Návrat na Mizeon VII. - Rawantes - Poslední 24. kapitola série Návrat na Mizeon -
Svačina na oslavu korunovace Rafedaxarra III, Kernok
Konferenční sál se přeměnil v plesový. Uprostřed místnosti spočívala onyxová kašna naplněná po okraj broušenými axeonity v nichž hořely studené modré, fialové a zelené plameny. Podle toho, jak tóny tenerisské skřetí kapely klesaly či stoupaly, plameny jako barevné jazyky šlehaly do výšky. Jakmile narazily na strop, tříštily se v tisíce příjemně chladivých jisker, které se pak snášely dolů na osoby v sále, na stoly pokryté hedvábím z Brusedey, na kytice z pravé jinovendy aranžované ve vázách z horského křišťálu, aby se poté, co dopadnou, neškodně rozplynuly.
„Flesshingové emanace jako materiál, ze kterého se rodí bohové! Fíha!“ rozplýval se předseda Konventu Sana-Ton.
Sibiel Arci-Quinn – Rafedaxarr III, potentáta poslouchal jen na půl ucha. Hřešil na to, že vedle něj stojí Jerones a všechno si pečlivě ukládá do paměti. Nemělo cenu se rozčilovat kvůli tomu, že se bredeonci dostali k informacím o Urbielově výzkumu. Huat to řekl sourozencům a ti to rozkecali dál. Tomu se nedalo zabránit. Pro příště dostane Huat na výběr. Buď bude selektovat informace, nebo bude selektovat jejich příjemce. Nebo si může bádat sám.
„To nás opravdu zajímá, sire,“ drmolil dál Sana-Ton. „Chceme se na tom výzkumu podílet. Jsme ochotní přispět materiálně i odborně.“
Sibiel se v duchu ošklíbal nad tím, jak urputně se Sana-Ton snaží deklarovat přátelství. Ten panák určitě nezapomněl, že to byl právě Sibiel, kdo vyděsil epobyta Trui-Fana tak důkladně, že z toho na místě zcepeněl. Mnohem důležitější bude si promluvit s Ubereonem, který stál mlčky po Sana-Tonově boku. Nenápadný předsedův tajemník je ve skutečnosti agentem Klastru. To on tahá za nitky, na kterých je Sana-Ton uvázaný.
Sibiel přikyvoval a v přiměřených intervalech se usmíval, zatímco klouzal pohledem po přítomných v sále. Zahlédl Arrakiela obklopeného pozůstatky jeho staré party, Dirianou, Grennonem, Owianou, Nordenem a Awenem. Arriho žena Keren si něco špitala s Izzel. Krásná dvojčata Zena a Zera z Bredeonu flirtovala s Keinonem a Issakem. Tessa Arci-Klirenová cosi naléhavě probírala s wemurským ministerským předsedou. Strýček Razziel, ten vypečený hlavoun od Aliance, se bavil s Rawantem.
Sibiel cítil v kostech, že s Rawantem budou ještě problémy. Zabít boha není jenom tak. Tím spíš, když je to příbuzný. Už už chtěl vystartovat, aby Rawanta od strýčka osvobodil, když se ti dva v poklidu rozloučili a rozešli se každý na opačnou stranu. Vzápětí Rawanta zachytili Vikkason s Dassanou a kynuli směrem k atriu, kde cinkala křišťálová zvonkohra a fantómové běsky tančily ve sloupci zlatého světla.
***
Pozdě večer letěl Sibiel domů. Klouzal pod zataženou oblohou a chladný vzduch milosrdně konejšil jeho rozpálenou kůži. Hluboko pod ním se vinuly pastviny s remízky, v údolích dřímaly vesnice s domky a stodolami a chlévy. Kataklyzma, které vyhubilo většinu arcidémoní populace, naštěstí téměř nezasáhlo životy obecných démonů. Tady na venkově jde všechno svým tempem. V dálce za sebou slyšel, jak na sebe Norden s Awenem rozjíveně pokřikují. Chtěl letět sám, ale to se teď prý už nesluší.
Jako císařův gardista soukromí skoro neznal. Vzácné dovolené trávil doma, ale to ho otec s matkou a sestry stěží nechali na pokoji. Teprve když ho Lissarius vytáhl ze Chřtánu a jmenoval ho svým agentem, otevřely se mu úplně nové možnosti. Nikdy neměl tolik svobody, jako v onom krátkém období, které skončilo výbuchem relikviáře. A paradoxně si s tím nevěděl rady. Nebavilo ho hrát feretu nebo závodit ve vznášedlech jako jiné arcidémony. Neuměl chodit do barů a dělat ramena na ženské. Jejich zájem ho spíš uváděl do rozpaků. Na rozdíl od zlobivého mladšího bratra neoplýval šarmem ani výmluvností. Spíš zastrašoval, než okouzloval.
Takže opětovně se smířit s nedostatkem soukromí nebude tak těžké. Postaví se tomu čelem. Jenže v hlavě mu švitořila ozvěna matčina hlasu: Potřebuješ si někoho najít. Koruna je příliš těžká na to, abys ji nesl sám. Naschvál hloupě jí odpověděl, že jeho nová koruna je anatomicky dokonalá a odlehčená a on to s ní docela dobře zvládne. Ale v duchu s matkou souhlasil. Ne, že by věřil na lásku, ale potřebuje někoho, s kým by mohl sdílet plány a sny.
Rozhodně nedovolí, aby mu do toho kdokoliv včetně matky mluvil. Hm. Možná by mohl požádat Arrakiela, aby mu dal tip. Ten pitomec má docela přehled a ví, jak Sibiel přemýšlí. Nevybere žádnou fiflenu ani hysterku. Sibiel není zas tak náročný. Stačí, když bude hezká, chytrá, hodná a věrná. No, to není zrovna málo. Sibiel se zasmál sám sobě. Tak jo, je náročný, ale nechce nemožné. Rozhodně si nedělá naděje na tu agentku Aliance tak divně podobnou Elianě. Byla to od něj pošetilost se na ni vůbec ptát. Razziel mu řekl, že agentka Sinnea byla zařazena do týmu, který hledá Trrisiela a proto se bojů s flesshingy nezúčastnila. Jasně, že se Sibielovi ulevilo, když to slyšel. Je přece normální přát osobám, které známe a které nám nijak neublížily, to nejlepší. Až na to, že se mu nejen ulevilo, když slyšel, že Sinnea žije, on byl z té zprávy přímo nadšený. A matce, která u toho byla taky, to neuniklo. Té nikdy nic neunikne.
***
Vinice v Berízii, nová hrobka Arci-Quinnů
Rawantes stál uprostřed komory vysekané v úbočí svahu vinice a díval se na křišťálovou rakev, ve které spočívaly ostatky arciknížete Destruktiela. Byla to jen kupička prachu, která z vás zůstane po masivním útoku dezintegrátorem. Taková zbytečná smrt. Rawantes se za to cítil zodpovědný, byť mu Sibiel tisíckrát zopakoval, že to mají na svědomí Seen, Moreta a Igisius. V době Destruktielova pohřbu byl Rawantes v trhlině a později se k tomu pro různé peripetie nedostal. Až dnes přišel, aby arciknížeti projevil úctu a vděčnost. Kdyby se Destruktiel před osmi sty lety nepustil do průzkumu flesshingů, nejspíš by tu dnes Rawantes takto nestál.
Hořce povzdechl. Ne, nemrzelo ho, co udělal. Někdo to udělat musel. V náprsní kapse ho tlačila malá lehká krabička od kuvisových cigár. Už několikrát byl odhodlaný ji zničit, ale pokaždé si to na poslední chvíli rozmyslel.
Upřel oči na stěnu s diamanty, o kterou se při pohřebním obřadu rozbíjejí poháry. Ostré hrany krystalů sváděly a lákaly. Co se o ně otřít? Určitě by chvilku trvalo, než by se rány zavřely. Třeba by se podařilo přebít tu bolest, která svírala jeho hrudník, jinou bolestí.
Na podstavci uprostřed hrobky se mihotal ostře modrý plamínek. Kreslil stíny na řadu schránek a pomníků. Pomníky připomínaly ty členy rodiny, po kterých nezůstal ani popel. Nejblíže stál hranol axeonitu vysoký jako arcidémon. Jen částečně vybroušený rostlý krystal s vyleptaným nápisem Trixen Wertex Arci-Quinn, generál mizeonské armády.
Rawanta roztřásl chlad při pomyšlení, že v tentýž den co Trixen, zemřel i Lissarius. Bratr mu tolik chyběl. V paláci prolezlém špehy a s matkou dýchající mu za krk to neměl lehké. V pozici císařova sekretáře musel dělat špinavou práci a nechutné kompromisy. Strašně tvrdě pracoval, neměl koníčky, neměl libůstky, neměl přátele. Jeho jediným přítelem nadlouho zůstal Sibiel, ale i ten se mu skrze intriky radních postupně odcizil. Rawantes se snažil trávit s bratrem čas, ale postupně se vzdalovali. Čím více se Rawantes sbližoval s Daxem, tím hlouběji se Sari zaplétal do zákulisních čachrů, aby Rawa ochránil. Něco prostě nezvládl, něco mu sem tam uniklo. Bylo běžné, že za všechno zlé je v Kernoku zodpovědný Ten Had Lissarius. Rawanta moc mrzelo, že bratra nezažil jako císaře. Co slyšel od ostatních, držel se Sari skvěle. Po desetiletích mlčení si dokonce znovu našel cestu k Sibielovi. A podle toho, jak o něm arcidémoni mluvili teď, si Ten Had Lissarius vydobyl respekt a úctu u takových, na kterých opravdu záleží. Nakonec zemřel ve víru kataklyzmatu, kterému se tolik snažil zabránit.
Sari tu už není. Přesto měl Rawantes pocit, že jeho bratr je víc naživu než on sám.
Poté, co Rawantes probudil Rafedaxarra, mu velice záhy došlo, že miloval pouhou představu. Jen horko těžko se snažil předstírat, že žije. Byl zklamaný ze své naivity. Znechucený ze sebe sama.
Ticho kolem tepalo. Diamantová stěna se výsměšně blýskala. Mramorové sloupy tyčící se do stropu se vlnily skrze slzy v Rawantových očích. Chtěl odejít, ale nohy mu ztěžkly a vrostly do země. V panice hledal něco, co mu pomůže dát se dohromady. Jeho pohled ustrnul na reliéfu, který Arci-Quinnové přenesli z hrobky v Kernoku. Zobrazoval sled historických výjevů: Krvavý déšť. Uzamčení Padlých. Svatbu Ryany a Rafedaxarra. Příchod prvorozeného syna Nubiela. Svatbu Nubiela s visianskou bohyní Kasionou. A další a další obrázky událostí, které si Rawantes pamatoval, protože Ryana byla jejich součástí.
„Nejsem Ryana,“ řekl do ticha a jeho hlas se odrazil ozvěnou.
„Já nejsem Ryana!“ zařval. A znova a znova. Do ochraptění. Pak se zhroutil na zem a nechal horké slzy stékat na studené dlaždice.
***
Probral se, když s ním kdosi třásl. „To stačí, Rawe. Pojď ven a hned.“
Sibiel Rawanta přinutil vstát a táhnul ho na světlo. „Nemohli jsme tě najít,“ poznamenal. „Už jsme se báli, že tě někdo dostal. Nemůžeš nás tak děsit,“ dodal a jeho hlas se třepil obavami.
„Konstrukce hrobky blokuje signál počítače i mentální přenos,“ poznamenal mdle Rawantes. „Teggius dal za obložení natáhnout krepponové fólie. Ochrana proti flesshingům. Určitě ti o tom řekl.“
„No jo, teď si vzpomínám, že o tom cosi říkal,“ zabručel Sibiel.
Jen, co opustili kamenné sevření hory, Sibiel poslal zprávu Keinonovi, že Rawanta našel. Už nebylo nutné spěchat.
Otevřel se jim výhled do nového městečka v údolí. Sibiel ho pojmenoval Vinice a rychle se to ujalo. Jenom Grennon s Ditruxem si z něj za to utahovali, že byl líný vymyslet něco originálnějšího. Slunce zapadalo a odráželo se v lesklých plochách extra moderních staveb, které se kupodivu s venkovským krajinným rázem docela dobře snášely. Ještě chvíli bude trvat, než se mladé stromy rozkošatí, ale už teď to vypadalo dobře.
Rawantes se nuceně usmál. „Máš to tu hezké. Solidní příbytek pro hlavu říše.“
„Dík, že mi to připomínáš,“ ušklíbnul se Sibiel. Souhlasil, že správní centrum bude v Hreobu, ale postavil si hlavu, že bydlet tam nebude.
Sestupovali dolů po cestičce vysypané bílým pískem a vlasy jim čechral vítr. „Musím odtud zmizet, Sibi,“ řekl Rawantes. „Všechno tu na mě padá.“ A bylo to tak. Řekl to. Konečně.
Sibiel se zastavil a zkoumal Rawantovu tvář. „Nechceš tu bydlet kvůli té lapálii s okrenem? Myslel jsem, že když jsme to všechno zbořili a postavili nanovo, tak…“ Pokrčil rameny. „No dobře. A kde bys chtěl bydlet? V Kernoku? Chceš něco vlastního? V zásadě v tom nevidím problém. Jenom ti vyčleníme speciální ochranku a…“
„Chtěl jsem říct,“ přerušil Sibiela Rawantes, „že potřebuju pryč z Mizeonu.“
Sibiel se zamračil. „To nemůžeš myslet vážně. Kdekoliv jinde budeš na ráně. Někdo tě odchytí, než stačím lusknout prsty! I kdybych s tebou poslal celý oddíl… Uznej, že zrovna teď nemůžu postrádat schopné arcidémony. A neschopné s tebou poslat nemůžu.“
„Na Erektiadu jsem se cítil docela v bezpečí,“ namítnul Raw. „Je na hostiteli, aby to dokázal zajistit.“
„Chceš na Erektiad?“
„Ne, tam už to znám,“ odpověděl Raw. „Uvažoval jsem spíš o Alianci.“
„Tomu nerozumím! Proč? Proč se chceš dát k Alianci, když tady můžeš žít jako svobodný arcidémon? Navíc, když Aliance pořád hledá tvého otce? Nevadilo by ti, že by ses na tom musel podílet?“
„Naopak,“ zašklebil se Raw. „Trrisiela jsem skoro neznal. Lissarius mi byl bratrem i otcem současně. Popravdě jsem zvědavý, co u Trrisiela najdeme, až ho chytíme.“
„Vypadá to, že už ses rozhodl,“ řekl ponuře Sibiel. „Nebo jsi z někým i mluvil.“
„Máš pravdu. Na korunovaci jsem ztratil pár slov s tvým strýcem. Řekl mi, že mě vezmou všemi deseti. Jediný problém viděl v tobě. Prý nepůjde proti tvému nesouhlasu. Takže, pokud mě pustíš…“
„Jistěže,“ odsekl Sibiel. „Pokud už se ti doma nelíbí…“
„Líbí,“ skočil mu do řeči Raw. „Ale pochop, že musím… něčím přebít tu ztrátu. Nevěřím, že by se mi podařilo zapomenout, ale časem se ty nejostřejší kontury trochu rozmažou.“
„Ztrátu?“ Sibileův udivený pohled Rawanta propaloval. „Vždyť ty jsi ho neztratil! Zabil jsi ho, Rawe! Já přece vím, že jsi to udělal. A taky vím, že jsi to udělal plánovaně, promyšleně a důkladně. Nechci vědět jak, ani tě za to nesoudím. Ty jediný jsi měl důvod, právo i vůli to udělat.“
Rawantes se znovu dal do pohybu, jako kdyby se tomu, co Sibiel řekl, dalo utéct. Slyšel, jak se Sibiel rozběhl za ním, až ho doběhl a srovnal s ním krok. Věděl, že to Sibiel pozná. Tak trochu se mu ulevilo, že na to není tak sám a že si o tom může promluvit.
„Jo, zavraždil jsem ho,“ řekl tak tiše, jako kdyby se bál, že ho uslyší i někdo další, ačkoliv byli ještě pořád dostatečně daleko od města a kolem byla jen tráva a kameny. „Ale to neznamená, že jsem ho v té chvíli nemiloval. Podivným způsobem, ale přesto. Byl tak dlouho součástí mé existence a Ryaniny existence, že mi pořád chybí. Necítím se vinný za to, že jsem ho zabil, ale za to, jakým způsobem. Musím se od toho oprostit. Jsem unavený z toho, jak opatrně se mnou všichni jednáte. Jak se staráte, abych si nezlomil nehet, když vezmu cokoliv do rukou. Potřebuju se postavit na vlastní nohy a dělat vlastní rozhodnutí. Neodcházím navěky. Pořád jsem součástí rodiny.“
„To samozřejmě jsi a vždycky budeš,“ ujistil ho Sibiel.
***
Epilog
Po pěti letech
Pastviny nedaleko Vinice, Berízie, Mizeon
Ysyan stroj obešel, aby si ho ze všech stran prohlédl. Za zády slyšel, jak se Attesius s Qadrenem přidušeně chechtají. Mělo to podvozek a čtyři kola. Vepředu motor krytý kapotou, z níž vyčnívaly nějaké ovládací prvky, za ním sedadlo pro řidiče. No jasně. Ysyan se zašklebil. Ti dva pitomci ho mají za úplného ňoumu.
Botou z kůže vzácného erektiadského hada zkusmo kopl do zubatého kusu železa nataženého do šířky vepředu před kapotou. „Co to je?“
„Žací lišta, princátko,“ odvětil okatě školáckým tónem Qadren.
Ysyan mrsknul pohledem na další dva stroje a přehlédl flág louky s vzrostlou trávou. „Aha,“ broukl. „A co se tím lištuje?“ Jestli si ti pitomci myslí, že nepozná sekačku, klidně je při tom nechá. A jestli předpokládají, že ještě nikdy neřídil mechanický vehikl, dobře jim tak. Jen ať si myslí, že je úplně neschopný. Aspoň bude ve výhodě.
„Seče se tím tráva,“ řekl s vážnou tváří Attesius, ale oči mu jiskřily neplechou.
Qadren přiskočil k dalšímu traktorku a něžně ho pohladil po červené kapotě. „To jsou zemědělské stroje, zlato. Slouží ke kosení travnatých pásů mezi vinicemi a taky ke sklizni trávy pro krodochy.“
Ysyan vykouzlil nechápavý výraz a bezradně rozhodil rukama. „No a co s tím mám dělat?“
„Co si dát závod?“ řekl Qadren.
„Samozřejmě jenom, když ti to tvoje ochranka schválí,“ dodal s falešnou péčí Attesius.
Ysyan se podíval na mělký hřeben kopce, za kterým cítil přítomnost trojice svých draků. Věděl, že ochranka ho nikdy nepustí z dohledu, ale v této chvíli, kdy se poflakoval s bratranci, si mohl namlouvat, že je stejně volný jako oni. Už se těšil, jak jim natrhne ty jejich arcidémoní prdele. Navzdory dědečkově neochotě ho kamkoliv pouštět, si prázdniny na Mizeonu vydupal. Dokonce i otec se u dědečka přimluvil, když prohlásil, že každý dospívající arcidémon, byť by byl částečně drak, nutně potřebuje prostor a čas, aby mohl páchat lotroviny. A s kým jiným by je měl podnikat, než s arcidémoním příbuzenstvem? Bylo to snad poprvé, co Ysyanovi otcovo neustálé „zasahování“ do jeho života nevadilo.
„Tak co, jdeš do toho, nebo se musíš zeptat na povolení?“ dorážel Qadren.
„Jasně, že jdu,“ odsekl Ysyan poté, co násilím potlačil spokojený úsměv.
Konec sedmého (posledního) dílu
V knize byly citovány matematické věty a definice uveřejněné na portálech:
- Matematika, okas: www.matematika.cz
- Matematika pro každého, odkaz: https://maths.cz/clanky/analyticka-geometrie-kruznice-a-primka.html
