Návrat na Mizon - Lissarius - 12. kapitola: Nečekané komplikace s Aliancí
Mizeon, metropole Kernok, noční klub pro smetánku Rejdiště: .jpg)
„Je to tak vzrušující! Chci to zažít!“ rozplývala se Tessa a vhodila si do pusy další hrst omamných noxiaských cibulek.
„Nevím, jestli by se to tvému papá líbilo, kuře,“ uchechtl se Norden. „Kdyby prasklo, že jeho nejmladší dcera chodí na nelegální zápasy, nevím, nevím.“
„Otec má jiné starosti,“ odfrkla si Tessa. „A já už brány otevírám naprosto spolehlivě! Můžu nás tam přenést všechny.“
Mírně opilý Awen Arci-Fezziel, klátící se v rytmu hudby, se rozchechtal. „My víme, že jsi extrémně talentovaná, zlato.“
Diriana Arci-Quinnová si zívla. Diskutovali na téma Gladiátorské zápasy na Riiberionu. Chtějí tam načerno? Jak troufalé. Jak lákavé. Hlavně, že Tessin otec, Igisius Arci-Kliren, odsoudil jejího mladšího bratra Arriho za podobný prohřešek k doživotnímu otroctví. Když Arriho exkomunikovali, dlouho nevycházela z domu. Pokoušela se známé kontaktovat, ale nikdo na ni neměl čas. Teď se mi to zrovna nehodí, možná později, říkali všichni. Pochopila. Ještě horší to bylo, když zavřeli do vězení otce a následně Sibiela. To už ani nepředstírali zájem. Ovšem, jen co se Sibiel vynořil s Generálním pardonem od Lissaria, stal se zázrak. Najednou mají času všichni dost. Stala se opět zajímavou. Jestli to není tím, že Lissarius má být příštím císařem a Sibiela si vybral jako svého osobního agenta.
Diri by to těm falešníkům nemusela znovu žrát. Ale co doma? Pořád nemůže uvěřit, že otec už se nikdy nevrátí. A to, jak jí všichni donekonečna opakují, že to nikomu nesmí říct... Je snad úplně pitomá? Sibiel jen rozkazuje a opruzuje. Proč není hotové to, proč ještě není zařízené tamto? Arrakiel se objevuje a mizí jako bájný přízrak císařovy nevěsty. Nikdo neví, kde je a co vlastně dělá. I skutečnost, že vůbec žije, je stále tajná. Owiana se obden vytrácí na zahradu muchlovat s tím novým Lissariovým náměstkem. Vůbec jí nevadí, že jeho matka je raisi a jeho otec byl levoboček. Owiana už se do jejich party po propuštění od Morety nevrátila. Dokonce Dirianě řekla, že nechápe, jak se s tou bandou tupých rozmazlených fracků může ještě bavit. To s ní udělal Essius. Wrella, pokud zrovna není s tím dítětem, jehož otce nechce prozradit, chodí po domě jako riiberionská oživlá mrtvola. Máti? Ta tráví čas v kryptě nebo ve svém pokoji.
Zatímco její společníci rozebírali způsoby, jak překonat kontrolní mechanismy přísně střežené podzemní zápasnické arény riiberionského boha Tanaky, uhladila si Diriana neviditelné záhyby na kratinké sukýnce a skrze sklopená víčka se znovu pokoušela v záplavě barevných zášlehů sledovat Grennona. Ten bídák seděl u baru. Když se míjeli u tanečního parketu, ani nedal najevo, že ji poznává. Grennon Arci-Kesall, druhorozený syn velitele Chřtánu. Bídák a ničema. Grennon z jejich šestky vždycky trochu vybočoval. Tam, kde se ostatní chechtali, on se jen usmíval. Protože jeho otec šéfuje Chřtánu, díval se na věci z jiného úhlu. To na něm Dirinaně vždycky imponovalo. Vlastně jenom kvůli němu se Diriana dala se starou partou zase dohromady. Jenže to netušila, že se s nimi mezitím Grennon rozkmotřil. Řekli jí, že to nebylo ve zlém. Prý se jen pohnul dál. Zajímavým směrem, pomyslela si závistivě Diriana, když sledovala, jak její, kdysi tak zdrženlivý přítel, chová na klíně tu polonahou šlapku.
„Tak co, Diri,“ Tessa ji chytila za zápěstí, „jdeš do toho s námi?“
Diriana roztržitě nadskočila. „Chm... cože? Ještě nevím.“
„Neposlouchala tě,“ poznamenal kousavě Awen. „Celou dobu zírala na Grennona.“
„Měla bys ho spíš politovat, puso,“ zašklebil se na ni Norden. „Jeho nástup do pohraničí se blíží. Užívá si, dokud může.“
Diriana se ušklíbla. „Koho to zajímá?“ Ale zajímalo. Od malička jezdila na prázdniny k sestřence Brigitě na statek do Levenu. Když je Trixen na bojových misích, jeho žena řádí se zvířaty a dětmi. U Brigity Diri poprvé Grennona potkala. Jezdil na prázdniny k sousedům. Bylo jim sotva deset. Mluvili o knížkách, běhali po lese a než jim na to Brigita přišla, pokoušeli se v Trixenově dílně vyrábět výbušniny. Potom se setkali ve škole. A zamilovali se do sebe. Oba byli divocí a každý už měl svou „pověst“. Ani jeden z nich nebyl ochotný přiznat před kamarády „trvalý“ vztah. Chodili spolu a předstírali, že o nic vážného nejde. Ale ve skutečnosti si slíbili, že jen co budou plnoletí, vezmou se. Grennonův otec od syna očekával, že půjde v jeho stopách a bude se angažovat ve Chřtánu. Grennon ale nesnášel stísněné prostory hlubin. Rodina mu tedy vybrala kariéru v armádě.
Naposledy s ním Diriana mluvila těsně poté, co bratra odsoudili. Jako jediný jí napřímo oznámil, že se nemohou dále stýkat. „Je mi to líto,“ řekl. „Musím vzít své slovo zpět. Náš vztah nemá budoucnost.“ Jako by jí zarazil ortexový stillet do srdce. Nebyla svatá. A kamarádila se s bandou darebáků. Ale právě Grennon byl jiný. K partě se přidal jen proto, že tam byla ona, sám se jí k tomu kdysi přiznal. Nikdy netušila, že by mohl být tak povrchní. Dlouho žila s nadějí, že ho k tomu rozchodu přinutil otec. Dalo se čekat, že mu Seen vyhrožoval. Doufala, že až se situace trochu uklidní, Grennon se k ní vrátí. A když to jinak nepůjde, utečou spolu. Ale potom se o něm doslechla, že se potlouká po barech s lehkými holkami. Jejím nadějím byl konec. Cítila se sakra podvedená. Tak jak ho dříve milovala, ho dnes nenávidí.
Nutila se zapomenout, ale nefungovalo to. Ve skutečnosti byla za všechny informace o něm vděčná. Měla takový pocit, že to Norden ví a schválně jí je servíruje kousek po kousku, aby si ji co nejvíc vychutnal. Štvalo ji, že netuší, co se s Grennonem stalo. Došla k závěru, že je patrně úplně jiný, než jakého si jej vysnila. Děsila ji představa, že skoro většinu života milovala přízrak někoho, kdo vlastně neexistuje.
***
Ok-Sawon, poušť v oblasti Gwimorské prolákliny, dva měsíce poté.
Okraje průrvy prskaly a bodaly do očí. Uvnitř bylo šero. Arri udělal ještě krok, aby se mohl podívat dovnitř, ale zůstával dostatečně daleko, aby ho nezachytilo sání. I když byla průrva široká slabé dva metry, nic nenechával náhodě. Opatrně natáhnul krk a nic. Zase nic. S kletbou díru zavřel. Její fialové okraje se neochotně stahovaly. Skřípavý zvuk, který proces doprovázel, rval uši. Hrany reality tohoto světa se třely o lemy reality uměle vymodelované, navíc vzdálené miliony světelných let.
Vzduch se tetelil horkem. Suchý vítr metal do tváří bodavé částečky písku. Široko daleko ani živáčka. Kameny a písek, všude, kam se podíváš. Arri si už posté otřel cípem šedivého šátku zpocené čelo. Z širokého placatého balvanu, který mu sloužil jako příruční stůl, si podal arch s posledními záznamy a svalil se za zem. Opřel se zády o drsný kámen a sáhnul do kapsy po tužce, aby zapsal dnešní údaje. Projížděl sloupce zaznačených souřadnic a nespokojeně se mračil. Za necelého půl roku uskutečnil celkem pětatřicet pokusů. Pětatřicet krát otevřel průrvu zacílenou do míst, kde by se v subprostoru mohla nacházet kapsa s Rawantem. Pomyslné hledání jehly v kupce sena proti tomu bylo hračkou, protože vymezený prostor zabíral oblast, do které by se vešlo deset slunečních systémů. Postupoval systematicky od centrálního bodu. Mapoval prostor. Bude mu trvat deset let, než vyplní pomyslnou sféru a posune se k další slupce. Pomohlo by, kdyby na to nebyl sám, ale v případě mnohonásobného a současného „proděravění“ by se mohl prostor destabilizovat, pokřivit, a pak by se veškeré odhady mohly hodit prasatům. Tady zbývala jen mravenčí práce a trpělivost.
Zastrčil blok do batohu. Je čas jít domů. Na hradě je touto dobou časně zrána. Keren bude ještě v posteli. Zasněně se usmál při představě, jakým způsobem ji probudí. Terén pod jeho nohama překryl stín. Divné. Ještě před chvílí nebyl na obloze ani mráček. Vzhlédl. Vysoko nad ním se vznášel obří stříbrný rejnok. Sakra, už zas. Před měsícem nad ním hlídka Aliance jednou přeletěla. Tehdy strnul v pohybu, přinutil se myslet na pokoj naplněný bílou mlhou, aby na sebe neupozornil jejich telepaty a splynul s okolím. Loď zakroužila nad obzorem a zmizela. Od té doby byl klid. Přesto byl opatrný. Šedivý šátek a plášť nenosil jen kvůli ochraně před pískem. Oblečení splývalo s terénem. Pokud by snímky vyhodnocoval automat, byla tu naděje že by Arrakiela přehlédl.
Odhadoval, že jsou tak ve třech kilometrech. Drželi se na jednom místě, jako dravý pták vznášející se v proudu teplého vzduchu číhající na myš. Tentokrát nepomůže hrát mrtvého brouka. Představil si pokoj naplněný chuchvalci bílé mlhy, ale pod tou představou, usilovně přemýšlel. Jak je možné, že si ho ještě nepřitáhli? Copak ho nevidí? Usoudil, že ještě ne. Zřejmě vyhodnocují data. Ale stačí, když udělá sebemenší pohyb – a ryc. Takže to musí zvládnout na jeden zátah. Nemůže utíkat domů. Ani na Mizeon. Ještě, že ho Sibiel naučil, jak otevírat portály bez toho, že by musel čekat na volání nějakého praštěného smrtelníka.
Bredeon
Portál Arriho vyhodil přímo do pružné náruče deštěm zmáčeného keře rostoucího na kraji městského parku v Tupi-iranu. Přes cestu měl výhled na blok domů s obchody v přízemí s bary, hernami a bordely v suterénu. Na hladké vozovce využívané hlavně pro parkování osobních vznášedel se jako v zrcadle odrážely pestré figuríny z výkladních skříní.
Celé třicáté sedmé podlaží domu se zelenou fasádou zabíral byt jeho známých, které měl v úmyslu navštívit. Essius mu opakovaně připomínal, aby konečně vyřešil tu záležitost s Kervonem. Arrakiel to odkládal, protože chtěl být co nejvíc s Keren. Teď, když je na Bredeonu, to konečně udělá.
Ale nejdřív musí rozředit energetickou brázdu, kterou po sobě zanechal a znesnadnit případným pronásledovatelům práci. Procházel kolem výkladní skříně s oblečením a průběžně při tom upravoval svůj zevnějšek. Sundal šátek, šedivý plášť proměnil v černou bundu, hladké jezdecké boty vyměnil za těžká přezková bagančata s podrážkami tloušťky pneumatik terénní čtyřkolky. Není lepšího místa kam se ztratit než právě Bredeon.
V severním okrsku metropole měl dům. Tam rozhodně nepůjde. Byl to někdo z advokátní kanceláře, která koupi zařizovala, kdo ho prásknul Lissariovi. I když majitelka Ysmaellova oka poslala na důkaz omluvy Arrimu vysušené ucho toho práskače v krabičce z osmnácti karátového zlata, Arri už neměl k jejich společnosti důvěru. Rozhodl se dům zatím nepoužívat, dokud nezíská jistotu, že je opravdu bezpečný.
O tři hodiny a čtyři bary později se stále stejně střízlivý vrátil k domu se zelenou fasádou. Ke vstupu do soukromého výtahu bylo třeba mít magnetickou kartu, nebo znát aktuální zaklínadlo. „Ra-fuu-nghaar-nookhum-nhaa,“ artikuloval pečlivě v naději, že jeho známé formuli nezměnily. Dveře se otevřely a antigravitační výtah ho dopravil přímo na třicáté sedmé podlaží.
Vystoupil v zrcadlové centrální hale. Jako na rušné křižovatce se tu protínaly koridory mezi soukromou, veřejnou a ryze pracovní sekcí podlaží. Majitelky, věhlasné galeristky Zena a Zera Gdori-Dosovy, tady nejen žily, ale i pracovaly. V části prostor provozovaly i malou soukromou expozici nejžhavějších kusů, které se do dražebních síní ani nedostanou. Sotva udělal pár kroků, byl důkladně prošacován dvěma skolly. Téměř se divil, že nepožadují anální prohlídku. Řekli, že dámy najde v zimní zahradě. Vydal se bludištěm chodeb po žluté čáře vetkané do plyšového koberce. Jen co zahnul za druhý roh, nabral ho do pravé kyčle velký robotický vysavač. Uskočil a narazil do komorníka nesoucího stoh načechraných voňavých ručníků. Blonďatý mladík s motýlkem a malou modrobíle pruhovanou zástěrkou kolem boků, vyděšeně vyjekl a upustil ručníky na podlahu. „Velice se omlouvám, lorde Ysyane,“ zadrmolil. „Jaké potěšení, vás zase vidět. Obě madam jsou v zimní zahradě. Jen to odnesu, a...“
Arri pobaveně sledoval, jak blonďák sbírá rozházené prádlo. Kdokoliv kolem nich procházel, zvolnil tempo a pásl se na podívané. Trojice stromistů manévrujících velkými bednami s exponáty na antigravitační plošině, dvě chichotající se asistentky, plešatý chlap s kufříkem na řetězu s ksichtem zabijáka s boulemi v podpaždí. Představení podtrhovala skutečnost, že komorník na sobě kromě zmíněného motýlka, zástěrky a bot, už nic jiného neměl.
„Mazej, Aladare,“ ozvala se skřípavě žena středního věku s šedivým drdolem, který byl tak těsný, že jí stahoval obočí výš do čela. „Já se o raisi postarám.“
Arrimu chvíli trvalo, než si ji zařadil. Minule o ní jen slyšel. A kdyby věděl, že tu na ni narazí, určitě by sem nešel. Nebylo žádoucí poznat ji blíž. Hlavní manažerka Risa. Pravá ruka poručníka dvojčat. I ona měla dohlížet, aby dvojčata dodržovala podmínky otcovy závěti a stýkala se jen s vhodnými osobami. Risa na blonďáka vycenila sadu velkých žlutých zubů a přiměla ho i s ručníky zmizet do nejbližších dveří. Pak se zaměřila na Arriho. „Renegare, lorde,“ pozdravila. Bledýma modrýma očima, které vypadaly jako ze skla, ho přejela od temene až patám způsobem, jako kdyby uvažovala, jestli se vejde do trouby. „Následujte mě. Děvčata budou mít radost.“ Arri se v duchu podivil, co se děje, protože podle měřítek závěti starého Gdori-Dose, raisi ke vhodným osobám určitě nepatří.
„Regenare, drahý Ysyane!“ unisimo ho přivítala obě dvojčata vyložená v pohodlných lehátkách zachumlaná v objemných županech, obutá v chlupatých pantoflích, s hlavami obalenými řvavě rudými osuškami a tvářemi zamazanými nevábně vyhlížející, a ještě nevábněji páchnoucí hnědou kašovitou směsí.
„Renegare, dámy,“ opětoval na pozdrav Arri. Byl by se jich byl lekl, ale jeho sestry jej podobnými procedurami děsily běžně. Krásky se na něj vyřítily a zasypaly ho mlaskavými polibky. „Ó, to je tak skvělé, že jsi tady,“ trylkovala Zera, „musíš nám vyprávět, o vašem novém císaři!“
Arri se znechuceně zašklebil. Co to sakra je? Netušil, že už je to venku. Stávající císař ještě ani neabdikoval, to by mu snad dali vědět. Dělal, co mohl, aby se jim vykroutil. Zaplácaly mu tím sajrajtem celý obličej. „Pokud vím, tak Mizeon žádného nového císaře nemá,“ poznamenal upjatě.
Zera pohodila hlavou a nakrčila nos. „Není divu, že nic nevíš, když sloužíš Arci-Quinnům, kteří jsou na indexu.“
Zera účastně přikývla. „Ale nic si z toho nedělej. Všechno ti povíme. Protože váš starý císař je na odpis, přesně za měsíc budete korunovat nového.“
„Koho?“ vybafnul Arri. Kruciš. Jeho poslední zprávy z Mizeonu byly více než dva měsíce staré, když mluvil s Essiem. Jakmile se dozvěděl o Keren a o dítěti, pohyboval se jen mezi Kereltenem a Gwimorskou proláklinou.
Dvojčata shodně obrátila oči v sloup. „Samozřejmě, že prince Lissaria Arci-Nubiela, koho jiného?“ řekla Zena. „Ale co je nejdůležitější: Záhy po korunovaci chystá císař první státní návštěvu. A hádej kam? A my dvě!“ Zera a Zena se společně zachichotaly a povyskočily, jako by jim bylo pět, „mu máme dělat na celých pět dní společnost!“
„To vám teda gratuluju, zlatíčka,“ zavrčel, zatímco tu informaci rychle zpracovával. Proč na Bredeon? Proč ty dvě? Moreta je poloviční jachadei. Lissarius má čtvrtinu krve jachadei. Bredeonci se vyvinuli také z jachadei. Zera a Zena, dědičky jednoho z osmi vládnoucích oligarchů na Bredeonu, jsou ewoui – hybridi smrtelníků a jachadei. O tohle Moretě jde? Chce dát dohromady Lissaria s míšenkami jachadei. Jejich potomstvo přijme vlohy rasy jachadei z obou stran. Takže obyčejný zkurvený šlechtitelský program.
Bude se tím zabývat později. Zaměřil se na záležitost, kvůli které přišel. Posadil se na jedno z pěti proutěných křesel a počkal, než se ty dvě znovu uvelebí do lehátek, a řekl: „Musím vám něco říct.“
Odněkud se vynořil Aladár, a pohotově mu vtiskl do ruky sklenici naplněnou jedovatě zeleným perlivým koktailem.
„Co se děje, Ysyane?“ zpozorněla Zena a ukázala komorníkovi na láhev z vzácného kouřově šedého difitového skla, jak dostala chuť na něco ostřejšího.
„Jde o Kervona,“ řekl Arri. Možná, že jim měl tu zprávu doručit písemně. Ale nebyl si jistý, jestli by to pomohlo.
Dvojčata nadšeně nadskočila. „Och, náš miláček! Co je s ním? Kdy se vrátí?“ volaly jedna přes druhou.
Arri se rozpačitě ošil. „Jak jsem vám před půl rokem slíbil, trochu jsem se po něm poptal. Kervon u Arci-Jeenů původně sloužil v oddíle mladšího syna pána domu. Ale předloni ho arcikníže povýšil na šéfa své osobní ochranky. Struktura jeho práce se změnila. Už nemůže přicházet na zavolání jako běžný raisi.“
Krásky shodně ohrnuly rtíky. „Ach, to je mrzuté,“ poznamenala Zera. Její napomádovaný obličej se okamžitě zase rozjasnil. „Přesto si musí občas doplnit energii, ne?“
Arri si odkašlal. Měla pravdu. Jako raisi, Kervon téměř žádnou interní magii neměl. Aby mohl být jako šéf ochranky co platný, musel nabírat od smrtelníků. „To jistě,“ připustil Arri.
„Tak proč za námi ani jednou nepřišel?“ rozhořčila se Zera.
-edit-20250421172314.jpg)
„Proč, když ho průběžně přivoláváme obden?“ přidala se její sestra.
„Protože je šťastně ženatý,“ odsekl Arri. „Prosí vás, dámy, abyste ho přestaly vyvolávat. Neustále ho to rozptyluje a ruší od povinností. A taky mu to komplikuje jeho rodinný život.“
„Jak ženatý?“ vypískla Zena. „Naše sladká prdelka Kervon má nějakou otravnou ženskou s klubkem dětí?“ dodala znechuceně Zera.
„Ovšem,“ přisvědčil Arri. „Je s ní ženatý už dvě stě let. Zajali ji smrtelníci na Ok-Sawonu, a dlouho nevěděl, co se s ní stalo. Vrátila se teprve před nedávnem. Je nesmírně rád, že je v pořádku a chce jí být věrný.“
Zena se zamračila. „Ten licoměrník! A když byl s námi, tak věrný být nepotřeboval!“
„Tehdy nevěděl, jestli se jeho žena vůbec kdy vrátí,“ řekl komisním tónem Arri.
„Jeho stará se nic nedozví,“ ušklíbla se Zena. „Hezky mu vyřiď, že s ním počítáme a basta.“
„On skutečně nepřijde,“ trval na svém Arrakiel. „I kdybyste ho volaly nepřetržitě od rána do večera. Ne, když má konečně možnost pobývat alespoň několik dní v měsíci se svou vlastní rodinou, aniž by musel, při vší úctě, někomu dělat poskoka. Bolí ho z vašeho volání hlava, ale vydrží to. Vezměte to na vědomí.“
„Však on se připlazí,“ vyprskla Zera. „Až ho ta ženská omrzí, přijde s prosíkem, pořádně si to... odpracuje. Potom uzavřeme dlouhodobou smlouvu.“
Arri byl z toho rozhovoru unavený. Nemělo smysl těm paličatým rozmazleným fiflenám vysvětlovat, že šéf ochranky arcidomu by dlouhodobou smlouvu podepsat nemohl. Vstal. „Doufám, že Kervonovu situaci chápete a že s tím vyvoláváním přestanete,“ dodal vážně. „Jste natolik ohromující, že takové praktiky nemáte zapotřebí.“
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zamračila se Zera.
„Musím se rozloučit,“ přinutil se usmát. „Povinnosti. Hezky se bavte, ať už to bude... hm... cokoliv.“ Tady definitivně skončil. Jejich způsoby ho popuzovaly a dělalo mu stále větší problém se přetvařovat. Asi stárne. Nebo je to tím, že má doma sám ženu a dítě.
Zera vykulila oči. „Aaale, když už jsi tady, musíš nás doprovodit na dnešní schůzi Klastrů! Právě jsme si lámaly hlavu, co s tím, protože jeden z našich společníků odpadl.“
Tím, že dvojčata po otci zdědila veškeré umělecké sbírky, a historické nemovitosti, získala rovněž mocenskou pozici v aktivu Klastrů. Tím se Zena a Zera Gdori-Dosovy zařadily mezi dvanáct nejmocnějších bytostí z Bredeonu, i když každá disponují jen polovinou hlasovacího mandátu. Dívky si naplánovaly vdát se za stejného muže, nebo se neprovdat vůbec. Zkrátka měly v úmyslu zůstat spolu a svůj mandát aktivně využívat.
„Leží se skollí chřipkou, chudáček,“ skočila jí do řeči sestra. „Není jisté, zda se z toho dostane. Kvůli nákaze už uzavřeli celý východní distrikt.“
„Je to smrtelník,“ poznamenala ponurým tónem Zera.
Arri účastně přikývnul. Pro smrtelníky byl průběh infekce zmutovanými skollími infony fatální. Ale ani ewoui, kteří byli výsledkem hybridizace lidí a jachadei, nejsou před nákazou imunní. „Mohly byste to chytit taky,“ řekl důrazně. „Místo schůzování a večírků byste měly sedět doma.“
„Právě díky té epidemii poručník nařídil výměnu bodyguardů,“ řekla Zena. „Dokonce povolil, aby nás místo našinců doprovázeli společníci ras, které jsou vůči nákaze imunní. Dnešní akce je opravdu důležitá. Uznej, že na setkání s Rexem bychom bez doprovodu vypadaly jako socky. Kdo by nám přisunul židli? Kdo by doléval víno?“
„Číšník?“ vyjekl Arri, aby zamaskoval, jak úlekem nadskočil. Protože přímo jančil! Řekla skutečně s REXEM? O jakém rexovi je řeč, propána? Králi Erektiadů se říká Rex. Co to ti Bredeonci pečou? Jednají s draky? Bylo by divné, kdyby to nesouviselo s plánovanou návštěvou mizeonského císaře.
„Ale ty hlupáčku,“ usmála se Zena. „Číšníci budou jen při večeři, která je přístupná pro novináře. Na půlnoční raut, kde se budou řešit skutečné problémy, civilisté přístup nemají. Nedovedeš si představit, jak je takový raut vysilující. Podat ubrousky, balancovat s příbory, elegantně to všechno včetně talíře udržet v prstech, aniž by se jeden zaplácal omáčkami, nebo zasypal krevetami. A ještě se tvářit oduševněle, odpovídat na otázky a sledovat, co se kolem šustne. Na to, aby vše probíhalo bez karambolů, my, nejurozenější, tady na Bredeonu, najímáme společníky. Všichni jsou prověření tajnou policií a pravidelně jednou za měsíc chodí na výmaz vrchních vrstev paměti.“
„Ysyane, zlatíčko,“ zapředla Zera, „ty nás v tom prostě nemůžeš nechat. Vždyť se na to podívej, jaký materiál máme k dispozici!“ Ukázala na zelené složky pohozené na stole. „Tady je portfolio, které nám policejní ředitel poslal. Ale vzhledem ke skollí infekci jsou ty nejlepší exempláře rozebrané.“
Arri složky zběžně prolistoval. Obsahovala fotografie a popisy mužů nejběžnějších ras. Lichové, antropomorfní draci, skollové, ewoui, dokonce i několik stromistů. Jejich věk, vzdělání, míry.
„Hm,“ zamručel, „samej nahej chlap. Nic špatnýho na nich nevidím.“
„Ale nám se žádný z nich nelíbí,“ nakrčila nos Zena.
„Tady ti dva lichové, by snad ušli,“ řekl upjatě, zatímco přemýšlel, co strašného musí chlapa donutit, aby se na něco takového dal.
„Tento nemá bradu a tady ten má hrudník jak střízlík,“ poznamenala Zena. „A tady ten drak? Zadek jako bednu kytu.“ Obě ewoui se rozchechtaly. „Vidíš! Musíš to být ty!“
Arrakiel se přiměřeně dlouho vzpíral, než nakonec neochotně souhlasil. Přesně, jak to naplánoval. Když už se k tomu nachomýtnul, prověří, co erektiadský Rex na Bredeonu hledá.
***
