Návrat na Mizeon VII. - Rawantes - 7. kapitola: Věci jsou jinak, než se zdají

26.07.2025 06:29

Arrakielovy konspirace, sídlo Ditruxe Arci-Jeena

Arri se vynořil z portálu v jižní čtvrti Kernoku. Hledal Ditruxův dům, kde, jak věděl z matčiných dopisů, v současné době bydlí Rawantes. Arri tuto část Kernoku dobře znal, protože zde sídlila rodina jeho bývalé přítelkyně Lorety Arci-Klirenové. Šokovalo jej, když místo honosného paláce v historizujícím slohu, na který byl soudce Igisius tak pyšný, našel nevzhledný věžák z kovu, betonu a skla a místo pěkné zahrady vybetonovanou plochu na které parkovala vznášedla. Arri si pamatoval, že Ditruxův pozemek s tím Igisiovým sousedil zahradní zdí. Zeď tam stále stála, a dokonce se zdálo, že ji někdo v poslední době vyspravil. Arri se vznesl, přeletěl zeď a hupsnul do Ditruxovy zahrady.

Jako kdyby se ocitnul o několik let zpět. Staré stromy, ostříhané keře, pískem vysypané cestičky. V průhledu lemovaném zelení se blýskala fasáda paláce postaveného ze zeleného mramoru. Nedaleko zaržál kůň. Na Arriho dýchla atmosféra domova a bezpečí. Ten Ditrux si to ale uměl zařídit.

Vydal se parkem k domu. Kráčel kolem skleníku, když jeho pozornost přilákalo vrnění a cinkání a syčení. Vešel dovnitř a vyjekl leknutím, protože ho přes tvář plesklo cosi zeleného a chlupatého. Natáhnul se po tom, ale uskočilo to! Třeštil oči na článkovanou lodyhu stahující se zpět k trsu jí podobných, zasazených do květináče o velikosti Ysyanova hnízda.

Všude, kam se Arri podíval, se ježily zelené, zelenošedé a zelenohnědé útvary vyzbrojené ostny. Malé, velké, tlusté, tenké. Některé kvetly. Zářivé rudé hvězdicím podobné květy doplňovaly žluté a sytě oranžové kalichy. Arrakiela napadlo, že pro věčně zašklíbeného Ditruxe je záliba v pichlavých rostlinách docela příhodná. Prodíral se uličkou, až se celý poškrábaný dostal k polici, na které spočívaly malé květníky s malinkými exempláři. Málem zakopnul o nohy vyčnívající zpod police.

 

„Nazdar Rawe, co tu tropíš?“ houknul Arri. Protože pokud je Teggius u Aliance, nemůže tím montérem být nikdo jiný než Rawantes.

„Přestavuju režim zavlažování,“ ozvalo se zezdola. Pak to dole zarumplovalo, a Rawantes se vysoukal ven. Jeho tvář se rozzářila úsměvem: „Arri!“

***

„…všechno nakonec dobře dopadlo,“ vyprávěl Rawantes. „Sibiel už vstal. Doneslo se mi, že prohání raisi na stavbě v Berízii. Ale to radši nezmiňujeme před Daxem, protože ten je na Sibiela poněkud alergický. Nemůže mu odpustit, že mě předal erektiadům. Ale časem ho to přejde, přísahám.“

Arri to poslouchal jako opařený. Neměl ani tušení, co všechno se tu semlelo, a že Sibile málem zemřel. Paradoxně se cítil okradený, že mu matka nedala vědět. Chápal, že zřejmě nebyla ve stavu, aby psala dopisy nebo posílala vzkazy teleemitorem, ale i tak. A co je to za pitomost, že císař nasazuje Sibimu sůsí hlavu? Jak se Rafedaxarr vůbec opovažuje Sibielovi něco vyčítat?

 

„Události se kupily jedna přes druhou, sotva jsme to stíhali zpracovávat,“ drmolil dál Rawantes. Tvářil se až přehnaně vesele, ale Arri z jeho projevu cítil úzkost. Jako kdyby měl Rawantes potřebu se před někým obhajovat. „Teď to snad vypadá, že příměří vydrží. Dax je na Riiberionu, aby obnovil diplomatické vztahy s Exis. Chtěl mě vzít s sebou, ale já…“ Rawantův obličej se nervózně zavlnil, „prostě jen potřebuju trochu klidu.“

Arri zakoulel očima. Jeho zrak dopadl na konstrukci altánu, ve kterém seděli. Rostliny pnoucí se po mřížce byly mrtvé. Jako kdyby je něco spálilo. Černé zkroucené listy a květy v kontrastu se sytou šťavnatou zelení okolí působily groteskně. „Ty a Dax,“ zamumlal. „Jak na tom vůbec jste?“ Normálně by se na to neptal, ale potřeboval pochopit, proč se Rawantes chová tak divně. Něco mu říkalo, že sůs bude zakopaný právě tady.

Rawantes pokrčil rameny. „Je to složité. Připadá mi jiný než dřív. Ale možná to bude tím, že já sám jsem se také změnil. Kdysi jsem si myslel, že mi stačí být s ním. Teď jsem. Sakra, miluju ho. A vím, že on mě taky, ale nevím, jestli to stačí.“ Přítel si prohrábnul světlé rozcuchané vlasy a zasmušile se usmál. „Připadám si jako idiot, protože jsem mu nedokázal o Erektiadu říct sám. Možná, že kdyby se to dozvěděl ode mne, neobrátil by všechen vztek proti Sibielovi.“

„Ten blbec nemá právo být naštvaný!“ zamračil se Arri. „On byl v komatu. Rasa byla v ohrožení. Můj bratr udělal, co musel a ty taky. Oba si zasloužíte metál!“

Rawantes udělal skeptickou grimasu. „Tak on nepřemýšlí. Sibiela bere jako voluntaristu, který rozhodoval o něčem, nač neměl právo. Ale jak jinak jsme to měli vyřešit, to už neříká, protože to sám netuší. Když mu Jerones předložil návrh na složení gardy, Sibiela z něj vyškrtl a u Ditruxe udělal otazník, prý kvůli jeho pověření ke kontaktům s debhátary. Ditrux má zvláštní režim. Musí chodit na trenažér, ale v ochrance nefiguruje. Ostatní císař zaměstnává tak tvrdě, jako za starých časů. Pamatuješ, jak to bývalo dřív, když byl Sibiel řádným příslušníkem gardy?“

Arri pokrčil rameny. „No, jako dítě jsem ho skoro neznal. Pořád byl ve službě.“

„Jeroness, Grennon, Keinon, Issak a další jsou taky pořád ve službě. Jestli Rafedaxarr něco umí skvěle, tak rozdělovat úkoly. Všichni prvorození v gardě jsou povinní trénovat a střídat se v ochrance. K tomu má každý ještě individuální pověření. Jerones, pokud nedohlíží na stavbu kasáren v jižním Hreobu, sedí na sekretariátu. Keinon jako major gardy pendluje mezi křižníkem Kessalova pomsta, kde máme provizorní sklad zbraní a tímto palácem. Issak obnovuje sbírku zákonů z fragmentů, které se podařilo dohledat. Grennon trénuje s gardou, ale ještě má vyhrazený čas na laboratoř. Ditrux jediný má trochu volnější režim, protože pořád platí, že podle dohody musí být k dispozici debhátarům, kdyby ho zavolali.

Jsou zaměstnaní až hrůza. Natolik vytížení, že jim nezbývá prostor na osobní život. Grennon se několikrát z laboratoře ulil, jenom aby mohl vidět Dirianu a děti. A my ho kryjeme. Jerones je tak na očích, že se za Wrellou nedostane vůbec. Rafedaxarr prostě prvorozené pokládá za svůj majetek, i když navenek mluví o tradicích, úctě, pořádku, deklarované soudržnosti rodiny. A dokáže to podat tak přesvědčivě a charismaticky, že nikoho ani nenapadne, jak je to od něj sobecké.“

Arri se na Rawanta překvapeně díval. Chtěl něco říct. Něco, čím by to celé nadlehčil, ale nějak mu to nešlo přes zuby. A Rawantes, jak byl rozjetý, pokračoval:

„Je tak sebestředný a bohorovný, jak jenom může bůh být. Nechápu, že jsem si toho dřív nevšiml. Asi byl takový vždycky, jenom to v dobách, když ještě fungovala Rada, šikovněji skrýval. Bylo pro nás pohodlné si myslet, že všechno špatné pochází od radních a císař, ten je přece ten ušlechtilý a čistý. Jenže to není pravda!“ Rawantes si hořce odfrkl. „Rafedaxarr je stejně arogantní jako kterýkoliv jiný bůh! S tím rozdílem, že když svou autoritu prosazuje vůči nám, dokáže ji zabalit do rodinných zájmů. Všiml sis, že arcidémon sežere skoro každé svinstvo, pokud je zdůvodněno ohledy na rodinu?“

„Vypadáš… zklamaně,“ vydechl Arri.

„Jsem hlavně nasraný,“ odsekl Rawantes. „V celém tom blázinci si připadám jako maskot. Popravdě, na Erektiadu jsem se cítil mnohem líp. Tam se mnou jednali jako se sobě rovným. Ale Rafedaxarr mě bere jako… Ryanu v novém těle. Je ke mně zatraceně majetnický na jedné straně a odtažitý na straně druhé. Já… teď zrovna nevím, co si o tom mám myslet.“

Jak Rawantes mluvil, stále svou řeč zrychloval. Střílel slova jako z kulometu, jako kdyby se bál, že ho někdo zastaví dřív, než to dokončí. Potom se odmlčel a mnohem tišeji a pomaleji pokračoval: „Pořád ho miluju,“ vypravil ze sebe. „Aspoň myslím, že je to láska. A on mi pořád zdůrazňuje, jak moc miluje mně. Několikrát jsem se pokusil s ním o tom promluvit. Jak se cítím, co mi vadí a co bych si představoval. Ale pokaždé mě umlčel nebo převedl řeč na jiné téma. Chová se ke mně, jako kdybych byl muzejní exponát, vzácný šperk, svatá relikvie. Jenom kolem mě přešlapuje a oprašuje mě, ale skutek… utek. Víš, jak to myslím…“

Arri vykulil oči, když mu to došlo. „Chceš říct, že jste spolu ještě pořád nic neměli?“ 

Rawantes sklonil hlavu, jak se pokoušel zakrýt rozpaky. „Tak… nějak.“

„Nikdy?“ zaúpěl Arri. „Ani před sto lety?“

Rawantova grimasa hovořila za vše. „Asi se bojí zklamání, nevím,“ zašeptal.

Pak se narovnal a zhluboka vydechl. Jasně dal najevo, že je připraven to trapné téma opustit. Plácnul Arrakiela po zádech a zahlaholil: „A teď mi pověz, co vlastně děláš. Myslel jsem, že ses zastavil cestou od Sibiela. Ale vzhledem k tomu, že jsi o jeho traumatu nevěděl…“

„Přišel jsem, protože po tobě něco chci,“ ušklíbnul se Arri.

„S dítětem nepočítej,“ zapitvořil se Rawantes. „Nejsi můj typ.“  

„Jde o mého švagra. Král ho posílá do války. Potřebuju ho ochránit.“

„Co generátor silového pole?“ Rawantes ukázal na Arriho zápěstí. „Můžu ho zabudovat do náramku stejně, jako ten neutralizátor plamenů.“

„Ternod je smrtelník. Silové pole by ho zabilo dřív, než šípy a dělové koule.“

„Aha, tak jinak,“ řekl Rawantes. „Určitě by pomohl Prach Obnovy boha Zmara. Ale slyšel jsem, že Zmar s ním dělá strašné drahoty. Ale co jinádí košile?“

„Není to… amorální?“ zamračil se Arri. Taková košile by Ternoda vyléčila z každého zranění a výrazně by mu prodloužila život. Problém byl v materiálu, ze kterého se košile tkaly. Jinádí vlasy. Pokud jinádu ostříháte, na místě zemře.    

„Jinádě už život nevrátíš,“ poznamenal pragmaticky Rawantes. „Dávno hotová košile za nic nemůže. Moje matka jich mívala zásobu. Jenže ta skříň v abderanském sídle vyletěla do vzduchu.“

„Nač by tvé matce byly jinádí košile?“ podivil se Arri. „Arcidémoni je přece nepotřebují!“

„Hlavně z prestižních důvodů,“ mávl rukou Raw. „Divil by ses, co je někdo ochotný pro prestiž udělat. Dokonce i Grom jednu má.“

„Ale ten nám ji asi nedá, že?“

Rawantes se rozchechtal. „Neradil bych ti ho žádat. Je poněkud nedůtklivý. Ještě mě napadá, že matka dávala jinádí košile odměnou svým raisi. Pro ně to mělo smysl. V jinádí košili byli skoro nezranitelní. Essiově matce Tebevě jednu dala. A tomu slizounovi Solissovi taky.“ Rawantes se zle usmál. „Tebeva je mrtvá, ale Soliss nikoliv. Žije tady v Kernoku. Slouží v ochrance krále Twena.“

„Prase Soliss?“ zamumlal sžíravě Arri.

Při vzpomínce na svištění Solissova biče ve vlhké, zapařené a pachem plísně prosycené umývárně v Trrisielových kasárnách se mu zvedl žaludek. Přinutil se tu hořkost polknout a zahnat vzpomínku pryč. Vyhlídka, že by košili pro Ternoda sebral právě tomu praseti, ho naplňovala škodolibým nadšením. Vyskočil z proutěného křesla. „Kde je ten barák, co v něm Twen úřaduje?“

„Uklidni se, blbečku,“ uchechtl se Rawantes. „Nemůžeš tam vpadnout jenom tak. Soliss ví, jak moc ho nenávidíš. Kdyby tě zmerčil, prásknul by do bot.“

„Hodím na sebe neviditelnou clonu, blbečku,“ ohradil se Arri.

Raw zavrtěl hlavou. „Soliss je levoboček soudního úředníka Gweniela. Nemá tak silnou krev jako Twen, ale jednoduchá kouzla zvládá. Je zapotřebí použít něco jiného.“

„Chtěl bych té svini vyvrhnout střeva,“ zasyčel Arri. „Ale nechci, abys měl potíže.“

Rawantes se jemně usmál. „No právě. Jak tě znám, roztrhal bys ho i s tou košilí, o kterou nám jde. Vrať se na Ok-Sawon k rodině. Prostě to nechej na mně. Dokonce už vím, kdo mi s tím pomůže. A rád.“

***

Staveniště městečka Vinice v Berízii

Arri sice Rawantovi slíbil, že se vrátí na Ok-Sawon, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Místo toho otevřel portál na mělkém levelu richotonní pleteně, a zamířil do Berízie.

Byl předem smířený, že oblíbený rodinný statek uprostřed vinic sešrotovaly dějiny. Místo nabílených budov s červenými střechami očekával rozvaliny. Jaké bylo jeho překvapení, když se ocitnul uprostřed staveniště. Pozemky zbrázděné výkopy obklopovaly hromady stavebního materiálu. Démoni na antigravitačních plošinách skládali cihly do řad, další z uzpůsobených vznášedel tryskami nanášeli pojící tmel. V dalších vznášedlech seděli raisi a řídili proces pomocí megafonů. Celé to připomínalo bredeonský obchoďák, jen bez barevných neonů a reklam.

Arri se opatrně proplétal mezi výkopy, ve kterých se ježily krihonitové armovací dráty. Mohl si ukroutit hlavu, aby to všechno obsáhnul. Naposledy tu byl před devíti lety. S Dirianou, Owianou, Loretou, Tessou, Grennonem, Nordenem a Awenem. S pomocí sester uspořádal pro kumpány z kernockých barů závody sekaček na trávu. Arri se zašklebil při vzpomínce, jak se na jejich krodošiny tvářili otcovi tvrdě pracující raisi… Teď jejich úšklebky chápal.

Po závodech zapíjeli Awenovo vítězství Destruktielovým nejlepším vínem. A do toho přišel Rawantes a ta věc s okrenem.

Arri častokrát přemýšlel, jestli by se historie odvíjela jinak, kdyby byl tehdy věděl o Rawantových potížích. Byl by svého přítele odvedl někam stranou, aby si promluvili?

Po zralé úvaze musel uznat, že ne. Tehdy na to nebyl nastavený. Ani ho nenapadlo, že by Rawantes mohl mít tajemství natolik třeskuté. Stejně tak nemohl předvídat, že ta pitomost s okrenem ve konečných důsledcích rozmetá onen bezpečný svět, kterému se neprávem posmíval. Měl Rawanta rád. Ale kdyby se vrátil zpět v čase, ani náhodou by mu nedal přednost před Loretou. Tehdy před devíti lety, Arrakiel rozložený na polštářích v otcově sklepě, v jedné ruce sklenku vína, druhou ruku v dívčím klíně, myslel jenom na to, jak co nejefektivněji zatáhnout Loretu do ložnice. Prostě takovým způsobem tehdy uvažoval.

„Co se tu motáš, trumbero!“

Arri zvedl hlavu. Na stropě rozestavěné budovy stál raisi s arci-quinnovským líčením v jasně žluté přilbě a žlutém overalu, opatřený levitačním opaskem. Obloukem se snesl dolů a hned se do Arriho pustil: „A kde máš přilbu, chlape? Nevíš, že na staveniště bez ní nesmíš?“ Prstem v kožené rukavici píchnul Arrakiela do hrudníku a při pohledu na černozeleně šupinatý materiál jeho bundy nakrčil nos. „A co to máš, u všech vahanských na sobě? Že ty jsi další z těch zatracených reportérů?“

„Rád bych mluvil s arciknížetem, dobrý muži,“ řekl vlídně Arrakiel. Vlastně se mu líbilo, že ten raisi bere svou práci vážně. Někde hluboko uvnitř svého cynického já ucítil pýchu. Raisi Arci-Quinnů byli vždycky lepší než raisi ostatních klanů. To je jasná věc.

„Sir Sibiel na takové otrapy zrovna čeká!“ prskal chlap. „Jsem tu stavbyvedoucí a jako takový tě vyzývám, abys odtud zmizel, jinak zavolám ochranku.“

„To bude asi nejlepší,“ zamručel Arri. Neměl moc času. Slíbil přece Keren, že se do večera vrátí.

Stavbyvedoucí se na Arriho hrozivě zamračil. „Jak je ctěná libost,“ řekl a zmáčkl spínač na opasku. Staveništěm se prohnal ostrý hvizd.

Arri si založil paže na prsou a zadumaně sledoval, jak se k nim řítí trojice raisi v černých uniformách arciknížecí ochranky. Předpokládal, že Nerteg, alias Teggen, alias Teggius, než odešel k Alianci, doporučil Sibielovi, koho má jmenovat na jeho místo.

„Další vetřelec, sire,“ hlásil tomu s kapitánskými frčkami stavbyvedoucí.

Kapitán vykulil oči. „Sire Arrakiele, jste to vy?“

Arri se křivě usmál. „Osobně, kapitáne Hemmy.“ Zamával jim před obličeji zápěstím, aby viděli, že nemá náramkový počítač. „Potřebuju mluvit s bratrem a mé časové možnosti jsou omezené. Můžete mi pomoct?“ Jen doufal, že si jméno toho gardisty pamatoval správně.

„Jistě, sire. Je pár vionů odtud v Levenu. Na statku kněžny Brigity. Doprovodíme vás.“

Arri si představil ten šrumec, kdyby se u Brigity objevil. Bude tam Izzel, sestry, Grennon a Jerones. Nepustili by ho dřív než zítra ráno. Tak dlouho se zdržet nemůže. Keren a Ysyan. Už jednou je ztratil. Prostě musí splnit, co slíbil a do večera být zpět. „Spíše bych ocenil, kdyby Sibiel přišel sem,“ přiznal Arri. „Skutečně spěchám. Musím s ním mluvit o vážných věcech a matka a sestry by nás nenechaly na pokoji, chápete?“

***

Sibiel se vyloupnul z portálu krátce na to, co jej zavolali. Arri nasucho polknul, když viděl, jak bratr vypadá. Vychrtlý na kost, s lebkou potaženou kratinkým strništěm. Jeho kůže se místy krabatila do bizarních vrásek a místy, kde předtím chyběla, teď dorůstala nová a napínala se na svalech. Snad jen jeho oči byly stejně fialové jako dřív. Pak si Arri ale vzpomněl, že Rawantes zmínil, že i tyto oči jsou nové místo těch, o které Sibiel přišel v bitce s Aisem.

„Nazdar drakobijče,“ zachraptěl bratr, protože Arri, jak na něj zíral, nebyl schopný slova. „Jestli mě chceš obejmout, můžeš to zkusit,“ ušklíbnul se Sibi. „Už se nerozpadám.“

Arri vyskočil z hromady betonových dlaždic a opatrně Sibiela objal. „Nazdar bohobijče,“ šeptl, aby to nafounkanci nějak oplatil.

Sibiel dovedl Arrakiela zpátky k hromadě dlaždic. Posadil se, trochu se zapotácel a zasyčel: „Jak to na mně všechno roste, trochu to… bolí.“ Hned se ale narovnal a kriticky si prohlížel Arrakielovo erektiadské vybavení. Dokonce ho zatahal za rukáv. „Ty šupiny jsou pravé, sůsí?“ vyprsknul. „Něco podobného jsem viděl v bredeonském katalogu.“

 Arri na bratra ohromeně hleděl. Sibiel neměl ve zvyku dělat vtípky. Aspoň ne ten, kterého Arri znal.

„Co se týká té eskapády na Erektiadu,“ pokračoval Sibiel, „v porovnání se mnou jsi z toho vyšel líp. Musíš mi povyprávět, jak jsi toho chudáka Dorresona oblafnul. Jo a vidím ti na nose, že chceš vědět, zda mi ta luxusní fasáda zůstane. Ti, co se v tom vyznají, se dušují, že ne. Prý to chce ještě trochu času. No, zatím se ženit nechystám, tak o nic nejde.“

Arrakiel bratrovi pověděl, jak to bylo s Dorresonem a plynule přešel k aktuálním věcem. Především mu vyčetl, že ho nechali bez informací. Pak mu pověděl, jak se na Mizeon dostal.

„Kdybys nešel na Ok-Sawon, ani by ses nezastavil,“ zamručel Sibiel. „Chápu to správně, že tě Vikkason nechce pustit z dohledu?“

„Tak to není,“ zašklebil se Arri. „Tchán by mě popravdě docela rád odsunul někam stranou, protože moje přítomnost dráždí staromilce. V jednom kuse mi nabízí „zajímavé“ diplomatické posty na Tenerisu, Wutanu a kdoví kde ještě. Ale já se bráním. Kvůli Keren a především kvůli Ysyanovi musím zůstat na Erektiadu.“ Dál Sibielovi pověděl, jaké „radosti“ s Ysyanem zažívá.

„Chápu,“ řekl ponuře Sibiel. „A je vlastně dobře, že se držíš na Erektiadu. Tady je to teď… trochu nepřehledné.“

„Mluvil jsem s Rawantem,“ řekl opatrně Arri. „A přiznám se, mám o něho strach. Ne, kvůli tomu, co mi řekl, ale kvůli tomu, co neřekl. A, sakra, o tebe mám taky strach. Vlastně o všechny. Neuvažoval jsi, čistě pro jejich bezpečnost, že rodinu přestěhuješ? Co já vím? Třeba na Olixu. Protože tady bude ještě horko.“

***