Sarvonův odkaz - 25. kapitola: Perné dny na Duanzaná

23.02.2026 10:00

Viola a Anada se uvelebily na odřených lavicích v soukromém „salonku“ hospody Temná díra. Salonek se mu říkalo ze srandy, protože to byl kumbál bez oken, kde se odjakživa scházeli neortodoxní příslušníci robustuanské šlechty. Zamlada se tu tajně scházel Trajanis s Eryn, když pracoval pro Alianci a působil na Robustue pod cizím jménem.

Putyka byla zaplivaná a zakouřená dost na to, aby se jí vyhýbaly i dámy z Jadvininy Komise dobrých mravů. Platily zde odlišné manýry než na zbytku světa. Zásadně se tu nepoužívaly tituly. Ať sem zavítal kdokoliv, musel počítat s tím, že mu personál bude tykat, a že mu bude předhozeno i takové občerstvení, které si neobjednal. Fungovalo to tak po několik staletí.

Zlé jazyky šeptaly, že hospodu zřídila stromista Seobhan v dobách, kdy jí bývalá královna Klarisa odloudila manžela a ji samotnou poslala do exilu. Bylo užitečné si tu historii připomínat, protože díky ní Viola vnímala babičku bez příkras. Nic na tom neměnil ani fakt, že stará královna milovala své děti i vnoučata. Pokud se na její skutky Viola podívala objektivně, musela připustit, že Klarisa se v minulosti často chovala jako sebestředná a sobecká mrcha.

Kdysi se o tom Viola bavila s otcem, Trajanis Klarisu omlouval. Tvrdil, že takto vladaře korumpuje moc. I ti nejlepší z nejlepších, pokud za sebou nemají kvalitní oporu, lákadlům moci podlehnou. Je to jako plíživá nákaza, která rozežírá charakter. Je těžké jí odolat, a ještě těžší je se jí dobrovolně vzdát. Funguje jako zdroj slasti. Nahrazuje afrodiziakum. Když chtěla Viola vědět, jestli ta nákaza nehrozí matce, otec se rozesmál. Tvoje máma? Má přece mě. Viola tehdy jen zaraženě přikývla. Později jí došlo, že tak úplně nepochopila, jak to otec myslel. Asi by se na to měla zeptat ještě jednou.   

Tohoto večera byly Anada s Violou v kumbále jedinými hosty. Anada se ládovala pikantními šátečky z křehkého těsta, ačkoliv jindy se ošklíbala, že koření není dobré pro hlas. Její vzplanutí k Ladenovi vzalo za své a ona se vyrovnávala s citovou kocovinou. „Možná bych měla stáž na Kavanu přerušit a vzít tu nabídku Bredeonského operního domu,“ lamentovala.

Viola souhlasně zafuněla. „To bude nejlepší. Každý další nosatec by ti toho idiota připomínal.“

Snažila se být Anadě oporou, ale její myšlenky utíkaly ke včerejšímu setkání s Ttumorem, a k tomu co následovalo.

Bezprostředně po jeho odchodu ji Wanda s Tralií zasypaly otázkami: Odkud pochází? Kde bydlí? Jaké má majetky? A jaké závazky? Proč jsi nám o něm neřekla dřív? Takový materiál a ty si ho držíš jenom pro sebe! Na svou obranu jim připomněla, že se o Ttumorovi zmínila v souvislosti s dokončováním závěrečné práce. Načež jí Wanda vyčetla, že zapomněla upřesnit, jaký je to kus.

Zatímco se hloupě dohadovaly, přitočila se k nim Šerana. V nádherných růžových šatech s vlečkou připomínala bohyni Úsvitu, pramáti dávno vyvanulých kvarionských bohů. Vzala Violu za předloktí, jako kdyby byly letité přítelkyně, a s vysoce vytaženým obočím řekla: Nebyl to Ttumor Seviniel, se kterým jste tančila, Výsosti? Dejte si na něj pozor! Na první pohled tichá voda, ale když si ho pustíte k tělu, stává se z něho sexuální dravec!

Zaskočená Viola zaznamenala Šeranin nezvyklý doprovod. Šlo o tři dámy, horlivě přikyvující na vše, co jejich velitelka vypustila z úst. Měly na sobě přehnaně nařasené šaty v barvě špinavé žluti, které deformovaly jejich postavy a vůbec jim nešly k pleti. První šilhala, druhá měla na nose bradavici, třetí měla pod bradou lalok.  

Zatímco Viola uvažovala, pod jakou hrozbou Šerana ty chuděry přinutila dělat stafáž, dotyčná dál kydala na Ttumora špínu: Je jako každý ewoui z kolonií. Pod slupkou vzdělanosti skrývá nenávist ke všemu, co je ušlechtilejší než on. Vytrvale cílí po silnější krvi, a když dotyčnou zkompromituje…

Tralia a Wanda zůstaly na Šeranu bezhlesně zírat, ale Viola vzala rozum do hrsti. Rychle jí došlo, že Exisina dcera za nimi přišla s jediným cílem – a sice šokovat. Viola jí nebude skákat na špek. Než ale stačila na ty nevkusné řeči odpovědět, objevil se Jasen. Rázným gestem uchopil Šeranu kolem pasu. Omluvte nás, dámy, zasyčel a odtáhl sestru pryč.

V rozpačitém rozpoložení se frekventantky Senedina lycea vracely na Kavan. Semínko pochyb stran Ttumorových morálních kvalit bylo zaseto. Když už Viola ty zkoumavé pohledy nemohla vydržet, prohlásila, že ona Šeraně nevěří. Nehodlá se zabývat pomluvami zdegenerované riiberionské fifleny.                           

Z neradostných vzpomínek ji vyrušilo písknutí.

„Ty mě ale vůbec neposloucháš!“ škaredila se Anada. Odsunula poloprázdnou mísu a zachmuřeně si Violu přeměřila. „Něco se s tebou děje. Trvá to od Květinkového plesu. Že by ten pěkný encyklopedista z Ferbua? Na čem vlastně děláte? Jestli budeš dál tvrdit, že na závěrečné práci o tiárách, sežvýkám koncertní pelerínu. Tu těžkou, sametovou.“

Viola shrnula své drobečky do úhledné hromádky. Dostávala se na tenký led. O incidentu v Hlubině a babiččině vraždě musí mlčet, jinak by Anada okamžitě běžela za královnou.

„Ttumor Seviniel mi pomáhá s překladem manuskript z babiččina archívu,“ broukla. „Mohlo by mě to zavést ke Grenedonovi. Ještě o tom nemůžu mluvit.“

Pěvkyně zaraženě přikývla. „Takže s tím chlapem nic nemáš.“

V rozmáchlém gestu Viola rozhodila rukama. „Jak tě to jenom mohlo napadnout? Jeden drastický rozchod mi stačil. Jestli se někdy s někým zapletu, bude z přiměřených kruhů. Takového si klidně vezmu.“

Anada pochybovačně našpulila pusu. „Někdo jako Ewyr Wonoden? Včera se mnou mluvil. Chtěl, abych se za něj přimluvila, což nechápu, protože vy dva jste přece…“

Vtom se rozletěly dveře a do kumbálu vešel Ewyrův otec, generál Wonoden. „Princezno, vaše paní matka s vámi chce mluvit. Ihned. Doprovodím vás a slečnu Anadu do paláce.“

Viola se vysunula z lavice. S Anadou za zády vklouzla do dveří, které jí Wonoden podržel. „Tak pozdě?“ Její hrudník sevřely obavy. „Je otec v pořádku?“

„Nevím o tom, že by nebyl,“ odpověděl škrobeně generál. „Je doposud v cizině, ale snad se brzy vrátí.“ Jeho holínky v pravidelném rytmu dusaly po kamenné podlaze.

Jakmile se ocitli na hospodském dvoře, začal generál otevírat dimenzionální koridor. Proč takový spěch? Nebe bylo zatažené, zvedal se vítr, brzy se dá do deště. Violu napadlo, že tentokrát si vodu padající z nebe nejspíš neužije.    

„Co se stalo?“ dorážela, zatímco Wonoden vykrajoval ze vzduchu fialově prskající oválnou bránu. „Něco s bratry? Nebo s Trsuahem?“

Wonoden ji místo odpovědi nabídl jednu ruku, a Anadě tu druhou. „Všechno se brzy dozvíte,“ řekl, než s nimi skočil do portálu.

***

Eryn Zlověstná pochodovala po pracovně a z ramen a odhalených paží jí pučely ratolesti, což se stávalo pokaždé, když byla s nervy na dně. Úměrně s jejím rostoucím rozrušením se větvičky košatily do prostoru, sílily na objemu. Málem se zdálo, že už klesnou tíhou k zemi vlastní vahou, ale rostlinný organismus držel pohromadě vlastní interní magií. Ale protože se Eryn neustále pohybovala a gestikulovala, stromistí křoví za ní elegantně povlávalo.

V ruce svírala rámeček, uvnitř kterého se míhaly odstavce textu s titulky, proložené obrázky, které rychlost načítání měnila do barevných skvrn. Na videxovém válci visícím ze stropu se promítala tlumeně komentovaná reportáž nějaké vesmírné potyčky, ale na tu se královna nesoustředila.

Jakmile zaznamenala dceřin příchod, plácla tabulkou o stůl a řekla: „Tohle mi před chvílí přinesla Sijana. Čerstvá zásilka z Bredeonu. No, podívej se na to!“

Viola s ohledem na matčino rozkošatění zachovala taktické mlčení. Musela chvíli počkat, až se zběsilé míhání na projekční fólii ustálí. Vypadalo to na společenský magazín. Matka si občas nějaký vypůjčila od radních. Odůvodňovala to potřebou vědět, co zajímá běžné občany, jak doma, tak v cizině. Ale Viola ji mnohokrát přistihla listovat módními rubrikami, anebo pročítat sloupky o skandálech uměleckých, politických a sportovních celebrit. Jenže tentokrát pobaveně nevypadala.

Konečně se na tabulce zformoval text i obraz. Článek měl palcové titulky: „Osvěžující kavanský módní styl prosvítil zšeřelá zákoutí Podsvětního paláce!“ Článek adoroval čisté linie oproti přehnané zdobnosti a teatrálnosti. Nebylo v něm zmíněno žádné jméno. Titulní fotografie zachycovala Tralii a Wandu v popředí, a Violu za nimi v nepatrném odstupu. Nezaujatý čtenář je mohl pokládat za modelky předvádějící kalhotové kostýmy, které tak vehementně propagovala Traliina babička. Ale každý, kdo alespoň trochu znal poměry na robustuanském dvoře, musel Violu poznat.  

„Aha,“ hlesla. „Asi tě zajímá moje návštěva u Tralie. Přihodilo se toho tolik, že jsem úplně zapomněla, že jsme si včera večer odskočily na dražbu hudebních nástrojů.“ Ve snaze, matčin hněv odklonit, začala překotně blekotat: „Představ si, že ta sbírka vězela celé věky v zaprášeném depozitáři…“

„Dost!“ zařvala Eryn.

Wonoden, vartující u dveří, zakoulel očima. Viola se poraženě odmlčela. Za pokus to stálo.  

„Snažila jsem se být ohleduplná,“ zasyčela Eryn, „protože jsi v útlém věku utrpěla ztrátu bratra a babičky. Souhlasila jsem s tvým studijním oborem, i když jsem znala rizika. Přivřela jsem oči nad Qadrenem, i když jsem věděla, že tě opustí, a potom se budu muset dívat, jak se trápíš! Ale uklidňovalo mě, že taková zkušenost tě alespoň odradí od jiných, mnohem nebezpečnějších, experimentů!“

„Vůbec nic se nestalo, mami,“ namítla chabým hlasem Viola. Okamžitě zalitovala, že otec není doma, protože rozzuřenou Eryn nemá kdo krotit. 

Královna pobouřeně zatřásla hlavou. „Když jsi nastupovala do lycea, slíbila jsi, že do Podsvětí nikdy bez ochrany nevkročíš!“ Jak mluvila, pomalu zvyšovala hlas a křoví kolem ní se dál košatilo. „Ale ty jsi to porušila! Věřila jsem, že jsi zodpovědná k sobě i k jiným! Že si uvědomuješ, co děláš. Ale šeredně jsem se spletla!“

Viola na matku obezřetně shlídla. „Nechceš mi za trest zakázat závěrečné zkoušky, že ne? Uznávám, že jsem měla požádat o ochranku. Příště to udělám. Na mou duši.“

Eryn chňapla po tabulce a obloukem s ní mrštila proti krbové římse. „Trest?“ houkla. „Ty si vážně myslíš, že řeším nějaký malicherný trest?“

Pozůstatky technologické hračičky vyráběné v sunnisenských strojírnách se s jiskřením snesly k podlaze.

Wonoden se trhaně nadechl. Byl připravený kdykoliv přiskočit a nastavit královně pomocné rameno místo nepřítomného Trajanise, ale zatím zůstával u dveří. Violu napadlo, že to s tím matčiným výbuchem možná není tak spontánní, jak se na první pohled zdálo.  

Máti si založila ruce v bok a tvrdě se na ni podívala: „Je to i moje vina. Byla jsem příliš ponořená do hledání Grenedona. Teprve až jsi onemocněla, uvědomila jsem si, že jsem se ti málo věnovala. Víš stejně dobře jako já, že původem tvé nemoci musel být nějaký magický útok. Děsí mě, že dodneška nemáme tušení, kdo ho vyvolal. Ale jisté podezření mám. Souvisí s podsvětní bohyní a její vazbou na tvého bratra.“ Křoví se vlivem Erynina emočního přepětí zlověstně zavlnilo. „Všechny ty roky jsem si vyčítala, že jsem tě nedokázala ochránit. Ale teď mám toho věčného strachování dost!“

Viola vytušila, že jde do tuhého. Přesto se znovu pokusila zachránit situaci: „Už dávno mi nic není. A v Dražebním paláci jsem celou dobu byla s Tralií a Wandou. Ani na chvíli jsem se od nich nehnula. Pomáhala jsem s výběrem dárku pro…“ 

Matka ji rázným gestem umlčela. „Zapomněla jsi zmínit, že tam byl i ten šikovný encyklopedista.“ Klesla pohledem k troskám informačního média. „Vyfotili vás, jak tančíte. Ty s ním něco máš?“

„Samozřejmě že ne,“ odfrkla. „Potkali jsme se tam náhodou. Byl tam pracovně.“

„Je chytrý a hezký, ale jeho krev není dostatečně silná,“ podotkla poněkud jedovatě matka.

„Nic s ním nemám,“ opakovala popuzeně Viola. „Je to suchar, oddaný práci pro Sarvonovu nadaci.“ Pomyslela si, že máti je ta poslední, která by měla udělovat kázání v této oblasti. Než potkala Trajanise, nežila zrovna ctnostným životem. Omlouvalo ji snad jen to, že babička se zatím vloupávala do cizích zapečetěných archívů, což u panovnice mocné říše není zrovna zanedbatelným prohřeškem.

Bylo znát, že si Eryn po Violině ujištění oddechla. Přesto pořád vypadala, jako kdyby měla trn pod nehtem. „Jadvina chystá jubilejní Ořechovou burzu. Očekáváme, že se dostaví několik… ehm… perspektivních mužů. S některými se znáš. Možná se ti budou dvořit,“ pokračovala neúprosně. „Taky jsem pozvala Ewyra.“ 

Vypadalo to jako vtip, ale máti neměla smysl pro humor. „Chcete mě provdat?“

„Ne nevyhnutelně,“ řekla překvapivě krotce matka. „Uznávám, že máš ještě spoustu času. Ale kdyby na tebe některý z nich udělal dojem, a kdyby ses rozhodla založit rodinu, podpořila bych tě. Pochop, že nechci, abys dopadla jako tvá babička.“

To nechtěla ani Viola. Chápala, čeho se máti bojí. Ona a Klarisa měly hodně společného.

„Tvá prateta došla k závěru, a já s tím souhlasím,“ pokračovala neúnavně máti, „že s oddaným a milujícím partnerem bys přestala obcházet bezpečnostní pravidla.“

Kdyby tak máti věděla, jaké rizikové aktivity už Viola díky Klarise podnikla! „Dobře, budu na ty prominentní panáky milá,“ zaševelila. „Ale nečekej, že si některého vezmu.“

„Postačí, když tomu dáš šanci,“ hlesla královna.

***

Té noci se Viole zdálo o Exis a Klarise. Klarisa černala a uvadala. Exis se oháněla stříbrným cedníkem. Odněkud vyšlehly třásnité stuhy a dožadovaly se masa. Monstrum schoulené v šeru otevřelo jedovatě žluté oči. Vzbudila se zpocená a vyděšená. Znovu přehodnocovala, zda nemá o svém výletu do Hlubiny rodičům říct. Vzpomněla si teprve nedávno, ale připadalo jí to jako věky. Ale ne. Jenom by všechno zkomplikovala. Každým dnem překládala další pasáže. Cítila se jako kůň před dostihem. Potřebuje jen trochu času.

***

 

Následujícího dne vešla do čítárny. Ttumor se tvářil nerudně. Navlečený v nenápadném šedivém saku, působil jako typický profesor. Ale když spolu tančili, nemohla se ubránit dojmu, že si to užívá. Možná se celou dobu přetvařuje. Možná měla Šerana pravdu.

„Předevčírem mě oslovila Šerana Riiberionská,“ řekla a usadila se naproti němu. „Víte přece, kdo je její matka. Přišla mě před vámi varovat. Prý jste nezdravě ambiciózní, a sexuální predátor k tomu.“

Ttumor se podíval na zvědavé krofínie pod okny. Jeho tvář se ještě více zatvrdila. „Pokud Šeraně věříte, navzdory tomu, čí je dcera, asi bychom se měli rozloučit princezno).“

„Nechtěla jsem vás urazit, doktore,“ bránila se. Vzala z připravené hraničky svrchní list a podala mu ho. „Jenom mi přišlo divné, že právě Šerana cítila potřebu vás pomluvit.“

Papír převzal, upřel pohled na první odstavec a řekl: „Chodím na dražby z ryze profesionálních důvodů. Nemůžu se vyhýbat komunikaci s ostatními znalci. Šerana, je hloupá, vlezlá, zvědavá a mstivá. Protože je v Dražebním paláci doma, je lepší s ní být zadobře. Jednou mě požádala o znalecký posudek. Šlo o kroužkovou zbroj, v jejích struktuře měly být vpletené jinádí vlasy. Stačilo se na to podívat, a hned jsem věděl, že jde o padělek. Strašlivě se urazila a od té doby se mi mstí.“

„To je mi líto,“ hlesla.

„Nemusí,“ odsekl. „Co kdybychom se pustili do práce?“

Texty v diářích byly řazeny podle toho, co Sarvon právě prožíval. Některé stránky obsahovaly jen několik vět, jako například poznámky ohledně Sarvonova diplomatického úsilí zastavit válku mezi erektiady a mizeonskými, typu: Dnes jsem se znova nepohodl s Vikkasonem. Obvinil mě, že se nedostatečně snažím. Odmítá akceptovat, že mé možnosti ovlivnit mizeonskou radu jsou omezené. On si vůbec neuvědomuje, jak riskuji, když se s ním stýkám. Naši by mě za to mohli obvinit z velezrady. A slizoun Seen by si na mě s gustem smlsnul. Ale takovou radost mu neudělám!

Z toho vyplývalo, že se Sarvon dobře znal se současným dračím Rexem Vikkasonem. Společně se snažili o ukončení mizeonsko erektiadské války. Širší souvislosti těch krátkých poznámek se daly odvodit jen podle data a místa, a někdy ani to ne. Jinde naráželi na rozsáhlé traktáty na nejrůznější témata podle toho, kterého světa se týkaly. Devátý, osmý, sedmý, šestý a pátý svazek už byl přeložený, zbývaly čtyři. Viola se konečně začínala hrubě orientovat v používání kvaliduktů, ale Ttumorova pomoc byla stále naprosto nezbytná.

Mimo práci s Violou, pobýval doktor v knihovně, nebo ve svém pokoji. Výjimečně se ukázal při procházce v zahradě. Když si myslel, že ho nikdo nepozoruje, tvářil se zádumčivě, jako kdyby neustále nad něčím smrtelně závažným přemýšlel. Pozvánky od Jadviny k účasti na dvorském společenském životě zarytě odmítal. Tvrdil, že je zde kvůli práci, a ne pro zábavu. Během pětatřicíti dnů si udělal volno jen třikrát, kdy odcestoval kvůli práci pro Nadaci. Až na ty tři výjimky byl stále k dispozici.

Viola se nemohla ubránit dojmu, že samotář Ttumor něco tají. Někdy jí připadal podrážděný až nevrlý. Na každou sebenevinnější otázku měl v zásobě štiplavou odpověď. Jindy byl zase mírný jak beránek, ochotný dlouze vysvětlovat téměř cokoliv. Ať už objasňoval důsledky Rean-Kwanterské dohody, rozebíral příčiny vahanského embarga, nebo vysvětloval průběh riiberionského trojného dělení, vždycky tu záležitost podal z úplně jiné perspektivy, než jak byla popsána v učebnicích a Viola jen valila oči.

Několikrát ho přistihla, jak na ni zírá. V těch prchavých okamžicích zahlédla v jeho tváři dychtivý až hladový výraz. Kdyby si nebyla naprosto jistá jeho bezúhonností, musela by si přiznat, že je v něm něco, co podněcuje ostražitost. Navíc ji fyzicky přitahoval, což ji rozčilovalo. Protože byl tak zpropadeně hezký a ona se na něj tak ráda dívala. Líbilo se jí, jak zatínal rty při soustředění nad překládaným textem. Obdivovala jeho oči, doutnající skrytým žárem pod přivřenými víčky, zatímco zbytek jeho tváře vyjadřoval dobře natrénovanou lhostejnost. A co teprve jeho chůze? Pozorovala, jak kráčí, jak se jedno jeho dlouhé stehno otírá o to druhé. Vzpomínala na tanec v Podsvětí a zatoužila si to zopakovat.

Cítila se za ty nemravné představy provinile, tím spíš, že on se k ní choval naprosto bezchybně. Dokonce nabyla dojmu, že jeho přístup k ní, po návratu z Podsvětí, ještě více ochladl. Ve snaze své nevhodné myšlenky zaplašit se Viola rozhodla být na Ttumora milá. Bude k němu přistupovat tím roztomilým diblíkovským způsobem, jakým se mladé studentky chovají k váženému obstarožnímu profesorovi. Tělesné vášně akademika jsou dávno za zenitem, ale pozornost dívek mu ještě stále lichotí. Jak dívka, tak akademik dobře vědí, že zůstane jen u slov. Ne že by s tím Viola měla zkušenosti. Flirtování s kýmkoliv odjakživa považovala za ztrátu času. Kdykoliv předtím někoho v takové situaci pozorovala, pohrdavě se šklebila. Takže teď vlastně překoná samu sebe.

Pustila se do toho s elánem ze dne na den. Začala svůj projev prokládat vtípky a lichotkami. Nosila doktorovi dobroty z palácové kuchyně, žertovala na adresu pratety Jadviny, dobírala si Ttumora kvůli jeho pečlivě organizovaným pracovním návykům. Ale nezdálo se, že by to oceňoval. Nejdřív reagoval nechápavě, pak rozpačitě. A čím byla roztomilejší, tím víc se od ní odtahoval. Vyvrcholilo to jednoho pozdního odpoledne.

Šla z archívu s další zásobou vytržených stránek. Jako vždy se tam dostala prorůstáním skrze zahradní studnu. Vracela se stejnou cestou. Vyšplhala ze studny, přeměnila se, načež zahlédla v záhybu cesty známou postavu rámovanou září zapadajícího slunce. Pomalu se od ní vzdaloval. Věděla přesně, jak by vypadaly jeho oči, kdyby se otočil. Měla ho nechat jít, ale něco v ní, cosi primitivního a hluboko dřímajícího, to nedovolilo.

Pevněji sevřela balík s papíry chráněný před poškozením jednoduchou kletbou. Přidala do kroku, a křikla: „Doktore! Počkejte!“

Jeho ramena se napjala. Zastavil se a otočil. „Přeji pěkný večer, princezno,“ zabručel. Ocitl se v místě, kde se pěšiny křížily. Měl namířeno na širší dlážděnou cestu podél zahradních zdí vroubenou ořešáky. Nepříliš nadšeně sledoval, jak k němu Viola chvátá.

Jeho nevlídné přijetí ji z podráždilo. Nasadila široký úsměv. „To vám nestojím ani za kus řeči, doktore?“ zašvitořila. „Nemáte ani chvilku, ve které byste poznamenal, jak je tady krásně, že listí šumí a noční květiny voní? Nechybí vám takové to nenápadně příjemné plácání o pitomostech?“

Podíval se na ni jako na otravný hmyz. Tvář měl nehybnou a elegantní, jako kdyby nechtěl svým znechucením obtěžovat ostatní, kdyby tu ovšem někdo další byl. Viola si vždycky myslela, že něco takového se prostě nedá naučit. Umějí to pouze dětičky z nejmocnějších rodin, a ty se s tím přímo rodí. I ona to v sobě měla. „Zítra ráno,“ pronesl skřípavě, „se uvidíme u překladu, Vaše Výsosti. Užijeme si plácání o kvaliduktech. Nemusíte se tak úporně snažit mi zdejší pobyt zpříjemnit. Šetřete síly na osoby, které to ocení.“     

Jako kdyby jí vlepil facku. Vystrčila bradu, vypjala hruď a řekla: „Jste hulvát, pane! Myslela jsem, že jsme… přátelé. Evidentně jsem se spletla.“

Mračil se jak noc. „Nemáte za potřebí se nakrucovat. A už vůbec ne přede mnou. Poroučím se.“

Otočila se na patě a pelášila pryč. Do očí se jí draly slzy. Nenáviděla svou slabost. Tu pitomou potřebu hledat v každém to dobré. Ačkoliv se o to nijak nesnažila, začala Ttumora obdivovat. Líbil se jí jeho způsob interpretace dějin, líbily se jí jeho úsporné pohyby, a líbily se jí jeho ruce, kterými svíral pero. Provokovala ji strnulost rysů jeho tváře. Jako kdyby byl donedávna sochou, kterou oživil vrtkavý bůh. Jako kdyby se teprve nedávno naučil používat mimické svaly, a úsměv mu pořád ještě tak docela nešel. Ttumor. Co je to za jméno? Neříkal Eudor, že to v nějakém primitivním jazyce znamená vřed?

***