Sarvonův odkaz - 12. kapitola: Snaživost není na závadu

31.01.2025 20:45

Vyhlášené Uměnovědné lyceum sídlilo na jednom z devíti satelitů Tenerisské soustavy. Na světě Tenerisu žili smrtelníci, na satelitech se zdržovali jejich bohové, sahíjinové. Školu založila Měsíční bohyně Seneda, manželka nejvyššího tenerisského boha. Brány lycea otevírala pouze jednou za padesát let pro patnáct studentů, pečlivě vybraných z nejmocnějších aristokratických rodin říší Metaprostoru.

Celá patnáctka postupně absolvovala šest let studia zaměřeného na posuzování a oceňování starožitných uměleckých magií nasycených předmětů. Zlé jazyky tvrdily, že celá škola slouží jen jako odkládací ústav pro děti z nejlepších rodin. V sofistikovaném prostředí si mají obrousit hrany, než budou povolány k náročným úkolům ve správě říše či rozvoji dynastie. Taky se říkalo, že si Seneda prostřednictvím lycea promyšleně buduje výhradní vazby na vládnoucí kruhy v cizině. Ale zatím se nikdo neodvážil rozporovat profesní úroveň zařízení. Senediným profesorům se kupodivu dařilo vpravovat studentům do hlav tolik vědomostí, aby dokázali ve vznešené společnosti zanechávat dobrý dojem. Možná to bylo i tím, že mnoho příslušníků společenské smetánky napříč Metaprostorem toho o památkách dávno zaniklých říší vědělo jen málo, proto nebylo těžké je ohromit kdejakou pitomostí, pokud byla podána dostatečně přesvědčivě.    

Babička Klarisa, blahé paměti, o Senedě jednou řekla, že je hodně snaživá. Viole to znělo jako lichotka, jenom se jí nezdálo, jak potutelně se u toho Klarisa tehdy tvářila. Během vstupního pohovoru u Senedy pochopila, jak to Klarisa s tou snaživostí myslela.

***

Hned, co Viola vešla do ředitelny, povšimla si napodobeniny vahanského koberce s polovysokým vlasem, který byl tak sytě modrý, až přecházel zrak. Zhluboka se nadechla, aby potlačila paniku a zastavila se před Senediným pečlivě uklizeným stolem.

Hubená tvář sahíjinské bohyně působila asketicky a přísně. Šedé vlasy měla vyčesané do drdolu, což v kombinaci s vysokým čelem všechny linie ještě prodlužovalo. Záda měla rovná jako pravítko, ale hlavu skláněla k rozevřené složce.

Viola doufala, že se budou bavit o umění, protože to zvládne. Horší by bylo, kdyby se Seneda zajímala o její osobní život. Určitě slyšela, co se o Viole povídá na jiných dvorech: To je ta potrhlá robustuanská princezna. Ta, co se zakoktá, když uvidí modrý koberec a utíká, když v divadle zašustíš pytlíkem bonbónů!

Bude Seneda zkoušet její nervovou odolnost? Nebo znalost dvorské etikety? Bude vyzvídat novinky z robustuanského dvora? Při čekání, až bude vzata na vědomí, zkoumala Viola interiér. Ve snaze uklidnit nervy se zaměřila na opulentní lustr s cingrlátky ve stylu ok-sawonského bar-baroka, na perletí vykládané obložení kolem stěn, na vyřezávané bočnice knihovních skříní. Ale nejvíce ji zaujaly obrazy. Byly tři, ani jeden nebyl větší než servírovací tác. Zobrazovaly prosté scény z vesnického života tenerisských smrtelníků. Visely v řadě vedle sebe na stěně naproti oknům, jinak byla ta stěna holá, což působilo krapet nevyváženě.

První obraz zachycoval hospodskou rvačku. V troskách rozbitého stolu se pantáta v roztrhané košili napřahoval těžkým džbánem proti chlápkovi s pleší a s velkým bambulovitým nosem. Za jeho zády se krčila vyděšená děvečka s čepcem nakřivo. Za ní se tyčila tetka v pruhované zástěře s rukama v bok. Další účastníci výjevu se tísnili podél stěn. Barvy byly syté a tmavé, místy prosvětlené lucernami na stěnách. Autor si pěkně pohrál se světlem a stínem, leskem a matem, jasně deklaroval, že událost se odehrává pozdě po setmění.

Čím déle Viola pozorovala detaily, tím intenzivněji cítila náladu zobrazených postav. Vztek, rozhořčení, pobavení, závist, škodolibost, strach a touhy aktérů rvačky sálaly z obrazu do okolí a vsakovaly do nic netušících návštěvníků ředitelčiny kanceláře. Podle svědění za krkem Viola poznala, že má akorát tak dost. O tři kroky ustoupila, protože kdyby to neudělala, rozbolela by ji z té magie hlava.  

„Hrozné mazanice, že?“ ozvalo se od stolu. „Ale dostala jsem je darem od manžela...“

Viola se otočila za hlasem. „Nejsou to mazanice,“ ohradila se. „Už podle způsobu nanášení barev bych to tipovala na rané dílo mistra Vrtena. Tady ten,“ ukázala na hospodskou rvačku, „je asi tak čtyři sta padesát let starý.“

„Přesně čtyři sta čtyřicet osm,“ opravila ji Seneda. „Co říkáš na ten koberec?“

Viola se podívala pod nohy. Modrý koberec už zvládne. Udělala tři kroky tam a tři zpět. Sledovala, jak se vlákna v místech, kam předtím došlápla, okamžitě napřimují. „Zdařilá napodobenina vahanského tépichu,“ poznamenala. „U pravého by pošlapaná vlákna zůstávala ležet mnohem déle. Ale v tak frekventované místnosti má levnější napodobenina své opodstatnění.“

Seneda se zatvářila, jako kdyby spolkla kyselý bonbón. Zavřela složky, sepjala ruce s dlouhými štíhlými prsty a podložila si jimi bradu. „Hm. A co si myslíš o tom lustru?“

Viola vzhlédla ke stropu a ušklíbla se. „Výprodej z bredeonského obchoďáku?“

„Chyba,“ ušklíbla se vítězoslavně Seneda. „Vítězný exponát Jubilejní designové soutěže Sunnisenské polytechniky. Jeho tvůrce, Viabrus Kvanen patří k nejuznávanějším skollským kreativcům.“

Viola rozhodila rukama. „Slyšela jsem o něm. Jeho věci mi, bez urážky, připadají hrozné. Ale s těmi obrazy a kobercem jsem měla pravdu, že madam?“ 

Seneda položila dlaň na stolní desku.  „Naposledy jsem tě viděla na Ořechové burze tvé pratety Jadviny. Běhala jsi mezi hosty s košíkem karamel. A jak jsi tím košíkem kolem sebe mávala, karamely střílely na všechny strany. Tvůj otec a já jsme v minulosti měli jisté… ehm politické názorové rozpory. Ale od té doby, co se přiženil na Robustuu, na něj slyším samou chválu. Popravdě jsem ráda, že mi tě svěřil. Rovněž mě požádal, abych tě v prvním ročníku omluvila z exkurzí v Podsvětním paláci Exis.“ Senedina tvář se starostlivě stáhla. „Pro tentokrát mu vyhovím.“

„Děkuju, madam,“ řekla Viola.

Seneda kývla. „Určitě víš, že já a matka tvého otce jsme sestry. Pokud to nebude ve výuce, můžeš mě oslovovat prateto.“

„Děkuji prateto,“ řekla Viola. Povzbuzená Senedinou vlídností v náhlém popudu dodala: „Můj otec mě informoval, že zde budu studovat pod dohledem osobního strážce. Zatím se neohlásil. Nevíte o něm?“

„Ach jistě,“ přisvědčila Seneda. „Abych pravdu řekla, nemám takové speciality ráda. Tady ve škole byste se měli bez osobního personálu obejít. Posiluje to zodpovědnost a rozvíjí samostatnost. Ale tvůj otec mi vysvětlil, že jeho obavy souvisejí s neblahým osudem tvého bratra. Ujistil mě, že tvůj ochránce nenaruší studijní atmosféru ani poměry na koleji. Jeho výběr mě příjemně překvapil.“

Viola nevěděla, co na to říct. „Kdo je to?“

„Je to mravně bezúhonný a důvěryhodný muž a má tu nejlepší pověst v oboru.“

„V oboru hlídačů?“ podivila se.

Seneda shovívavě zakoulela očima. „Doktor Qadren se vyzná v mnoha oborech, ale hlídání princezen do jeho výčtu nepatří. Je především kosmolog a občas se angažuje pro Alianci. Jeho přítomnost zde beru jako bonus. Souhlasil, že zastoupí jednoho indisponovaného profesora.“

Viola si v té chvíli nedokázala představit, koho to otec najal. Nějakého vědátora? Ten ji má chránit před nebezpečím? Její fantazie vykreslila výjev Exis v nadživotní velikosti, proti které stojí prastarý akademik s kůží zvrásněnou jako stromistí kůra, třímající paprskomet, který je větší než on sám. Asi to s tím nebezpečím nebude tak hrozné. Táta chtěl uklidnit matku. Zařídil to tak, aby se drak nažral a ovce zůstala celá.

Seneda zaznamenala její rozpaky a řekla: „Budu ráda, když své bezpečí nebudeš podceňovat. Měj na paměti, že tvého bratra ještě nenašli.“

***

Viola kráčela sloupovou chodbou ke své koleji a vybavovala si všechno to, co doma o sahíjinské měsíční bohyni kdy zaslechla. Nejčastěji to byla pejorativní přirovnání. Jako třeba: Ta osoba má asi tolik fantazie jako Seneda. Nebo: Je studený jako Senedin čumák.

O Senedě bylo známo, že ji tenerisané uctívají jako ochránkyni rodinného krbu, a že si na tom notně zakládá. Pravidelně zásobovala orákula v chrámech radami, ke správnému chování, návody k dodržování zákonů, ke správnému životnímu stylu vůbec. Říkalo se o ní, že se po nocích snáší na Teneris, obchází kolem lidských příbytků a nahlíží do oken, aby si ověřila, zda jednají podle jejích doporučení. A také se říkalo, že smrtelníci na Tenerisu dávají po setmění do okem látku, aby je Seneda nemohla špehovat.    

Jednou se Viola zeptala otce, jestli je to s těmi závěsy pravda. Trajanis se zašklebil a řekl: A to ještě nevíš, že Seneda ty závěsy krade a nahrazuje záclonami. To jsou takové ozdobné síťované přehozy, co vypadají dobře, ale je přes ně vidět. Komické na tom je, že kdyby chtěla, mohla by do těch domů vejít neviděná. Mohla by sledovat všechno, co se uvnitř děje. Jenže ona potřebuje mít ten pocit, že dodržuje zásady o respektování soukromí, které mimochodem sama ustanovila.  

Toho dne si Viola slíbila, že nebude Senedu zbytečně provokovat. Nabyla dojmu, že Seneda vůbec není tak hrozná, jak se traduje. Její úporné úsilí významně se zapsat do dějin je možná pošetilé, ale nedá se jí upřít snaha být užitečná. Je sice studená jako psí čumák, nemá ani špetku invence, ale kompenzuje to disciplínou a pracovitostí.

***