Návrta na Mizeon VI. - Ditrux - 11. kapitola: Ditrux v roli mediátora

10.07.2025 07:45

Eriad, Tarionin palác:

„Taková titěrnost,“ lamentoval Arri. Sledoval, jak Rawantes s pitomě malinkatou pájkou spojuje tenoučké drátky, čerstvě vytažené z ewariové lázně.

„Jinak to udělat nejde,“ řekl umíněně Rawantes.

Arri si znuděně odfrkl. Vecpat do náramku generátor silového pole, to by mohlo napadnout jen Rawanta nebo Essia. Rawantes se dušoval, že silový náramek pomůže Arrimu vyrovnat šance, až na sebe s Dorresonem vletí pro případ, že by se Dorreson přeměnil do dračí podoby. Dračí Komise posuzovala Arrakielovu výzvu už třetím týdnem. Verdikt byl na spadnutí, ale než bude oznámen, dostali Arrakiel i Dorreson přísné domácí vězení. Arri nemohl mluvit s Keren a stejně tak nemohl sledovat Ysyana na cvičišti. Byl mrzutý jako nikdy dřív a nejhůř to schytával Rawantes.

 

Rawantův úkol na Erektiadu skončil. Ale místo aby se Dárce života vrátil na Olixu a probudil Daxe, zůstával u draků. Kvůli Arrakielovi. Popravdě, Arri měl podezření, že Rawantes setkání s Daxem odkládá schválně, protože si není jistý, jak Dax na nové okolnosti zareaguje. Možná měl dokonce pochybnosti, zda to, co si myslel, že mezi nimi kdysi bylo, ještě trvá, nebo je to nenávratně pryč. Ne, že by se s tím Arrimu svěřil, ale Arrakiel znal Rawanta dost na to, aby z jeho reakcí a povzdechů věděl svoje. Arri se necítil dostatečně erudovaně, aby o tom s Rawantem mluvil. On byl ten poslední, kdo by byl schopný odhadovat, jak to s Daxem a Rawantem dopadne. Přesto se snažil Rawanta rozptýlit svým svérázným způsobem. Klel, zpíval, falešně až hrůza, bredeonské popové hity, kňoural nad omezeným sortimentem erektiadské kuchyně, kritizoval Rawantovo střízlivé oblečení, a především se permanentně a okatě litoval, jaký je chudák, že musí dřepět na zadku, když venku je tak úžasně deštivo a hnusně.    

Na chodbě to zadunělo. Do improvizované dílny zařízené ve sklepení Tarrionina paláce vpadl Issak. 

„Už to upekli!“ zahlaholil. „Uzavřeli dohodu. Naši se vracejí domů! Rozdělili si s Padlými Mizeon i Kernok. Naši budou zakládat nové statky ve Verkabské nížině. Vodu z Ketrebských bažin svedou do Fezzielova údolí…“

Rawantes odložil pájku a opřel se dlaněmi o ponk. „Je ta dohoda k dispozici?“

Arri hned věděl, co Rawantovi vrtá hlavou. Má strach, jestli Padlí nepodmínili návrat vydáním Rafedaxarra.  

„Vím jenom to, co mi poslal otec,“ řekl Issak a zaťukal si na čelo. „Až se vrátí z Olixu, budeme vědět víc.“ Issak se na Rawanta uličnicky zašklebil. „Bude to v suchu. Nevěřím, že by naši pradědečka prodali.“ 

 „Ještě bych mohl požádat Rexe, aby Daxovi udělil azyl,“ řekl zamyšleně Rawantes. „Kdyby si změnil jméno, Padlí by ani nevěděli, že je naživu.“ Vzápětí zavrtěl hlavou. „Ba ne. Ono by se to časem stejně rozkecalo.“

„Zatím Daxovi nikdo hlavu netrhá,“ řekl rázně Arri, vzal do ruky pinzetu a vylovil z ewaria další miniaturní součástku. 

***

Bredeon, ostrov v jižním moři

Izzel spočívala na Razzielově hrudníku a vychutnávala si teplo sálající z jeho rozpálené kůže. Její dech už se zklidnil, naléhavá potřeba byla nasycena, alespoň pro tento okamžik. Netoužila po ničem jiném než usnout v jeho silných pažích. Jenže nemůže mít všechno. Za chvíli se musí rozloučit. Zvedla se na loktech, aby mu viděla do obličeje. Jeho tvář byla jako vodní hladina, oči upíral někam mimo tento čas a prostor.

Něžně ho políbila na ústa. „Co se ti honí hlavou?“ 

„Jsem rád, že je mizeonská krize z krku,“ konstatoval trochu nepřítomně.

Jemně ho rýpla do žeber. „Myslíš? Počítám, že bude trvat dobrých sto let, než se vášně uklidní.“

Našpulil pusu, čímž si říkal o další polibek. Když ho dostal, povzdechl si. „Já vím, zlatíčko. Ale v zásadě jste to zvládli.“

„Možná by sis mohl udělat trochu víc času,“ řekla váhavě. „Na synovce a na neteře. Na mě.“

Vyjekla, když ji k sobě těsně přivinul. „To bych moc rád. Ale… jsem teď v jednom kole. Za hodinu musím být na Wemuru. Vlastně jen díky tomu jsem si mohl odskočit sem.“

„Zníš ustaraně,“ konstatovala.

Nakrčil nos jako malý kluk. „Něco se děje na periferii Metaprostoru. Richotonní pleteň se trhá a skrze ty díry se k nám dostávají cizí entity.“

Izzel se posadila. „Dělají tam paseku?“

Razziel se hořce zasmál. „Jo, ale není to nic, co bychom neznali. Dochází k tomu věky. Máme prostředky, jak vetřelce zneškodnit a taky to děláme. Jenže posledních devadesát let se frekvence narušení strašně zvýšila. Přibližně sto padesát krát. To není normální. Museli jsme povolat všechny zálohy a ani to nestačí. Hlídkujeme na rozhraní, ale nemůžeme být všude. Ještě horší je, že nevíme, co to znamená.“

„Máte přece ty nejlepší mozky,“ namítla zaujatě Izzel.

Razziel zakoulel očima. „Jsou z toho hotoví. Všichni do jednoho se shodují, že ta narušení mají společného jmenovatele. Že je v tom nějaký algoritmus. Ale nikdo s tím nehne.“ 

Izzel ho pohladila po předloktí. „Napadá mě ten idiot Trrisiel. Jestli někdo dokáže zázraky, je to on. Škoda, že zmizel.“

Razziel pokýval hlavou. „Už jsme po něm začali pátrat. Pokud ho najdeme, přinutíme ho, aby pro nás pracoval.“

„Vypadá jak pohádkový dědeček, ale nezapomeň, že je to šílenec,“ připomněla Izzel.

„A taky masový vrah,“ přikývnul. „Neboj se, miláčku, pokud ho jednou dostaneme do drápů, ohlídáme si ho. Ale, než ho najdeme a jestli vůbec, musíme sehnat někoho jiného. Essia.“

Izzel podrážděně nadskočila. „To nemyslíš vážně!“ vyjekla. „Můj zeť má dost starostí s Mizeonem a se svou ženou a dětmi. A je to Teggius. Ani Essius ani Teggen. A vůbec, Teggena jste propustili.“

„Já vím,“ brouknul Razziel. „Ale toto je mimořádná situace.“

Izzel přísně studovala jeho výraz. Tvářil se provinile. „Ty mi to vlastně oznamuješ jako hotovou věc!“ obořila se na něho.

Kajícně sklopil zrak. „Už jsem kvůli tomu napsal Sibielovi. Věděl jsem, že tě to naštve, ale teče nám do bot a musíme s tím něco dělat. Essius, vlastně Teggius je jediný prokazatelně geniální mozek, kterého jsme ještě neangažovali. S výjimkou Trrisiela, samozřejmě. Osobně si myslím, že Essius, vlastně Teggius je ještě schopnější než Trrisiel.“

***

Olixu, základna arcidémonů z Mizeonu

Teggius vyskočil z portálu a rychle se rozhlédl, aby zkontroloval, jestli je v cílovém místě všechno v pořádku. Ještě, než se zcela zorientoval, rozlehlé prostory přistávacího hangáru rozezněl pronikavý výkřik.

„Tatíííí!“

Z galerie dispečerů se k němu jako malá dělová koule řítila Melisa. Tvář jí zářila radostí.

Teggius si dřepnul a roztáhnul náruč. Málem ho porazila, jak mu skočila kolem krku. „Namalovala jsem ti obrázek!“ repetila. „Je ještě mokrý. Máma říkala, že je to akvabel.“

„Akvarel, zlato,“ opravil ji a srdce se mu sevřelo. V té chvíli mu bylo úplně jedno, jestli je Essius nebo Teggen. Oba se cítili nesmírně šťastně. S Melisou v náručí se zvedl, vzhlédl nahoru na galerii a kývnutím pozdravil Owianu. Přicházela společně s Wrellou. Přišla ho přivítat? Mohla Melisu svěřit sestře. Přesto je tady.  

„Tvoje dítě?“ otázal se Huat, který vyskočil z portálu těsně za ním a stejně jako on se rozhlížel. Nakonec se zaměřil na Melisu. Mohl na ní oči nechat.

„Ano,“ odpověděl pyšně Teggius a dál to neupřesňoval. Essiova dcera, jeho dcera.

***

Ditrux - usmiřovatel protikladů

„Je to hloupé,“ prohlásil rázně Ditrux.

Grom si ustanovení o rozdělení území mezi arcidémony a debhátary vyložil úplně scestně. Pochopil to tak, že by obě skupiny striktně zůstávaly jen na svém a nikdy by nevstupovaly na území druhých.

„A proč?“ naježil se Grom. „Já to vidím jasně. Žádné výjimky. Jednou se povolí a celý systém se zhroutí.“

Grom bral úkol zadaný od Aisa vážně. Na stolech v knihovně rozložil mapy mizeonského povrchu a začal na těch velkých plachtách rýsovat dělicí čáry. Mapy byly prastaré, malované na krodoší kůži, ukořistěné někde z bredeonského depozitáře. Ani nevadilo, že jsou plesnivé a že místy je malba odřená, nebo rozpitá, jak na ni sem tam něco ukáplo, protože nic důležitého nezobrazovaly. Město Kernok bylo v dobách jejich vzniku malou vesnicí. Chybělo na nich úplně všechno, co Rafedaxarovi potomci vybudovali. Ditrux se chtěl Groma v prvním popudu otázat, proč nevyužije mapy z novodobé databáze a nepromítne je na projekční plochu, jejíž obrazovka v knihovně jen neplodně zavazí, ale zavčasu se zarazil. Chránil se Gromovi posmívat, protože už si všiml, že bůh Hlubin se v jiných případech technologiím nebrání. To, že Grom použil staré mapy, je spíš důkazem jeho nechuti vůči všemu, co s arcidémony souvisí.

Ditrux sáhnul po tužce a zakoulel očima. „Je fajn dodržovat principy, ale nemělo by se to dělat na úkol selského rozumu. No vážně. Předvedu ti, co by se stalo, kdyby dělení proběhlo podle tebe. Mám sídlo na jižním předměstí Kernoku. Při ideálním dělení jedna polovina mého paláce připadá vám, a ta druhá, o něco menší, nám.“  Ditrux ukázal na mapě místo, kudy procházela rovná červená dělicí čára. Tam, kde byla zakreslená zelená pole, nakreslil obrys parcely a uvnitř ní půdorys svého domu.  „Kolem domu je zahrada. A tady,“ Ditrux zakreslil v ohraničené ploše malý obdélník, „jsou stáje pro koně. No fajn, ty jsou na mém. Ale sedlárna a seník už ne.“ Ditrux zakreslil na pozemek, tentokrát ale v části za čarou, další dva obdélníčky. „Zajímá mě, k čemu vám bude seník, když koně jsou na mém? A tady mám skleník s kaktusy.“ Ditrux nakreslil půdorys skleníku přeříznutý rudou čárou vejpůl. „Jak vidíš, dělicí linie ho protíná. Vstup je naštěstí z mé strany. Takže co? Budu se starat o svou část a tu druhou část skleníku nechám zpustnout?“ Ditrux si drásavě povzdechl. „Kaktusy moc vody nepotřebujou. Ale dívat se, jak vadnou, když jsem je celých padesát let předtím piplal…“

„Funkce je lichá tehdy, když pro každé x z definičního oboru platí, že funkční hodnota opačného x je rovna opačné funkční hodnotě pro x,“ zakrákoralo šupinaté okřídlené stvoření hřadující na krbové římse.

„Jinými slovy, funkční hodnotou liché funkce pro x vynásobené mínus jedničkou odpovídá funkční hodnotě pro x vynásobená mínus jedničkou. Snadno srozumitelný je obecný matematický zápis podmínky platné pro lichou funkci: f (−x) = − f (x). Graf liché funkce je souměrný podle počátku,“ dodala rozvláčným rytmem její sousedka.

Ditrux po nich loupnul očima. „Huš vy!“ zasyčel. Jaká ironie! Tady v Paláci zdědil nejen Essiův stůl v knihovně, ale i jeho chiméry. Jako hlídačky selhaly, řekl o nich Aisus. Jsou tu proto, aby ti dělaly společnost. Co jinak s nimi?

Ditrux s Teggiem poté, co se na Olixu vzpamatovával po splynutí, strávil nějaký čas. Tak nějak cítil, že když na Teggia nikdo nedohlédne, mohl by přijít o rozum. Teggius mu během těch dlouhých dnů a nocí vyprávěl o tom, co na Mizeonu zažil a zmínil se i o chimérách. Byly neškodné, říkal. Když začaly se vzorečky, občas jsem se na něco k tomu tématu zeptal. Hned mi to začaly vysvětlovat. Tolik se do toho ponořily, že nestíhaly sledovat, co jsem při tom dělal. Jedině díky jejich zaujetí pro mé matematické vzdělání, jsem mohl sestrojit ooxoner…

No, Ditrux teď žádnou diverzní činnost neplánoval. Chiméry jej se svými definicemi a závorkami docela štvaly, protože matematiku ze srdce nesnášel. Byl dalek od toho, aby se jich ještě ptal. To by si radši ukousnul jazyk.  

Grom chiméry okázale ignoroval. Zlatavě zasvítil, což svědčilo o tom, že jen těžko potlačuje vztek. „A jak by sis to představoval?“

„Jednoduše,“ řekl Ditrux. „Dovol,“ vytrhl Gromovi jeho tlustou červenou tužku a sklonil se nad mapou. Obtáhnul červeně obrys své parcely tak, aby celý pozemek přiřadil do území náležející arcidémonům.

„Taková nehoráznost!“ zasyčel Grom a už se na Dita sápal, aby mu rudou tužku sebral.

Ale Ditrux před ním uskočil. „Hééj, to není všechno,“ zarazil ho. „Sleduj.“ Pokračoval s tužkou jižním směrem od hranice svého pozemku. Vykrojil z území arcidémonů, na kterém se v současnosti nacházely ovocné sady, plochu přibližně stejně rozlehlou, jako části jeho parcely, které předtím debhátarům odebral. „Takto to vykompenzujeme. Vidíš?“

„Vypadá to kostrbatě!“ prskl Grom.

„A čemu to vadí?“ poznamenal Ditrux. „Ty hranice jsou imaginární. Existují jenom na mapě. Vypořádání, jaké navrhuju já, je poctivé a praktické.“

„Funkce je sudá tehdy,“ ozvala se od krbu chiméra, „když pro každé x z definičního oboru platí, že funkční hodnota opačného x je rovna funkční hodnotě pro x . Jinými slovy, funkční hodnotou sudé funkce pro x vynásobené mínus jedničkou odpovídá funkční hodnotě pro x . Snadno srozumitelný je obecný matematický zápis podmínky platné pro sudou funkci: f (−x) = f (x) .“

Ditrux otravu zpražil hrozivým pohledem. Načepýřila se a zasyčela, jako kdyby ji uráželo, že o její matematické úvahy není zájem.

 „Ale je to náročné na čas,“ namítnul upjatě Grom.

„Graf sudé funkce je souměrný podle osy y!“ vřískla odbojně chiméra  

„Mám na to jenom dva dny,“ dodal Grom. „Návrh musím poslat na Olixu už zítra večer.“

„Šlo by to rychle, kdybychom použili mapy, které odpovídají realitě,“ řekl Ditrux. „Určitě je máte. Všiml jsem si, že valná část areálu univerzity stojí.“

Grom přikývnul. „Trrisiel na tom trval. Zbořte všechno, ale univerzitu nechejte na pokoji. Je tam i archív, ale nikdo se tam nevyzná. Proto jsme chtěli Essia a ne tebe.“

Ditrux se křivě usmál. „Nejsem studijní typ jako Essius, ale v archívu se trochu vyznám. Zaletím tam a do večera ty mapy najdu. Potom máme celou noc, abychom to rozdělili aspoň trochu rozumně.“

Grom se na Ditruxe pátravě podíval. „Proč mi pomáháš?“

„Pomáhám především sobě,“ usadil ho suše Ditrux.

 

„Taky jsem míval dům,“ povzdechl si Grom. „V jeskyni hory Maha-ey v Keisenských horách. Sály byly vytesané v růžovém křemeni, kterým procházely zlaté žíly.“

„Vážně?“ podivil se Ditrux. „O takovém sídle jsem nikdy neslyšel.“

„Jak bys mohl?“ ušklíbnul se Grom. „Rafedaxar s Aisem mi ho zbořili, když se rvali o Dárkyni života! Házeli po sobě kusy skal. Jeden dopadl na nejtenčí místo v klenbě a celá jeskyně se zbortila.  Tam, kde se kdysi tyčila Maha-ea, nejvyšší hora Kiesenského hřbetu, je dnes propast.“

***

Ditrux mapy v archívu našel. S trojicí chimér za zadkem je převedl do náramkového počítače a vrátil se do paláce. Přes Gromovy rýpance je promítnul na projekční plochu v knihovně. Rozdělování území jim trvalo celou noc, a ještě valnou část dne. Dohadovali se jako dvě démonky na trhu. O každou pitomost. Dita to stálo spoustu sebezapírání, ale nakonec to i přes otravné matematické poznámky od chimér dali dohromady.

Grom si do paláce povolal Twena. Levoboček Igisia Arci-Klirena vůbec nevypadal šťastně. Ditrux pochopil, že Twen jako jeden z mála raisi cestu po lávce zvládá, ale pobyt uvnitř křišťálových zdí mu nesvědčí. Vypadal roztřeseně a nezdravě.

„Jestli se to arcidémonům nebude líbit, řekni jim, ať si to vyřídí s Ditruxem,“ prohlásil Grom, když Twenovi krystal s mapami předával. 

Ditrux se na Twena přezíravě zašklebil a pokrčil rameny. „To je mi fuk. Nepotřebuju, aby mě milovali.“ Trošku se divil, že Grom posílá s mapami na Olixu právě Twena. Ale pak mu došlo, že to dělá úmyslně. Chce arcidémonům dokázat, jak jsou raisi k debhátarům loajální a současně si chce ověřit, že arcidémoni jejich hlavnímu uctívači Twenovi neublíží.Když Twen zmizel z dohledu, Grom si upravil nakřivo ohrnuté manžety své jinádí košile a vydal se ke dveřím. Ditrux nečekal, že mu debhátar za pomoc poděkuje, ale ocenil by, kdyby alespoň něco zabručel. Třeba, že je rád, že to mají za sebou… Těsně přede dveřmi se Grom zastavil a otočil se, jako kdyby si na něco vzpomněl. V jeho tváři se mísila nabubřelost se zvědavostí.

„Afinní funkce jedné reálné proměnné je taková funkce, jejímž grafem je přímka. Má obecný tvar f (x) = a.x + b , kde a a b jsou reálná čísla,“ ozvalo se od krbu. Tentokrát to neznělo výbojně, ale spíš opatrně.   

„Neříkal jsi, že máš koně?“ otázal se Grom.

„Měl jsem,“ řekl Ditrux. „Dvanáct wintoriánských plnokrevníků. Čtyři roky jsem je neviděl. Nemám tušení, co s nimi mí bývalí sloužící udělali. Třeba je nechali chcípnout nebo je snědli, co já vím?“ V duchu ho strašila představa červy prožraných koňských mršin pozvolna se rozkládajících v mramorem obložených stáních. Rychle ji zaplašil. Jeho hlavní podkoní, raisi Klen, by to nedopustil. 

Grom zvedl obočí. „Vzácné staré plemeno. Zázrak, že se udrželo tak dlouho. Kdybych to věděl, postaral bych se ně.“

Ditrux pohodil hlavou. „Co to zkontrolovat?“

„Lineární funkce je takovým speciálním případem afinní funkce, která v kartézské soustavě souřadnic prochází počátkem (neboli bodem ]0;0[ ). Má obecný tvar f (x) = a.x , kde a je reálné číslo.“ Tentokrát zněla matematická poznámka naprosto nadšeně.

Ditrux se na chiméry podíval. Protahovaly si křídla a přešlapovaly, jako kdyby se výletu nemohly dočkat.

***

Narena se na ně přilepila, když byli na odchodu. Znervózňuje mě, jak se Moneta s Tanakou točí kolem Brexy. Nudím se. Ó, vy jdete do města! Jdu s vámi! Grom proti její účasti neřekl ani slovo. Ditrux už vypozoroval, že bůh Hlubin bere svou rozjásanou sestru jako nutné zlo.

Vznesli se nad Kernok a chiméry je zvědavě následovaly. Přeletěli řeku Perlínu a pokračovali k jižní čtvrti. Ditrux sledoval, jak se metropole za čtyři roky změnila. Přibyly koleje a nádraží, kamenné dlážděné cesty nahradil beton. Ubylo domů a zeleně ve prospěch průmyslových ploch s ocelovými halami. Ditrux si s úlevou vydechl, když viděl, že jeho palác stále stojí. Až na to, že zeď kolem zahrady byla z jedné strany rozvalená, byly i konírny a sklady v pořádku.  V ohradě stíněné vysokými jirinany se pásli koně.

Snesli se rovnou k nim. Ditrux si je rychle prohlédl. Wintoriánců bylo devět, ale přibylo pět nových kusů, nejspíš tenerisských polokrevníků. Jedna klisna s otokem na spěnce výrazně kulhala, ostatní kusy vypadaly trochu pohuble, ale nic fatálního, co by se nedalo napravit správnou péčí.

Narena přeskočila plot, vylovila z krmítka mrkev a namířila si to k nejhezčímu hřebci. „Jak se jmenuje?“

„Koisus,“ brouknul Ditrux. „Koupil jsem ho na Brussedee těsně před tím, než jsme s císařem odletěli na Bredeon. Vlastně ho vidím podruhé.“

„Ó, jak je krásný!“ zatrylkovala Narena. „A jak dlouhé má řasy! A ty oči. Jsou tak velké a něžné!“ Nabídla mu mrkev na otevřené dlani. Hrebec natáhnul krk, jemně si mrkev vzal a pochroupal ji. Pak pohodil hlavou, odfrkl si, zvedl ocas, hlasitě vypustil větry a vyklopil pod sebe hromádku koblih. Narena zděšeně nakrčila nos a rychle ustoupila.

Grom se rozchechtal.

„Vskutku něžné a sladké,“ zapitvořil se Ditrux. Pohodil rukou k dlážděné pěšině vroubené živým plotem. „Zajímá mě, v jakém stavu jsou stáje. Klidně se tu zdržte.“

Narena se podívala na dům impozantně se vyjímající na odvráceném konci zahrady. „To je pěkný dům. Půjdu se podívat dovnitř. Mám na něco chuť. Raisi pořád něco vaří, že?“

Ditrux zakoulel očima. Taky měl hlad, ostatně jako pořád, ale ještě chvilku to vydrží. „Raisi moc nevaří a když, tak mizerně. Za mých časů pracovali v kuchyni obecní démoni a doufám, že to tak i zůstalo. Až tam budeš, hlavně je neděs,“ nabádal ji s vědomím, že obecní démoni bohyni neuvidí, zatímco raisi možná zaznamenají zlatou čmouhu. „Obhlídni, co bys ráda, ale nic neber. Počkej na mě, než přijdu.“

Narena natěšeně vypískla a vzlétla směrem k paláci. Ditrux šel ke stájím, Grom ho následoval, chiméry se jim třepotaly nad hlavami. Dita překvapilo, jak tam bylo pusto. Míval stádo služebnictva. Kde všichni jsou? A jak je možné, že jsou koně tak špatně živení? Grom se cestou vyptával na věci kolem a Ditrux trpělivě odpovídal. To je zahradní besídka. Rád jsem tam seděl ve stínu, cpal se koláčky a četl si. A tamto? Tamto je skleník. Musím se tam taky podívat. Jestli to tam vedou stejně jako s koňmi, budou lítat pěsti.

 

Budova stájí postavená z okrového kamene vypadala zvenčí stejně jako vždycky. Ale jakmile Ditrux vstoupil do chodby a dostal se do uličky mezi boxy, rozhořčeně zasyčel a s každým dalším krokem se více mračil. Sláma roztroušená po celé chodbě. Stání vyhrnutá jen, aby se neřeklo. Mramorové žlaby na mačkaný oves zašlé matnou špínou. V koutě v přípravně se válela hromada plesnivé řepy.

„Hej!“ zařval Ditrux, že to museli slyšet až v domě. „Kde je kdo? Co je to tu za bordel?“

„Něco není v pořádku?“ podivil se Grom.

„To teda není,“ procedil mezi zuby Ditrux. „Hned uslyšíš, co. Jenom počkám, až tu budou. Nechci to dvakrát opakovat.“

Dlouho se nic nedělo. Pak se odněkud zvenčí ozvaly rázné kroky. Do přípravny se vevalil raisi v nažehlené uniformě s tváří nalíčenou jeenovskými vlnkami. Zpoza jeho zad vylekaně nahlížela dvojice obecných démonů v pracovních overalech. Raisi se na Dita ošklivě podíval: „Co tu řveš, pobudo? Nevíš, že máme hosty? Jestli se neumíš chovat, tak někam zalez, nebo se o to postarám sám!“

Grom se za Ditovými zády tiše rozchechtal. Raisi ho, přirozeně, nemohl vidět. Zatvářil se zmateně. „Ještě si ze mě děláš srandu, holomku?“ obořil se na Dita. „No, tak dobře! Já tě naučím!“ Zpoza opasku vytáhl pletený kožený bičík. Už se chtěl na Dita vyřítit, když tu ho jeden ze stájníků chytil za rameno. „Počkejte, sire, já ho znám!“

Raisi se zarazil. „Odkud?“

Stájník se poškrábal na hlavě. „Hm, nevím, ale je mi povědomý. Možná byste se ho měl zeptat, co je zač.“

„Myslím,“ ozval se přičinlivě druhý stájník, „že patří ke družině našich hostů. Kdybyste ho zavřel, Lebrenští by se mohli urazit.“

Kapitán raisi přezíravě ohrnul ret. „Takový otrhanec?“ Znovu se obrátil na Dita, který v šoku ani nedýchal. „Tak co?“ obořil se na něj raisi. „Patříš k siru Cvichovi nebo ne?“ 

„Chachachacha,“ dusil se smíchy Grom.

Ditrux v pochopení vytřeštil oči. Cvich? Tak se jmenoval kapitán otcovy ochranky. Sloužil v rodinném sídle v Lebrenském háji. Takže raisi Cvich si hraje na sira? A tady ten nařvanec  zřejmě taky. Ditrux si konečně vzpomněl, kdo to je. Jmenuje se Tvil a za starých časů hlídal u brány, protože na všechno ostatní byl příliš hloupý. Ditrux se podíval na svoje oblečení. Otrhanec?  A jejda. Musel uznat, že blbec Tvil má vlastně pravdu. Jeho decentní společenský úbor se po potyčce v centrální věži změnil v otrhané a špinavé hadry. Pro samé starání s mapami to nějak zapomněl dát do pořádku. Ditrux se zhrozil. Bez ohledu na ohavnost, kterou skrýval pod oblečením, se považoval za estéta. Vždy a za všech okolností dbal, aby jeho garderoba byla na nejvyšší úrovni. A teď už třetím dnem běhá po Mizeonu jako žebrák. Co to s ním je?

Roztomile se na Tvila usmál a špetkou interní magie přeměnil ty roztrhané a zválené cáry v klasicky střižený lovecký oblek. Úzké kalhoty z olivově zelené broušené kůže měl zastrčené do vysokých nablýskaných holínek. Košile vypadala jako z pavoučí příze. Vypasované sako z hrubé vlněné látky, k nerozeznání od luxusního materiálu, který se na Mizeonu tkal z vlny horských krodochů. A že byl estét, nezapomněl ani na opasek. Udělal ho na tři palce široký s temně šedivé patinované kůže. 

„Impozantní,“ brouknul za jeho zády potměšilec Grom.

Raisi Tvil na Dita zíral tak rozhořčeně, jako kdyby mu naplival do polívky, zatímco oba štolbové, evidentně chytřejší než jejich nadřízený, práskli s jekotem do bot. „Ccco ttoo jjee?“ vykoktal. „Nnemáš lllíčení. Aha. Ttty jsi ta kkkontrola z úúústředí, že? Tttady jje všechno vv ppořáddku…“

„Tomu říkáš pořádek?“ naježil se Ditrux. „Je tu bordel jak v sůsím hnízdě. Co ta sláma na chodbě, co ty umouněné žlaby? Kde je vůbec Klen? Jak mohl něco takového dopustit?“

„Klena přeřadili už před dvěma lety, vašnosti. Pracuje jako hlavní podkoní u Kapitána Mewa v sídle Kessalů v Tupioku,“ zněla odpověď. 

Ditrux si nemohl rychle vybavit, jestli se Tupiok nachází na třetině, které připadne arcidémonům, nebo ne. Chtěl Klena zpátky. Dobrý podkoní je poklad. Jak byl naštvaný, přitočil se ke hromadě shnilé řepy a kopl do osamělé bulvy. „Co je, sakra, tohle? Okamžitě se dej do práce, ať to lítá!“

Tvil vykulil oči. „Já? Jsem vedoucí pracovník. Mám na starosti důležitější věci!“

Ditrux s raisi jedním elegantním náporem interní magie třísknul o zeď. „Tak to je ještě horší, Tvile! Pořádek je tvoje zodpovědnost! Hned. Se. Dej. Do práce.“

***