Sarvonův odkaz - 33. kapitola: Ostrý řez
„To je všechno, doktore,“ řekla, jakmile krátce před večerem skončili. Urovnala papíry do hraničky. „Teď je třeba to znovu celé pročíst a hledat…,“ zaváhala, zabloudila pohledem ke krofínii, a dodala: „vy víte co.“
Přikývl a postavil se. „Bylo mi potěšením s vámi pracovat, Výsosti. Zítra odcestuji.“
„Už zítra?“ vyjekla. Tohle si přece nedomluvili! Co to sakra zkouší? Předpokládala, že jí pomůže překlad pročíst, aby jí něco neuteklo. Ale on jí nikdy neslíbil, že to tak bude.
Podíval se na krofínie pod oknem a řekl: „Ano, Výsosti. Nemůžu se dál zdržet, protože mám práci jinde. Už jsme o tom přece mluvili.“
„Co kdybychom se šli projít?“ navrhovala s pohledem upřeným na zelené donašeče. Bylo jí jasné, proč si to oznámení šetřil právě sem. Skrze krofínie se to dostane k Jadvině, a už nebude cesty zpět. „Provětráme hlavy, vymyslíme přijatelný kompromis.“
Urputně zavrtěl hlavou. „Nemůžu, Jasnosti. Mám práci. Dnes v noci letím na Bredeon. Vrátím se ráno, zajdu za knihovníkem a potom se odhlásím u madam Tahary. Rozloučím se krátce před polednem.“
Obešla stůl a chytila ho za předloktí. „A ty editace, které jste mi slíbil?“ zasyčela a bylo jí jedno, co si tom špiclové pomyslí. „Chcete se na to vykašlat?“
Zatvářil se, jako kdyby ho bolely zuby. „Nepochybuji, že to zvládnete. Hodně jste pokročila. Teď se ale vážně musím omluvit. V neodkladné… záležitosti.“
Dala si ruce v bok. Byla naštvaná, protože dnešní noc si představovala úplně jinak. Vlastně i ty následující. Měla co dělat, aby po něm neskočila a nezatřásla s ním. „Nevšimla jsem si, že byste dostal poštovního fantóma z Bredeonu. Jak moc je ten problém urgentní?“
Jeho tvář byla jako z kamene. Ale oči mu hořely žlutozeleným plamenem. „Nesmírně.“
Syčivě se nadechla, vzala tužku a na papír s hotovým překladem napsala: Opravdu mě opouštíš?
Odhodlaně se nad papír sklonil a napsal: Musím.
Cítila, jak se uvnitř ní sbírá vztek. Proč jí to neřekl, když byli sami? Proč si to šetřil až sem? Takže mě už nemiluješ? napsala. Byla to jedna velká lež?
Jeho rysy se zatvrdily. Aniž se na ni podíval, vytrhl jí tužku z ruky a napsal: Jenom příjemně strávený čas. Nic víc to neznamenalo.
Přejel ji pohledem od hlavy k patám a pak zas nahoru, až se zastavil na rtech, a řekl tak nahlas a zřetelně, aby to krofinie dobře zaznamenaly: „Vyřiďte, prosím, panu otci mé díky za jedinečnou příležitost, kterou beze zbytku využiji v další kariéře. A vám děkuji za skvělou spolupráci, Jasnosti.“
A pak odešel. Viola se roztřeseně posadila a přitiskla si přeložené texty na prsa. V hlavě měla zmatek. Nečekala, že odejde takovým způsobem. Včera v noci, kdykoliv chtěla mluvit o budoucnosti, umlčel ji polibky. A teď jí napíše, že to celé bral jenom jako příjemně strávený čas? Byla by to vzala jako smrtelnou urážku, kdyby uvěřila, že to myslí vážně. Ach ano. Zdálo se, že přesně toho chtěl tou odpovědí docílit. Až na to, že ona mu na to neskočí. Cítila, jak spolu splynuli, jejich magie zpívala.
Myšlenky se jí zběsile honily hlavou. Dlouze se rozpomínala na všechno, co jí kdy o sobě řekl, na jeho mlhavé reakce, na odpovědi, které jí nikdy nedal. Nikdy neuvěřil, že by mohli skutečně být spolu, protože ona je princezna se silnou krví, zatímco on je ewoui z periferie. Ale ona věděla, že je v něm mnohem, mnohem víc. A byla si jistá, že ho miluje a že on miluje ji. Kvůli němu půjde proti tradicím. Královská rada ji formálně vyřadí z nástupnictví, ale rodiče a bratři jí odpustí, pokud se ujistí, že je šťastná. Na ničem jiném nezáleží.
Slunce zapadlo za střechy, ale venku bylo ještě světlo. Viola vstala a šla se podívat z okna na nádvoří. Otta určitě ještě neodešel, protože kdyby ano, všimla by si fialového záblesku portálu. Takže je ještě ve svém pokoji. Co tam krucinál dělá? Látá ponožky?
Vyšla z čítárny, a míjela dvořany spěchající do audienčního sálu. Jejich slavnostní oblečení Viole připomnělo, že dnes večer je to jedenáct let od tragické smrti babičky Klarisy. Viola tam nemůže chybět, to by jí Jadvina nikdy neodpustila. Naštěstí si ráno oblékla solidní zelené šaty, takže se tam vypraví rovnou.
Všechna sedadla vpředu byla obsazená, jenom jedna židle v první řadě byla prázdná – ta její. Zajásala, když uviděla Trajanise. Konečně se vrátil domů! Usadila se mezi tátu a Ewyra, se všemi se pozdravila a odevzdaně čekala, až to Jadvina spustí.
Program vnímala sotva napůl ucha, hlava jí hučela obavami o Ottu. Měla strach, že o něj přijde, sotva ho stačila najít. Proslovy o Klarisině vladařské epoše a jejích zásluhách střídaly hudební produkce z taktovky kavanského koncertního mistra. Následovalo lyricko-epické pásmo o Klarisině odkazu, kterou sesmolila radní Tritie, jejíž svébytná tvorba patřila k tomu nejhoršímu druhu dramatického umění, se kterým se Viola setkala. Uklidňovalo ji, že ostatní trpí stejně, snad až na radní Leonu, která představení díky přídělu vittrexu spokojeně prospala.
Po potlesku se začali všichni zvedat, aby se přesunuli na terasu u zimní zahrady, kde bude odhalena Klarisina socha. To už Viola nevydržela a utekla. Ještě si všimla, že se za ní otec s matkou ustaraně dívají, ale měli kolem sebe spoustu dvořanů, takže neměli čas ji zadržet.
Bez toho, aby si to předem promyslela, běžela na nádvoří. Venku se setmělo, ale v okně Ottova pokoje se svítilo. To znamená, že tam ještě pořád je!
Odmítala tu nejistotu dál snášet. Bez ohledu na záhony zvědavých webanů a krofínií nasázených kolem laviček se přitiskla k fasádě. Z prstů na nohou jí vyrašily kořeny a zachytily se ve spárách mezi dlažbou. Protahovala se do rostlinných vláken, plazila se po stěně, až v podobě tenkých větviček dosáhla nahoru k oknu. Nahlédla dovnitř. V rostlinné formě vnímala všechny kontury poněkud rozostřeně, chvíli ji trvalo, že se tomu přizpůsobila.
Otta seděl za stolem a něco psal na rovný čistý list. Byl k ní otočený z profilu. Viděla, jak se mračí, škrtá, jak si mne strniště na bradě. Na polici ležel komínek knih. Asi to má u knihovníka dobré, protože normálně ten starý stromista nikomu nedovolí vynést z knihovny ani sto let starý divadelní program. Na posteli se povalovaly papíry. Celá hromada listů, ušmudlaných a pokrčených, jako kdyby je posbíral ze dna zaprášené truhly. Na zemi byly další, tentokrát nově vypadající, zmuchlané listy. Viola už chtěla větvičkami zaťukat na okno, aby na sebe upozornila, ale vtom se to stalo.
Z terasy zaburácela slavnostní fanfára, provázející odkrývání Klarisiny sochy.
Otta se napřímil a z jeho zad vyšlehly černé prameny. Jeho postavu obklopilo mračno třepotavých temných stužek, až se mezi nim téměř ztrácel. A vzápětí, jako když utne, to zmizelo. Jako kdyby se to zatáhlo zpět do jeho těla.
Viola zůstala jako přimražená. Její vláknitá struktura se křečovitě držela nerovného povrchu stěny, aby se nezhroutila dolů. Už zase mohla vidět na Ottovu tvář. Vypadal spíš otráveně než vyděšeně. Jeho rty se hýbaly, ale nevydávaly žádný zvuk, jako kdyby neslyšně klel.
Není přece možné, aby si toho nevšiml!
S povzdechem popsaný papír složil, a zabalil ho do dalšího čistého listu. Z jeho prstů vyletělo pár rudých jisker, kterými balíček zapečetil. Něco nahoru napsal – možná adresu. Nechal dopis položený na stolní desce a vstal. Sklonil se k ušmudlaným papírům na posteli. Urovnal je, a zasunul pod matraci. Potom vyšel z pokoje na chodbu.
Co nevidět sejde po schodech a objeví se na nádvoří. Viola se začala stahovat dolů. Místo aby se přeměnila, natáhla se na trávník mezi zdí a záhonem, a v podobě pohozeného roští čekala.
Sledovala, jak Otta vyšel ze dveří, a kráčí doprostřed nádvoří, odkud si otevře portál. Za ním se objevila dvojice strážných, kteří měli podle protokolu dohlížet na přesun. Strážní zůstali u dveří, o něčem se bavili a smáli se. Nijak zvlášť se na Ottův přesun nesoustředili. Běžná rutina.
Viola zatím pomalu a neslyšně sunula své výhonky po dláždění. Držela se ve stínech.
Otta napřáhl paže a vykrojil v prostoru fialově prskající smyčku. A byla to excelentní smyčka! Okraje v místech, kde se jedna realita prolamovala do druhé, šelestily koncentrovanou energií. Violu v té chvíli napadlo, že ještě nikdy neslyšela, že by běžný ewoui dokázal vykrojit tak robustní portál. Mezitím, co se brána otevírala, ona se plazila stále blíž a blíž.
Ve chvíli, kdy Otta do portálu vkročil, se Viola odrazila a vystřelila svoje výhonky za ním. Přestože byla její struktura pořádné dlouhá, stihla to dřív, než se brána zavřela. Věděla, že si tím zadělala na průšvih. Svištěla ve stromistí formě meziprostorem bez znalosti místa přistání a už s tím nemohla nic udělat. Kdyby se nakonec ukázalo, že Ottovým cílem je hořící les, měla by to spočítané.
***
Dopadla na nerovný blátivý terén neznámého světa. Jemně mrholilo, skrze mračna prosvítalo bledé slunce. Slyšela dunění, rachot a výkřiky. Cítila otřesy, které nabývaly na intenzitě. Došlo jí, že se ocitla v úvozu se šikmo stoupajícími břehy, a že se na ni valí horda jezdců na koních. Rychle sebou smýkla do strany a vtiskla své výhonky do plevele a trní svažitého kraje cesty.
Sledovala, jak kolem ní projíždějí muži v primitivní zbroji, ozbrojení meči a dýkami, zkrvavení, otrhaní a špinaví. Podle tvarů zprohýbaných přileb, a zpracování omlácených pancířů Viola poznala, že se nachází na Ok-Sawonu, světě kamenných hradů a vesnic s doškovými střechami, na kterém spolu donekonečna zápolí králové i králíčci, šikovně postrkovaní čaroději ze tří soupeřících klanů. Úvozem se proháněly desítky jezdců. Vypadali, že prchají z prohrané bitvy. Jejich ústup postrádal disciplínu a vedení, oči měli vytřeštěné hrůzou, jako kdyby je honila smečka sůsů.
Violu ovanul pach kouře a čerstvé krve. Musela vidět, co ty vojáky tak vyděsilo. Jako v transu se plazila mezi trsy, prorůstala a proplétala se mezi olámanými křovisky směrem vzhůru. Ocitla se na kraji podupaného pole. V dohledu se rozkládala vesnice, jejíž střechy byly v plamenech. Na plácku u rybníka v kalužích krve ležela těla. Desítky malých, velkých, tlustých, tenkých těl. Podle jednoduchých halen a nohavic, bylo zřejmé, že jsou to vesničané. Některá těla byla bez hlavy, jiným chyběly ruce nebo nohy. Nejotřesnější bylo, že mnohá z těl se ještě hýbala, ačkoliv to byla jen zubožená torza bez končetin.
Teprve pak Viola zaznamenala, že nad těmi skomírajícími těly se cosi vznáší. Viselo to ve vzduchu jako velký temný mrak, dokonce to vrhalo stín. Nebyl to stín. Byly to myriády temných stuh, které se natahovaly k tělům a třepotavě téměř mazlivě po nich přejížděly.
Stoupala pohledem vzhůru k tomu mraku, až mezi vším tím tetelením rozeznala obrysy lidské postavy. Srdce se jí sevřelo neblahým tušením. Trpělivě úkaz sledovala, až ve změti vlnících se třásní rozeznala tvář. Byl to jen prchavý okamžik, ale okamžitě ho poznala. Myslí jí zaburácela Qadrenova slova o Třepotavém přízraku, o Požírači umučených, o Zvěstovateli smrti, který se vznáší nad bitevním polem v místě, kde umírá nejvíc vojáků.
Rozpadala se na kousky. Pocit zrady ji dusil. Neexistovalo nic, co by to dokázalo napravit. Kdyby měla ústa, ječela by vztekem.
Dál jednala jako mechanická hračka. Stáhla své výhonky dolů na cestu. Tam se přeměnila do lidské podoby a otevřela si portál na Robustuu. Záměrně ho vytvořila malý. Měla co dělat, aby se do něj dostala. Nechtěla, aby si ta „věc“ nad mrtvými všimla jiskření.
***
Hořké kapky
Vynořila se na nádvoří, čímž překvapila službukonající hlídku. Ti pitomci si jejího odchodu opravdu nevšimli, a teď jenom nechápavě civěli. Ve tvářích se jim zrcadlila nedůvěra, protože Viola byla rozcuchaná jako čarodějnice, a navzdory transformaci měla šaty samý cár.
„Běžte pro otce!“ houkla na vojáky. „Řekněte, že ho čekám v pokoji Ttumora Seviniela! Hned!“
Uháněla do Ottova pokoje. Jednoduchou kletbou vypáčila zámek a byla uvnitř. Na stole byl ten balíček obsahující dopis. Na obálce bylo napsáno velkým rozmáchlým písmem:
Předejte laskavě Viole Zlověstné, princezně Robustuanské.
Rozložila papírový arch. Stálo tam:
Vaše Výsosti, princezno Violo,
Váš bratr, princ Grenedon, se pod pseudonymem Trubka nachází ve Městě bláznů, na Dvoře rozkoší boha Floena. Osobou, kterou nemohu jmenovat, byl před dvanácti lety předán do Floenova opatrování. Floen, neznalý Grenedonovy pravé totožnosti, přislíbil, že dotyčného zařadí do skupiny snovačů infonových sítí, a obdržel za to honorář ve výši dvě stě tisíc zlatých hřebenů. Měla byste vědět, že váš bratr byl toho času zubožený na těle i na duchu, zbavený vlastní vůle, a naprosto dezorientovaný. Pisatel tohoto dopisu s politováním předpokládá, že jeho stav se od té doby nezměnil.
S převelikou úctou
přítel
Violiny ruce se třásly tak moc, že musela papír odhodit, aby ho neroztrhala. Podepsal se jako anonym. Proč nechtěl, aby věděla, že ten dopis napsal on? Protože to byl on, kdo Grenedonovi ublížil?
Ach bohové! Co to udělala? Cítila se, jako kdyby jí zaťali sekeru do hrudi. Naletěla lidožravé příšeře! Byl to tentýž tvor, kterého viděla v Exisině pokladnici, který jí vyhrožoval. To po něm hodila sponu z Klarisina pláště.
Zavřela oči, protože okraje jejího zorného pole spaloval vztek. Třásla se jako v zimnici, její srdce zběsile naráželo na žebra. Výčitky na ni dorážely, otíraly se jí o kůži, až se zalykala hnusem. Kéž by dokázala vrátit čas. Kéž by toho lháře nikdy nepotkala!
Byla tak zaslepená, že ignorovala všechny varovné příznaky! Už na tom hloupém čajovém dýchánku s Tralií a Wandou, se mu udělalo špatně, čímž nejspíš reagoval na Hanův kámen visící na stěně.
A ty jeho zelenožluté oči. Tytéž oči, které viděla v pokladnici. Proč čekal jedenáct let, než ji znovu vyhledal? Co po ní chtěl?
Byla tak rozhořčená! Jak snadno se nechala zblbnout! Jak byla hloupá, že mu se vším svěřila. Určitě se dobře bavil, když mu vyprávěla, jak na Klarisin popud hledala Grenedona v Hlubině. Celou dobu o tom věděl! Proto věděl, kam se poděl Grenedon! Nebo kam ho on sám zašantročil!
Rozhlédla se po pokoji. Zaznamenala knihy na polici, ty si prohlédne potom. Zaměřila se na postel. Nadzvedla matraci, aby se podívala na ty uválené papíry, co tam ukryl. Jednalo se o omšele vyhlížející texty Sarvonových diářů psané starou netrebštinou! Kde k nim sakra přišel? Do archívu se přece dostat nemohl.
Dupání po chodbách ji přinutilo dát se dohromady.
Do pokoje vtrhl otec, následovaný generálem Wonodenem, matkou a Ewyrem. „Co se ti stalo, Violo? Jsi v pořádku? Co to má znamenat? Co je to za papíry? Kde je Seviniel? Tys ho pustila do archívu? Sakra, jak? Tak už mluv!“
Jeden přes druhého na ni doráželi.
Zhroutila se na krajíček postele, a začala vyprávět. Pověděla jim úplně všechno. Jak se Klarisa cítila zodpovědná, že dala Exis, Van-Dise a Berionu dohromady s Grenedonem. Jak z Grenedonovy ztráty obvinila Exis. Jak ty dvě přiměly Violu k pátrání v Hlubině vědomí. Jak se ona sama zhroutila z výjevů, kterým nerozuměla. Jak se potýkala s tvorem v pokladnici. Jak Exis otrávila Klarisu a vymazala Viole paměť. Jak Violu vloni kontaktoval Van-Dis a chtěl po ní Sarvonovy diáře. Jak si v kaleidoskopu zásluhou světelného média na všechno vzpomněla. A jak se rozhodla nejdřív prozkoumat diáře, protože nechtěla dávat rodičům plané naděje. A potom se jako z čistého nebe objevil dokonalý znalec staré netrebštiny, ze kterého se vyklubala tatáž příšera, která chtěla Violu sežrat v Exisině pokladnici.
„Všechno je lež. Jeho minulost, rodiče z Ferbua, studia na Sunnisenu a jinde, taky lež. On ani není ewoui. Je to stvůra.“
Eryn strčila Trajanisovi pod nos Ttumorův dopis. „Tady se píše, že Grenedon je ve Městě bláznů. Co když je to pravda?“ Obořila se na Violu: „Jak jsi k tomu přišla? Kdo to napsal?“
„Napsal to… Ttumor,“ vypravila ze sebe Viola. Jméno vyplivla s odporem. „Viděla jsem ho.“
„Okamžitě se tam vypravím!“ křikla Eryn. „Kleknu na Floena! Jestli ten hnusák vězní mého chlapečka…“ Královna se podívala na Trajanise. „Najdeme ho, i kdybych měla tu jeho odpornou flusárnu překopat kámen po kameni!“
Otec matku konejšivě objal. „Samozřejmě. Ale budeme postupovat s rozmyslem, jinak naděláme více škody než užitku.“
Eryn se v Trajanisově sevření vzepjala. „V tom dopise se píše, že byl zubožený a dezorientovaný! Kdo ví, co s ním všechno dělali! A ty čekáš, že budu dodržovat protokol? To mám Floenovi napsat zlatě orámovanou žádost o audienci?“ Prosebně se podívala na Wonodena: „Řekni něco!“
„Trajanis má pravdu,“ řekl generál. „Nemůžeme tam vtrhnout jen tak. Město bláznů je součástí riiberionského Nadsvětí. Navenek podléhá autoritě královny Krassiony.“
„Oslovíme Floena diskrétně,“ řekl jemně Trajanis. „Tak, aby se to Krassiona nedozvěděla.“
Eryn vzpurně potřásla hlavou. „Pojďme za ním hned!“
Wonoden s Trajanisem se na sebe podívali. Vypadali, že jsou připravení královně vyhovět. Všichni tři sršeli netrpělivostí.
Viola chápala jejich zápal, ale musela je zarazit. „On se vrátí,“ řekla.
„Grenedon?“ vyjekla matka. „Jestli je tak nemocný, jak se píše v tom dopise…“
„Mám na mysli to monstrum,“ upřesnila Viola. „Neví, že jsem ho odhalila.“ Pomalu přejela dlaní po papírech z diářů. „Přijde si pro tohle. Vlastně mi slíbil, že se do rána vrátí a… rozloučí se.“
„Naši vojáci ho odchytí,“ prohlásil Wonoden. Podíval se na Ewyra, který až doposud ponuře mlčel. „Svolej pohotovost! Rozestav muže na nádvoří a na střechy. Vytáhněte dezintegrátory a pro jistotu i feentexové paprskomety.“
„Ne tak zhurta, Wone,“ vložil se do toho Trajanis. „Nechci, abyste ho zmasakrovali. A není jisté, jestli byste na to stačili.“
„Nesmysl,“ odfrkla si Eryn. „Dezintegrátor funguje na vyšší démony i na nižší bohy! A feen částice likvidují všechny nesmrtelné paušálně! Co by musel být zač, aby to na něj nezabralo?“
„Myslím, že je to draven,“ šeptla Viola.
„Cože je?“ podivil Ewyr.
„Neznám,“ zabručel Wonoden.
„Něco jako hladový démon, ale mnohem mocnější,“ řekl zamračeně Trajanis. „Je ze stejného těsta jako Merrikanská obluda nebo Launa. Ten encyklopedista ale nemůže být draven. Ledaže by v sobě nějakého dravena hostil. Myslel jsem, že už je dávno odlovili.“ S omluvným výrazem se obrátil na královnu: „Musíme tu výpravu na Riiberion na chvilku odložit. Nemůžeme tříštit síly.“
„Už od začátku se mi nezdál,“ zavrčel Ewyr. Nejspíš se obviňoval, že nedokázal špeha odhalit sám, a určitě se zlobil na Violu, že ho před ním hájila.
Matka se s odhodlaným výrazem obrátila na otce: „Jak dlouhé zdržení máš na mysli?“
Bylo jasné, že Eryn nesnese čekat dlouho. To raději vletí na Floena sama. V troskách, co po ní zůstanou, se bude Grenedon hledat ještě hůře. Otec to samozřejmě věděl. Konejšivě se na matku usmál. „Slibuji ti na svou čest, že hned co toho tvora zneškodníme, otevřeme portál do Města bláznů.“
„Jistě,“ přisvědčil rozšafně Wonoden. „Vyslýchání necháme na později. Než se vrátíme, Ewyr to pohlídá. Jenom nevím, jak ho sejmeme, kdyby feen částice a dezintegrátory nestačily.“
Trajanis se na Wonodena zlověstně usmál. „Vzpomínáš na to roztomilé překvapení, co mi přichystala Jadvina, když jsem se ženil s Eryn?“
„Vím, co máš na mysli, sire,“ pochopil Wonoden.
Viola z doslechu věděla, že otcovo přijetí do robustuanské vládnoucí rodiny nebylo právě nejvřelejší. Klarisa se nerada vzdávala prestižního postavení, a její sestra Jadvina nechtěla přijít o dohled nad webanskou informační sítí. Obě dámy udělily Trajanisovi v jeho svatební den pichlavou lekci prostřednictvím speciálně vyšlechtěných fytobiontů. Trajanis ve zkoušce obstál a naučil se respektu vůči starým dobrým robustuanským zbraním.
***
