Sarvonův odkaz - 20. kapitola: První kolokvium

18.02.2026 09:38

Řekni jí, že je pěkná! Řekni jí, že se nám líbí! skandovali hladovci v Ottově hlavě.

„Jsme domluveni,“ přisvědčila.

Lehce se jí uklonil. „Přeji pěkný zbytek odpoledne, Výsosti.“ 

Otočil se a šel. Z pomalé chůze přešel téměř do běhu.

Měli jsme se jí věnovat víc! Měli jsme se víc usmívat! Měli jsme jí říct, že se nám líbí, jak je čerstvá a voňavá, jak rychle jí tepe horká krev v žilách!   

Zatímco mu repetili v hlavě, jeho vlastní myšlenky byly jeden velký binec. Jasně že je princezna pěkná. Teď když s ní promluvil, musel uznat, že je nádherná. A určitě není blázen, alespoň ne trvale. Možná má jenom takové výpadky. A určitě má něco za lubem, protože se chovala, jako kdyby něco skrývala. A nejspíš to nebude ten trapas u Divouse.

Vrátil se k velkolepému pavilonu zimní zahrady, který přiléhal k jednomu z křídel paláce. Skrze prosklené stěny zahlédl, že hudební prezentace před chvílí skončila. Dovnitř se mu ještě nechtělo. Přešel k okrasné suché zídce u bylinkové zahrádky, usadil se do vyhřáté trávy a sledoval trojici krásných zelenovlasých běsích zahradnic v maceškovém záhonu. Uštipovaly odkvetlé květy žlutých, fialových, modrých a růžových macešek, lehkým kouzlem čechraly listové růžice sazenic a hezky se u toho smály.

Čerstvé horké maso kořeněné magií, ozval se jeden z hladovců.

Taky mám hlad, dodal ten druhý.

Hezky si je rozdělíme, přitvrdil ten třetí.

Huš vy, zpražil je Otta. Naštěstí věděl, že to jenom zkoušejí. Byl by se na zahradnice vydržel dívat až do večera, když démoni varovně zasyčeli. Otočil se a uviděl Ladena, přicházejícího od skleníků. Kavanský muzikolog měl hubu roztaženou v žoviálním úsměvu. Trochu se potácel, což dokazovalo, že přebral. Aby získal stabilitu, chytil Ottu za rameno.

Draveni těsně pod povrchem se podrážděně vzepjali.

 

 

„Zdravím, kolego,“ zahalekal kavanec. „Prozradíte mi, jak to děláte?“

Otta vstal, chytil chlapa za paži a pohotově ho usadil na zídku. „Nevím, o čem mluvíte, kolego.“  

Laden se trochu zakymácel a houkl: „To, jak šikovně jste si vyjednal prodloužení pobytu na jednom z nejprestižnějších dvorů. A ještě se budete denně vídat s korunní princeznou. Vy bredeonci máte na takové věci talent.“

Zatímco draveni nehlasně ječeli, aby otrapovi jednu ubalil, Otta sevřel ruce do pěstí a zůstal v klidu. Násilí by totiž nesedělo k roli ambiciózního teoretika v oboru starých zbraní. Kdyby proti kavanci vystartoval, démoni by se urvali z řetězu. Ne, musí reagovat vyhýbavě a smířlivě. „Vlastně pocházím z Ferbua,“ řekl škrobeně.

„Ferbuo!“ vybafnul kavanec. „To je přece koncentrovaný Bredeon. Jeden ewoui snob vedle druhého! Možná by bylo lepší říct: Jeden lovec věna vedle druhého! Řekněte mi, kolego, je vaše krev dostatečně silná, abyste si mohl dělat naděje?“

„Trpíte falešnými představami,“ procedil skrze zuby Otta. Napadlo ho, že ten chlápek je ze stejného těsta jako byla nebožka Newinetta, císařovna Orkenská. Cpe se někam, kam nepatří. Chce si vydupat respekt, na který nemá.

„Princů je tu jak nastláno,“ blábolil dál nosatec a zapadlá očka mu zaníceně plála, „ale princezna jenom jedna, vy filuto.“ 

Dej mu do nosu! skandovali trojhlasně draveni.

Otta je ignoroval a řekl: „Přestaňte s pitím, jinak se do večera dočista ztrapníte.“

 

+++

Bez dalšího komentáře vstal a šel směrem k paláci. Napadlo ho zajít do kanceláře a vyjednat si přístup do knihovny. Zaklepal na dveře královniny tajemnice a vešel dovnitř. Uviděl dvě dámy sklánějící se nad rostlinou s útlým kmínkem a kulovitě sestříhanou korunou, zasazenou v keramickém kořenáči. Květináč byl položený na hromadě papírů, uprostřed pracovního stolu. Z toho se dalo usoudit, že ho tam někdo položil těsně před chvílí. Dámy mezi sebou šeptem diskutovaly, a tvářily se velice vážně. Ta první byla tajemnice Tahara, ve druhé poznal radní Sijanu, se kterou se potkal na obědě. Otta si pomyslel, že tu rostlinu asi napadl nějaký škůdce, a ony řeší nápravná opatření. Tady na Robustue by to nebylo nic divného.

„Omlouvám se, dámy,“ řekl. „Přijdu později.“

Teprve tehdy ho ty dvě vzaly na vědomí. „Doktore Seviniele!“ zaševelila Tahara. „Právě jsme o vás mluvily. Jenom pěkně zůstaňte a řekněte nám, co si přejete.“

Taharu Ottovi představil Grewin na Květinovém plese. Byla to éterická vrásčitá dáma v krajkovém kaftanu. Sloužila nejen současné královně, ale i dvěma předchozím, tudíž byla stará i na robustuanské poměry. Nejspíš proto se dívala na svět smířlivým zasněným pohledem. Jakmile ale přišla řada na její úřad, ožívala jako květina v dešti a proháněla úředníky jako na chrty na závodišti.

Sijana mezitím uchopila květináč ve snaze ho sundat z Tahařina stolu. Otta přiskočil a ujal se toho sám. Položil kytku na zem pod okno, kam mu Sijana ukázala. Tato radní s hlasem jako břitva a pichlavýma očima působila vedle Tahary nezvykle moderně. Oblékala se do zelené tuniky a kalhot, a s vlasy stočenými v praktickém drdolu připomínala měsíční tenerisskou bohyni Senedu. Na první pohled dělala dojem líté dračice, ale říkalo se o ní, že sbírá brouky. Otta z vlastní zkušenosti věděl, že osoby holdující nějaké zájmové činnosti nemívají tolik energie na antipatie vůči ostatním, ba naopak, sympatizují s osobami podobně ujetými. Sijana toho byla živým důkazem, neboť se navzdory přísnému výrazu chovala velmi vlídně.

Jakmile byl květináč na podlaze, přednesl Otta žádost ohledně přístupu do knihovny. Obě dámy ho svorně ujistily, že pro něj, jakožto encyklopedistu, žádná omezení neplatí. Náš knihovník, magistr Radix, vám ochotně najde všechno, oč požádáte, řekla Tahara. Stačí, když povíte, že vás posílám já. A já se zase postarám, dodala Sijana, aby vám do knihovny i do čítárny nosili svačiny. To je za normálních okolností zakázané. Ale ve vašem případě uděláme výjimku. Nechceme přece, aby nám tu takový dobře vychovaný hoch umřel hlady.

Otta byl z laskavosti obou dam poněkud zmatený. Zkušenost ho poučila, že pokud se k němu někdo bez zjevných důvodů chová příliš vlídně, vždycky je za tím lumpárna. Až na to, že Tahara ani Sijana k tomu neměly důvod, o kterém by věděl. Možná to souvisí s tou rostlinou. Když je Otta nad ní uviděl, chovaly se, jako kdyby je přistihl při něčem nekalém.

***

Zbytek dne se poflakoval v knihovně. Knihovník, stromista tak starý, že zažil příchod předků na Robustuu, se vyptával na preferovaná témata, a následně Ottu zavalil knihami o válečných strategiích a bitvách. Ottovi imponovalo, že starý pán nedělal skrupule a předváděl se světu ve své rostlinné formě, s tělem spleteným z větví a s pletí, která připomínající drsnou stromovou kůru.

Listoval v knihách, které mu stromista přinášel, a ještě si užíval koláčků a čaje, které poslala radní Sijana. Když se mu dostal do rukou svazek nazvaný Zápisky z bitvy o Lennion od Krepena Arci-Jeena, uklouzla mu ze rtů nadávka, čímž přilákal knihovníkovu zvědavost.

„Takže Krepenovo pojetí Lenionské intervence se vám nelíbí, doktore?“

Otta knihu zavřel a křivě se na stromistu usmál. „Autor zjevně nepochopil, oč tehdy na Lennionu šlo. Tvrdí, že Vahanci obsadili Lennion jen tak, zčista jasna. Vůbec nezmiňuje, že dervosská královna Assi-Siona padesát let předtím satelit Lennion přislíbila Vahancům výměnou za dodávku nových stíhaček, a pak na to příhodně zapomněla. Naštěstí u toho byly spousty svědků, včetně Dea z Nikodemu, Floena z Riiberionu a Khera z Dervosu, Assi-Sionina bratra. Čtyřdohoda svolala arbitráž, při které zúčastněné vyslechla. Vahanští nakonec z Lenionu odtáhli, ale Assi-Siona jim musela vyplatit kompenzaci.“

Knihovník zamyšleně nakrčil obočí, což byl vzhledem k jeho rozvrásněné pokožce výkon, a řekl: „Tak proto dala Assi-Siona potom Khera popravit? Víte, že nad tím důvodem si lámaly hlavy celé generace historiků?“

Otta pokrčil rameny. „Assi-Siona byla na Khera vysazená odjakživa. Jenom čekala na dobrou záminku,“ řekl ponuře. „Na její zášť krutě doplatila celá Kherova rodina.“  Už nedodal, že Kher byl jeho nejlepší přítel, protože by tím přiznal, že je mnohem starší, než předstírá.   

Knihovník se uctivě uklonil. „Nevím, jestli je vám známo, že zde na Robustue žijí dvě Kherovy dcery. Lady Menisa a lady Triven, manželky generála Wonodena, mají v opatrování otcovy zápisky. Já sám jsem je měl v rukách jen jednou, ale kdybyste měl zájem, možná bych to mohl zařídit.“

 „Byla by to pro mě veliká čest, pane magistře,“ vydechl Otta a myslel to smrtelně vážně.

Stařičký stromista se potěšeně zatetelil. „Tedy se vynasnažím pro vás tu knihu zapůjčit. Možná to potrvá pár dní, ale jak jsem slyšel, nějaký čas se u nás zdržíte.“

***

Setkání s knihovníkem Ottovi připomnělo, že jeho život sestával z dlouhých úseků, kdy bojoval, intrikoval, kradl nebo špehoval, které střídaly kratinké barevné epizody, ve kterých se cítil skutečně naživu, a toto byla jedna z nich. Díky masce učence ho nesvírala minulost. Jeho ještě neposkvrněná budoucnost se rozprostírala do dálky jako mlha nad nehybnou jezerní hladinou. Dokonce ani draveni neotravovali, protože měli dost mentálních podnětů z okolí.

 

Od propuštění z vězení toho stihl udělat hodně. Změnil exteriér, získal novou identitu, absolvoval testy v Sarvonově nadaci. Vzápětí podal první návrhy k doplnění encyklopedie, čímž na sebe upoutal pozornost. Díky tomu se seznámil s Grewinem, a obdržel pozvání k robustuanskému dvoru. Až se matka dozví, jak rychle a snadno se dostal k princezně, nejspíš ho i pochválí. Přitom se vůbec nesnažil. Cítil hluboký vnitřní neklid, protože tentokrát musí, navzdory trvalému dozoru dravenů, matčiny plány zhatit. 

 

***

Nazítří po snídani vešel do čítárny. Princezna seděla za stolem a před sebou měla hraničku čistých papírů a jeden list popsaný staronetrebským textem. Bylo na ní vidět, že těžce krotí netrpělivost. Tváře měla růžové a oči barvy lesního mechu jí dychtivě jiskřily. Otta se, raději než na ni, zaměřil na předmět jejího zájmu. Překvapilo, že se jedná o opis – mimořádně špatný. Podle všeho byl pořízený zcela nedávno. Papír s textem byl stejného formátu a kvality, jako ty nepopsané listy.

„Kde máte originál, Výsosti?“ vybafnul. Hrábl po popsaném papíru a pozorně se zahleděl na řádky, zatímco se usazoval. Některá slova dokázal přeložit snadno, ale jiná nedávala žádný smysl. Ten, co slova přepisoval z originálu, zjevně neznal význam kvaliduktů ve staronetrebském záznamu.

Nemohl přeslechnout, jak princezna podrážděně zasyčela, když jí to lejstro tahal z ruky.

„Kvalitní opis zajisté postačí!“

Její útočný tón ho přiměl hodit za hlavu i ty chabé pozůstatky dvorské výchovy, co uvízly v hlubokých vrstvách jeho paměti. „Nepostačí,“ odsekl. „Tohle je naprosto nepoužitelné! Dejte divochovi z Iqui sadu pastelek, a výsledek bude stejný.“

„No dovolte?“ vybuchla „Přepisovala jsem to tři hodiny! Každé písmeno jsem dokonale napodobila!“

Aniž by zvedl hlavu, sáhnul po tužce a začal v textu podtrhávat nesrozumitelná slova, a bylo to téměř každé třetí nebo čtvrté v řadě. „Tato slova byla opsána špatně, takže se přeložit nedají,“ řekl. „Když jste to přepisovala, soustředila jste se na znaky, ale úplně jste ignorovala kvalidukty.“

„Kvali co?“

„Různě široké mezery mezi písmeny uvnitř slova, která zjednodušují zápis do formy zkratek. Ne všechny mezery ve staronetrebském zápise jsou mezerami mezi slovy…“

„Mezera signalizuje zkratku?“ podivila se Viola. „O tom jsem nikdy neslyšela.“

„Není to zase tak neobvyklé,“ zabručel. „Užívalo se to i ve staré kavanštině, než se tamější zbláznili a začali místo písmen používat notový zápis. Vtip je v tom, že různě široké mezery mezi písmeny ve staronetrebském textu naznačují různě rozsáhlé zkrácení a ten znak, po kterém mezera následuje, je klíčem k tomu, jaká zkratka byla mezerou nahrazena. Nejčastěji se jednalo o ustálená spojení tří až čtyř slov a…“

Princezna netrpělivě vyfoukla vzduch skrze zuby, a zasyčela: „Dobře, doktore. Můžeme se pohnout dál?“ Jak se nakláněla nad stolní desku, ovanul Ottu její dech. Ucítil něco svěžího a ovocného. Obezřetně se odtáhnul.

„Co znamenají ta slova,“ dorážela Viola, „mimo ta, kterým nerozumíte? O čem to je?“

„Z toho, co dokážu přečíst, se jedná o zápis dialogu mezi dvojicí osob. Jedna z nich by mohla být samotným pisatelem a ta druhá je podle všeho smrtelným prorokem. Pisatel nazývá toho proroka Bláznivec F,“ Otta ukázal na místo v textu, „tady, vidíte? A tady,“ ukázal na další slovo, „jej dokonce nazývá celým jménem, které zní Feuston.“ Překvapeně se na Violu podíval. „Datum záznamu je špatně přepsané, ale je docela možné, že se jedná o toho ok-sawonského proroka.“

„Toho, co napsal Píseň písní?“ ujistila se. „Kterému se po jeho smrti začalo říkat Feuston Úporný?“

„Pravděpodobně,“ potvrdil.  „Ovšem jestli to chcete přeložit slovo od slova, musíte mi dát k dispozici originální text. Z tohoto paskvilu víc nevytřískám.“  Byl vážně zvědavý na původ té listiny, protože Feuston Úporný zemřel dávno předtím, než se narodil.

Princezna se začala kousat do rtů. „Jste si jistý, že na této listině není nic jiného, než zápis dialogu s prorokem?“

Otta rychle přehlédl zbývající řádky. „Vypadá to tak. Když mi seženete originál, bude překlad otázkou chvilky.“ Tolik řečí kvůli tak jednoduché záležitosti.

Její oči neklidně těkaly. „Toto je vlastně jenom taková rozcvička,“ přiznala. „Ve skutečnosti je to jeden list z mnoha.“

„Z kolika?“

Pokrčila rameny. „To přesně nevím. Je to asi takto tlustá… složka.“ Položila dlaň na stolní desku a pak ji oddálila, aby naznačila velikost. 

Otta na ni zůstal beze slova hledět. Bylo jasné, že překládat něco takového značně převyšuje rozsah běžného doplnění už téměř dokončené závěrečné práce. A ona moc dobře věděla, že mu to právě došlo. Zatvářila se rozpačitě. Její pohled spočinul na dvojici pokojových rostlin u okna. Byly to malé stromečky na kmíncích s kulatými korunami zelenofialových listů, zasazené ve velkých keramických nádobách.  Princezna na ně ukázala a přiložila si prst ke rtům. Pak nasadila přátelský úsměv a řekla: „Těší mě, jak snadno jste určil povahu té listiny, doktore. Co se jít protáhnout do parku? Na to, abych si zapamatovala ty ustálené zkratky po mezerách, potřebuju na vzduch.“