Sarvonův odkaz - 2. kapitola

18.01.2025 19:40

Dražební palác v riiberionském Podsvětí

Trhlinou v pleteni jsoucna Otta proskočil na zadní terasu matčina sídla. Formální zdobenou bránu v průčelí komplexu Dražebního paláce nepoužíval. Darmo na sebe zbytečně upozorňovat.

Přistál jako postřelená kachna, protože alchymista sebou nekontrolovatelně házel.

Ještě vydýchával obvyklou nevolnost po přesunu, když zaslechl mnohohlasný povyk, následkem čehož se obezřetně nahrbil.  

„Děléj!“

„Do toho! Do toho!“

„Co se tam motáš, ty bečko hnisu?“

„Podraz mu nohy, vytrhni mu ten koš!“

 

Na travnatém plácku dole pod terasou probíhalo improvizované feretové utkání. Zelení démoni s dlouhými ocasy soupeřili s rohatými protějšky v rudém provedení. Všichni zelení, až na ty ocasy a barvu kůže, nesli v obličejích rysy Ottova nevlastního bratra Jasena. A všichni červení vykazovali podobu s Jasenovým dvojčetem, Šeranou.

 

Mazlíci vyburcovaní popraskem se vzrušeně vzepjali a zařvali: Hra! Hra! Hra!

Jejich hlasy burácely v Ottově mysli. Nikdo jiný ho slyšet nemohl. Ottu zatraceně brněla hlava, a taky to rozptylovalo pozornost. Nic příjemného.

 

Držte se zpátky, pitomci, varoval je.

 

Na hřišti se zatím zelení a rudí borci přetahovali o proutěný košík, naplněný černými hady. Družstvo, kterému se podaří dopravit děravé zavazadlo do soupeřovy branky, získá bod. Hadi v koši podrážděně syčeli, stáčeli se do smyček, a pokoušeli se nejisté útočiště opustit. Feretu kdysi vymysleli znudění arcidémoni z Mizeonu. Jeden by nečekal, že něco tak hloupého se ujme i jinde.

Sssss! Sssss! Chceme se podívááát! vztekali se mazlíci uzamčení uvnitř Ottovy bytosti. Doráželi na rozhraní, v bláhové naději, že jim bude dovoleno sledovat utkání vlastními smysly. To jim ale nemohlo projít. Kdyby je Otta pustil, někdo by si jich mohl všimnout a Exis by jim to spočítala všem. Mazlům nezbývalo, než sledovat hru Ottovýma očima a naslouchat jeho ušima.  

Šerana s Jasenem přihlíželi zápasu shůry, opření o kamennou zídku, společně s partou patolízalů z elitních rodin vyšších démonů. Povzbuzování a všeobecnou dobrou náladu umocňoval bělavý opojný kouř, stoupající z mělkých kamenných mís uložených po stranách schodiště.

Ottův vpád vyburcoval vedraly uvázané podél palácových stěn. Jejich šupinaté hlavy se otočily, řetězy zachrastily. Otta zůstal v bezpečné vzdálenosti a pozoroval, jak se zvedají ve snaze dostat se blíž, jak cení zuby a mávají opancéřovanými ocasy.  

Byli vycvičení reagovat na vetřelce, ale Ottu znali, proto ho většinou nechávali na pokoji. Odjakživa věděli, že má za rozhraním ještě něco dalšího – co je stejně dravé jako oni. Ale dnes vyváděli jako pominutí. Že by je vydráždilo Ottovo břemeno?

Moje kořist není vaší kořistí, upozornil je telepaticky Otta. Dal do toho vzkazu dostatek moci, nejspíš i trochu zasršel, a zamířil k dvoukřídlým vratům. Vážně nechtěl, aby si ho sourozenci všimli. Vedralí povyk skoro zanikal v randálu kolem sportoviště. Dvojčata stála u zídky, dál otočená zády a sledovala zápas. Už to vypadalo nadějně, když tu se jeden vedral odrazil, a skočil Ottovi po krku. Dostal se tak blízko, že Ottu ovanul jeho kyselý dech. Zuby zacvakaly, řetěz se napjal a strhl zvíře zpět. Ostatní sborově zavyli.

Šerana se otočila. Jakmile zaznamenala Ottův náklad, šťouchla do bratra.

Jasen písknutím přerušil zápas. Rázně k Ottovi vykročil a ukázal prstem na alchymistu. „Co tu máme? To rozhraní – hm, vypadá zajímavě.“

Šerana přiskočila blíž a pokusila se zvednout zajatcovu hlavu, aby mu viděla do tváře. „Kdo je to?“

„Nesahat,“ křikl Otta. Ale už bylo pozdě. Draveni, podobní cákancům tmy, vyšlehli skrze Ottovo rozhraní, na miniaturní okamžik se zhmotnili a žahli Šeranu po natažených pažích.

Sestra bolestně vykvikla a zasypala Ottu hromadou nadávek na téma ubohých omylů prozřetelnosti, tupých a polointeligentních zrůdných kříženců zvířat, lidí a bohů.

„Máš se ode mě držet dál,“ zasyčel Otta. „Opakoval jsem ti to nejmíň stokrát.“

Šerana byla z obou dvojčat tou hloupější. Skoro, jako kdyby veškerý rozum připadl na jejího bratra. Nikdy nepochopila, že bytosti okupující Ottovu mysl a tělo, nejsou prostými výplody kreativní magie, uplácanými po svačině z dlouhé chvíle, aby se v podvečer zase rozplynuly. Kdysi dávno se Otta pokusil jí vysvětlit, že jeho tři draveni nemají s obyčejnými démony vůbec nic společného, ani evolučně ani historicky. Ale ona to stejně brala tak, že pokud něco nazýváme stejně, není důvod o tom uvažovat jinak. Marnost nad marnost.

„Uhgrfm,“ zablekotal zajatec.  

Jasen se poťouchle usmál. „To neseš matce?“

„Ovšem,“ houkl Otta. Kdyby řekl cokoliv dalšího, se zlou by se potázal. Exis držela svá dvojčata od problémů stranou. Používala je jako vizitku civilizovanosti a krásy podsvětní říše. Jasen a Šerana, oba dokonale tvarovaní, s jemnými rysy, ušlechtilými gesty, hrášky z jednoho lusku, vzdělávaní a trénovaní ke konverzaci v nejvyšších kruzích. Až na to, že u Šerany se úsilí, vynaložené na vzdělání, poněkud minulo účinkem.     

„Jako dobrý lovecký pes,“ zaševelil chladně Jasen. „Nic jiného nejsi.“

Třískni ho! doporučil první z mazlíků. Byl z nich nejvíc temperamentní.

To nemůže, je to syn naší madam. Zlobila by se, lamentoval další, který byl nejvíce užvaněný, a jehož zálibou bylo vysvětlování a zdůvodňování.  

Není dobré, když se máti zlobí, dodal ten třetí, poslední a nejzáludnější.

 

Otta jejich neslyšné kecy ignoroval, i když s nimi v této chvíli nebyl v rozporu. Nebylo radno si začínat s Jasenem, pokud nechtěl týden bručet zazděný v matčině pokladnici jen ve společnosti tří nakrknutých dravenů. To už měli za sebou. S vědomím, že nejvíc Jasena naštve, když mu kompliment vrátí, houkl: „Raději k lovu než pro okrasu.“ 

„V tvém případě z nouze ctnost,“ kontroval Jasen. Narážel na Ottův zanedbaný exteriér, což činil často a rád. Dělalo mu dobře se vymezovat jako ten krásný, úspěšný a šťastný. Ale Otta věděl, že je to jenom maska. Exis Jasenovi nezastírala, že ho porodila z politických důvodů. V nejistých časech nic nepojistí stabilitu bezpečněji než vlastní krev, říkala.

Otta nikdy nedokázal rozpoznat, jestli Jasenovy jedovatosti vůči jeho osobě pohání nenávist nebo pouhý strach. Zda je to štítivá zášť kvůli Ottově pochybnému původu, nebo panická hrůza ze ztráty matčiny přízně. Možná, že nejvíce bratra motivovala obava z toho, co by z něj zbylo, kdyby Exis poslala Ottu s mazlíky právě na něj. Jasen totiž jako jeden z mála věděl, co jsou Ottovi nájemníci zač.

U Šerany Otta žádné pochybnosti neměl. Její myšlení a komunikace fungovaly na jednodušší rovině. Odvíjely se od napodobování toho, co řekl nebo dělal Jasen. 

    

***

S blekotajícím a chrchlajícím chlapcem na rameni Otta předupal naleštěné chodby vedoucí do dražebních sálů. Hemžilo se to tam nebešťany z blízkého i dalekého okolí, ale on se jim pečlivě vyhýbal.

U hlavního schodiště mu zastoupila cestu Somnia Laudana, jedna z povznesených. Položila Ottovi ruku na levé předloktí. Cílevědomě se zavlnila, černé vlasy se rozlétly jako lesklá záclona. Vůbec nebrala na vědomí šílícího alchymistu na Ottově rameni. Smyslně se usmála. „Moc práce, zlato?“

„To snad vidíš,“ odsekl a chtěl jít dál.

Sevřela rukáv jeho vojenského kabátu a zapředla: „Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“

Unaveně si povzdechl. „Vážně nemám čas to počítat, drahoušku.“ Byla krásná, a hlavně ke všemu svolná, což on jako nejméně významný potomek bohyně nemohl ignorovat, pokud nechtěl hledat útěchu u jejích méně pěkných konkurentek.

Postavila se na špičky, aby mu byla co nejblíž, provokativně si olízla rty. „Dnes v noci tě paní už nikam nepošle. Budu čekat.“ Vycenil zuby a přikývnul, což ona pochopila jako souhlas. Pustila jeho rukáv a odtančila.

Nadhodil si břemeno na rameni, stoupal po schodech a přemýšlel, jestli mu ty schůzky s ní stojí za potenciální potíže. Somnia Laudana se jako všechny matčiny velekněžky narodila jako člověk. Po smrti byla přenesena do Podsvětí a přeměněna v nesmrtelnou démonku, aby mohla dál pokračovat v činnosti, kterou uměla nejlépe, a sice intrikovat. Otta měl rád její tělo, ale bylo těžké s ní trávit čas, protože z něj neustále dolovala informace. A když se zapomněl a na některou z otázek v zápalu vášní odpověděl, Somnia to okamžitě začala roznášet. Ani matka neviděla ráda, když se Otta „zahazoval“ s povznesenými, ale stejně tak se jí nelíbilo, když se přátelil s plnokrevnými bohy. Dávej si pozor, aby si některá z těch tvých ženštin nevšimla, že s tebou není sama… Jistě. Vždy tu bylo riziko, že zvědaví draveni neudrží na uzdě temperament, a že se v nějaké emočně vypjaté chvíli protáhnou skrze rozhraní, aby byli takříkajíc lépe v obraze. Ale ani všemocná Exis nebyla tak pošetilá, aby uvěřila, že její syn žije jako mnich. Přesto si Otta dával pozor a držel tyto záležitosti pod pokličkou, jak jen to s ohledem na užvaněné draveny bylo možné.   

Vstup soukromého křídla střežila dvojice vedralů. Tihle nebyli přivázaní a nosili uniformy. Chodili po dvou, místo dlouhých opancéřovaných ocasů jim z páteře vyrůstalo jenom krátké kyvadlo. Oplývali dokonalejším intelektem než jejich bratranci u terasy za palácem. Dokázali dát dohromady několik jednoduchých slov, rozuměli povelům, a měli rádi rytmickou muziku. Byly výsledkem matčina dlouholetého šlechtění, a byli jí absolutně oddáni. Jejich hlavním posláním bylo doprovázet a hlídat hosty, kteří měli dostatek odvahy přijmout soukromé pozvání. Exis, jako znalkyně uměleckých artefaktů, zásadně uchovávala nejvzácnější muzejní kousky v depozitáři, zatímco v interiérech měla kopie. To ale méně chytří z hostů nevěděli. Nejednou se stalo, že návštěvník podlehl pokušení a pokusil se něco ukrást, načež byl vedralí hlídkou přistižen a zle potrhán nebo dokonce sežrán podle toho, co byl zač.  

Otta na šupinaté strážné přátelsky kývnul a oni zavrčeli na znamení, že je očekáván. Vpustili ho do předpokoje, kde na širokém polštáři dřímala na vejcích Exisina oblíbená vedralí samice. Dříve než ho vedralka vzala na vědomí, vtrhl do matčiny pracovny.

Bohyně Exis, nejvyšší vládkyně Podsvětí, seděla za stolem a pročítala nějaké papíry. Bez líčidel, s vlasy stočenými v nedbalém uzlu, zahalená do pohodlného, trochu ošoupaného purpurového županu se sametovým leskem, působila téměř neškodně. „Jak to šlo na Seveneku?“ broukla.

„Úkol splněn,“ houkl.

Mazlíci se bujaře prodrali skrze Ottovo rozhraní. Byli nadšení, že se můžou protáhnout. Bylo jim to dopřáno, když byli s Ottou sami, nebo při krmení, anebo v přítomnosti Exis, kterou respektovali jako svou paní. Jako černá svatozář se rozvlnili kolem Ottovy postavy. „Madam! Naše velkolepá! Nejvyšší Paní!“ ševelili trojhlasně. Opatrně se natahovali přes šíři stolu až do Exisiny těsné blízkosti.

Matčiny rty se prohnuly ve vzácném záchvěvu laskavosti. Natáhla k nim ruce, dovolila jim, aby ji ovíjeli prameny tmy, aby hladili její kůži. „Tak jaká byla výprava, lumpíkové moji? Nakrmili jste se do sytosti? Co moje drahá Beriona?“

„Už je po ní!“ zahřímali trojhlasně.

Konečně se podívala přímo na Ottu. Pochopil, že tato otázka patřila jemu. „Když jsem ji viděl, byla v posledním tažení,“ potvrdil.

„To jí patří,“ konstatovala.

„To jí patří! To jí patří! To jí patří!“ skandovali podlézavě hladovci.

Umlčela je rázným gestem a oni se okamžitě stáhli. Otta nikdy úplně nepochopil, na jakém základě jejich vazba na Exis funguje. Tipoval to na kletbu. Hodně komplikovanou a „těžkou“, takovou, kterou musela Exis splétat hodně dlouho a s velkými náklady.  

„Pověz mi to všechno popořadě, Ottumore,“ vyzvala ho.

Udělal to s přehledem a stručně. Vynechal jenom tu epizodu s rozbitou lahví. „Cizinci, co nákazu přežili, to brzy ohlásí Alianci,“ dodal nakonec.

„Neviděli tě?“

„Jistěže ne. A i kdyby, Aliance nebude nic riskovat. Promění Sevenek v hromadu prachu dřív, než uvědomí Čtyřdohodu. Dávám tomu tři dny, ne víc.“ Plácnul chlapa po zadku.  „Kam ho mám složit, máti?“ 

 Exis upřela pohled na Ottovo břemeno. Nespokojeně nakrčila nos. „Co je s ním?“

„Nevím,“ zavrčel. „V takovém stavu jsem ho našel. Místo mozku má blátivou kaši. “

„To je nemilé,“ prskla. „Přesně tak se projevují účinky předávkováním, jak je popsal Sarvon. Ale ty hrozí až po dlouhodobém užívání. On ten elixír vyrobil sotva před týdnem.“

„Asi to uklohnil silnější, než čekal,“ prohodil.

„Může za to Beriona, ta mrcha,“ prskla. Vstala od stolu a šla se podívat zblízka. Položila ruku s roztaženými prsty na chlapcovu klimbající hlavu. „Zajímavé,“ poznamenala. „Jeho rozhraní pořád drží. To bude tou silnou krví. Z otcovy strany z tenerisských bohů a po matce z rodu robustuanské nejvyšší bohyně.“  

Ottu cizincův původ ani v nejmenším nezajímal. Nejraději by už vypadl. Zamířil ke kanapi pod oknem. „Můžu ho položit sem?“ 

„V žádném případě!“ naježila se. „Celé by to zaneřádil. Zanes ho do vyšetřovny. Svlékni ho, polož na vyšetřovací stůl a dobře ho přivaž.“

Její nakašírovaná útlocitnost ho dávno nevzrušovala, ale tohle nesnášel. „Nemůže to udělat nějaký tvůj poskok?“    

Zavrtěla hlavou a shovívavě se usmála. „Copak máš tak důležitého, že mi nemůžeš pomoct? Mazlíci jsou nakrmení, necítíš žádné nepohodlí, nemáš si nač stěžovat, Ottumore.“

***