Sarvonův odkaz - 21. kapitola: Viola není blázen

19.02.2026 09:48

Přitáhla si jeden z papírů a něco na něj naškrábala. Přistrčila ho k Ottovi. Stálo tam: Musím s vámi mluvit o samotě. Prosím.

Otta se kolem sebe teatrálně rozhlédl, aby tím naznačil, že kromě nich v pokoji už nikdo jiný není.

Zavrtěla hlavou a zatvářila se jako agent s posláním.

Dovtípil se, že tu mají nějaký odposlouchávací systém, a on by s tím měl v budoucnu počítat. „To vlastně není špatný nápad, princezno,“ řekl uznale. „K pochopení zvláštností toho zápisu napomůže demonstrace názorným příkladem. Jak asi víte, staří netrebové se často inspirovali přírodními jevy.“

Šťastně si vydechla. Znovu přiložila prst ke rtům, vzala Ottu za ruku a táhla ho ke dveřím. Dusala palácovými chodbami a on za ní povlával, jak poštovní čmelák na provázku. Nejspíš vypadal vyděšeně, protože gardistům, které míjeli, cukaly koutky.

***

Viola prosvištěla nádvořím, proběhla protilehlým křídlem a vedla Ottu kolem hospodářských budov, až se zastavila u výběhu pro koně. K jeho údivu prolezla kůlovou ohradou a naznačila mu, že ji má následovat. Širokým obloukem obešla stádečko klisen s hříbaty, a pokračovala ke skupině stromů rostoucích ve středu pozemku.   

 

Otta ji s brbláním následoval a pečlivě se vyhýbal koňským koblihám. Když byli oba ve stínu velkého ořešáku, už to nevydržel a řekl: „Máte nějaký důvod, proč jsme právě tady?“

Opřela se o kmen a přikývla. „Toto je jedno z mála míst, která nejsou odposlouchávána.“

Co asi používají? Magii nebo techniku? „Chcete mi říct něco, co nesnese svědky?“

Zatvářila se zarputile. „Asi jste se domyslel, že s tím zadáním jsem lhala. Omlouvám se. Potřebovala jsem záminku, abych vás získala. Přísahám, že mám zatraceně vážné důvody ty texty prozkoumat. A nemůžu o tom s nikým z rodiny mluvit, protože bych tím zpustila… zemětřesení.“

Otta už vytušil, že texty pocházejí ze Sarvonových diářů. Ale jak se princezna dopídila, že jsou důležité? Snad není tak šílená, aby hledala návod na Zmatečník? Další důvod zničit ty diáře dřív, než bude pozdě.

To znamená, že on je vlastně v dobrý čas na dobrém místě. Připomněl si, že hraje ambiciózního encyklopedistu. Měl by se tvářit rozhořčeně. Měl by si postěžovat, že princezna plýtvá jeho časem. Ale bude natolik zvědavý, aby se nechal přesvědčit a využít. Nadechl se, a řekl: „Jaké vážné důvody? A proč o nich nemůžete říct rodině? Jistě chápete, že pokud jde o něco nelegálního, tak…“

„Ty texty pocházejí z deníků encyklopedisty Sarvona,“ přerušila ho. „Patřily mé babičce, emeritní královně Klarise. Informace v nich mě mohou dovést k mému bratrovi. Grenedon studoval alchymii. Slehla se po něm zem v souvislosti se zkázou Seveneku. Vyrojily se různé fámy. Asi jste o tom slyšel.“

Otta jí nemohl říct, že tou dobou bručel v pokladnici, a žádné fámy se k němu nedostaly. Tak jenom přikývnul.

Bojovně vystrčila bradu. „Jsem přesvědčená, že Grenedon nic špatného neudělal. Možná se kamarádil s nesprávnými osobami. Možná se nechal napálit. Odstranili ho, protože věděl příliš, ale nezabili ho, protože, víte, zabít někoho z naší rodiny je… nesnadné. A co se týká těch textů, mám důvod se domnívat, že předtím, než zmizel, s nimi pracoval.  Nedávno je ode mě někdo chtěl koupit. Šlo o jednu z osob, s kterými se bratr stýkal předtím, než zmizel.“

Otta se snadno dovtípil, že tou osobou byl Van-Dis. „Ale to ještě nevysvětluje,“ hrál dál, „proč to nechcete říct své rodině. Váš otec je exponentem Čtyřdohody a bývalým agentem Aliance. On je přece vysoce kompetentní něco takového vyřešit.“

Co to říkáš? Máme to na dosah. Proč to kazíš? rozčilovali se draveni. Byli ve svém živlu. Sledovali počínání svého nositele jako v divadelní představení.

Tiše, okřikl je. Potřebuju získat její důvěru. Dělám obstrukce, aby uvěřila, že jsem mravně na výši. Když mi uvěří teď, bude mi věřit napořád!

Princezna utrhla list z větve a žmoulala ho mezi prsty. Zjevně si nebyla jistá, co všechno může prozradit. Otta oceňoval, jak šikovně si dala ty informace dohromady. Mlčky čekal. Chtěl vědět, co všechno ví. Potřeboval ji dostat do situace, kdy hodí pochybnosti o jeho důvěryhodnosti úplně za hlavu.

„Krátce předtím, než byla babička zavražděna,“ řekla, „mě vzala k jedné známé. 

Ta osoba patří k významným prominentům Metaprostoru. Vlastnila Hlubinu věčnosti. Babička chtěla, abych se do Hlubiny podívala, a hledala stopy Grenedonovy paměti. Udělala to bez vědomí rodičů. Něco jsem tam viděla, ale bylo to tak cizí, že jsem to nedokázala zpracovat. Když jsem se pokusila dostat blíž, odmrštilo mě to do tmy…“

„Promiňte,“ zavrčel, „ale jak jste byla tehdy stará?“

„Bylo mi čtrnáct.“

„To bylo od vaší babičky, při vší úctě, nesmírně… nezodpovědné.“

„Je pozdě ji odsuzovat, protože je mrtvá,“ odpověděla. „Jedenáct let jsem si nedokázala vybavit vůbec nic. Až když jsem se dostala do kaleidoskopu. Však víte. U Divouse. Tehdy jsem si na tu událost s Hlubinou paměti vzpomněla. Vybavilo se mi modré světlo a postavy klečící v kruhu. A modré blesky. Jedno vím určitě. Souviselo to s Grenedonem.“

Ottu polila hrůza. Modré blesky? Viděla Síň Snovačů v jeskyni pod Floenovým sídlem, která je proti rušení chráněná nulovým polem. Ovšemže ji odmrštilo. Nejspíš do nějaké přísvětní dimenze, kterou tím vpádem sama vytvořila. Nemusela se z té „tmy“ nikdy vrátit.

„Nikomu jste nic neřekla? Proč?“

Pokrčila rameny. „Asi za to může ta hrůza, co jsem ve tmě zažila. Něco se ve mně zaseklo. Když se na to dívám zpětně, mám pocit, že bych o tom nedokázala promluvit, ani kdybych si na to pamatovala.“

Otta ji v duchu pochválil, že je natolik obezřetná, že neprozrazuje cizímu chlapovi úplnou pravdu. Neřekla ani jméno té „známé“. A nechala si pro sebe, že na vlastní oči viděla, jak ona „známá“ Klarisu otrávila, a potom jí samotné vybílila paměť. A vzápětí se sám sobě podivil, že nad tím uvažuje právě takto.

„Jestliže to rodičům přiznám,“ pokračovala Viola, „půjdou po krku té babiččině známé. Vyvolají skandál, možná dokonce válku. Bezpečně vím, že ta známá, byť ji babička podezírala, o bratrově současném pobytu nic neví. Kdyby se to celé rozvířilo, jenom bychom vyplašili toho, kdo skutečně Grenedona vězní. Mimo jiné by rodiče začali vyvádět kvůli mému bezpečí. Nejspíš by mě zahrabali do skleníkového kompostu, aby mě udrželi v bezpečí. Proto si, alespoň prozatím, tu záležitost s Hlubinou nechávám pro sebe. Nechci dávat rodičům naději, která se zhroutí. Už se kvůli Grenedonovi natrápili dost. Jde mi o ty deníky. Jejich obsah se zmizením Grenedona souvisí. Proto je potřebuji přeložit.“ Úpěnlivě se na něho podívala. „A vy jste moje jediná naděje.“

„Obávám se, že vám nemůžu být nápomocný,“ řekl škrobeně. „Zavázal jsem se Nadaci na dvacet let. Kdybych se zapletl do politického skandálu…“

Odhodila rozdrcený ořešákový list a řekla: „Do ničeho se nezapletete. Chci od vás jenom ten překlad. Otec vám zaplatí. Kdyby to pomohlo najít Grenedona, budeme vám vděční do konce života. Celá naše rodina. Grewin zmínil, že jste u Nadace vycházející hvězda. Je veřejným tajemstvím, že ty nejlepší encyklopedisty si vyzobává Aliance. Neříkejte, že byste k nim nechtěl. Slibuju, že se postarám, aby vám otec umetl cestičku.“ Svezla se podél kmenu na zem, objala si kolena a vyčerpaně vydechla. „Pochopte, jsem do toho zapletená už jedenáct let. Musím prostě zjistit, co se s bratrem stalo.“  

Vzhlédla k němu tak zoufale, jako kdyby ten Zmatečník umíchala ona. Otta cítil, jak se jeho nedobytná ochranná krusta zvolna rozpouští. V žilách mu zabublal vztek na starou královnu, že tu malou do toho svrabu vůbec zatáhla. Takové svinstvo.

Jak si jenom mohl myslet, že Viola je zpovykaná fiflena? Ztřeštěná semetrika? Mentálně postižená? S Hlubinou zažila jedno trauma, v pokladnici s jeho přispěním to druhé, a když Exis zamordovala Klarisu, třetí. A k tomu ta vymazaná a znovu obnovená paměť. To by složilo i quosibana. V jejím podvědomí panuje jeden velký zmatek. Potřebuje ochránit zejména před netvory jako je on, a jako jsou draveni. Taková ironie.

Došel k závěru, že nastal pravý čas ke kapitulaci. Dřepnul si k ní, a překryl její malé ruce svou velkou dlaní. „Tak dobře, Výsosti,“ zabručel. „Pomůžu vám. Ale potřebuji originální texty. Ty přepisy, které jste nasmolila na koleni, nestojí za nic. Ledaže byste se chtěla naučit kvalidukty, což by nám zabralo několik let.“

Křehce se usmála. „Uděláme to takhle: Budu vám nosit vždycky několik listů, a…“

„Nevěříte mi?“ podivil se. „Trochu pozdě, ne? Mohl bych hned teď naklusat k vašemu otci a všechno mu vyžvanit. Pokud jste hned uvěřila, že to neudělám, nechápu, proč mi nemůžete vysvětlit i ten zbytek. A ano, bylo to od vás lehkomyslné, svěřovat se cizímu chlapovi, kterého znáte dva dny a ještě letmo.“  

„Otci se líbíte,“ zabručela. „Vzal vás do zbrojnice.“

„Spoléháte na jeho intuici?“ uchechtl se. „Nemyslím, že se mu líbím. Byl jenom zvědavý. O vašem otci se šušká, že je zakuklený prorok. Ale já na proroky nevěřím.“

Nesouhlasně potřásla hlavou. „Věřte si, čemu chcete. Jenom mi přeložte ty deníky.“ Poraženě si odfrkla. „Každý den vám přinesu několik stránek. Vy je přeložíte a já si je zase odnesu. Nemůžu vám to dát k dispozici v jednom kuse. Na to jsou ty materiály příliš… nebezpečné.“

„Nevím, jestli mám být pyšný, že jste se mi svěřila, nebo jestli se mám urazit, že pochybujete o mé loajalitě, ale budiž. Jdeme do toho.“

***

Vydali se na zpáteční cestu. Když podlézali ohradu, po cestě mezi živými ploty jim kráčel v ústrety voják v uniformě stíhačů a tvářil se napruženě.

Princezna se na něj usmála. „Ewyre, děje se něco?“

„To řekněte vy mě, Výsosti,“ pronesl upjatě. „Měl jsem za to, že pracujete na závěrečné práci. A pak se na strážnici doslechnu, že jste vyrazila do terénu. Co sakra pohledáváte v koňském výběhu, stranou od všeho?“ Podíval se vražedně na Ottu. „Jestli váš konzultant potřeboval na vzduch, je tady spousta míst, která jsou veřejně dostupná a bezpečná.“

Sejmi ho, zasyčeli trojhlasně draveni.    

Dřív, než stačila princezna zareagovat, Otta se uklonil. „Ttumor Seviniel. Ještě jsem neměl tu čest, pane…“

„Ewyr Kher Wonoden,“ vyštěkl oslovený. „Major stíhací letky Jejího Veličenstva.“

„Takže tě povýšili?“ zvolala nadšeně Viola. „Moc gratuluju!“

Dej panákovi do nosu, ponoukali draveni. Nebo mu ten frňák rovnou urvi!

Otta zastříhal ušima. „Váš dědeček byl generál Kher z Dervosu? Impozantní osobnost.“

Ewyr se podíval nejdříve na Violu a pak na Ottu, a prkenně přikývnul. „Slyšel jsem, že se kromě jazyků zabýváte i vojenskou historií. Zdá se, doktore, že váš záběr je opravdu široký. Možná více, než je pro vás zdrávo.“

Naparuje se jak děcko, co dostalo nový dřevěný meč!

Otta se na vojáka bezelstně usmál. „Děkuji za vaši starost, majore. Já si zase myslím, že vaše zařazení u stíhačů je docela příhodné. Nuže, víte, co jsou to kvalidukty?“

„Ne,“ odsekl tázaný.

„To jsou takové mezery uprostřed slov. Staří Netrebové si jimi zjednodušovali zápis. Frekvence užití kvaliduktů je odvozena od různých typů koňského kroku. K jejich zapamatování pomáhá nacvičit si rytmus kroku, klusu, cvalu a trysku. Abychom si to názorně předvedli, šli jsme se podívat sem.“

***

Vraceli se do paláce. Ewyr zaraženě koulel očima. Otta decentně mlčel, zatímco draveni ukrytí za rozhraním podrážděně svolávali na majorovu hlavu hromy blesky. Viola štěbetala nesmysly, aby to trapné ticho nějak vyplnila. Mezi ohradou a sklady se Ottovi naskytl pěkný výhled na zámecký park. 

Rozsáhlé plochy brázdily různě vysoké zelené ploty. Jejich zelené hřbety se vinuly podél pěšin i mezi stromy, na trávnících lemovaly květinové záhony, zasahovaly i mezi hospodářské budovy a určitě souvisely se zelení z těsné blízkosti paláce. V místě, kde křížily cestu, byly křoviny tak vysoké, že se jejich koruny nad cestou dotýkaly a splétaly. Všechny linie byly vzájemně propojené do promyšlených obrazců. Z ptačí perspektivy to určitě vypadalo kouzelně a nejspíš to kouzelné i bylo.  

***