Sarvonův odkaz - 13. kapitola: Blesk z čistého nebe

01.02.2025 22:04

„Chcete studovat dějiny umění, holenkové?“ hřímal přednášející. Měl studentům přiblížit legislativní předpisy vztahující se k nakládání s magickými artefakty, ale zatím jen planě žvanil. „Přitahuje vás romantika? Těšíte se, jak budeme nacházet, objevovat o oceňovat poklady nedozírné ceny v ruinách zaniklých říší? A určitě si myslíte, že jste na pravém místě, že?“

Řečník se vyzývavě se odmlčel. Nejspíš vážně čekal, že mu některý se studentů na jeho stupidní otázky odpoví. Viola by raději simulovala mdloby, než aby se pustila do takové diskuse. A ostatní studenti, na které ze své řady dohlédla, jakbysmet. Strkali hlavy mezi ramena, hráli si s klíči, rozebírali psací náčiní, pečlivě se vyhýbali očnímu kontaktu.

„Možná si myslíte, že jste se pro to narodili,“ pokračoval po odmlce. „Všichni pocházíte z elitního prostředí. Vaše rodinné klany vládnou říším, vytvářejí a kontrolují veřejné mínění. Určitě si myslíte, že máte mnohem lepší předpoklady k lovu pokladů než kdokoliv jiný. Je to tak?“

Znova se odmlčel a významně přehlédl posluchače v sále. Jeho jméno Viola v úvodním šumu přeslechla. Měl zlatavou kůži, takže to byl bez pochyby sahíjin. A protože všichni tenerisští sahíjinové jsou navzájem příbuzní, došla Viola k prekérnímu závěru, že je s tím nabubřelým pitomcem skrze otcovu linii vzdáleně příbuzná i ona. No potěš. Byl oblečený v nudných hnědých kalhotách a šedém svetru. Jeho obličej by působil neškodně, kdyby se tolik nešklebil. Od Senedy Viola věděla, že její ochránce bude jedním z vyučujících, tudíž pevně doufala, že tenhle to není.  

„I ty nejlepší vzdělávací instituce v Metaprostoru,“ řekl sahíjin, „a ta naše mezi ně patří, vyvolávají dojem, že všechno vědění je zapsáno v knihách. A že informace, po kterých se pídíte, jsou za určitých okolností vždycky nějak dostupné. Ale to je omyl, vážení! Zapište si za uši, že ta největší, nejnebezpečnější tajemství jsou sdílena velmi úzkým okruhem osob. V knihách je nenajdete, protože se předávají ústně.  To znamená, že pokud si nebudete pečlivě zapisovat to, co vám řeknu…“

Viola znuděně naklonila hlavu ke své sousedce, drobné dívce s roztomilými malými růžky na čele a šeptla: „Jakže se ten náfuka jmenuje?“

„Sebass,“ špitla rohatá.

Přednášející zatím horlivě pokračoval ve výkladu, aniž by tušil, jak nelichotivě o něm Viola smýšlí. „Jak jistě víte,“ poznamenal, „zásadní vliv na dějinný vývoj v Metaprostoru mají čtyři nejmocnější říše: Erektiad, Mizeon, Sunisen a Robustua. Jejich exponenti se během posledního tisíciletí spojili do koalice jménem Čtyřdohoda. Prostřednictvím kontrolního orgánu, nazvaného Aliance, úspěšně udržují stabilní politické, obchodní a kulturní vztahy mezi sebou navzájem, i v strategicky přiléhajících soustavách a světech. Aliance je speciální polovojenská a neveřejná organizace. Jejím hlavním posláním je monitorovat extrémy a zasahovat v případě, kdy by mohly ohrozit stabilitu celku. Kodexem, podle kterého se Aliance řídí, je Protokol Aliance. Je nadřazený právním předpisům světů Čtyřdohody a dalších říší v zájmovém okruhu.“

Viola se znovu naklonila k sousedce a zasyčela: „Marně čekám, až ten blbec řekne něco, co nevím.“

Růžkatá se zatvářila, jako kdyby jí Viola plivla do tváře. „Ten blbec je můj otec,“ odsekla.

„Existují artefakty, o kterých vám nikdo nic bližšího nepoví, protože patří do Soupisu zakázaných předmětů moci, který spravuje právě již zmíněná Aliance,“ řečnil dál Sebass. Zvedl z pultíku útlou brožuru a zamával jí nad hlavou. „Toto je jen rámcový cenzurovaný výčet. K jejich podrobnému popisu se za normálních okolností jako civilní osoby nikdy nedostanete, aby to neposloužilo jako návod, kde všude by se ty věci daly hledat.“ Sebass se zatvářil velice nesmiřitelně. „A je to tak správně, holoubkové, protože ty artefakty mohou bořit celé světy, soustavy a některé dokonce i celá univerza. Je velmi důležité, abyste věděli, že ne všechny položky v tom seznamu byly agenty Aliance nalezeny a zabezpečeny. Některé předměty jako například Zuby poražených jsou stále v držení soukromých subjektů, jiné jako třeba Hanovy nátepníky, stále čekají, až budou nalezeny. Jistěže o některých položkách v tom soupisu víme více, protože se můžeme opírat o historická svědectví. Týká se to například Helmice Tindarakovy, Larionina poháru, nebo Sarvonovy závěti. O dalších položkách něco tušíme. Na druhé straně jsou tam položky jako třeba Karmický mlýn, Zhouba Mastarova, Feustonova trumpeta nebo Klíče k laboratořím Vahanských bohů, které patří spíše do říše legend.“

Řečník se opřel dlaněmi o pultík, a naklonil se k posluchačům, aby zdůraznil, jak je to důležité. „Mým cílem je vám objasnit, jak máte postupovat, abyste se nedostali do křížku se zákonem. V případě, že se vám při lovu za starožitnostmi dostane do pracek předmět z toho seznamu, jste povinni bezprostředně přivolat hlídku Aliance. Naděje, že k tomu dojde, je téměř mizivá, ale nikdy neříkejme nikdy. Povíme si, koho a jakým způsobem budete kontaktovat, jaká bezpečnostní pravidla budete dodržovat, než si agenti Aliance podezřelý předmět vyzvednou. Nejdříve si probereme, jak artefakt zabezpečíte proti odcizení, potom jak jej odcloníte proti vyzařování, a pak…“

Nějaký student zvedl ruku. „Mám dotaz, sire.“

Sebass vyrušený v rozletu se zamračil. „No prosím.“

„Neměli bychom se nejdříve naučit rozlišovací kritéria? Podle čeho podezřelý předmět rozpoznáme? Abychom agenty nevolali zbytečně.“

Přednášející se útrpně usmál. „Já tady učím legislativu, holoubku. Co byste potom probírali v hodinách znalecké taxonomie?“

Viola se otočila, aby si tazatele z poslední řady prohlédla. Podle zlatavé kůže to byl sahíjin, ale jeho zevnějšek postrádal onu uhlazenost sahíjinům vlastní. Na hlavě měl rozježené hnízdo, jeho garderoba působila poněkud ošoupaně, ale byl to přesně ten typ opotřebovanosti, za který se v bredeonských módních salonech platí balík. Bratránek Jared z Henrexu? Naposledy se viděli, než se ztratil Grenedon, a to je dobrých sedm let. Ona byla hubená a vyjukaná, on byl ten starší a nafoukaný pitomec, co nosil po kapsách samozápalné bazilišky a děsil s nimi Anadu. Co ten tady dělá? Neříkal, že má v úmyslu jít na Dračí akademii na Erektiad? Musel přijít později, protože jinak by si ho všimla dřív.

***

Nějak protrpěla zbytek přednášky. O přestávce dohonila rohatou sousedku a poklepala jí na rameno, aby se jí omluvila. „Vážně jsem se tě nechtěla dotknout,“ vypravila ze sebe. Cítila se hloupě, protože Sebassova dcera působila docela mile. Měla drobnou postavu, lesklé černé vlasy stočené do lokýnek, pěknou pravidelně vyrýsovanou tvář. Byla oblečená v cudně střižené dlouhé róbě tradičního sahíjinského střihu, ale zlatohnědé oči jí uličnicky zářily. 

Jakmile ji Viola oslovila, dotyčná si založila ruce na prsou a pokývala hlavou. „Jasně že ne. Já jsem Wanda. A ty jsi dozajista Její Výsost Viola, nejmladší výhonek robustuanské královské rodiny. O tvé přítomnosti se v sahíjinských salonech diskutuje už dobré dva týdny. Můžu ti vůbec tykat?“

Viole chvíli trvalo, než pochopila, že to byl žert. Nasadila důstojnou grimasu. „Ó, to ještě nevím, slečno. Až jak mi poradí pratetinka Seneda.“

Wanda vyprskla smíchem. „Jaredovi se budeš líbit.“ Ukázala na hlouček pěti studentů potloukajících se kolem vitríny s kopií krenevského žezla. Vzala Violu za ruku a táhla ji směrem k nim. „Jare, podívej, koho ti vedu!“

Bratránek se odvrátil od ostatních a s přimhouřenýma očima si Violu prohlížel. Viola se zamračila, protože si připadala jako ve výkladní skříni. „Hej, pánové!“ křikl na kamarády. „Tohle vás bude zajímat. Jestli mě zrak nemámí, máme zde mou sestřenku Violu z Robustuy. Jediná perspektivní princezna na vdávání, kterou tam mají na skladě. Každý, kdo má mocenské ambice, by měl zpozornět a tuto vzácnou dámu si patřičně předcházet!“

Viola čelila zkoumavým pohledům a její tváře hořely. Zatímco přemýšlela, čím ho usadit, a ticho začalo přerůstat do trapnosti, ozvala se Wanda. „Violo, tvůj neomalený bratránek si myslí, jak je vtipný, ale nedej se ošálit. Jeho chování pramení z těžkých komplexů méněcennosti a neurovnaných rodinných poměrů. Je tady vlastně za trest, protože z Diplomatického institutu na Erektiadu ho vyhodili. Tuším, že za nedostatek disciplíny a neuctivé chování.“

„Ani se nedivím,“ ušklíbla se směrem k Wandě Viola. „Moje kamarádka si ze střetu s ním odnesla popálený krk. Ten blbec jí hodil za límec hořícího baziliška. Anada má dodneška v zátylku fialovou skvrnu. Pořádně mu za to nafackovala.“

Jared, syn druhého nejmocnějšího sahíjinského boha Henrexe a krenevské bohyně Vivon, se rozřehtal. „Anada ab Trsuah! Jakpak se má, ta lítice? Pořád děsí okolí svým zpěvem?“

„Studuje operní zpěv na Kavanu,“ usadila ho Viola.

Bratránkův úsměv zvadl. „To je škoda. Doufal jsem, že bude s tebou.“

Ale to už Wanda Viole představovala Jaredovy společníky: „A toto je Patrik Sana-Ton z Bredeonu, jehož tatík předsedá Konventu. Dej si na něj pozor, protože tady loví přiměřeně urozenou nevěstu.“

Snědý a hodně štíhlý mladík se mírně uklonil. „Zdravím,“ zamručel. „Znal jsem tvého bratra. Studoval jsem s ním Komunikační strategie na Sunnisenu. Greny byl tichá voda. Nikdo nečekal, že to dá dohromady s Berionou. Pořád ještě ho nenašli?“

„Ne,“ odsekla popuzeně Viola, i když se neměla proč zlobit, protože ten kluk to neříkal nijak jízlivě, spíš zvědavě.

 „A tady ten manekýn,“ pokračovala Wanda, „je Lar Dewi z Brusedey, ten je tu taky za trest. A tohle…,“

A potom veškerou Violinu pozornost upoutal muž, který právě přicházel. K Jaredovým kamarádům určitě nepatřil. Vypadal jako vytesaný z kamene. Wanda sice dál mluvila, ale Viola ji přestala poslouchat.

Byl o hlavu vyšší než ostatní. Postavou připomínal krásnou bitevní loď. Jeho kůže byla světle šedá. Oči mu svítily stříbrem. „Jmenuju se Qadren, princezno,“ řekl a udělal dva kroky k ní. „Mým úkolem je dohlédnout na vaše bezpečí.“ 

Vypadal trochu zmateně, jako kdyby ho překvapovalo, co vidí. Přistoupil tak blízko, že Viola cítila teplo sálající z jeho těla. Kdokoliv jiný by si za takovou neomalenost vysloužil štiplavou výtku, ale ona tam stála jako ořešák, div že jí z chodidel nevyrašily kořeny.

„Říkejte mi Violo, prosím,“ vypravila ze sebe.“ Jen matně si uvědomovala, že tam někde kolem jsou další osoby. Jejich hlasy odplouvaly, zvuky se rozplývaly. Všechno přehlušilo bušení jejího srdce. „Jak si to hlídání představujete?“ dodala.

Jeho ostré rysy se roztáhly do úsměvu. „Učím tu kosmologii. Ale budu vás doprovázet na všechna terénní cvičení a společenské akce, které budou mimo areál školy.“ Při řeči se trochu zadrhával, jako kdyby měl trému. „Myslel jsem, že budu hlídat nafrněnou princeznu. Ale vy… působíte jinak.“ Zesmutněl. „Škoda, že jsem tak starý.“

„Mám ráda staré věci,“ namítla. „Ráda se na ně dívám, Ráda se jich dotýkám.“

***

Byl asi o tisíc let starší než ona. Quosibané jsou příslušníci staré a vzácné rasy. Stavějí světy ze sebe samých. V jejich životě se střídají dva zcela odlišné životní cykly. Přibližně tři staletí existují ve strnulé anorganické formě, splývají s podložím vybraného světa, a poskytují tím životní prostor tvorům, kteří se na nich usadí. Přeměnění v kámen od nich nasávají informace a sledují, jak jedna generace střídá další. Do podoby robustních hominidů se vracejí přibližně na tři desetiletí, za účelem výměny nashromážděných dat a taky kvůli rozmnožování. Právě tehdy se začleňují do společenského života v Metaprostoru. Příslušníci ostatních dlouhověkých ras je vidí rádi. Quosibané jsou známí jedinečným nadhledem a ušlechtilým vystupováním. Disponují starým věděním, jsou od přírody zodpovědní a spolehliví. Do boje se dávají teprve, když není zbytí, ale potom jsou neústupní a vytrvalí. Jejich největší předností je odolnost vůči magické manipulaci. Umějí odhalit sebemenší pokus. A to byl asi důvod, proč Trajanis k Violině ochraně vybral právě Qadrena. 

Hned zezačátku Qadren Violu upozornil, že mu zbývá necelých pět let, než dokončí cyklus. Potom na další tři staletí zkamení.

***