Návrat na Mizeon VII. - Rawantes - 9. kapitola: Primera na koni
Snaživý Soliss – pravý poklad každého zaměstnavatele:
„…jmenoval arcidémony do své gardy. Začal s výstavbou kasáren v Hreobu. Potvrdil zákon prvorozených, ale Sibiela Arci-Quinna z gardy vyhodil.“
„To musí být nějaká blbost!“ prskl Twen. „Arci-Quinn je jeho nejvěrnější pes! Proč by se ho Rafedaxarr zbavoval?“
Soliss důležitě našpulil tenké rty. „Eustas to slyšel od chlapa z klanu Arci-Leredů, pane. Na vlastní uši. Vypadá to, že Arci-Quinnové jsou odepsaní. Všimněte si, že zůstávají zalezlí na venkově a do Kernoku se netlačí.“
„To by byl gól!“ Twen se rozchechtal. Vzpomněl si, s jakým opovržením na něj Sibiel shlížel, když byli na Bredeonu s Lissariem. A jak důležitě se tvářil poté, co se dozvěděl, že to na Mizeonu bouchlo. Twen potom utekl k Trrisielovi, takže Sibiela v roli regenta už nezažil, ale pokud ho teď Rafedaxarr zapudil, dá se odhadovat, jak musí Sibiela takový pád z výšky bolet.
„Udělal jsem si takový průzkum,“ řekl Soliss, „které klany se v jaké míře účastní bohoslužeb. Nebylo to tak těžké. Stačilo sledovat líčení. A zjistil jsem, že raisi z klanu Arci-Quinnů a Arci-Ukresiů naše mysteria stále ignorují.“
„A čemu se divíš?“ zašklebil se Twen. „Arci-Ukresiové si svoje raisi vždycky drželi na základnách mimo Mizeon. A Arci-Quinnové? Ti z Kernoku foukli v Den Zkázy rovnou na Maharáví a ostatní, co žijí na venkově, prostě neměli dost příležitostí. No dobrá. Uznávám, že v případě těch venkovanů jsme duchovní osvětu zanedbali. Mysleli jsme si, že na to bude dostatek času později. Jenže pak se arcidémoni vrátili. Už jsem se smířil s tím, že raisi z těch dvou klanů jsou pro naše účely ztracení.“
Twen vzal do ruky křišťálový pohár a zvedl ho proti světlu a zkoumal šedý proužek těsně pod hladinou. Těšilo jej, že skutečně popíjí pravý vahanský vitrexx. „A proč o tom vůbec mluvíš, Sole? Jsou to jenom dva klany z desíti. Proč by mě měla zajímat banda ignorantů, když ostatních osm klanů mám v kapse?“
Soliss hluboko zabořený v měkkých polštářích pohovky se neklidně ošil. Zatahal se za těsný stojáček uniformy, jako kdyby ho pod ním cosi svědilo. „Jde o to, veličenstvo,“ zabručel, „že jsem tu statistiku dělal opakovaně. Ještě za vašeho předchůdce. Ne, že by mě pověřil on. To Narena. A zjistil jsem, že po návratu arcidémonů věřících ubylo. Nejvíc jich odpadlo z klanu Arci-Jeenů a ztráty jsem zaznamenal i u těch ostatních. Jde o desítky jedinců. Není to dobré. Ti, co řady věřících opouštějí, to dělají i proto, že vidí, že arci-quinnovským a arci-ukresiovským to prochází. Měli bychom s tím něco udělat, než se to bohyně Světla dozví, sire.“
Twen přikývnul. „Narena bude řádit. Ale pokud jsou to desítky jedinců, na celkové sdílení víry to zásadní vliv mít nebude. Vzpomeň si, jak sis popletl ten termín. Na bohoslužbu přišla jen hrstka věřících a písek přesto jiskřil silou.“
„Tady nejde o mysterium, sire, ale o prestiž. Narena bere prestiž velice vážně. Úbytek věřících si vyloží jako snížení prestiže. A bude to klást za vinu nám.“
„Co navrhuješ?“
Soliss potěšený faktem, že se s ním král radí, důležitě vystrčil bradu. „Potřebujeme nějakou páku, která by ty zběhlé raisi do chrámu přitáhla zpět. Ideálně takovou, která přiláká i jedince z klanu Arci-Ukresiů a Arci-Quinnů. Nějakou bombu, která vyvolá zvědavost a posléze i skutečný zájem.“
„Netuším, co máš na mysli.“
„Jak jistě víte,“ poznamenal Soliss, „starý Jedd výbuch v Abderanu přežil. Požívá všeobecné úcty u obecných i u raisi. Říkají mu Sjednotitel víry a Hlasatel dobrých zpráv.
Myslím, že by neškodilo ho pozvat do Kernoku a nechat ho promluvit v chrámu.“ Soliss si trhaně povzdechl a znovu se podrbal pod límcem. „Tak trochu jsme na něj zapomněli,“ pokračoval, „a to je škoda. Jeho existence je připomínkou optimismu a disciplíny ve víře.“
Twen prudce vstal a pořádně se na Solisse podíval. Raisi působil jinak než obvykle. Jeho líčení bylo jako vždy naprosto dokonalé, ale nemohlo zakrýt kruhy pod očima. „Ty se něčeho bojíš, Sole?“ zajímal se Twen. Protože přesně tak kapitán jeho stráže působil. Jako uzlík strachu.
„Jjjá? A bát se?“ vypravil ze sebe Soliss. „Jistěže ne. Prostě v poslední době hůře spím. A tělesně se cítím… poněkud… mizerně. Všechno mě svědí.“
„Nejspíš tě hryže tvoje špatné svědomí,“ uchechtl se Twen.
Nebylo tajemstvím, že Soliss byl Moretiným expertem na špinavou práci. Po tom, co arcikněžna zemřela při výbuchu Chřtánu, se Soliss oddaně vrátil k Trrisielovi, svému skutečnému šéfovi. Soliss se svými horlivými počiny občas chlubil. Jednou se rozpovídal o tom, jaké rozkoše připravoval mladému Arrakielovi Arci-Quinnovi poté, co ho soud zbavil svobody a exkomunikoval za vraždu Rawanta. Stačilo mu ten bič strčit pod nos a měl v očích slzy. Největší sranda byla, když jsem švihal do vzduchu, holedbal se. Ještě jsem mu ani neporušil kůži a ten sráč už uhýbal a skřípal zubama. Jednou tancoval tak divoce, že vyrval ukotvení řetězu ze stropu.
Twen Solissovy výlevy sice poslouchal, ale nějak v tom nemohl najít to potěšení, které v tom viděl Soliss. Mučení mu prostě připadalo neefektivní. A taky je tu riziko odplaty, že. Twen takovými sadistickými týpky tajně opovrhoval, ale chránil se dát to najevo, protože jeden nikdy neví, kdy by se to mohlo obrátit proti němu. Soliss je sice prase, ale je to oddané prase. Twen si byl jistý, že kdyby Solissovi přikázal skočit do mlýnku na maso, Soliss by poslechl. Strach z Arrakielovy pomsty by vysvětloval i Solissův zájem o vlažnost arci-quinnovských raisi.
„Slyšel jsem,“ řekl konejšivým tónem Twen, „že mladý Arci-Quinn je na Erektiadu hvězda. Zabil nejvyššího Rexova generála a oženil se s dračí princeznou. A Essius, ten hloupý zběh, si taky nic nedovolí. Debhátarové a arcidémoni mají dohodu, ve které pomstu zakázali a týká se to i raisi. Ani Arrakiel ani Essius si nebudou dělat zbytečné potíže kvůli, promiň mi ten obrat, nějakému bezvýznamnému raisi. Pokud máš strach, že si s tebou přijdou vyrovnat účty, tak to pusť z hlavy. Jsi kapitán královské ochranky. Teď na tebe nemůžou.“
„Děkuji, že to tak vidíte, sire,“ zakňoural Soliss, „Ještě k té statistice. Opravdu si myslím, že angažovat Jedda by pomohlo.“
Twen mávnul rukou. „Hm, jak chceš.“
***
Primera na koni
Ditrux se nacházel v Paláci debhátarů v Kernoku. Stál v místě, kde by za normálních okolností měla být centrální věž, ale nebyla. Staří si zase jednou pohráli s rozměry. Vyjeveně se kolem sebe rozhlížel. Viděl otevřený prostor, na jehož horizontu se svíjely různobarevné provazce duhy. Podíval se pod nohy. Stál na šestistranných dlaždicích, a snad každá měla jinou barvu. Byly částečně průsvitné. Když na ně zíral delší dobu, rozbolely ho oči.
Ohlédl se, aby zkontroloval, jestli vstup do chodby, kterou přišel od brány, náhodou nezmizel taky. Ten tam naštěstí byl. V kontrastu s okolním nedostatkem zdí to vypadalo, jako kdyby sem vedl tunel. „Hej!“ křikl, „kde jsou dveře?“
Obzor se zavlnil a v místě, kde běžně bývala kruhová obvodová zeď, se vyrýsovala šestice dveří do dalších křídel paláce.
Ditrux se zorientoval a zamířil do Brexina teritoria. Už dál nemohl snášet, jak jeden druhého ignorovali. Pokud to, co mezi nimi bylo, pro ni nic neznamenalo, ať mu to řekne rovnou. Nedokázal si představit, jak na její odmítnutí zareaguje. Pro něj těch několik měsíců znamenalo úplně všechno. Uvědomoval si, že to nebude navěky. Věděl, sakra, že si ji nezaslouží. Dokonce se na to, že ho Bree opustí, připravoval, ale jakmile se pohádali a Brexa se od něj nadobro odstěhovala, nedokázal myslet na nic jiného než na ni. V laboratoři si z něj utahovali, že sní s otevřenýma očima. Při tréningu v kasárnách dělal školácké chyby. Málem se netrefil do terče, v trenažéru se nechal podrápat obyčejným fantómem a při souboji v ringu omdlel, protože se mu nechtělo se bránit. Keinon na něho ječel, že je rozptýlený. Vytáhni si tu hlavu z prdele, Ditruxi, nebo tě pošlu do archívu počítat příručky! Ne, že by teď nějaký archív měli, ale důstojníci za starých časů to na Ditruxe běžně používali, protože se vědělo, jak moc nenávidí kancelářskou práci. Když na tu výhrůžku Ditrux nijak nereagoval, hleděli na něj, jako kdyby měl dvě hlavy. Nejsi nemocný, Dite? Někdo tě proklel, Ditruxi?
Ditrux si opravdu připadal jako uhranutý. A bylo docela dobře možné, že i byl. Co on ví, čeho všeho je taková starodávná bohyně schopná. Proto je teď tady, aby si o tom s Brexou promluvil. Chtěl jí říct, že… No vlastně pořádně nevěděl, co jí řekne. Spali spolu. Ale pro něj to nebylo jenom „spaní“. Zdaleka ne. Možná by se jí měl zeptat, co to znamenalo pro ni. Protože kdyby to i pro ni nebylo pouhé „spaní“, řekl by jí, že po ní pořád touží. Že je ochotný se plazit vařící lávou, aby mu ještě dala šanci. Aspoň jedenkrát.
Kradl se pustou chodbou a mžoural skrze průsvitné stěny. Kdyby měla společnost, asi by utekl. Nepotřebuje, aby někdo čuměl, jak se kroutí a zadrhává, jak pracně hledá slova.
„Co tu chceš?“
Vynořila se zpoza rohu a dala si ruce v bok. Byla oblečená v nějakém kaftanu, který ji zahaloval od krku po špičky bosých nohou. Vlasy měla spletené do dvou dlouhých copů, které si majestátně spočívaly na ramenou. A tvářila, jako kdyby ho viděla poprvé. Jako kdyby byl zloděj a ona ho načapala.
„Éééé, hledám Huata.“ V panice z toho, jak nesmiřitelně se mračila, nedokázal přiznat pravdu. Jsi takový zbabělec, Dite…
„Toto je můj dům,“ zasyčela. Rty měla sevřené do tenké linie.
„Už mi to došlo,“ přinutil se k formálnímu úsměvu. „To nové uspořádání v centrální věži mě zmátlo. Musel jsem si splést dveře. Já… se… omlouvám.“ Otočil se a potácel se pryč. To šlo dobře.
„A máš za co, praprasynovče!“
Prudce se zarazil a otočil. Praprasynovče. Tím vlastně dala najevo vše. Takto se na něj dívá. Měl by zmizet, přesto tam stál jako sloup, jeho tělo ztěžklo, jako kdyby samo protestovalo proti zdravému rozumu. Pořád tam stála. Ztělesnění hněvu. Její štíhlé prsty se skrze nakrabacenou látku rukávů zarývaly do předloktí tak tvrdě, až je měla úplně bílé.
„Budeš tam mít modřiny,“ vyjekl a ukázal na její ruce. Z toho mála, co se o bozích naučil, věděl, že nic je nedokáže poškodit víc než oni sami. Ani si neuvědomil, že se dal do pohybu. Najednou byl těsně u ní. Položil dlaně na její zaťaté ruce a pohladil je. „Nechci, abys měla modřiny,“ vydechl a dál ji hladil.
„A proč?“ štěkla.
„Protože tě miluju,“ vyhrkl. „Absolutně. Epochálně. Šíleně. Zběsile. Horoucně.“ Chrlil to ze sebe a slova praskala ve vzduchu jako vržené matachory.
Ohromeně na něj zírala. Hněv se přetavoval v něco jiného. Cítil, jak se pod jeho dotyky uvolňuje. „Dite… já…“
Ať si ho na místě roztrhá, je mu to jedno. Vydal ze sebe zoufalý vzlyk, přitáhl si ji ještě blíž a políbil ji. A líbal ji a líbal a ona to přijímala, dokonce se zdálo, že ochotně. Nechtěl, aby to skončilo. Byl by ji líbal třeba do skonání světa.
„Echm, echm, echm.“
Ditrux ucítil, jak Brexa v jeho náruči ztuhla. Chtěla se odtáhnout, ale nedovolil jí to. Nebyl prostě schopný ji pustit. Bylo mu jedno, že je někdo uvidí. Klidně umře, ale bude ji držet tak dlouho, dokud to půjde.
Chodbou směrem k nim připlouvala Narena. Na rozdíl od domácky ustrojené Brexy na sobě měla mechově zelenou toaletu s širokou nařasenou sukní. Její zlatoplavé vlasy byly vyčesané do vysokého drdolu pospínané hromadou sponek s diamantovými kamínky. Vysokým hlasem se zasmála, její oči pichlavě těkaly mezi Ditem a Brexou. „Tak proto jsi odmítla přijít na moje soaré.“
„Jdi pryč, Nareno,“ řekla skřípavě Brexa.
„Nemůžu,“ zašvitořila Narena a ukázala prstem na Ditruxe. „Mám u sebe osobu, která se po něm ptala. Slíbila jsem jí, že se po něm podívám. A to jsem ještě netušila, že ho najdu přímo tady. Půjde se mnou.“
„Nikam s tebou nepůjdu,“ odsekl Ditrux. „Nezajímá mě, kdo se na mě ptal.“
Narena elegantně zvedla obočí. „Myslím, že by tě to zajímat mělo. Pokud tě shání tvá vlastní manželka.“
Brexa se na Ditruxe nechápavě podívala. „Neříkal jsi, že je tvoje žena mrtvá?“
„Samozřejmě,“ odsekl Ditrux. „Primera zemřela v Den zkázy. Byly divadelní prázdniny a ona je vždycky trávila na Mizeonu.“
„Primera Arci-Jeenová, sólistka bredeonského Hudebního divadla je právě teď u mě a je živá a zdravá. A ptala se po tobě. Moc ji potěšilo, že jsi byl jmenován Arciknížetem. Dokonce se kvůli tomu rozhodla pověsit uměleckou kariéru na hřebík. Nemůže se dočkat, až ji jako arcikněžnu linie Arci-Jeenů uvedeš do společnosti.“
„Ne,“ vydechl Ditrux. „To není možné. Já byl v Den Zkázy na Bredeonu,“ blekotal, „ale ona byla určitě doma. A pokud by to přežila, proč by se neukázala na Maharáví? Proč by se skrývala a dělala ze sebe mrtvou?“
„No,“ výskla Narena, „zřejmě k tomu měla nějaké důvody. Určitě ti je sdělí osobně.“
Brexa se vykroutila z Ditruxovy náruče. „Měl bys jít.“ Její hlas studil, z jejího těla začal proudit mráz.
„Bree,“ šeptl, „přísahám, že jsem to nevěděl. A, sakra, ty přece víš, že jsem s ní nikdy nic neměl. Snášel jsem ji jen proto, abych měl pokoj od otce. Vídal jsem ji jednou ročně, a i to bylo příliš.“
Další mrazivý závan a jeho kůže se pokryla jinovatkou.
Ucítil, jak ho Narena tahá za ruku. „Na tvém místě bych se odtud klidil,“ řekla bohyně Světla s falešnou péčí. „V tohle stavu je Brexa pro nižší tvory nebezpečná.“
„Bree, prosím, věř mi,“ blekotal a pořád se díval přes rameno, zatímco jej Narena táhla pryč. „To, co jsem ti řekl, jsem myslel vážně!“ křikl. „Dám to s Primerou do pořádku. Rozvedu se s ní. A potom se vrátím.“
„Nevracej se!“ zasyčela Brexa a vyslala další mrazivý závan.
„Bree!“ křikl naposledy, než ho Narena dovlekla k lávce.
***
„Takže ty se chceš rozvést?“
„Ano, sire,“ řekl ztěžka Ditrux. Stál před Rafedaxarrem a připadal si jako školák, kterého chytili, jak krade magické křídy.
Je mi to trapné, Dite, řekl mu včera večer Jerones, ale v této záležitosti se musíš obrátit přímo na císaře. Naprosto striktně vytyčil, které věci můžu řešit já a o kterých chce rozhodovat osobně. A manželské svazky, zápisy dětí nebo zařazení do gardy nebo do armády si vyhradil pro sebe. Chce si prostě rodinu pohlídat, aby se neopakovaly věci minulé.
Včera to u Nareny vzal hopem. Jednoduše nakráčel mezi její načinčané hosty a rovnou na Primeru uhodil s dotazem, kde celou tu dobu byla. Vyměnili si sotva pár vět, když ztratil trpělivost a na plnou pusu Primeře obklopené fanoušky oznámil, že se s ní rozvede. Využil toho, že oněměla šokem, což se jí, slavné herečce, stávalo zřídka. Než se stačila vzpamatovat, otočil se na patě a odešel. Po zbytek noci ve skleníku přesazoval katusy, jak se nemohl dočkat, až ráno půjde za Jeronesem. Jenže se ukázalo, že ho Primera předběhla. Ta mrcha prostě šla za Jeronesem ještě v noci a ten nešťastník, co v císařových službách skoro vůbec nespí, ji přijal. A aby toho nebylo málo, nachomýtnul se k tomu i Rafedaxarr, který se právě vrátil s Riiberionu a chtěl vědět, co je nového. Takže se k němu Primera pohotově vnutila.
Ditrux se mohl jen dohadovat, co císaři navykládala.
„A proč?“ otázal se císař a zkoumavě na Dita zíral.
„Až do včerejška jsem si myslel,“ řekl Ditrux, „že Primera zemřela v Den Zkázy. V tu dobu vždycky bývala na Mizeonu, protože byly divadelní prázdniny. Netušil jsem, že si právě v ten kritický den odskočila na Wemur na svatbu přítelkyně. Tvrdí, že ji zprávy z Mizeonu natolik vyděsily, že celé čtyři roky, co jsme byli v exilu, hrála v divadle na Koibusu pod cizím jménem.“
„Mně řekla, že si taky myslela, že jsi mrtvý,“ řekl císař.
„Já tomu nevěřím,“ řekl upjatě Ditrux. „O císařově státní návštěvě na Bredeonu musela vědět. A stejně tak musela předpokládat, že se jí jako důstojník gardy zúčastním.“
„Tím si ale na otázku, proč se chceš rozvádět, nezodpověděl,“ namítl Rafedaxarr.
„Primera a já jsme spolu prakticky nežili. Naše manželství trvalo jen kvůli našim rodinám. Byla to obchodní dohoda. Jako manželé jsme měli jistotu, že nám dají pokoj. Ona bude dál hrát a já budu dál…“
„Co?“ vybafnul císař a Ditovou pracovnou se prohnal závan horka. „Chodit za děvkama? Tak to tedy ne, pravnoučku. Ostatně, každé manželství je obchodní dohoda. A Primera, když se mnou v noci mluvila, projevila ochotu se k tobě definitivně vrátit a dělat to, co se od arcikněžny Arci-Jeenů očekává. Vaše linie je oslabená. Potřebujete mladou krev. Borden to nezachrání. Ale ty, ty jsi dostatečně při síle, abys měl s Primerou hejno dětí.“
Ditrux vyvalil oči. „Ona snad projevila ochotu mít děti? A se mnou?“
„Samozřejmě,“ odsekl císař. „Tvoje žena tvrdí, že je dokonale připravená stát se matkou. A já pevně věřím, že ty jsi připravený stát se otcem. Už aby to bylo.“
Ditrux pochopil, jak Primera Rafedaxarra přesvědčila. Na děti císař slyší. Ditrux si nedělal iluze. Jeho žena je možná ochotná rodit děti, ale rozhodně ne s ním. Taková hrůza! křičela o svatební noci. Nikdo po mně nemůže chtít, abych se s něčím takovým spojila!
„Sire,“ vypravil ze sebe, „prosím, nechtějte po mně, abych s ní byl. Nesnáším ji. Už jenom při pohledu na její afektovaný ksicht se mi dělá zle.“
„Ale mně tvrdila,“ řekl hedvábným hlasem Rafedaxarr, „že tě i přesto, jak hrubě jsi ji včera urazil, miluje. Přiznala, že vaše manželství kvůli kariéře zanedbávala a slíbila, co, dokonce mi přísahala, že tě udělá šťastným. Měl bys být vděčný, že taková krásná a charismatická arcidémonka chce být i nadále tvou ženou.“
„Já tu ženskou nechci!“ zasyčel Ditrux.
Rafedaxarr prudce vstal a opřel se dlaněmi o naleštěnou stolní desku. Tvářil se jako pořádně naštvaný krodoší býk nehledě na to, že mu z těla šlehaly plameny. „Manželství není holubník!“ zařval. „Žádný rozvod se nepovoluje! A ven!“
***
