Sarvonův odkaz - 13. kapitola: Exkurze v Dražebním paláci

10.02.2026 12:24

Koncem třetího ročníku došlo na pravidelné exkurze. Lyceum posílalo studenty do největších galerií, muzeí a antikvariátů, aby se učili katalogizovat sbírky a oceňovat historické a umělecké předměty v praxi. Dalším účelem externích akcí bylo navázat kontakty se znalci, sběrateli a mecenáši. Vrcholným hřebem byla několikatýdenní stáž v Dražebním paláci na Riiberionu.

Do riberonského Podsvětí studenty doprovázela i Seneda, aby je osobně představila majitelce galerie. V Metaprostoru nebylo význačnějšího místa, kde by se koncentrovalo tolik historiků a znalců než Palác podsvětní bohyně, a Exis si tu výlučnou pozici uměla užít. Laskavě Senedu pozdravila a mile studenty přijala. V procítěném a vtipném proslovu nabídla přístup do všech sálů i depozitářů. 

Spolu s Exis stážisty očekávali i její dva potomci, Šerana a Jasen. Oba připomínali dokonalá umělecká díla. Podobali se jeden druhému, až na to, že Šerana oplývala měkkými ženskými křivkami, zatímco její bratr zase širokými rameny, svalnatými pažemi a útlým pasem. Oba byli vysocí a štíhlí, měli bělostnou pleť, černé vlasy a sytě žluté oči. Tvářili se vlídně, i když poněkud nadřazeně.

„Šerana a Jasen,“ řekla Exis, „jsou připraveni vás zde provázet. Obracejte se na ně s důvěrou, zahrňte je úkoly a dotazy. Budou vám k dispozici i v záležitostech ubytování a večerního programu. Alespoň na chvíli se ti dva budou místo lumpáren s feretovým košíkem trénovat v duchaplné konverzaci.“    

Studenti se pobaveně rozchechtali.

Exis už byla na odchodu, když vzala na vědomí Violinu přítomnost. Pohotově se k Viole přitočila, uchopila ji za zápěstí a řekla: „Ach, nejste vy ta Klarisina vnučka? Těší mě, že vás konečně poznávám, drahoušku. Určitě víte, že jsme s vaší babičkou byly velké přítelkyně. Mrzí mě, že už tu není. Ale vy ji dozajista nahradíte, že ano?“

Viola zírala do zlatohnědých očí podsvětní bohyně, v uších jí rezonoval její hluboký podmanivý hlas. Byla si naprosto jistá, že na ni Exis neužila ani špetku magie, ale přesto si připadala jako zasažená bleskem. Náhle ucítila za zády Qadrenovu přítomnost. Než se stačila vzpamatovat, a než ze sebe dokázala vymáčknout adekvátní odpověď, Qadren si ji přitáhl k sobě a objal ji kolem ramen, čímž se mu podařilo vyprostit její ruku z Exisina sevření.

Bohyně se zatvářila dotčeně. „Já ji přece nesním, Qadrene.“ 

„Ale kousnout by sis chtěla, že?“ zaševelil měkce.

Z davu studentů to pobaveně zašumělo.

Exis nakrčila nos. „Divím se, že tu ještě pobuduješ. Neměl jsi dávno spát?“ Otočila se a odešla. 

Qadren k sobě Violu konejšivě přitiskl a zašeptal: „Jsi v pořádku?“

„Nechápu, proč jsem reagovala tak hloupě,“ vztekala se.

„Ona tak prostě působí. Ustála jsi to dobře. Nechtěl jsem vyvolat skandál tím, že bych ji od tebe odehnal, ale víckrát ji k tobě nepustím,“ ujistil ji.

Během následujících dní se Qadren přeměnil v hlídacího psa. Jakmile zaznamenal, že se Exis k Viole přibližuje, v tu ránu bral Violu za ruku a tvářil se jako bouřkový mrak. Viola mu vyčetla, že to přehání, protože si připadala trapně. Tehdy jí odpověděl, že bude lepší, když se bude cítit trapně, ale zůstane naživu.  

Bylo výhodou, že Qadren to v Dražebním paláci důvěrně znal. S grácií odmítal nabídky Jasena, a později i Šerany, kteří Viole opakovaně slibovali individuální komentované prohlídky. Viola se mohla jen vztekat, že Qadren jedná za ni, ale stejně s tím nic nenadělala. Byl to Qadren, který Violu provedl celým nadzemním traktem, ukázal jí aukční sály i nádhernou zimní zahradu, upozornil ji na vzácné kousky skryté ve výklencích za závěsy, kterých by si jinak nevšimla. Prohlídku vyhlášené Podsvětní galerie, na kterou se ostatní doslova třepali, Viole vymluvil hned úvodem. Tam přece Exis vodí jenom laiky. To, co tam je, ani nestojí za řeč.

Během prvního týdne Viola pochopila, že ji Qadren nechrání pouze před Exis, ale že od ní drží dál i nejrůznější hochštaplery a překupníky. Už se rozkřiklo, že jsi Klarisina vnučka, lamentoval. Budou ti nabízet hory doly, abys pro ně šmejdila v babiččině sbírce. Ale já je k tobě nepustím, to ti slibuji.

Stejně tak jí nedovolil se sblížit s Jasenem a Šeranou, ačkoliv o to dvojčata opakovaně projevila zájem. Ti dva jsou jak hračky na klíček. Pokaždé, když se o něco usilovně snaží, dělají to na matčin příkaz.

Zásluhou četných Qadrenových intervencí se Viola v Dražebním paláci etablovala jako osoba nesamostatná a nepříliš bystrá. Profesionálové z oboru ji zařadili mezi dětičky z vysokých kruhů, které se v zájmu dobré pověsti rodiny baví činností nepříliš riskantní, přesto dostatečně exkluzivní, aby se mohly naparovat v nablýskaných salónech.

***

Plánované loučení bolí stejně

Koncem čtvrtého ročníku začal být Qadren unavený a mlčenlivý. Hodně spal, a obtížně se probouzel. Ve škole se objevoval zřídka. Učebnici kosmologie pro lyceum dokončil a odevzdal do tisku. V ušetřeném čase cestoval portály daleko za hranice Tenerisské soustavy, a vracel se až po několika dnech. Viola s rostoucí nevolí vytušila, že Qadren hledá svět, na kterém se uloží do stáze.

Tématu loučení se oba pečlivě vyhýbali. V posteli ji pevně objímal, a ona ležela uvězněná v jeho vychládajících pažích a kousala se do rtů, až jí tekla krev.   

Jednoho dne se vzbudila a na polštáři ležel dopis na rozloučenou.

Moje milovaná,

Oba víme, že jsme se nesetkali náhodou. Nebyl jsem z toho zadání příliš nadšený. Popravdě jsem se těšil, že ty zbývající roky prohýřím v Městě bláznů. Ale potom jsem Tě uviděl, a naprosto jsem ti propadl. A to jsem si myslel, jaký jsem otřískaný cynik. Udělala jsi ze mě zamilovaného blázna. Velice šťastného blázna. Jdu spát a toužím jenom po jediném: Abys byla šťastná. Dávej na sebe pozor. A neodmítej nové šance. Už předem závidím tomu darebákovi, kterému odevzdáš svoje srdce.  

Qadren  

Zpočátku byla otupělá, později rozlícená. Měla vztek na otce. Kdyby Qadrena nenajal, byl by ji té bolesti ušetřil. Ale když vychladla, přiznala si, že ničeho nelituje. Už od začátku přece věděla, že ta báječná jízda jednou skončí. 

Viděla Qadrena na každém rohu, v duchu s ním promlouvala. Začalo jí docházet, že celé čtyři roky žila v růžovém oparu. Spolužáci kolem ní chodili po špičkách, sem tam utrousili něco o „Potrefené Viole“. Pozorovala jejich hemžení a začala si uvědomovat, že je pořádně nezná.

***

Violin svět po Qadrenově odchodu zešedl. Mohla si tisíckrát připomínat, že přece předem věděla, jak to dopadne, a že takový vývoj přijala. Ač o to nestála, její nový status opuštěného děvčete přitahoval pozornost vrstevníků. Zejména Wanda z Tenerisu dospěla k závěru, že Viole ze všeho nejvíc chybí nejlepší kamarádka a pro jistotu se do té rola sama pasovala. Hodiny a hodiny okupovala Violiny pokoje na koleji, přinášela bredeonské magazíny, šmejdila ve skříních a udělovala rady ohledně garderoby. Oháněla se programy divadel, znala zpaměti termíny feretových utkání, kterých by se měla Viola v jejím doprovodu zúčastnit. Byla tak úporná, a svým způsobem i zábavná, že Viole nezbylo než těm tlakům podlehnout. Společně s Wandou a její poněkud nesmělou přítelkyní Tralií se Viola podívala a kavanský hudební festival Fialových mračen, nebo se vykoupala v růžové vodě přímořských lázní na Vansionu. Na oplátku vzala obě spolužačky na Vress, do Trepeniny vyhlášené ševcovské dílny. Po čase si sama přiznala, že díky Wandiným eskapádám nemá tolik času zabývat se pošramoceným srdcem.

Wanda byla vůbec zapamatování hodná postava. Měla tu smůlu, že jejím otcem byl Sebass, levoboček Senedina manžela Tyneona. A protože Seneda si uzurpovala post hlásné trouby veřejného mínění Tenerisské soustavy, měl to Sebass zatraceně těžké. Trvalo staletí, než ho Seneda vůbec začala brát na vědomí. Tvrdě pracoval, aby si získal její přízeň. Stal se editorem sahíjinského Protokolu, poslušným vykonavatelem otcovy vůle, a v neposlední řadě i snaživým členem profesorského sboru v Senedině lyceu. Maceše se ale stejně příliš nezavděčil.

Wanda se ráda dávala slyšet, že ona na tradice a morálku kašle, ačkoliv její činy ji usvědčovaly z opaku. Co se týkalo poměrů v elitních kruzích Metaprostoru, nebylo informovanější osoby. Moje matka je prostá démonka, ale sňatkem s levobočkem si příliš nepomohla. To já se provdám mnohem výhodněji.  

Wandiny vyhlídky na uplatnění v oboru byly limitované Senediným dobrým rozmarem. Ve škole se proto chovala naprosto vzorně, aby nezavdala otcově maceše důvod k vyhazovu. Zcela jinak si vedla ve volném čase, kdy na truc vymýšlela proti Senedě nejrůznější kulišárny. Pokládala to za osobitou formu protestu vůči nelítostnému osudu. Spunktovala útok bahenních běsů na Senedin sklad záclon. Senediným pozlaceným soškám v tenerisských chrámech malovala bradavice a vousy. Dokonce se vloupala do ředitelské kanceláře a do houštiny modrého koberce nasypala hrst matachor, které po došlápnutí vybuchovaly do tvarů děsivých iluzorních příšer.

Viola Wandiny eskapády sledovala s pobavením, ale vůbec se jí nelíbilo, že za ty lumpárny pokaždé zaplatil někdo jiný, zatímco iniciátorka zůstávala v anonymitě. Tím nešťastníkem, kterého hnala Seneda k odpovědnosti, byl nejčastěji bratránek Jared. Ačkoliv Seneda neměla žádné důkazy, volala si na kobereček právě jeho. Budiž mu ke cti, že Wandu nikdy neprozradil.  

Wanda a Jared byli vzdálení příbuzní. Spojovalo je, že se oba narodili do komplikovaných rodinných vztahů. Jaredův otec Henrex byl druhým nejsilnějším a nejstarším bohem tenerisského pantheonu, ale za ženu si vzal krenevku – příslušnici rasy, kterou sahíjinové porazili a nahradili. Nebylo snadné takový svazek obhájit. Jaredova matka naštěstí neměla potřebu se mezi sahíjiny začleňovat. Držela se v pohodě v Henrexově sídle a nikdy si nestěžovala na nedostatek jeho zájmu. Snad proto Jared neměl problémy se sebevědomím, nepotřeboval o tom mluvit, ani to řešit. Jedinou osobou, která mu jeho složitou rodinnou situaci připomínala, byla právě Wanda. Zdánlivě mimoděk prohodila žertovnou narážku, jak Seneda dělá z jejího otce pitomce, načež se obrátila na Jareda s dotazem, jak takové provokace zvládá jeho matka. Pak se pokaždé zatvářila náležitě provinile, jako kdyby litovala, že na to vůbec zavedla řeč. Nejspíš si prostě nemohla pomoct. Viola si všimla, že Jareda Vandino popichování štve, ačkoliv se to snažil zastírat. 

Úplně jinak než Wanda se projevovala Tralia z Kavanu. Byla obdařená melodickým hlasem, který používala jen zřídka. Možná právě proto, že pocházela ze světa, kde hudbu povýšili na náboženství, Tralia mnohem více naslouchala jiným, než aby sama mluvila. Nosila decentní kalhotové kostýmy v tlumených barvách, které by mnohem více slušely její babičce, velevážené kavanské aristokratce. Pohybovala se s neuspěchanou elegancí a nutila Violu přehodnocovat její vlastní společenské nedostatky. Když se Tralia na někoho podívala, v jejích očích se zrcadlila zranitelnost, která ostatní nutila postarat se o její blaho. Viola si dlouho myslela, že Tralia patří k ženám, které nedostatkem slovní komunikace umějí maskovat absenci inteligence. Místo aby riskovaly, že řeknou hloupost, raději tajemně mlčí a všichni je mají za moudré. Ale potom kavanku poznala blíž a pochopila, že když už něco řekne, mívá to hlavu a patu, tudíž se naučila ji respektovat.

Postupně začala Viola rozdělovat svůj život na období před Qadrenem a po něm. Čtyři sladké roky s ním ji změnily. Všechno to, co Jaredovi, Wandě, nebo Tralii připadalo zábavné, zdálo se jí nedůležité a malicherné. Naopak to, co kvůli Qadrenovi odsunula do pozadí, se znovu přihlásilo o slovo.   

Zatímco si ostatní zpestřovali předposlední rok studia výpravami na Teneris a řáděním po hospodách, Viola se přenášela na satelit Grew, do hájenství babičky Grewiny. 

Pod jejím dohledem nacvičovala techniky konstruktivní a destruktivní magie, aby byla lépe připravená reagovat na obtížné situace, které – jak předpokládala – ji v budoucnosti neminou.      

***

Tou dobou se na Violu začali obracet zprostředkovatelé ze všech koutů Metaprostoru. Nabízeli odkoupení různých předmětů z babiččiny sbírky. Vůbec nebrali ohled na Výnos robustuanské koruny, podle kterého nic takového jako „Soukromý archiv emeritní královny Klarisy“ neexistuje. Samotní sběratelé si přáli setrvat v anonymitě, protože věděli, že Klarisa ty kýžené předměty nezískala právě legálně. Pikantní na tom bylo, že ani ti zprostředkovatelé netušili, zda Klarisa ten který artefakt skutečně vlastnila. Prostě to chtěli zkusit. A samozřejmě v té věci oslovovali Violu, protože ona mluvila jejich řečí. Tehdy se teprve ukázalo, jak důležitou roli v předchozích letech sehrál Qadren, když všechny ty pochybné existence od Violy odháněl. 

Viola překupníky posílala do háje. Uráželo ji, že si někdo dělá zuby na babiččiny sbírky, přestože „neexistují“.

***