Sarvonův odkaz - 14. kapitola: Kámen z Hanova nátepníku
„Ty ses úplně zbláznila!“ rozčilovala se robustuanská královna.
Trajanis na Violu povzbudivě zamrkal a pak se obrátil na Eryn. „Viola určitě nehledá trvalý vztah. Jenom se seznamuje s možnostmi a má na to právo.“ Otec matku objal a nosem se otřel o ten její. Škodolibě se na ni zakřenil a dodal. „Tys nebyla jiná, zlatíčko.“
Já přece neplánuju, že se za Qadrena provdám,“ namítla Viola. „A on to ode mě ani nečeká.“
„Myslela jsem, že si rozumíš s Ewyrem,“ přiznala matka. „To je hoch pro tebe přímo stvořený. Z dobré rodiny, vzdělaný a šikovný.“
Viola měla Ewyra ráda, ale ani ve snu by ji nenapadlo si ho vzít.
„Měla bys vědět, že se o tom hodně klevetí,“ lamentovala dál Eryn. „Románek mladičké robustuanské princezny a zaprášeného quosibana. Skvělá voda na Krassionin mlýn! A Moreta Mizeonská se rovnou nechala slyšet, ať nepočítáme s tím, že by její synové…“
Trajanis Eryn rázně přerušil: „Co říká Moreta Mizeonská, je mi u prdele, drahoušku! Chápu, že chceš pro Violu to nejlepší, ale teď neřešíme její vdavky, ale bezpečí!“
Viola si všimla otcovy tváře. Šlo o jeden drobný sval umístěný šikmo nad pravým koutkem. Pokaždé, když se ten nenápadný sval v pravidelném intervalu zachvěl, jako tomu bylo právě teď, svědčilo to o Trajanisově nepohodě, kterou se snažil skrýt. Dokazovalo to, že otec není tak skálopevně spokojený s tím, co udělal, a že právě přehodnocuje, zda byla jeho předchozí rozhodnutí správná. Nebylo se čemu divit. Když Qadrena najímal, s takovým vývojem situace najisto nepočítal.
„Smiř se s tím, Eryn,“ pokračoval už mírnějším hlasem Trajanis, „že Qadren naši dceru ochrání. Nepustí k ní žádné kletby ani uřknutí. Přesně o to běží. Hloupé drby zapšklých matron jsou podružné. Vypaří se s novým skandálem.“
Rodiče se z Tenerisské soustavy vrátili domů rozladění, ale Viola a Qadren se stali nerozlučnou dvojicí. On jí nikdy nesliboval společnou budoucnost, ona odmítala myslet na to, co bude dělat, až zůstane sama.
***
Seminář znalecké taxonomie
Lektor postupně vytahoval věci z krabice a skládal je vedle sebe na dlouhý stůl. „Minule jsme rozebrali kritéria třídění, dnes to vyzkoušíme v praxi,“ řekl.
Muhaj Muemmu, studenty přezdívaný Mumu, byl polymorf. Bylo vzrušující sledovat ho v pohybu. Jeho podstata sestávala z myriády partikulí o velikosti hrášku a podle jeho vůle se přeskupovala do nejrůznějších tvarů. Když spěchal, valil se chodbami jako koule, ale nejraději se stylizoval jako humanoid. Mistrně napodoboval anatomické detaily i oblečení. Na první pohled vypadal jako bredeonský účetní v nudném černém obleku, z něhož svítila bílá košile. Při podrobné prohlídce bylo patrné, že povrch jeho těla je mírně hrbolatý a že modré ulízané vlasy netvoří jemné chmýří, ale houževnaté provázky.
„Dejte si čas a dobře si ty předměty prohlédněte,“ zamumlal. „Všímejte si, jak jsou vyrobené. Ničeho se nedotýkejte. Odhadněte stáří a původ. Rozlišujte magii tvarového zářiče, od magie akumulované anebo reziduální. Dělejte si poznámky. Na konci lekce chci od každého vědět, který z artefaktů byste zařadili do rizikové skupiny.“
Studenti vstali ze židlí a obklopili stůl. Wanda ukázala na malé klubko načechrané stříbrné příze. „Co to je?“ Dloubla do smotku prstem a on se jí odměnil sprškou chladivých stříbrných jisker. „Krásně to lechtá!“
„Slečna Wanda asi nerozuměla, když jsem říkal, že se nemáte ničeho dotýkat,“ ozval se mdlým tónem lektor.
Viola se otočila k Qadrenovi, který jí stál za zády. „Co to je?“ sykla.
„Obyčejné jinádí vlasy,“ zašeptal.
„Můžete si vyměňovat názory,“ poznamenal polymorf. „Jenom doktora Qadrena žádám, aby laskavě mlčel, pokud mě tedy nechce ve výuce nahradit.“
Kolem stolu to zašumělo smíchem.
Muemmu vyučoval přísně metodicky, nijak se nepředváděl a mluvil k věci. Na jeho hodiny se všichni těšili, ačkoliv on sám se tvářil, že to má za trest. Qadren ho znal ze svého předchozího cyklu, jako vysoce váženého exponenta Aliance. Za normálních okolností by se o polymorfově zapojení do výkonné organizace Čtyřdohody ani nevědělo, ale protože v časech krenevského vyrovnání na Tenerisu působil jako pozorovatel, už se mu to nedalo odpárat. Qadren tvrdil, že Seneda musí na Muemmu něco ošklivého vědět, jinak by ho jen těžko přinutila, aby se během řádné dovolené jednou za padesát let věnoval vyjukaným studentům.
Některé kousky Viola snadno rozpoznala na první pohled, protože figurovaly v populárních příručkách o magických artefaktech. Bylo mezi nimi dosud funkční „Škrabadlo“ z pozůstalosti vyvanulého brusedeanského kočičího boha Risadei, „Kropítko Mlžného Teoma“, na neomezenou dobu zapůjčené z depozitu majitele, anebo kletbou spečený balíček triftových karet sahíjinské bohyně Liany. Ty věci sálaly původní magií a daly by se dobře zpeněžit v aukci, ale jinak byly naprosto neškodné.
Pozornost budila těžká poškozená koruna upletená z kovových prutů. Materiál byl rozpukaný a drsný, jako kdyby na něj trvale působilo nějaké agresivní prostředí. Kolem koruny se mihotala jasně modrá ochranná clona. Navzdory stínění z té věci prosakovala magie, kterou Viola vnímala jako nepříjemné svědění za krkem. Koruna ležela úplně na kraji stolu. U ostatních předmětů se studenti přetlačovali, ale kolem koruny bylo volno. Viola vykročila, aby se na ni podívala zblízka, ale Qadren ji chytil za ramena a varovně zasyčel.
Jaredovi to neuniklo. Furiantsky se ušklíbl, přešel ke koruně a natáhl se k ní. Než na ni stačil položit jediný prst, cosi s ním smýklo na zem. Ostatní zaraženě ztichli. Nad Jaredem se tyčil polymorf. Ještě před chvílí byl na druhém konci místnosti a vypadal jako účetní. Teď pružně pulzoval, vytvarovaný jako améba. Podle toho, jak jeho povrch rychle střídal barvy, byl pořádně naštvaný. „Co jsem vám říkám o tom nesahání, pane Jarede?“ zabublal hlasem, který nemohl vycházet z úst, protože v té chvíli žádná neměl.
Jared se zvedl na loktech a otráveně se rozhlédl kolem. „Nemůže to být tak nebezpečné, pane, když jste to sám předtím vytahoval z krabice.“
„Pro mě ne, ale pro vás ano, vy trulante!“ hartusil polymorf. Načež studenty oblažil desetiminutovým monologem na téma třídění nesmrtelných ras v Metaprostoru podle jejich závislosti na sdílení magie. „Vy byste bez magie dlouhodobě existovat nemohl, zatímco já ji k životu vůbec nepotřebuji. Jsem vůči magické intervenci absolutně imunní. Polymorfa nemůžete zaklít, proklít ani mu nemůžete manipulovat myšlení.“
„A co křišťál, pane?“ zeptala se uctivě Damia z Validanu. Na tváři jí pohrával poťouchlý úsměv. Krasavice studijní skupiny nikdy neváhala, když na sebe mohla upozornit. Pocházela z Wemuru, světa světelných běsů. Uměla se přenášet jako blesk. I v pevné formě téměř trvale zářila.
„Jistě,“ zavrčel lektor. „Křišťál tvory mého druhu uvádí do stáze. Ale to vám vysvětlí profesor Uvidus v hodinách exobiologie. My se tu učíme znaleckou taxonomii. Tak pokračujte.“
Viola procházela kolem stolu a zapisovala si ohodnocené předměty do tří sloupců. Některé vypadaly jako obyčejné haraburdí. Třeba ta napodobenina turienského akumulátoru konstruktivní magie ve tvaru penisu. Tretka. Taky tam byly k vidění dva tvarové zářiče. Ten první byl formovaný jako jehlan. Kolem hran se tetelila vrstvička reziduální magie posbíraná z okolí. Druhý byl kužel a zdál se být úplně netečný. Ale když se Viola pozorněji zadívala na materiál, kterým byl objekt potažen, poznala chyták. Kužel obalovala tenká vrstvička látky, utkaná z bizárových vláken. Materiál obsahující bizárová vlákna odklání magickou rezonanci. To znamená, že cokoliv do toho zabalíte, je imunní vůči působení kleteb, zaříkání či tvarovému vyzařování. Je jedno, jestli se jedná o trezor nebo celou budovu. Jestliže obložíte budovu panely s obsahem bizáru, vzniká uvnitř nulové pole. Není možné tam otevírat dimenzionální brány. V Metaprostoru existují pouze dva světy, na kterých se dají bizárová vlákna získávat a zpracovávat. Jedním z nich je právě Robustua. Byla by ostuda, kdyby Viola bizárovou vrstvu na kuželu nenašla.
Pozornost osazenstva přitahovala dýka ze žlutého kovu, jejíž rukojeť zdobily tři ohlazené růžové kameny. Podle tvaru by to mohl být okren, legendární trhací dýka, kterou pro své smrtelné mágy vyrobila dávno vyvanulá riiberionská prabohyně Gastaa. Podle pověstí posílala ty čaroděje krást silové předměty do sousedních pantheonů. To bylo od ní mazané, protože od smrtelníků sousední bohové žádné lumpárny nečekali. Tradovalo se, že smrtelníci jsou neškodní, protože neumějí cestovat mezi světy. Mazaná Gastaa to ovšem dělala za ně. Otevírala svým mágům dimenzionální brány z Riiberionu do ciziny. A aby se dokázali s lupem bezpečně vrátit, opatřila jim dýky, které jim otevíraly cestu zpět. Mladší bohové ze sousedství po čase tu levárnu odhalili, mágy pochytali a dýky jim zabavili. Podle Sarvona se v Metaprostoru povaluje minimálně třicet takových trhacích dýk. Až na to, že ten kousek ze žlutého kovu s růžovými kameny mezi ně nepatří. Viola z něj necítila vibrace, které jsou všem silovým předmětům vlastní. Na rukojeti by podle Sarvonova popisu měla být značka třílístku, kterým okreny bohyně Gastaa označovala. Místo toho tam byla hvězda. Takže padělek.
Téměř bez povšimnutí zůstávala ošuntělá obálka z pevného okrově zabarveného papíru. Byla zalepená, ale nebyla na ní napsaná žádná adresa. Když se polymorf nedíval, vzala Viola obálku do rukou a stočila do ruličky. Šlo to ztěžka, což svědčilo o příměsi krepponové báze v papírové hmotě. To znamená, že obálka je kouzelná. Jakmile pisatel opatří obálku adresou a zalepí ji, aktivuje kreponovou kletbu. Díky ní má stoprocentní jistotu, že obsah nepadne do nepovolaných rukou. Pokud se k předmětům či písemnostem dostane nepravá osoba, její obsah se zničí, ale kromě toho zničí i onu nepovolanou osobu. Kůže vahanských krepponů se draží na komoditních burzách na Bredeonu, Sunnisenu a Erektiadu. A právě ony krepponí kůže jsou důvodem, proč Aliance Čtyřdohody už dávno nezatočila s vahanskými diktátory, a proč jim stále neochotně tolerovala obchod s nelegálními zbraněmi a s otroky.
Poslední byl šedý kámen, velký jako dlaň, hladce opracovaný do tvaru pecky. Naprosto intaktní. Viole se rozbušilo srdce. Ukázala na kámen a naklonila se ke Quadrenovi: „Není to kámen z Hanova nátepníku? Podobný mám doma ve vitríně.“
„Vážně, slečno?“ ozval se z protější strany stolu polymorf. Ten chlap slyšel jako netopýr. Už zase měl vizáž účetního, s tím rozdílem, že jeho provázkovité vlasy teď nebyly modré, ale černé.
„Můj dědeček kdysi viděl originál,“ zahlásila Tralia z Kavanu. „Na aukci u Dea z Nikodemu. Chtěl ho koupit, ale jakýsi dervosan ho přeplatil.“
Viola si ani nevšimla, že se polymorf přesunul těsně k ní. „Jak jste říkala, že vypadá ta věc u vás v šatně? Popište mi ji.“
„Ehm, jako velká plochá kapka rosy, která se přeměnila v kámen,“ řekla Viola. „Základna je rovná, povrch je vypouklý. Barva šedá, povrch matný a hladký. Ten můj je extrémně studený na dotek, zatímco tento ne.“ Viola ukázala na kámen. „Takže je to jenom kopie.“
„Je tady někdo, kdo má stejný názor jako slečna Viola?“ zvolal lektor a ukázal na kámen. „Že je tady ta věc kopie?“
„Určitě!“
„Nic z toho necítím.“
„Jasně že je to veteš.“
„Suvenýr z Floenova kabaretu.“
Studenti se překřikovali, jeden přes druhého se utvrzovali v přesvědčení, že jde o kopii, zatímco polymorf si na obličeji vytvaroval napodobeninu úsměvu. Viola čekala, že lektor alespoň naznačí, jaký účel měl ten originální kámen, ale on to téma vůbec nechtěl otevírat.
Qadren jediný mlčel. Viole se dokonce zdálo, že ho něco naštvalo.
Zapsala „kámen z nátepníku“ do sloupce neškodných kopií a pokračovala dál. Jako nejvíce rizikové vyhodnotila dva předměty. Na první místo dala tu korunu, kvůli které polymorf vyčinil Jaredovi a na druhé místo napsala Sbírku říkadel Trepeny Šílené. Nebylo obtížné ji rozpoznat, protože název i jméno autorky byly napsány na obale. Nevadilo jí ani, že nemůže knihu otevřít. Věděla, že verše v té sbírce se samy od sebe mění ze dne na den. Některé nebylo radno recitovat nahlas, protože by mohly zafungovat jako proroctví. To všechno Viola věděla, protože tetu Trepenu, někdejší bohyni věštby, osobně znala. Tato nemilovaná dcera Krassiony riiberionské se totiž provdala za Violina strýce Direna z otcovy strany, pána Vressu a krále všech krenevů.
***
