Poslední kapka 4 (závěr)
Bylo jich šest. Měli paprskomety a paralyzéry, a on jenom pěsti. Kromě nadávek mu neřekli vůbec nic. Zavřeli ho do kumbálu bez oken, ve kterém bylo cítit plesnivé ovoce. Dveře měly zvenčí závoru, a byly z tvrdého dřeva vyztužené ocelí. Těsně pod stropem ústila do kobky větrací úzká šachta. Komunikační náramek mu sebrali ještě v aleji. Jeho tušení, že ho Jeroným oblafnul, se potvrdilo. Připadal si jako idiot.
Podle sílící žízně odhadoval, že tam trčí víc než den a noc. Konečně uslyšel kroky. Závora zarachotila a dveře se otevřely.
Do kumbálu vkráčel Jeroným. „Kořist chytila lovce,“ řekl pobaveně. „Odlož ty krvežíznivé nápady, hochu. Brzy ti všechno vysvětlím. Ale nejdřív se dáš do pořádku.
***
Vrátili se do Alispetina paláce. Schodištěm pro služebnictvo vystoupali do třetího patra. Dva hrozivě zamračení sarkenští vojáci je vpustili dál. Prošli salonem, kde se na kanapi a na křeslech rozvalovali další čtyři. Jeroným zavedl Nata do koupelny, a řekl mu, aby si pospíšil. Když umytý a převlečený vyšel ven, jeden ze sarkenců ho odvedl do jídelny.
Emisar už seděl za prostřeným stolem. Ukázal na místo naproti. „Byl jsi v tom skladu skoro dva dny. Sedni si a jez.“
Natien měl takový vztek, že skoro necítil hlad. Neochotně si něco naložil na talíř a bez chuti začal žvýkat. „Náramek reagoval na vibrace?“
„Správně,“ přikývnul Jeroným. Potom začal vysvětlovat: „Chtěl jsem, abys našel císařovnu a kodex. Ještě v tom dole jsem tě vyzval, aby ses zamyslel a abys mi řekl, kam asi mohla císařovna utéct. Vzpomínáš? A tys mi odpověděl, že to tipuješ na světy Hrubé brázdy. A když jsme byli na Hasadě, upřesnil jsi to místo na Eset.“
„Proč ses mě ptal, když jsi to věděl? Proč jsi mi lhal, že jsi ji nikdy neviděl?“
„Měl jsem k tomu své důvody. A úplně jsem nelhal,“ odsekl Jeroným. „Před šesti lety jsem poznal jejího manžela. Haran mě vyhledal na Hasadě. Obával se, že federace Sarken schlamstne. Chtěl, abych mu sehnal zbraně z mého univerza. Ale naše zbraně by ve světě bez bohů a bez magie nefungovaly. Poradil jsem mu, aby emigroval. Prohlásil, že národ neopustí, i kdyby ho to mělo stát život. Řekl jsem mu, že ho intervenční síly poníží a popraví. Využijí jeho pád ke svému triumfu. Seberou národu veškerou naději. To se taky stalo. Těsně předtím, než se na Sarkenu vylodila intervenční vojska, mě císař znovu kontaktoval a prosil mě, abych se postaral o jeho ženu. Měl jsem zrovna napilno v Laridánské soustavě, ale poslal jsem na Sarken dva kolegy. Podařilo se jim císařovnu unést den před Haramovou popravou. A vzali sebou i kodex a šest chlapů z ochranky.“
„A já jsem tu proč?“
„Pamatuješ, jak jsem ti řekl, že bohové vymřeli, ale míšenci zůstali? A že jsi jeden z nich?“
„No a?“
„Jsi míšenec speciálního druhu, hochu. A já jsem si to potřeboval ověřit.“ Emisar se shovívavě usmál. „Řekni mi, co tě napadá, když myslíš na budoucnost Kavisanské federace?“
„To je jasné,“ zabručel Natien. „Celý ten složitý systém se zhroutí sám do sebe. Ne proto, že by konzulové a komisaři nedrželi ty přidružené světy pevně v rukách, ale proto, že oni sami zdegenerují kvůli vlastní výlučnosti. Potrvá to ještě pár desetiletí. Ale už teď jsou ti u kormidla přesycení, rozmazlení a přecitlivělí. A až se to celé zbortí, převezme to někdo další, hladovější.“
Jeroným pokýval hlavou.
„Ale možná se pletu,“ znejistěl Natien. Jeronýmovy otázky ho rozčilovaly, ale už začínal tušit, kam to směřuje. Cítil to rozuzlení jako chvění pavoučího vlákna ve větru. Neviditelné, sotva postřehnutelné.
„Nepleteš. Když jsi našel ty nádrže s ewariem, odůvodnil sis to logickými a racionálními předpoklady, že?“
Natien pokrčil rameny. „No bylo to takové divně nezastavěné místo uprostřed průmyslové zóny. Prostě mě to napadlo. Řekl jsem o tom Darenovi a on na to, že bychom to asi měli nahlásit na velitelství…“
„Přesně,“ ušklíbnul se Jeroným. „Daren byl tvůj pozorovatel. Rekrutoval se to té role nevědomky, ale fungoval dokonale.“
„Nerozumím,“ vyštěkl Nat.
„Ty jsi totiž prorok. Umíš vycítit pleteň reality. Dokážeš odhadovat kontinuitu příčin a následků, a větvení budoucích událostí. Něco plácneš, aniž tušíš, že míříš do černého. Víš, pro proroka je bezpečnější, když o sobě neví, že je prorok. Jinak ty nápady neustále přemílá. Topí se v pochybnostech a dřív nebo později se z toho zblázní. Znám takové případy z vlastní domoviny. Bývá to žalostný pohled.“
„To se mi vůbec nelíbí,“ zasyčel Natien.
„Žádný strach,“ houkl Jeroným. „Kdybych si nebyl jistý, že to uneseš, tak bych tě nevybral. Navíc už pro tebe mám nového pozorovatele.“
„Takže to s hledáním císařovny a kodexu byla zkouška,“ dovtípil se Nat. „Dokonce i ta šaškárna se závalem. Chtěl jsi vědět, jestli tě tam nechám ležet, nebo…“
„Jsem rád, že jsi ty kameny odházel.“
„Nechci být prorokem,“ zahučel Natien. „Ale jestli mě naučíš otevírat portály bez přístrojů, navleču se do otrhaného prostěradla a nechám si narůst dlouhý vous.“
„Tak to nefunguje,“ rozchechtal se Jeroným. „Postačí, když budeš žít jako normální chlap. Třeba na Hasadě, kde mi pomůžeš s výzkumem. Občas něco plácneš a tvůj pozorovatel to vyhodnotí a upozorní nás ostatní. Proč se vlastně chceš naučit otevírat portály? Doufám, že nečekáš, že budeme proti federaci bojovat. Nebylo by to efektivní, když víme, že se zhroutí sama. Pro to tady ani nejsme.“
„Dělám si starosti o rodiče a o sourozence na Vertexu,“ přiznal Nat. „Kdybych je dostal za hranice federace, cítil bych se mnohem líp.“
Jeroným vstal od stolu a popošel k oknu. „Je mi to líto. Ale tví rodiče a sourozenci jsou už dvanáct let po smrti. Zemřeli při nepovoleném překročení hranic. Letěli v ukradeném raketoplánu. Pohraniční hlídka na ně vystřelila torpédo. Zjistil jsem to, když jsem tě hledal. Bylo to v tvých papírech. S dodatkem, že není žádoucí, abys to věděl. Tvůj otec byl statečný chlap.“
Dávno přestal jíst. Odsunul talíř stranou, až to zařinčelo. Celou dobu doufal, že se k nim vrátí a že jim pomůže.
Jeroným se přesunul za jeho záda. Pevně ho uchopil za ramena a zabručel: „Na mě se nezlob, hochu. Já s tím nemám nic společného. A že jsem ti to neřekl dřív? Na špatné zprávy je vždycky času dost. Teď se půjdeš pozdravit s novým pozorovatelem.“
Natien se cítil jako vyždímaný hadr. O žádné seznamování nestál. Přesto Jeronýma následoval.
***
V salonu seděla císařovna. Na klíně držela tlustou knihu. Její vojáci na Natiena nenávistně zírali. To se dalo čekat. Než ho zavřeli, bojoval proti nim.
„Vaše Císařská Milosti, pánové,“ řekl Jeroným, „představuji vám Natiena Ewebiena Anaura Vertexe z Vertexu.“
„Zdravím,“ houkl Nat. Bylo mu fuk, jak neurvale se chová. „Kde je ten pozorovatel?“
„Tady,“ odsekla císařovna.
Vojáci nesouhlasně zamručeli.
Císařovna na ně nedbala. Dál upřeně hleděla na Natiena. „Nemůžeš se divit,“ řekla mu, „že se to gardistům nelíbí. Jsou trénovaní ochraňovat můj život a mou ctnost. Ale manžel je už tři roky po smrti. Doba se změnila.“
***
Poslala brblající gardisty pryč, a s nimi se vytratil i Jeroným.
Natien tam stál a hlavu měl jako v úlu. „Ty jsi ten pozorovatel?“
„Pozorovatelka,“ odsekla.
Vstala a sepnula ruce. Tvářila se napjatě a přísně. „Odcestujeme na Hasadu k Jeronýmovi. Využijeme tvůj dar. Budeme hledat a zachraňovat míšence, než je kavisanští vybijí.“ Ukázala na knihu. „Jejich jména jsou v příloze Sarkenského kodexu. V rodokmenech vladařských rodin starého světa.“
„Dobře,“ souhlasil Natien. Myslel to naprosto upřímně, protože se mu to líbilo. Protože to mělo smysl. Protože ona se mu líbila.
„Budeme spolupracovat,“ řekla o něco důrazněji. „Ty a já. Měli bychom se lépe poznat.“
„Dobře, madam,“ potvrdil.
Miraina Analia možná čekala nějaké námitky. Překvapeně zamžikala, když žádné neuplatnil. Její napjaté rysy povolily. Dokonce se zdálo, že je v rozpacích.
Opatrně se usmála a popošla blíž. „Oba jsme hodně ztratili.“
Se zatajeným dechem přikývl. Ani se nepohnul, aby ji nevyplašil.
Udělala další krok a dodala: „Ale přežili jsme.“
Když byla na dosah, položila ruce na jeho hrudník, a řekla: „A ty se mi zdáš dostatečně silný, abys mi stačil.“
Další pobídku nepotřeboval.
Chytil ji kolem pasu a přitáhnul si ji k sobě těsněji. „Vynasnažím se,“ zašeptal.
konec
