Návrat na Mizeon VI. - Ditrux - 18. kapitola: Nedokončená dračí proměna horší než smrt
Portál je vyplivnul v Rexově trůnní síni. Bylo tam pusto, ale z vnitřních chodeb zněly vzrušené hlasy. Jeden z nich patřil Keren. „Taková hrůza! Už to nevydržím!“ Křičela, jako kdyby ji trhali na kusy. Arrimu se sevřelo srdce a rozběhnul se tryskem.
„Počkej, ty blázne, nevíš, že…,“ křičel za ním Šlupka, ale jeho hlas přehlušilo dunění krve v Arrakielových žilách. Řítil se chodbami a hlavou mu letěly ty nejšílenější scénáře.
„Brrruuuum, brrrrum, brum… Brrruuuum, brrrrum, brum … Brrruuuum, brrrrum, brum…Brrruuuum, brrrrum, brum… Brrruuuum, brrrrum, brum … Brrruuuum, brrrrum, brum…“
Dorazil do sálu plného draků a zvuků, které vyluzovali. Z jejich mručení a bručení a hučení naskakovala husí kůže. Obrovští jako vzducholodě, uvelebení jeden vedle druhého, sledovali cosi, co se nacházelo uprostřed sálu. Arri vytušil, že to souvisí s Keren, protože mezi chraptivými a tlumenými dračími hlasy dominovalo její pronikavé vzlykání. Téměř mezi nimi nebylo k hnutí, takže se vznesl a tu hradbu dračích těl přeletěl. Přistál přímo ve velikém hnízdě, ve kterém se Keren společně s Rexem jako jediným drakem, který tu byl v lidské podobě, snažili udržet v klidu zdivočelého Ysyana. Dráče se třáslo a chrčelo, z tlamičky mu stříkala pěna, jako kdyby bylo v posledním tažení. A dávalo Rexovi a Keren pořádně zabrat. Jak sebou jeho tělo křečovitě házelo, ozývalo se praskání, jako když se lámou kosti. A draci kolem na to divadlo zaujatě civěli.
Arri si dřepnul do polštářů a vyjekl: „Co se děje? Někdo ho otrávil?“ Otrávit draka je stejně těžké jako otrávit arcidémona, ale existují látky, které…
„První proměna,“ odsekl Rex. Oznamoval to, jako kdyby měl postižený během deseti minut zemřít.
Proměna? První proměna je drasticky bolestivý proces. Některá dráčata ho nepřežijí. Zejména míšenci. Ale Ysyanovi je teprve pět. Normální je to v desíti, ve dvanácti. Jasně, Ysyan je drak jenom z jedné čtvrtiny, ale i tak. Arri otevřel pusu a rychle ji zase zavřel. Měl tisíc otázek, ale to musí počkat. „Můžu nějak pomoct?“
Rex pevněji obemknul Ysyanův trup a pohodil hlavou k dračímu obecenstvu. „Chór. Ti všichni už pomáhají.“
„Brrruuuum, brrrrum, brum… Brrruuuum, brrrrum, brum … Brrruuuum, brrrrum, brum…“
Teprve teď Arri zaznamenal, že mručení nesoucí se sálem má jistou melodii. Uklidňující a konejšivou a současně povzbuzující a dráždivou. Byla to magie v nejčistší formě.
Ysyan se křečovitě vzepjal a zařval. Keren, která ho držela kolem krku a byla mokrá od jeho hustých slin, žalostně zakvílela. Ozvalo se další zapraskání. Draci v sále povzbudivě zamručeli.
„Chci, aby tu Arrakiel zůstal!“ vykvikla Keren.
„Bude jenom zaclánět,“ namítl nerudně její otec.
Arri zaťal zuby a nechal to bez odpovědi. Zezadu Keren něžně chytil za ramena a přitiskl se hrudníkem k jejím zádům. Ucítil, jak se o něj s povzdechem opřela. „Samozřejmě, že zůstanu,“ řekl důrazně. „Je to můj syn.“
***
Čas plynul, Ysyanovy kosti dál praskaly a Rex s Keren a Arrim se snažili ho ochránit před tím, aby v náporu křeče nevyletěl a nerozplácnul se o strop. Z kusých poznámek, které na sebe Rex s Keren štěkali, pochopil, že to trvá už moc dlouho. Hrozí, že se Ysyan příliš vyčerpá, aby mohl proměnu zdárně dokončit. Magická kakofonie dračího chóru se dál rozléhala sálem, ale rytmus se zpomaloval. Rex se stále víc mračil a Keren už nepřetržitě plakala.
„Co by ještě mohlo pomoct?“ vztekal se Arri.
„O ničem dalším nevím,“ houknul Rex s pohledem upřeným do prázdna.
„Musí něco existovat!“ Arri už slyšel, co se stane, když se proměna nepodaří. Buď Ysyan samým vyčerpáním zemře, nebo ustrne v dračí podobě na celý život. Jeho intelekt postupně vyhasne a zůstanou jen dravčí reflexy. Z nadějného mláděte se stane nebezpečné vražedné monstrum. Ani jednu alternativu Arri nepřijme.
Rex na něj upřel nenávistný pohled. „Může za to tvá krev. Je příliš řídká!“
V Arrakielovi se vařila žluč. „Moje krev je rozhodně ušlechtilejší, než krev nějakého pravěkého hovada, co krade ženy z manželova domu!“
Rex se zle zasmál. „A kolik máš v rodokmenu draků, ty červe?“
Připomínat Arrimu červy krátce po tom, co měl za sebou, nebylo od Rexe fér. Arri kašlal na to, že to ten tupoun neví. Prostě mu tu nadutou tlamu rozbije a hned se bude cítit líp…
„Nechejte toho!“ zařvala na ně Keren. Ysyanovy křeče polevily, jenom sebou nekoordinovaně škubal. Nebylo třeba ho držet, protože byl docela vysílený. „Odpočiň si, zlatíčko,“ blekotala Keren a hladila dráče po šupinaté hlavě. „Už to tolik nebolí? To je dobře.“
Arri horečnatě přemýšlel. Kdyby šlo o technickou závadu, zeptal by se Rawanta. Ten si ví rady vždycky. Vzrušeně nadskočil, když dostal nápad. „Potřebujeme ten proces znovu nastartovat!“ vykřikl. „Něco, co ho donutí mobilizovat zbytek sil!“
„Leda ho to definitivně zabije,“ řekl apaticky Rex.
„Nemáme co ztratit!“ řekl skřípavě Arri. Bylo by lepší, kdyby Ysyan zemřel, než aby zůstal naživu jako drak a postupně zdivočel. Zkazkami o dracích, co nezvládli proměnu, strašili rodiče děti v celém Metaprostoru.
„Je tu někdo, kdo by mohl pomoct,“ řekl váhavě Rex. „Dassana. Tassius ji unesl na Mizeon a přiměl ji, aby byla u proměny tvého strýce Flebussiona. Tarriona byla tehdy už mrtvá. Dodneška nikdo neví, jak to Dassana dokázala. Mimo Erektiad a bez přítomnosti chóru to byla nemožná věc. Ale ty jsi jí před chvílí zabil bratra. Nedá se očekávat, že by…“
„Pomůže nám,“ přerušil ho Arrakiel.
„Ty to nechápeš!“ zařval Rex. „Ona truchlí! Není ve stavu reagovat. Souvisí to s naší fyziologií! Ani já ji teď nemůžu přinutit…“
„Nemá proč truchlit,“ namítnul Arri tak, aby to slyšeli i všichni kolem. „Vzkaž jí, že prosím. Já osobně. Přísahám, přijde.“
Buď byl Arri skutečně extrémně přesvědčivý, nebo byl Rex unavený, nebo obojí, výsledkem bylo, že Rex zařval na draky kolem, aby Dassanu přivedli.
***
„Brrruuuum, brrrrum, brum… Brrruuuum, brrrrum, brum … Brrruuuum, brrrrum, brum…“ Draci v chóru se ztišili na hranici slyšitelnosti, ale nepolevovali.
Dassana stále nešla. Rex dlouho zíral do prázdna. Navenek působil klidně, ale ve skutečnosti vibroval jako vahanský vulkán před výbuchem. Nebylo radno ho dráždit a Arri se o to ani nesnažil. Naprosto nečekaně, jako kdyby se po dlouhém váhání k něčemu rozhodl, Rex zaklel vymrštil se z hnízda, přeskákal po tělech bručících draků jako po balvanech a zmizel. Arri jen doufal, že odešel zjistit, kde to vázne.
Dráče teď leželo klidně. Že je naživu, dokazovalo jen pomalé zvedání a klesání hrudního koše. „Šššš, šššš, šššš,“ kníkala Keren a mechanicky hladila Ysyanovu hlavu položenou ve svém klíně. Oči měla suché a napuchlé. Arrimu trhalo srdce ji takto vidět.
Chtěl jí říct, že to bude dobré, ale neměl sílu planě žvanit, když i on sám přestával doufat. Tak raději mlčel a pevně ji držel kolem pasu. Dál se o něj opírala zády. Jedině vědomí, že ho Keren stále pokládá za schopného ji podpořit, ho drželo nad vodou.
„Brrruuuum, brrrrum, brum… Brrruuuum, brrrrum, brum … Brrruuuum, brrrrum, brum…“
Všeobecnou apatii umocněnou monotónním bručením narušily vzrušené hlasy rozléhající se chodbami.
Tak dobrá, ale jestli to nevyjde, nebudeš mi to dávat za vinu. Známe se!
Není čas vytahovat staré křivdy, Dass, on umírá!
Právě o čas tu jde. Nechápu, proč jste mě nezavolali dřív! Ta tvoje věčná pýcha!
Myslel jsem, že truchlíš! Myslel jsem, že Dorreson je…
Cha! To by se ti tak hodilo, že? Prdlajs! No tak, kde je to dráče?
Dassana už letěla vzduchem nad dračími těly a stejně jako Arri přistála v hnízdě. A hned vedle ní žuchnul Rex. Začínalo tam být poněkud těsno.
Dassana si sundala tornu s vejcem a opatrně ji podala Rexovi. Ten si ji se smířenou grimasou usadil na klín. Pak vytáhla ze záňadří malou baňatou láhev z jasně modrého skla povědomého tvaru s ještě povědomější vinětou.
„Vitrexx?“ vyhrkl Arri.
„Nevím, jestli není moc pozdě,“ zamumlala omluvně dračice. Odšroubovala víčko a podívala se na Keren. „Otevři mu papulu a drž ji dokořán. Pevně. Nechceme, aby tu flašku spolknul. A vy dva,“ řekla Arrimu a Rexovi, „buďte připravení ho přidržet.“
Keren zvedla Ysyanovi hlavu a otevřela mu mordu. Dassana přiložila hrdlo láhve. Vazká tekutina se šploucháním stékala do dračího krku. Ysyan se vzepjal a začal dávivě prskat. Keren poplašeně vyjekla, ale Dassana dál odhodlaně lila vitrexx bez ohledu na to, že Ysyan většinu zpětně vykašlal. „Polyká! Aspoň něco,“ konstatovala Dassana.
„Taková šílenost,“ zabručel rozpačitě Rex.
„Ještě nemáme vyhráno,“ řekla Dassana, když byla láhev prázdná. „Teď začne tanec.“
Chvíli se nedělo nic, kromě toho, že Ysyan chrčivě dýchal a koulel očima. Pak zařval a znovu se roztřásl. Každý, kdo měl ruce, se snažil ho držet, protože za chvíli sebou mlátil tak, že bylo s podivem, že ještě drží pohromadě. Pak Ysyanovo tělo prudce vzplálo fialovým plamenem. Arri zařval, jak ho zalila vlna horka.
„Teď!“ křikla Dassana. „Pusťte ho!“
Všichni současně od něj odskočili a sledovali, jak se dračí tělo v dalším oslnivém záblesku přetavilo do lidské podoby. Samá ruka samá noha. I stočený do klubíčka byl Ysyan veliký. Mnohem větší než pětiletý arcidémon. Alabastrově bílá kůže se mu leskla potem, vlasy mu rozježeně trčely do stran, přesto to byl nejhezčí chlapec, jakého kdy Arri viděl. Nedalo se ignorovat, že barva jeho očí se změnila z jantarově žluté do jasně fialkové. Ysyan trhaně dýchal a těkal očima kolem, dokud se mu nepodařilo zaměřit na Keren, která se na něj dívala s takovým vytržením, že by byl Arri žárlil, kdyby se to netýkalo jejich syna.
„Ysyane,“ vydechla.
Ysyan zíral na Keren. Mezi mělkými nádechy a výdechy střídavě otevíral a zavíral ústa. Zvedal obočí, kousal se do rtů a jinak se pitvořil, a zkoušel, co jeho nová podoba umí. Vydal ze sebe několik tichých chrčivých skřeků. Pak soustředěně nakrčil čelo. Arri zaznamenal, že ten výraz je mu důvěrně známý. Tak se přece tváří Sibiel, když o něčem hluboce přemýšlí. A potom Ysyan skřípavě, nicméně zřetelně, zašeptal: „Mami?“
***
„Sláva!“ řvali Arci-Tassiové jeden přes druhého, když se Arri utahaný až běda, vrátil do Tarionina paláce. Byl zralý na několikadenní bezvědomí, ale ocitnul se uprostřed bujaré oslavy. Vitrexx tekl proudem, dokonce i Rawantes, který nikdy nepil, se podezřele potácel.
„Musíš si s námi připít!“ Issak se Arrakielovi vrhnul kolem krku a protože byl o hlavu vyšší, měl Arri co dělat, aby se pod jeho tíhou nezhroutil.
„Na tvého syna!“ zařval mu do ucha Rodan.
Jen co Arri Issaka setřásl, kdosi mu vtiskl do ruky sklenici.
„Do dna!“ buráceli Arci-Tassiové.
„Ale já… vážně,“ blekotal Arri, slova se mu uzlovala v krku. Hladina ve sklenici se houpala. Barvy se rozpíjely…
***
Regentova návštěva ve sklepě
„Sire Ditruxi, máte návštěvu.“
Ditrux s otráveným zamručením otevřel oči a odhrnul si z obličeje Brexiny vlasy, které mu bránily ve výhledu. Když slyšel na schodech kroky, doufal, že se mu to jenom zdá. Ale ne. Nad lenoškou se klátil Tvil, i skrze malůvky na jeho tváři prosvítal ruměnec, jak nevěděl, kam s očima. Nemohl Brexu vidět, ale podle nadouvající se přikrývky vytvarované podle Brexina přitažlivého těla, nataženého na tom Ditově, jasně poznal, že Ditrux nespí sám. Raisi klanu Arci-Jeenů během těch týdnů, co Ditrux převzal nazpět majetek, rychle pochopili, že jejich pán tady ve sklepě hostí nějakou významnou osobnost, jen nevěděli, o koho jde. Ditrux od sebe Brexu jemně odstrčil a posadil se. Nebylo divu, že Pohroma spí jak poleno, protože skoro do rána hráli dohomon. Naučila se tu hru tak rychle, že hned ve třetí partii Dita porazila a jakmile se jí to podařilo znova, zcela tomu propadla. Chichotala se jako malá při každém úskoku, který se jí podařilo vymyslet.
„A koho to k nám sůsové přinesli, drahý Tvile?“ zakrákoral Ditrux doufaje, že to není Aisus nebo dokonce ta krodoší kráva Narena, protože jejich příchodu by si raisi nevšimli.
„Mizeonský regent s doprovodem,“ odpověděl upjatě Tvil. „Usadil jsem je ve střeleckém salonku a dal přinést víno a paštičky. Upozornil jsem je,“ dodal Tvil s pohledem upřeným na Ditovu roztrženou košili, „že ještě spíte a že budete potřebovat nějaký čas na toaletu.“
„To bylo prozíravé. Díky, Tvile,“ houknul Ditrux.
Naposledy Brexu pohladil po vlasech a vydal se společně s Tvilem nahoru do svých pokojů. Opravdu se musí dát trochu dohromady. Jak se včera přetahovali o figurky, nějak se stalo, že Pohromě půlka jeho košile zůstala mezi prsty. Bočními chodbami se vyhnul reprezentačním prostorám, aby nenarazil na hosty, a bezpečně se dostal do prvního poschodí. Spokojeně se zatetelil, když v koupelně našel napuštěnou vanu a přichystané to nejlepší oblečení. Z Tvila se pod pevným vedením vyklubal opravdový poklad.
Ditruxovi raisi si na nové poměry rychle zvykli. Zdálo se, že raisi na třetině mizeonského území, které připadlo arcidémonům, přijali jejich návrat s úlevou. Už se od nich neočekávalo, že budou o záležitostech sami rozhodovat. Spokojeně se zapojili do rutiny a myšlení nechali na arcidémonech. Jen malá hrstka těch opravdu zapálených se přestěhovala do oblastí spravovaných debhátary. Co se týkalo debhátarů, ve skutečnosti se o správu celého systému zajímal jen jediný z nich, a sice Narena. Bohyně Světla vybrala ty nejšikovnější raisi a jmenovala aparát byrokratů. Jednotlivá ministerstva pověřila konkrétními úkoly. Vytvořila vlastně úřednickou vládu. Jako bohyně s ministry nemohla jednat přímo, proto tak činila skrze Twena. Twenova královská kancelář se tak stala místem, odkud se rozhodovalo o správě dvou třetin mizeonského území. Ditrux Twena znal ještě ze školy. Věděl, že pod věčně ukřivděnou fasádou Igisiova levobočka se skrývá ambiciózní mysl. Ale Twen je jen jeden a ostatních raisi – těch mnohem hloupějších, jsou mraky. Ditrux nevěřil, že se tento uměle vytvořený systém udrží dlouho.
Vykoupaný a převlečený se dostavil do střeleckého salonku. Kromě Sibiela tam na něj čekali děkan Urbiel, Teggius, Grennon a kupodivu i Huat. Popíjeli víno, ládovali se paštičkami a očumovali Ditovu sbírku luků a kuší na stěnách.
„Co pro vás můžu udělat, pánové?“ otázal se způsobem, kterým jasně dával najevo, že je tu doma.
„To je dost, že sis na nás udělal čas,“ řekl místo pozdravu Sibiel.
Ten blbec se usmíval tak poťouchle, že měl Ditrux chuť ho praštit. Bylo to divné. Ditrux si nevzpomínal, že by se na něj Arci-Quinn někdy v minulosti takto usmál.
„Chtěli jsme za tebou jít rovnou do sklepa,“ řekl Huat, „ale tvůj šafář nám v tom zabránil. Vlastním tělem.“
Ditrux se zamračil a řekl: „Vylekala by se.“
Mohl by je poslat s těmi hloupými kecy do háje. Mohl by jim oplatit stejně, ale potřeboval, aby to pochopili i pro příště. Udělá cokoliv, klidně bude milý i k Sibielovi. Jen, aby se Bree cítila v bezpečí.
„Slyšeli jsme,“ řekl Sibiel, „že je tu bohyně Mrazu spokojená. Dokonce i Grom tvrdí, že máš na ni léčivý vliv.“
Ditrux upřel na Sibiela podezíravý pohled. Nafrněnec mu připadal nezvykle sdílný. Skoro rozjařený. A nejen on. Vlastně všichni. „Vy jste něco slavili?“ zeptal se.
Grenon vykulil oči. „Ty to ještě nevíš? Arrakiel zabil Dorresona! Včera na Erektiadu. Usekl mu palici a zvedl ji za vlasy, aby to všichni viděli! A potom, aby z toho nebyly potíže, však víš, jak jsou erektiadi přecitlivělí, mu tu hlavu nechal přirůst. Ale porazil ho a může se oženit s Rexovou dcerou.“
„Aha,“ houkl Ditrux. Podíval se na Sibiela. „Gratuluju. Tvůj brácha je šikovnej prevít.“
„Díky,“ řekl pyšně Sibiel. „Ale proto tu nejsme. Chceme obnovit výzkum flesshingů.“
„Než Bordenovy jednotky rozprášily Maharáví,“ navázal Grennon, „sbalil jsem výsledky. Chceme, aby ses do toho zapojil.“
Ditrux zkoprnělě ukázal na Teggia a Urbiela. „Máte ty nejlepší mozky široko daleko. Dohromady jste chytří jak Merikanská obluda. K čemu bych vám byl já?“
„Teggius nastupuje k Alianci,“ řekl Sibiel.
Ditrux na Teggia vykulil oči. „Zbláznil ses? A kdo to hořekoval, že potřebuje svobodně dýchat? Proč bys tam znova lezl?“
Teggius se uraženě narovnal. „Myslíš si, že jdu dobrovolně, pitomče?“
„Jsi občan svobodného světa,“ ušklíbnul se Ditrux.
„Alianci teče do bot,“ řekl důrazně Sibiel. „Ohánějí se veřejným zájmem. To se v dějinách stalo jen třikrát. Kdyby Teggius tu výzvu odmítnul, iniciovali by arbitráž Čtyřdohody a donutili by nás ho vydat prostřednictvím restrikcí a embarg.“
Dál Sibiel Ditovi vysvětlil, že protentokrát Aliance dělá to, proč byla ustavena. Na periferii Metaprostoru se hroutí richotonní pleteň. Potřebují vědce Teggiova formátu, aby zjistili, co s tím.
„Sibiel mi vymohl dovolené,“ přiznal smířeně Teggius. „Ale nevím, jak často se sem dostanu. Chci být co nejvíc s rodinou. Čas na výzkum si udělám, ale většinu práce vykonáte za mě. Ty o tom už něco víš a nepřemýšlíš podle zavedených vzorců. Tvoje nápady jsou tak praštěné, že mohou být konstruktivní.“
„Aisus proti tvé účasti nic nemá,“ řekl Huat, „když do toho přiberete i mne. Takže Urbiel, Grennon, ty a já, příležitostně Teggius a časem možná i Rawantes.“
Ditrux pokrčil rameny. „Já se tomu nebráním, ale mám tu… nějakou práci.“
„Brexa?“ Huat se zakřenil, jako kdyby Ditrux řekl něco veselého. „Narena si stěžovala, že vrčíš na každého, kdo o ni projeví zájem.“
„Chráním ji hlavně před Narenou,“ odsekl Ditrux. „Prostě se mnou moc nepočítejte.“
Ne, že by ho výzkum fleshingů nelákal. Než potkal Brexu, nadšeně by souhlasil. Jo, až ho Brexa opustí, potom tu práci rád vezme, aby si žalem nerozbil hlavu o zeď.
„Kdyby tu byl strýček Seden,“ řekl Grennon, „chtěl by, abys nám pomohl.“
„Héééj, ty skřítě,“ zabručel dotčeně Ditrux, „nemlať mi o hlavu Sedena! Neříkám, že na vás kašlu. Jenom říkám, že právě teď nemůžu nechávat Bree dlouho o samotě. “
„Můžeš ji vzít s sebou,“ řekl svádivě Huat. „Uzdravuje se. Víc sociálních kontaktů jí jenom prospěje.“
„Pořád nesnáší otevřený prostor. Nebudu na ni tlačit víc, než snese,“ řekl pevně Ditrux.
„Tvůj dům je velký,“ řekl opatrně Urbiel. „Má příhodnou polohu. Není daleko od univerzitní knihovny. Co kdybychom ty laboratoře zřídili právě tady?“
***
