Poslední kapka 2
Probudil se ve velké podivně tvarované posteli, v pokoji s rudo zlatě pruhovanými stěnami a s komplikovaně zdobeným nábytkem, co vypadal jako dřevěný. Žádný plast.
Vyhrabal se z peřin a vydal se na objevnou výpravu. Zaznamenal, že je čistý. Místo vězeňských hadrů má na sobě bílou a dlouhou noční košili. A pod ní vůbec nic. Ani to hnusné šedé armádní prádlo, které nosil tak dlouho, až si nedokázal představit, že by si na sebe vzal cokoliv jiného.
Jedna ze skříní byla prosklená. Obsahovala barevné figurky neznámých zvířat a nezvykle oblečených lidí. Že by porcelán? Něco takového Natien viděl v jedné z otcových knih. Právě knihy byly v další skříni. Desítky svazků. Na stolku u zdi stála váza s neznámými květinami. A na té váze byla namalovaná nahá ženská s křídly, vznášející se nad vodní hladinou. Mystická postava? No a co? Ve snu je přece možné všechno.
„To je bohyně Fariana,“ ozval se ode dveří Jeroným. V plném světle vypadal mnohem mladší. Byl umytý, ostříhaný a oholený. Jeho vlasy byly krátké a světlé stejně jako jeho pleť. Teprve teď bylo poznat, jak nezvyklou barvu mají jeho oči. Byly modré jako letní nebe. Oblečený do černých kalhot a sytě modré košile s nabíranými a ozdobně prostřiženými rukávy vypadal ušlechtile jako postavy ze starých rodinných obrazů, které Natův otec ukrýval na půdě. „Jsme na Hasadě,“ řekl a povzbudivě se usmál. „Daleko od území federace. Tento dům mám pronajatý od královnina ceremoniáře. Stojí přímo na náměstí. Můžeš mi věřit. Podívej se z okna.“
Natien jen ukázal na skříň s figurkami a přikývnul. Něco takového by na světech federace neprošlo. Kulturní komisaři mystickou symboliku dávno zakázali. Stejně tak brojí proti používání historizujících prvků v umění a architektuře, v oblékání, nebo u vybavení domácností. V novinách se o tom psalo často: Kulturní komise federace doporučuje účelné a hladké tvary. Dokonce i umělecké předměty jako sochy a obrazy mohou být materiálově úsporné a cenově efektivní…
Několik dní jen mluvili, spali a jedli. Právě jídlo, tolik odlišné od neslaných nemastných vojenských nutričních balíčků, pomohlo Natienovi uvěřit, že se mu to nezdá. Maso na všechny způsoby! Úžasně křupavý a voňavý chleba. A co teprve koláče! S ovocem, s krémem, s karamelovou a máslovou drobenkou! Hospodyně Erveda měla radost, když viděla, že mu chutná. Servírovala ty koláče na křehké porcelánové talíře zdobené zlatými ornamenty. Podobný talíř měla Natova matka. Opatrovala ho ve skříni pod vypraným prádlem. Říkala, že je to dědictví po prababičce Tewenii Vertexové, a že je moc vzácný. Prý je to jediný kousek nádobí ze starých svobodných časů. Všechny ostatní ozdobné věci rodině zabavily nebo zničily federální konsolidační gardy. Matka Natovi nikdy nedovolila, aby vzal ten talíř do rukou.
Není pravda, že bohové tu nikdy nebyli, vyprávěl Jeroným. Je to necelých pět století, co vaše univerzum, kterému říkáte Svět, postihla katastrofa. Všichni vaši bohové, démoni, běsové a draci vymřeli. Kdyby k tomu nedošlo, kavisanští by s federací neměli šanci. Jakmile by se začali rozpínat, bohové jednotlivých světů by jim to zatrhli.
Na první pohled to znělo šíleně, zato naprosto protikladně od stupidní kavisanské ideologické propagandy. Ne že by Natien té propagandě někdy věřil. I když to do něj hustili dvacet let, pořád si velice dobře pomatoval na otcovy obrazy, i na matčin talíř. Ale i kdyby to, co cizinec říkal, byla pravda, nevysvětlovalo se tím, proč dostal Natiena z vězení.
Nikdy ti nepřišlo divné, že jsi ze všech misí vyšel prakticky nezraněný? zeptal se Jeroným. Nikdy ses nepozastavil nad tím, žes věděl o výbušninách na Levendinu nebo o podzemních nádržích s ewariem na Kwarkenu? Jak jsi zarazil tu epidemii na Dixirianu? A jak jsi věděl, že to s kodexem jde léčka?
Na takové otázky nedokázal Natien odpovídat. Jenom krčil rameny. Šťastná náhoda? Jeho přímý nadřízený, major Glen, ho za to nesnášel. Tvrdíval, že hlupáci mají štěstí.
Tomu sám nevěříš, smál se Jeroným. Odpověď hledej v krvi. Bohové a další nesmrtelní ve vašem univerzu vymřeli, ale jejich míšenci s lidmi to přežili. Pocházejí většinou z linií vladařských rodin jednotlivých světů. Na Levendinu, Dixiranu, Vertexu, a dokonce i na Sarkenu. Pikantní na tom je, že nejvíc míšenců najdeš v Kavisanském federálním konventu. To oni se postarali, abyste vy ostatní šli ke dnu. Nemají zájem o konkurenci. Jejich propaganda, že mystika je blábol, zastírá pravý opak. Jak si myslíš, že fungují ty jejich hyperprostorové transportéry? Kdyby šlapaly čistě na bázi technologie, kavisané by do dneška nezískali dostatek paliva ani k jednomu jedinému přesunu. A ty jejich antigravitační plošiny? Všiml sis, že při jejich provozu, když se vznášejí nad terénem, zůstává aspoň jedna osoba na palubě? Vždycky jedna konkrétní osoba ty plošiny zvedá a pohání. Ovládá je pomocí své vnitřní energie. Ta energie je produktem mentálních procesů živých bytostí. Smrtelníci jí mají nejméně. Dokonce méně, než zvířata a rostliny. Zato míšenci smrtelníků a nesmrtelných, to je něco jiného…
Vypadalo to zajímavě, ale Natien pořád ještě nevěděl, co od něj Jeroným chce.
Chci, abys mi pomohl s výzkumem. Zjišťuju, proč vaši nesmrtelní vymřeli. Jestli to byla živelná katastrofa nebo cílená diverze. Už vím, že se něco stalo s pletení reality, ale detaily mi zatím unikají. Když ten mechanismus pochopím, mohl bych tomu předejít v mém domácím univerzu. Hlavně potřebuju vědět, jestli se tomu dalo zabránit. Součástí mé mise je práce s míšenci. Proto ti ještě dnes odeberu vzorek krve. Testuju vaše schopnosti, nebo to, co z nich zbylo. Zjišťuju, do jaké míry jste vy, míšenci, ještě využitelní pro práci s energií. Vypečené kavisanské konzuly z pochopitelných důvodů nechávám stranou.
Ne že by se Natovi líbilo dělat pokusného potkana. Ale za vysvobození z kavisanského lágru byl ochotný se podvolit. Trochu ho znervózňovalo, že mu Jeroným pořád ještě neřekl, co je ve skutečnosti zač, ani kdo ho poslal. Taky mu nevysvětlil, jak se přenesli z dolu. Hyperprostorovým kanálem to najisto nebylo. Krihonitová ruda svým zářením všechny pokusy o vytvoření portálu cloní. Samozřejmě se na to ptal. Jeroným mu na to řekl, že na některé odpovědi je brzy. Že se jich dočká, až přijde čas.
Natien si uvědomoval, že s ním Jeroným manipuluje, ale přesto mu jistým způsobem důvěřoval. Neměl pro to racionální vysvětlení. Možnosti, které mu Jeroným nastínil, jej fascinovaly. Možná, že kdyby se něco z toho naučil, mohl by se postarat o rodiče a sourozence. Pomohl by jim s emigrací z Vertexu, někam daleko za hranice federace. Od chvíle, co jej komando ze sociálky odvleklo, na rodném světě nebyl. Celých dvacet let. Netušil, jak se rodiče, mladší bratr a sestra mají, protože mu nikdy nepovolili je navštívit. Subjekt vyřazený z Plánu populačního rozvoje a z civilního sektoru, stálo v jeho papírech. Kontakty s biologickým rodinným zázemí nejsou žádoucí pro perspektivní začlenění subjektu do intervenčních složek federace.
***
Dům pronajatý ceremoniářem hasadské královny oplýval dobře vybavenou knihovnou. Na velkém stole uprostřed byla rozložená hvězdná mapa komplexu Hrubé brázdy. Naiten do ní zabodl ukazovák. „Tady. Tipoval bych to Eset.“
„Proč myslíš, že se císařovna uklidila právě tam?“ zabručel Jeroným. „Je to jako hledat jehlu v kupce sena, jak říkáme u nás doma.“
Natien přehlédl hromadu podkladů naházených na kanapi. Byly to hlavně encyklopedie a společenské ročenky o demografii, geografii a historii světů Hrubé brázdy. Něco málo si Natien pamatoval z kavisanské kadetky. Informace ve federálních učebnicích byly vždycky zabalené do krusty ideologických slátanin. Řešilo se tam, jestli jsou popisované jevy v souladu nebo v rozporu s idejemi federace. Jednomu dalo zabrat, aby při čtení připitoměných komentářů oddělil zrno od plev. Knihy z Jeronýmovy knihovny takové nebyly. Obsahovaly fakta. Nadien se v nich hrabal celou noc a pořád mu to nestačilo.
„V komplexu Hrubé brázdy,“ řekl Jeronýmovi, „máme dvanáct obydlených soustav. Celkem to zahrnuje asi třicet světů a nějaké drobné. Na pěti soustavách žijí lidé v obdobných civilizačních poměrech jako na Sarkenu. Ale jenom na Esetu jsou u moci stoupenci boha Času Jasiana. A právě Jasian byl podle společenské příručky Fantimy z Tusenu dvojčetem sarkenského boha Času Chadena.“
„To by si mohla císařovna stejně dobře zvolit i Vandaulon,“ zašklebil se Jeroným. „Protože na něm se usídlila Jasianova dcera, bohyně Veda. Provdala se za tamějšího boha Války. Škoda, že jsou všichni dávno po smrti. Ale dobře. Pokud se chceš podívat právě na Eset, máš to mít.“
Natien ukázal na hromadu knih na kanapi. „Trochu mi dělá starosti, že pořád nevím, jak ta císařovna vypadá. Císařovu fotku jsem viděl v intervenčním zpravodaji. Byla pořízená v den jeho popravy. V té době to byl křehký starý pán.“
Jeroným si povzdychl. „Sarkenský císař byl už od začátku intervenční anabáze zdravě paranoidní. Oženil se až ve zralém věku a císařovnu držel v závětří. Já na Sarkenu nikdy nebyl, tak ani nevím, jestli je císařovna malá nebo velká, tlustá nebo tenká. Víme, že se jmenuje Miraina Analia Ob-Tey. Ale pod tím jménem ji určitě nenajdeme.“ Jeroným nakrčil čelo. „Někde jsem zaslechl, že císař Heran říkal své ženě takovým podivným roztomilým jménem. Byla to zdrobnělina. Popisovala někoho, kdo na všechno moc spěchá. Á, už to mám. Říkal jí Kalupinka.“
Natien si představil malou buclatou osůbku, s vlasy v šedivém drdůlku, která sedí na polštáři a plete svetr šíleně rychlým tempem, a vyprskl smíchem.
„Jsem rád, že to bereš s humorem,“ řekl zamyšleně Jeroným. „Přinesu ti další knihy. Snaž se toho pochytit co nejvíc, já se zatím postarám o tvou novou identitu. Nezapomeň, že federace má špiony všude. Jsou rozpínaví až hrůza. Pozítří ti otevřu portál.“
„Ty se mnou nepůjdeš?“ podivil se Nat. Zdálo se mu divné, že na Eset ho chce Jeroným pustit samotného, zatímco tady mu nedovolil vyjít z domu. Moc rád by Jeronýmovi viděl do hlavy. Pochybnosti se v něm střídaly s návaly opatrné naděje. Skutečně je Jeroným emisarem z cizího univerza? Opravdu nemá v úmyslu nikoho poškodit?
Cizinec se na Nata podíval tak potměšile, jakoby naprosto přesně věděl, nač myslí. „Mám práci v laboratoři. Ztratil jsem tři roky času, když jsem tě hledal. Musím se podívat na hromady vzorků, co mi sem kolegové natahali.“
„Je vás tu víc?“ zpozorněl Nat.
„Jenom pět,“ řekl nevzrušeně Jeroným. „Vídáme se tady na Hasadě, jednou za sto dní, jinak jsme každý někde jinde. Toto je něco jako náš hlavní stan.“
Nat už se ničemu nedivil. Jeroným ho vyváděl z konceptu každou chvíli. Teprve dnes ráno při snídani se svěřil, že je profesí lékař. „Přesněji imunolog. Už roky tu práci nedělám,“ poznamenal. „Vlastně od té doby, co jsem ovdověl. Ale pořád se mi hodí ty metody.“
Laboratoř se skrývala v podzemních prostorách domu. Uspořádáním připomínala vojenské výzkumné zařízení, které Natien viděl na Kavisanu tři. Nábytek a přístroje vypadaly opotřebovaně. Skoro, jako kdyby se tam Jeroným pohyboval celá desetiletí.
***
