Rawantes - 13. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
(Svět Kavan, festival Fialových mračen)
Tóny se nesly k nebi, odrážely se o těžká ksewiová mračna a v podobě ozvěny se vracely dolů k obecenstvu. Hudebníci hráli podle partesů speciálně uzpůsobených pro tento typ interpretace, nebo hráli originální skladby určené přímo pro zdejší koncertní prostředí. Poslouchat komplikovaně spletenou kompozici prvotních a druhotně odražených motivů byl zážitek pro zkušené posluchače nebo pro snoby. Rawantes v současném vtělení ještě na kavanském festivalu Fialových mračen nebyl, i když jeho matka nechyběla ani jedinou sezónu. Rafedaxarrova lóže se nacházela v chráněném sektoru amfiteátru, nepříliš blízko ani nepříliš daleko od orchestru rozloženého uprostřed na centrální oválné plošině.
Rafedaxar jemně šťouchl Rawanta do paže: „Tak co na to říkáš?“
Raw vzhlédl k obloze na těžká temně fialová mračna. Místo, aby si vychutnával hudbu, která mu spíš drásala nervy, než lahodila jeho uším, přemýšlel, jak takovou masu aerosolu kavanští udržují na místě. „Zajímavé,“ zabručel.
Poslední dobou nějak ztrácel chuť se s Daxem dělit o svoje myšlenky. Často se mu stalo, že něco řekl a císař to pochopil jako narážku na něco, v čem se poslední dobou neshodli. A že toho bylo dost…
„Půjdeme?“ otázal se Dax a vstal.
„Už to skončilo?“ podivil se Raw.
„Kdybys dával pozor,“ řekl s úsměvem Dax a vzal Rawa kolem ramen, „zaznamenal bys, jak se dirigent klaní a přijímá potlesk. Že bys myslel na něco jiného? Nechej mě hádat: Lámal sis hlavu, jak funguje ksewiový baldachýn…“
„No vážně, jak?“ uchechtl se Raw. A ohlédl se po ochrance. Keinon s Issakem pokrčili rameny, čímž dávali najevo, že oni o tom nemají ani ponětí.
„Na recepci u senátorky Quony ti to vysvětlím. Není v tom ani špetka techniky.“
***
„…zpracováním zvukových vibrací se vyčerpávají a umírají. Jejich podstata se rozpouští a vytváří médium pro další generaci. Čím víc jich zemře, tím jsou mračna sytěji fialová. Noví elementálové se rodí z každého děkovného potlesku,“ objasňoval nadšeně Rafedaxar a Rawantes mu visel na rtech.
V takových chvílích Dax vyzařoval pohodu a radost. Rawantes přímo fyzicky cítil, jak ho Dax zalévá inspirací. Jak se nalaďoval na společnou mentální vlnu s Daxem, bylo jeho myšlení křišťálově jasné, jeho vidění světa ostré. Nic se nezdálo jako problém. „Určitě jsi zaznamenal, s jakou vehemencí obecenstvo tleskalo,“ pokračoval Dax.
„Kdybych to věděl dřív, byl bych tleskal s větší vervou,“ řekl rozčarovaně Rawantes. „Příště se polepším.“
Rafedaxarr ukázal na Rawantovu sklenici. „Ještě jsi nedopil. Nebo ti to nechutná? Pojď, seženeme pro tebe něco jemnějšího.“
Sklenici mu vzal a odložil na stůl opatřený šesti kráčivými končetinami potulující se mezi hosty. „Jenom magie,“ broukl Dax, když si všiml, s jakým zájmem se Rawantes po stolu ohlíží. Přišli k dalšímu stolu, který se pohyboval mnohem pomaleji, nejspíš proto, že byl přímo zavalený sklenicemi s různobarevnými nápoji.
Z hloučku se vynořila dáma oblečená v těsných kamaších a stříbřité haleně, ve kterých byly vetkány jinádí vlasy. Když Daxe uviděla, rozpažila a vydechla: „Rafedaxarre, Živý plameni, můj příteli, tak ráda tě opět vidím!“
„Tesivel, má nesmrtelná krásko!“ zaševelil Rafedaxarr a bouřlivě se s tou osobou objal.
Tesivel se s Daxem vítala a radostně u toho švitořila, ale současně si pečlivě prohlížela jeho doprovod. Nejdřív zhodnotila Issaka s Keinonem v jejich slavnostních uniformách a pak se zaměřila na Rawanta.
Dax si toho všiml. Otočil se k Rawantovi: „Můj drahý, to je histriona Tesivel, První mezi prvními, majitelka Kavanu.“
Bohyně na něj zvědavě hleděla. „Tak vy jste ten legendární Rawantes,“ pronesla hlasem vláčným jako sikkosí med.
Rawantes se způsobně uklonil. „Těší mě, že vás poznávám, Veličenstvo,“ zapředl.
O Tesivel bylo známo, že je nejstarší žijící bohyní Stvořitelkou ve známém Metaprostoru. Před jedenácti tisíci lety totiž sama ze sebe úspěšně porodila dvanáct kavanských bohů, čímž prolomila dogma, že božstva stvořená z víry nejsou schopna mít děti. Po dobře odvedené práci se vyčerpaná Tesivel odebrala k spánku. Těch dvanáct sourozenců se zatím, co spala, zabíjelo mezi sebou, až zůstala čtveřice posledních sester. Tyto nejsilnější bohyně se zaměřily na hudbu a hudební teorii a udělaly z Kavanu ohnisko kultury. Několik tisíciletí se jim dařilo spolu jakž takž vycházet. Pořádaly na Kavanu hudební festivaly, podporovaly běsy k hudebním studiím. Jenže to dlouho nevydrželo. Zprvu akademické spory pozvolna přerostly v záštiplné hašteření. Rvačkami, které provázely záplavy a zemětřesení, ty čtyři bohyně matku probudily. Když Tesivel viděla, kam to její potomci na Kavanu dotáhli, a zlikvidovala i tu poslední čtveřici. Už dlouho tak Tesivel vládne na Kavanu samotná.
To byla známá historie. Jenže Rawantes mající vzpomínky na minulá vtělení teď věděl něco, co se zřejmě Tesivel snažila ututlat. A sice, že žádnou Stvořitelkou není. Pro to, aby mohla mít potomky, Tesivel využila jeho, Dárce života, i když se jmenoval jinak a jinak vypadal. Doslova si ho pronajala od tehdejšího držitele. Využila ho, a on si naprosto přesně pamatoval, jak mizerně se tehdy cítil. Hlavou se mu prohnal barevný vír vzpomínek, pod jejichž tíží se zapotácel. Ucítil, jak ho Keinon podepřel.
„A jejda!“ vylekal se císař. „Tesivel je jako vždy příliš intenzivní. Měl by ses na chvilku posadit, můj drahý,“ řekl starostlivě.
Vypadalo to, že o pradávném angažmá Dárce života u Tesivel nemá ani ponětí. Rawanta napadlo, že možná už ani Tesivel sama si na jeho kavanskou misi nepamatuje. Stalo se to dávno a bohové mají tendenci na věci, které se jim nehodí do krámu, zapomínat.
Císař odvedl Rawa k pohovkám rozestaveným kolem projekční koule. „Tady běží záznam včerejší koncertní produkce. To tě uklidní. Já si zatím s Tesivel zavzpomínám na staré časy. Keinon s Issakem zůstanou s tebou.“
Rawantes si uraženě pomyslel, že není třeba, aby ho Rafedaxarr nechával hlídat. Je už nějaké to století dospělý a dokáže se o sebe postarat. Ale po chvíli v duchu připustil, že se v prostředí nabitém magií a emocemi od elitních hostů festivalu, příliš komfortně necítí. Místo, aby se soustředil na záznam koncertu, pokukoval po dalších bytostech usazených na pohovkách. Ha! Téměř nikdo ten záznam nesledoval. Jen pokukovali po ostatních, popíjeli a klevetili. Chovali se podobně jako hosté na večerních dýcháncích, které pořádaly Rawantovy sestry. Rawantes se na pohovce zavrtěl. Najednou se mu zdálo, že se příliš mnoho obličejů obrací jeho směrem. Vždycky jen mžik a hned se ty hlavy stáčely do strany. Dívají se na něj? Mluví o něm?
Pak se dvě černovlasé dívky, které vypadaly jedna úplně stejně jako druhá, ladně zvedly a zamířily k němu. Jejich šaty byly ušité z tenkých tyrkysových, zelených a modrých proužků. Jedna měla kolem štíhlého krku omotaný zelený šál a druhá modrý.
„Princi Rawante,“ řekla ta nalevo.
„Znaly jsme vašeho bratra, císaře Lissaria,“ pokračovala ta napravo.
V té chvíli je Rawantes poznal. Zena a Zera Kdori-Dosovy z Bredeonu. Ty dvě, co na Erektiadu prozradily Arrakielovo inkognito. Vstal a pokynul hlavou. „Mé dámy,“ houknul. Cítil, jak se Keinon s Issakem stavějí k němu každý z jedné strany.
„Slyšely jsme, že na Erektiadu jste si vedl velmi úspěšně,“ řekla ta nalevo. „Uvažoval jste někdy o návštěvě Bredeonu? Jsme připravené vás tam kdykoliv přivítat.“
„Díky, dámy,“ odpověděl váhavě Rawantes. Ty dvě na něj hleděly jako dravé sitreny připravené ho spolknout, jenom se ještě nedohodly, která to udělá. „Ale já na Bredeonu už byl. Dokonce několikrát. Můj strýc Urbiel Arci-Nubiel učil na univerzitě v Tupi-iranu.“ Ha! O čem se s nimi má bavit? V náhlém pudu sebezáchovy zablekotal: „Dovolte, dámy, abych vám představil svůj doprovod.“
Slyšel, jak Keinon po jeho boku nesouhlasně zasyčel. Rawantes, samozřejmě, věděl, že porušuje etiketu i pravidla gardy. Gardisté ve službě mají veškerou společenskou konverzaci přísně zakázanou. Jenže Raw už měl toho šněrování plné zuby. Oba arcidémoni ztratili manželky před pěti lety. Keinon dokonce přišel i o děti. Rawantes usoudil, že by měli dostat šanci znovu žít. Však si dobře všiml, s jakým zaujetím si ti dva obě krásky prohlíželi, ačkoliv navenek byly jejich tváře jako vytesané z granitu.
„Major Keinon Arci-Fezziel a kapitán Issak Arci-Tassius, dámy,“ představil arcidémony Rawantes.
Chtěl představit dvojčata, když ho Issak přerušil.
„Ale já přece tyto dámy znám! Zena a Zera z Bredeonu. Naposledy jsme se viděli na Erektiadu!“
„No jistě!“ výskla ta napravo. „Pamatuju si vás v dračím brnění, sire Issaku. Zmátla mě ta uniforma. Vypadáte v ní jinak! Přemýšlím, v čem se mi líbíte víc. V té dračí jste působil divoce a nespoutaně. A tady v té zase tajemně a přísně, že ano Zero?“
„Obojí ale budí respekt,“ pokývala hlavou její sestra.
Teď si muži kolem mohli ujasnit, která je která. Takže Zera je ta s modrou šálou a Zena se zelenou.
„Zera upřela černě orámované oči na Keinona. „Co si o tom myslíte vy, majore?“
„Uniforma jak uniforma, má paní,“ poznamenal stoicky Keinon. „Ti, co ji nosí, se k jejímu vzhledu většinou vyjadřovat nemohou.“ Jak na tazatelku hleděl, jeho rysy se zvlnily úsměvem.
„Ach ano!“ rozzářila se Zera. „Taky si na vás pomatuju! Z Bredeonu před pěti lety!“
„Na té večeři s Klastry,“ upřesnil Keinon. „Vy a vaše sestra jste se nemohly shodnout ohledně budoucnosti obrazů jistého avantgardního malíře. Odchytila jste mě a otázala se, jestli rozumím umění. Když jsem přiznal, že moje matka byla skollská architektka, promítla jste mi ty sporné obrazy z náramkového projektoru. Červené období a Trucování. Trucování na mě udělalo dojem. Řekl jsem vám, že ten autor má potenciál a že bude mít následníky.“
„A doporučil jste mi ty obrazy do prodeje nezařazovat a počkat pár let, až stoupnou v ceně,“ dodala vítězoslavně Zera. „A měl jste pravdu.“
Zena překvapeně nadskočila a šťouchla Zeru do žeber. „Tos mi neřekla! Jindy mi přece říkáš všechno!“ Keinon s Issakem se rozesmáli. Každý měl potřebu k tomu něco říct.
Raw s úžasem sledoval, jak obě ewoui gardisty omotávají svými šálami. Zena se točí kolem Issaka a Zera kolem Keinona. A ti dva jim to zobali jako čirikavy namočená trodí semena. Že by ty šály byly očarované?
S úlevou, že už není středem pozornosti, se Raw nenápadně odtáhl trochu stranou a rozhlédl se kolem. Z hloučku kolem dalšího z kráčivých stolů se blýskla povědomá tvář. To musí být Brexa. Naživo se s ní ještě nesetkal, ale dobře znal její sochu. Rychle zkontroloval gardisty. Byli absolutně soustředění na krásná dvojčata. Raw nezaváhal a vystřelil směrem, kterým bohyně Mrazu zmizela. Prodíral se mezi barevně oděnými těly, zalykal se hutnými parfémy. Zlatý benzín, požehnané ewarium…
„Brexo? Madam?“ křikl dřív, než mu bohyně zmizela mezi další masou těl.
„Omlouvám se, že jsem na vás pokřikoval,“ řekl uctivě, když se otočila.
Měřila si ho pohoršeným pohledem, z její osoby vyvěral vlhký chlad.
„Ještě jsme si nebyli představeni,“ pokračoval. „Jmenuju se Rawantes a jsem…“
„Rafedaxarrův mazlíček?“ prskla Brexa a její ústa se posměšně zkroutila.
„To nejspíš taky,“ řekl poněkud odměřeněji. „Ale především jsem přítelem Ditruxe Arci-Jeena. Bydlím v jeho domě. Často ho vídám. Tedy až donedávna.“
„Tak si to užij,“ sykla bohyně Mrazu, „ale mě s tím nezatěžuj!“
„To je právě to,“ řekl odhodlaně Raw, „že si poslední dobou jeho přítomnost užít nemůžu. Od chvíle, co mu Rafedaxarr zakázal rozvod, leží Ditrux ve sklepě a civí do stropu. S nikým nemluví, nikoho neposlouchá. Dělá to nepřetržitě.“
„Však ona ho jeho žena probere,“ ušklíbla se Brexa.
„Primera?“ Rawantes obrátil oči v sloup. „Nastěhovala se do ateliéru v podkroví, a rázem je jí všude plno. Nic jí není dost dobré. Chová se jako tyran. Prohání raisi i obecné, chystá přestavbu východního křídla. Byla by nás vyhodila z laboratoře, kdyby neměla strach z císaře. A Ditrux jí v ničem nebrání. Ani s ní nemluví. Po tom, co zapálil svoje kaktusy…“
„Zapálil kaktusy?“ Brexa překvapeně potřásla hlavou a její nesmiřitelná maska se na okamžik zavlnila něčím, co by se snad dalo nazvat účastí. Rychle se ale vzpamatovala: „Proč to říkáte mně, princi? Já za jeho debilní manželku odpovědnost nenesu.“
„Ditrux přece není v depresi kvůli Primeře, ale kvůli vám. Myslí si, že vás definitivně ztratil.“
„To vám řekl?“ vyjela. „Nemohl mě „ztratit“, když mě předtím neměl.“
„Neřekl mi nic,“ odsekl Rawantes, zklamaný, jak nevraživě Brexa reaguje. „Ale jeden za ty věky něco zažije a pozná. Pochopil jsem, že Ditův stav souvisí s vámi. No, řekl jsem vám, co jsem chtěl, poroučím se.“
Dal se na ústup a doufal, že se mu podařilo Brexu aspoň trochu zviklat.
„Rawante!“
Otočil se a uviděl Rafedaxarra, jak si k němu razí cestu mezi hosty jako obrněný křižník polem asteroidů. Keinon s Issakem se jako zpráskaní psi táhli za ním.
„Kam ses to vydal?“ soptil Dax. „Nemůžeš se ztrácet ochrance! Copak nechápeš, že je to pro tebe nebezpečné?“
***
