Sarvonův odkaz - 11. kapitola: Vášeň je vášeň

30.01.2025 17:43

 

Následkem tragických rodinných událostí Viola zanevřela na všechno, co souviselo se starým magickým haraburdím. Když se její všeobecné vzdělání chýlilo ke konci, rozhodla se pro studium magické botaniky na Robustuanské akademii. Prateta byla z její volby nadšená. Vodila Violu do skleníků a učila ji řízkovat divoké fytobionty, odlovené ve volném kosmickém prostoru, a šlechtit z nich nové poddruhy. Robustuanská civilizace je nejméně početná ze všech říší Čtyřdohody, přesto je z nich nejstabilnější, poučovala Violu prateta. A proč je tomu tak? Není to jenom díky bizárovým vláknům. Základy oné stability stojí na pochopení, ovládnutí a využití magických rostlinných společenství. Díky podílu stromistích vloh v naší populaci dokážeme lépe než jiné rasy nasávat syrovou magii přímo z fytobiontů. Na žádném jiném světě není ve vzduchu tolik volné magie jako na Robustue. A paradoxně právě proto, ji využíváme jen opatrně a v malém rozsahu, abychom nedopadli jako na Vahanu nebo na Mizeonu. Na obou světech se volná magie vsákla vinou špatně zvolených postupů do zvířat a do lidí, přičemž jedny přeměnila v sůsy, a ty druhé v hloupé nižší démony.

Jadvina měla pod palcem produkci a obchodování s bizárovými vlákny, ale její libůstkou byly živoucí rostlinné obranné systémy, které sama vyšlechtila z primitivních fytobiontů. V přísně utajovaném režimu a pro dobro říše prateta propojovala rostlinná společenství do sítí, které dokázaly zpracovávat informace a reagovat na povely. Rostlinné agregáty, které Jadvina pojmenovala webany, překrývaly celý ostrov Duanzaná. Oplývaly jistou dávkou bazální inteligence. Komunikovaly šelestivým jazykem, kterému je Jadvina naučila. Tetiny projekty budily respekt, a právem se řadily k robustuanským nejsilnějším zbraním.

Magická botanika byla pro robustuanskou princeznu přirozenou volbou. A Viola to přijala. Ve volném čase křížila nadějné kultivary a učila se ševelivé webaní řeči, jen aby si dokázala, že její stará vášeň pro starožitnosti zemřela spolu s Klarisou.        

Jednoho večera sebrala odvahu a zašla do šatny, kde kromě oblečení skladovala poklady nasbírané s babičkou. Myslela si, že když za tím vším udělá tlustou čáru, přestane ji to pronásledovat. Věci, které mají nějakou hodnotu, pošle radní Sijaně, aby je přidala do fundu Klarisina archívu. Bezcenné tretky, jako vstupenky na výstavy anebo suvenýry, nemilosrdně vyhodí.

Lovila ty krámy z krabic a házela je na dvě hromady. Až nahmatala něco oblého a velice studeného. To je přece kámen z Hanova nátepníku! Dostala ho ke dvanáctým narozeninám. Úplně na něj zapomněla. Vynesla kořist na terasu, aby si ji prohlédla ve slunečním světle.

Šedý hladký kámen ji tížil v dlani. Neživá věc sálající prastarou magií, které bylo téměř nemožné porozumět. Viola se roztřásla. Zatočila se jí hlava, že se musela opřít o zeď. Zavřela oči a pomalu dýchala. Ve tmě pod víčky zahlédla šedý mlhavý vír. Přinášel obrazy přízračné krajiny. Místo utěšené zelené zahrady s květinovými záhony uviděla jehličnaté stromy zasypané sněhem. V jejich stínu tekla řeka sevřená ledovým příkrovem. Vysoko na šedivé obloze té cizí krajiny povlávala černá mračna. Vlastně to nebyla mračna. Vypadalo to spíš jako chumáče smotaných a zauzlovaných záclon. Zvedla k nim hlavu s jistotou, že se k ní za chvíli slétnou. Věděla, že jim neuteče. Zavalil ji smutek. Sledovala ten svět z cizího těla a cizíma očima. Cítila, jak jí na obličeji studí ledové krystalky. Nohy se jí bořily do sněhu. Všude bylo ticho. Kráčela zvolna, s ponurou jistotou, že bude lapena.   

Přinutila se otevřít oči ve snaze mrazivý výjev odehnat.

Dolehlo k ní cvrlikání sarančat a bzučení čmeláků z robustuanské zahrady.     

Toho dne znovu změnila názor. Přestane utíkat před strachem. Bude studovat to, co ji opravdu zajímá. A možná dostane příležitost se dozvědět víc o bratrově zmizení a babiččině smrti. Proto opráší přihlášku na Senedino lyceum.  

***

Rodičům to oznámila hned následujícího rána při snídani, v altánu ověnčeném rozkvetlými růžemi.  Otec s matkou si pročítali zápisy z dvorní rady, Anada listovala měsíčníkem Svět tónů. Sloužící dolévali čaj, a na talíře přidávali další koláčky.

„Podala jsem si přihlášku na Senedino lyceum,“ oznámila Viola.

Matka vzhlédla od papírů a vykulila oči. „Cože? Slíbila jsi přece…“

„Rozmyslela jsem si to,“ přerušila matku. „Chci studovat dějiny umění, znaleckou taxonomii a archivnictví. Senedino lyceum je nejlepší.“

Královna třískla talířem o stůl, až se rozletěl na kusy. „Vyloučeno!“ zahřímala, přičemž smetla ze stolu misku s karamelovým krémem a málem i talíř s ořechovými šátečky. Výhrůžně se podívala na manžela: „Tys o tom věděl?“

Trajanis pokrčil rameny a začal skládat papíry do úhledné hraničky. „Vždycky chtěla dělat dějiny umění. Teprve nedávno začala mluvit o botanice. No tak to přehodnotila.“

„Všichni jsme se shodli,“ pokračovala královna, mezitím co Anada a Viola pomáhaly služebné odklidit střepy, „že studium na domácí půdě bude bezpečnější. Jadvina ji zrovna včera chválila, jaké pokroky dělá s ševelením! Dokážeš si představit, jak bude zklamaná? Odmítám před ní vypadat jako blbec, když…“

„Ale prosím tě,“ zaševelil poťouchle Trajanis. Sáhl po ubrousku a začal otírat okraje své sklenice od lepkavého krému. „Ty přece nikdy nevypadáš jako blbec. Ale jestli chceš, vyřídím to s Jadvinou sám.“

„Je to můj život,“ zabručela Viola.

Matka se k ní nad stolem naklonila tak prudce, až překotila vázu se žlutými slunivkami. „Tady přece jde o tvé bezpečí, holčičko! Všechno, co souvisí s magií a uměním, s sebou nese riziko. A taky ten bohémský životní styl. Přesně takovým způsobem jsme přišli o Grenedona!“

„Jestli chceš studovat historii umění,“ dodal vážně otec, „Dražebnímu paláci bohyně Exis se nevyhneš. Senedino lyceum tam posílá studenty na praxi. Opakovaně. Protože podsvětní aukční síně jsou z odborného hlediska pořád nejuznávanější. Nemohla by ses z toho omluvit, protože ty exkurze jsou nezbytnou součástí studia. A jistě ti nemusím připomínat, že právě Exis má pracky ve zmizení tvého bratra.“

„Co kdybych slíbila, že se s ní nebudu bavit?“ prohodila Viola. Pomyslela si, že to nebude žádný problém, protože Exis se dozajista nebude chtít vybavovat s ní.

„Taky si myslíme,“ dodal otec, „že Exis dala otrávit tvou babičku. Musíš pochopit, že o tebe máme strach.“

***

Nazítří ráno otec Violu překvapil v jejích pokojích. Řekl, že se s maminkou rozhodli jí studium na Senedonu umožnit. Ale máme několik podmínek, dodal a hned ty podmínky vyjmenoval:

  1. Nebudeš nikam prorůstat, nebudeš podnikat individuální výpravy
  2. Strpíš ve svém blízkém okolí ochránce, kterého vybereme
  3. Ve volném čase budeš navštěvovat Grewinu a budeš se od ní učit konstruktivní magii.

Viola chápala, proč otec chtěl, aby se od babičky učila. Otcova matka, Zubatá Grewina, které smrtelníci říkali Paní plamenného moře, patřila k vládnoucím bohům tenerisské soustavy. Tito staří bohové stále dokázali plácat věci z ničeho, což na Robustue nebylo možné. Příslušníci robustuanské  nobility, ať lichové, stromisté, či jejich míšenci, sice odvozovali své pokrevní linie od starých vyvanulých bohů, ale taxonomicky se řadili k moderním arcidémonům, a ti extra výraznými vlohami k tvoření nijak nepřekypovali. Pouze v krvi smíšené královské linie se občas nějaký ten talent našel, díky energetické stopě poslední bohyně Kahalei.  

Ty a bratři v sobě nosíte vlohy čtyř ušlechtilých ras, řekl Viole otec. Za to, čeho máš nadmíru, by jiní vybíjeli celé světy. To tě činí zranitelnou. Proto se musíš dobře maskovat, než se naučíš sama bránit. Potřebuješ být mazaná a obezřetná, abys nedopadla jako Grenedon.   

Prateta Jadvina vzala změnu Violina zaměření kupodivu klidně. Chce si hrát s tretkami? Ať si hraje. Pár let sem, pár let tam. Pořád je robustuanská princezna. Vztah k botanice jí nikdo neodpáře. Má ho v krvi. Klidně se s vámi vsadím, že jednoho krásného dne se k botanice vrátí a bude se jí to zatraceně hodit.    

***