Sarvonův odkaz - 35. kapitola: Trny a žihadla
Dávno ztratil přehled o čase. Vzduch byl mrazivý, přesto voněl listím. Třásně se vlnily kolem.
Pocity chladu vystřídala vlažná sprška. Burcovala z mrákotného spánku do děsivého svědění a bodání. Vnímal, jak se rostlinný kryt vzpíná, jak přijímá tekutou potravu, kterou na něj kdosi zdálky stříká. No paráda! Nakrmený fytobiont snad nebudeme mít potřebu se dál zavrtávat do jeho kůže. Nebo to bude naopak?
Definitivně ho probudila vlna cizí nepřátelsky naladěné magie. Okrajem vědomí ucítil nesrozumitelné ševelení. Někdo komunikoval s fytobiontem mimo úroveň Ottových rozlišovacích schopností. Draveni referovali, že jde o běžný rozhovor mezi pěstitelem a rostlinou o dostatku živin a vláhy.
Pak se ozvaly skutečné hlasy.
„Nepotřebuje žádný komfort, madam. Stačí, když bude schopný odpovídat na otázky.“ řekl muž.
„Selektivní modulace není snadná,“ řekla žena, „ale pokusím se.“
Otta se naladil na draveny, kteří zvědavě vyhlíželi skrze škvíry kokonu. Za mříží stály dvě postavy. Prateta Jadvina a ten otravný major, referovali. Ševelení zesílilo. Jadvina dává zelenému chrastí příkazy, komentovali proces.
Pletenec větviček na Ottově obličeji se zatetelil a začal se pomalu odtahovat. Otta vyplivl chuchvalec zeleně, který měl v puse a dávivě se rozkašlal. S volnou tváří usilovně mrkal a slzel, až se jeho zorné pole vyjasnilo.
Ewyr stojící těsně u mříží zamračeně sledoval třásně třepotající se kolem kokonu. Obrátil se na Jadvinu a řekl: „Děkuju, madam, to úplně stačí. Raději byste měla jít. Není tu bezpečno.“
Královnina teta si povzdechla. „Už jsem viděla horší věci, hochu, ale jak myslíš.“
Draveni, jako kdyby chtěli podpořit Ewyrovo tvrzení, se začali pomalu plazit směrem k mříži. Ewyr se ušklíbnul a poslal na ně mrazivý závan, který jejich postup zpomalil.
Nechci, abyste toho kluka sežrali, upozornil je Otta.
Ale my máme vtek, vztek, vztek, trucovali.
Pamatujete si na prince Khera? Pamatujete na jeho vtipy o Assi-Sioně? Tohle je jeho vnuk.
Nelíbí se nám. Myslí si, že všechno ví, všechno zná.
Je mladý a arogantní, přimlouval se Otta. Časem dozraje. Snažil se na draveny působit smířlivě, ale v podstatě s jejich názory souhlasil.
Jakmile byla Jadvina pryč, Ewyr se rozkročil a houknul: „Co jsi zač, hnuse? Máš nějaké jméno?“
„Ssssss,“ zasyčeli nahlas draveni. „Chceš si hrát, vojáčku?“
„Možná později,“ zašklebil se Ewyr. „Řekni, kdo tě poslal!“
Řekněte mu, že budu mluvit jenom s Trajanisem! rozkázal jim mentálně Otta. On sám měl ústa v jednom ohni od šťávy z fytobiontů, ale to se určitě zlepší.
Ty s nikým mluvit nebudeš, Ottumore! okřikli ho trojhlasně. Už jednou jsi nás zradil. Nedopustíme abys to udělal znova.
Otta se vzepjal k zoufalému pokusu vyslovit tu větu sám, ale z jeho úst vyšlo jen nesrozumitelné zachrčení.
Draveni se sborem pustili do Ewyra: „Cítíme to až sem,“ zavrněli. „Tvoje krev je silná. Nasycená starou sladkou magií. Koktail míchaný ze všech koutů Metaprostoru. Polovina z Dervosu, čtvrtina z Roustuy, krapet z bredeonských jachadei a kapička od erektiadských draků, a dokonce se tam najde slza mizeonských arcidémonů!“
„Můj rodokmen jsme si probrali,“ prohodil Ewyr. „Teď ten tvůj.“
„My žádný nemáme!“ zahromovali hladovci trojhlasně.
Nic mu o sobě neříkejte, pitomci, zaúpěl telepaticky Otta.
Ewyr se poťouchle ušklíbnul. „Tak ono je vás tu víc? Co teda jste? Něco jako roj?“
„Roj? Sssss. Nejsme žádný hmyz!“
„Tak co jste? Á už vím. Červi. Líhnete se v hnoji?“ provokoval Ewyr.
„Tebe vyválíme v hnoji, hloupý dvounohý tvore!“
„Vy sami jste se vydávali za dvounohého! Je vidět, že se sami sobě hnusíte. Co po nás chcete? Hnůj máme na hromadě za konírnou. Měli jste to říct rovnou.“
Snaží se z vás tahat informace, hučel do mazlíků Otta.
Ale oni byli ve svém živlu. „Máme rádi krev. Ta tvoje bude stačit. Pojď blíž, cukříku.“
„Možná vám nějakou krev seženu,“ řekl Ewyr. „Až mi řeknete, co tu hledáte.“
„Nicccc,“ zasyčeli, „jenom tak jsme letěli kolem.“
„Jasně,“ zavrčel Erwyr. „A čistou náhodou jste se vlísali k naší princezně. Co jste od ní chtěli?“
„Totéžžž, co ty,“ zavrněli výsměšně. „Ale my jsme to na rozdíl od tebe… dostali!“
Následovala sprška jedovaté mrazivé magie nasměrovaná nikoliv na třásně, ale přímo na Ottův kokon. To dokazovalo, že Ewyr přesně ví, co nebo kdo je jejich slabinou. Otta. Řezavý chlad přinutil mazlíky semknout se a důkladněji kokon zaštítit. Vystresovaní fytobionti se ještě pevněji utáhli kolem Ottova těla. Otta bolestí zaskučel, ničeho jiného nebyl schopen.
Pokračovalo to jako pálkovaná. Ewyr se na něco zeptal, mazlíci něco nehorázného odpověděli, načež je Ewyr dalším útokem mrazu na jejich hostitele držel při zdi.
Draveni se chovali jako špion dopadený na cizím území. Vymýšleli si jeden nesmysl za druhým. Prohlašovali se za předvoj vracejících se vahanských bohů, potom tvrdili, že přicházejí z Equízia od císaře Zacharyho Teneviena, a vzápětí se pochlubili, že pracují pro sunnisenský zbrojařský korporát.
Otta pochopil, že oni se té myšlenky návratu k Exis dobrovolně nevzdají. Raději budou snášet teror od Exis, který znají než něco úplně neznámého. Zatím neřekli nic důležitého. Ale pokud budou stejným způsobem komunikovat s Trajanisem, ničemu to nepomůže.
Hrdlo ho pálilo, jazyk ani necítil. Přesto se stále znova pokoušel do pálkované zasáhnout, ale mazlíci ho pokaždé umlčeli. Vzhledem k jeho oslabení to pro ně byla hračka. Pochopil, že jeho mluvit prostě nenechají.
Brodil se závějemi. Drápal se do kopce, namáhavě dýchal. Mráz ho svíral, vysával jeho sílu. Na šedém nebi, přímo nad jeho hlavou, se vznášel černý mrak. Kamkoliv půjde, ten mrak ho bude následovat. Nemůže tomu utéct. Zatoužil položit se do studené sněhové náruče a hodit všechno za hlavu. Nepatrným cípem mysli věděl, že je to sen, a že ve skutečnosti leží svázaný ve sklepě robustuanského vladařského domu.
***
Divné a ještě divnější
Viola byla v archívu, stočená ve starém polštářovém hnízdě, obložená knihami. Na klíně měla otevřený „Klíč k určování magických bytostí“, znovu si pročítala pasáže o pra-entitách. Zaměřila se na tu část, ve které se psalo, že údajně mohou existovat v symbióze s nesmrtelnými.
Na Tenerisu popsal svědek pozorování jevu, který se uskutečnil po ničivém zemětřesení ve městě Hoi. Nad rozvalinami domů viděl vznášejícího se tvora lidských obrysů, ze kterého visela vibrující chapadla, pomocí kterých onen tvor pojídal umírající smrtelníky. Další pozorování pochází z Ok-Sawonského bojiště po bitvě u Birkenu, kde tvora obdobného popisu očití účastníci nazvali Třepotavým přízrakem…
Pevně zavřela oči, ale místo tmy se jí vybavily dva planoucí zelenožluté ohně. Jak mohla být tak slepá?
.jpg)
Při vzpomínce na ok-sawonskou vesnici se otřásla odporem. Bezpochyby to byl Třepotavý přízrak. Otta je Třepotavý přízrak. Ne Otta. Už nikdy víc Otta. Ttumor hnusák. Jaký nesmrtelný by se chtěl spojit s něčím tak nechutným? Cítila se pošpiněná a podvedená. Jenže si za to může sama! Byl to její nápad toho tvora zaměstnat. Teď nedokázala pochopit, jak se mohla do něho zakoukat. Co je s ní špatně? Opravdu je tak bláznivá, jak o ní šeptají drbny na sousedních dvorech? Je to následek zfušovaného zírání do Hlubiny věčnosti? Že by ji Ttumor prvně uhranul? Nebo ji přitahují příšery? Protože, když se to vezme kolem a kolem, ani Qadren nebyl pro robustuanskou princeznu tak úplně standardní partner, že.
Poté co rodiče s Wonodenem odcestovali za Floenem, šla Viola za Jadvinou. V prvním návalu vzteku pratetu žádala, aby tu zatracenou Ořechovou burzu včetně zahajovacího plesu zrušila. Ale Jadvina se ohradila: Odvolávat na poslední chvíli? Naprosto nepřijatelné! A spustila tirádu o etiketě a diplomacii a mezinárodních vztazích, vyjmenovala asi tisíc důvodů, proč to nejde.
Jak nad tím Viola později dál uvažovala, napadlo ji, že v zásadě jí ta šaškárna s plesem zase tolik nevadí. Možná to prospěje jejímu duševnímu zdraví. Alespoň si ověří, jestli je vůbec schopná oslovit někoho normálního a „společensky přijatelného“.
***
Večer vpadl do Violina salonu rozlícený Ewyr. Neklepal, ani se neomluvil. Pod očima měl temné kruhy, ruce měl sbalené do pěstí. „Ty jsi s tím monstrem něco měla?“ Obořil se na ni, sotva za sebou zavřel dveře. „Jak jsi mohla? Potom, co jsem ti řekl, že tě miluju?“
V první chvíli jen otevírala pusu jako ryba na suchu. Došlo jí, že Ewyr přichází od výslechu. Ttumor, ten bídák, se pochlubil! Co má na to říct? Že je to přesně tak, jak Ttumor říká?
Ewyr se na ni díval, jako kdyby ji chtěl zadupat do země. V jeho obličeji se střídalo opovržení a rozhořčení. „Uctíval jsem zem, po které chodíš!“ zasípal. „Byl bych pro tebe udělal cokoliv! Ale ty ses raději pelešila s lidožravou obludou! Jak ses mohla tolik pošpinit? Měl jsem to pochopit mnohem dřív, že nejsi stavěná pro normální vztah! Už když ses spustila s tím kamenným úchylem, mi to mělo dojít!“
V prvním popudu se chtěla rozbrečet a projevit lítost. Ale jakmile se Ewyr otřel o Qadrena, vzpamatovala se. Tak to tedy ne! Ewyrovi nic zdůvodňovat nepotřebuje. Žádnou nehynoucí lásku mu nikdy neslíbila. Vstala z gauče, vystrčila bradu a sykla: „Nic ti nedlužím, Ewyre!“
Založil si paže na prsou a zavrtěl hlavou. „Jenom proto, že se známe tak dlouho, si tvůj poklesek nechám pro sebe. Protože ti přece musí být jasné, že kdyby se to rozkřiklo, všichni nápadníci by od tebe s děsem utekli.“ Jeho vztekem stažené rysy se malinko uvolnily. „Možná, že když mi dáš čas, vzpomenu si, že jsem po tobě toužil.“ Zatvářil se tak žalostně naléhavě, že ho v té chvíli Viola musela politovat, a dodal: „Třeba to ještě můžeme zachránit.“
Při představě, že by se o ni ucházel z nějakého pochybného soucitu, nebo dokonce jen proto, aby deklaroval morální nadřazenost, se jí udělalo zle.
„Běž pryč, Ewyre,“ vypravila ze sebe. „Běž pryč, sic zapomenu, že se známe tak dlouho!“
***
Bezesné omílání, co všechno měla udělat jinak, bylo vyčerpávající. Časně zrána opustila své pokoje a procházela se po zahradě. Ani půvab rozkvetlých hvězdníků ji nemohl vyburcovat z otupělosti. Usadila se v růžové zahradě a sledovala divoké čmeláky u napajedla. Vydržela by tak celý den, kdyby nezaslechla rozruch z otevřených oken královské kanceláře. Rodiče se vrátili.
Matčin hlas se třásl zoufalstvím. „Chci vědět, co mu udělal, abychom to mohli napravit! Musíš mě k němu pustit, Trajanisi!“
Po odmlce, ve které otec matce něco daleko tišším hlasem odpovídal, to pokračovalo: „To mě sakra nezajímá! Klidně ho rozkrájím na malé kousky! Jdu tam a ty mi v tom nebudeš bránit!“
Grenedonovi se muselo stát něco hrozného, jestliže matka tolik vyvádí. Proto chce mluvit s Ttumorem. Viola běžela do paláce, srdce jí svírala špatná předtucha. V matčině kanceláři našla už jen Taharu s Jadvinou. „Kde je Grenedon? Co je s ním?“ uhodila na ně.
Tahara se podívala na Jadvinu. Prateta se hořce usmála. „Princ leží ve svém pokoji. Spí. Není na tom dobře. Už jsme poslali pro lékaře. Až ho prohlédnou, budeme vědět víc.“
„Spí?“ podivila se. „Chci ho vidět!“
„To by ničemu nepomohlo, princezno,“ řekla lítostivě Tahara. „Váš bratr je v kómatu. Magicky navozeném a obtížně udržitelném…“
Dál ji Viola neposlouchala. Vyběhla z kanceláře, řítila se chodbami, brala schody po dvou.
Grenedonovy pokoje byly o patro výš než ty její. Myslela, že bude v ložnici, ale našla ho v saloně. Ležel v kovové bedně pod průhledným víkem. Z ošuntělého temně modrého hábitu byla vidět jenom tvář, kterou brázdily tenké vrásky. Takové Viola vídala u smrtelných obyvatel Bredeonu, kteří zestárli. Jeho kůže byla šedivá a téměř průsvitná. Na kůži se rýsovaly drobné čevenohnědé flíčky, a na vyhublé tváři rašilo řídké šedivé strniště. Jeho rty byly tenké a popraskané.
Viola se v panice zajíkavě nadechla. Její kdysi tak hezký bratr vypadá jako troska! Ttumor! To on za to může? Už chápala, proč ho matka hodlá krájet na kousky.
Nadskočila, když na její rameno dopadla malá dlaň. „Je moc nemocný, Violko,“ řekla konejšivě prateta. „Půjdeme si dát jeremenkový čaj. Tady nejsme nic platné.“
Cestou jí prateta převyprávěla průběh riiberionské mise. Trvalo dlouho, než se robustuanským podařilo Floena dostatečně zpracovat, aby jim Grenedona vydal. Nejdříve Grenedonovu přítomnost mezi snovači rezolutně popíral. Teprve až mu královna strčila pod nos ten dopis, připustil, že před lety osobu jménem Trubka skutečně převzal. Dokonce si postěžoval, že ke spřádání se Trubka nehodil, protože jeho mysl zůstala prázdná, ovšem k udržování osnovy jakž takž stačil. Floen byl přesvědčený, že Trubka v žádném případě nemůže být pohřešovaným robustuanským princem. Aby dokázal dobrou vůli, zavedl rodiče a Wonodena do Snovacího sálu. Ukázal jim tam muže, který společně s ostatními sloužil jako „nosník“ osnovy infonové sítě.
Na první pohled ho skoro nepoznali, líčila ustaraně Jadvina. Byl v tranzu, jako všichni snovači. A když se ho Eryn pokusila probrat, zhroutil se do klubíčka, třásl se a skučel. Trajanis ho musel uspat.
Dál prateta vyprávěla, co slyšela od Wonodena. Eryn dostala hysterický záchvat. Řvala na Floena, aby jí jejího chlapečka vrátil, jinak že celý Riiberion přemění v prach. Trajanis držel Grenedona v náručí a dorážel na Floena, aby si sakra rychle vzpomněl, co to bylo za posla, který mu tehdy Grenedona přinesl.
„Kdo to byl?“ chtěla vědět Viola.
Prateta se zlověstně usmála. „Představ si, že ten pokrytec prohlásil, že si nevzpomíná. Hlavně, že se předtím podřekl, že dostal zaplaceno. No uznej. Jak by na to mohl zapomenout? A dál prý udělil tvým rodičům přednášku, že by bylo nejlepší udržet celou tu politováníhodnou záležitost pod pokličkou, protože přece není v zájmu robustuanské královské rodiny, aby se všude vědělo, že jejich nejmladší syn podlehl závislosti na omamných látkách do té míry, že je z něho troska, dobrá leda tak k udržování infonové sítě.“
„To je směšné!“ vyjekla Viola. „Greny užíval drogy jenom výjimečně. Nikdy nebral koncentrovaný cihus, ani jijincový výluh!
Prateta se zatvářila pochybovačně. „Když tu ještě bydlel, experimentoval jako všichni. Ale nepřeháněl to. Ovšem v tom posledním roce, kdy se zapletl s Berionou, se to mohlo změnit.“
„Tomu nevěřím!“ vydechla Viola. „Aby se z nesmrtelného silné krve stala bezduchá troska, musel by ty drogy užívat celá desetiletí. Nemohl se tak zničit za pouhý rok.“
„Taky pravda,“ uznala prateta. „Ale zapomínáš, že náš Greny byl alchymista. Mohl namíchat něco…“ Když viděla Violin nasupený výraz, zmlkla. „Doufejme,“ povzdechla si po chvíli, „že léčitelé pomohou. Tvoje matka je přesvědčená, že tvor ve sklepě ví, kdo to Grenedonovi udělal a chce to z něj vymlátit.“
Prateta vstala a šla k otevřenému oknu. Nabízel se odkud výhled na vzdálený konec zahrady, kde pod dohledem nejlepších montérů a zahradníků vyrůstaly výstavní pavilony z inteligentního brussedeanského proutí. „Tolik jsem se na tu burzu těšila,“ povzdechla si. „Ta, co byla krátce po Klarisině smrti, nestála za nic. Chtěla jsem, aby to tentokrát bylo absolutně dokonalé.“
„Však bude,“ ujistila ji Viola. „Ty to ani jinak neumíš.“
Teta zahleděná do zeleně s nepříliš veselým úsměvem přikývla. „Aspoň že máme Grenedona doma.“
***
