Sarvonův odkaz - 21. kapitola: Zuřivec versus Potrhlá (a draveni se dobře baví)
V herně U Divouse to žilo. Pod vysokou klenbou duněla divoká rytmická hudba od super moderní vahanské kapely. Podél stěn stály hrací stoly. V centru se nacházel bar a taneční parket. Uprostřed parketu byl pověstný kaleidoskop s bludičkami. Měl podobu obrovského průhledného válce tyčícího se až ke stropu. Jeho stěny tvořilo průhledmé silové pole. Uvnitř tubusu se volně vznášela barevná drobná světýlka bak-ranských bludiček. Červená, modrá, zelená, růžová i žlutá. Bylo to pěkné, ale ke kaleidoskopu to mělo pořádně daleko. Violu ta podívaná poněkud zklamala.
Zatímco mužská část výpravy se srotila kolem dohomonového stolu, Wanda s Damiou si vyhlédly malý stolek u stěny, protože cítily naléhavou potřebu vyměnit si novinky ze života společných přátel. Violu přirozeně stáhly s sebou, a ona se nebránila. Však to nějak přečká.
„…a pokud ji skutečně požádá o ruku, naše Ledera řekne ano. Takže se do posledního ročníku nevrátí,“ vyprávěla Damia.
„Myslela jsem, že ho nesnáší,“ prohodila Wanda. „Tvrdila přece, že domluvený sňatek je pro ni ponižující. A vidíš, jak se nám vyloupla.“
Viola se ani nesnažila tvářit zúčastněně, protože ji řeči o nahánění ženichů prostě popuzovaly. Stýskalo se jí po Anadě. Ta, když klevetila, dělala to s grácií. Jenomže Anada si studuje operní zpěv na Kavanu, a jednou bude zpívat hlavní role.
Violinu pozornost náhle přilákal povyk z parketu. Tubus kaleidoskopu obklopil houf nových návštěvníků. Jeden vkročil přímo dovnitř. Silové pole pláště ho obteklo a znovu se zacelilo. Démon se za obdivného výskání pozorovatelů vznesl do výšky a barevná jiskřivá světýlka jej obklopila. Byly jich myriády. Potom se bludičky samy od sebe barevně roztřídily, a vykouzlily kolem démona trojrozměrný ornament. Mezitím se osmělily další dvě návštěvnice. Běsové kolem té první vytvořili obal ve tvaru zelené koule, jako kdyby jí chtěli poskytnout bezpečné zázemí. Kolem té druhé se obtáčeli jako úponky liány, na kterých postupně rozkvétaly a uvadaly krásné oranžové květy. Dalo se z toho vyvodit, že tanečnice chce na sebe upozornit. Potom do válce vstoupila dvojice milenců. Třepotali se vysoko pod stropem, omotaní růžovou spirálou, z čehož se dalo usoudit, že oba myslí na něco soukromého a něžného.
Viola pochopila, že běsové v kaleidoskopu vytvářejí prostorové obrazce v závislosti na citovém rozpoložení tanečníků. Tvary a barvy se neustále měnily. Výsledný dojem se skutečně podobal kaleidoskopu, ve kterém se přesýpají barevná sklíčka. Obrazce mizely dřív, než si je pozorovatel stačil uložit v paměti. Krásné a prchavé.
Zatímco Wanda s Damií rozebíraly poslední přehlídku spodního prádla, Viola bez dechu sledovala dění v tubusu. Bezpečně usazená v klubovém boxu, tiskla v prstech nedotčenou sklenici. O světelném kaleidoskopu se říkalo, že pomáhá s koncentrací myšlenek, že pobyt v něm může být stimulující stejně jako očistný. Napadlo ji, že kdyby tam z nějakého šíleného důvodu šla tancovat ona, bludičky by se kolem ní seskupily do tvaru pichlavé hvězdice. A možná, že kdyby to udělala, něco z té trvalé naježenosti by z ní spadlo. Nechápala, kde se to v ní bere. Už byla sama ze sebe unavená. Uvědomovala si, že její rozpoložení musí být pro ostatní otravné.
„Ohohó!“ zaburáceli pánové od dohomonového stolu.
Wanda zakoulela očima. „Někdo vyhrál balík na placení další rundy. Jenom dobře pro nás.“
Damia plácla dlaní do stolní desky. „Jdeme hrát!“
Wanda se ušklíbla. „V žádném případě. S Jaredem a Larem hrát nebudu. Pokaždé mě oberou a potom mi vnucují nenávratné půjčky. Jenom proto, že neumím podvádět tak jako oni, se nenechám ponižovat.“
Viola si vzpomněla na naschvály vůči Senedě. Pomyslela si, že o podvodech a drobných kulišárnách by mohla Wanda psát učebnice, ale nechala si to pro sebe.
Damia vstala a pokrčila rameny. „Tak si objednáme vlastní stůl. Spoluhráče seženeme snadno.“
Z šera se vynořily tři postavy. „Potkal jsem kamarády,“ zahlaholil Patrik. „Jsou celí žhaví si s vámi zahrát, dámy…“
Zatímco se Wanda s Damií chichotaly a nakrucovaly, v kaleidoskopu se modře zablesklo. Modrá barva byla tak sytá a intenzivní, až se Viole zatajil dech. Něco jí to připomínalo. Něco důležitého. Přitahovalo to a lákalo. Měla by se chovat slušně, měla by zůstat s kamarády, ale to bylo to poslední, nač v té chvíli myslela. Využila vzájemného představování a pošťuchování a vytratila se k parketu. Všude se vlnila nějaká těla, jen v kaleidoskopu bylo volněji. Musela se proplétat mezi tanečníky, a chvíli jí trvalo, než se dostala k bariéře. Doposud dominující modrá barva se mezitím zabarvila do zelena. Ale Viola ji chtěla zpět. Rázným krokem překonala silové pole, a vstoupila dovnitř.
Hudba tam byla mnohem hlasitější. Bludičky se k ní slétly a zasypaly ji sprškou různě barevných jisker, ale ona toužila jen po modrých. Dovtípila se, že její pocity jsou příliš chaotické, než aby k sobě dokázala přitáhnout konkrétní barvu a vyčarovat konkrétní tvary.
Když už tam byla, napadlo ji to vyzkoušet. Vybavila si veškerý svůj vztek. Na Qadrena, že ji opustil. Na tátu, že ho k ní poslal. Na Klarisu, že se nechala zabít. Na bratra, že se dal dohromady se špatnými lidmi. Na sebe samotnou, že se tím vším nechává tolik vláčet…
Pomalu se vznesla od podlahy, a čekala, až malincí běsové přetaví její emoce do barvy a tvarů. Jak stoupala, světýlka ji následovala.
Ve chvíli, kdy intenzivně myslela na Qadrena, všechny bludičky srocené kolem její hlavy změnily barvu do ohnivě rudé. Obklopily ji a rozprostřely se jako síť kolem motýla. Tisíce a tisíce drobných rubínových teček, se přeskupilo do vláknité ornamentální struktury připomínající krajku. A pak ta krajka Violu obestřela jako závoj. Byla vzdušná a krásná, na jedné straně vypadala jako ochranný kokon, na druhé straně zhoršovala Violin přehled o okolí. Viola vydechla úžasem. Celý Qadren! Ochraňoval ji na každém kroku, ale současně ji izoloval. Ve chvíli, kdy pomyslela na bolest z jeho ztráty, začala se krajka trhat a z každého poškozeného místa do prostoru střílely miniaturní rudé spršky. Violino srdce se prudce rozbušilo. Až v té chvíli si uvědomila, že se točí kolem své osy, že zvedá ruce nad hlavu a roztrhaná krajková síť rotuje kolem ní, až se rozplývá v rudý kouř.
Byla zahlcená dojmy. Prostor kolem ní byl živý. Vířila spolu s ním. Rychle, rychle a ještě rychleji. Přivřela oči. Tohle přece nechtěla. Prudce zatoužila po modré, která ji sem přitáhla. Modrá jako paví pírka…
Vykřikla, mrazivý proud síly ji přinutil prohnout se v zádech. V jediném kratinkém záblesku se jí vybavila rozlehlá síň plná modrého světla.
Mžik, a bylo to pryč. Bludičky se zabarvily do stejně modrého odstínu, jaký zahlédla v tom divném záblesku. A potom se přeskupily do jediného temně modrého proudu, jako kdyby byly zářivým modrým lanem, které se začalo obtáčet kolem Violiny postavy.
A z toho lana začaly vystřelovat modré blesky.
V té chvíli si vzpomněla, že přesně toto viděla v Hlubině věčnosti, když hledala Grenedona. Byly tam postavy v pláštích, skláněly hlavy… Vzpomněla si, jak se snažila dostat blíž, a jak ji neviditelná bariéra odbrnkla do nicoty. Jak ze strachu zakořenila, až se ocitla v Exisině trezoru, kde na ni čekala noční můra černých třásní. A potom se vrátila ke Klarise. Klarisa a Exis se hádaly. A potom Exis foukla rudý prach a Klarisa... zemřela. Zemřela! Poslední, co se jí vybavilo, byla Exis třímající stříbrný cedník. Trochu ti prosijeme paměť…
V panice začala zrychleně dýchat. Světla kolem ní těkala, až viděla jenom modrou mlhu. Nevěděla, jak z ní ven, nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Chtěla, aby to skončilo, chtěla křičet, ale ztratila hlas.
Něco ji zachytilo a táhlo pryč.
„Ššššš, to bude dobré,“ říkal kdosi, hlasem drsným jako listí na podzim. „Opřete se o mě, slečno. Jenom dýchejte.“
Z mlhy se vylouply obrysy zdí a sloupů stoupajících ke klenutému stropu.
„Podívejte se na sebe,“ naváděl ji ten uklidňující hlas. „Už se poznáváte? Už víte, kde jste?“
Z barevných skvrn se poskládal obraz.
Spatřila osobu, která se třásla jako v posledním tažení. Ze všech sil se zády opírala o muže, který ji přidržoval. Uvědomila si, že zírá na sebe – že vidí svůj odraz v zrcadle. Její tvář byla šedá. Rty měla bílé, jako kdyby v nich nebyla žádná krev. Její vlasy byly jeden velký chaos. Trochu se vyděsila, když viděla tu strašně vypadající tuniku, kterou měla na sobě. A ty hrozné kamaše…
Muž, co svíral její ramena a tiskl její záda ke svému hrudníku, byl vyšší než ona. Bradu měl nad jejím temenem. Jeho oči, žluté s nádechem dozelena, připomínaly čerstvě rašící svízel. Jeho vlasy barvy měsíční záře byly hladce stažené do ohonu v týle. Měl pevná krásně formovaná ústa, ostré rysy a vysoko posazené lícní kosti. Podle širokých ramen by se mohlo zdát, že tu pracuje jako vyhazovač. Ale podle přezíravé grimasy na obyčejného vyhazovače nevypadal.
Viola od něj nedokázala odpoutat pohled. Všechno na něm bylo přehnané – byl až příliš nádherný. Působil nadmíru sebevědomě, nadměrně elegantně, a především dravě. Přesně takový byl. Arogance ho obklopovala jako neviditelný plášť.
Uslyšela hudbu a smích z herny. Rozeznala chodbu se zrcadly směřující k toaletám. S rostoucí naléhavostí zaznamenala tíži na svých ramenou a ošila se.
„Vaši přátelé jsou zabraní do hry,“ řekl ten chlap. Podíval se směrem k sálu. „Ani si nevšimli, že jste měla potíže.“
„Avyjsssstekdo?“ zablekotala. Čelisti měla jako z kamene a jazyk jako ze dřeva.
Udiveně nakrčil obočí. „Neměli by vás nechávat bez dozoru,“ zabručel. Působil rozpačitě a poněkud znechuceně. „Teď vás pustím, ano?“
„Tooobbbychrrráda,“ vypravila ze sebe. Chtěla mu říct, že by byla ráda, kdyby ji pustil, ale povedlo se jí ze sebe vypravit jen nesrozumitelné blábolení. Připadala si hloupá a nemotorná. Ten chlap, podle toho, jak se tvářil, si to myslel taky.
Sundal z ní ruce, odstoupil a bez dalšího slova zmizel.
***
Vrátila se k dohomonovému stolu. Cizinec měl pravdu. Kamarádi neměli ani tušení, co se jí v kaleidoskopu stalo. Zapojila se do dalšího kola hry, ale klidně by místo sebe mohla nastrčit poštovního fantóma, tak mizerně jí to šlo. Konečně chápala, proč se cítila tak divně, když jí Exis kondolovala, tehdy v Dražebním paláci. Ta mrcha! Myslela na Hlubinu vědomí a na ty modré blesky a na shrbené postavy. Byl mezi nimi Grenedon? Co to bylo za místo? Kde ho má hledat?
***
Trocha konspirace ve Městě bláznů
Otta se opíral o strom v parku a sledoval Violu a její spolužáky, jak vycházejí z baru. Nebe už bledlo. Na chodníku otevřeli zeleně rámovaný portál, nasměrovaný nejspíš na střechu toho bredeonského hotelu. Dětičky se spořádaně vracejí ve vlastních stopách…
Setkání s princeznou měl za sebou. Jeho pochybnosti ohledně úspěšnosti této mise se ještě prohloubily. Exis sice říkala, že je ta holka slabá na duchu, ale vážně nečekal, že to bude tak hrozné. Pomalu se z toho otřesu vzpamatovával a přehodnocoval vše, nač se během posledních týdnů připravoval.
Před dvěma měsíci se stal Ttumorem Sevinielem, certifikovaným sběračem dat pro novelizaci Sarvonovy encyklopedie. Identita encyklopedisty je pro tebe jako stvořená, rozplývala se Exis. A pro Sarvonovu nadaci pracuje Violin bratr, princ Grewin. Pro encyklopedisty v zácviku pořádá Nadace pravidelná kolokvia, a Grewin na nich přednáší. Kdyby se ti podařilo ho zaujmout, dostaneš se k Viole právě přes něj. Další možností jsou její přátelé z dětství: robustuanský důstojník Ewyr Wonoden a subreta bredeonské opery Ananda ab Trsuah. A další na řadě jsou spolužáci z lycea: Wanda Sebassová, Jared Henrex z Henrexu, Lar –Devi z Brusedey, Patrik Sana-Ton z Bredeonu.
Ottovou potažmo Ttumorovou specializací se staly staré chladné zbraně a písemnosti o vojenské technice. Poctivě složil vstupní testy, na které se ostatní adepti připravují několik let. Ihned hladce zapadl do pracovního koloběhu nadace. Protože tím oborem žil celá staletí, věděl, do kterého archívu sáhnout. Během několika dní nashromáždil informace, které by průměrný encyklopedista sháněl věky. Zpracoval a předložil tři návrhy k doplnění, z nichž ten poslední, týkající se upřesnění průběhu Bet-daranské krize, doložený podklady ze zazděného archívu brussedeanského ministerstva války, vyvolal zájem služebně starších kolegů. Tímto způsobem se Otta nenásilně seznámil s Grewinem Robustuanským. Bratr chudinky princezny a toho nešťastného alchymisty byl ukecaný, srdečný, a na rozdíl od svých mladších sourozenců, i velice chytrý. Za jiných okolností by se Otta rád stal jeho přítelem.
Zatímco si zvykal na novou identitu, zadala matka svým donašečům jednoduchý úkol: sledovat a nahlásit cokoliv, týkající se studentů Senedina lycea a jejich příbuzenstva. Díky tomu se dozvěděla o tajném mejdanu, a poslala Ottovi poštovního fantóma. Přerušil seminář o bitevních strategiích, a přesunul se sem, aby si princeznu blíže prohlédl.
Hernu U Divouse dobře znal. Kdysi se tu scházel s Kherem. Od té doby uplynulo téměř dvě stě let, ale prsatá barmanka vypadala pořád stejně. Naštěstí Ottu nepoznala, a nebylo divu. Místo odraného svrchníku z vojenského výprodeje měl na sobě decentní temně modré sako, o kterém Jasen řekl, že je sportovního střihu, a luxusní košili ze vzácných pavoučích vláken. Nesmrtelných kalhot z baziliščí kůže se sice nevzdal, ale po očistné lázni v bet-daranském bentosu, vypadaly jako nové.
Všetečná barmanka z Otty průběžně tahala informace, a přesně tak mu to vyhovovalo. Jo, líbí se mi tady. Ano, máte pravdu, má rodina pochází z Bredeonu, ale já vyrůstal na Ferbuu. Ne, nehledám. Vůbec neplánuju se usadit. No jasně že kvůli práci. Moje práce? No přece… Servíroval ty špeky po kouscích, protože kdyby vyžvanil všechno naráz, jeho atraktivita by poklesla. Takto měl téměř jistotu, že barmanka o něm bude vyprávět dalším štamgastům. A přesně to potřeboval. Etablovat se.
Usazený ve stínech, téměř u konce barového pultu, konečně zaznamenal příchod frekventantů Senedina lycea. Byli hluční a rozjívení, přesně jak to u studentů o prázdninách bývá. Nedalo příliš práce mezi nimi rozpoznat Violu, protože si předtím prostudoval její portréty ze společenských rubrik bulvárních časopisů. Robustuanská královská rodina se o publicitu příliš nestarala, proto těch fotek nebylo mnoho a nebyly příliš ostré. Otta očekával přiměřeně elegantní princeznu, obklopenou hejnem komorných a strážců, jak ušlechtile konverzuje s vrstevníky, kteří budou dozajista rovněž obklopeni pomocným personálem. Jenže ta rozjívená děcka, budoucí výkvět Metaprostoru, nechala veškeré služebnictvo doma. To jsou mi ale způsoby!
Viola Robustuanská působila tak obyčejně, že v porovnání s vrstevnicemi vypadala jako jejich služka. Její vzhled a způsoby Ottu mátly. S nenalíčenou tváří, bez ozdob a šperků, s útlými ramínky a sotva tvarovanými boky se zdála mnohem mladší než na snímcích z oficiálních portrétů. Otta si všímal, jak mluví s kamarádkami a jak usilovně se snaží nevyčnívat. Zdálo se, že je duchem mimo. Buď hleděla do prázdna, nebo se vyplašeně rozhlížela. Zřejmě je opravdu mentálně poškozená. Že by následek výletu do trezoru? Pamatoval si, jak se démonům líbil její strach. Jak dychtili po masu a krvi. Podařilo se jí utéct, ale ten zážitek ji evidentně poznamenal. Byla u toho, když Exis zabila Klarisu. A kúra s Tiařiným sítkem jí taky nepřidala. Spolužáci ji tolerují, protože Robustua je členem Čtyřdohody, a její otec má styky. Ale ten quosiban, kterého její otec najal, nemohl být její milenec. Spíš ošetřovatel. Je to od rodiny nezodpovědnost, že ji pouštějí ven bez dozoru.
Otta si byl jistý, že tuto nervově labilní osůbku se mu oblbovat ani svádět nepodaří. Bylo by to stejné, jako kdyby se pokoušel vysvětlit Šeraně, jak funguje fivariová turbína. Vždyť by byl směšný!
Soustředění na Violu vyburcovalo jeho démony. Moc dobře věděli, že musejí zůstat za rozhraním. Ale to jim nebránilo sledovat svět Ottovýma očima a ušima. Jejich mumlání a hašteření neslyšel nikdo jiný než právě on.
Ha! Tatáž svačinka, co nás zahnala jinádím pláštěm.
Tak to je ona? To je ta princezna? Pořád taková bledá a nanicovatá.
Potom se ta bledá a nanicovatá princezna oddělila od společnosti, a jako očarovaná se prodírala mezi opilou verbeží k parketu. Vstoupila do kaleidoskopu s tak urputným výrazem, jako kdyby ho chtěla vyhodit do povětří. Otta si nervózně poposedl. Co ta malá tropí? A její kamarádi? Ani nepostřehli, že se vytratila.
Ale vedla si docela dobře. Napřed si z bludiček utkala rudý šál. Musela ten vzor někde vidět, protože byl opravdu efektní. Možná si vzala mustr ze Senediných záclon. Jakmile se do toho šálu zahalila, což vypadalo nádherně, dostala nějaký záchvat a začala strukturu cupovat na cáry. Načež vyměnila rudé aranžmá za modré svítící lano a nechala se jím ovíjet. Houpala se v hladkých ladných smyčkách. V té chvíli Otta málem uvěřil, že to s tím postižením nebude tak horké.
Potom se její tvář z ničeho nic zkroutila do bolestné masky, a její tělo se roztřáslo, jako kdyby do ní vpustili elektrický proud. Několikrát se přetočila ve vzduchu, až ustrnula v poloze hlavou dolů. Třásla se a zvolna klesala. Okraje její tuniky se shrnuly, visely jí přes obličej, zatímco ploché bříško zůstalo odhalené všem na očích. Hubené nohy v nakrabacených šedých tenkých kamaších, obuté v robustních a sešlapaných botách se klátily ve vzduchu. Nevypadalo to pěkně a už vůbec ne důstojně.
Zatím si jejího stavu nikdo nevšiml, protože se vznášela v reji ostatních tanečníků a jejich světelných výtvorů. Otta čekal, že některý ze spolužáků diskrétně zasáhne, ale ti tupci se ke kaleidoskopu ani nepodívali. A princezna s hlavou dolů a nohama nahoru sebou dál křečovitě házela.
Ani si neuvědomoval, co dělá, když se dal do pohybu. Prolnul se do válce, odrazil se od země, objal podivínku kolem pasu, přehodil si ji přes rameno a vytáhl ji ven. Byl rychlý a ona byla tak dezorientovaná, že to snad ani nezaznamenala. Nezúčastněnému pozorovateli mohly jejich manévry připadat jako přátelské pošťuchování. Přenesl ji do chodby a postavil u zrcadel. Raději ji držel, aby nespadla. Mluvil na ni pomalu a pečlivě artikuloval, aby mu při svém postižení porozuměla.
Vytřeštila oči na svůj odraz, a pak cosi zadrmolila jazykem, který Otta nikdy neslyšel, a že jich znal hodně.
Ottu napadlo, že její bratr, ten alchymista, možná nepřišel o rozum vlivem Zmatečníku. Nejspíš byl stejně duševně zaostalý jako jeho sestra. Nesmrtelní netrpí nemocemi těla, ovšem nemoci ducha se jim nevyhýbají. A nejděsivější na tom je, že u bohů se šílenství projevuje nárazově. Na první pohled vypadají normálně, slušně pozdraví, chvíli lamentují o počasí, ale potom dostanou záchvat a vyhladí celé město. Z historie jsou známy četné příklady. Prvotní krenevský bůh z Tenerisu vyhnal své potomky proti sahíjinům, jejichž armáda byla desetkrát silnější, než byla ta jeho. Nebo Šavira z Brusedey, která dělala tak dlouho pokusy s tvůrčí magií, až z toho vyvanula. Anebo vahanští pra-bohové, co přivedli na svět divokého Dwu-nakhara. Je dost dobře možné, že ten Violin bratr byl geniální alchymista a nebezpečný šílenec současně.
Otta princeznu dál nenápadně sledoval. Viděl, jak se po fiasku v kaleidoskopu vrátila k vrstevníkům a zapojila se do hraní dohomonu. Evidentně jí to moc nešlo. Zapamatovat si pořadí karet bylo zjevně nad její síly. Ulevilo se mu, když studenti dohráli, dopili, a zamířili k východu. Byl z toho setkání v rozpacích. Původně byl odhodlaný na princeznu zapůsobit skrze svou novou úctyhodnou profesi, ale teď se obával, že ta malá není dostatečně mentálně na výši, aby to vůbec dokázala ocenit.
A přitom to vypadalo tak nadějně.
Po dnešku si nedokázal představit, jakým způsobem se do Klarisina archívu dostane. Kdyby nebyl tolik nadšený ze své přechodné svobody, hned teď by šel za Exis. Řekl by jí, že skrze princeznu ty diáře nezíská. Rodiče ji nechávají „studovat“, aby zachovali dekorum, ale těžko ji pouštějí do archívu plného nebezpečných artefaktů. Nebo jsou stejně praštění jako jejich dcera? Asi bude nejlepší to zjistit.
Jedno totiž věděl zcela jistě. Udělá cokoliv, aby Sarvonovy diáře dostal a zničil. Matce řekne, že v archívu nebyly originály, ale jenom kopie. Vyrobí pro ni napodobeniny. Exis se v nich bude hrabat celé roky, ale návod na Zmatečník nenajde, protože tam žádný nebude.
Měl to vymyšlené pěkně, ale princeznino postižení mu udělalo čáru přes rozpočet. A tři všeteční draveni, sledující každý jeho krok, mu to neusnadní. Nesmějí poznat, že dělá něco jiného než to, co se po něm chce. Ještě že do jeho myšlenek se nedostanou. Nezbývá, než je pravidelně krmit, aby byli spokojení a rozptýlení.
***
