Sarvonův odkaz 29. kapitola: Opatrně našlapovat

27.02.2026 07:23

Večer Viola zaklepala na dveře Ttumorova pokoje. Už to vypadalo, že tam není, když jí otevřel. Pod okem měl blednoucí modřinu. „Co pro vás můžu udělat, Výsosti?“ zabručel.

Medově se usmála. „Chtěla jsem si promluvit, doktore. Hodilo by se to při večeři, ale vy na večeře nechodíte.“  

 

Postavil se tak, aby jí zabránil vejít. „Nejsem moc společenský. Pozval bych vás dál, ale ve všech dvorských příručkách se píše, že se to pro princeznu nehodí.“

Jemně ho odstrčila a nahlédla pootevřenými dveřmi dovnitř. Měl tam dvě krofínie, díky kterým by soukromý rozhovor stejně vzal za své. Přiložila prst na rty, a řekla: „To máte pravdu, doktore. Princezna musí dbát na svou pověst. Dnes je pěkný večer. Co se projít do růžové zahrady? Je ze všech stran dobře osvětlená. Strážci dobrých mravů se můžou jít vycpat.“

Vykulil oči. „Vycpat? Taky nějaký místní zvyk? Jako to válení sudů?“

***

Viola ho vedla kolem východního křídla k rozáriu a cestou plácala páté přes deváté. Vysvětlila mu, že pokud někoho posíláme, aby se šel vycpat, naznačujeme mu tím, že je hnidopich, který s danou situací nemůže vůbec nic udělat. Taky se ho zeptala, co tedy dělá o všech těch volných večerech. Opověděl, že si čte nebo studuje, protože ho nebaví tlachat o pitomostech. Okamžitě ji zajímalo, jestli mu nevadí tlachání v její společnosti. Bez mrknutí oka zabručel, že stejně jako každý jiný bezvýznamný kariérista má za ušima, a že v přítomnosti princezny se umí skvěle přetvařovat. Vzpomněla si, že mu zapomněla vyřídit vzkazy od Wandy z Tenerisu. Kousavě mu oznámila, že udělal velice dobrý dojem. Wanda se dává ptát, jestli by se s ní nechtěl znova vidět. Upjatě a poněkud naštvaně odvětil, že slečna Wanda je zajisté milá dívka, ale že po dalším setkání pranic netouží, protože nehledá trvalý vztah. Ani jednou se na Violu přímo nepodíval, zatímco ona z něho nemohla spustit oči, až ji to samotnou přivádělo do rozpaků.

Pěšinky mezi záhony růžové zahrady osvětlovaly koule naplněné zářícími běsy různých barev od růžové po tyrkysovou. Miniaturní magií nabití tvorové byli příbuzní s bludičkami v kaleidoskopu herny U Divouse. Ale Violu ani nenapadlo to připomínat, natož řečnit o kráse toho místa, přestože krásné bylo. Prokličkovali mezi záhony, až dospěli do nejodlehlejšího cípu, na který navazoval temný a tichý ňavamový sad. Viola přeskočila kamenný obrubník, vstoupila do vysoké trávy a pokynula Ttumorovi, aby ji následoval.

Podle šelestu poznala, že jde za ní. Oba mlčeli. Poslední náznaky barev zmizely, zorné pole se překlopilo do odstínů černé a šedé. Na místě, kde byla tráva zválená, a kde na sebe ráno natrefili, se zastavila. Opřela se o ňavamový kmen a řekla: „Chtěla jsem se vám omluvit, doktore. Za všechen ten zmatek. Kdybych vás nenaverbovala, byl byste toho ušetřen. Dokážu si představit, jak s vámi Ewyr zametl a co všechno vám navykládal. Nelíbí se mi to, ale nemohla jsem vás příliš vehementně bránit, protože to by se chovali ještě hůř.“

Jeho obličej byl jako z kamene. „To je všechno, o čem jste potřebovala mluvit, Výsosti?“ Jeho hlas zněl tiše a bezbarvě, třepil se obavami.

„Jistě,“ potvrdila.

Úsporně se usmál. „Potom to tedy pusťte z hlavy.“

„Nezlobíte se? Na mě? Na Ewyra?“

„Nemůžete za to, co se stalo. A není důvod zlobit se na majora Ewyra, že vás chce chránit. Nejen jako patriot, ale i jako… uchazeč o vaši ruku.“

Pochopila, že palácová šeptanda mu donesla, že se ji chystají provdat a otráveně zasyčela. „Takže už jste to slyšel. Největší atrakcí letošní Burzy ořechů bude naháněná mezi princeznou a potenciálními ženichy. Aspoň víte, že musím s hledáním Grenedona pokročit dřív, než mi všichni ti pitomí nápadníci začnou dýchat za krk.“

Strnul, jako kdyby ho šokovalo, co od ní slyšel. „Dýchat za krk? Zase nějaký místní zvyk?“ Vypadal, jako kdyby si v duchu nějak dával dohromady, co takové dýchání za krk obnáší. Potom se na ni přísně podíval a řekl: „V zájmu vaší dobré pověsti mám pro vás takový návrh, Vaše Výsosti. Až zase pocítíte potřebu mi něco říct tak, aby to nikdo jiný neslyšel, není třeba odcházet do divočiny. Neměla byste riskovat, že se zkompromitujete s bezejmenným cizincem. Co kdybyste mi to sdělení napsala? Je to poměrně jednoduchý způsob komunikace. Civilizované národy tak činí už statisíce let.“

Ten bídák se jí posmívá? V duchu uznala, že psát vzkazy na papír ji vůbec nenapadlo, ačkoliv v první den jejich spolupráce to udělala. Vylákala ho ven jen proto, aby s ním mohla být chvíli sama. „Máte pravdu,“ řekla přiškrceně. Jeho rýpanec ohledně ohrožení její dobré pověsti ji z neznámého důvodu popudil. Ačkoliv bratři si z ní utahovali při každé příležitosti, od něho to vyznívalo úplně jinak. Naježeně vystrčila bradu. „Příště to tak udělám. A co se týká těch námluv, nevíte vůbec nic. Nemáte ani tušení, jaké důvody je k tomu přiměly. Možná mi to myslí trochu pomaleji, ale to ještě neznamená, že se mi můžete pošklebovat.“ Ani nevěděla, proč to řekla.

Jeho úsměv zmizel tak rychle, jak se objevil. „Omlouvám se, Vaše Výsosti.“

Vydali se na zpáteční cestu, oba napjatí a zamračení. Travnatá stébla šelestila. Viole se nelíbilo, jak nepříjemně se cítí. Jako kdyby mu něco dlužila. Zatoužila mu dokázat, že není tak pitomá, jak vypadá. Pomalu se blížili k okraji louky. Před nimi se vinula pískem vysypaná pěšina lemovaná nízkým živým plotem. Zastavila se a ukázala na úhledně sestříhané křoviny. „Co si myslíte, že tam vidíte?“

„Cestu, písek, kamenné obrubníky, lampy a nějaké keře,“ zabručel.

„To, co vypadá jako zeleň podél cest, jsou fytobionti. Jejich primitivní příbuzní prorůstají metaprostorem, a vytvářejí tvarové koridory mezi soustavami. Akumulují do sebe magii prosakující z richotonní pleteně. Tyto exempláře vyšlechtila prateta Jadvina. Říká jim webani a používá je speciálně pro bezpečnostní potřeby naší říše. Fungují v celém parku jako hlídací psi. Slyší a zaznamenají všechno, co se kolem nich šustne.“

Ttumor zaťal čelisti. „Proto chodíte do sadu, nebo do koňské ohrady.“

„Jsou dvě místa v palácovém komplexu, která webani nepokryjí. Sad a koňská ohrada. Jinak jsou prakticky všude. Reagují na otřesy a na zvuky a na světlo, ale nevidí svět v obrazech tak jako my. To, co jsem vám právě řekla, je státní tajemství.“

Kose na ni shlídl. „Tak proč mi to, u všech sůsích děr, prozrazujete, Violo?“

Bezradně rozhodila paže. „Abych vám dokázala, že vás respektuju? Že vám věřím?“ Oslovil ji právě jménem? Legrační, že si to asi v zápalu diskuse neuvědomil.

Rozčileně si vjel rukama do vlasů. Jeho zelenožluté oči pod naježeným obočím pobouřeně zaplály. „Dobře. Já… cením si toho,“ zachraptěl. „Přesto, pokud je to státní tajemství, neměla byste o něm vykládat nikomu cizímu, a už vůbec ne chlapovi z tramtárie, který zmizí, a už se nevrátí.“

***

Pozdě v noci Viola ležela v posteli a zírala do tmy. Dávno přestala počítat ozdobné stropní kazety ve snaze usnout. Musela pořád myslet na Ttumora. Nerozuměla mu. Provokovaly ji jeho nevypočitatelné reakce. Urážely ji jeho pokusy usměrňovat její chování. Pokud je to státní tajemství, neměla byste o něm vykládat nikomu cizímu, a už vůbec ne chlapovi z tramtárie... Přesto toho protivného učence s nemístně autoritativními sklony nemohla dostat z hlavy. V jistém smyslu jí připomínal Qadrena. Nejen tím, jak srozumitelně interpretoval jevy a skutečnosti, ale i tím, jak mistrně uměl převést hovor jinam, pokud se chtěl nějakému tématu vyhnout. Jako kdyby se neustále kontroloval. Jeho jednání jí nepřipomínalo žádného akademika, kterého znala. Reagoval spíš jako nějaký zatrpklý monarcha. Pod příkrovem uhlazených mravů z něj prosakoval cynismus, která by pasoval na někoho mnohem staršího a zkušenějšího a mocnějšího. Přesto tu byly okamžiky, kdy pevný krunýř zatrpklé sebekontroly popraskal – třeba když mluvil o Kherovi z Dervosu, nebo o Ewyrově dvoření, anebo když ji dnes mimoděk oslovil jménem, a znělo to tak hezky. 

Violu by zajímalo, jaký by Ttumor byl, kdyby ona nebyla princezna a on by s ní mohl jednat podle své přirozenosti.  A taky ji štvalo, že ji to zajímá. Měla by se soustředit na poslední zkoušky na Senedonu, a pak musí pokročit s hledáním bratra.

 

***

Na koberečku v Podsvětí

V lázni to vonělo jijincovými řasami a cihusem. Exis s Van-Disem leželi v mělkém bazénu naplněným hustým bet-daranským bentosem, opírali se o jeho okraj a střídavě upíjeli z jednoho velkého poháru, ze kterého stoupala zelená pára.

 

Otta chvíli stál a snažil se na ty dva necivět. Čekal, až ho vezmou na vědomí. Jakmile se na něj Exis tázavě podívala, řekl: „Stráže mě poslaly sem, madam.“

„Tak spusť.“

Otta se nadechl a pečlivě modulovaným hlasem začal sumírovat fakta: „Princeznino studijní volno skončilo. Odcestovala na Senedon, kde podstoupí konzultace a následně složí závěrečné zkoušky. Potom se vrací na Robustuu. Dohodli jsme se, že pak budeme ve výuce staronetrebštiny pokračovat.“

„Jak jsi na tom s archívem?“

„Doposud jsme pracovali v čítárně. Výňatky textů přestávají stačit. Na řadu přijdou celé knihy a princezně se nebude chtít s nimi tahat. Očekávám, že můj přístup do archívu bude logickým a nevyhnutelným důsledkem.“

„A kdy to bude?“ Van-Dis plácl dlaní do růžové hladiny, až to šplouchlo. „Tak za dvě stě let?“

Otta ani nemrkl. „Důvěra mezi námi… narůstá.“

Van-Dis se podíval na Exis. „Z objektivního hlediska máme času dost. Mí alchymisté taky ještě nejsou připravení. Ovšem mějme na paměti, že podmínky na Duanzaná se zkomplikují, pokud se ta malá provdá. Novomanželky obvykle ztrácejí o studium zájem.“

„Princezna taková není,“ odvážil se namítnout Otta.   

„Mají tu zběsilost v rodině,“ prohodila Exis. „Otec, krenevský anarchista a sahíjinský kverulant. Matka - svého času známá firma u Kola Osudu ve Městě bláznů. Jedna babička se spustila s polovičním smrtelníkem, ta druhá ukradla, nač přišla, a ještě se tím chlubila.“

„Centrální úřad populační podpory na Ferbuu evidoval tři žádosti o výpis z evidence občanů během posledních třiceti dnů,“ pronesl rozmarným tónem Van-Dis. „Všechny se týkaly ověření totožnosti jistého ewoui, jménem Ttumor Seviniel.“

Otta potlačil rostoucí paniku. Někdo se na něj vyptával na úřadech?

„Tebencie to zařídila dávno předtím, než to Ottumor rozbalil na Robustue,“ konstatovala Exis. „Přidala Ttumorovu kartu do matriční databáze. Doplnila rodokmen, genetický profil, univerzitní diplomy. Tak v čem je problém?“ 

Van-Dis dopil zbytek z poháru a ukázal zuby. „Nezajímá tě, kdo o ty výpisy požádal?“

„Tralia z Kavanu?“ vybafla Exis. „A ta druhá? Dcera Tyneonova bastarda Sebasse? To je jasné. Ověřují si Ttumorův kredit na sňatkovém trhu.“

Diplomat přikývnul. „Třetí žádost ale podal Ewyr Kher Wonoden z Robustuy. Ten do konceptu vdavekchtivých démonek nezapadá. Tak by mě zajímalo, jestli on našeho hocha z něčeho nepodezírá.“

Exis se zaškaredila: „Co mi k tomu řekneš, Ottumore?“

Otta pokrčil rameny. „Ewyr má starost o princeznino bezpečí. Nedivím se, že mě prověřoval.“

„Ale proč s tím čekal tak dlouho?“ zeptal se Van-Dis.

„Neudělal jsi nějaký průšvih?“ dorážela Exis.

„Dozajista ne,“ zalhal Otta. Bylo mu jasné, že Ewyrovu prověrku inicioval tím požárem v čítárně.

Van-Dis se na Ottu potměšile podíval: „Dochází ti čas, hochu.“

Já vím, pomyslel si.

***

Dalších dvacet dní, než bude Viola na Senedonu hotová, Otta nenápadně přežíval v riiberionském Podsvětí. Až na nezbytné výpravy na ok-sawonská bojiště se zavíral ve svých pokojích. Zatímco on si četl, draveni sledovali filmy z matčina archívu. Milovali detektivky sunnisenské produkce, a kupodivu se jim líbily i hloupé bredeonské komedie, ve kterých excelovaly spoře obnažené krásky a svalnatí hráči ferety. Když je omrzelo i to, pouštěl jim Otta skladby kavanského symfonického orchestru. Ukolébaní dřímali za rozhraním, a ztráceli zájem o okolní svět.

V takových chvílích Otta „zdokonaloval“ přepisy Sarvonových textů, které přinesl z Robustuy. Chtěl, aby vypadaly patřičně opotřebovaně. Válel je v prachu, který vymetl zpod postele. Otíral se o ně mastnýma rukama. Různě stránky muchlal a přehýbal. Prskal na ně vodu a vyráběl na nich mapy s šedavými okraji.  Opakovaně ty ubohé listy devastoval, až byl nakonec problém některé z nich vůbec přečíst. Kdyby je vydával za originály, Exis by mu to nespolkla, protože pravé Sarvonovy diáře vyzařují reziduální magii svého tvůrce. Ale od přepisů pořízených neznámo kým, a neznámo kdy, se nic takového neočekávalo. Ty projdou. Existují četné metody k ověření stáří předmětů, ale ty jeho matka nepoužívá. Tvrdí, že je natolik zkušená, že padělek pozná od pohledu.    

Držel se stranou, protože teď v Dražebním paláci nefiguroval jako Ottumor z Orkenu, nýbrž jako Ttumor Seviniel. A Ttumor neměl v soukromém křídle sídla co pohledávat. Společenským událostem se ale úplně nevyhnul. Zdálo se, že matka je z jeho falešné identity příjemně pobavená. Bavilo ji předvádět Ttumora svým známým, a poslouchat jejich pochvalné komentáře, jak je ten hoch vzdělaný, a jak dobře je vychovaný, a že je jasné, že má u Sarvonovy nadace velkou budoucnost. Tajně se jim chechtala, až se za břicho popadala. Kdyby jenom věděli, kdo ten šikovný encyklopedista ve skutečnosti je! Kdyby jenom tušili, že je to tentýž rabiát, kterému dřív děsem ustupovali z cesty!         

***

Jednoho večera se v podsvětním paláci výjimečně nekonala žádná aukce, konference, ba ani kolokvium. Otta už měl sedavých aktivit plné zuby. Draveny už nebavily ani vzácné dokumentární snímky ze světů zpoza Předělu. Byli popudliví a hledali záminky ke sporům, což Ottu vyčerpávalo.

Jdeme na vzduch, oznámil jim. Nezapomeňte, že se nesmíte nikomu ukazovat. Mazlíci se potěšeně zatetelili a spustili hádku na téma cíl výpravy, která byla na rozdíl od předchozích alespoň konstruktivní.  

Vykradli se z budovy a vydali se na obhlídku palácových pozemků. Nebe bylo zatažené, vál teplý suchý vítr. Ve tmě, ve které by si smrtelník neviděl ani na špičku nosu, Otta vnímal barvy a tvary v uklidňující škále šedého spektra. Draveni měli v zásobě daleko širší pozorovací možnosti, ale dokázali je využívat jen v případě, že prosakovali rozhraním. Ukrytí uvnitř Ottova těla pozorovali okolí pouze skrze jeho smysly.

Obešli feretové hřiště, minuli altán s tanečním parketem, předupali květinové záhony, až se dostali k vysoké zdi, za níž žili polodivocí vedralové. Z obory se ozývaly vzdálené tlumené zvuky. Aniž by Otta přemýšlel o tom proč, vylezl na zeď a skočil dovnitř. Hebkou trávu z parku vystřídala tuhá stébla ostřice a kamenitý divoce působící terén. Každý keř tu měl trny, nebo listí, jehož šťávy spalovaly pokožku. Nežila tu žádná drobná zvířata, dokonce i hmyzu tu bylo pomálu.  

Staré a vysoké stromy patřily k nejodolnějším druhům. Říkalo se, že pocházejí z dob před Trojným dělením Riiberionu. Jejich kůra byla odřená, jak si na nich vedralové brousili drápy. Otta šel podle sílícího vrčení a pachu krve. Na plácku mezi keři zahlédl vedralí smečku, seskupenou kolem kořisti. Jejich šupiny byly naježené. Kostěné hřebeny na šíjích byly vzpřímené jako lodní plachty. Jejich opancéřované ocasy se stáčely do ladných smyček a posílaly tím okolním dravcům jasnou zprávu – nepřibližovat se.     

Dva nejsilnější samci rvali maso z nahého těla, nejspíš démona, který se matce znelíbil. Ale možná, že ten nebožák podlehl úrazu nebo se stal obětí nešťastné náhody, kdo ví. Dvě samice a jeden slabší samec netrpělivě ňafali a čekali, co na ně zbude. Otta je začal opatrným obloukem obcházet, držel se po větru. Nechtěl vyvolat rvačku.

Slabší samec Ottu zaznamenal, a ňafnutím upozornil vůdce smečky. Ten zvedl hlavu, upřel na Ottu velké stříbrné oči a varovně zavrčel. Ostatní vedralové sborově zavyli.

Chcete se prát? zaševelili skrze Ottu démoni a všichni současně prorazili rozhraní.

Šupinatí strnuli v pohybu, změnili se v živoucí sousoší.

Draveni se mezitím extravagantně doširoka rozvinuli a rozvlnili. Natáhli chapadla od Otty až k nejslabšímu zvířeti ve smečce. Hladili ocas hrůzou ztuhlého tvora, a bezostyšně provokovali. Ssssssssssssssss!

 

Zpátky! zavelel Otta. Nechejte je na pokoji! Nechtěl být svědkem narušení hierarchie smečky. Stačilo, že vedraly otravovala Exis, když jim odebírala mláďata na experimenty. Mimoděk ho napadalo, že stejně jako s mláďaty vedralů, Exis experimentuje s ním a s draveny. Nechtěl se tím zabývat, protože to bylo ponižující. Byl natolik rozrušený, že si neudržel mentální bariéry, a draveni pronikli k jeho myšlenkám. Udělalo se mu až fyzicky špatně, když ucítil, jak se v jeho zahanbení nechápavě přehrabují. A potom, kupodivu, poslechli jeho rozkaz a stáhli se.

Kdykoliv v minulosti mívali v podobné situaci tisíce námitek. Ještě se nám nechce. Vždyť nás nikdo nevidí. Jenom si trochu pohrajeme! Taky se potřebujeme protáhnout… Ovšem tentokrát udělali přesně to, co po nich Otta chtěl.

Vůdčí samec se pohnul. Kostěné ostny na jeho hřbetě se smířlivě sklopily. Nastartovaná agrese se přetavila do zvědavého pobavení. Vědomý si toho, že ohrožení pominulo, se vedral vrátil ke své kořisti a ostatní ho napodobili.

Když byli od smečky dostatečně daleko, Otta se rozeběhl. Přeskakoval kameny a klestil si cestu trnitými keři, probíjel se nepřístupných terénem. Slyšel šumění krve v žilách a vlastní sípavý dech. V úsilí nepřemýšlet nad tím, co nikdy nemůže mít, se uvolňoval od nastřádaného napětí.

***