Sarvonův odkaz - 18. kapitola: Trajanis prověřuje
Pak se otočil a Viola otevřela pusu údivem. Zírala do žlutozelených očí téhož chlapa, který ji vyvlekl z Kaleidoskopu. Zaznamenala široký hrudník, pevná ramena a napnuté šlachy na silném krku. Nastala taková ta chvíle, která se zdá být nekonečnou, zatímco ve skutečnosti trvá krátce. Viola si nemohla pomoct, a musela se dívat, přestože si uvědomovala, že působí nevychovaně.
.jpg)
Celou tu dobu se úporně snažila na trapas U Divouse zapomenout, a pevně doufala, že toho samozvaného zachránce už nikdy v životě neuvidí. Jeho přítomnost ji zneklidnila a vyděsila, navzdory tomu že jenom klidně stál a mlčel.
Nic netušící Grewin ji vzal za ruku a vedl ji do popředí. „Violo, toto je můj kolega z Nadace, doktor Ttumor Seviniel z Ferbua. Sbírá informace o chladných zbraních napříč historií. Orientuje se ve vahanských, netrebských a staromizeonských análech.“
Zatímco na ni cizinec bezvýrazně civěl, ona tam stála jak rýč, vyděšená z možnosti, že jí ten zatrolený chlap začne před otcem a bratry připomínat, že už se přece viděli. No paráda! Seznámili jsme se poté, co jste zkolabovala v tanečním tubusu ve Městě bláznu, vzpomínáte, princezno? Byla tak vyvedená z míry, že se nezmohla ani na slovo, a už vůbec mu nedokázala podat ruku k políbení.
Cizinec se s tím naštěstí vyrovnal docela šikovně. Ani ho nenapadlo se po její ruce natáhnout, ačkoliv přesně to by se dalo čekat od burana z Ferbua. Prostě se jen mírně uklonil a řekl: „Těší mě, že vás poznávám, Výsosti.“
Trapné ticho rozředil Trajanis, který vstal z lavičky a obrátil se na ostatní encyklopedisty: „Doufám, že se o vás synové postarali. Když jsem viděl, jak vás kohorta madam Pomerandy žene k fontáně, vážně jsem uvažoval, zda bych neměl mobilizovat gardu.“
Klaran, Udiven a Fidius se zatvářili vyděšeně. Nejspíš měli problém pochopit Trajanisův smysl pro humor.
„Nebylo by to od věci, otče,“ prohodil pochmurně Grewin. „Ty ženské se kolem nich rojily jak vosy kolem vanilkového dortu.“
Načež ten vtípek došel i encyklopedistům a všichni se uvolněně rozchechtali. Ovšem jejich čtvrtého kolegy se všeobecné veselí netýkalo. Poklidně a trochu zádumčivě zíral někam na opačnou stranu nádvoří, jako kdyby čekal, až se děti vyblbnou, a začnou se bavit dospělí.
Trajanis k němu přistoupil a bodře ho plácl do zad. „Vlastně jsem doktora požádal, aby mi pomohl s několika kusy z rodinné zbrojnice, které se mi nedaří časově zařadit. Za všechna ta staletí tam předkové mé manželky odkládali veškeré harampádí, co se jim podařilo ukořistit. Omluvíte nás?“
***
Když ti dva odešli, bratři se na sebe významně podívali. „Co si dojít pro pití?“ navrhl encyklopedistům Grewin. Ukázal k nejvzdálenějšímu stolku. „Myslím, že jsem tam viděl láhev vitrrexu. Pravý vahanský. Přece si ho nenecháte ujít.“
„A když zbude, přineste krapet i pro nás,“ řekl Eudor.
Grewinovi kolegové pochopili, že sourozenci potřebují chvilku pro sebe, a spořádaně vyrazili za vitrrexem. Jakmile byli z doslechu, Hachen se na Grewina obořil: „Co je ten chlap zač? Už dlouho jsem otce neviděl, že by byl někým tak zaujatý.“
„Taky si myslím,“ podotkla Viola. „A jsem si jistá, že k určení zbraní postačí ten katalog, co vypracovala Klarisa. Sama jsem jí s tím pomáhala, sotva jsem se naučila číst.“
„Přesně tak,“ přisvědčil Eudor. „Spíš to vypadá, jako kdyby otec toho chlapa testoval.“
„Ttumor je u Nadace necelý rok,“ přiznal Grewin. „Ale má výsledky, na jaké jiní makají věky. Všechny jeho návrhy k doplnění postoupily do užšího výběru. Jestli tak bude pokračovat, začne se o něj zajímat Aliance. To není z mé hlavy. To jsem slyšel. Možná proto je na něj otec tolik zvědavý.“ Potom se Grewin podíval na Violu a zavrtěl hlavou. „Můžeš mi vysvětlit, cos to vyváděla? Hleděla jsi na něho jak na psí hovínko. Ani ruku jsi mu nepodala. Ten chudák si musí myslet, že jsi potrefená.“
Viola se zaškaredila a pokrčila rameny. „Prostě mě vyvedl z míry. V první chvíli jsem si myslela, že ho odněkud znám.“
„Odkud?“ vybafli všichni bratři současně.
„Vím já? Spletla jsem se.“
„Ttumor,“ vyprskl Hachen. „Co je to za jméno?“
Eudor se zamračil. „Zní divně. Mám takový dojem, že na jednom smrtelném světě, tuším na Zemi, to slovo znamená otok, vřed nebo dokonce nádor. Chudák chlap. Rodiče se na něm pěkně vyřádili.“
„To máš stejný,“ zapředl kousavě Grewin, „jako kdybych ti teď řekl, že jméno Eudor v jazyce strupatých skřetů z Kedvinu znamená průjem. Ostatně Ttumor je ewoui, a se smrtelníky nemá nic společného. Jeho rodiče pocházeli z Bredeonu, ale on prý vyrůstal na Ferbuu.“
„Jo, Ferbuo znám,“ řekl Eudor. „Je to satelit na periferii Sunnisenské soustavy. Věky byl neobydlený. Ale poslední dobou se tam stěhují bredeonští ewoui, kteří se nechtějí zahazovat se smrtelníky. Chtějí obnovit staré bredeonské tradice.“
„No ovšem. Ferbuané jsou tradicionalisté,“ uvažoval nahlas Grewin. „Vlastně ses s ním mohla potkat na nějaké dražbě. Profesně máte dost společného. Co třeba u Exis?“
„Tam určitě ne,“ oponovala Viola.
„Grew zapomněl,“ zakřenil se Hachen, „že v Dražebním paláci jsi pobývala výhradně s doprovodem toho dokonalého a nezodpovědného…“
„Nemluv tak o něm!“ vyprskla. Podívala se ke stolku, u kterého se mužové knihy nalévali vitrrexem s dalšími hosty, kteří je přišli pozdravit. „Víte co?“ zasyčela na bratry. „Mám plné zuby toho, jak se všichni okázale bavíte, zatímco Grenedon je kdo ví kde s kdoví kým. Už se nemůžu dívat na to, jak se všichni předháníte v pitomých hláškách, jak si hloupě utahujete z Qadrena, který se ani nemůže bránit, zatímco Grenedona jste hodili přes palubu! Běžte dál chlastat! Na dnešek mám pánské společnosti plné zuby. Encyklopedistům vyřiďte, že mě moc těšilo, ale že jdu spát.“
Otočila se na podpatku a zamířila do parku. Ještě zaslechla, jak se Grewin na Hachena obořil s výčitkou, že to přehnal, a jak se bratři začali hádat.
***
Ani náhodou nemířila do postele. Na to byla příliš navztekaná. Rázovala si to pískem vysypanou cestičkou lemovanou webanskými ploty na opačný konec parku. Hlavu měla plnou zmatených myšlenek. Zastavila se až u kůlny na nářadí, kde se původně měly s Anadou sejít. Jenomže ta zrádkyně toká s nosatým muzikologem. Hlavně, aby ji ten muzikolog nenechal se zlomeným srdcem.
Poraženě se posadila na obrubu studny a vzpomínala na Qadrena. Už od začátku věděla, že s ním nezestárne, ale nebyla připravená, že to bude tak těžké. Zavřela oči ve snaze připomenout si jeho tvář. Vyděsilo ji, když to nedokázala. Místo Qadrenových pevně tesaných a tolik milovaných rysů, se jí nabízela tvář cizince s očima barvy rašícího plevele. Bylo k uzoufání, že jeho si dokázala vybavit úplně přesně. Zaznamenala, že od posledního setkání změnil účes. Vlasy měl teď ostříhané nakrátko a na bradě mu rašilo tmavší strniště. Jeho obočí bylo elegantně klenuté, ale už viděla, jak dokonale se dokáže naježit. Jeho nos byl rovný a ústa byla pěkně tvarovaná. Jeho rty byly sevřené tak pevně, jako kdyby nebyl zvyklý se smát. Ramena měl široká, a Viola si byla jistá, že to není díky vycpávkám v dobře ušitém večerním obleku.
Když se při těch myšlenkách přistihla, rozbrečela se. Proč myslí na chlapa, který ji má za blázna? Který se na ni podíval jen jednou, a pak dělal všechno možné, aby znovu nemusel?
Seděla na hrazení stařičké zahradní kamenné studny a nechávala slzy volně téct. V té chvíli pochopila, že je připravená nechat Qadrena za sebou. Poslouchala šumění listí a cvrlikání hmyzu, a užívala si chvíle, kdy si nemusela dávat pozor, zda se tváří patřičně důstojně a vlídně.
Mrzelo ji, že byla na sourozence zlá. Vylila si na nich vlastní nespokojenost, i když věděla, že Grenedonovo zmizení je bolestné pro všechny. To, že po tolika letech nenašli jedinou stopu, brali bratři jako prohru. Viola si uvědomila, jaké měla štěstí, když se jí v kaleidoskopu vrátila paměť.
A co je nejdůležitější: pořád má důvod se domnívat, že cesta ke Grenedonovi vede přes Sarvonovy diáře, které leží ve třetí polici v sále s rukopisy Klarisina podzemního archívu.
Babička tam Violu vodila hlavní branou dřív, než ji naučila číst. Po babiččině smrti musela Viola otci slíbit, že do archívu bez matčina souhlasu nevstoupí. Bránu do sklepení jsem dal trvale střežit, řekl otec. Ale vím, že to pro tebe není žádnou překážkou. Přesto bych byl rád, kdybys tam nechodila, dokud se nenaučíš, jak s těmi věcmi zacházet. Takových sto, dvě stě let…
Až do toho trapného rozhovoru s Van-Disem otcovo přání respektovala, pak už ne. Do archívu totiž vedly i další cesty. Viola věděla o pěti. A i kdyby žádné náhradní neexistovaly, pořád by to nevadilo, protože ona dokázala do archívu prorůst. Stačilo se postavit na palácové nádvoří a zakořenit.
Přidržela se obruby a přehodila nohy v tanečních střevících do studnové šachty. Podívala se dovnitř v naději, že zahlédne hvězdy odrážející se na hladině. Ale nebe bylo zatažené. Díky magickému rozhraní viděla v šedé barevné škále a rozeznávala tak všechny detaily. Věděla, kolik je ve studni vody, i jak je studená. Poznala, kolik je na dně štěrku a kolik bahna. Odrazila se a skočila dolů.
***
Těžké časy špionovy
Manžel robustuanské královny Ottu zavedl do zbrojnice v suterénu. Provedl ho několika propojenými sály a zastavil se až v tom posledním. Ukázal na kolekci starobylých kousků a chtěl, aby je Otta klasifikoval.
Otta spolehlivě rozpoznal dva dlouhé meče ze starého Vahanu, popsal jejich zpracování, poukázal na signaturu zbrojíře, odhadl stáří. Určit dva těžké ok-sawonské palcáty z feustonské éry bylo snadné, protože v dobách, kdy vládl Orkenu, měl podobné. Pak přišla na řadu dvoubřitá sekera. Podobala se sekyrám staromizeonské epochy, ale stejně tak připomínala staré netrebské kusy. Gravírovaný ornament kombinace plamene a šípu Ottu zmátl. Takovou značku ještě neviděl. Když si všiml, že Trajanisovi cukají koutky úst, znovu se na zbraň podíval a všiml si, že rukojeť je podezřele hladká a naleštěná. Byla to kopie! Velmi zdařilá kopie staronetrebské válečné sekyry, prohlásil. Trajanis přikývnul a dodal: Je to dárek. Ukoval ji můj krenevský prastrýc Kresen na počest narození našeho prvního syna. Ta značka není podpisem zbrojíře, ale symbolizuje mou rodinu. Plamen je znakem mé matky, sahíjinské bohyně smrti, šíp je znakem mého napůl krenevského otce, grenedonského krále.
Další exponáty šly jak na běžícím pásu. Zvláštní pozornost Trajanis věnoval starému jeden a půl ručnímu meči, který byl uložený v boxu z křišťálového skla. Původ tady toho meče znám. Ale zajímá mě, co mi o něm řeknete.
Otta ani nepotřeboval vytahovat meč z vitríny. To je dílo smrtelníka, řekl. Nemá v sobě magii, ale cítím z něj auru tvarového zářiče. Vyrobený na Tenerisu asi před dvěma sty lety.
Královnin manžel se potěšeně usmál. Teneris, dvě stě pět let starý. Je to první meč, který jsem si nechal vykovat na zakázku. Dal jsem za něj roční plat. Byl jsem hodně mladý, pracoval jsem jako Vykladač pro nemesijského hraběte Erijena. Načež začal Trajanis Ottovi vyprávět, jak prvních třicet let života prožil na Tenerisu jako smrtelník. Jak se vyučil Vykladačem triftových karet v akademii na Trnitém ostrově. Jak se tam díky knize nalezené pod skříní naučil vyvolávat démony, a jak se seznámil s Trsuahem, Weynou a Neceomem, kteří původně sloužili starorodým bohům krenevům, ale po jejich porážce zběhli k mladorodým sahíjinům. Jak se oněch prvních třicet let svého života snažil zavděčit mocným a bohatým smrtelníkům, skoro stejně jako se ti démonští renegáti snažili zavděčit sahíjinům. Jak stoupal po lidském společenském žebříčku v domnění, že tak konečně najde, co hledá, ačkoliv netušil, co to vlastně je. Byl jsem tak naivní. Byl bych se pro svého posledního zaměstnavatele, akezonského krále Gwena, rozkrájel. To já mu pomohl na trůn. Žil jsem v dojmu, že jsme přátelé. Taky mě o tom neustále ujišťoval. Ale jakmile se dozvěděl, o mém skutečném původu, a zjistil, že na tom formálním společenském žebříčku stojím vysoko nad ním, byla po přátelství veta.
Otta poslouchal, ani nedutal. O Trajanisově rozhodujícím podílu na krenevském osvobození mnohé slyšel. Manžel robustuanské královny a on měli hodně společného. Oba byli míšenci, oba vyrůstali mezi smrtelníky. Kdyby Otta nebyl pod stálým dozorem dravenů, byl by přiznal Trajanisovi pravdu. Byl by mu řekl o Grenedonovi a o elixíru, i o tom, že Sarvonovy diáře musejí být zničeny, protože pokud je Exis nedonese on, pošle někoho dalšího.
Ale takový luxus si Otta nemohl dovolit.
Draveni by mu to překazili, jako to udělali mnohokrát předtím. Jakmile by rozpoznali zradu, smýkli by s Ottou do Podsvětí, předhodili by ho Exis dřív, než by stačil dokončit první větu. A dokonce i kdyby Otta stačil to varování vyslovit, neměl by jistotu, že by Trajanis ty diáře skutečně zničil. V každém případě by si to Otta u Exis slíznul způsobem, který si netroufal představovat. Ne, takový mučedník zase není. Jeho život za mnoho nestojí, ale dobrovolně na jatka nepůjde.
Když se úzkými okny do suterénu začalo linout ranní světlo, začal Trajanis okázale zívat. A jéje! povzdechl si. Ani jsem si nevšiml, že je tak pozdě. Musíte se přece trochu prospat!
Doprovodil Ottu ke dveřím, vystrčil ho na chodbu pod nosy klimbajících strážných a nechal ho svému osudu. Kamenné stěny palácových prostor byly zevnitř obložené dřevem. Veškeré dřevěné plochy zdobily jemně řezané ornamenty s rostlinnými motivy. Bylo tam čisto a vonělo to tam voskem a bylinami. Na chodbách i na schodištích bylo plno pokojových rostlin. Všude, kde bylo místo, stály velké kamenné nádoby, ze kterých vyrůstaly kvetoucí stromečky na kmíncích nebo keříky s ozdobnými listy.
Ottovi bylo trapné vojákům přiznat, že pořádně neví, v jakém křídle paláce se nachází. Alespoň je poprosil, aby ho nasměrovali na nádvoří, protože odtamtud se zorientuje. Byli tak laskaví, že ho tam zavedli.
Venku bylo příjemně pusto a šero. Nebe nad Duanzaná překrývala těžká šedivá oblaka. Vzduch byl teplý a dusný, zvedal se vítr. Při pohledu na oblohu si Otta vzpomněl na barvu princezniny sukně. Spodní vrstva byla z pevné a lesklé šedivé látky. Překrývalo ji několik dalších průsvitných vrstev vyšívaných stříbrnými perličkami. Bylo to jednoduché, a přece tak působivé, že se na to nedalo zapomenout. Otta byl sám ze sebe v rozpacích, že nad tím vůbec přemýšlí. Dokonce mu utkvělo v paměti, že princezniny střevíce byly výrazně červené. Na jejích nohách vypadaly stejně ztřeštěně, jako byla ona sama.
Ottovi démoni doposud poslušně zalezlí za rozhraním, začali vystrkovat růžky:
Co chtěl ten krenevský míšenec?
Proč se nás ptal na ty meče a sekyry, když o nich všechno věděl?
Ty palcáty vypadaly jako ty tvoje.
Otta byl rád, že doposud vydrželi být zticha, a nechávali ho v pohodě jednat. Možná to bylo tím, že měli po dlouhé době ke zkoumání myriády nových podnětů. Jenže teď, když byl sám, byli nažhavení k výměně dojmů. A protože se drželi za rozhraním a komunikovali pouze telepaticky, nemohl jim to mít za zlé.
O co tomu králi šlo?
Proč byla ta sekera nová, ale vypadala jako stará?
Měl bys mít taky takovou.
Není to král, ale manžel královny, vysvětloval Otta, i když moc dobře věděl, že Trajanis prakticky králem je, ale nejspíš mu vůbec nevadí, že na trůnu sedí jeho žena Eryn. Ta sekera je tak udělaná úmyslně. Zbrojíř chtěl ukázat, jak by vypadala, kdyby byla pět tisíc let stará. To je taková móda.
Opřený o kamennou fasádu v sílícím větru nehlasně odpovídal hladovcům, a současně studoval detaily na oknech a římsách v jednotlivých patrech budov. Robustuanský královský palác byl postavený do tvaru čtverce svírajícího nádvoří s fontánou uprostřed. Fontáně vévodilo sousoší zakladatelů zdejší smíšené královské rodové linie, kolem nádrže se vinul pruh květinových záhonů s lavičkami. Hned včera si Otta všiml, že okna jsou zdobena vitrážemi s rostlinnými motivy. Každé patro jinými. Okno v jeho pokoji mělo vitráž s rudými květy a zelenými lístky. Teď zbývalo jenom zjistit, ve které části komplexu ho má hledat. Vzpomněl si, že když se z toho okna podíval ven, bylo k němu sousoší na fontáně otočeno zády. Protože teď viděl sochám přímo do obličejů, jeho pokoj je v budově naproti, ve třetím patře.
Spokojený s výsledkem pátrání se vydal přes nádvoří. V té chvíli se mraky protrhly. Velké těžké kapky začaly s rachotem bušit do střech a do oken. Nebe se rozsvítilo fialovým zábleskem, vzápětí zaburácel hrom. Ota byl ve chvíli promočený až na kůži. Nemělo smysl běžet, a on už vlastně ani nechtěl. Nádvoří bylo rozlehlé. Kráčel pomalu v houstnoucím dešti a užíval si, jak sprška chladí jeho rozpálenou kůži.
Došel ke květinovým záhonům kolem fontány. Plánoval je obejít a pokračovat na druhou stranu nádvoří, kam skrze nepřetržité proudy vody ani nedohlédl. Další záblesk a další zahřmění. Udělal ještě jeden krok a pak se zastavil, protože mu došlo, že v tom záblesku zahlédl přímo před sebou něco, co tam předtím nebylo.
Rostlo to ze spár v dláždění, zvedalo se to, bobtnalo a kypělo. Bylo to tmavé a připomínalo to chuchvalec tenkých zmítajících se kořenů.
Zabít! Zabít! Zabít! překřikovali se draveni. Vycvičení k jeho ochraně dotírali na bariéru rozhraní, celí říční se na tu podivnost vrhnout.
Jenže Otta se ohrožený necítil. Jenom klid, tohle je na Robustue přirozené, okřikl je. Dál fascinovaně zíral, jak se stromista, který právě na nádvoří prorůstal odněkud z podzemí, dává dohromady.
Aby na stromistu skrze lijavec lépe viděl, popošel blíž. Vláknitá struktura se rychle přeměňovala a spojovala do kompaktní formy, začala nabývat lidských tvarů. Objevily se jemné barvy a konečně i vrstvy oblečení, které se ale vlivem neutuchajícího deště stávalo průhledným. A taky boty. Přesněji tytéž sytě rudé střevíce, jaké měla na nohách princezna Viola. Otta stoupal pohledem po její nově zformované postavě. Vrstvy zmáčené šedostříbrné sukně se lepily na její dlouhé štíhlé nohy. Zatajil dech, když zaznamenal kulaté boky, štíhlý pas a výstavní hrudník. Štíhlý krk byl bez ozdob, mokré vlasy se zplihle vinuly kolem ramen.
Zase ona! Vetřelec z pokladnice! zpozorněli hladovci.
Ta, co ji máš svádět, jak madam přikázala!
Na co čekáš, promluv s ní!
Ottovi se do toho vůbec nechtělo. Vždyť princezna ho svým chováním stále více ujišťovala, že je slaboduchá. Ale kdyby se jí vyhýbal, hladovci by to požalovali Exis, až půjde podat hlášení. Asi bude lepší něco říct, než ji docela vyděsí. Něco obyčejného, neškodného a nepříliš náročného, aby to pochopila. Hlasitě na ni zahalekal, aby ho v šumění deště vůbec slyšela: „Dobré ráno, Výsosti! Máte pěkné boty!“
Vykulila oči a vybafla: „Zase vy?“
Nejspíš nečekala, že tak časně zrána na prázdném nádvoří a v prudkém dešti někoho potká. Zablesklo se. Princezna vzhlédla k nebi a potěšeně se zašklebila. Zablesklo se podruhé a potřetí, pak se spustila kanonáda hromů. Ta podivínka nevypadala, že by jí to vadilo. Naopak. Zvedla ruce nad hlavu a zatočila se dokolečka. Tancuje? Ona si tu bouřku užívá. Potom, jako kdyby si až pak vzpomněla, že není sama, na Ottu houkla: „Proč nejste v posteli? Co tady pobudujete? Nevidíte, že prší?“
„Byl jsem ve zbrojnici s vaším otcem!“ zahulákal do burácení deště Otta. „Propustil mě teprve před chvílí.“ Máchnul k otevřenému nebi. „A déšť mi nevadí.“
Obdařila ho spikleneckým úsměvem. „Tady na Robustue déšť milujeme!“ zakřičela. „Ale všude jinde před ním utíkají pod střechu!“
Ottovi to prohlášení připadlo skoro rozumné. „Taky mám rád déšť. Asi jsem mimo tabulky.“
Zkoumavě mu hleděla do tváře. Vypadala, že se rozmýšlí, jestli má něco říct nebo ne. Náhle lijavec ustal, stejně rychle, jako se spustil. Smutně si povzdechla. „Škoda, těšila jsem se, že to potrvá déle.“
„Chcete říct,“ vybafnul Otta. „že jste sem… ehm… prorostla jenom proto, abyste se nechala zmáčet?“
Asi ji tou otázkou popudil. Podle toho, jak se zatvářila, pochopil, že atmosféra sounáležitosti, kterou ještě před chvilinkou cítil, je ta tam.
„No samozřejmě,“ odsekla a odběhla.
***
Podařilo se mu úspěšně najít svůj pokoj. Na robustuanských se mu líbilo, že ze všech možných vynálezů smrtelníků si ponechávají jenom ty užitečné. Například sprchy. Pořádně se vydrbal v horké vodě a pak padl do postele. Byl unavený jako kotě, ale nemohl usnout. Neustále mu vrtalo hlavou, jestli je princezna skutečně takový blázen, nebo jestli to předtím nebyla jen kaskáda nedorozumění. Dalším rušivým elementem byli podrážděně repetící draveni v jeho mysli. Nelíbilo se jim, že s princeznou nebyl dostatečně aktivní.
Nechtěl jsem ji vyplašit, vymlouval se. Pozvání od Grewina platí na celý týden. Na Robustue trvá týden deset dní. Mám ještě osm dní k dobru, uklidňoval je.
Už když se na Robustuu vypravoval, věděl, že hladovci celých deset dní bez potravy nevydrží. Ne, když mají kolem houfy lákavých soust. Brzy se o ně musí postarat, než něco vyvedou.
***
