Sarvonův odkaz - 18. kapitola: Tanečky na hraně
Vyvrcholením lekcí z praktické taxonomie byly exkurze v nejlépe zachovalých kulturních ohniscích nejstarších civilizací Metaprostoru. Náboženský komplex bohyně Šaviry na Brussedee byl ukrytý v pralese, nepřístupný nezasvěceným turistům. Ale studenti Senedina lycea pocházeli z významných dvorů Metaprostoru. Všichni byli v rámci rodinných vazeb nějakým způsobem spříznění s brussedeanskou elitou, takže pro ně byly brány Citadely otevřené.
Viola zde byla naposledy s Klarisou. Když teď stála před chrámem Souznění, a znovu se dívala na sousoší Šaviry a Risadei, hrdlo se jí stahovalo dojetím. V hlavě jí zvučela Klarisina slova: To, po čem šlapeš, Violko, jsou zkamenělé slzy boha Risadei. Vyplakal je po smrti své sestry. Bylo jich tolik, že je brůssové naštípali a vyložili jimi zdejší podlahy.
„Brusedeanská citadela byla historickou sekcí Sarvonovy nadace vyhodnocená jako jeden z dvanácti divů Metaprostoru,“ referoval tlumeným hlasem Muemmu. „Pohleďte na toto epochální sousoší, znázorňující…“
Zatímco ostatní studenti se nedočkavě vtrhli do nitra citadely, Viola zůstala venku. Neměla náladu kazit si vzpomínky na Klarisino vyprávění něčím novým. Rozčilovalo ji bezelstné veselí, zatímco ona si připadala jako vyhaslá kamna. Procházela se kolem stánků s cukrovím, dívala se přes ramena malířům, kteří skicovali průčelí chrámu, když vtom jí kdosi poklepal na paži.
Podrážděně se otočila.
Byl to fešák. Vysoký a šlachovitý. Černé oči bez bělma. Jeho kůže zářila jako bledé zlato. Voněl kořením a čišelo z něj sebevědomí. Objevil se zčista jasna. Viola ho neviděla přicházet. Musel ji sledovat z dálky, načež přiletěl v podobě světla, a bleskurychle se zformoval zpět. S obchodnickým úsměvem se uklonil. „Omlouvám se, že ruším, princezno. Jmenuji se Van-Dis, jsem kulturním atašé vansionského regenta na Bredeonu.“ Artikuloval tak procítěně, jako kdyby měl v plánu ji požádat o ruku. „Jak jistě víte, vaše babička Klarisa a já, jsme byli přátelé. Moc jsem si jí vážil. Měla nesmírně široký přehled. A co teprve její schopnosti!“
Samozřejmě, že o něm Viola slyšela. Okouzlující mladší bratr vansionského krále. Vyhlášený expert na starožitnosti nasáklé destruktivní magií. Starý a mazaný, stále nezadaný. Wanda o něm pěla ódy. Ale na Violu jeho šarm nefungoval. Semkla rty a řekla: „O čem chcete mluvit, Excelence?“
Jeho úsměv povadl. „Nedávno jsem vás zahlédl v Podsvětní dražební síni. Chtěl jsem vám učinit jistou nabídku. Ale váš přítel mi pohrozil, že rozvěsí moje vnitřnosti po stromech jako svítivé řetězy.“
Falešně se usmála. „To mě mrzí.“
„Popravdě,“ pokračoval zádumčivým tónem, „vypadal tak odhodlaně, že jsem mu to varování uvěřil. Jenomže teď tu není. Mám na vás takovou prosbu, princezno. Týká se obchodní dohody, kterou jsem uzavřel s vaší babičkou těsně předtím, než vyvanula. Je mi trapné o tom mluvit, ale věc se má tak, že jsem vaší babičce předem zaplatil padesát tisíc zlatých hřebenů za jistý historický artefakt. K předání mělo dojít na Kavanském festivalu, ale Klarisa se tam nedostavila, protože, jak se později ukázalo, zemřela.“
Viole bylo jasné, že se ten chlap pokouší ji zmanipulovat. Snad dokonce očekává, že mu sama nabídne pomoc, že mu snad tu údajně zaplacenou věc sama přinese. Místo aby otrapu poslala do háje, účastně si povzdechla. „No to je mi líto. A jak to souvisí se mnou?“
Wemur se ošil. „Pochopte, je to věc cti. Mezi vaší babičkou a mnou byla uzavřena ústní obchodní dohoda. Já své závazky splnil, zatímco Klarisa nikoliv. Jistě ne úmyslně.“
„Potom nechápu, proč jste se o tu pohledávku nepřihlásil dřív,“ podotkla.
„Pokoušel jsem se,“ řekl skřípavě. „Ale vaše paní matka mou žádost opakovaně odložila, kvůli tomu, že se přátelím s Exis. Snažil jsem se královnu kontaktovat osobně, ale tajemnice Tahara mě nechala vyvést! Řekla mi, že královnu uráží pouhá má existence. Taková blamáž…“ Pateticky si povzdechl. „Byl jsem z toho zoufalý, ale potom jsem se dozvěděl o vás, Vaše Výsosti. Věřím, že v sobě máte tutéž jiskru, která je vlastní všem adeptům naší profese. A stejně tak onu elementární poctivost. Nabízím vám nových padesát tisíc zlatých hřebenů, když mi z babiččina archívu přinesete originální poznámkové sešity Sarvona Arci-Quinna. Sběratelem je vážená a veřejně známá osobnost, která si přeje zůstat v anonymitě. Shání ty spisy už několik desetiletí.“
Sarvonovy diáře? Viola uslyšela poplašné zvony. Vybavila si zážitek, který se těch zápisků týkal. Stalo se to asi rok předtím, než se Grenedon ztratil. Uklízely s babičkou v archívu, a Violu zaujala hranička písemností položená na kraji police. Byly to zažloutlé a ohmatané sešity, hustě popsané starým netrebským písmem a pokreslené grafy a diagramy. Vypadaly opotřebovaně, ale nebyly zaprášené. Viola chtěla vědět, co je na nich zajímavého.
To jsou Sarvonovy diáře, řekla Klarisa. Sarvon takových bloků počmáral hromady. Jejich význam se přeceňuje. Často v nich najdeš jen chaotické poznámky, nákresy nebo čísla, ze kterých nic kloudného nevyčteš. Já sama jsem na ně nikdy neměla trpělivost. Už jenom to nepraktické písmo! Ale nedávno si je půjčoval tvůj bratr, aby je prostudoval. Vypisoval si odtamtud nějaké alchymistické návody. Trvalo mu to skoro půl roku, ale už je v pořádku vrátil.
Sarvon Arci-Quinn byl popraven před osmi sty lety, ale jeho encyklopedie je čtena a doplňována dodnes. Klarisa těch Sarvonových diářů vlastnila celkem devět. Viola přesně věděla, v kterém regálu leží. Van-Dis se kamarádil s Exis. Mohl by obsah těch deníků souviset s Klarisiným vyvanutím? Nebo s bratrovým zmizením? To je třeba zjistit. Viola se zaradovala. Ty sešity je třeba prostudovat. Ovšemže to udělá bez Van-disovy účasti.
Dlouho mlčela, zatímco Van-Dis stále čekal na odpověď. Cítila na sobě jeho naléhavý pohled, ale ona se očnímu kontaktu vyhýbala. Vyslanec se k ní naklonil a položil dlaň na její ruku. Měl dlouhé štíhlé prsty, sálalo z nich teplo. „Máte před sebou ještě necelé dva roky studia, že? Už víte, čemu se budete věnovat potom? Mohla by se vám hodit má pomoc. Mám neomezený přístup k vykopávkám v Parídii. Vlastním neprozkoumané mohyly na Faaru. Patří mi třiceti procentní podíl nikodemského výstaviště. Mám neskutečné kontakty. O všechny se s vámi podělím.“ Jeho hlas klesal do sametových hloubek. Šepotal a sváděl, až se cítila malátná a ospalá. Palcem jemně přejížděl po její dlani. „Mohl bych se vám revanšovat i jinými způsoby,“ zapředl. „Umím být sladký, vášnivý a něžný společník, princezno. Nemáte představu, co bych vám mohl nabídnout,“ zaševelil. „Co všechno bych vás mohl… naučit.“
To stačilo! Rázně se vzpamatovala, a prudce se mu vytrhla. Vycenila zuby a ošklivě se na něj podívala. „Stal jste se obětí nedorozumění, Excelence. Naše rodina žádné Sarvonovy zápisníky nevlastní. Ocenila bych, kdybyste mě s tím už neobtěžoval.“
***
Nechala ho tam stát, a šla. Srdce jí prudce bušilo. Kdyby Grenedonovo zmizení souviselo s obsahem těch diářů, potom by každá osoba, která se na ně zeptá, mohla mít vazby na bratrova únosce. Přemýšlela, zda bylo prozíravé Van-Dise tak rázně odbýt. Daly by se z něj vyždímat ještě další užitečné informace? Lepší bude si s ním nezahrávat. Kráčela po obsidiánovém chodníčku, nevnímala budovy s výstavnými fasádami ani květinové záhony. Musí zjistit, co v těch diářích skutečně je. To znamená spoustu práce.
Sarvon používal starou netrebštinu, kterou se v Metaprostoru dávno nemluví. Viola stěží rozpoznala pár výrazů. To bude trochu problém.
***
