Sarvonův odkaz - 26. kapitola: Draveni a pud sebezáchovy

24.02.2026 08:31

Hned po lapálii v parku si Otta dělal starosti, jestli to nepřehnal. Odkázal princeznu do patřičných mezí, a udělal to tvrdě. Cíle ale bylo dosaženo. Přestala s neumělými pokusy o koketerii, a začala se chovat jako správně vycepovaná příslušnice své společenské vrstvy.

Každé ráno přinášela nové texty k překladu. Byla přesná jako kvantová časomíra. Hezká ústa stažená do tenké linky. Nikoho nenechávala na pochybách, že je už předem naštvaná. Používala minimum slov. Sledovala a zapisovala překládaný text, aniž by se na cokoliv zeptala. Když splnili denní příděl, stroze poděkovala, sbalila originály a důstojně odkráčela. Teprve teď, když neztráceli čas „plácáním“ o historii, začalo Ottovi to jejich spiklenecké tlachání chybět.

Draveni náhlý zlom princezniných sympatií zaznamenali s daleko větším humbukem. Cos to udělal? Měli jsme ji na talíři! Byla připravená se muchlovat! Voňavá a vstřícná! A ty jsi ji odehnal! Hloupý, hloupý, hloupý Ottumore!

Ale on trval na svém. Udělal dobře, že princeznu poslal do háje. Její strojené cukrování mu děsivě připomínalo manýry dam ze dvora jeho dávné manželky Newinetty. Viola nemá takových slabomyslných praktik zapotřebí. Je nejenom krásná, ale i chytrá a vtipná. Otta se cítil zahanbeně místo ní, a to se mu ještě nikdy v životě nestalo.

Než se mu podařilo Violu nadosmrti urazit, lámal si hlavu, jakým způsobem proces s pátráním po receptu urychlit, než Exis a její bandě dojde trpělivost. Problém byl v tom, že Viola striktně dodržovala zavedený postup. Z archívu přinášela omezený počet listů. Nikdy s nimi Ottu nenechávala o samotě. Po práci je přepočítala a nosila zpět. Takto byl Otta nucený se každý večer zavřít ve svém pokoji a pracně vzpomínat a přepisovat, co přesně bylo v originálech. Takovým způsobem získával „kopie“ ve staronetrebštině, které později předhodí matce. 

Poté co Violu tolik naštval, už ji zřejmě nepřesvědčí, aby mu ty originály dala k dispozici v jednom balíku. Pravděpodobnost, že by mohl recepty najít a zničit beze svědků, se blížila nule. Proto hledal nouzové řešení, ke kterému mu dopomohl časopis z knihovny. Věstník Bredeonské lékařské komory. Uvnitř byl článek o náchylnosti k chorobám podle síly krve. Ze soupisu vyčetl, že míšenci ewoui špatně snášejí výpary silic jehličnatých dřevin, protože na Bredeonu žádné jehličnany nerostou. Všiml si, že v robustuanské palácové zahradě je jehličnanů spousta. Takže Ewoui z Ferbua, Ttumor Seviniel, začne být alergický. Až Otta tu inkriminovanou pasáž v Sarvonových písemnostech najde, zinscenuje princezně pod nosem parádní alergický záchvat. A při „kašlání“ z magií nasyceného zdroje létají jiskry, jak ví každé malé děcko.

Draveni do Ottovy mysli nevidí. Vnímají jenom ty myšlenky, které jim vědomě pošle. Čtení je taky moc nebaví. Kdyby měli recept přímo před sebou, nevšimli by si toho. Otta jim může nakecat, že k ohni došlo nešťastnou náhodou.

A Viola? Jestli jí na stole shoří část originálu, už nikdy Ottovi nedovolí sáhnout na zbytek. To je trochu problém. Protože Otta musí podle něčeho dokončit staronetrebské přepisy pro Exis. Pokud nebudou kopie vypadat věrohodně, čeká ho krátký proces.

Zatím to pustí z hlavy. Vyřeší to podle okolností, i kdyby si měl ty zbývající texty vymyslet. 

***

Tentokrát pracovali na poznámkách z výstavy časomír na Kvauru šest. Hemžilo se to tam odbornými termíny a rovnicemi. Otta se smutně podíval na šest přeložených stránek, které ležely na stole. Netušil, zda dokáže dát ty rovnice zpětně dohromady. Musí běžet do pokoje a udělat zápis dřív, než se mu závorky a zlomky vykouří z paměti.

 „Budeme pokračovat až pozítří, doktore,“ oznámila princezna, když se před obědem loučili.

„Jak si přejete, Výsosti,“ zamumlal. Sledoval princezniny štíhlé prsty, když se probírala listy originálu, když je počítala, aby je pak nasoukala do průsvitné krepponové obálky.

 „Nezajímá vás, co bude zítra?“ zeptala se.

Konečně se jí podíval zpříma do tváře. Byla naštvaná víc než jindy, a on nechápal proč. Obezřetně zatlačil ramena dozadu. „Soudím, že to není moje věc.“

Zatvářila se, jako kdyby jí oběsil kočku. „Právě že je. Pamatujete, jak jsme se potkali na dražbě hudebních nástrojů? Na moje kamarádky jste udělal velký dojem. Až takový, že vás chtějí poznat blíže.“

„To je od nich hezké,“ zabručel. „Ale já takové touhy nesdílím.“

„Včera jsem dostala poštovního fantóma od Wandy z Tenerisu. Na zítřek se k nám pozvala na čaj. Očekává, že vás uvolním z práce, abyste se jí mohl věnovat, protože – jak doslova napsala – se do vás zamilovala na první pohled.“  Princezniny oči zlostně zasršely. „Ten čaj se bude podávat ve tři.“

„Rohatá hubatá černovlasá? Ale proč ne. Při nejhorším ji sežereme!“ glosovali dialog mazlíci.

„Jakého zločinu jsem se dopustil, že mě trestáte, Výsosti?“ naježil se Otta.   

„Netřeba být sarkastický, doktore,“ zasyčela. „Víte, co mě překvapilo nejvíc? V jakých superlativech vás Wanda popsala. Prostě mám pocit, že potkala úplně jiného encyklopedistu, než kterého znám já.“

***

Bylo po půlnoci. Otta skončil zapisování staronetrebské kopie pro Exis. Přidal listy na hromádku ostatních a promnul si unavené oči. Šlo to pomaleji nejen kvůli těm zatraceným rovnicím, ale hlavně kvůli tomu čajovému dýchánku, který ho čeká zítra.

Pořád musel myslet na to, jak byla Viola rozlícená. Chovala se, jako kdyby jí vážně vadilo, že si nějaká jiná dívka nárokuje jeho čas. I to její předchozí cvrlikání, které tak ošklivě utnul, by tomu napovídalo. Jako kdyby o něj stála. Ještěže netuší, co je zač. Hloupá, hloupá, hloupá Viola, řekli by hladovci, a Otta by s nimi výjimečně souhlasil. Ostatně ti tři se poslední dobou chovali lépe než kdykoliv předtím. Místo aby mu neustále bušili do hlavy nesouhlasné připomínky ke všemu, co dělal, stále častěji ho nechávali jednat a jen přihlíželi. Téměř jako kdyby se mezi sebou dohodli, že ho na této misi nechají dělat věci po svém.

Zasunul hromádku kopií pod matraci a plácnul sebou do postele. V temnotě pokoje si promítl její tvář. Jak legračně krčí noc, když se jí něco nelíbí. A jak jí srší oči, když je nadšená. Jak špulí rty, když nad něčím usilovně přemýšlí. Jak živě se směje, s jakým zápalem mluví o své rodině. Takovou dívku on nikdy mít nebude.

***

Toho dne pršelo. Princeznin dýchánek se odehrával uvnitř paláce. Královnina dvorní dáma přivedla Ottu ke dveřím Violina apartmá s tím, že dál může jít sám. Ocitl se v prostorném předpokoji. V rohu stála křesla kolem malého stolku, u stěny kolem oken trůnily velké květináče s krofíniemi. Otta už věděl, že ty rostliny přenášejí zvuky, a že umějí perfektně reprodukovat slova i zabarvení hlasu. Podíval se na dvoukřídlé dveře do princeznina salonu. Byly vyrobeny z několika vrstev tvrdého dřeva, na povrchu zdobené lístky perleti a vzácnými kameny. Rudé hemakrytty vsazené na obvodu sálaly akumulovanou magií. Otta by se byl vsadil, že pohlcují všechen hluk, který by sem pronikl ze salonu. V duchu složil malé princezně poklonu. Pro klid v rodině toleruje odposlouchávání v předpokoji, ale dál už nic. Sáhl po klice a vešel.

Uvnitř nebyla po rostlinách ani stopa, místo toho se to tam blýskalo vzácnými artefakty. Byly ve skříních, visely na stěnách, ležely na stolcích. Dokonce i lustr visící na těžkém pozlaceném řetěze evidentně pocházel z mobiliáře slavné dračí královny Drebedey. A mezi vší tou nádherou se Ottovi naskytla podívaná na tři krásné dívky a jednoho hodně naježeného důstojníka. Ewyr Wonoden tu nejspíše nebyl úplně dobrovolně. 

Viola vstala z pohovky a mile se usmála. „Doktore Seviniele! Skvělé, že jste přišel.“ Ukázala na své společnice. „Mou přítelkyni Anadu jste asi zahlédl na Květinkovém plese.“

Otta se uklonil. „Je mi potěšením, slečno,“ zapředl.

 

Anada měla namodralou pleť a černé jemné vlasy zapletené do copu a obtočené kolem hlavy. Byla to krásná a milá dívka, která se na Ottu hezky usmála. „Slyšel jsem váš zpěv, a četl jsem o vašem otci,“ dodal. Jejím otcem byl koordinátor Aliance, Trsuah, Trajanisův starý přítel.

„A mou kolegyni ze studií, lady Wandu, jste potkal v Dražebním paláci,“ pokračovala v představování Viola.  

Wanda natěšeně podala Ottovi ruku k políbení. Úslužně vyhověl. Ne že by nebyla hezká. Ale tím úsilím se zalíbit, Ottovi připomněla dvorní dámy jeho smrtelné manželky. Newinetta byla frigidní. Spala s ním jedině, když chtěla dalšího potomka. Aby ulevila svědomí, cpala mu do postele svoje společnice. Pečlivě vybírala, aby byly mdlého rozumu a mnohem ošklivější než ona.

Viola se podívala na Ewyra, který Ottovi úsečně kývnul. „Majora Wonodena si nevšímejte. Vlastně je tu za trest.“

Otta tázavě zvedl obočí.

„Dovolil jsem si předložit návrh, který jsem pokládal za rozumný,“ řekl skřípavě Ewyr.

Viola zakoulela očima. „Ano. Major včera požádal královnu, aby mi na poslední dva týdny, co mám být na Senedonu, přidělila vojenskou ochranku. Očekával, že mě bude ve dne v noci hlídat banda vojáků. Oháněl se zmizením mého bratra a zájmy říše.“ Rozhořčeně rozhodila rukama. „Dokážete si představit, jak by se tam ti pánové nudili? Řekla jsem matce, že nebude od věci, když si major to hlídání vyzkouší na vlastní kůži při dnešním odpoledním čaji. Ať si poslouchá naše tlachání o výprodeji pelerín v bredeonském obchoďáku! Královna s mým návrhem souhlasila. Tak proto ho tu máme. Aby se přesvědčil, že já žádné nebezpečné věci nepodnikám, a proto nepřetržitou ochranu nepotřebuju.“

Otta z toho vydedukoval, že Ewyr chtěl Violu ohlídat především před ním. V duchu s ním soucítil. Ten nešťastník je zamilovaný. Možná, že něco zaslechl z toho rozhovoru, který vedli včera. Nejspíš v Ttumorovi neviděl přímo lovce věna, ale přinejmenším pořádně žárlil.

Viola Ottu vyzvala, aby se usadil a Wanda mu nalila jeremenkový čaj. A potom to začalo. Stovky stupidních otázek ohledně jeho plánů do budoucna, rádoby vtipných poznámek ohledně místa, kde by se rád usadil. Natřásání a chichotání. Wanda si Ottu zabrala pro sebe. Zatímco ho vyslýchala, ostatní se polohlasně bavili na téma nejnovější Smesmechovy hry.

Trvalo to nekonečně dlouho a Otta se překonával. Konečně se zvedl, aby se rozloučil. Wanda se zatvářila, jako kdyby jí trhali zub. Viola se začala přimlouvat, aby je doprovodil na večeři a potom na baletní představení v paláci pratety Jadviny, ale on trval na tom, že má práci. Wanda teatrálně zavzdychala, Ewyr se spokojeně zašklebil. Princezna vypadala naštvaně, Anada pobaveně.

Když se dostatečně odporoučel, a vydal se na ústup, démoni za jeho rozhraním nespojeně ječeli. Hloupý, hloupý, hloupý Otta! Měli jsme jít s nimi. Mohli jsme se pomuchlovat alespoň s tou černovlasou holkou. Voněla pěkně. A chtěla nás.

Jak se blížil ke dveřím s hemakrytty, koutkem oka tu věc zahlédl.

Byl tak ohromený, že se zastavil, aby se ujistil, že vidí to, co vidí. Viselo to na stěně mezi dvěma obrazy venkovské krajiny. Ta věc zakrytá mihotavou ochranou clonou vypadala jako Hanův kámen. Takový, jakým uspal draveny, což mu umožnilo bezpečně předat Grenedona Floenovi.

Chtěl jít blíž. Chtěl tu vitrínu rozbít. Chtěl si ten kámen vzít.

Zapomněl, že není sám. Tři všeteční draveni, kteří pozorovali svět prostřednictvím jeho smyslů, kámen okamžitě poznali.

Stůj! zařvali v trojhlasné shodě.

Běž od toho dál. Břitký příkaz se zařezával do Ottovy mysli.

Okamžitě vypadni! Ostrá bolest uprostřed hlavy ho nutila poslechnout.

Svět se s ním zatočil. Běž ke dveřím, běž ven, hned, hned, hned… dotírali. Vlnili se těsně pod jeho rozhraním. Stačilo málo, a byli by se prodrali ven. Ve chvíli, kdy šlo o sebezáchovu, jim bylo fuk, jestli je někdo uvidí. 

Otta přemožený drásavým bodáním v mozku zalapal po dechu a zavrávoral. Se vší vervou se odvrátil od vitríny a zamířil ke dveřím.

Někdo ho chytil za předloktí. Viola. „Doktore, jste v pořádku?“ 

„Jistě,“ procedil skrze zuby. „Jenom… se mi… zatočila… hlava.“ Šikovně se jí vysmekl. „Musím… jít.“

Jeho démoni zatím vzrušeně brebentili. Byli pyšní, že kámen poznali, a že Ottu včas zadrželi.  Blokátor! Malá stromista má na stěně blokátor! Hloupý, hloupý, hloupý Ottumor! Nikdy ten blokátor znovu nepoužiješ! My to nedovolíme!

Uháněl z princeznina apartmá, jako kdyby ho honila smečka vedralů. Vzpamatoval se až ve svém pokoji. Posadil se na postel a teprve se roztřásl. I kdyby kámen znovu získal, účinkoval by jen na chvíli. Ale získal by prostor, aby Viole pověděl, kde je Grenedon, aniž by se to mazlíci dozvěděli. Mohl by jí říct všechno o Exis a Paridiánském parfému. Protože střízlivě nahlédnuto má jeho mise jen zdržovací účinek. Až matce dojde, že v kopiích recept není, znovu po něm půjde. Využije jiné nástroje. Mnohem horší.

Vymýšlel nejrůznější varianty, jak hladové oblafnout, aby se ke kameni dostal. Trápil se s tím hodiny a hodiny, zatímco oni se mu pošklebovali a ujišťovali ho, že repete nikdy nedopustí. Ten kámen ve vitríně nemohl být tentýž. Ten jeho se pořád povaluje někde v pokladnici. Není mu to nic platné. I kdyby se do pokladnice vypravil, draveni se podruhé napálit nenechají.

Nad ránem se probudil z děsivého snu. Viděl sama sebe, jak plní manželské povinnosti, v ložnici své manželky v císařském paláci v Orkenu. Sledoval svůj smrtelný zadek mezi Newinettinými stehny, kterak se rytmicky zvedá a klesá. Očima nehmotného pozorovatele viděl, svou sevřenou čelist a slyšel skřípající zuby. Dýchal ústy, aby nemusel čichat její lepkavou zapařenou kůži. V úsilí vyhovět v plném rozsahu, plodil dalšího dědice, zatímco ta strašná ženská ho při tom sekýrovala kvůli nedostatečné podpoře obchodu s Jižním Valdurem, kvůli školním osnovám, nebo skrze novou cestu do Fibone, kterou nechal nově předláždit, podle ní špatně. Ty kameny se mi nějak nezdají. Že tys je přivezl z Ledové nížiny? Neříkala jsem ti, že nejdřív máš vytěžit lom v Pustinách? Proč mě vůbec neposloucháš?

Vyhrabal se z postele, smyl z kůže studený pot a vypotácel se do zahrady. Potřeboval na vzduch.

***