Rawantes - 17. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
(Rawantova křižovatka)
Rawantes se hodiny bez cíle potuloval ulicemi Kernoku. Nemohl přijmout, že Rafedaxarr Primeře tak snadno uvěřil. Všechno se v něm vzpíralo, když sledoval, jak suverénně císař rozhoduje o Ditruxově budoucnosti. Řekněte Tyneonovi a Senedě, že je mi upřímně líto jejich ztráty, rozkázal Nordenovi s Awenem. Vyřiďte jim, že očekávám jejich přítomnost na přelíčení. Mohou se přesvědčit, že viník bude potrestán. Jsem připraven poskytnout finanční kompenzaci. To jasně ukazovalo, že Ditruxe už hodil přes palubu. A on tam jen stál, neschopný reagovat. Nemohl to vydržet. Prostě se sebral a utekl.
Poflakoval se po nových průmyslových čtvrtích a čelil zvědavým pohledům obecných démonů v pracovních overalech i raisi s nalíčenými tvářemi v šedých uniformách. Jak den ubíhal, ruch v ulicích mizel, pohyb se zpomaloval. V obytných čtvrtích se z oken začala linout vůně jídla. Odněkud se ozývalo vyřvávání jakési bredeonské kapely, jinde hlas reportérky z videxových zpráv. Jedna melodie byla tak chytlavá, že se jí Rawantes dlouho nemohl zbavit, a to už byl o tři bloky dál.
Ten, co světy prosakuje, se odvrááá-tííí
Ten, co věky prosakuje, tě opust-tííí
Zůůůstaneš sám
Jenom ty a tvůj žal
Zůůůstaneš sám
Nemůžeš jít dál…
Text byl příšerný. Rawantes absolutně nechápal, co tím chtěl autor říct. Nejspíš to byl hodně populární hit, protože už ho dnes slyšel vícekrát. Broukali si ho dělníci z říčního přístavu, i prodavačka amuletů na tržišti.
Rozsvítily se vývěsní štíty hospod a barů, obyvatelé Kernoku vyráželi za zábavou, zatímco jiní se chystali do postelí. Raw se ploužil kolem zaparkovaných vznášedel a očima brouzdal po šedivých fasádách. Zvláštní. Za starých časů bývaly fasády barevné a různě pomalované, nejčastěji motivy shodnými na klanovém líčení. Teď se zdálo, že není čas nebo vůle ty domy udržovat.
Večer se do paláce ze zeleného mramoru vrátil. Byl připravený si s Rafedaxarrem promluvit. Musí přece existovat něco, co císaře přivede k rozumu. Vešel do podlaží, které jim Ditrux vyhradil a už zdálky slyšel Rafedaxarrův hlas. „Jak to, že tu není? Jak to, že nevíte, kde je? Okamžitě se rozleťte do všech stran a sežeňte ho!“
Rawantes vešel do loveckého salonku a jakmile ho Rafedaxarr obklopený gardisty uviděl, jeho tvář se roztáhla úsměvem. „Ach ták, tady je.“ Pokynul gardistům, aby odešli a pak Rawanta bouřlivě objal a přitiskl k sobě. „Tolik jsem se o tebe bál,“ zaševelil. „Kdyby se ti něco stalo, nepřežil bych to.“
Rawantes si roztřeseně vydechl. To objetí mu dodávalo naději a pomáhalo překonávat pochybnosti.
Pak se císař odtáhl a znovu zamračil. „Kde jsi, u všech vahanských, byl?“
Raw pokrčil rameny. „Chtěl jsem být sám. Jenom jsem se toulal.“
„Celý den? Nemůžeš se jen tak toulat bez ochrany. Kolikrát ti to mám opakovat? Příště, až pocítíš potřebu být sám, řekneš mi to, a já s tebou někoho pošlu.“
„To ale nebudu sám,“ namítnul uštěpačně Rawantes.
Rafedaxarr na něj překvapeně hleděl. „Nelíbí se mi tvůj tón. Pokud máš něco na srdci, tak mluv. Víš, přece, že mi můžeš říct všechno.“
„Ten sahíjin Ditruxe vyprovokoval a Primera lže jak sjednaná,“ řekl jedním dechem Raw.
Rafedaxarr se na Rawanta měkce usmál. „To já přece vím. Myslíš, že jsem té malé potvůrce naletěl? Ó, nikoliv. Ditrux by mi nelhal. Přesto musí být souzen a odsouzen.“
„Co kdybys ho s ohledem na okolnosti nechal utéct?“ nadhodil plný nové naděje Rawantes. „Já sám mu s tím pomůžu, když to nepůjde jinak. Klidně se k tomu pak přiznám. Jsem Dárce života, takže jsem v jistém ohledu… imunní. Ty bys mě pak potrestal domácím vězením a Ditruxe bys odsoudil v nepřítomnosti a byl bys z obliga.
„To prostě nejde,“ zavrtěl hlavou císař a opravdu vypadal, že ho to mrzí. „Spáchal zločin, a ještě se k němu pitomě přiznal. Ne, že by měl jinou šanci.“
„Jak to, že to nejde?“ nadskočil Rawantes. „Kdyby se Ditrux vypařil, formálně bychom to zvládli. Tenerisanům bys vyplatil kompenzaci z výtěžku arci-jeenovských dolů. O Narenu by se postarali ostatní debhátarové. S Aliancí by to vyřídil Sibiel.“
Tehdy ztratil císař trpělivost. „Arci-Quinna mi radši nepřipomínej!“
„Proč?“ vybafnul Rawantes. „Co spáchal tak strašného? Mimo to, že zachránil, co se dalo, nastolil mír a vrátil rase domov? S každým jeho rozhodnutím souhlasím!“
„To on způsobil, že tě dračice připravily o nevinnost!“ zařval Dax. „A tobě se to líbilo!“
Svět kolem Rawanta se rozhoupal. V náhlé potřebě se něčeho chytit, se zapotácel a pak se opřel o zeď. „Nevinnost?“ zaskuhral. „Žertuješ? O nevinnost jsi mě přece připravil ty, když mi bylo šestnáct! Když jsi mi „pomohl“ vzpomenout si na minulá vtělení. Ryana nikdy nebyla nevinná! Byla nástroj plození! Věky a věky! S jedinou úlevou. Každou inkarnaci začínala s čistou hlavou a trvalo asi tři sta let, než se začala rozpomínat na věky násilí a zneužívání a čachrování a než se její pravá podstata vydrala na povrch. Potom byl s nevinností konec. Jenže ty jsi to urychlil a těch tři sta let sladké nevědomosti jsi mi vzal!“
Rafedaxarr stál jako sloup, do očí mu vrazily slzy. „Čekal jsem na tebe přes osm tisíc let. Potom jsem tě rozpoznal a… už jsem nemohl dál čekat. Tolik jsem tě postrádal!“
„Chápu to,“ vydechl Rawantes. Bodnul ho osten viny. Ryana slíbila, že se vrátí. Jak teď může Daxe obviňovat, že nechtěl dál čekat? Zatoužil to téma opustit, protože bolelo. „Vraťme se k Ditruxovi, prosím,“ vypravil ze sebe. „Prostě si myslím, že kdybys ho nechal utéct, všichni až na tu mrchu Primeru by byli spokojení.“
„Jak ti mám vysvětlit,“ řekl unaveným tónem Dax, „že Ditrux tímto způsobem prostě neuteče? Ne pokradmu a ne tajně. Šlo by to jen v případě, že bych ho osvobodil. Veřejně mu udělil pardon. Jenže to s ohledem na vnější politické klima udělat nemohu. Naštval bych si sousedy i ty všetečky z Aliance.“
„Že neuteče? Tak schválně. Pojďme se ho na to zeptat,“ navrhoval Rawantes.
Rafedaxarr zavrtěl hlavou. „Vím, co by ti na to řekl. Že je připravený nést následky. Je to v něm zažrané.“
Rawantes tomu nerozuměl. „Co? Co je v něm zažrané?“
„Základní imperativ. Je to kletba. Speciálně uplácaná pro každého arcidémona z mé gardy. Asi před pěti tisíci lety se jeden z prvorozených dopustil vraždy. Jednalo se o nějakou rodinnou lapálii, vyšla ven spousta špíny, kterou bylo nezbytné uklidit. Rada toho gardistu odsoudila k zařazení do Trestného komanda. Ale ten darebák těsně před tím, než ho měl Seen strčit do transformačního boxu, utekl. Nikdy se nepodařilo zjistit, kdo mu pomohl. Krátce na to přišel Seen s inovačním návrhem. Na každého prvorozeného naplánoval uvalit základní imperativ, který mu zabrání mě zradit. Jde o druh kletby. Technika pochází z Riiberionu.“
„Jak je možné, že jsem o tom ještě nikdy neslyšel?“ zhrozil se Rawantes.
„Protože je to tajné. Tak tajné, že jsem o tom věděl jenom já a Seen Arci-Kessal. Samotní prvorození o tom nemají ani potuchy. Jak by mohli? Měli jsme to se Seenem nacvičené. Těsně před přísahou se Seen s každým adeptem zavřel na pár minut do své kanceláře, aby mu připomněl jeho budoucí povinnosti v gardě a nechal ho podepsat prohlášení, které se zakládalo do Příloh zákona o Prvorozených. Jeden nevinný podpis kletbu aktivoval. Fungovalo to skvěle pět tisíc let. Ale pak se našel jedinec, který imperativ prolomil.“ Rafedaxar se kysele zašklebil. „Sibiel Arci-Quinn. Nejen že se pokusil uprchnout ze Chřtánu, ale dokonce se snažil osvobodit svého otce, toho rapla Destruktiela.“
„Takže proto jsi ho z gardy vyřadil?“
„Ano,“ odsekl Rafedaxarr. „Už mu nemůžu věřit. Je dost dobře možné, že jeho imperativ se prolomil pobytem v přípravce Trestního komanda. Extrémní napětí, emoce a bolest by to způsobit mohly. Proces uvolnění z kletby usnadnilo i to, že Arci-Quinn o kletbě nevěděl, a že netušil, že dělá nemožné. Ale žádný strach. Exis mi pomůže to napravit. Kouzlo je komplikované, je k tomu třeba hodně smrtelných obětí, takže příprava chvíli trvá. Taky to není zadarmo. Celé tři tuny surového axeonitu. Už jsem vzkázal do Qebedechu, aby mi platidlo vyzvedli z ewariové lázně.“
Rafedaxarr zaníceně rozhodil rukama, a Rawantovi tím postojem připomněl pečlivého hospodáře, lamentujícího nad loňskými výnosy. „Jakmile mi Exis novou kletbu prodá,“ pokračoval, „Arci-Quinna si předvolám a znovu ho získám. Je to rapl, ale takový potenciál přece nenechám ležet ladem. A co se týká ostatních ze staré gardy, Padeary, Issaka, Keinona, Jeronese, Drisey, je možné, že v době Lissariova vládnutí u nich došlo k částečnému oslabení. Neuškodí kletbu v jejich případě obnovit.“ Zamyšleně e pohladil po bradě. „Vlastně nechápu, jak je Lissarius dokázal zvládat. Kletba byla sestavená jen pro mě a pro něj fungovat nemohla. Pak je tu nová krev: Grennon, Awen a ten raubíř Norden. Ta děcka jsem přijal až teď, ta si musíme taky pojistit.“ Rafedaxarr se vědoucně usmál. „S nimi v zádech budu neporazitelný a udržím tě v bezpečí. Aisus, Grom, Huat, Narena, Moneta, Brexa. Všichni dohromady a se stovkami věřících se nám nemohou rovnat.“
***
Dny plynuly a Rawantes je prožíval jako noční můru. Proces byl naplánovaný už za třicet dva dní. Trávil čas střídavě v laboratoři a ve sklepě u Ditruxe. Ditrux zůstával uzavřený v ohnivé stěně. Rawantes za ním chodil a předčítal mu z brakových románů, aby ho udržel při zdravém rozumu.
Jenže on sám zdravý rozum ztrácel. Těžce se vzpamatovával z toho, co mu Rafedaxarr pověděl o Základním imperativu. Nehoráznost. Tak jedině to hodnotil. Na druhé straně věděl, že Rafedaxarr si vůbec neuvědomuje, jak je jeho konání hanebné. Jeho měřítka morálky byla jiná než měřítka valné většiny jeho potomků. Rawantes si kladl otázku, jestli je Rafedaxarr stejný jako ostatní bozi. Utěšoval se myšlenkou, že bohové jsou od toho bohové, že mohou všechno. Ale Rafedaxarr není jenom bůh. On je i otec, dědeček, pradědeček. Má právo zacházet tak obludně se svými potomky?
S hrůzou si uvědomil, že ze všech arcidémonů, kterými se Rafedaxarr obklopil, je on jediný, komu ta kletba nehrozí. Rafedaxarr mu věří. Miluje ho. Nepochybuje o něm. Problém byl v tom, že Rawantes se v pochybnostech přímo potápěl. Pochyboval o sobě, o Rafedaxarrovi, o jejich podivném vztahu. Přestával snášet Rafedaxarrovu přítomnost. Vadily mu jeho doteky a jeho starostlivá péče.
***
