Návrta na Mizeon IV. Sibiel: 4. kapitola: Arrakiel pronásleduje divochy na Kedexinu
Kedexin, satelit na periferii Sunisenského systému, rok po pádu Mizeonu:
Arrakiel Ysyan Arci-Quinn se prodíral hustým křovím a polohlasně klel. Tenké trnité větvičky s nepříjemným šelestem drásaly jeho oblečení, zachytávaly se o vlasy a zraňovaly obličej. Ani se nesnažil pohybovat tiše. Každé došlápnutí provázelo praskání a lupání suchého podrostu. V rukách křečovitě svíral rychlopalný kulomet typu Q s narkotizačními náboji nakoupený od bredeonských zbrojařů, protože házet v dobře hořlavém křoví magickými koulemi by proměnilo džungli v ohnivé peklo. Snažil se jít ve stopách, které po sobě Iraukai zanechali, ale už hodnou chvíli neměl jistotu, jestli tu málo zřetelnou pěšinu vyšlapali oni nebo divá zvěř. Zatímco Arrakiel postupoval terénem, shora jej sledovali vojáci jeho jednotky. Věděl, že tam jsou, ale srze hustý vegetační kryt na ně nedohlédl. Grennon původně chtěl, aby s ním šli alespoň další tři muži, Arri však trval na tom, že sám má větší naději, že Iraukai nevyplaší. Ani nevíme, kde ten jejich tábor je. Pokud tam vrazíme jako přepadové komando, první, co přitom zařve, bude ta složka.
Ach ano, složka s výsledky posledních tří měsíců měření. O tu právě jde. Složka v pěkném zářivě červeném obalu ledabyle odložená na krihonitový kufřík, ve kterém měla být zamknutá, totiž zaujala iraukaiské bojovníky natolik, že si ji odnesli. Stačila jen chvilka nepozornosti, ve které si Arrakiel zašel do stanu pro láhev s vodou, a složka byla fuč. Zahlédl už jen nahé temně zelené zadky mizící v pralese.
Když se chystali z Lankanau přesunout na Kedexin, Arri se snažil, ostatně jako pokaždé, o nové lokaci něco dozvědět. V encyklopedii systému Sunisen našel jen minimum: Kedexin – skalnatý satelit pokrytý houževnatou vegetací. Iraukai – primitivní hominidé žijící na zalesněné severní polokouli Kedexinu. Kdyby tam alespoň napsali: Primitivní, ale velmi mazaní hominidé pasoucí po předmětech sytě červené barvy, byl by ostražitější. Teď je pozdě sypat si popel na hlavu.
Ty poslední výsledky naléhavě potřebuje, protože se po úmorně ubíjející sérii pokusů konečně dobral k nějakému pokroku. Arri při každém otevření průrvy studoval nejen nitro kapsy, ale i její okraje. Zaznamenal, že v místě, kde se lokalita stanoviště otírá o cizí realitu jím otevřené hyperprostorové kapsy, se okraje třepí. A všimnul si, že v sousedství lokací s nedávno narušeným richotonním pozadím se lemy třepí mnohem více. Mapu starých anomálií v richotonním pozadí poslala Arrimu Izzel. Odmítla sdělit, od koho ji získala, ale dalo se předpokládat, že něco takového může pocházet jedině z databází Aliance. Popravdě, Arrimu by bylo fuk, i kdyby ta mapa pocházela od červivých besinských gragů, protože její porovnání s jeho vlastními výsledky přineslo průlom. Pokud by se odlišná kvalita třepení lemů u historických a u nově otevřených trhlin potvrdila, mohli by snížit četnost pokusů a markantně koncentrovat zájmový prostor. Mohli by pokrýt mnohem větší oblast za kratší dobu. Ke konečnému vyhodnocení Arri doposud neměl dostatečně početný soubor. S výsledky posledních měření se už do porovnávání pustit může. Proto musí tu červenou složku dostat zpět.
Náramkový počítač zapípal. Přiložil si zápěstí k ústům: „Něco nového?“
„Asi sto metrů před tebou vidíme skrz ty děsné větve nějaké skály. Mohla by tam být voda. A tam, kde je voda…“
„Může být vesnice,“ dokončil Arri.
„Spíš opičí pelech,“ uchechtl se Haren. „Běž pořád za nosem, budeme tě sledovat.“
Arrakiela varovalo jen slabé zasyčení. Na hlavu mu dopadla těžká hustě pletená síť z rostlinných vláken a celého jej obalila. Museli ji potřít nějakým lepidlem, protože přilnula ke kůži, oblečení a vlasům, dokonale znehybnila obě ruce i s kulometem. Páchla tak ostře, že se Arri s dávením svezl na kolena a jak neudržel rovnováhu, svalil se na zem. Tím dal asi pokyn k útoku. Vypukl randál. S nadšeným řevem a skučením do něj Iraukai začali bušit klacky. Tolik k ohledům, když prve nechtěl použít ohnivé koule.
Jak na něj skrze rostlinnou síť pršely rány, došlo mu, že ta past jen zkoncentrovala pocity, kterými je poslední měsíce vláčen. Bezvýchodnost a beznaděj. Vztek a křivda. Stesk a zoufalství. Proto se na každého mračil, a proto v hotelích a pronajatých domech ostentativně vyhledával samotu.
Jenže na rozdíl od situace s klopotným hledáním Rawanta, na rozdíl od ztráty Keren a Ysyana, tragické smrti císaře, Trixena a houfu dalších, tuto jednoduchou pastičku rozlousknout dokáže. Bez ohledu na to, že do něj zelenokožci dál tloukli jako do flákoty, Arri zklidnil dech a zkoncentroval vůli. Soustředil se na své oblečení, kalhoty a bundu z krodoší kůže. Vybudil interní magii a zapálil povrchovou vrstvičku apretury, kterou byl oděv ošetřený proti vlhkosti. Rostlinná síť okamžitě vzplála. V okamžiku, kdy se Arri změnil v ohniváka, odhazovali domorodci klacky a s jekotem pelášili do houští. Jakmile na mýtince Arri osaměl, uhasil se a shýbnul se pro onu pěknou červenou složku, která se tak výrazně vyjímala v šedozeleném chrastí. Měl sakra štěstí, že ji Iraukai ve zmatku upustili.
***
„Nemohl jsi počkat, až k tobě sletíme?“ rozčiloval se Haren, jakmile doletěli zpět do tábora. „Co kdyby si ty soubory odnesli s sebou?“
„Taky mohly ty složky od tebe chytit,“ dodala škodolibě Mia.
„Počítal jsem s tím, že je vyděsím,“ zamumlal Arri s očima přilepenýma na stránky ve složce. Vypadalo to, že tabulky jsou všechny. „Pokládali tu složku za fufu a věděli, že je moje. Tím ohněm jsem jim dal najevo, že je ta složka stejně nebezpečná jako já a že by jim mohla zapálit zadky.“ Konečně složku zavřel a podal ji Keinonovi, který se pro ni natahoval.
Keinon nakrčil nos: „Fufu?“ podivil se, zatímco vracel složku do krihonitového kufříku. Sibiel Keinona a desítku čerstvých mužů převelel k Arrakielovi teprve před týdnem, aby vystřídali předchozí jednotku.
„Tak tomu říkají na Filedě,“ uchichtla se Mia. „Riiberioňané používají výraz vrrzau a Pozemšťané zase škapulíř. Je to předmět oplývající magickou mocí.“
Major obrátil oči v sloup. „Fufu,“ prsknul. „To si teda budu pamatovat.“ Máchl paží k plácku, na kterém jeho muži právě strhávali a balili stany. „Za hodinku budeme připravení se přemístit na Turess.“
Arri spokojeně kývnul. Byl rád, že tady dnes končí. Týden na Kedexinu bez tekoucí vody a toalet opravdu stačil. I když pracovali v odlehlých a pustých lokalitách, většinou se na noc vraceli na nějaký „slušně“ vybavený svět. Jenže právě Kedexin byl poblíž trasy hlídkových člunů Aliance a nestálo za to na sebe dvakrát denně upozorňovat otřesy v richotonním pozadí, když stabilitu prostoru už tak dost narušovali zkušebními průrvami.
***
Jejich patnáctičlenná skupina se postupně protáhla portálem. Přistáli přímo na terase u velkého venkovského jednopatrového stavení. Dům byl částečně zapuštěný ve svažitém terénu a do krajiny se předváděl pěkným malovaným štítem. Široko daleko se rozprostíraly zelené kopce, na kterých stříbrně svítily nafukovací přístřešky pro obechy, menší příbuzné mizeonských krodochů. Na obzoru se vypínaly ostré horské štíty. Tam v nepřístupných skalách zítra načnou další sérii pokusů.
„Pěkný statek,“ libovala si Mia. „Diriana ho našla v seznamu rezidencí, které nabízí tupi-iranská realitní kancelář,“ řekla Arrimu. „Ani jsem nevěděla, že Bredeonci kšeftují s domy na světech mimo jejich systém.“
„Ti jsou jak skollská chřipka. Taky prosáknou všude,“ uchechtl se jeden z vojáků.
„V prospektu stojí, že se tu dřív pěstovala réva a lisovalo víno,“ nedala se vyrušit Mia. „Potom začala zdejší vláda masivně podporovat průmyslovou výrobu alkoholu z aeronických řas, a majitel to přebudoval na penzion.“
„Hm, ty řasy jsou pěkný svinstvo,“ zabručel ponuře Keinon. „Místním se jejich šlechtění trochu vymklo. Přemnožily se jim hlavně ty obojživelné odrůdy. Létají ve větru a napadají všechno, co se hýbe. Zapouštějí vlákna hlavně do tělních otvorů.“
„Fůůůj,“ zašklebila se Mia. Toto v prospektu asi napsáno nebylo.
„Nebezpečí hrozí jenom při bouři,“ ozval se Haren a konejšivě objal Miu kolem ramen. „Vítr je přináší v chuchvalcích od jižních slatin. Domy i ty salaše tam na kopcích mají filtrační systém. Když jde do tuhého, dají se hermeticky uzavřít.“
Jedno z oken v podkroví se otevřelo. Objevila se v něm rozesmátá Diriana. „To je dost, že jste tady!“
Arrakiel následoval Keinona dovnitř. Sotva vešli do prostorné haly s velkým krbem, pohodlným nábytkem a stěnami obloženými dřevem, prosvištěli kolem něj Haren s Miou. Vyběhli po schodišti a za chvíli se ozval sestřin zvonivý smích, jak se s nimi vítala. Arri si na tuto novou pohodovou Dirianu pořád ještě zvykal. Jako kdyby po pádu Mizeonu rozkvetla, zatímco ostatní chodili s červenýma očima. Tajně dedukoval, že příčinou Dirianiny dobré nálady je Grennon, který je teď, po smrti svého neblaze proslulého otce Seena, konečně volný a může si chodit, s kým chce. Ti dva spolu sice pořád nemluvili, ale o to víc po sobě pokukovali. Docela zábavně.
Horší je to prý s Owianou. Ty dvě jako kdyby si vyměnily role. Arri nejmladší sestřičku od pádu Mizeonu neviděl, protože měl z bezpečnostních důvodů zakázáno se k Maharáví byť jen přiblížit, ale stačilo, co se mu doneslo. Nikdo neměl Owianě za zlé, když pro Essia truchlila. Ale daleko méně pochopení pro ni měli později, když se profláklo, že Essius není mrtvý, ale že se přidal ke stoupencům Padlých. Taková lapálie. Owiana odmítala připustit, že by její manžel mohl být zrádce. Popravdě, i Arrimu se to zdálo přitažené za vlasy. Essius, tak jak jej poznal, nepatřil k typům, co snadno mění kabát. Kdo ví, jakým způsobem ho přinutili? Byl si jistý, že Essius debhátarům nasliboval, co po něm chtěli, aby si tím vybudoval příležitost k útěku. Každému, kdo byl ochotný ho poslouchat, Arri tvrdil, že Essius z Mizeonu jistojistě uprchne. Jenže pak Essia oženili s raisi Renonou a korunovali králem. Dny ubíhaly a nic. Na záběrech pořízených bredeonskými videxáky bylo vidět Essia zcela svobodně a bez doprovodu poletujícího nad staveništěm v Kernoku. Kdyby byl neutralizovaný, nebyl by toho schopen. Tehdy Arrakielovy naděje pohasly a Owiana se dala slyšet, že by bylo lepší, kdyby byl Essius mrtvý.
Pozdě večer, když už se většina vojáků odebrala do pokojů, seděl Arrakiel u krbu a zíral na plápolající polena. V mihotání plamenů viděl Kereninu bledou tvář. V duchu slyšel její pronikavý hlas: Už nikdy, nikdy, nikdy se s tebou nevyspím, ani kdybys měl tisíc takových lejster! Tak na něj ječela poté, co ji Brigius z politických důvodů za Arrakiela provdal. Byla zrudlá vztekem, zpocená, a tak krásná…
Zaťal zuby, aby udusil vzlyk. Vztek, žal, touha a bezmoc se v něm mísily. Co asi teď jeho malá dračice dělá? Možná, že uložila jejich syna ke spánku a teď taky sedí u nějakého krbu. Myslí na něj? Mají vůbec draci v palácích krby? A jak asi vypadá postel pro dráče? Možná, že malí draci spávají v pelíšku podobném tomu, jaký má Atesiova xira. Nebo na bidýlku? To je blbost. Arri si předsevzal, že se na to zeptá Harena. Ten by to měl vědět.
Z hloubi domu zaslechl hluboký a uvolněný mužský chechot. Kdosi ještě zkysnul v herně. Vojáci byli z herny, posilovny, promítacího sálu a sauny nadšení. Jo, budou tu jako na dovolené. Arri byl za ně rád, protože zařazení do speciální jednotky jim nezáviděl. Koho by bavilo dělat chůvu smůlou ulepenému Arci-Quinnovi?
Když se dozvěděl, že po něm Dorreson pase a proč, skoro z toho přišel o rozum. Tak ten pazgřivec by chtěl Keren? Ne, to nedovolí. Pocítil živočišnou potřebu proti němu vyrazit. Nepomáhalo, když na něj Grennon křičel, že leze generálovi do chřtánu a že pokud se dá zabít, udělá přesně to, po čem Dorreson touží. Uděláš z Keren vdovu. O to dříve ji znovu provdají. Než ho vojáci svázali a neutralizovali, tvrdě se s nimi porval. „Rozumné“ argumenty ho nezajímaly.
Potom se objevila Padeara Arci-Fezzielová s oznámením o pádu Mizeonu a poselstvím od Sibiela. Zpráva otřásla každým. Vyvolala zmatek. Všichni to chtěli zabalit a vyrazit na Maharáví. Padeara jim to zarazila, ale slíbila, že se osobně postará, aby každý arcidémon z jednotky dostal informace o rodině co nejdříve. Budiž jí ke cti, že to skutečně zařídila.
Na Arrakiela to zkusila jinak: A co tvůj úkol tady? Co tvůj slib? Zatím jsi Rawanta nenašel.
Ó ano, dlužil Rawantovi. Ale jakmile ho najde, už ho nic nezastaví. Kašle na Dorresonovy ostré zuby. Půjde na Erektiad a svou ženu a syna si vybojuje zpět.
***
Maharáví, základna přeživších
„Štve mě, že všechno máme z třetí strany,“ durdil se Sibiel. Za celý rok, co sídlili na Maharáví, se jim ještě nepodařilo získat kvalitní zdroj informací z Mizeonu. Staré diplomatické vazby s tradičními spojenci se ocitly v troskách. Zpočátku se s vyhnanci na Maharáví, jak o nich referovali v bredeonském videxu, nechtěly bredeonské, sunnisenské ani robustuanské elity vůbec vybavovat. Jakýkoliv pokus o navázání interakce shazovali ti samolibí potentáti ze stolu, protože chtěli být zadobře především s debhátary. Každá pomyslná facka, kterou exulanti utržili, byla obalená krustou politicky korektních frází.
„Chce to jen čas,“ brouknul ospale Jerones. To on nesl hlavní zátěž jednání s někdejšími spojenci. A Sibiel musel uznat, že nemohl udělat víc. Tam, kde on ztrácel trpělivost, Jerones tančil mezi vejci.
„Dělá mi starosti ten klid,“ řekl ponuře Sibiel. „Nevěřím, že nás Padlí nechají jen tak na pokoji.“
„Taky si myslím, že něco zkusí,“ povzdechl si Jerones. „A doufám, že tvá matka věděla, o čem mluví, když tvrdila, že jejich síly mimo Mizeon jsou omezené.“
Sibiel zamyšleně přikývnul. Přesně to totiž Izzel Sibielovi a ostatním členům velení řekla: Magie debdátarů je teď jiná než v dobách, kdy se rvali o Dárkyni života. Debhátarové původně čerpali sílu z víry smrtelníků. Pak se porvali o Ryanu. Vlivem Krvavého deště transformovali smrtelníky v démony, ale oni sami se tím krvácením oslabili. Rafedaxarr sourozence zavřel do relikviáře. Nekrvácel o nic méně než ostatní. Ten boj ho také vysílil. Ale měl štěstí, protože získal Ryanu. Díky ní se jejich děti narodily silné. Nezávislé na sympatiích vyznavačů. Jenom díky Ryaně si arcidémoni dokážou udržet interní magii i daleko od domova. Ne že by Padlí v dobách svého rozkvětu byli v oblastech mimo Mizeon úplně neschopní. To by se jinak nemohli vydávat na válečná tažení do sousedních soustav. Ale pobyt mimo rodný svět by je oslaboval daleko více než dnes oslabuje arcidémony.
„Myslím,“ řekl Jeronesovi Sibiel, „že se budou držet doma a pro výpady do sousedství naverbují někoho jiného. Koho na tu špinavou práci asi tak najmou? Na prvním místě mě napadají draci.“
„Babička říkala, že Padlí s draky mluví,“ ozval se tenký hlásek odkudsi ze stínů.
Sibiel se spustil na všechny čtyři, aby se podíval, kam ten raubíř zase zalezl. Atesius míval ve zvyku vplížit se do jeho pracovny a ukrývat se na nejnemožnějších místech a špicovat uši. Ještě mu nebylo ani šest let a už doháněl Wrellu k nepříčetnosti. Tentokrát se usídlil pod karetní stolek. Podle hromady polštářků, kterými se obložil, a podle baterie plastexových pušek, které svíral mezi koleny, si hrál na pilota kosmického kluzáku.
„Neměl bys být v posteli, Tesi?“ houknul Sibiel.
„Nemohl jsem usnout,“ odpověděl vážným tónem kluk. „Tak jak je to? Mluví Padlí s draky?“
„To nevíme přesně,“ řekl Jerones. „Ale nejspíš ano. Ale jde o cizí draky.“
„A co naši draci? S těmi Padlí mluví taky?“
„Ne, xiřátko,“ řekl Jerones. „Naši draci s Padlými nemluví. A nemluví ani s těmi cizími draky, kteří s Padlými mluví.“
Sibiel se ke svému mluvčímu otočil: „Fajn, to jsi mu tedy vysvětlil docela přehledně.“
„Ale…,“ zamumlal Jerones s očima upřenýma do ztracena, „vlastně to není tak špatný nápad. Za pokus by to stálo.“
Sibiel natáhnul ruce a počkal, až Atesius z kluzáku vyleze. Kluk si jen zklamaně povzdechnul, nechal se vzít do náručí a odnést do svého pokoje.
***
Jakmile se Sibiel do pracovny vrátil, zastihnul Jeronese shrbeného nad stolem a čmárajícího cosi do bloku. „Kdybychom přesvědčili některého z Tassiů, aby se přestěhoval na Erektiad, možná bychom se posunuli. Jsou přece příbuzní.“
„Nemáme jistotu, jak by s nimi draci nakládali. Co když je budou ostrakizovat?“ namítl Sibiel.
Krátce po zhroucení Mizeonu vyhnanci obdrželi nótu od erektiadského Rexe. Vikkason je vyzýval, aby přestali bránit potomkům prince Tassia a dračí princezny Tariony v repatriaci na Erektiad. Málem to vyznělo tak, že regent Arci-Tassie na Maharáví drží násilím. Sibiel Rexovi odpověděl, že arcidémoni z Tassiovy linie se cítí být Mizeonci a že nikdo z nich se na Erektiad vrátit nemíní. Udělal to poté, co tu záležitost probral s Flebussionem. Šlupka mu rozčileně sdělil, že na Erektiad nikoho ze svých potomků nepustí. Udělali by si z nich fackovací panáky! To nepřipustím! burácel. Ale možná, že to rozhodnutí bylo krapet překotné. Sibiel přemýšlel, oč je dnes situace jiná oproti té před rokem.
„Vikkason nám tu deklaraci poslal v době, kdy se zdálo, že se rozptýlíme po všech světech Metaprostoru, a že necháme naši civilizaci umřít. Teď už si ověřil, že jsme odhodlaní zůstat pohromadě a přežít,“ řekl Jerones, jako kdyby četl Sibielovy myšlenky. „Možná jsme ten jeho původní návrh nepochopili tak, jak byl myšlený. Možná jsme se urazili zbytečně. Vlastně to bylo od něj šlechetné, že projevil ochotu se o naše draky postarat. Že jim chtěl nabídnout zázemí.“
„V každém případě sledoval i vlastní zájem,“ uchechtl se jízlivě Sibiel. „Nezapomeň, že vymírají. Ale dobrá. Hm, možná bych o tom mohl se Šlupkou znova promluvit.“
Jerones už byl dávno pryč, ale Sibiel stále seděl nad svým stolem a roztržitě listoval bredeonským katalogem zbraňových technologií. Někde na periferii vědomého myšlení mu těkala myšlenka a on ji ne a ne zachytit. Něco důvěrného a důležitého…
Bilancoval, co všechno se jim za ten rok podařilo, aby se uzel v jeho paměti uvolnil.
Krátce po pádu Mizeonu vyklidili ostrovní vilu na Bredeonu a přemístili Rafedaxarra a raisi Arci-Quinnů sem, na Maharáví. Ukryli Daxe v nejlépe zabezpečeném podzemním krytu. Pradědeček je stále mimo sebe, ale jeho stav se nezhoršuje. Jakž takž zachovali rozumné vztahy s Bredeonem a Robustuou, i když obě mocnosti se nerozpakují komunikovat i s establishmentem Nového Mizeonu. Vlastně jen skrze jejich ukecané diplomaty se přibližně ví, co se na Novém Mizeonu děje. A že se tedy děje!
Zregenerovaní debhátarové se probudili do světa, ve kterém je mnohem méně magické energie, než jak byli zvyklí. Usoudili, že Mizeon se může rozvíjet i bez magie. Místo kouzel budou podporovány technologie. Jako kdyby kopírovali starého jezevce Trrisiela. Ten přece taky razil filozofii o rozvíjení domácích výrobních zdrojů, budoval na abderanském statku pokusná zařízení k výrobě energie z kuchyňského odpadu, a konstruoval vznášedla poháněná všelijakými smradlavými kapalinami. Trrisiel byl ve své době považován za podivína, a veřejnou podporu nikdy nezískal. Ovšem debhátarové, jak vidno, do toho jdou ve velkém.
S tím souvisí nový úděl raisi démonů. Už žádné cestování do cizích soustav za účelem handlování s magickou energií. Nově jsou preferovány stáže na světech s vyspělým průmyslem. Raisi se stali novou mizeonskou aristokracií.
.jpg)
Jelikož nikdo z nového lidu Mizeonu nemá schopnosti k létání, rozhodli se bohové přizpůsobit infrastrukturu. Nové zdroje energie, nové cesty, nové dopravní prostředky, mosty, námořní přístavy. Kráter uprostřed Kernoku byl zasypán. Na místo, kde původně stával císařův palác, navezli tuny kamení a štěrku. Na temeni umělé hory teď budují velkolepě pojaté sídlo z poloprůsvitných křišťálových kvádrů vylámaných z posvátného lomu Erenui, na který se neopovážil sáhnout ani Rafedaxarr. Podle špatně zřetelných záběrů bredeonských videxových médií se dá snadno vydedukovat, kdo je tím hlavním konstruktérem nové infrastruktury. Essius.
I zmínka toho jména nutila Sibiela klít. Jak jen mohl?
Nenacházel odpověď. Kdyby byl on na Essiově místě, raději by zemřel. Sari vytáhnul toho zmetka z hnoje. Arci-Quinnové ho dokonce adoptovali, aby se mohli s Owianou vzít. A on se takto odplácí. Debhátarové ho jmenovali králem. Tlumočí jejich přání věřícím. Dokonce se oženil s tou děvkou Renonou. Owianě zlomil srdce. Nedalo se to před ní utajit, protože svatby mizeonského krále s krásnou raisi byla plná média.
Ještě že k tomu došlo až po narození malé Melisy. Ale Essiova zrada byla poslední kapkou. Jakmile Owiana porodila, holčičky se zřekla. Perfektní sestřička pro Atesia, prohlásila tehdy Wrella a s radostí se malinké ujala.
Taky Brigita porodila. Konečně vytouženého chlapce. Qadren Trixen Arci-Quinn vřískal tak silně, že by byl Trixen pyšný. A Trixena Sibiel postrádal snad nejvíc. I ostatní arcidémoni se rozhodli rodit děti. Zatím je tu místa dost, prohlásil Xan Arci-Ukresius, když mu Adwena Arci-Pawnerová oznámila, že s ním čeká dvojčata. Ó ano, zatím je na Maharáví, i se vším tím vojskem, kupodivu, místa dost. Základnu vybudoval plukovník Tessiven Arci-Fezziel před osmnácti sty lety, kdy byla mizeonská populace arcidémonů mnohem početnější, než je zdecimovali Padlí při Dračím týdnu.
Mizeonská civilizace se po vládou arcidémonů v poklidu rozvíjela deset tisíciletí, a potom bum. Rafedaxarr měl s něčím takovým počítat. Jenže po bitvě je každý generál. Pradědeček trpěl bludem všech mocných. Žil dlouho. A dlouho mu všechno, až na drobné výjimky, vycházelo. Opravdu miloval svou rodinu. A docela solidně se staral i o populaci obecných démonů, byť se obecní zrodili nechtěně a neplánovaně z Krvavého deště všech mizeonských bohů. A to je právě ten problém. Rafedaxarr se staral hlavně o jejich hmotné potřeby. Obecní potřebovali program a vedení, protože když byli ponecháni jen sami sobě, degenerovali, nebo se vyvražďovali navzájem. Rafedaxarr a později arcidémoni vzešlí z jeho linie našli démonům práci a pomáhali jim se realizovat. Rafedaxarr ovšem hrubě podcenil jejich duševní potřeby. Vždyť obecní byli před Krvavým deštěm humanoidními smrtelníky. Blízce příbuzní s lidmi z okolních světů. A lidé vždycky potřebují nějaký duchovní idol. Rafedaxarr se zřejmě domníval, že démonům postačí vzhlížet k němu samotnému. Zapomněl však, že stvořitelů bylo původně sedm.
Jakmile nastal průšvih s Rawantem a Rafedaxarra to zlomilo, nikdo ze zodpovědných arcidémonů si nevšiml, že se obecní na ostatní bohy začínají rozpomínat. Radní i Lissarius viděli jen to, že se schránka otřásá a Padlí se probouzejí. Mysleli, že když je znovu uspí, bude klid. Ale relikviář byl jen špičkou ledovce. Skutečnou hrozbou a časovanou bombou byli obecní démoni – věřící. A že se k nim raisi přidali? Vlastně to není až takové překvapení. Raisi vždycky lavírovali na hraně mezi aristokracií a plebsem. Na jedné straně si mohli užívat privilegií, které skýtal život s arcidémony a cestování po jiných světech, na straně druhé byli jen o něco lépe postavenými otroky, přičemž jim arcidémoni nikdy jinou perspektivu nenabídli. Tady už není rozhodující, zda by to někam vedlo, či nikoliv. Dnes si Padlí na Novém Mizeonu z raisi vystavěli novou elitu. Nabídli jim mnohem výraznější roli, než jakou hráli na starém Mizeonu. Škoda, že si arcidémoni frustrace svých raisi nevšimli. Dokonce ani Lissarius. Snažil se sice upřímně, ale tlačil špatným směrem. Sibiel ke své lítosti přiznal, že zase začal mít Sariho rád. Možná tak, jako kdysi, když Sari vychovával Rawanta a on se s nimi přátelil. Lissarius neuměl moc dobře vycházet s okolím. V tom si byli podobní. A ten výraz, co míval v obličeji, když nad něčím usilovně přemýšlel, když zvažoval, zda a jak se má vyjádřit, aby zase někoho neurazil…
Sibiel odhodil katalog a stiskl ruce do pěstí. Přesně takový výraz přece dnes viděl. U malého Atesia. Prudce vstal, jakmile mu došlo, co by to mohlo znamenat. Pátral v paměti. Vzpomínal na dobu, než Arrakiela zavřeli. Tehdy nechodil domů právě často. Chtěl být kapitánem gardy. Hlavně proto, aby to místo nedostal Ditrux, protože ten by mu udělal ze života peklo. Ale matka se mu zmínila, že se Wrella s někým schází. Stěžovala si, že sestra nechce říct s kým. Bála se, že je to někdo nevhodný. Z toho, jak se události následně vyvíjely, oba usoudili, že Wrella už tehdy chodila s tím blbem Korelem. Jenže Wrella po rozvodu přiznala, že ji Moreta k sňatku s Korelem Arci-Jeenem přinutila. Ach ano. Moreta. Ta zmije se sice ráda pletla do věcí jiných, ale tentokrát se zřejmě starala o „své“. Sibiel vstal. Toto musí rozlousknout. A hned.
***
I když bylo pozdě, našel sestru v soláriu u projektoru. „Zprávy?“ houknul. Týdenní svodku bredeonských médií pro Maharáví dávala dohromady advokátní kancelář Ysmaellovo oko. Stejně tak sledovali zprávy z Robustuy a Sunisenu.
„Rušíš,“ sykla.
„Je to skoro týden staré,“ upozornil ji. „Proč nepočkáš na pozítří, kdy budou čerstvé?“
„Protože pozítří má Ddyra službu v depu a nebudu mít hlídání.“
„Děti přece spí,“ namítnul.
Zakoulela očima, napřáhla k projektoru dlaň a silou vůle ho vypnula. „Jasné, že o tom nic nevíš, když žádné nemáš. Děti se v noci budí. Hlavně Mel. Je ještě moc malá, aby spala celou noc.
„Aha,“ kývnul Sibiel a posadil se na druhý konec půlkruhového kanapíčka rozloženého kolem projekčního válce. „Takže, Atesius už se nebudí?“
Wrella udělala vědoucí obličej. „Spí jako špalek. Hlavně když se před tím tajně vykrade z pokoje a proběhne se po chodbách.“
Sibiel otevřel dlaň. Malá duhová kulička se z ní vznesla a zprůhledněla, až se podobala bublině. Objem rušičky se stále zvětšoval, dokud bublina oba sourozence neobklopila.
Wrella zvedla obočí, jak dala najevo podivení, že Sibiel pokládá za nutné rušičku použít. Semkla ruce na klíně a upřeně se na něj podívala: „Oč ti jde?“
„O jeho otce. Měla jsi mi to říct,“ řekl Sibiel.
Nehnula ani brvou. „Je mrtvý,“ řekla mdle. „Tak proč to řešíš?“
Chytil ji za paži a zatřásl s ní. „Opravdu si myslíš, že je tvůj syn v bezpečí? Když jsem tu podobu rozpoznal já, brzy se to povede i jiným. Padlí nás zatím nechávají na pokoji, ale dobře vědí, kde jsme. Na linii Arci-Nubielů jsou vysazení. Z Essia udělali poslušného čokla. Co myslíš, že by provedli s Attesiem, kdyby o něm věděli? Ne, drahá, oni by ho nezabili. Poslušných věřících mají hejna. Loajálních výkonných kádrů v podobě raisi rovněž. To, co jim chybí, je kreativní prvek. Už jim došlo, že udělali chybu, když nás vyvraždili nebo vyhnali. Obecní démoni ani raisi na samostatné rozhodování nejsou stavění. A koho budou Padlí chtít nejvíc? Nás, staré kozly, těžko, protože bychom dělali potíže. Budou celí říční po našich dětech.“
Její těsně semknuté rty se zachvěly. „Ta podoba, uznej, že to není tak hrozné. Všichni jsme nějakým způsobem příbuzní.“
Sibiel potřásl hlavou. „Uznávám. No, možná, že jsem to poznal snáz, protože jsem se Sarim byl v poslední době častěji než jiní, ale lépe na to nespoléhat.“ Hořce se usmál. „Tak ten blbec tě zbouchnul. Věděl to?“
„Dopátral se toho v době mého rozvodu. Musela jsem přiznat, že Tessi není Korelův, aby na něj Korel ztratil nárok. Sari si dal dvě a dvě dohromady. Kdyby to bylo na mně, neřekla bych mu to. Nikdy,“ zamumlala Wrella. „Byla jsem na něj naštvaná. Protože dopustil, co udělali Arrimu. Dopustil, že tě zavřeli na dva roky do Chřtánu. Dopustil, že zavřeli našeho otce…“
„Milovala jsi ho?“
Wrella skryla tvář v dlaních. „Věděla jsem, že by mu nikdy nedovolili, aby si mě vzal. Proto jsem si já něco vzala od něj.“
„Chm,“ brouknul. „Měla bys o něm něco vědět. Když byl na Bredeonu, vůbec se nesnažil předstírat, jak se mu svatba s těmi dvojčaty protiví. Očividně trpěl, když pobýval v jejich blízkosti a musel snášet jejich tlachání. Hodně se mu ulevilo, že se z těch zásnub dokázal vykroutit. Tehdy mi to nedocházelo, ale dnes už ano. O vůbec neflirtoval. Celou tu dobu, co jsem pro něho pracoval, se choval jako kdyby byl zadaný. A když jsem se o tobě jednou zmínil,“ vzpomněl si, „bylo to v souvislosti s Owianiným vařením pro Essia, zatvářil se jako zpráskaný pes. Několikrát se mi zdálo, jako kdyby mi něco strašně moc chtěl říct. Myslím, že se to týkalo tebe a Atesia.“
„Neřekl ti to z jasných důvodů,“ zabručela. „Při tvé vznětlivé povaze bys po něm vyjel, a on by tě za to musel zavřít. To by nikomu nepomohlo. Jestli tě to uklidní, mluvil se mnou. Když přišel k nám domů na oslavu Trixenova jmenování do Rady. Tehdy mi oznámil, že o našem synovi ví. Zlobil se, že jsem mu o něm neřekla. Byla jsem na něj zlá. Řekla jsem, že mu nedovolím se k Tessimu ani přiblížit. On na to, že mi ho nechce vzít, ale že se nenechá připravit o rodičovská práva.“ Ramena se jí otřásla. „Teď je pryč. Nikdy svého syna neviděl. Měla bych být ráda. Ale nejsem.“
S utěšováním to Sibiel nikdy moc neuměl, přesto se natáhnul, aby sestru objal. „Je mi to líto, Wrell,“ šeptl. Nikdy nečekal, že jednou bude dělat „hadovi“ Lissariovi arbitra. „Jsem přesvědčený, že kdyby ten bídák žil, byl by si cestu k synovi našel. Dokonce by se nejspíš snažil získat zpět i tebe,“ uchechtl se. „Měl spoustu chyb, ale byl by Tessimu dobrým otcem, to mi věř.“
