Sarvonův odkaz - 30. kapitola: Pařba v hotelu Zlatý hřeb
Otta se opíral o zábradlí široké terasy prestižního bredeonského hotelu Zlatý hřeb. V prstech svíral sklenici s vitrrexem a shlížel dolů na Tupi-Iranský bulvár, kterým se ve třech výškových úrovních proháněla barevně osvětlená vznášedla připomínající ryby v rozvodněné řece.
Pozoroval sevřené hradby domů z krihonitu, betonu, plastexu, skla a silových polí, vyšňořené propagačními tabulemi, na kterých rozjásaní mužové a ženy s dokonale vybělenými úsměvy doporučovali nejlepší pasty na zuby, obohacené nejúčinnější magickou formulí, sestavenou v laboratoři okrašlovacích kleteb. Některé domy suplovaly obří videxové válce. Po jejich opláštění se promítaly záznamy z feretových utkání, grafy z bredeonské burzy, denní zprávy, zahraniční zprávy, nebo dokumentární filmy.
Naštěstí to reklamní šílenství tady, na terase, úspěšně přeřvávala kapela Rychlá smrt. Smrťáci hráli tři desetiletí, a Otta měl to štěstí, že se přichomýtnul k jejich začátkům. Jejich jednoduché vtipné texty a divoké rytmické melodie mu připomínaly jeho samotného, když se na válečném koni řítil do útoku v čele armády. Potěšilo ho, že zatímco bručel v pokladnici, neztratila produkce kapely na kvalitě. Dokonce i mazlíci byli po Smrťácích celí diví. A teď, uvelebení těsně pod rozhraním, si notovali refrén: Mor, mor, mor, valí se z hor, hor, hor, a na konci každé skladby výskali společně s posluchači.
Kapela a její písničky byly jediným světlým bodem večera. Protože dobrovolně by sem Otta nikdy nepřišel. Wanda z Tenerisu ho na dražbě klenotů pozvala. Prý oslava k ukončení studia. Snažil se z toho vykroutit, ale Šerana pohotově číhající za jeho zády, démonce odpověděla za něj. Následně se tam vnutila i ona a neváhala s sebou přitáhnout i Jasena.
Ottovi sourozenci s Wandou a Tralií křepčili v hustém chumlu pod pódiem, zatímco on si užíval relativní svobody na nejvzdálenějším konci terasy. Smrťáky poslouchal rád, ale raději by byl sám uprostřed mrazivé pustiny, než aby musel o přestávkách delikátně konverzovat s vdavekchtivými ženskými, případně odpovídat na přitroublé otázky jejich spolužáků.
Ovšem ta největší hrozba, které bude dnes čelit, se jmenuje Viola Robustuanská. Objevila se teprve před chvílí, společně s Anadou a Ewyrem. Trojice se hned po příchodu nechala vtáhnout do tancujícího davu. Otta uvažoval, že práskne do bot dřív, než princeznu Wanda s Tralií na jeho přítomnost upozorní.
Ty dvě se ho celou dobu snažily opít, což bylo s draveny za rozhraním naprosto neproveditelné. Pustily ho z dohledu, protože se vymluvil, že si potřebuje odskočit. Jak trapné. Ještě mohl říct, že ho bolí hlava, ale to by se začaly předhánět v doporučení nejúčinnější kletby proti bolesti. Jako další důvod by mohlo posloužit ryze pravdivé přiznání, že nesnáší tanec, ale to by se ty dvě mohly urazit, nebo by ho to, nedej bohové, chtěly naučit.
A co ho rozčilovalo nejvíc? Že ve skutečnosti sem chodit nemusel. Kdyby si postavil hlavu, že zůstane doma, Exis by se s tím srovnala. Opravdu moc chtěla ty diáře. Bez ohledu na hloupé Van-Disovy rady uvěřila, že Otta je od Violy získá snáz jako učenec a konzultant než jako milenec. Ačkoliv by se nic nestalo, kdyby Otta Wandino pozvání odmítl, přesto se dostavil. Kvůli Viole. Na jedné straně se toho setkání obával, na druhé straně se ho nemohl dočkat.
Trapnééééj Gvééén, měl v práci těžkéééj dééén, vyřvávali Smrťáci.
Trapnééééj Gvééén, měl v práci těžkéééj dééén, přizvukovali hladovci.
Nadskočil, když mu kdosi poklepal na rameno.
„Doktore Seviniele!“ zahalekala Viola. „Jak jste se celou dobu měl?“ V temně modré tunice pošité blýskavými kamínky a úzkých černých kamaších vypadala jako sen o hvězdnatém nebi. Přátelsky se zubila, až příliš rozevlátě gestikulovala, a něco v jejím výraze Ottu nabádalo k ostražitosti.
Nepatrně se uklonil. „Gratuluji k úspěšnému ukončení studií, Vaše Výsosti.“
Mávla rukou. „Díky. Byla to šaškárna. Jak se máte?“ Natáhla se k jeho sklenici. „Co to pijete?“
Otta ji sklínku ukázal. „Jenom čistý vitrrex.“
K jeho překvapení po ní sáhla. Jedním dlouhým douškem to do sebe hodila, ani nemrkla. „Perfektní,“ hekla. „Škoda, že toho není víc.“
Pomyslel si, že je to naopak dobře, protože ona už má dost.
Podívala se směrem k pódiu a křikla: „Brzo bude přestávka! Co se někam uklidit, než se na nás sesypou? Potřebuji s vámi mluvit, a tady je strašný randál.“
Otta pokrčil rameny. Podnikne cokoliv, co ho dostane dál od Wandy a Tralie. Zatajil dech, když ho vzala za ruku a táhla ho do nitra budovy, odkud v nepřetržitém sledu proudili číšníci s dalšími nápoji. Zapadli do kabiny antigravitačního výtahu. Všechny zvuky zvenčí se utlumily. Chvíli trvalo, než Viola na ovládacím panelu našla příslušné tlačítko. Otta zatím s mírným znepokojením shlížel pod sebe skrze průhlednou membránu silového pole nahrazující podlahu. Tubus protínal všech devadesát devět podlaží a pasažéři v kabinkách mohli skrze transparentní přepážky podlah a stropů vidět osoby cestující nad sebou i pod sebou.
„Taky vás to znervózňuje?“ prohodila. „Nemám tyhle serepetičky ráda. Jeden si připadá, že těm dole padá na hlavu.“ Zdviž se jemně zhoupla a začala stoupat.
Vystoupili na vrcholku budovy. Ocitli se v houští nejrůznějších antén a zesilovačů signálů. Foukal studený vítr, bylo tam šero, randál z oslavy sem doléhal jen tlumeně.
„Naše rodina má celé patro v devadesátém šestém,“ řekla a posadila se na soklík, ze kterého se k nebi vypínal stojan osazený širokým talířem satelitní antény. „Ve všech apartmánech jsou naslouchací krofínie a na terase rostou webani. Sem ale nechodí nikdo. Objala si rukama holeně a položila bradu na kolena.
Otta ji sledoval s rostoucími obavami. Evidentně vypila víc, než měla.
Opřel se o konstrukci zakončení výtahové šachty, a založil si paže na hrudi. Kdyby jen tušil, kam se princezna kvůli rozhovoru vypraví, byl by se vzepřel. Nedalo moc práce si představit, jak bude Ewyr řádit, až to zjistí. Tak ať to netrvá dlouho. „Chtěla jste probrat něco důležitého, Vaše Výsosti?“
„Která z nich vás přitahuje víc? Wanda nebo Tralie?“
Vychrlila to ze sebe tak rychle, že to znělo jako jedno dlouhé slovo. Rty měla sevřené a pohled vyčkávavě upřený vzhůru.
Nasadil blazeovaný výraz a naklonil hlavu do strany. „Proč vás to zajímá?“
Nadechla se a spustila: „Během závěrečného soustředění mluvily jenom o vás. Ttumor Seviniel. Okouzlující perla dražebního byznysu, co má kontakty na Podsvětní bohyni. Encyklopedista excelující v resortu magického haraburdí. Doktor přes rezavé meče a halapartny a současně neodolatelný krasavec!“
Zatlačil ramena dozadu, a opřel se stěnu tak silně, až kovové trámce zaskřípaly. Tohle nebude poslouchat. „Oč vám jde, Jasnosti?“ vyštěkl.
Narovnala záda a zaťala ruce do pěstiček. „Wanda s Tralií si během zkouškového období dvakrát na zapřenou odskočily do riiberionského Podsvětí, protože doufaly, že tam budete. Nezklamal jste je. Jednou vás zastihly poblíž Jasena a Šerany, podruhé vás viděly v rozhovoru s Exis. Prý vám důvěrně klepala na rameno, a vlídně se usmívala. Nemůžete se divit, že jsem z toho kapánek vynervovaná.“ Plácla dlaní do betonového schůdku, až se zaprášilo. „My dva máme dohodu! Obchodní vztah, za který vás otec slušně platí! Dala jsem všanc citlivé informace. Jak vám mám teď věřit?“ Byla tak rozhořčená, že jí vyhrkly slzy. Vztekle si je setřela rukávem a napjatě vyčkávala na jeho reakci.
Uvědomoval si, že všechno, co o něm věděla, je lež. Nelíbilo se mu to, ale pravdu říct nemohl. „Nevím, co vám o mě vaše kamarádky napovídaly, ale…“
„Nejsou to moje kamarádky!“ vyštěkla.
„To je na vás, jak to s nimi máte,“ připustil. „Byl jsem tam pracovně jako mnohokrát předtím. Nemůžu za to, že kolem mě Exis prošla, a letmo mě pozdravila.“
Její zaťaté rysy poněkud roztály. „Wanda a Tralií mají pocit, že si s nimi zahráváte. Wanda si dokonce myslí, že jedete po samotné Exis. To ona je plnokrevná bohyně s nejsilnější krví. S ní byste si polepšil. A nebylo by to poprvé, co se ewoui oženil nad svůj stav.“
Nastal čas ten nemožný rozhovor utnout. Trhaně se nadechl a řekl: „Spojovat mě s Exis takovým způsobem je naprosto směšné, absurdní a nehorázné. A když už jsme u takových delikátních témat, Výsosti, ocenil bych, kdybyste mě přestala dávat dohromady s vašimi… spolužačkami. Nemůžu se vázat. I kdybych mohl, nechtěl bych je.“
Vzdorně k němu vzhlédla. „A proč? Nelíbí se vám Traliin nos? Nebo vás rozčiluje Wandino žvanění o feretě?“
Otráveně si odfrkl. „Ty ženské mě nezajímají. Nechci se o nich bavit. Měla byste se vrátit, než Ewyr vyburcuje bredeonskou domobranu. Já se teď omluvím. Už mám té zábavy dost. Pokud naše dohoda stále platí, uvidíme se za sedm dní na Robustue.“
Prudce vstala. „Líbí se vám muži?“ vyhrkla.
Beze slova se na ni podíval. Její oči se skelně leskly. Zorničky měla rozšířené, zelené duhovky byly stažené do tenkého kroužku. Tohle nezpůsobil vitrrexx. Musela mít něco silnějšího. Nejspíš vitrrexx říznutý cihusem, protože ten zabírá i na bohy. „Už byste neměla pít,“ zabručel. „Princezna, a chová se jako bredeonská středoškolačka,“ dodal, a rozčilovalo ho, že mu to vadí.
„Ptám se vážně!“ prskla. „Když nechcete Šeranu, Wandu, Tralii ani samotnou Exis, napadlo mě, že možná dáváte přednost stejnému pohlaví. Třeba na vás udělal dojem Jasen. Nebo že by Ewyr?“ Uštěpačně se zašklebila. „Já samozřejmě proti alternativním preferencím nic nemám.“
Potlačil nutkavou myšlenku jí hned teď prakticky dokázat své preference a vykročil ke dveřím do výtahové šachty. Ale ona mu velice hbitě zahradila cestu. Vložila do toho tolik energie, že se zastavila až o jeho hrudník. Byli by se oba rozplácli na zem, kdyby draveni nevyšlehli skrze Ottova záda a zezadu ho nepodepřeli. Jakmile zpevnil postoj, a zachytil vrtošivou princeznu do náručí, mazlíci se diskrétně stáhli. Jejich expozé trvalo sotva jeden nádech a výdech. Viola byla naštěstí natolik rozptýlená, že si ničeho nevšimla. Chtěl ji pustit a konečně odejít.
Sundal paže z jejích ramen, ale chňapla ho za klopy černého saka z Jasenovy skříně a zasyčela: „Tak mi přece odpovězte!“
Chytil ji za zápěstí, aby se jí konečně zbavil. Dech se mu zadrhl, když ucítil, jak prudce jí v žilách proudí krev. Tvář měla staženou vztekem. Její oči už nebyly zelené, ale černé. Ústa měla pootevřená, rty se jí leskly. V té chvíli ji nedokázal pustit. Vlastně by dal cokoliv, aby ji mohl takto držet ještě aspoň malou chvilku.
„Líbí se ti Jasen?“ šeptla.
„Ne,“ vydechl. „Líbí se mi jedna malá zelenooká koketa.“ Věděl, že dělá chybu. Tohle si nemůže dovolit. Tohle se neděje.
Vypjala se na špičky. „Nejsem zase tak malá.“
Zahleděl se na její ústa. Stačilo se malinko sklonit a mohl by ji políbit. Neměla by jak utéct. Nezdálo se, že by chtěla. Pořád držel její zápěstí, palci třel jemnou kůži. Svět se s ním zatočil, když si ty nádherné rty, o kterých celé noci fantazíroval, olízla. Všechny rozumné zábrany shořely na popel. Pohnul se tak prudce, až překvapeně vyjekla. Pustil její zápěstí, obemkl její pas. Přitáhl si ji těsněji k sobě, přitiskl svoje ústa na její. Jejich zuby o sebe křísly. Líbal ji, nasával její chuť a vůni, jako kdyby byla to poslední jídlo, které v životě dostane. Ucítil, jak ho tahá vlasy v týle. Jak se k němu vzpíná, jako kdyby se po něm chtěla vyšplhat. Přesunul ruce na její zadeček, podebral ho a přizvedl. Její klín se mu otevřel. Skrze několik vrstev látky se o ni otíral, zalykal se sladkou bolestí a chtěl víc.
Kovové zacinkání je zastihlo rozpálené a zpocené. Polekaně od sebe odskočili. Zvuk vycházel z Violina náramku. „To bude Ewyr,“ procedila skrze zuby. Rozechvělými prsty nahmatala spínač. „Co se děje?“ řekla do komunikátoru. „Proč ten krizový signál?“
Otta musel obdivovat její věcný tón. Jak snadno a rychle vklouzla do role dobře vychované princezny.
„Kam ses zatraceně poděla?“ ozval se z přístroje major.
Zatímco ona snaživě popisovala, že na terase potkala známou, a zašla s ní na skleničku do sousedního podlaží, měl Otta čas se vzpamatovat. Byl na sebe naštvaný, že se neudržel. Paradoxně ještě víc ho zlobilo, že dělal přesně to, co po něm matka s kumpány chtěli, a že se mu to zatraceně líbilo. Viola se mu líbila. Její duše i tělo. Úplně celá. A v tom byla ta potíž.
Konečně Viola komunikaci ukončila. Pak se podívala na Ottu. „Musím jít.“ Její tón byl omluvný.
Zajímalo ho, jestli ji mrzí to, co před chvílí katalyzovala, nebo to, že se musí rozloučit. Nevěděl, co je horší. Když neodpovídal, řekla: „Uvidíme se za sedm dní?“
„A jste si jistá, že pořád chcete, abych pro vás pracoval, Vaše Výsosti?“ Dal si záležet na uctivém projevu, správně použil její titul. Jeho otázka vyzněla stejně neutrálně, jako její komunikace s Ewyrem.
Naježila obočí. „No samozřejmě.“
Nemohl se nedívat na její rty. Byly temně rudé. Napuchlé od jeho polibků.
Společně opustili střechu hotelu, a pak se jejich cesty rozdělily.
***
