Sarvonův odkaz - 14. kapitola: Tanečky na hraně

11.02.2026 07:49

Vyvrcholením lekcí z praktické taxonomie byly exkurze v nejlépe zachovalých kulturních ohniscích nejstarších civilizací Metaprostoru. Náboženský komplex bohyně Šaviry na Brussedee byl ukrytý v pralese, nepřístupný nezasvěceným turistům. Ale studenti Senedina lycea pocházeli z významných dvorů Metaprostoru. Všichni byli v rámci rodinných vazeb nějakým způsobem spříznění s brussedeanskou elitou, takže pro ně byly brány Citadely otevřené.  

Viola zde byla naposledy s Klarisou. Když teď stála před chrámem Souznění, a znovu se dívala na sousoší Šaviry a Risadei, hrdlo se jí stahovalo dojetím. V hlavě jí zvučela Klarisina slova: To, po čem šlapeš, Violko, jsou zkamenělé slzy boha Risadei. Vyplakal je po smrti své sestry. Bylo jich tolik, že je brůssové naštípali a vyložili jimi zdejší podlahy.

„Brusedeanská citadela byla historickou sekcí Sarvonovy nadace vyhodnocená jako jeden z dvanácti divů Metaprostoru,“ referoval tlumeným hlasem Muemmu. „Pohleďte na toto epochální sousoší, znázorňující…“

Zatímco ostatní studenti se nedočkavě vtrhli do nitra citadely, Viola zůstala venku. Neměla náladu kazit si vzpomínky na Klarisino vyprávění něčím novým. Rozčilovalo ji bezelstné veselí, zatímco ona si připadala jako vyhaslá kamna. Procházela se kolem stánků s cukrovím, dívala se přes ramena malířům, kteří skicovali průčelí chrámu, když vtom jí kdosi poklepal na paži.

Podrážděně se otočila.

Byl to fešák. Vysoký a šlachovitý. Černé oči bez bělma. Jeho kůže zářila jako bledé zlato. Voněl kořením a čišelo z něj sebevědomí. Objevil se zčista jasna. Viola ho neviděla přicházet. Musel ji sledovat z dálky, načež přiletěl v podobě světla, a bleskurychle se zformoval zpět. S obchodnickým úsměvem se uklonil. „Omlouvám se, že ruším, princezno. Jmenuji se Van-Dis, jsem kulturním atašé vansionského regenta na Bredeonu.“ Artikuloval tak procítěně, jako kdyby měl v plánu ji požádat o ruku. „Jak jistě víte, vaše babička Klarisa a já, jsme byli přátelé. Moc jsem si jí vážil. Měla nesmírně široký přehled. A co teprve její schopnosti!“

Samozřejmě, že o něm Viola slyšela. Okouzlující mladší bratr vansionského krále. Vyhlášený expert na starožitnosti nasáklé destruktivní magií. Starý a mazaný, stále nezadaný. Wanda o něm pěla ódy. Ale na Violu jeho šarm nefungoval. Semkla rty a řekla: „O čem chcete mluvit, Excelence?“

Jeho úsměv povadl. „Nedávno jsem vás zahlédl v Podsvětní dražební síni. Chtěl jsem vám učinit jistou nabídku. Ale váš přítel mi pohrozil, že rozvěsí moje vnitřnosti po stromech jako svítivé řetězy.“

Falešně se usmála. „To mě mrzí.“      

„Popravdě,“ pokračoval zádumčivým tónem, „vypadal tak odhodlaně, že jsem mu to varování uvěřil. Jenomže teď tu není. Mám na vás takovou prosbu, princezno. Týká se obchodní dohody, kterou jsem uzavřel s vaší babičkou těsně předtím, než vyvanula. Je mi trapné o tom mluvit, ale věc se má tak, že jsem vaší babičce předem zaplatil padesát tisíc zlatých hřebenů za jistý historický artefakt. K předání mělo dojít na Kavanském festivalu, ale Klarisa se tam nedostavila, protože, jak se později ukázalo, zemřela.“

Viole bylo jasné, že se ten chlap pokouší ji zmanipulovat. Snad dokonce očekává, že mu sama nabídne pomoc, že mu snad tu údajně zaplacenou věc sama přinese. Místo aby otrapu poslala do háje, účastně si povzdechla. „No to je mi líto. A jak to souvisí se mnou?“

Wemur se ošil. „Pochopte, je to věc cti. Mezi vaší babičkou a mnou byla uzavřena ústní obchodní dohoda. Já své závazky splnil, zatímco Klarisa nikoliv. Jistě ne úmyslně.“

„Potom nechápu, proč jste se o tu pohledávku nepřihlásil dřív,“ podotkla.

„Pokoušel jsem se,“ řekl skřípavě. „Ale vaše paní matka mou žádost opakovaně odložila, kvůli tomu, že se přátelím s Exis. Snažil jsem se královnu kontaktovat osobně, ale tajemnice Tahara mě nechala vyvést! Řekla mi, že královnu uráží pouhá má existence. Taková blamáž…“ Pateticky si povzdechl. „Byl jsem z toho zoufalý, ale potom jsem se dozvěděl o vás, Vaše Výsosti. Věřím, že v sobě máte tutéž jiskru, která je vlastní všem adeptům naší profese. A stejně tak onu elementární poctivost. Nabízím vám nových padesát tisíc zlatých hřebenů, když mi z babiččina archívu přinesete originální poznámkové sešity Sarvona Arci-Quinna. Sběratelem je vážená a veřejně známá osobnost, která si přeje zůstat v anonymitě. Shání ty spisy už několik desetiletí.“

Sarvonovy diáře? Viola uslyšela poplašné zvony. Vybavila si zážitek, který se těch zápisků týkal. Stalo se to asi rok předtím, než se Grenedon ztratil. Uklízely s babičkou v archívu, a Violu zaujala hranička písemností položená na kraji police. Byly to zažloutlé a ohmatané sešity, hustě popsané starým netrebským písmem a pokreslené grafy a diagramy. Vypadaly opotřebovaně, ale nebyly zaprášené. Viola chtěla vědět, co je na nich zajímavého. 

To jsou Sarvonovy diáře, řekla Klarisa. Sarvon takových bloků počmáral hromady. Jejich význam se přeceňuje. Často v nich najdeš jen chaotické poznámky, nákresy nebo čísla, ze kterých nic kloudného nevyčteš. Já sama jsem na ně nikdy neměla trpělivost. Už jenom to nepraktické písmo! Ale nedávno si je půjčoval tvůj bratr, aby je prostudoval. Vypisoval si odtamtud nějaké alchymistické návody. Trvalo mu to skoro půl roku, ale už je v pořádku vrátil.

Sarvon Arci-Quinn byl popraven před osmi sty lety, ale jeho encyklopedie je čtena a doplňována dodnes. Klarisa těch Sarvonových diářů vlastnila celkem devět. Viola přesně věděla, v kterém regálu leží. Van-Dis se kamarádil s Exis. Mohl by obsah těch deníků souviset s Klarisiným vyvanutím? Nebo s bratrovým zmizením? To je třeba zjistit. Viola se zaradovala. Ty sešity je třeba prostudovat. Ovšemže to udělá bez Van-disovy účasti.

Dlouho mlčela, zatímco Van-Dis stále čekal na odpověď. Cítila na sobě jeho naléhavý pohled, ale ona se očnímu kontaktu vyhýbala. Vyslanec se k ní naklonil a položil dlaň na její ruku. Měl dlouhé štíhlé prsty, sálalo z nich teplo. „Máte před sebou ještě necelé dva roky studia, že? Už víte, čemu se budete věnovat potom? Mohla by se vám hodit má pomoc. Mám neomezený přístup k vykopávkám v Parídii. Vlastním neprozkoumané mohyly na Faaru. Patří mi třiceti procentní podíl nikodemského výstaviště. Mám neskutečné kontakty. O všechny se s vámi podělím.“ Jeho hlas klesal do sametových hloubek. Šepotal a sváděl, až se cítila malátná a ospalá. Palcem jemně přejížděl po její dlani. „Mohl bych se vám revanšovat i jinými způsoby,“ zapředl. „Umím být sladký, vášnivý a něžný společník, princezno. Nemáte představu, co bych vám mohl nabídnout,“ zaševelil. „Co všechno bych vás mohl… naučit.“

To stačilo! Rázně se vzpamatovala, a prudce se mu vytrhla. Vycenila zuby a ošklivě se na něj podívala. „Stal jste se obětí nedorozumění, Excelence. Naše rodina žádné Sarvonovy zápisníky nevlastní. Ocenila bych, kdybyste mě s tím už neobtěžoval.“

***

Nechala ho tam stát, a šla. Srdce jí prudce bušilo. Kdyby Grenedonovo zmizení souviselo s obsahem těch diářů, potom by každá osoba, která se na ně zeptá, mohla mít vazby na bratrova únosce. Přemýšlela, zda bylo prozíravé Van-Dise tak rázně odbýt. Daly by se z něj vyždímat ještě další užitečné informace? Lepší bude si s ním nezahrávat. Kráčela po obsidiánovém chodníčku, nevnímala budovy s výstavnými fasádami ani květinové záhony. Musí zjistit, co v těch diářích skutečně je. To znamená spoustu práce.

Sarvon používal starou netrebštinu, kterou se v Metaprostoru dávno nemluví. Viola stěží rozpoznala pár výrazů. To bude trochu problém.    

***

Tma a hlad

Jeho nohy se bořily do načechraných závějí. Kráčel podél zasněžených balvanů a zvolna sestupoval z kopce. Věděl, že kdyby se podíval přes rameno, uviděl by ledový hrad, od kterého se potřebovali dostat co nejdál. Slunce stěží prosvítalo skrze světlá šedá mračna, ze kterých se snášel mokrý těžký sníh. 

Huňaté vločky měkce dosedaly na jeho tvář, a pomalu se rozpouštěly. Jeho přízrační souputníci se rozprostírali kolem, tetelili se, a polohlasně se hašteřili. Ale on je ignoroval. Veškerou pozornost věnoval spící víle. Svíral ji v náručí. Byla lehká a voněla mladým listím. Její pleť byla stříbrná se zeleným nádechem. Její vlasy zdobily drobné diamanty ledu. Byla tolik krásná. Srdce ho podivně bolelo. Vypadala, jako kdyby spala. Doufal, že jen spí, protože jinak by veškeré úsilí vyšlo nazmar.  

 

Projasněný svět potemněl, pečlivě budovaná snová iluze se zhroutila. 

Vstávat, ubožáku, někdo sem jde! burcoval Ottu mazlík číslo jedna, zatímco další dva se spokojili s pouhým škodolibým dloubáním do zad.

 

Blížící se kroky se nepodobaly nedbalému procházení návštěvníků muzea, které slýchal skrze stropní klenbu. Rytmus byl cílevědomý a rázný. Tři osoby. Jedna menší kráčí v čele, dvě větší za ní táhnou nějaké břemeno.

Zachvěl se očekáváním.

Trojice hladových ho napodobila.  Jídlo! zaradovali se. Nese nám maso. A krev. Konečně.

Nebyl si jistý, kterou myšlenku vyslovil on, a které patřily těm ostatním. Měl ukrutný hlad a oni s ním. Byl unavený z věčného čekání. A cítil, že oni jsou na tom stejně. Kroky utichly, vzápětí se ve zdi na opačném konci kobky otevřel průchod.

Vešla Exis. Musela to být ona, protože její postava svítila vlastním světlem. Otta vlastně viděl jenom jasnou záři, která ho oslepovala. Zatoužil se zvednout z podlahy, ale nesebral k tomu dost síly. Ovanula ho směsice pachů. Pot, moč, krev a zvratky.   

Jídlo?

Nese nám jídlo?

Odpouští nám?

Hladoví doposud chaoticky těkali jeho tělem. Ale nyní se vlivem radostného očekávání přelili přes rozhraní. Roztahovali napůl hmotné údy kolem jeho hlavy. Mávali závoji temnoty na počest příchozí. 

Ona jejich vítání ignorovala. Ohlédla se a křikla: „Přitáhněte to sem!“ O krok ustoupila, aby udělala místo strážným, kteří vlekli tělo smrtelníka. Bylo pomlácené a krvácelo z mnoha ran. Ani tady v Podsvětí by dlouho naživu nevydrželo. Strážní břemeno upustili tak, že leželo Ottovi téměř na dosah.

„Nakrmte se,“ přikázala Exis a zmizela.

Jídlo! Maso a krev! Čerstvé a horké! zajásali démoni.

Potrava byla paralyzovaná strachem, ale srdce jí stále ještě bilo. Hladovci se na oběť dychtivě snesli. Trhali a chlemtali, nasávali do sebe vitální energii. Otta jen nehybně seděl a přivíral oči. S jejich postupujícím krmením se vzpamatovával i on. Jeho svraštělá kůže se regenerovala, zkroucené zkřehlé kosti nabývaly na pružnosti, zakalený zrak se vyostřil... 

***

Poté, co z hostiny zůstaly jen ohlodané kosti, se Exis vrátila. Znechuceně se podívala na zbytky a nakrčila nos. Ve vzduchu se ještě tetelil pach krve a tělních tekutin. Přesto dravenům dovolila se o ni otírat.

Buď pozdravena, naše drahá! ševelili poníženě.

Navýsost milovaná a krásná! Děkujeme za jídlo. Dostaneme ještě?

Otta raději neříkal nic. Netušil, jak dlouho je tu nechala hnít. Předtím je přišla zkontrolovat jenom jednou. Bylo to krátce poté, co nějaká malá chytrá stromista vnikla do pokladnice, a když na ni draveni zaútočili, zahnala je jinádím pláštěm. Potom jim hodila šperk napěchovaný životodárnou energií. Zatímco se krmili, využila jejich rozptýlení, proměnila se v kořeny a unikla. Otta si ji ani pořádně neprohlédl, sotva v té době rozeznával světlo a tmu. Matně si vzpomínal, že se pokoušel s ní komunikovat, ale nedokázal si vybavit, o čem. Nechal by si to pro sebe, kdyby mazlíci Exis vše svědomitě nepožalovali.    

Ta malá potvora už mi vrásky nedělá, prohlásila tehdy Exis. Ale ten plášť a spona se budou hodit.  Odnesla potrhaný plášť a šperk, a nechala je ve tmě a o hladu další nekonečně dlouhou dobu. Musely to být roky.

A teď byla zase zde. „Mám pro tebe práci, Ottumore,“ řekla. „Tvá poslední šance. Když uspěješ, přehodnotím tvůj trest. Jestli mě zklameš i tentokrát, prodám tě Floenovi.“

Otta si popravdě nebyl jistý, jestli by mu ve Městě bláznů nebylo lépe. Vyfasoval by pěkný modrý plášť. S hlavou osvobozenou od vzpomínek, oproštěný od zbytků svobodné vůle, stal by se médiem dimenzionální komunikace. Spolu s ostatními snovači by přenášel obraz a zvuk do magických zrcadel Floenova kabaretu. Nejspíš by mu pak bylo všechno jedno. A hladoví? Matka by jim našla nového hostitele. Třeba by se s ním snášeli lépe.

„Tvůj cíl se jmenuje Viola a je to robustuanská princezna. Je jí něco přes dvacet a studuje na Senedině lyceu v soustavě Teneris. Ta holka má přístup do archívu své babičky, stejně jako ho měl její bratr.“

„To je kdo, ten její bratr?“ zeptal se Otta.

„No přece Grenedon,“ vyjekla. „Ten alchymista, kterého mi kvůli tvé liknavosti ukradla Aliance.“  

„Alchymista že byl robustuanský princ?“ zděsil se.

Ten slintající chudák, kterého nechal u Floena? To smrdělo malérem. Robustua je regulérním členem Čtyřdohody. Kdyby vyšlo najevo, k čemu Exis a její kumpáni chtěli kluka využít, hrůza domyslet, jak by to s Riiberionem dopadlo. V té chvíli si pomyslel, že matka z toho incidentu vyvázla příliš snadno.

Exis mávla rukou. „Od jeho zmizení uběhlo deset let. A pořád je ticho po pěšině. To jen dokazuje, že ani Alianci se nepodařilo dát ho dohromady. Ten už nás neudá. Ale ani nám nepomůže s elixírem.“

 

Ottovi se zatočila hlava. Byl zavřený deset let? 

„Co konkrétně mám s tou princeznou udělat?“ zachraptěl.

Exis se zadívala na jednu z uložených beden. Máchla paží, bedna se snesla na zem. Elegantně se na ni usadila, uhladila si záhyby na bílých šatech lemovaných stříbrnou bordurou a řekla: „Chci, abys ukradl originály Sarvonových diářů z tajného archívu vyvanulé robustuanské královny Klarisy.“

„Vyvanulé?“ přerušil ji Otta. „Robustuanská ex-královna je mrtvá?“

„Donutila mě k tomu,“ mávla rukou Exis. „Nějak se dopídila, že o Grenedonovi něco vím, Stalo se to před devíti lety. To už jsi byl rok zavřený.“

„Zabila jsi ji?“

„Otrávila se kadmiem. A ta holka byla u toho. To ona prorostla až do pokladnice, a nechala tu plášť a sponu. Prosila jsem jí paměť Kiařiným sítkem.“

„Ale Kiařino sítko není úplně spolehlivé,“ namítl.

Exis se vítězoslavně zazubila. „Od té doby jsem s ní mluvila. Vím jistě, že si na nic nepamatuje, chudinka. Tak k věci: Grenedon s diáři pracoval, ale nepořizoval výpisky. Naučil se ten postup nazpaměť.“

„Evidentně nebyl tak naivní, jak se zpočátku zdálo,“ konstatoval.

Naštvaně si odfrkla. „Vyrobil zkušební várku na Seveneku, co fungovala. A originály s tím receptem jsou pořád ještě v Klarisině archívu.“ Netrpělivě se zavrtěla. Oči jí zaníceně plály. „K přípravě potřebujeme tři složky. Recept, suroviny a nadaného chemika, co ovládá kreativní magii. Hledání alchymisty jsem dala na starost Van-Disovi. Ale získat ten návod bude obtížnější, protože robustuanští jsou paranoidní. Naše jediná možnost je využít to děvče. Klarisa o ní uvažovala jako o své nástupkyni. Ona se v tom archívu určitě vyzná.“

Ottovi bylo v té chvíli úplně jedno, jakým šíleným úkolem ho matka pověří, jenom, když ho pustí na vzduch. „Jak si to tedy představuješ?“ opovážil se otázat. „Když využiju draveny, abych tu holku vystrašil, udělám rozruch. A Robustua není Sevenek. Je členem Čtyřdohody. Kdyby mě chytili…“

Exis přešla do vlídnějšího tónu. „Chytit tě v žádném případě nesmějí. Princezna je mladá, nezkušená a poněkud slabá na duchu. Přesvědč ji, že je pro tebe jediná na světě. Získej si její náklonnost. Klidně ji sveď. A až ti uvěří, získej od ní přístup do toho archívu, a přines mi ty diáře.“

Otta nevěřil vlastním uším. To je absurdní! On přece není žádný svůdník! Neumí působit na ženy. Jeho jediné manželství byla zoufalá fraška za účelem spojení dvou království. Newinetta byla nafoukaná a hašteřivá potvora, vášnivá asi jako štoudev. 

Raději než s ní, spával s knihami. Z dětí, které mu porodila, a ke kterým ho pořádně nepustila, vychovala sebestředné hlupce. A co se týká dalších žen, které prosvištěly jeho postelí, ani jednu si nepamatoval jménem. Ne, on opravdu není vhodný materiál pro romanci.

Exis nejspíš odhadla, co se odehrává v jeho hlavě, protože řekla: „Hned ti vysvětlím, proč jsi ta nejlepší volba. Předloni tu Viola byla na stáži. Nasadila jsem na ni dvojčata. Jasen byl připravený ji svádět, Šerana se chtěla stát její nejlepší kamarádkou. Ale ona neměla zájem. Celou dobu se kolem ní potloukal ten arogantní quosiban. Osobní ochránce, kterého zaplatil její otec. Nikoho k ní nepustil.“ Opovržlivě se zašklebila. „Očividně byli milenci.“

„Její otec se to dozvěděl?“ uvažoval nahlas. „Zabít quosibana, když není ve stázi, je skoro nemožné.“

Zamítavě zakoulela očima. „Blbost. O té holce se říká, že to nemá v hlavě v pořádku. Mívá nějaké záchvaty, či co. Ten quosiban ji prý dokázal zklidnit. Proto Trajanis ten poměr spolknul, než aby se třásl, co holka zase natropí. Ale jak říkám, quosiban je pryč.“

„A to znamená co?“

„To znamená,“ uchechtla se Exis, „že ty ho nahradíš. Quosiban byl spíš zamračený než usměvavý. Spíš hranatý než uhlazený. Spíš arogantní než úslužný. Jeho pozitivem bylo solidní vzdělání, ale jinak byl nudný jak bečka dehtu. Viola Robustuanská je blázen. Její vkus je stejně pokřivený jako její rozum. Nestála o mého nádherného ušlechtilého syna. Vybrala si zapšklého hnidopicha.“ 

 

„To mám být jako já?“  

Exis se na Ottu zadívala tak pozorně, jako kdyby se ho chystala vydražit. „Přesně tak. Ty se kameňákovi hodně podobáš. Když na ni rozbalíš ty svoje encyklopedické znalosti, a budeš se u toho patřičně mračit…“

V nesouhlasném gestu potřásl hlavou. „To nemůže fungovat. Proč pro tu práci nevybereš někoho jiného? Takový Van-Dis…“

„Van-Dis už to na ni zkoušel. A o tom se říká, že dostane úplně každou. Poslala ho do háje! Navíc ty jsi jediný, u kterého mám jistotu, že mě nezradíš, protože to nejde, že. Za ty roky, co pro mě pracuješ, jsi ledacos pochytil. Oprášíš zbytky dvorské etikety, dáme do pořádku tvůj exteriér, vytvoříme ti novou identitu…“

Ottovi démoni doposud setrvávali v ostražitém postoji, ale když pochopili, že je rozhodnuto, nadšeně se vzepjali. Takže nás pustí? Dostaneme další maso? Další krev? Zdaleka nebyli sytí. Po dlouhém půstu jedno tělo nestačilo.

„Jestli mám na to děvče zapůsobit,“ řekl opatrně, „měla bys draveny přinutit, aby se drželi zpátky.“

„Nechceme se držet zpátky!“ zaprotestoval nahlas mazlík číslo dvě.

Otta ho ale ignoroval. „Už teď se drží těsně pod povrchem,“ pokračoval. „Jednou prosáknou skrz, bude po misi.“ Pořád ještě se zdráhal uvěřit, že ho Exis skutečně pustí a nechtěl jí zavdat důvod, aby si to rozmyslela.

„Ale jistě,“ přikývla Exis. Natáhla paže k dravenům a nechala je, aby se o ni ztuhlými prameny tmy otírali jako mazliví kocouři. „Možná nastal čas naučit naše milánky jemnějším mravům. Však oni vědí, co je pro ně nejlepší.“ 

„Základem bude pečlivá příprava. Není to úkol na dny, spíše na roky,“ dodala rozmarně. „Ale důležité věci se nesmí uspěchat. Až ty diáře ukradeš, diskrétně se ztratíš. Hlavně, aby si toho nevšiml Trajanis, protože ten by mohl všechno překazit.“

***