát na detektiva.“

Hachen vstal, položil papíry na stůl a dodal: „Kdybys nám to řekla hned, mohli jsme si ušetřit epizodu s lidožravou obludou, co se vydávala za encyklopedistu. Jenom co Grewínek dorazí, bude mít co vysvětlovat!“

Hachen - nejstarší syn Trajanise a Eryn - diplomat a vyjednavač - toho času velvyslanec Robustuy na dvoře erketiadského rexe Vikkasona

 

„Grewin za nic nemůže,“ prohlásil Trajanis. Stál u okna, paže měl založené na prsou a tvářil se jako bouřkový mrak. „A Violu nechejte na pokoji. Když ji Klarisa zatáhla k Exis, byla ještě dítě. Vjemy z Hlubiny vědomí, ani to trauma z pokladnice nemohla zvládnout. Nedivím se, že se neubránila. A my jsme si mysleli, že je přecitlivělá! Já sám jsem to nepoznal. Nasazujte sůsí hlavu mě, ale ne Viole.“

„Nemá smysl se vzájemně obviňovat,“ ozvala se diplomaticky Jadvina, která právě vcházela do dveří. V jedné ruce držela zahradnické kleštičky, ve druhé knihu v černé kožené vazbě.

„Souhlasím,“ přikývla Grewina a pošimrala Violu na chodidle. „Naši chytří a dokonalí princové si ventilují rozpaky, protože Viola dokázala, co oni ne.“   

Viola cítila, jak na ni oba bratři nasupeně zírají. Nejraději by si přetáhla deku přes hlavu. Zatímco byl otec pryč, máti povolala posily. Zubatá Grewina, Hachen a Eudor se dostavili v rekordním čase, jenom mámin mazánek Grewin poslal fantoma, se vzkazem, že je na cestě. Než se všichni stačili přivítat, a podívat se nejdřív na Grenedona, a potom na zajatce ve sklepě, ani si nevšimli, že Viola není ve svém pokoji. Teprve když nepřišla na snídani, vyvolala Eryn pozdvižení. Ještěže Jadvinu napadlo, kde Violu hledat.  Těsně předtím, než prateta prorostla do archívu, vrátil se Trajanis s doktorem. Jeroným Podivný, přední expert Aliance na bizarní choroby, Grenedona právě vyšetřuje. Proto jsou všichni tak podráždění. Mají strach, jak prohlídka dopadne.

Do pokoje vtrhla Eryn následovaná Menisou a Triven. „Ještě pořád ho prohlíží. Já se z toho zblázním!“

„Říkal jsem ti, že nemáš Jeronýma vyrušovat,“ řekl Trajanis.

„Prostě se posaď, vezmi si koláč, a čekej jako všichni ostatní!“ řekla Jadvina. Jedině ona vypadala, že má emoce pod kontrolou. Položila knihu na polici, přitočila se k matčině oblíbené stromkové krofínii a začala jí kleštičkami odštipovat odkvetlá oplodí.   

„Nesnáším čekání“ prskla Eryn. Místo aby se posadila, začala rázovat po pokoji. Její pohled těžce dopadl na Violu. „A ty! Už nikdy nás tolik neděs! Co jsi v tom archívu sakra hledala?“  

„Četla jsem Kherovy paměti,“ šeptla Viola. „On se s ním znal. Byli přátelé.“

„Kdo?“ obořila se na ni matka.

„Otta. Ttumor. Tedy Otta je Ttumor,“ upřesnila. Pak začala vysvětlovat, co se z Kherových pamětí dozvěděla. „Takže si myslím,“ dodala nakonec, „že Otta není v zásadě naším nepřítelem. Zničil návod na ten elixír, pro který ho Exis poslala. A navedl nás ke Grenedonovi. Chová se spíš jako náš spojenec.“

„Otec skutečně měl přítele toho jména,“ přidala se k ní Menisa. „Jednou jsem je spolu viděla na nikodemských dostizích. Bylo mi asi tolik co Viole.“ Podívala se na sestru a dodala: „Ty jsi tehdy dala přednost Kavanskému festivalu.“

Triven se zašklebila. „Tak mi to promiň, že mám raději hudbu než koně!“

Menisa se s omluvným úsměvem obrátila na Violu. „Ale ten Otta, který se znal s naším otcem, vypadal úplně jinak než tvůj falešný encyklopedista. Vzpomínám si, že byl špinavý a otrhaný. Měl holou hlavu a ošklivě zarostený obličej. Nosil škrabošku z iluze, aby nebudil zbytečný rozruch. Ale takové serepetičky zabírají na smrtelníky a běsy, a ne na starou krev. Když jsme se vrátili na Dervos, zeptala jsem se táty, co je ten Otta zač, že vypadá jako kdyby utekl z mihoniových dolů. Řekl mi, že na takové věci jsem ještě moc mladá.“

„Přiznejme si,“ ozvala se smířlivě Triven, „že ten chlap ve sklepě vypadá atraktivně. Takže to asi bude shoda jmen. Nebo se Viole představil jako Otta, aby na ni udělal větší dojem. Uznejte, že jméno Ttumor není nic moc.“

„Pořád si myslím, že Kherův Otta je zdejší Otta,“ trvala na svém Viola.

„Máš na mysli tu lidožravou příšeru,“ konstatoval kousavě Eudor.

„Ano,“ odsekla.

„A myslíš si to proč?“ vyzval ji přehnaně mile Hachen.

Viola si rozmýšlela odpověď. Nechtělo se jí vysvětlovat, jak upřímně na ni Otta působil. Nemohla jim přiznat, jak úžasný je učitel, ani jak dobře se jí s ním pracovalo. Byli by ji na věky nechali třídit semena krofinií, kdyby vyšlo najevo, co dělali v ňavamovém sadu. Ironií bylo, že to ona svedla jeho a ne naopak. Nevěděla, co si teď má myslet. Pořád se ukrutně zlobila. Nikdy mu neodpustí, že zneužil její důvěru, zatímco špehoval a intrikoval. Ale přesto všechno…

Jadvina zacvakala kleštičkami, aby na sebe přitáhla pozornost, a řekla: „O jednom Ottovi jsem četla.“ Sáhla po knize v černých deskách. „Tady to mám. Jde o Skryté dějiny riiberionského jihozápadu od Laskany Vrtošivé.“ Prateta se skromně usmála. „Autorku shodou okolností znám. Používá k interpretaci dějin alternativní zdroje. Místo aby čerpala ze schválených kronik, loví z cechovních ročenek, notářských zápisů a obchodních smluv. Bez cenzury vypadá historie úplně jinak.“

„Co tam stojí?“ nadskočila Viola.

Jadvina otevřela knihu v místě, které si předtím označila záložkou, začala nahlas číst: „Ottumor Uvyen Hrozivý, syn krále Uvyena, zvaný Šílený Otta, vládl orkenské říši na riiberionském středním světě v pátém až šedesátém čtvrtém sekodonu. Při jeho korunovaci vydala orakula orkenských chrámů prohlášení o tom, že je synem podsvětní bohyně Exis. V mladém věku sjednotil orkenské království se severním Mandefellem a východním Budenskem, uzavřel příměří s herkenským císařem Konvexem, a nakonec se sám prohlásil císařem. Vešel do dějin jako významný dobyvatel a diplomat. Zesnul v úctyhodném věku šedesáti let, následkem pádu ze schodů. Ve skutečnosti má jeho úmrtí co dělat s působením jeho prostředního syna, Sarrina. Najatí vrahové císaři rozbili lebku jeho vlastním žezlem. Nabalzamované tělo bylo uloženo do hrobky v Exisině chrámu, na posvátném ostrově Van.“

Jadvina se odmlčela a zapíchla prst do vzduchu. Tohle vás bude zajímat: Podle dobových kupeckých popěvků byla císařova rakev při pohřbu nezvykle lehká. Traduje se, že Ottumor alias Šílený Otta, byl po smrti povolán do Podsvětí, kde vstoupil do služeb své matky. Císař Otta se zasloužil o rozvoj orkenské říše. Proslul jako zakladatel škol, schopný agronom i mecenáš umění. Jeho osobní a rodinný život byl poznamenán blíže neurčenou duševní chorobou, která se projevovala výbuchy vzteku a násilným konáním. Nejspíše proto bylo jeho jméno vymazáno ze všech kronik, rodokmenů a dalších dobových dokumentů, a bylo nahrazeno jménem jeho manželky, císařovny vdovy Newinetty, rozené dědičky mandefellského trůnu. 

Rozhostilo se ticho, jak si každý dával nasbíraná fakta dohromady.

Trajanis zavrtěl hlavou. „Takže dílo Newinetty Orkenské je ve skutečnosti dílem jejího manžela Otty? Že mě to nepřekvapuje.“

„Vládl v pátém až šedesátém čtvrtém sekodonu,“ řekl Hachen. „To je asi před sedmi sty lety, že?“

„A já ho viděla na těch dostizích, a to bylo asi před dvěma sty lety,“ řekla Menisa. „Ale na císaře vážně nevypadal.“

„Je to polobůh,“ zabručel Trajanis. „Takže není divu, že ho Exis veřejně nepropaguje. Riiberionští bohové jsou konzervativní idioti.“