Rawantes - 22. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
(Zahrada Ditruxova paláce, Kernok)
Ditrux vedl Brexu do altánu. Mlčel a jen zíral na její bříško. „Připadám si jako ve snu,“ zašeptal, jakmile se posadil a přitáhl si ji na klín.
„Máš radost?“ vydechla. „Protože já ano.“
Opatrně ji objal. „Ach, Bree. Samozřejmě, že mám radost! Jsem jenom… v šoku. Není to s tím Dárcem života nějaký omyl? Co když by to dokázal každý arcidémon? Všichni jsme přece Ryanini potomci.“
„Ne, miláčku,“ řekla a opřela se o jeho hrudník. „Je pravda, že všichni arcidémoni vznikli z Rafedaxarra a Ryany. Ale pouze Ryana jako Dárkyně života funguje jako katalyzátor. Vyvolává plodnost i tam, kde předtím žádná nebyla. Předává potomkům pouhé jedno procento vloh. Všechny děti Rafedaxarra a Ryany byli z devadesáti devíti procent identičtí s Rafedaxarrem…“
„To zní divně,“ uchechtl se Ditrux. „Neměli bychom vypadat všichni stejně? Ale to nesedí. Nubiel byl vysoký šlachovitý blonďák, Kessal byl snědý, obrovitý a hranatý jako zápasník z Kavanu, Quinn měl pleť jak alabastr a vlasy černé jak smůla.
Brexa obrátila oči v sloup. „Zapomínáš, že Rafedaxarr je opravdu starý bůh. Jsme napojení na energie svého okolí, necháváme je sebou protékat. Záleží na místě a čase a také na kvalitě těch energií. To všechno mělo vliv na různorodost princů a princezen.“
Ditruxe napadlo, jestli má vůbec šanci to alespoň trochu pochopit. Frustrovaně si povzdechl.
Odtáhla se o něj a vážně zkoumala jeho tvář. „Co se ti honí hlavou?“ zeptala se.
„Nevím, jak bych ti mohl stačit,“ řekl upřímně.
Hrozivě se zašklebila, drapla ho za vlasy a zatahala. „Ty, Ditruxi Arci-Jeene, jsi všechno, co chci! Nikdy na to nezapomínej!“
***
Rawantes se s bratry Arci-Quinnovými odklidil do loveckého salonku. Bylo toho tolik, o čem by s nimi potřeboval mluvit, ale nemohl. Kdyby Sibielovi pověděl o Základním imperativu, nedalo se odhadnout, jak by na to reagoval. Ať si Dax říká, co chce, Sibiel je poctivý arcidémon a stále je ke koruně až chorobně loajální. Na druhé straně je to známý vztekloun. Kdo ví, co by vyvedl? Ba ne, Rawantes se o tu věc musí postarat sám.
„Víš, co nechápu?“ obrátil se na něj Arrakiel. „Jak je možné, že jste vy, Dárci života, tak vzácní. Nikdy se neztrácíte, jenom na nějaký čas umřete, znovu se narodíte, pak se rozpomenete a jedete dál. Když se vám ještě občas zadaří vytvořit vám podobného, jak je teda možné, že váš počet neroste?“
„Často se stává, že se Dárce života narodí do světa, kde není žádná magie,“ řekl Rawantes. „Pokud ve smrtelném světě najisto nevíš, že jsi jiný než ostatní, snadno podlehneš okolnímu vlivu. Někteří z nich tak zemřou dřív než se stačí rozpomenout.“
„Znamená to, že Ryanin návrat ve tvém těle byla náhoda?“ zajímal se Sibiel.
„Ó nikoliv,“ povzdechl si smutně Rawantes. „Ryana má za sebou hodně dlouhou sérii znovuzrození. Proto dokázala další inkarnaci ovlivnit. Když umírala, opravdu intenzivně si přála se vrátit. Udělala chybu. Teď už je to jasné. Stejnou nohou se nedá vstoupit do stejné řeky.“
Když Rawantes viděl, jak rozpačitě se oba Arci-Quinnové tváří, změnil téma: „Taky jste si všimli, že tam nebyl nikdo od Aliance? Není to divné?“
„Víc než divné,“ řekl Sibiel. „A nebyla tam ani naše matka, protože se vypravila pro Teggia někam na periferii a pořád se ještě nevrátila.“
„Chápu,“ zabručel Rawantes. „Teggius by se u soudu hodil. Nebo Razziel. I vaše matka.“ Křehce se usmál. „Ta je z těch tří snad nejděsivější. Ale určitě budou v pořádku. S vaší matkou za zády…“
Sibiel zůstal vážný. „Víš, že tvoje matka a ta naše byly sestřenice?“
Rawantes udiveně zavrtěl hlavou. „Vážně? No, to mnohé… vysvětluje.“ Svrběl ho jazyk, aby se těm dvěma přiznal ke svému závěru, že měla jeho matka pravdu, když se tak vehementně snažila držet ho do Daxe dál. Ale pak si uvědomil, že to byla jeho matka, kdo Arrakiela dal zavřít do generátoru, aby tam umřel. Nebude otevírat staré rány.
Arrakiel se na Rawanta ustaraně podíval. „Rafedaxarr je pořádně naštvaný. Určitě mu vadí, jak se proti němu všichni spojili. A že to viděli debhátarové i sousedé. Něco mi říká, že vám to dá sežrat. A ty budeš první na řadě.“
Rawantes se trpce ušklíbnul a uhnul pohledem. „No a co mi může udělat? Že by mě prodal?“
„Nežertuj o takových věcech,“ okřikl ho Sibiel.
„Lepší žertovat než brečet,“ řekl na to Rawantes.
„Už musím jít,“ řekl rozpačitě Arrakiel. „Jinak se to můj vypečený tchán dozví dřív z videxu než ode mě. Zase by měl důvod dělat ze mě pitomce. Takovou radost mu nedopřeju.“ Naposledy plácnul bratra po zádech, objal Rawanta a byl pryč.
***
„Arri má pravdu,“ řekl Rawantes Sibielovi. „Rafedaxarr bude řádit jak skollí chřipka. Radši bys měl ostatní arciknížata varovat. Ať mu nikdo nechodí na oči, než se trochu zklidní.“
Sibiel zakoulel očima. „Je to náš pradědeček. Přece jsme jeho rodina.“
„To je Ditrux taky,“ namítl Rawantes. „A přesto ho chtěl dát Launě.“
„Já tomu nevěřím,“ přiznal se Sibiel. „Myslím si, že by to ve skutečnosti neudělal. Že by to možná zahrál jen naoko, aby se xira nažrala a krodoch zůstal celý, chápeš.“
Jen co se Rawantes rozloučil se Sibielem, vyhmátli ho Awen s Keinonem. Musíme tě hlídat. Je to císařův rozkaz, promiň, oznámil mu prkenně Keinon. Oba gardisté se tvářili, jako kdyby hlídali korunní klenoty. Rawantes už se vzdal naděje, že to pochopí. Kdykoliv se jich předtím zeptal, proč ho tak bedlivě hlídají, odpověděli, že to císař pokládá za nezbytné.
Rawantes měl na paměti, že Rafedaxarr je v ráži. Udělal totéž, co přes Sibiela vzkázal arciknížatům. Šel mu z očí. Ani on sám nebyl zrovna v nejlepší náladě. Ditruxe se podařilo vysekat z nejhoršího, ale Rawantovi pořád rezonovaly hlavou útržky Daxových vět:
…souzen nikoliv jako příslušník nobility arcidémonů, ale jako bytost nezařazeného původu…. Jak jsi mohl! Kurvení s draky ti nestačilo?
Bylo mu z toho smutno a cítil hanbu, ale s podivem to nebyla hanba vlastní.
Vydal se do laboratoře a Keinon s Awenem nepříliš nadšeně museli s ním. Odpoledne přešlo do večera, večer do noci. Zatímco Awen s Keinonem dávno spali, jeden na gauči a druhý na koberci, Rawantes se pořád dál piplal s miniaturním aparátem z drátů a plastexu, který drželo pohromadě letannatové lepidlo a špetka magie.
Pak bylo ráno a Rawantes pořád kutil. Keinon s Awenem se cpali koláčky a napájeli finitovou šťávou, které jim přinesli z kuchyně, když je telepaticky kontaktoval Jerones se zprávou, že císař na pravé poledne svolal gardu k mimořádnému raportu. A že očekává i Rawanta.
Keinon přivolal Grennona s Issakem, aby jeho a Awena vystřídali. Před polednem strčil Rawantes rozpracovaný aparát do šuplíku a společně s Grennonem a Issakem se vydali do císařova podlaží, aby nepřišli pozdě.
Po chodbách bylo rušno. Z hlasů povykujícího služebnictva vyrozuměli, že ještě včera pozdě večer se Primera Arci-Kessalová z paláce odstěhovala. Dům prý opouštěla s malým necesérem, ve kterém nosí dámy šperky, líčidla a hřebeny. Dnes ráno poslala hospodyně Fleda do jejích pokojů obecné démony na úklid. Vyjeveně přišli oznámit, že tam není co uklízet, protože arcikněžna si všechno odnesla. Nábytek, koberce, květináče s palmami, zrcadla a obrazy. Dokonce i dekorační stropní kazety vykládané dervosskou perletí jsou pryč! úpěla Fleda. Tím lépe, prohlásil velitel Ditruxových raisi Tvil. Nová arcikněžna si to aspoň zařídí po svém.
Služebnictvo nemělo ponětí, jaké hrozbě jejich arcikníže právě unikl. Ty návaly hostí v domě přičítali na vrub pobytu císaře a diplomatickým jednáním. Ale co se týkalo skutečného stavu Ditruxova manželství, už léta věděli svoje. Když jim tedy Issak oznámil, že bylo manželství arciknížete a arcikněžny rozvedeno, zdálo se, že svému pánovi rozvod upřímně přejí.
Lamentace služebnictva se stala skvělým důvodem k pobavení gardistů čekajících na chodbě před Jeronesovou kanceláří. Dokonce i Jerones byl dnes navlečený v černozlaté uniformě jako všichni ostatní. Opíral se o zeď mezi obrazem zachycujícím Ditruxova předka Jeena v boji s chapadly Merrikanské obludy a sochou dervosské bohyně Assi-Siony, o které se tradovalo, že měla s Jeenem nelegitimní poměr.
„Neuvěřitelné,“ poznamenal Jerones v reakci na povyk služebných. „Ta chamtivá mrcha všechno zkomprimovala a nacpala do malého kufříku.“
„Čemu se divíš?“ ušklíbnul se Norden. „Kessalové byli v komprimaci vždycky dobří. Jenom se zeptej Grennona.“
Grennon se na Nordena zaškaredil. „Můžu já za to, že jsem její bratranec? Připomínám já tobě tvoje idiotský příbuzný?“
„V každé rodině se najde shnilý jabko, Nordy,“ zastal se Grennona Ditrux, který se vynořil zpoza rohu a vypadal, že je ochotný se okamžitě prát.
Norden ukázal prázdné ruce. „Snad jsem tolik neřekl,“ houknul. Vzápětí se na Ditruxe zašklebil a plácl po rameni: „Gratuluju, že jsi to zvládl!“
„Že ty musíš být vždycky něco extra, Dite,“ komentoval to poťouchle Issak.
„A je s ní v posteli zima nebo horko?“ rýpal Awen, za což si vysloužil herdu do zad.
Rawantes se na Ditruxe usmál. Ditrux mu to oplatil svým typickým úšklebkem: „Jenom po mně nechtěj, abych ti teď říkal mami,“ zabručel, čím vyvolal chechot vůkol. Skoro to vypadalo, jako kdyby se všechno vrátilo do původních kolejí.
***
Pirueta na ostré hraně
Pak je císař telepaticky povolal. Jerones, Grennon, Keinon, Padeara, Issak, Norden, Awen, Drisea a Ditrux se nahrnuli dovnitř a Rawantes je následoval.
Za stolem v Jeronesově kanceláři trůnil arcidémon, ve kterém poznali Vidia Arci-Fezziela, který léta fungoval jako pověřenec Rady pro obchod s Bredeonem. Vědělo se o něm, že se specializuje především na zbraňové systémy. Měl nadstandardní kontakty s bredeonskými zbrojaři a na Bredeonu byl i v Den Zkázy. Sibiel mu později s ohledem na jeho odbornost poslal žádost, aby se k exulantům na Maharáví připojil, ale Vidius mu odpověděl, že nemá důvod, protože už dostal azyl na Bredeonu. A teď byl tady.
Nastoupení gardisté čekali všechno možné. Třeba že je císař seřve za to, jak se chovali u soudu, nebo že jim sdělí pokyny plynoucí z jeho schůzky s Aisem, ale nového arcidémona na Jeronesově židli tedy ne.
Císař stál u okna s rukama založenýma na prsou. „Představuji vám nového sekretáře, sira Vidia Arci-Fezziela,“ řekl. „Jeronese Arci-Jeena jsem této náročné funkce zprostil. Potřebuji, aby se plně soustředil na povinnosti v gardě a taky na povinnosti arciknížete. Je vás málo! Všem vám přikazuju plodit děti. Přirozeně ne ve službě, ale jenom, když dostanete dovolenou, vy pacholci. Už žádné odskakování do Berizie, Grennone, nebo tě zavřu, až zčernáš! A ti, kteří nejsou ženatí, obdrží seznam kandidátek, ze kterých si vyberou nevěstu. Vidius už na něm pracuje.“
Rawantes se svezl na kanape u zdi a jen zíral. Jerones nevypadal moc překvapeně. Dokonce se zdálo, že se mu ulevilo, přestože si to mohl vyložit i tak, že císař naznačuje, že pro práci sekretáře není dost schopný. Grennon se tvářil zamyšleně, zjevně si lámal hlavu, kdo to na něj císaři prásknul. Rawantes soudil, že to byli raisi. V bezelstném klevetění se ta informace nesla od jednoho klanu raisi ke druhému, až přistála na císařově stole.
„Jak to, že na sobě nemáš uniformu, Ditruxi?“ uhodil na Dita císař. Všichni se podívali na Ditruxovo oblečení. Měl na sobě pořád kalhoty a halenu neidentifikovatelné tkaniny jednoduchého střihu. Z oblečení přímo čišelo, že si je uplácal sám. Uniformy gardy stejně jako ty armádní patřily k vybavení, které se pomocí interní magie jen tak „uplácat“ nedalo. Příliš mnoho komponentů, technických i magických, a celková náročnost zpracování to prostě neumožňovaly.
„Moje uniformy jsou v šatně, sire,“ řekl neutrálním tónem Ditrux.
„No a?“ reagoval císař.
Ditrux pokrčil rameny. „Do šatny bych se dostal jen přes ložnici. A protože moje ložnice je teď vaší ložnicí...“
„Tak si ty krámy přestěhuj,“ přerušil ho úsečně Rafedaxarr. „Změnil jsem plány ohledně přesunu do Hreobu. Není třeba to uspěchat. Než bude všechno hotové, zůstaneme tady. Místo jednoho Dárce života máme na krku dva, což znamená dvojnásobně práce s hlídáním. Tady je to příhodně malé a dobře uzavřené, služebnictvo se chová rozumně.“
„Děkuji, že jste tu spokojen, sire,“ řekl škrobeně Ditrux.
„A už žádné trucování ve sklepě, Ditruxi,“ pokračoval císař. „Pokoje po tvé ex-manželce jsou volné. Tvé domácí vězení trvá. Výjimkou je služba v gardě.“
Pak se Rafedaxarr obrátil na Keinona: „Mějte na paměti, majore, že Ditrux může tento dům opustit jen v rámci služby a v doprovodu dalších dvou gardistů. A ještě jedna organizační maličkost: Ode dneška vás nebudu úkolovat já osobně, ale budu tak činit prostřednictvím sekretáře. A už se nemusíte zatěžovat úřadováním. Plánovat rozpis služeb a dovolených bude sekretář. Nezapomeňte se u něj každé ráno hlásit. Pokud budete mít potřebu něco probrat přímo se mnou, sekretář vám domluví schůzku.“ Rafedaxarr si povzdechl, jako kdyby ho to všechno už obtěžovalo. Přehlédl všech devět gardistů a dodal: „Může vám to připadat zbytečně formální, ale berte na vědomí, že teď budujeme systém, který bude funkční na celá tisíciletí.“
„Rozkaz, sire,“ procedil skrze zuby Keinon. Vypadal zaraženě a Rawantes, který si stále víc a víc připadal jako v divadelní parodii, se mu nedivil. Převedením kompetencí, které byly odjakživa výsadou velitelů gardy, na sekretáře, se Keinon stával Vidiovým podřízeným. Podobně to fungovalo za Lissaria, ovšem tehdy byla důvodem císařova zdravotní indispozice.
Vypadalo to, že Rafedaxarr se delegováním pravomocí na sekretáře opět snaží zbavit přímé zodpovědnosti. Rawantes přemýšlel, proč to asi dělá, když ještě před pár týdny všem tvrdil, že vezme vládnutí pevně do rukou, přičemž zdůraznil, že Radu rozhodně obnovovat nebude. Už tehdy bylo více než jasné, že to nemůže zvládat sám. Potřebuje efektivní aparát obdobný tomu, který zřídila Narena pro Twena. Říše je rozvrácená a zdevastovaná, obnova bude trvat desetiletí. Rafedaxarr si to představuje poněkud zjednodušeně. Zatím všechno fungovalo jen díky neúnavné Jeronesově dřině a díky ochotné spolupráci všech arciknížat. Ale dlouhodobě se takovým způsobem říše řídit nedá.
Rawantes to nevydržel, vstal a řekl: „Můžu mít dotaz, sire?“
Rafedaxarr se k němu otočil: „Jistě, Rawe. Co tě zajímá?“
„Mě a určitě i tvoje gardisty, sire, zajímá,“ začal Rawantes, „jak a kdo ti kromě sekretáře bude pomáhat se správou říše. Jestliže je garda formálně podřízena sekretáři, táži se, zda totéž platí u armády. A co vnitřní záležitosti? Co diplomacie?“
Rafedaxarr přivřel oči do úzkých škvír. „Gardu, armádu, vnitřní záležitosti i diplomacii bude obstarávat sekretář a bude se zodpovídat přímo mně. Poradním orgánem mu bude shromáždění arciknížat.“
„A co vztahy s debhátary, sire?“ nedal pokoj Rawantes. „Co Ditruxovo pověření? Co Huatovo pověření? Včera jsi jednal s Aisem. Plyne z toho pro nás něco nového?“
Rafedaxarr se na Rawanta díval jako na zlobivé děcko. „Platí, že Huat bude dál spolupracovat s Urbielem na výzkumu. Ditruxovo pověření skončilo s jeho novou identitou. Zdá se, že s debhátary strávil času až dost.“
Rafedaxarr se od Rawa odvrátil, přehlédl gardisty v řadě a křikl: „Rozchod!“
Všichni se hrnuli ke dveřím a Rawantes s nimi.
„Ty ne, Rawe!“ upozornil ho Rafedaxarr.
***
„Už nikdy,“ zavrčel Rafedaxarr, „nikdy mi to nedělej, můj drahý. Když se chceš na něco zeptat, ptej se mě v soukromí!“ Bůh stále zvyšoval hlas. „Copak si nepamatuješ, co jsem ti říkal o Základním imperativu? Že jim nemůžu věřit, dokud není kletba obnovená? Přece jsi viděl, jak neuctivě se chovali u toho soudu! Jak se mi stavěli!“
Byli v knihovně. Rafedaxarr řval. Rawantes bloudil očima po hřbetech knih a poslouchal ten výlev jen napůl ucha. Usilovně se snažil nedat najevo, jak moc chtěl být někde jinde a s někým jiným. Tento vztekem soptící bůh se třeskutě lišil od muže, kterým se Rawantes kdysi nechat okouzlit. Když si na prahu sedmnáctky vzpomněl na Ryaninu minulost, také byli spolu v knihovně. Jo, v knihovně to začalo, a v knihovně to skončí.
A Rafedaxarr dál řval.
„Jakou měli radost, když jsem byl do-nu-ce-ný veřejně přehodnotit ten rozsudek? Kam jsi odložil svůj bystrý rozum, Rawante? Kde jsi ho, sakra, nechal? Mezi nohama erektiadkých dračic? Připadá mi, že ses změnil! Když se mnou mluvíš, jako kdybys říkal něco jiného, než co si myslíš. Když se na mě díváš, vidím v tvých očích vzdor a ještě něco dalšího, co mě rozčiluje! Tak co se s tebou děje?“
„Prostě ti nerozumím, můj pane,“ řekl škrobeně Rawantes. „Sibiela jsi vyřadil, Jeronese jsi sesadil, Keinonovy pravomoci omezil. Jako sekretáře jsi angažoval arcidémona, který se v těžké době na říši vykašlal. Proč? Jenom proto, že nemáš tu kletbu? Nebo jsi je chtěl potrestat, že projevili vlastní názor?“
„Obojí,“ zaševelil uštěpačně císař. „Jerones byl až moc iniciativní, Keinon až moc samostatný a Sibiel až příliš mazaný. Arcidémoni! Už jednou jsem si je nechal přerůst přes hlavu, když jsem jim dovolil ustanovit Radu. Vícekrát to nedopustím! A nedopustím, abys mě ty přiváděl do trapných situací! Rafedaxarr se zapitvořil: Mě a určitě i tvoje gardisty, sire, zajímá…“ opakoval Rawantova slova. „Ne!“ prskl. „Nebudeš se stavět do role prostředníka! Ty máš být na mojí straně. Za všech okolností.“
„Myslel jsem, že jsme rodina, že není žádné my a vy,“ řekl Rawantes.
„Tak to jsi myslel špatně! Příště prostě mlč!“
„Možná by bývalo bylo lepší, kdybych tam nebyl,“ odsekl Raw.
„Ale já tě tam chci!“ řekl skřípavě Rafedaxarr.
„Chceš mě tam, ale musím držet hubu?“ ujistil se Raw.
„Přesně tak.“
***
