Sarvonův odkaz - 34. kapitola: Masakr na nádvoří
Wonoden s Ewyrem odběhli zmobilizovat ochranku. V Ttumorově pokoji se rozhostilo vražedné ticho. Výbuch emocí Violu úplně vyčerpal. Chtěla se stočit do klubíčka a brečet.
Rozčilená Eryn se posadila na kraj postele k Viole. Ukázala na ušpiněné listy. „Co to má znamenat, Violo?“ štěkla. „Tys toho tvora pustila do archívu?“
„Jistěže ne,“ ohradila se Viola.
„Uklidni se drahoušku,“ zavrčel na Eryn Trajanis. „Viola tam dolů prorůstala. Jediný přístup pro cizince je trvale hlídaný a zabezpečený kletbou.“
Královna vyskočila, jako kdyby měla pod zadkem pružinu. Protože musela čekat, zaměřila svůj vztek na manžela: „Jak jsi to vůbec mohl dopustit, Trajanisi? Kam se poděla tvoje jasnozřivost? Plácáš se v cizině, a doma se ti zabydlují příšery, a ohrožují moje děti!“
„Jsou to i moje děti, drahá,“ usadil matku otec. „A do ciziny jsi mě vyštvala ty kvůli Grenedonovi, ačkoliv jsem ti nesčetněkrát opakoval, že Aliance s tím nemá co dělat. Chápu, že jsi podrážděná, protože máš strach, ale…“
„Strach?“ vyprskla Eryn. „Jsem epochálně nasraná!“
„Především máš strach o Grenedona,“ oponoval jí Trajanis. „Máš strach o všechny naše děti. To je úplně normální emoce! Tak si to sakra přiznej!“
„Hlavně že ty jsi úplně klidný!“ vřískla Eryn.
Trajanis třískl pěstí do skříně, až v ní udělal díru. „Nejsem! Jenom tím nezatěžuji ostatní!“
Viola ve snaze klíčící bouři utlumit, shrábla zmuchlané kopie a ukázala je matce. „Chtěl toto! Je to přepis Sarvonových diářů. Nějaká stará verze téhož, na čem jsme pracovali poslední týdny. Musíme zjistit, pro koho pracuje. Vidím za tím Van-Dise nebo Exis. Něco hledají.“
Trajanis si klekl před postel a jal se ušmudlané papíry zkoumat. Mnul je mezi prsty, čichal k nim, překládal jeden přes druhý, prohlížel detaily. Potom vzal Eryn z ruky dopis od „přítele“ a položil ho na jeden z těch, co vypadaly, jako kdyby se povalovaly v archívu. Vítězoslavně se usmál, když vyšlo najevo, že rozměry archů se shodují.
„Papíry s přepisy jsou ze stejného balíku jako tenhle čistý papír s dopisem,“ řekl. „Ještě se nestalo, že by sto let staré papíry z archívu byly stejného formátu, jako ty, které používáme dnes. Vždycky je tu nějaký rozdíl. To znamená, že se někdo postaral, aby jen vypadaly jako staré. Texty byly napsány teprve nedávno. Soudím, že vznikaly paralelně s tím, jak postupovaly práce s překlady v čítárně.“ Trajanis se sehnul, aby se podíval pod postel. „Skoro žádný prach. Jestli jsem si to nemyslel.“
Viola roztržitě zamžikala. „Proč by se snažil, aby čerstvé přepisy vypadaly jako staré kopie?“
„Protože je to podvodník!“ prskla Eryn. „Podvedl tebe, a nejspíš podvádí i toho, kdo ho platí!“
„Ale proč, sakra?“ zabručel Trajanis. „Muselo mu do zabrat strašně času. Kdybych tu neměl ten čistý papír k porovnání, sám bych na to skočil.“
Eryn vstala a rozhodila rukama. „Co já vím? Vůbec mě to nezajímá! Chci jít pro Grenedona! Hned!“
Dole z nádvoří se ozvalo dupání. Trajanis vstal a šel se podívat z okna. Pak udělal tři kroky a jemně Eryn objal. Matka se navzdory předchozí scéně nechala. „Do rána zbývá pár hodin,“ řekl otec. „Přísahám ti, že jakmile bude ten tvor pod zámkem, vyrazíme za Floenem.“
Eryn smířeně zabručela: „Dobrá.“
Potom se zaměřila na Violu. „Teď mi pověz, jak vůbec víš, co je ten chlap zač. Proměnil se v mrak, co požírá mrtvoly. To muselo být docela traumatizující. Ale jak jsi u všech zubatých a šupinatých došla k závěru, že je to ten…ééé… draven?“
Viola se podívala na otce a pak na matku. Oba vypadali stejně neoblomně. „Taky mě zajímá, jak jsi na to přišla,“ dodal skřípavě otec.
„Qadren mi o něm vyprávěl,“ šeptla Viola. „Kdysi dávno jednoho viděl.“
„Tím se nevysvětluje,“ zavrčela matka, „proč tě napadlo ho špehovat. Udělal něco divného? Nevhodně se k tobě zachoval? Pokud ano, proč si zpropadeně něco neřekla?“
„Choval se naprosto vzorně,“ povzdechla si Viola. „Prostě jsem měla takový pocit, že něco není v pořádku. Byla jsem zvědavá.“ A opravdu to tak bylo. To, co s ním tropila mimo dohled webanské monitorovací sítě, nikdy nepřizná. Bude to její malé špinavé tajemství. Hloupá Viola Robustuanská naletěla lidožravému monstru a bude se za to stydět po zbytek své existence.
Cítila, jak na mi matka zkoumavě hledí. Neodvažovala se jí podívat do očí, protože věděla, že jí to tak úplně neuvěřila.
„Poslouchej, Violko,“ řekl zamyšleně otec, „když ses dívala do té Hlubiny, a viděla jsi Síň snovačů…“
.jpg)
„Tehdy jsem netušila, co vidím,“ ohradila se Viola.
„No jistě,“ přikývnul Trajanis. „Ale mě zajímá ta zábrana. Říkala jsi, že jsi viděla prostor s modrým světlem, shrbené postavy v kruhu, a modré blesky nad nimi. Chtěla jsi jít blíž, ale něco tě odhodilo.“
„Přesně tak,“ ujistila ho Viola.
„Co ti ten zátaras připomínal? Nějakou bariéru?“
„Bylo to, jako kdybych narazila na pružnou neviditelnou blánu, která mě odmrštila.“
Trajanis se soustředěným výrazem zíral do zdi. „Tak proto,“ broukl. Podíval se na matku: „Už vím, v čem byla chyba, Eryn. Floenova autonomní infonová síť generuje svoje vlastní informační pole. Impulzy, co prosákly do pleteně Pravděpodobnostního pole, byly zkreslené. Proto se ke mně nedostaly.“
Viola z toho pochopila, že otec cítí potřebu matce objasnit, proč ho v Grenedonově případě jeho věštecký talent nechal na holičkách. Jindy by otcovy vzácné sdílnosti využila a zasypala ho otázkami. Ale dnes, v očekávání věcí příštích, zaraženě mlčela.
***
Trny a žihadla
Otta proletěl portálem a přistál na robustuanském nádvoří. Bylo krátce před svítáním. Jakmile ucítil hořko sladkou vůni čerstvého listí, napadlo ho, že je zle. Než se stačil porozhlédnout, něco mu pod nohama zapraskalo a zašelestilo. S nevýslovnou rychlostí ho obklopily tisíce tenkých zatraceně pichlavých úponků s drobnými ostře roztřepenými lístky. Spletenec rostlinné sítě se stahoval kolem jeho těla. Totálně znehybněný skrze mezírky v chrastí zahlédl vojáky. Byly jich mraky.
Bez varování začali střílet. Čas se zpomalil. Tmu ozářily rudé záblesky z hlavní dezintegrátorů a tenké fialové čáry feen částic. Rudé náboje běžně skolí draka v plazí formě. Největší kalibr, který se pro dezintegrátory používá. A fialové feentexové paprsky zase spolehlivě rozrušují všechny živé tkáně prosáklé magií. Feentexové zbraně jsou v Metaprostoru zakázané, dají se získat jen načerno od vahanských zbrojířů. Otta uznal, že na něm nešetřili.
Těsně předtím, než mohla hromadná palba zasáhnout cíl, vyrazili draveni k obraně a pak do protiútoku. Černé třásně se rozvinuly kolem Ottova těla, a zaštítily ho proti paprskům a střelám. Následně se rozvětvily a vyřítily na přibližující se vojáky. Se smrtící rychlostí lámaly kosti a rvaly údy.
Otta sám neviděl nic než zelenou masu, která se přimykala k jeho kůži, drala se mu do očí, do nosu, do uší. V panice zařval, a vzápětí měl plná ústa. Chtěl to vyplivnout, ale nebylo kam. Byl uvězněný v kokonu z fytobiontů. Šťáva z listů, které rozdrtil, se propalovala skrze oblečení a svědila na kůži. Nebýt dravenů, zůstal by hluchý a slepý. Jenom skrze jejich mihotavé smysly mohl sledovat, jak se boj na nádvoří vyvíjí.
Vojáky protiútok dokonale zaskočil. Když viděli, že ani ty nejtěžší zbraně nepomůžou, máchali pěstmi, v marné snaze třásně zachytit a rozdrtit.
Ale nemůžete zničit tvora starého jako svět, který vibruje částečně nikde a částečně všude, a který je na daném konkrétním místě a v daném čase pozorovatelný jen kvůli magické vazbě na hostitele. Obráceně to ale funguje bravurně. Tento tvor snadno dokáže zničit vás.
Stáhněte se! Stáhněte se! Stáhněte se! přikazoval mentálně Otta. Bylo mu jasné, že obrana útokem všechno jenom zhorší. Ale už bylo pozdě. Jeho symbionty pohltilo běsnění. Byli celí žhaví rvát robustuanské maso z kostí.
Čas plynul jako medová řeka. Prostor prolamující se do dalších rozměrů se zahustil bolestnými výkřiky. Vojáci, kteří měli to štěstí, a nacházeli se v bezpečné vzdálenosti, vyrazili zraněným na pomoc. Snažili se je dravenům vyrvat a odtáhnout z jejich dosahu. Ale museli zápolit s žahavými třásněmi, které jim drásaly kůži do krve. Těžce zranění z první linie chrčeli a skučeli, jejich zachránci zoufale kleli.
„Chcípni, potvoro!“
„Drž se zpátky, Virene!"
„Uhni!“
„Ten fujtajbl mi zlomil ruku!“
„Nastavte dezintegrátory na mráz, sakra!“ zařval kdosi.
Na výběžky prapůvodních se snesl závan mrazivého vzduchu, který jejich běsnění zpomalil. S dalším mrazem se třásně začaly stahovat směrem k hostiteli. A čím více mrazu přicházelo, tím více chapadla ustupovala a zavíjela se. Nakonec těsně obklopila Ottovo tělo změněné v zelený kokon, a výhrůžně se vlnila.
Poslední zkrvavená těla byla vyrvána z jejich dosahu.
„Palte!“
Vojáci začali znovu střílet ze všech možných zbraní. Dezintegrační pulzy, feen-částice, ani gravitační silové rázy nemohly prapůvodním vážně ublížit, ale nutily je důsledněji chránit hostitele. Zatímco oni cítili jen mírné nepohodlí, Ottu by bez jejich ochrany ta sprška dozajista zabila. Zaštítili kokon třepotavymi výběžky, odhodlaní udělat první poslední, aby se jejich příbytek nestal zapáchající mrtvolou, protože i kdyby hostitel zemřel, zůstali by s ním stále spoutaní.
„Co to, kurva je? Copak to nejde zabít?“ rozčilovali se vojáci.
„Sssssssss,“ syčeli draveni, ale už nevyjížděli, mráz je držel výhradně kolem Ottova kokonu.
„Má dost, generále!“
„Teď to přestěhujeme.“
„Ale kam s tím?“
„Nikdo se toho nesmí dotknout.“
„Co to zasypat ledem?“
„V kuchyni mají mrazicí komoru.“
„Stačí vězeňská kobka se silovým polem.“
Skrze smysly prapůvodních Otta zaznamenal, že ho pomocí silových pulzů postrkují ze středu nádvoří ke kasárnám. Protlačili ho do široce otevřených vrat, a pak ho s praskáním kulili ze schodů šachtou tak úzkou, že pleteň kokonu drásala bíle omítnuté stěny. Současně přemožitelé krotili draveny mrazivými závany. Dotlačili sešněrovaného Ottu do kouta prázdné kamenné kobky, jejíž dveře nahrazovala tlustá mříž.
Jakmile byla mříž bezpečně uzamčena a vojáci ustoupili, mrazivé salvy přestaly. Draveni okamžitě vyrazili na průzkum. Chtěli se protáhnout mezi železnými pruty, aby nahlédli do chodby. Narazili na silové pole. S mírným úsilím se membránou propasírovali, ale další mrazivý závan od strážných je přinutil ustoupit. Mimo vojáky na hlídce zaznamenali tři osoby na opačném konci chodby, které o čemsi divoce diskutovaly.
Pradávní existovali eóny, životy krátkověkých bytostí pro ně mnoho neznamenaly. Mívali ale ve zvyku rozlišovat osoby, se kterými se hostitel důvěrněji znal. Z jejich interpretace se dalo odvodit, že na konci chodby stojí Trajanis s Wonodenem a Ewyrem.
Znehybněný, oslepený a ohlušený Otta ztěžka vyhodnocoval, co se stalo. Chytili ho jako vzteklé zvíře. Umlčeli, svázali, zavřeli. Nedali možnost cokoliv říct. Nejspíš předpokládali, že by to nemělo význam.
Draveni přirozeně celou dobu podrážděně bzučeli v Ottově hlavě. Chceme pryč! Není slunce. Není vítr! Ne vězení! Ne hlad! Ne tma! Nedělali si vůbec žádné starosti s tím, že před chvíli zmasakrovali polovinu královské gardy. Oni se přece bránili. A zatímco rozhořčeně kafrali, Otta šílel. V opětovné snaze osvobodit se, napínal svaly, ale místo aby rostlinnou síť roztrhal, ještě víc ji kolem sebe utahoval. Výměšky z rozdrcených listů ho svědivě pálily. Trny se mu zakusovaly hlouběji do masa, až se koupal v krvi. Začala ho bolet hlava, což byl neklamný průvodní jev ubývání interní magie. Ta zatracená kytka ho vysávala. I kdyby na to měla sto let, nedokázala by ho vysát úplně, protože jakýkoliv deficit draveni vykryjí. Ale o to víc budou podráždění a o to dříve budou hladoví.
Bylo načase přiznat, že jsou v průšvihu.
Jak je možné, že byli robustuanští tak dobře připravení?
Co všechno vědí?
Ve snaze přenést se přes úporné bodání a svědění, zběsile uvažoval nad příčinou. Co kdyby se nějaká všetečná komorná vloudila do jeho pokoje, a našla tam dopis pro Violu a kopie diářů? Dalo se z toho odvodit, co je Otta zač?
Co bude dál? Konec maškarády. Nejspíš ho odevzdají Alianci a zlikvidují osvědčeným způsobem. Poputuje i s prapůvodními do Launina břicha. Zatímco jeho Launa bez potíží stráví, tři prapůvodní asimiluje do své podstaty. Nastane jim nová životní etapa, ne nutně horší než ta předchozí, protože bude provázena výměnou čerstvých informací a dojmů. On se konečně „osvobodí“. Jakkoliv po tom toužil celých sedm set let, právě teď mu myšlenka na definitivní konec tak atraktivní nepřipadla. Kvůli Viole. Ztratil ji ve chvíli, kdy jí v čítárně napsal o příjemně stráveném čase. Udělal to schválně, aby se naštvala a zatvrdila, aby se rychle zaměřila na někoho jiného. Bylo to to nejtěžší, co v životě udělal.
Jak se osvobodíme? doráželi hladovci. Máme úkol! Jak ho teď splníme?
Prostě ho nesplníme, bručel telepaticky Otta.
Nepřipadá v úvahu, durdili se. Nebudeme znova ve tmě. Nechceme být o hladu! Nemůžeme se vrátit s prázdnou. Paní chce ten návod.
Asi byste měli vědět, zarazil démony Otta, že ten recept jsem spálil. Byli jste u toho a ničeho jste si nevšimli, protože jste byli celí říční na muchlování s princeznou!
Zrada! Podvedl jsi nás! zaburáceli.
A udělal bych to znova, odpověděl. Nechci, aby Exis ovládla svět. Vyrovnejte se s tím. Jsem rád, že to pro mě skončí. Lepší, když mě zmasakruje Launa než moje matka. Vy se bát nemusíte. Launa se o vás postará. Už nikdy nebudete trpět hladem. Nikdo vás nebude ovládat. Bude vám líp než u mě.
Čekal výbuch nevole a výčitky, ale oni zaraženě mlčeli.
Palčivá bolest ho připravovala o vědomí. Střídavě upadal do mrákot. Budily ho hlasy debatujících dravenů. Jakmile se otřepali z počátečního ohromení, začali se dohadovat o Launě a o možnostech, které je čekají. Průběžně se vzájemně obviňovali, vyčítali jeden druhému, druhý třetímu, třetí prvnímu, že nedávali na Ottu dostatečně pozor, až je oblafnul s tím receptem. Otta jim zatím neprozradil, jak to bylo s Grenedonem. Šetřil si tu informaci na horší časy, a už se těšil, jak budou prskat. Oni teď Ottovi natruc připomínali jeho „muchlování“ s Violou. Sáhodlouze rozebírali intimní detaily, čímž ho přiváděli k šílenství, takže stále ochotněji podléhal mdlobám.
***
