Sarvonův odkaz - 19. kapitola: Viola hledá překladatele

17.02.2026 08:25

Viola vstala krátce před obědem. Moc toho nenaspala. Ještě v nedbalkách nervózně přecházela po pokoji a urputně přemýšlela. Dostala totiž šílený nápad, ale nebyla si jistá, jestli se z něho nevyklube průšvih. V hlavě jí dozrával pěkně podlý plán.

Než se včera nechala zlákat sladkým příslibem deště, a než prorostla ze sklepení na nádvoří, seděla dole v archívu za babiččiným stolem. 

V jasném svitu několika plazmových lamp otevřela jeden ze Sarvonových diářů, a přepsala na čistý papír první stránku. Rozhodla se, že sežene někoho, kdo ten mrtvý jazyk ovládá. Podstrčí mu vždycky jenom jednu opsanou stránku. Celou dobu, co bude překladatel pracovat, mu bude civět přes rameno. Dohlédne na to, aby si text pro sebe nezkopíroval. Až bude hotovo, Viola si odnese podklad i přeloženou pasáž.

Specialistů na starou netrebštinu po Metaprostoru mnoho neběhá. Většinou jsou to osoby v letech, příliš vzdělané a příliš zodpovědné, anebo příliš úplatné. Přemýšlela nad tím dlouho, než upadla do neklidného spánku. A když se vzbudila, už věděla, koho požádá. A udělá vše proto, aby tu osobu na Robustue zdržela.

***

Následující den po plese pořádala královna oběd pro rodiny nejbližších dvořanů. Pozváni byli i Grewinovi zajímaví kolegové. Jídlo se podávalo ve velkém sále u dlouhého stolu. Dámy z rady bombardovaly otázkami střídavě trojici Violiných bratří a střídavě encyklopedisty, konverzace šla jako na drátkách, příbory cinkaly, občas se někdo něčemu zasmál. Viola se oblékla jako do boje. Cudně střižené, světle růžové šaty s fialovými kvítky, by více slušely mnohem mladší dívce. Ale Viola v nich působila svěže, roztomile a hlavně nevinně. Vydržela být zticha až do dezertu, a pak to rozbalila.

„Tatínku?“ obrátila se na otce. „Potřebovala bych výpomoc se závěrečnou prací.“

Matka se zamračila. „Neříkala jsi, že ji máš téměř hotovou?“

„Téměř neznamená úplně,“ odpověděla. „Vlastně mě napadlo ji doplnit. Havona Erektiadská založila svou sbírku na základě tří vzácných kousků, které získala od netrebské bohyně Laduiny. Chtěla bych doplnit podklady ohledně historického pozadí, ve kterém ty artefakty vznikaly. Potřebuji někoho, kdo mi pomůže s překladem pramenů.“

„Je to nezbytné?“ houkla Eryn.

Trajanis si povzdechl. „Konkrétně jakých pramenů?“

„Textů ve staronetrebštině.“

„Tak proto ty lekce u Grewiny,“ podotkla královna. „A to ti nestačilo?“

Viola nasadila rozpačitou grimasu. „Psaná staronetrebština má několik mutací. Babička ovládá jenom tu nejobecnější verzi. Musím najít někoho jiného.“

„Pořád si myslím, že to zbytečně dramatizuješ,“ nechala se slyšet královna. „Copak by se ta práce bez toho neobešla?“ 

„Nemohli by ti pomoct tví spolužáci?“ navrhovala Jadvina.

Viola zavrtěla hlavou. „Se staronetrebštinou těžko. Poslala jsem poštovního fantóma krenevům na Vress, ale odpověděli, že znají jen mluvenou formu.“ To byla naštěstí pravda. Až na to, že korespondence proběhla o rok dříve, a Viola ji spustila kvůli nejasnostem na popisných štítcích v muzeu tvarových zářičů v Halikananu. 

Trajanis zakoulel očima. „Netrebsky umím jakž takž. Ale staronetrebsky znám jenom nadávky, Violko. Mohli bychom někoho sehnat u Aliance. Ale kdyby se v Triádě dozvěděli, že toho experta potřebuju kvůli školní práci mé dcery, řekli by si, že blbnu věkem.“

„Na univerzitě v Tupi-Iranu mají ústav mrtvých jazyků, který se staronetrebštinou dozajista zabývá,“ prohodila Eryn.

„Ale jejich čekací lhůty trvají desetiletí,“ ozval se Hachen.

Viola si trpitelsky povzdechla. „Měla jsem to řešit dřív.“

Eryn se na ni povzbudivě zasmála. „Vlastně jsem ráda, že se ti vrací chuť do práce. Však my něco vymyslíme.“

„Možná jsem už na něco přišla,“ řekla se skromným úsměvem Viola. Trochu se naklonila, aby přes další stolovníky dohlédla na konec tabule, kde seděli Grewinovi kolegové. „Doktore… Seviniele? Vy jste historik, že? Jak jste na tom s mrtvými jazyky?“

Encyklopedista se žluto zelenýma očima se na tu výzvu rovněž předklonil a odpověděl: „Docela dobře, Výsosti.“ 

Viola teď samým napětím zatajila dech. „Takže staronetrebštinu ovládáte?“

Těžila z předpokladu, že ten cizinec vážně něco umí, jestliže ho otec vzal do zbrojnice a vydržel s ním až do svítání. Trajanis málokdy ztrácel čas s pitomci.  

„Slovem i písmem,“ přikývnul historik.

Viola ho pečlivě sledovala. Rytmus jeho jindy tak nonšalantní řeči a kadence nyní zněly poněkud prkenně. Nejspíš se mu nelíbilo, kam to celé směřuje. Ale rychle se vzpamatoval, když dodal: „Psaná staronetrebština má poněkud složitější gramatiku, a její písemná forma má několik odlišných znakových mutací. Nedokážu v ní psát básně, ovšem běžný text přeložit umím.“ 

„A kolik ze tří mutací staronetrebského písma znáte?“

Oslovený se na ni bezvýrazně podíval. „Všechny čtyři, princezno.“

Hachen navzdory své diplomatické profesi vyprskl smíchem.

Královnin manžel se na encyklopedistu líbezně usmál „Včera jsme si pěkně popovídali, doktore. Myslím, že jste ohledně svých znalostí až příliš skromný. Nebylo by vám zatěžko podívat se na ten překlad naší Violky?“

„To asi nepůjde,“ zamumlala prateta Jadvina.  Okázale šeptala tak, aby ji všichni slyšeli. „Mužové knihy mají nařízené kvóty tří návrhů na doplnění encyklopedie ročně. Jestli je pan Ttumor u nadace nový, nejspíš si tak dlouhé prostoje nemůže dovolit.“

Dřív, než stačil Ttumor zareagovat, Grewin se rozchechtal. „Až na to že náš nejnovější kolega je výjimečně výkonný. Během prvních týdnů, co nastoupil, splnil kvóty na čtyři roky dopředu.“

Jadvina udiveně zvedla obočí. Podívala se na Ttumora a škádlivě mu pohrozila prstem. „I vy jeden. Tím jste se včera nepochlubil.“

„Štěstí začátečníka, madam,“ zamumlal oslovený.

„Pokud se pamatuju, Viola má na dokončení té práce devadesát dní,“ přidal se vemlouvavě Grewin. „Jestliže máte, kolego,“ obrátil se na Ttumora, „tolik nadehnáno, co si na našem zeleném světě trochu odpočinout? Vzhledem k vaší výkonnosti, vás ty sestřiny překlady určitě nepoloží. A šéfová matčiny kanceláře, madam Tahara, vás bude nosit na rukou.“

Viola se na bratra vděčně usmála.

Ttumorovy oči těkaly mezi Grewinem a Violou, než se obrátil na Trajanise: „Pokud to princezna potřebuje, samozřejmě s tím překladem pomůžu, sire.“

Trajanis potěšeně přikývnul. „Přivítáme, když se zdržíte tak dlouho, jak to jen bude možné. A samozřejmě vám za tu lopotu vyměříme přiměřený honorář. Nečekám, že ten překlad vypracujete sám. Viola bude asistovat, aby se něco přiučila.“

Viola horlivě přikývla. „Jinak bych to ani nechtěla.“

Obdařila doktora úpěnlivým pohledem: „Bude to poctivá spolupráce, pane. Nehrozí, že vám to hodím na krk, a půjdu chytat čmeláky.“

Pak encyklopedistu oslovila sama královna. Když promluvila, veškerý šum samovolně ustal. „Vážíme si vaší pomoci, pane. Nechám pro vás zařídit růžovou studovnu. Je přes chodbu od mé soukromé pracovny. Snad vám nebude vadit, že se občas přijdu podívat, jak to princezně jde.“

***

Po obědě matka hosty pozvala do zimní zahrady, poslechnout si Anadiny árie doprovázené sborem kouzelných květin z Jadvininy množírny. Dalo se předpokládat, že organizovaná zábava skončí o půlnoci, ale tak dlouho Viola čekat nevydrží. Musí s tím mužem knihy promluvit hned.   

Když opouštěli jídelnu, všimla si, že Ttumor zůstal pozadu. Nejdříve se díval pod stůl, jako kdyby něco hledal, pak se sklonil k botě, rozvázal a zase si zavázal tkaničku. Zatímco takto okouněl, jeho kolegové se postarali o dámy. Z původní společnosti pak zůstali v jídelně jen on a Viola, nepočítaje služebné, které začaly odnášet nádobí. 

Viola se na Ttumora provinile zašklebila, když jí došlo, že se oba usilovali o totéž. „Mohli bychom si promluvit, doktore?“

Zatvářil se, jako kdyby byla postižená infonovou chřipkou, a každé její slovo ho mohlo nakazit. Navzdory tomu se mírně uklonil, a řekl: „Ukážete mi park, Výsosti?“

***

U světla se můry slétnou

Z aktuálního vývoje Otta vůbec nebyl šťastný. Zato jeho démoni se mohli radostí zbláznit. Malá mazlivá voňavá věcička! Budeme se kolem ní točit, budeme jí lichotit, budeme ji lákat. A ona nám ty papíry z archívu přinese. A naše paní nás odmění! Bude maso a krev, kolik budeme chtít.

Princezna ho protáhla úzkou uličkou mezi hospodářskými budovami, a potom se vydala ostrým tempem přes park. Za celou dobu neřekla ani slovo. Možná se chtěla svižnou chůzí mezi živými ploty zbavit napětí, nebo to bylo dalším příspěvkem z balíku její ztřeštěnosti. On sám šel také mlčky, protože měl co dělat, aby mu nepraskla hlava z šepotání hladovců.

Ocitli se v užitkové části pozemku, lemované zdí. Mezi zelinářskými záhony stál zahradní domek, vedle byla kůlna na nářadí a přístřeškem na seno. Uprostřed zatravněného plácku se nacházela stará studna s masivní kamennou obrubou a rumpálem.

Viola se posadila na hrazení studny. Ruce si položila do klína, ale nedokázala je udržet v klidu. Brala do hrstí záhyby cukrátkově růžové sukně, různě je muchlala a neklidně se při tom vrtěla.

Otta se opřel o sloup přístřešku, založil si paže na prsou a tázavě se na ni podíval. 

„Chci vám poděkovat, doktore,“ řekla konečně, „že jste mi pomohl z kaleidoskopu a že jste si to nechal pro sebe. Asi si o mě myslíte, že jsem rozmazlená a lehkomyslná osoba. Ale ujišťuji vás, že pro všechno, co dělám, mám závažné důvody.“

Otta byl z jejího chování zmatený. Teď mluvila docela rozumně. Tak je ta holka blázen nebo ne? Proti své vůli se na ni usmál. Zaujalo ho, s jakou grácií uznala, že jednala pošetile. Ještě více ho zaujalo, že v jejím prohlášení necítil ani špetku viny.

Zeptej se na ten archív! doráželi na něj démoni. Požádej, aby nás tam zavedla!

Na to je brzy! okřikl je.

Nestůj jak mrtvola! Řekni jí, že je pěkná. Že se nám líbí její prsa! Řekni jí, že s ní půjdeme do postele!   

Klid, vy bestie! Jestli okamžitě nezmlknete, napařím vám dietu!

Princezna zřejmě nepatřila k nejtrpělivějším, protože vyštěkla: „Slyšel jste mě? Právě jsem vám poděkovala. A nasypala si popel na hlavu. Snažila jsem se udělat ten nejlepší dojem!“

 

Pomyslel si, že tím vzteklým výpadem veškerý předchozí dobrý dojem úspěšně vymazala. Zarazil se dřív, než by se s ní o ten závěr podělil. Kdyby tu byl sám za sebe, nic by ho nezadrželo. Když chtěl, uměl být jízlivý až hrůza, což byl pozůstatek z manželského soužití s Newinettou z Mandefellu. Kher kdysi poznamenal, že podle toho, jak často Otta na ty malicherné hádky s člověčí manželkou vzpomíná, ho musely jistým způsobem bavit.

Jenže Viola byla úplně jiná než Newinetta. Jednala jako osoba s posláním, čímž Ottu k jeho nelibosti fascinovala. „Oceňuji vaši upřímnost, Výsosti,“ přinutil se říct. Tak nějak by měl zareagovat snaživý encyklopedista z Ferbua. „Na to nedopatření v herně jsem dávno zapomněl,“ dodal. „Stačí, když řeknete, kdy mám přijít a já tam budu.“

Pátravě na něj civěla. Asi přemýšlela, zda to s tím nedopatřením myslel vážně nebo ironicky. Pak se uvolnila a řekla: „Zítra po snídani by to bylo nejlepší.“

Napadlo ho, že by neuškodilo se přeptat na podrobnosti té práce. Když se později dotáže na deníky, nebude tím překvapená. „Ještě jste mi neřekla, o jaké prameny technicky jde. Jsou to formální listiny? Vědecká pojednání? Nebo se jedná o úryvky z letopisů? Je to něco, co už někdo citoval? Kdybych to věděl předem, mohl bych se podívat do vaší knihovny a udělat si rešerše z novějších vydání ve dwentenštině. Mohlo by to práci urychlit.“  

Zatvářila se vyděšeně. „Jsou to osobní zápisky. Týkají se různých oborů, ponejvíce technických. Však uvidíte sám. A jsem přesvědčená, že žádná verze téhož ve dwentenštině neexistuje.“

Takovou odpověď neodpověď si mohla strčit za klobouk. „To jsem tedy sám zvědavý,“ zabručel. Odlepil se od sloupu. „Takže jsme domluvení?“

Řekni jí, že je pěkná! Řekni jí, že se nám líbí! skandovali hladovci v Ottově hlavě.

„Jsme domluveni,“ přisvědčila.

Lehce se jí uklonil. „Přeji pěkný zbytek odpoledne, Výsosti.“ 

Otočil se a šel. Z pomalé chůze přešel téměř do běhu.