Návrat na Mizeon VII. - Rawantes - 3. kapitola: Když se prach usadil
V nastalém tichu se nějakou chvíli ozývalo jen chrchlání a hekání. Když se Rawantes konečně vzpamatoval, ležel na zemi a dávil se. Ucítil, jak ho Rafedaxarr zvedá a tahá na nohy. Rozhlédl se kolem sebe. Vojáci se váleli na zemi a dusivě kašlali, Aisus s Gromem seděli v kalužích vlastní krve a chrchlali, Wrella jako pohozená panenka spočívala na hromadě rozdrcených cihel.
Sibiel s Jeronesem byli pryč.
Rawantes mimoděk zaregistroval, že těsně předtím, než Grom svrhnul Sibiela do hlubiny, se nakrátko setmělo. Byl to jen mžik a hned bylo zase světlo – takové, jaké jen může být v prostředí naplněném kouřem a prachem. V té chvíli se plně soustředil na děj kolem trhliny, a pak jej zkosilo Wrellino ječení, takže si toho, že na rumiště přibyli další aktéři, všiml až teď. Tanaka s Monetou a Narenou, Huat a Grennon vypadali stejně vyřízeně jako ostatní. Choulili se v koutě a vzájemně se oprašovali. Huat čistil od krve zacákanou ublíženě fňukající Narenu.
„Cos to zplodil za monstra, Rafedaxarre?“ zakrákoral rozhořčeně Aisus a s odporem civěl na bezvládnou Wrellu.
„Okamžitě. Je. Pusť. Ven!“ vypravil ze sebe Rafedaxarr. Sotva se držel, ale stále Rawanta spolehlivě podpíral.
Grom vyplivnul krvavou slinu a samolibě se zašklebil. „Jistě. Nejsem žádný kruťas. Tak za devět, deset tisíc let je pustím.“
„Pustí je hned, když se nám vydáš,“ vypravil ze sebe Aisus. Unaveně se podíval na vojáky. „A když vy všichni odpřísaháte, že do toho nebudete zasahovat. Jinak Grom znovu zadupá a ti dva se promění v krvavou kaši.“
„A potom Groma proměníme v krvavou kaši my,“ zavrčel děsivě Xan. Konečně se mu podařilo vstát, ale dost povážlivě se kymácel.
„Možná,“ ušklíbnul se Aisus, „ale svoje příbuzné už zpátky nedostanete.“
Rawantes to všechno vnímal skrze hučení v hlavě. Uvědomoval si, že se ocitli v patové situaci. Kdyby začali na debhátary znovu útočit, Sibiela a Jerryho by už nemuseli získat zpět. Nemohli Groma zabít, i když by to všichni společnými silami nejspíš zvládli.
„Aise! Grome!“ křikl Tanaka, „copak jsme úplně přišli o rozum?“
„Ty se vrať na Riiberion a do našich věcí se nepleť!“ houkl na něj Grom.
„Odejdu s ním!“ zasyčela Moneta.
„Já taky,“ přidal se skřípavě Huat.
Aisus s Gromem si vyměnili poplašené pohledy. „To… neuděláte!“ prohlásil Aisus. „Slíbili jsme si, přece, že zůstaneme pohromadě. Jenom tak máme šanci.“
„Já s vámi zůstanu!“ ozvala se snaživě Narena. „Ale jenom, když mi dáte Dárce života!“
Tanaka zakoulel očima, jako kdyby nebylo zapotřebí Narenin výlev komentovat. „Můj švagr, bůh Zmar,“ řekl Tanaka, „mi slíbil, že můžu Monetu přivést, když tu bude moc horko. Myslím, že se nebude zlobit, když vezmu i Huata. Ale pořád je tu šance to vyřešit rozumně. Vy pustíte ty dva arcidémony a ostatní vás nechají v klidu odejít…“
„Chceme Rafedaxarra! To kvůli němu jsem ztratil Kiaru!“ křikl Grom a jeho tvář byla stažená bolestí.
„Za netrebskou genocidu odpovědnost nenesu!“ ohradil se Rafedaxarr.
„Nechal jsi nás ve tmě a mrazu! Deset tisíc let!“ zařval Aisus a jeho hlas se třepil rozhořčením. V té chvíli ho bylo Rawantovi docela líto.
„Já vím,“ přiznal Rafedaxarr. „Myslel jsem, že jste nepříčetní. Ne, že bych ten názor docela změnil,“ dodal váhavě, „ale asi jsem to… přehnal.“
„Deset. Tisíc. Let,“ opakoval sžíravě Aisus.
„A co moje děti?“ naježil se Rafedaxarr. „Pobili jste jich devět tisíc! Devět. Tisíc!“
„Ještě něco přes tisíc ti jich zůstalo,“ poznamenal kousavě Grom. „To je pořád příliš.“
„Tak dost!“ křikla Moneta. „Rafedaxarr nás na deset tisíc let zavřel. My jsme mu vyvraždili většinu rodiny. Myslím, že jsme si kvit!“
„Nejsme!“ zařvali trojhlasně Rafedaxarr, Aisus a Grom.
„Tak co jiného navrhujete?“ rozčileně houkla Moneta a vzala Tanaku za ruku. „Další masakr? Dobře! Ale beze mě. Odcházím.“
Huat k ní přešel a vzal ji za druhou ruku. „Jdu s nimi,“ zabručel. Podíval se vyčítavě na Aisa: „Upozorňuju tě, že až se to dozví Bree, tak se k nám přidá.“
„Počkejte!“ křikl schlíple Grom.
Zadupal. Země se otřásla a trhlina na nádvoří se opětovně otevřela. „Běžte si pro ně,“ procedil skrze zuby bůh Hlubin a ukázal tam dolů. „Jsou trochu pomačkaní, ale živí.“
Xan a Cadwen skočili do trhliny. Než stačil Rawantes napočítat do desíti, byli zpět. Každý z nich vlekl notně pochroumané arcidémoní tělo. Už na první pohled bylo patrné, že kosti jsou polámané na padrť, tkáně rozdrcené. Obě těla vypadala, jako kdyby je strčili do mlýnku na krihonitovou rudu. Nebylo poznat, které je které, protože Sibielovo fialové jiskření bylo pryč. Rawanta uklidňovalo, že těla zůstala v jednom kuse, což dává naději, že se díky interní magii dají dohromady.
„Jestli už neplánujete pokračovat,“ řekl s trpkým úšklebkem Xan, „přeneseme marody k Bordenovi na orbitu. Má na lodi sarkofágy s hojivým gelem. Tady na Mizeonu jste nám je všechny rozmlátili.“
***
Šťastné konce nejsou na skladě
„Měla bych tam být,“ vypravila ze sebe Brexa. Seděla Ditruxovi na klíně a opírala se o jeho hrudník. Skrze růžové keře popínající konstrukci altánu se prodíraly sluneční paprsky a házely na její bělostná líčka zlaté čmouhy.
Ditrux ji k sobě ještě pevněji přitiskl. Cítil, že se jejich čas nachyluje. Viděl, jak je napjatá a jak horečnatě přemýšlí. Děsil se jejího rozhodnutí, protože se mu nebude líbit. Aby to ještě co nejvíce oddálil, řekl: „A na čí stranu by ses přidala, Pohromo?“
On a Huat byli právě ve zkušebně a připravovali novou sérii pokusů, když tam vpadl Grennon. Aisus s Gromem napadli statek Arci-Quinnů v Berízii. Chtějí Rafedaxarra. Arcidémoni se chystají k boji.
Huat se chytil za hlavu a hned, že musí pro Monetu s Tanakou. Pokusíme se to zastavit, houkl, než zmizel a Grennon se ztratil s ním.
Ani jeden si nevzpomněli na Brexu a Ditrux tomu byl rád. Nechtěl Bree vystavovat dalšímu stresu, i když už její trojčení z otevřeného prostoru pominulo. Nelíbilo se mu to, ale věděl, že jí musí říct, co se děje. Ráno mu oznámila, že bude přesazovat kaktusy. Vypravil se tam a úmyslně se loudal. Protože kdyby se mu nepodařilo ji přesvědčit, aby zůstala tady, chtěl, aby se do Berízie dostali co nejpozději. Nejlépe po boji.
Ditrux sám se cítil povinný tam být. Jako prvorozený z linie Arci-Jeenů byl předurčený pro službu císaři. Roky výcviku a roky služby ho teď nutily, aby neotálel. Jenže to by tu nechal Bree samotnou a nevědomou. Nechtěl si vybírat mezi povinností a láskou. Cestou do skleníku zaktivoval náramkový počítač a snažil se dovolat Sibielovi, protože z logiky věci by měl císařovu gardu mít na povel on. Když Sibiel nereagoval, Ditrux to zkusil telepaticky. V přenosu myšlenek nebyl nijak zvlášť dobrý. Nepřekvapilo jej, když volání vyznělo do prázdna. Znovu to zkusil přes počítač a tentokrát volal Jeronesovi a uspěl. Jerones řekl, že je se ženou a s dětmi u Trixenovy vdovy Brigity a že o přepadení statku v Berízii nic neví, tudíž žádné rozkazy nemá. Zaletím tam a prověřím to, řekl Jerones a hovor utnul.
Ditrux usoudil, že tím si povinnosti prozatím splnil a zaměřil se na Bree. Odvedl ji ze skleníku do altánu, posadil si ji na klín, pevně ji objal a teprve pak jí řekl, co se děje. A ona mu na to řekla, že by tam měla být taky. A on se jí zeptal, na čí stranu by se přidala.
A ona ještě stále neodpověděla. Mlčela jako zařezaná, protože pochopila, že on volbu nemá. On musí stát za císařem. Nebo ještě lépe, před ním, aby schytal cokoliv, co na něj Aisus a Grom hodí.
„Pusť mě,“ sykla. Podrážděně se zavrtěla, když sevření ještě víc utáhnul.
„Na čí stranu se chceš přidat?“ zopakoval svou otázku. Byl zoufalý, protože věděl, že ho za chvíli opustí a on ji nedokáže zadržet. Že je okolnosti a jejich minulost rozdělí.
„Dite, přestaň. Toto je vážná věc. Musím tam být s nimi. Přísahali jsme si, ještě když jsme byli v Chřtánu, že budeme držet při sobě. Popravdě nechápu, proč tam Aisus s Gromem šli sami, aniž by to ostatním řekli.“
„Možná neměli jistotu, že vy ostatní s tím budete souhlasit,“ zavrčel kousavě Ditrux.
„Věděli jsme, že se to jednou stane,“ řekla. „Rafedaxarr musí zaplatit za to, co nám udělal.“ Silou se vykroutila z jeho náruče. Její oči splašeně těkaly.
„My vám ho nedáme,“ řekl ponuře Ditrux.
Její krásná ústa se stáhla do tenké linie. „Ne dobrovolně, já vím,“ odsekla. „Rafedaxarr je možná oslabený, ale vy, arcidémoni, jste silní a je vás moc. Nechci, aby se mým bratrům něco stalo.“
„Kdyby nechali pradědečka na pokoji…“
„Tvůj milovaný pradědeček,“ prskla, „nás pohřbil zaživa!“
„Však jste mu to taky oplatili!“ houknul. „Už jsi zapomněla na Den Zkázy, pratetinko?“ V duchu se vyděsil, protože toto téma oba doposud velice pečlivě obcházeli. Slova se však sama drala ven, a on s tím nedokázal nic dělat. „Kolik arcidémonů jsi odkráglovala ty sama, he? A všechno to byli mí příbuzní! Že jste zamordovali mého nelítostného otce nebo mého pitomého bratra, za to bych vám snad i poděkoval, ale že kvůli vám zemřel můj jediný přítel, to vám, sakra, nezapomenu. Nejdřív jste Sedenovi vybili rodinu! Jeho ženu a děti a vnoučata! Byli jediná rodina, kterou jsem kdy měl! Měl jsem je všechny rád! Seden se z toho zhroutil! Chtěl se zabít, protože bez nich nemohl dál! A když se mi ho podařilo horko těžko dát dohromady, přepadli jste Maharáví a zabili i jeho!“
Měla ve tváří stejný výraz, jako její obří kamenná socha vystavená v dávno neexistujícím císařově paláci. „Odcházím,“ řekla a její hlas chladil. „A zapřísahám tě, prasynovče, abys do Berízie nechodil.“
Altánem se prohnal závan tak mrazivý, že se růže na konstrukci zachvěly a zčernaly. Teprve když se začaly rozpadat v prach, Ditrux pochopil, že Brexa je nadobro pryč.
Navzdory bodavé bolesti u srdce se rozletěl k domu. Ve zbrojnici má brnění a výbavu. Přece tam nenakluše v odřených kalhotách a zmuchlané košili. Jestli má zemřít, bude jeho mrtvola patřičně oblečená.
***
Statek Arci-Quinnů v Berízii, Mizeon
Ditrux se vynořil z portálu do hromady sutin. Ocitnul se zaklíněný mezi zborcenými zdmi a trámy. Čekal výbuchy a záblesky a rachot a křik a skřípání zubů. Místo toho tam byl klid jako v poledne na náměstí. Až na ty sutiny. Odhodil trám, který mu překážel a vymotal se ven. Kam se podíval, viděl jen trosky.
„Pozdě, ale přece.“ Zpoza torza zdi se vynořil Grennon. Zaprášený a zacákaný od krve, pobledlý, ale jinak se zdál v pořádku.
„Jaké jsou rozkazy?“ vyštěkl Ditrux.
„Nezasahovat,“ odsekl Grennon. Pohodil hlavou někam za ty hromady. „Bohové usedli k rodinné poradě. Jsou tam všichni a vzájemně si perou střeva.“
Ditrux se trochu vznesl, aby viděl, o čem Grenny mluví. A opravdu. Na plácku v sutinách, kde kdysi bývalo rozlehlé nádvoří venkovského statku, seděli debhátarové a hatmatilkou, kterou Ditrux odhadoval na starodwentenštinu se o čemsi živě přeli. Rafedaxarr seděl sám, ostatní se drželi v pevném hloučku a různě se o sebe vzájemně opírali, jako kdyby se energeticky a morálně podporovali. Brexa seděla ze zkříženýma nohama opřená o Gromův hrudník. Bůh Hlubin si bezmyšlenkovitě pohrával s jejími vlasy. Dokonce to vypadalo, že zlatistá aura, která je všechny obklopuje, je propojuje navzájem, až nebylo jasné, kde jedna osoba končí a druhá začíná. Těch šest bytostí sdílelo mnohem více, než shodný původ a společnou historii. Ditruxovo tušení, že pobyt v těsném relikviáři šestici stmelil více, než je zdrávo, se tím jen potvrzovalo.
Ve značném odstupu debhátary obklopoval kordon arcidémonů. Vojáci byli v černo stříbrném brnění a příslušníci císařovy gardy v černo zlatém stejně jako Ditrux. Jen tam stáli a pozorovali. Ditrux zaznamenal bratry Arci-Ukresiovy kteří každý z jedné strany obklopovali Rawanta. Viděl bratrance Keinona a Lenyho Fezzielovy, Issaka Arci-Tassia, Nordena, Tawadu s Kewadou, a spoustu dalších. Ale nikde neviděl Sibiela.
„Jestli hledáš Fialku,“ ozval se Grennon, „tak ten je na orbitě. On a Jerones to škaredě schytali. Grom je zavřel v podzemí a rozmačkal. Jerones se z toho určitě dostane. U Sibiela to není jisté. Zůstala z něj rozdrcená kostra. Wrella je tam s nimi. Už jsem vzkázal ženě, švagrové a tchýni, aby zůstaly v Levenu. Nechci, aby to tu viděly děti. Můžeme to celé shrnout bagrem a postavit znovu.“
Ditrux mechanicky přikývnul. Uvědomil si, že to byl on, kdo Jeronese nasměroval. Ale co? Místo Jeronese by převálcovali někoho jiného. A Arci-Quinn? Dřív by si neodpustil na jeho adresu něco trefného poznamenat, třeba, že mráz kopřivu nespálí, nebo něco podobného, ale tentokrát by z toho nic neměl. Žádná škodolibá radost z toho, že jeho odvěký konkurent bojuje o život, se nedostavila. Vyletěl nad sutiny, aby se zařadil k ostatním.
Stáli tam jako černá hradba, připravení kdykoliv zasáhnout. Ditrux je kývnutím pozdravil a přešel ke Keinonovi. Na mizeonském území mimo válečný stav měl major Keinon jako nejvyšší důstojník císařovy gardy vyšší pravomoce než samotný Xan.
„Jak to jde?“ zahučel Ditrux.
Keinon pokrčil rameny. „Řekl bych, že už se nepoperou. Co myslíš ty, X?“
„Je to tři na tři,“ poznamenal zamyšleně generál. „Grom, Aisus, Narena versus Moneta, Huat, Brexa. Narena je názorově rozkolísaná, půjde s tím, kdo jí nabídne víc. Největším tajemstvím je Brexa. Rozhodující bude, na čí stranu se přikloní ona.“ Xan plácnul Dita po zádech. „Ty ji přece znáš nejlíp. Co udělá?“
Ditrux spolknul hořkou slinu. Rafedaxarr musí zaplatit za to, co nám udělal. Přesně to mu dnes řekla. A místo, aby se pokusil jí vysvětlit, že Rafedaxarr už zaplatil, obvinil ji z masové vraždy. Ne, že by to nebyla masová vražda, ale Ditrux si moc dobře uvědomoval, že v Den Zkázy byli debhátarové absolutně mimo sebe a že ten, který za to nese odpovědnost, je především Trrisiel. „Nevím,“ odsekl.
„Jenom se nedělej,“ uchechtl se Keinon. „Všichni přece vědí, že vy dva…“
„Pohádali jsme se,“ skočil mu do řeči Ditrux. „Není žádné „my“. Nikdy nebylo.“
„Tak promiň,“ řekl zaraženě Keinon.
„Nic se nestalo,“ syknul Ditrux. Ale stalo.
***
Vojáci a gardisté dělali stafáž hodiny. Setmělo se, a debhátarové se pořád dohadovali. Lenny odněkud přitáhnul vznášedlo se zabudovaným teleemitorem. Podával hlášení na orbitu Bordenovi, informoval Erektiad, průběžně odpovídal na dotazy znepokojených civilů ze všech konců arcidémonního území Mizeonu, aby je udržel v klidu. Vyřídil vzkaz od mediků z orbity, že Jeronesův stav se zlepšuje, zatímco se Sibielem to vypadá bledě.
Už se zdálo, že arcidémoni budou hlídat v rozvalinách až do rána, když se debhátarové rázně zvedli.
Všichni se připravili na nejhorší, ale k žádné konfrontaci nedošlo. Zatímco se Rafedaxarr vydal pomalým téměř loudavým krokem směrem k Rawantovi, šestice jeho sourozenců sborově zlatě vzplála a puf – byli pryč.
Ditrux bez dechu sledoval, jak se k nim Rafedaxarr blíží. Takto zblízka ho viděl naposledy před sto lety, těsně před tím, než si vzal to podivné zdravotní volno. Nikdy k němu žádnou zvláštní spřízněnost necítil. Jen povinnou úctu a respekt a poslušnost. Vlastně svého pradědečka vůbec neznal. Nikdy s ním nemluvil, protože nebyl tak důležitý, aby toho bylo zapotřebí. Vždycky císaře pokládal spíš za symbol než za živoucí bytost. Cokoliv císař rozhodl, bylo a-priori správně. Jenže, to, co se stalo v posledních sedmi letech, Ditovy názory změnilo. Tak především pochopil, že Rafedaxarr Mizeonu už dlouho nevládl. Byli to radní a arcidémon na postu císařova sekretáře, kdo tahali za nitky. Rafedaxarr tím stovky let jen proplouval. Nebyl to Rafedaxarr, kdo založil Trestní komando, kdo zavedl krevní selekci, kdo uzákonil povinnost rodů věnovat prvorozeného syna gardě. Přesto to byl on, kdo to umožnil. Ditrux cítil, jak se v něm sbírá vztek.
„Dohodli jsme se na příměří,“ oznámil nevzrušeně Rafedaxarr, jako kdyby sděloval, že zítra bude větrno, místy oblačno. „Články dohody, kterou jste uzavřeli, budou dále respektovány.“
Ditrux sledoval, jak se Rafedaxarr obrací k Rawantovi a jak ho objímá, zatímco ostatní arcidémoni řičeli nadšením. Ditrux si nemohl pomoct, ale právě v tuto chvíli vůči svému pradědečkovi a živoucímu bohu žádný respekt necítil.
Rafedaxarr, jako kdyby Ditovy nevraživé myšlenky vyčetl, se od Rawanta odtáhnul a podíval se přímo na Dita. Ditrux si pomyslel, že císař vypadá nezvykle unaveně. Dokonce se zdálo, že vždy tak hladkou tvář brázdí jemné linie vrásek. Oči barvy rtuti si Dita zvědavě měřily.
„A ty jsi kdo?“ oslovil Dita císař.
„Ditrux Arci-Jeen, Vaše Milosti,“ procedil mezi zuby Ditrux. Nesnažil se být milý a bylo mu fuk, co se s ním stane. Jo, je to jeho nejvyšší nadřízený, jeho bůh a jeho předek, ale Ditrux se před tím ignorantem plazit nebude.
„Kapitán gardy a prozatímní arcikníže linie Arci-Jeenů, sire,“ dopověděl snaživě Grennon.
Ditrux se na něho ošklivě podíval. Nestál o herolda. Nestál o arciknížecí post. Nestál ani o důstojnické frčky v gardě. A už vůbec nestál o rozhovor s císařem. Podle toho, jak se škaredil, to ostatním rychle došlo. Atmosféra ochladla, jak každý napjatě čekal, zda se Ditrux vrátí ke svým zavedeným manýrům a zda se mu povede císaře urazit.
Rafedaxarr na Dita dál upřeně zíral. „Huat se o tobě zmínil. Studujete flesshingové emanace. Rawanta to dost zajímá a mě vlastně taky. Chceme se k vám přidat.“
„Jak je libo, sire,“ houkl zavile Ditrux. Čekal všechno možné, ale toto ne. Kdyby se měl oč opřít, byl by to udělal.
Rafedaxarr se bez ohledu na Ditovu nevlídnou reakci spokojeně usmál a pak rozhodil rukama a křikl: „Zdravím vás, moje rodino! Vyřiďte ostatním, že se znovu ujímám vlády. Kdokoliv bude cítit potřebu se mnou mluvit, jsem tady!“
„Ehm, dědečku,“ ozval se podrážděně Xan, „Co myslíš tím tady? Než se Sibiel s Jeronesem uzdraví, je zapotřebí…“
Rafedaxarr přikývnul: „Určit někoho, kdo mi pomůže s úřadováním. Jistě.“ Znovu se rozhlédl kolem sebe. Prohlížel si gardisty a vojáky tak pečlivě, jako kdyby se jim vpaloval do hlavy. Zastavil se u Issaka Arci-Tassia. „Tebe potřebuju,“ řekl Issakovi. „Tebe a tvoje schopnosti.“
Issak to vzal se samozřejmostí, jaké byl schopný jen dračí míšenec. „Jsem připravený sloužit říši, sire,“ řekl a jedním dechem dodal: „Už se Vaše Milost rozhodla, do které lokality umístí své sídlo?“ Ukázal kolem sebe. „Pokud ano, navrhuji se tam přesunout, protože tady to vypadá poněkud… nepohodlně.“
Rafedaxarr si znuděně odfrknul. Bylo patrné, že císař lokaci správního centra své říše a stejně tak umístění svého sídla pokládá za podružné. „Časem postavíme nový palác,“ zamručel. „On Rawantes něco vymyslí. Ale prozatím stačí cokoliv, co není napadrť. Slyšel jsem, že v naší polovině Kernoku nějaké domy zůstaly.“ Císař se zarazil a znovu se obrátil na Ditruxe. „A co tvůj dům, Ditruxi? Huat říkal, že je velký a pěkný. Když nás tam na nějaký čas necháš, můžeme vládnout i vědecky bádat současně.“
Ditrux v duchu na Rafedaxarra svolával hromy blesky. Ale nahlas zachoval dekorum a s kamenným obličejem skřípavě pronesl: „Můj dům je váš dům, Vaše Milosti.“
***
