Sarvonův odkaz - 12. kapitola: Seminář znalecké taxonomie

09.02.2026 08:48

Lektor postupně vytahoval věci z krabice a skládal je vedle sebe na dlouhý stůl. „Minule jsme rozebrali kritéria třídění, dnes to vyzkoušíme v praxi,“ řekl.

 

Muhaj Muemmu, studenty přezdívaný Mumu, byl polymorf. Bylo vzrušující sledovat ho v pohybu. Jeho podstata sestávala z myriády partikulí o velikosti hrášku a podle jeho vůle se přeskupovala do nejrůznějších tvarů. Když spěchal, valil se chodbami jako koule, ale nejraději se stylizoval jako humanoid. Mistrně napodoboval anatomické detaily i oblečení. Na první pohled vypadal jako bredeonský účetní v nudném černém obleku, z něhož svítila bílá košile. Při podrobné prohlídce bylo patrné, že povrch jeho těla je mírně hrbolatý a že modré ulízané vlasy netvoří jemné chmýří, ale houževnaté provázky.  

„Dejte si čas a dobře si ty předměty prohlédněte,“ zamumlal. „Všímejte si, jak jsou vyrobené. Ničeho se nedotýkejte. Odhadněte stáří a původ. Rozlišujte magii tvarového zářiče, od magie akumulované anebo reziduální. Dělejte si poznámky. Na konci lekce chci od každého vědět, který z artefaktů byste zařadili do rizikové skupiny.“

Studenti vstali ze židlí a obklopili stůl. Wanda ukázala na malé klubko načechrané stříbrné příze. „Co to je?“ Dloubla do smotku prstem a on se jí odměnil sprškou chladivých stříbrných jisker. „Krásně to lechtá!“

„Slečna Wanda asi nerozuměla, když jsem říkal, že se nemáte ničeho dotýkat,“ ozval se mdlým tónem lektor.

Viola se otočila k Qadrenovi, který jí stál za zády. „Co to je?“ sykla.

„Obyčejné jinádí vlasy,“ zašeptal.   

 „Můžete si vyměňovat názory,“ poznamenal polymorf. „Jenom doktora Qadrena žádám, aby laskavě mlčel, pokud mě tedy nechce ve výuce nahradit.“ 

Kolem stolu to zašumělo smíchem.  

Muemmu vyučoval přísně metodicky, nijak se nepředváděl a mluvil k věci. Na jeho hodiny se všichni těšili, ačkoliv on sám se tvářil, že to má za trest. Qadren ho znal ze svého předchozího cyklu, jako vysoce váženého exponenta Aliance. Za normálních okolností by se o polymorfově zapojení do výkonné organizace Čtyřdohody ani nevědělo, ale protože v časech krenevského vyrovnání na Tenerisu působil jako pozorovatel, už se mu to nedalo odpárat. Qadren tvrdil, že Seneda musí na Muemmu něco ošklivého vědět, jinak by ho jen těžko přinutila, aby se během řádné dovolené jednou za padesát let věnoval vyjukaným studentům.

Některé kousky Viola snadno rozpoznala na první pohled, protože figurovaly v populárních příručkách o magických artefaktech. Bylo mezi nimi dosud funkční „Škrabadlo“ z pozůstalosti vyvanulého brusedeanského kočičího boha Risadei, „Kropítko Mlžného Teoma“, na neomezenou dobu zapůjčené z depozitu majitele, anebo kletbou spečený balíček triftových karet sahíjinské bohyně Liany. Ty věci sálaly původní magií a daly by se dobře zpeněžit v aukci, ale jinak byly naprosto neškodné.  

Pozornost budila těžká poškozená koruna upletená z kovových prutů. Materiál byl rozpukaný a drsný, jako kdyby na něj trvale působilo nějaké agresivní prostředí. Kolem koruny se mihotala jasně modrá ochranná clona. Navzdory stínění z té věci prosakovala magie, kterou Viola vnímala jako nepříjemné svědění za krkem. Koruna ležela úplně na kraji stolu. U ostatních předmětů se studenti přetlačovali, ale kolem koruny bylo volno. Viola vykročila, aby se na ni podívala zblízka, ale Qadren ji chytil za ramena a varovně zasyčel.

Jaredovi to neuniklo. Furiantsky se ušklíbl, přešel ke koruně a natáhl se k ní. Než na ni stačil položit jediný prst, cosi s ním smýklo na zem. Ostatní zaraženě ztichli. Nad Jaredem se tyčil polymorf. Ještě před chvílí byl na druhém konci místnosti a vypadal jako účetní.  Teď pružně pulzoval, vytvarovaný jako améba. Podle toho, jak jeho povrch rychle střídal barvy, byl pořádně naštvaný. „Co jsem vám říkám o tom nesahání, pane Jarede?“ zabublal hlasem, který nemohl vycházet z úst, protože v té chvíli žádná neměl.

Jared se zvedl na loktech a otráveně se rozhlédl kolem. „Nemůže to být tak nebezpečné, pane, když jste to sám předtím vytahoval z krabice.“

„Pro mě ne, ale pro vás ano, vy trulante!“ hartusil polymorf. Načež studenty oblažil desetiminutovým monologem na téma třídění nesmrtelných ras v Metaprostoru podle jejich závislosti na sdílení magie.  „Vy byste bez magie dlouhodobě existovat nemohl, zatímco já ji k životu vůbec nepotřebuji. Jsem vůči magické intervenci absolutně imunní. Polymorfa nemůžete zaklít, proklít ani mu nemůžete manipulovat myšlení.“

„A co křišťál, pane?“ zeptala se uctivě Damia z Validanu. Na tváři jí pohrával poťouchlý úsměv. Krasavice studijní skupiny nikdy neváhala, když na sebe mohla upozornit. Pocházela z Wemuru, světa světelných běsů. Uměla se přenášet jako blesk. I v pevné formě téměř trvale zářila.     

„Jistě,“ zavrčel lektor. „Křišťál tvory mého druhu uvádí do stáze. Ale to vám vysvětlí profesor Uvidus v hodinách exobiologie. My se tu učíme znaleckou taxonomii. Tak pokračujte.“

Viola procházela kolem stolu a zapisovala si ohodnocené předměty do tří sloupců. Některé vypadaly jako obyčejné haraburdí. Třeba ta napodobenina turienského akumulátoru konstruktivní magie ve tvaru penisu. Tretka. Taky tam byly k vidění dva tvarové zářiče. Ten první byl formovaný jako jehlan. Kolem hran se tetelila vrstvička reziduální magie posbíraná z okolí. Druhý byl kužel a zdál se být úplně netečný. Ale když se Viola pozorněji zadívala na materiál, kterým byl objekt potažen, poznala chyták. Kužel obalovala tenká vrstvička látky, utkaná z bizárových vláken. Materiál obsahující bizárová vlákna odklání magickou rezonanci. To znamená, že cokoliv do toho zabalíte, je imunní vůči působení kleteb, zaříkání či tvarovému vyzařování. Je jedno, jestli se jedná o trezor nebo celou budovu. Jestliže obložíte budovu panely s obsahem bizáru, vzniká uvnitř nulové pole. Není možné tam otevírat dimenzionální brány. V Metaprostoru existují pouze dva světy, na kterých se dají bizárová vlákna získávat a zpracovávat. Jedním z nich je právě Robustua. Byla by ostuda, kdyby Viola bizárovou vrstvu na kuželu nenašla.   

Pozornost osazenstva přitahovala dýka ze žlutého kovu, jejíž rukojeť zdobily tři ohlazené zelené kameny. Podle tvaru by to mohl být okren, legendární trhací dýka, kterou pro své smrtelné mágy vyrobila dávno vyvanulá riiberionská prabohyně Gastaa.

 Podle pověstí posílala ty čaroděje krást silové předměty do sousedních pantheonů. To bylo od ní mazané, protože od smrtelníků sousední bohové žádné lumpárny nečekali. Tradovalo se, že smrtelníci jsou neškodní, protože neumějí cestovat mezi světy. Mazaná Gastaa to ovšem dělala za ně. Otevírala svým mágům dimenzionální brány z Riiberionu do ciziny. A aby se dokázali s lupem bezpečně vrátit, opatřila jim dýky, které jim otevíraly cestu zpět. Mladší bohové ze sousedství po čase tu levárnu odhalili, mágy pochytali a dýky jim zabavili. Podle Sarvona se v Metaprostoru povaluje minimálně třicet takových trhacích dýk. Až na to, že ten kousek ze žlutého kovu s růžovými kameny mezi ně nepatří. Viola z něj necítila vibrace, které jsou všem silovým předmětům vlastní. Na rukojeti by podle Sarvonova popisu měla být značka třílístku, kterým okreny bohyně Gastaa označovala. Místo toho tam byla hvězda. Takže padělek.

Téměř bez povšimnutí zůstávala ošuntělá obálka z pevného okrově zabarveného papíru. Byla zalepená, ale nebyla na ní napsaná žádná adresa. Když se polymorf nedíval, vzala Viola obálku do rukou a stočila do ruličky. Šlo to ztěžka, což svědčilo o příměsi krepponové báze v papírové hmotě. To znamená, že obálka je kouzelná. Jakmile pisatel opatří obálku adresou a zalepí ji, aktivuje kreponovou kletbu. Díky ní má stoprocentní jistotu, že obsah nepadne do nepovolaných rukou. Pokud se k předmětům či písemnostem dostane nepravá osoba, její obsah se zničí, ale kromě toho zničí i onu nepovolanou osobu. Kůže vahanských krepponů se draží na komoditních burzách na Bredeonu, Sunnisenu a Erektiadu. A právě ony krepponí kůže jsou důvodem, proč Aliance Čtyřdohody už dávno nezatočila s vahanskými diktátory, a proč jim stále neochotně tolerovala obchod s nelegálními zbraněmi a s otroky.     

Poslední byl šedý kámen, velký jako dlaň, hladce opracovaný do tvaru pecky. Naprosto intaktní. Viole se rozbušilo srdce. Ukázala na kámen a naklonila se ke Quadrenovi: „Není to kámen z Hanova nátepníku? Podobný mám doma ve vitríně.“  

„Vážně, slečno?“ ozval se z protější strany stolu polymorf. Ten chlap slyšel jako netopýr. Už zase měl vizáž účetního, s tím rozdílem, že jeho provázkovité vlasy teď nebyly modré, ale černé.

„Můj dědeček kdysi viděl originál,“ zahlásila Tralia z Kavanu. „Na aukci u Dea z Nikodemu. Chtěl ho koupit, ale jakýsi dervosan ho přeplatil.“

Viola si ani nevšimla, že se polymorf přesunul těsně k ní. „Jak jste říkala, že vypadá ta věc u vás v šatně? Popište mi ji.“

„Ehm, jako velká plochá kapka rosy, která se přeměnila v kámen,“ řekla Viola. „Základna je rovná, povrch je vypouklý. Barva šedá, povrch matný a hladký. Ten můj je extrémně studený na dotek, zatímco tento ne.“ Viola ukázala na kámen. „Takže je to jenom kopie.“

 

„Je tady někdo, kdo má stejný názor jako slečna Viola?“ zvolal lektor a ukázal na kámen. „Že je tady ta věc kopie?“

„Určitě!“

„Nic z toho necítím.“

„Jasně že je to veteš.“     

„Suvenýr z Floenova kabaretu.“

 Studenti se překřikovali, jeden přes druhého se utvrzovali v přesvědčení, že jde o kopii, zatímco polymorf si na obličeji vytvaroval napodobeninu úsměvu. Viola čekala, že lektor alespoň naznačí, jaký účel měl ten originální kámen, ale on to téma vůbec nechtěl otevírat.

Qadren jediný mlčel. Viole se dokonce zdálo, že ho něco naštvalo. 

Zapsala „kámen z nátepníku“ do sloupce neškodných kopií a pokračovala dál. Jako nejvíce rizikové vyhodnotila dva předměty. Na první místo dala tu korunu, kvůli které polymorf vyčinil Jaredovi a na druhé místo napsala Sbírku říkadel Trepeny Šílené. Nebylo obtížné ji rozpoznat, protože název i jméno autorky byly napsány na obale. Nevadilo jí ani, že nemůže knihu otevřít. Věděla, že verše v té sbírce se samy od sebe mění ze dne na den. Některé nebylo radno recitovat nahlas, protože by mohly zafungovat jako proroctví. To všechno Viola věděla, protože tetu Trepenu, někdejší bohyni věštby, osobně znala. Tato nemilovaná dcera Krassiony riiberionské se totiž provdala za Violina strýce Direna z otcovy strany, pána Vressu a krále všech krenevů.  

***

Pozdě odpoledne se Viola s Qadrenem vraceli ze školy na kolej. Taxonomická lekce Violu přivedla do povznesené nálady. Měla radost, že se trefila s tou Trepeninou sbírkou, zatímco spolužáci knihu zařadili mezi neškodné haraburdí. Muemmu posbíral jejich seznamy a slíbil, že příště výsledky prodiskutují.

Slunce se chýlilo k obzoru. Na satelit Senedon se snášela tma. Kolej byla na opačném konci Měsíční zahrady a vedla k ní pěkná dlážděná cesta lemovaná starými stromy. Listí šumělo v mírném vánku, Qadrenova velká ruka hezky hřála Violinu malou dlaň. Viola se cítila naživu jako nikdy dřív. Šťastná jako kočka v krabici měla potřebu plácat páté přes deváté. Připadala si tak bezpečně, a tak milovaná, v souladu s celým univerzem, s celým širým světem. A tak mlela a mlela, ani si nevšimla, že Qadren je celou dobu zticha.

„A jak se ten pitomec tvářil, když po něm Mumu vyjel chapadlem? Pšůůůa! To bylo něco! Škoda, že jsem u sebe neměla videxový snímač! Poslala bych to do černé kroniky Bredeonského týdeníku! Do komentáře bych napsala…“ 

„Dobře že jsi ten snímač neměla,“ skočil jí do řeči Qadren. „Ta koruna patřila Van-adonovi, čtvrtému nejvýše postavenému členovi vahanské generality. Je prokletá, protože ji prý Van-adon měl na hlavě, když ho ostatní generálové, jeho pokrevní bratři, trhali na kusy.“

„U všech trnů, proč?“

Pokrčil rameny. To úplně přesně nikdo neví. Ale traduje se, že měl informace o klíčích k vahanským laboratořím, a odmítal se podělit. Stalo se to dávno předtím, než jsem se narodil. Žil jsem můj třetí cyklus, když korunu našli v zatopeném dole na mihonium na satelitu Frax. Ležela ve výluhu mihoniových solí tři tisíce let. Proto byla tak poškozená. Byl kolem toho rozruch, protože nálezce kletba vyřadila z běžné existence. Čtyřdohoda byla ještě v plenkách, ale hodně se mluvilo o absolutním zákazu amatérského archeologického průzkumu v citlivých lokalitách. Soudím, že Mumu si tu věc vypůjčil z depozitáře Aliance.“

„Jak se ta kletba projevuje?“ chtěla vědět Viola.

„Kdyby na ni ten kluk sáhl, vyrazily by mu vředy na intimních partiích. Kletba funguje jako primitivní infonová nákaza. Smrtelník by ji nepřežil.“

„Ale Jared by se vyléčil, že ano?“ ujistila se. „Jeho otec je sahíjinský Pán jámy a matkou je krenevská bohyně Sváru. Silný je na to dost.“    

„Jistě,“ uchechtl se Qadren. „Ale bolelo by to. Léčení v bet-daranském benthosu zabere skoro měsíc a je to děsná nuda. Jared by nejspíš vypadl ze školy.“

„A jeho otec by pukl vzteky,“ rozchechtala se.

 „Jak jsi vůbec přišla k tomu kameni, co máš doma?“

Z neznámých důvodů se Viola začala cítit nepohodlně. „Babička Klarisa ho mívala na stole. Používala ho jako těžítko. Líbil se mi, tak mi ho dala k narozeninám. Bylo mi dvanáct.“

Qadren se usadil na lavičku, Viola mu hupsla na klín a opřela se tváří v ohbí jeho krku. Voněl jako skála rozpálená sluncem. Utáhl paže kolem jejího pasu. „Předtím, než se zformovaly světy, a než se verze budoucnosti začaly splétat do prvotní prostorové sítě, tu existovaly pra-entity. Zvědavé a nekonečně tvárné se postupně propojily s energií idejí, čímž se zrodila magie. Vznikli prvotní bohové, a tak dále a tak dále.“

„Kdybych věděla, že mě čeká opáčko z kosmologie,“ poznamenala jedovatě, „vzala bych svačinu.“  

„Málo se ví, že propojování trvá v omezené míře dodnes,“ dodal nekompromisně Qadren. „A že se během toho procesu nahromadil nějaký odpad.“

Tady už se Viola chytila. „Aha, máš na mysli bytosti třetího řádu, jako je Merrikanská obluda nebo Launa, co vibrují mezi dimenzemi a existují napříč časem.“

Qadren přikývnul. „A vznikla ještě spousta drobnějšího smetí, jako jsou plevelní fytobionti, ze kterých se vyvinuli dnešní stromisté, nebo světelní běsové, předchůdci wemurů.“

„A v neposlední řadě jistí kamenní obři ze soustavy Quosiba,“ doplnila ho.

„Tak tak,“ uchechtl se. „Ale vraťme se k těm základním pra-entitám. Ne všechny se dokázaly propojit funkčně. Některé zůstaly navolno. Povlávaly mezi pletení reality a zašmodrchávaly pravděpodobnostní linie, zpomalovaly čas, mazaly z existence celé soustavy, obracely veškerou kauzalitu na hlavu. Staří bohové začali ty zdivočelé pra-entity lovit. Nemohli je normálně pozabíjet, proto jimi krmili Launu…“

„A divoká hrozivá Launa se díky tomu dala ochočit a v dnešních dobách spokojeně přežívá pod dozorem Aliance. To všechno je historie, kterou známe,“ zatrylkovala.

Quadren se zamračil. „Launa všechny úlovky nesežrala. Některé pra-entity si původní bohové ponechali jako domácí mazlíčky, protože jim to připadalo zábavné. Aby je zkrotili, pokusili se je svázat v materii. Vytvořili pro ně hmotná těla, něco jako boudu pro psa. Právě tehdy uplácali první primitivní skřety a běsy.“

„Počkej,“ přerušila ho Viola. „Tvrdíš, že první skřeti a běsové vznikli jako domečky pro zdivočelé pra-entity?“

„Přesně tak mi to dědeček řekl,“ potvrdil. „Nejstarší bohové si zřejmě mysleli, že když pra-entitám uplácají tělo, ony se v něm spokojeně usadí a zůstanou. Jenže pra-entity byly samostatnější, než bohové čekali. V přichystaných tělech se pokaždé jenom na moment ohřály, a po chvíli se z nich vyvlékly. A tak bohové tvořili další a další hmotné bytosti, a pra-entity mezi nimi přeskakovaly z jednoho kusu do druhého. Z každého si uzobly něco energie, něco magie a něco v nich i zanechaly. Pochopitelně od nich přejímaly informace o realitě. Ale protože byly ty informace už zkreslené omezeným chápáním těch umělých tvorů, pra-entity zdegenerovaly a ztratily schopnosti šmodrchat pleteň jsoucna.“

„Aha, takže účelu bylo nakonec dosaženo.“

 Qadren přikývnul. „Vyvstal jiný problém. Některé pra-entity se vlivem toho přeskakování z domečku do domečku pozměnily a vyvinuly se v energetické parazity nesmrtelných. Říká se jim hrubě nesprávně bludní démoni nebo hladoví démoni. Napadají dlouhověké inteligentní tvory. Zejména démony a draky. Nejen že je obírají o energii, ale dokonce usměrňují jejich chování.“

„O hladových démonech jsem slyšela,“ prohodila Viola, „ale žádného jsem nepotkala.“

„Však jich zbyly jenom desítky,“ připustil. „Podle mého dědečka je staří bohové využívali proti sobě navzájem. Bojovali prostřednictvím armád démonů, které stvořili. Když chtěli oslabit vojevůdce protistrany, poštvali na něj smečku bludných démonů.  Loajální vojevůdci se rázem měnili na zrádce, ženoucí armádu do záhuby. Vahanský bůh Han stvořil pro své generály speciální náramky. Osadil do nich kameny, které ty bludné démony zachytí a uspí.“

Viola zavřela oči a po zádech jí přejel mráz. Navenek vesele poznamenala: „Takže ten můj kámen mě ochrání před bludnými démony. Už jsi nějakého viděl?“

„Obyčejného ne,“ odpověděl. „To ani nejde. Nemá tělo. Je to esoterický parazit, projevuje se jenom skrze chování hostitele. Ale asi jsem viděl dravena. Ten si na rozdíl od obyčejných bludných démonů umí cosi na způsob těla vytvořit. Je to nejděsivější druh, co kdy existoval. Jsou těžce postřehnutelní, protože se naučili maskovat. Když se jim v hostiteli zalíbí, využívají ho celé věky. Jsou viditelní jenom, když se krmí z jiného zdroje, protože hostitel jim nestačí.“

„Kde jsi ho viděl?“ zajímala se.   

„Na Terbuu při výbuchu sopky. Vesnice ležela na úpatí kráteru. Mezi domy se valily proudy žhavé lávy. Na jedné straně hořel les, na druhé straně vřelo moře. Lidé neměli kam utéct. Křičeli a hořeli, umírali v bolestech. Dostal jsem se tam příliš pozdě. Bezmocně jsem stál na antigravitační plošině a hleděl na tu zkázu. A pak jsem si všiml mraku, co se vznášel nad terénem. Viselo to ve vzduchu nad hromadou živých mrtvých. Mělo to trup, ruce, nohy, hlavu. Ale místo křídel to ve vzduchu držely takové třepetavé černé praporce. Kmitaly, nadouvaly se, opíraly se o vzduch jako plachty na lodi. Obklopovaly do všech světových stran tu levitující postavu. Nejdelší praporce se natahovaly dolů k umírajícím, jako kdyby z nich něco nasávaly.“

Qadren se odmlčel a zatřepal hlavou. „A neviděl jsem to jenom já. Na Ok-Sawonu mají legendu o Třepotavém přízraku, který se vznáší nad bitevním polem v místě, kde umírá nejvíce vojáků. Na Dervosu mu zase říkali Hlasatel smrti. V Klavinské soustavě ho znají pod jménem Požírač umučených.“

Viola se otřásla nečekaným chladem. Vymanila se z Qadrenovy náruče a seskočila mu z klína. „A jak to souvisí se mnou?“

Qadren vstal a jeho jindy tak pokojná tvář se starostlivě stáhla. „Ani nevím, ale něco mi říká, že kámen z Hanova nátepníku prostě přitahuje potíže.“

Mezitím se úplně setmělo. Poklidnou zahradou se vraceli ke koleji, oba napjatí, nejistí a ztracení v myšlenkách.

***

V noci se Viola s křikem probudila z děsivého snu, ve kterém se po ní sápaly záclony tmy. A protože byl Qadren příhodně na dosah, chtěl vědět, co ji vylekalo. Protože tomu nerozuměla, zalhala, že se jí zdálo o hořícím baziliškovi pod košilí. Nazítří se lekala každého stínu, a štvalo ji, že neví proč. Ale díky Qadrenovi to brzy hodila za hlavu. Být s ním bylo snadné. Všímal si jí způsobem, na jaký nebyla vůbec zvyklá. Někdy si připadala jako pod lupou. Snažil se péči o ni maskovat a zlehčovat, protože v ní nechtěl vyvolávat pocity, že ji dusí. To je tím, že jsi částečně stromista, říkával provinile. Víš, proč jsou quosibané přitahováni k stromistům? Protože kořeny rozruší i tvrdou skálu.