Návrat na Mizeon VII. - Rawantes - 21- kapitola: Co všechno se může pos*at
Ateliér na Vinici – idyla pro rozjitřené smysly:
Owianin ateliér plynule navazoval na matčinu zimní zahradu a to byla chyba. Jak Izzel sháněla stále další a další rostlinné exempláře, zakrátko nezbývalo místo. Tudíž i Owianin ateliér se začal plnit zelení. A všechno rostlo a bujelo do monstrózních rozměrů a stínilo na práci. A to se rozumí, že umělcův ateliér potřebuje přirozené světlo. Jen, co se máti vrátí z cest, Owiana jí to řekne na rovinu. Už si, sakra, nepřeje, aby jí tu cpala další palmy a sukulenty!
Zvenčí se ozvalo zavrnění. Než si Owi stačila kouzlem shrnout hlínu z prstů, ozvala se tupá rána a vrnění přerostlo ve vřískot. Owiana se otevřenými skleněnými dveřmi vyřítila ven na terasu. Na prkenné podlaze sebou mrskal její dvou týdenní syn. Zeleně zářil a řval jak na lesy. Asi ve výšce Owianina pasu se nad nahatým arcidémoním miminem ve vzduchu poklidně vznášel ten úžasný patentovaný košík opatřený antigravitačním aparátem, který Owianě z Bredeonu objednala Brigita. Owi se k chlapečkovi sklonila a vzala ho do náruče, přitiskla ho na prsa a vlepila mu na voňavou a zpocenou blonďatou šošolku sadu pusinek.
„Šššš, miláčku ššš…“ Věděla, že fyzicky se mu nemohlo nic stát, ale byl vyděšený a vzteklý a potřeboval uklidnit. Zatímco se maličký trhaně nadechoval a vymačkával ze sebe poslední rozhořčené vzlyky, obcházela Owiana košík a snažila se zjistit, jak z něj mohl vypadnout.
Pak zaslechla tlumené chichotání. Ozývalo se to zpod převislých větví obludně košaté bogivie, která trůnila u zídky lemující terasu. Owiana se znovu pečlivě podívala kolem sebe a nad sebe. A pak si všimla malého roje těkajících temně zelených světlušek. Vznášel se vysoko nad košíkem a vítr ho unášel dál od domu.
„Meliso? Attesie?“ křikla. „Vím, že tam jste! Okamžitě vylezte! Co to mělo znamenat?“
Pod větvemi to zašelestilo, obě děti se vysoukaly ven. „Byl to jenom experiment, mami,“ zakňourala Melisa. „Attesius tvrdil, že Teggen je na sesedy moc malý.“ Její tvářička se rozsvítila úsměvem. „Ale já měla pravdu! Hned, jak je uviděl, začal se po nich natahovat!“
„A vypadl z košíku,“ dodala Owiana. No, alespoň už ví, že nemůže pouštět Teggena z očí. Spustila košík na zem. „Tak to bude bezpečnější. Stejně jsou všechny ty levitační nesmyly na nic,“ povzdechla si.
„On nevypadl, tetičko,“ řekl důležitě Attesius. „Jak natahoval ručky k sesedám, vznesl se. Pak se polekal, a buchnul. Když dáš košík na zem, udělá to zas. Lepší bude ho přivázat. Mám v dílně bezva lano vyztužené plastexem. Může se na něm vznášet jak balón. Anebo mu nasadíme levitační opasek. Když se Teggen vznese, opasek ho pomalu stáhne dolů.“ Synovcovo čelo se zbrázdilo vráskami. „Ale tak malý opasek asi nenajdu. No nevadí, něco vymyslím.“
Owiana houpala miminko v pažích a vrtěla hlavou. „Já ti dám balón, já ti dám opasek! Prostě těch experimentů necháte!“
Attesius otevřel pusu, jak chtěl protestovat, ale pak Melisa nadskočila a vypískla: „Tatííí!“ a vyrazila raketovou rychlostí.
Owiana se otočila a uviděla, jak malá skáče na svého otce.
Teggius! Vrátil se. S holčičkou visící mu na krku se k ní blížil. Na sobě měl odřenou kombinézu, kterou nosí bojoví stíhači. Vypadal unaveně. Jeho jindy hladkou pleť brázdily teninké linie vrásek. Světlé vlasy stažené v culíku vypadaly tmavší, jak byly matné špínou. Připomínal spíš vojáka vracejícího se z krvavé bitvy než vědce, který bádal v laboratoři. Jeho oči se upínaly na miminko v jejím náručí. Přestože držel Melisu, ji i s chlapečkem objal. „Říkali mi, že jsi ho pojmenovala Teggen.“
Měla na jazyku spoustu hezkých slov. Chtěla mu říct, jak moc jí chyběl a že se o něj bála, a že potřebuje, aby s ní zůstal. Ale to by nebyla ona. Místo toho nakrčila nos a odsekla: „Jestli se ti to nelíbí…“
Čekala, že ji pustí. Že poznamená něco o jedovatých Arci-Quinnových ženských, ale místo toho si opřel bradu o její čelo a vtiskl jí polibek do vlasů. „Líbí,“ vydechl. „Líbí se mi Teggen, líbí se mi Melisa, líbí se mi Owiana.“
***
Teggius Owianě, jejím sestrám a Sibielovi pověděl, co se dělo na periferii. A že ten problém vyřešili takřka na poslední chvíli. Bylo obrovským štěstím, že se Urbiel, Ditrux, Grennon a Essius hned na Maharáví začali věnovat studiu flesshingů. Kdyby tím nezískali potřebné vědomosti, Aliance by proti monstrům nedokázala zasáhnout včas.
Teggius sourozencům Arci-Quinnovým oznámil, že Izzel se provdala za Razziela, a zůstává s ním. Zapojí se do běžného režimu Aliance a bude pomáhat s obnovou organizace. Předal jim dopis, který matka napsala:
Všechny vás miluju, ale Razziela taky – a miluju ho stejně jako Destruktiela. Jsou jako dvě strany jedné mince. Každý jiný a přesto stejný tím, že patří ke mně. Naplno jsem využila čas s Destruktielem. Vy, moje děti, jste toho důkazem. Denně se raduju z toho, jak skvělé, chytré a schopné dcery a syny jsem porodila a s Destruktielovou účinnou pomocí vychovala. Každý z vás mě uvádí v úžas. Ale, jste dospělí, mí drazí. Obejdete se docela dobře beze mne. Tak, jak jsem nepromarnila staletí s Destruktielem, stejně tak nepromarním čas, který mi milosrdný osud nabízí s Razzielem.
Z Aliance zůstaly fragmenty. Tři vůdcové přežili, ale z tisícičlenné organizace zůstalo jen pět koordinátorů a dva a dvacet agentů. Protože vyšlo najevo, že ty flesshingy, co řádily na periferii, pozměnil Trrisiel, Aliance bude starého arcidémona hledat ještě naléhavěji. Je zde reálná možnost, že se ten blázen uchýlil pod ochranu vahanských generálů výměnou za to, že jim pomůže otevřít zapečetěné laboratoře starých vahanských bohů. Kdo ví? Je tu riziko, že Trissiel vzal s sebou některé své výtvory a možná i zbytky Trestného komanda. Šílený vynálezce byl jako zadřená tříska a nebylo pochyb, že v budoucnu o sobě dá ještě vědět.
Teggius se cestou domů zastavil u Bordena na Olixu, tudíž už věděl, co se dělo s Ditruxem. Řekl, že zůstane v Berízii a začne konečně žít se svou rodinou jako normální arcidémon. Připustil, že tak jednou za měsíc, možná i malinko častěji, zaletí na základnu Aliance, aby se podíval, co je v laboratořích nového.
***
Co ještě se může pos*at
Ditrux sledoval, jak démoni nakládají na korbu vznášedla pokroucené a očazené trosky skleníku. Některé konstrukční prvky stále pokrývaly skvrny Smesmechovy krve a zbytky tkání. Až to tu vyčistí, postaví tu dům s velkou zimní zahradou. Podobný viděl na záběrech, které pořídil Jerones na Sibielově vinici. Chtěl zázemí, kam by mohl Bree přivést bez obav, že je někdo vyruší.
Na stavbu sídla v Hreobu začal místo Jeronese dohlížet Vidius. Tato změna brzy přinesla „plody“. Práce se zpomalily, zásobování materiálem se zadrhávalo. Čím to asi může být? Ditrux rychle pochopil, že císař se nebude stěhovat ještě hodně dlouho. Když nebyl ve službě, všechno ho táhlo za Brexou. Jenomže má domácí vězení. A Bree se tu ode dne soudu neukázala, protože císař dal Aisovi najevo, že si to nepřeje.
Věřili, že se to časem vyřeší. Brexa posílala Ditruxovi dopisy po Huatovi. Byly plné pravopisných chyb, protože bohyně se učila dwentensky za pochodu. Ditrux miloval každé slovo, každou hrubku. Psal jí odpovědi plné horoucí touhy. Dokonce se pokoušel o verše.
Císař mu odmítl sdělit, kdy jeho domácí vězení skončí. Ditrux netušil, co s nimi bude dál, jen věděl, že i kdyby už nikdy neměl Brexu vidět, jeho život stál za to. Být metamorfem není žádný med. Ditrux si to rozdělil na období „před“ a „po“.
Rawantes mu rovnou řekl, ať si nedělá iluze. Čeká ho existence plná úskoků a útěků. Dárce života je v Metaprostoru těžkým obchodním artiklem. Teď ho sice císař chrání, ale nemusí to tak zůstat navždy. Rawantes Dita nepokrytě vyzýval jej k ostražitosti. Ačkoliv se vehementně snažil to nedávat najevo, Ditrux si povšiml, že se Rawantův postoj k Rafedaxarrovi změnil. To mohlo znamenat, že ta věc s proroctvím je pořád ve hře. Zatím se arcidémonům dařilo Rawanta od té informace držet dál. Podle toho, jak Rafedaxarr důrazně dbal na Rawantovu bezpečnost, se zdálo, že císař o tom už ví, i když nikomu nic neřekl.
„Slyšel jsem,“ ozval se za Ditovými zády poťouchle Keinon, „že Issak předával tenerisanům Smesmechovy ostatky v krabici na klobouky, kterou ukradl z šatny tvé ex-manželky.“
„Se divím, že se po ní nesháněla,“ vyprsknul Norden. „Víte přece, jak byla pečlivá, když balila…“
„Divné, že neoškrábala i omítku,“ houknul Ditrux.
Oba gardisté se uvolněně rozchechtali. Jejich přístup otupoval hrany Ditova stesku. Nebyl jediný, kdo nemá, po čem touží. Kupříkladu Norden: Sotva se narodil, rodiče mu naplánovali svatbu s Tessou Arci-Klirenovou. O Tesse se šuškalo všechno možné, ale Norden ji slepě následoval celá desetiletí. Když si Tessa umanula na Awena, byl ochotný ji s Awenem sdílet, než aby o ni přišel. Po Dni Zkázy utekla na Bredeon a Nordymu vzkázala, že je mezi nimi konec. Ale jen co se císař znovu chopil žezla, Tessa se vrátila a nechala se jmenovat arcikněžnou Arci-Klirenů. Norden doufal, že se konečně vezmou, ovšem Tessa mu řekla, že už ho nechce. Prý je v jeho rodokmenu příliš mnoho skollů a brůssů, a ona že má na lepšího. Ten mladý blázen dostal košem od ženské, která mu nesahá ani po kotníky a stejně ji miloval dál. Marně mu Awen připomínal, jak ošklivě si s nimi Tesa pohrávala. Marně mu ostatní gardisté dohazovali své sestry a sestřenky. Arrakiel mu dokonce vzkázal, že mu představí pár veselých dračic, ale Norden jen vrtěl hlavou a vzdychal.
Potom tu byl Keinon. Dnem Zkázy přišel o ženu a tři děti. Nikdy o tom nemluvil, ale vědělo se o něm, že od té doby děti nemůže vystát. Zrovna včera mu Vidius strčil pod nos seznam tří nevěst, ze kterých si má vybrat. Císař očekává, že začne plodit potomky, aby si nahradil ty, o které přišel. Ale tak to přece nefunguje.
Ditovy filozofické úvahy přerušil právě Keinon s tím, že obdržel telepatickou zprávu. „Máme jít do paláce,“ řekl. „Vidius vzkazuje, že se císař vrátil z Riiberionu a chce tě vidět, Dite.“
Letěli všichni tři od skleníku k paláci. „Co mi, sakra, může chtít?“ zabručel Ditrux a jeho srdce ztěžklo.
„Nevím,“ řekl rozpačitě Keinon. „Ale máme tě doprovodit k loveckému salonku. Císař s tebou chce mluvit mezi čtyřma očima.“
***
Domem se rozléhal děsivý rámus. Grennon s Kewadou nervózně přešlapovali v hale u schodů vedoucích do sklepa.
„Ditrux demoluje sklep?“ dovtípil se Rawantes. „Co mu Rafedaxarr řekl?“
Grennon si vyměnil pohled s Kewadou a zasyčel: „Nevíme. Mluvili spolu v Loveckém salonku a my čekali na chodbě. Nic jsme neslyšeli, císař všechno zaštítil. Ale podle toho, jak Ditrux řádí, to muselo být něco hrozného. Vyletěl odtamtud jak střela.“
Rawantes se vydal dolů a přistihl Dita uprostřed trosek. Za takovou chvilku stačil rozmlátit šteláře, nábytek, dokonce rozboural i ostění krbu. A teď seděl v oblaku prachu mezi začouzenými cihlami a mezi zuby drtil kletby tak vulgární, že z toho Rawantovi hořely uši.
„Ditruxi?“
Nereagoval.
„Hej!“ zařval Raw, „ Dite! Mluvím s tebou! Co se stalo?“
„Řekl mi,“ vypravil ze sebe skřípavě Ditrux, „že to bude jenom na sto let.“
„Co?“ vybafnul Raw, ale už to stejně tušil.
„Jenom sto let a pak mě Exis vrátí na Mizeon,“ zakrákoral apaticky Ditrux. „Potom mě na dalších sto let vyfasuje Aisus. Bráchové se dohodli na střídavé péči. Když nebudu zlobit, dovolí mi Aisus pobýt nějakou dobu s Brexou. Než mě pronajme někomu dalšímu, aby mě za sto let zase předal Rafedaxarrovi.“
„On tě slíbil Exis?“
„Na sto let,“ zachraptěl Ditrux. „Chápeš to?“ hystericky se zajíkl. „Aisus prý proti tomu nic nemá. Co je to sto let? Muška.“
„Kdy?“
„Zítra.“ Ditrux třískl pěstí do cihly. Rozdrtil ji v prach.
„Co ostatní debhátarové?“ připomněl Raw. „Taky k tomu mají co říct. Zejména Brexa.“
Ditrux rozmačkal další cihlu. „Císař mi řekl, že Brexa má dítě. O mě prý zas takový zájem nemá. Lhal! Bree mi píše! Každý den. Přísahala, že nikoho jiného nechce! Císař tvrdí, že to nemyslela vážně. Proč mi lže?“
„Nevím,“ zavrčel Raw. Ale ve skutečnosti věděl až moc dobře.
„Chtěl jsem ho zabít!“ zaskřehotal Ditrux. V očích se mu zaleskly slzy. „Přísahám, že jsem chtěl. Srát na gardu! Bylo mi jedno, že je to můj bůh, můj předek, můj císař. Je mi fuk, že bych u toho zařval. Chtěl jsem po něm skočit, ale nedokázal jsem to. Něco mě drželo zpátky. Něco mě přinutilo jen poslouchat a kývat. Co je se mnou špatně? Je každý metamorf sralbotka?“
Rawantes si dřepnul a chytil Ditruxe kolem ramen. „Nejsi sralbotka, Dite,“ řekl mu. „Poslouchej mě: Není to tvoje vina. Jsi prokletý. Všichni prvorození jsou prokletí tak, že musí císaře poslouchat a nesmí ho zradit. Udělali vám to, když jste do gardy vstupovali. Císař a Seen Arci-Kessal. Jenom oni dva o tom věděli. Nikdo jiný. Já sám o tom vím teprve pár týdnů.“
„Co… mám dělat?“ vzlykl Ditrux. „Já tohle… nesnesu.“
Rawantes hleděl do jeho vytřeštěných zelených očí. „Nic,“ zasyčel. „Žádné prudké pohyby. Žádné násilí. Nechej to na mně. Věř mi, prosím. Já to… dám do pořádku.“
„A co uděláš, Rawe?“ zavrčel uštěpačně Ditrux. „Dáš Rafedaxarrovi pusu a on změní názor?“
„Něco mnohem efektivnějšího,“ řekl ponuře Rawantes.
***
Usměrňovač – vyřeší každý závažný problém
Rawantes vyběhl ze sklepa, zamířil do laboratoře a sáhnul do šuplíku. Usměrňovač. Všechno, co potřeboval, se mu podařilo vměstnat do malé plechové krabičky od kuvisových cigár, kterou sebral v knihovně na polici. Hodila se akorát do dlaně.
Na chodbě před loveckým salonkem se o zeď opírali Issak s Jeronesem a tvářili se jako na pohřbu. Rawantes kolem nich jenom prosvištěl, zaklepal a vešel.
Rafedaxarr se vznášel několik stop nad zemí tak, aby měl v úrovni očí exponát pověšený na zdi. Byl to samostříl a podle konstrukce pocházel z Brusedey. Rawantes se posadil do křesla a čekal, až ho císař vezme na vědomí. Nespěchal. Už nebyl důvod.
„Opravdu pěkný kousek,“ poznamenal císař.
„Jak bylo na Riiberionu?“ otázal se Rawantes.
Rafedaxarr sundal samostříl ze zdi a obloukem se přenesl k protějšímu křeslu. Klesl do polštářů a s očima upřenýma na subtilní konstrukci zbraně řekl: „Ta Exis je pěkná mrcha. Když se dozvěděla, co je u nás nového, řekla, že mi tu kletbu dá výměnou za Dárce života! Řekl jsem jí, že si to objednám u skřetů z Tenerisu. Trvalo by to dalšího půl roku. To jí bylo jasné stejně jako mně. Je to k vzteku, ale já tak dlouho čekat nemůžu. Mí gardisté jsou pořád víc svéhlaví a drzí. Tak Exis vymyslela kompromis. Spokojí se s pouhým pronájmem. Ditrux bude sto let na Riiberionu. Podobně jako když jsi ty byl u draků.“
„Já byl u draků sotva rok,“ namítnul jemně Rawantes.
„No a co?“ prsknul Rafedaxarr. „Rok nebo sto? Kdo by to furt počítal?“
„Ditrux? Brexa? Jejich dítě?“ nadhodil Rawantes. „A řekni mi, můj pane, co hodlá Exis s Ditem dělat? Vždyť ho nepotřebuje. Ona děti mít může. Není neplodná.“
Rawantovou myslí se prohnal barevný vír vzpomínek. V časech před Ryanou, tak vzdálených, že to vypadalo jako pohádka, se narodil na Emdevienu. Jmenoval Anaeron Terresian. Otec byl král jachadei a matka stromista. Rodiče se vášnivě nenáviděli. Dělali si naschvály, bořili si města. Anaeron vyrůstal v chaosu a hádkách. Když mu bylo dvacet, oženila ho matka s riiberionskou bohyní Exis. Exis neměla zrovna nejlepší pověst, ale v té době to byla nejsilnější bohyně ve známém Metaprostoru. Tradovalo se o ní, že s muži zachází jako s dobytkem. Exis prince omámila a celé roky ho držela v magickém spánku. Probouzela ho jen, když chtěla dalšího potomka. Anaeron žádného z nich nikdy neviděl. Exis mu ani neřekla, kolik jich má. Když Anaeronovi táhlo na tři sta let, začal se, jako každý metamorf, rozpomínat, kým je. Při každém dalším probuzení toho věděl víc a byl silnější. Vybavily se mu staré znalosti a dovednosti z předchozích vtělení. Nakonec se mu podařilo utéct. Krátce na to ho chytili vahanští stopaři. V průběhu dalších tisíciletí, co ho prodávali z jednoho světa na druhý, se doslechl, že měl s Exis devět potomků, kteří se mezi sebou vzájemně vyvražďovali tak důsledně, že do dnešních dnů nedožil ani jeden.
„Exis se kdysi pustila do křížku s dwu-nakharem,“ přerušil proud Rawantových vzpomínek Rafedaxarr. „Od té doby může mít děti jen se smrtelníky. O takové nestojí. Chce silnější krev, aby trumfla Krassionu. Ty dvě se nikdy nepřestanou hašteřit.“
Rawantes se v křesle narovnal. Pečlivě sledoval každý detail Rafedaxarrovy tváře. „A co bys řekl tomu, můj pane, kdybych se Exis místo Ditruxe nabídnul já?“
Byl si jistý, že on by Exis na rozdíl od Ditruxe dokázal zvládnout. „Můžu se k ní vypravit hned teď,“ dodal přesvědčený, že tak by se mu podařilo tu kletbu zničit dřív, než by ji Exis stačila dokončit. Byl to šílený a impulzivní nápad. Popravdě, Rawantes nevěřil, že na to Rafedaxarr přistoupí, ale kdyby ano, nemusel by použít to, co svíral v dlani. Byl by šťastný, kdyby to nemusel použít.
Rafedaxarr na něj zíral, jako kdyby ho viděl poprvé. „To nebylo vtipné, můj drahý.“
„Já nežertoval, Daxi,“ řekl s nuceným klidem Rawantes. „K čemu mě potřebuješ? No řekni! Nejsem Ryana. Jenom mám její vzpomínky. Nikdy jsi se mnou nespal. A já… no, taky mám nějaké potřeby.“
„Ty zatracené dračice,“ zasyčel Rafedaxarr a stříbřité oči mu zběsile těkaly. „Co to s tebou, sakra, udělaly?“
Raw se zasněně usmál. „Jenom mi připomněly, že život má i příjemné části.“
Rafedaxarr prudce vstal a praštil samostřílem o zem. „Dost!“ zasípal. „Už ani slovo! Ty jsi můj! Jenom můj! Žádné dračice. A už vůbec žádná Exis!“
Rawantes se smutně podíval na třísky, co zůstaly z nešťastného samostřílu. Stejně tak zůstaly třísky i z toho, co bylo mezi ním a Daxem. A teď jen zadřít je pod kůži.
„Ryana byla přesvědčená, že tě miluje, Daxi,“ řekl pomalu. „Ale mnohem víc než lásku, k tobě cítila respekt a vděčnost. Byla ti vděčná, že ses k ní choval jako k citlivé živoucí bytosti. Dovolil jsi jí vychovávat vaše děti. Naučila se mít tě ráda, a nakonec s tebou byla i šťastná.“
Rafedaxarrova tvář se zvlnila dojetím. „A já jsem miloval ji,“ řekl. „Víc než všechno na světě.“
„Já vím,“ přikývnul Rawantes. „Když mi bylo šestnáct a ty jsi mi pomohl se na Ryanu rozpomenout, miloval jsem tě. Obdivoval. Zbožňoval. Skutečně a upřímně. Dokonce mnohem víc, než tě milovala Ryana,“ řekl hlasem měkkým jako samet. Vzápětí dodal: „Jenže teď, když jsem tě lépe poznal, necítím vůbec nic.“
Rafedaxarr na něj zíral. Nevěřícně zavrtěl hlavou. „To stačí, můj drahý.“
„Už ani tu vděčnost necítím,“ pokračoval s mírnou dávkou patosu Rawantes. „Ani respekt. Možná je mi tě trochu líto, ale to je všechno.“ Jeho tělo ztěžklo. Obyčejné mluvení, pohybování čelistmi, ho stálo obrovskou námahu. Jeho obličej se měnil ve strnulou nelítostnou masku, ačkoliv hluboko uvnitř jeho hrudi probublával po tisíciletí sbíraný hněv.
Kontury Daxovy postavy zarámovaly drobné plamínky. „Jsi… rozrušený. Nemyslí ti to jasně.“
Ala Rawantes na to nereagoval. A nebyl rozrušený, nýbrž vyděšený. A ne z Rafedaxarra, ale ze sebe samotného. Vstal, aby nemusel zaklánět hlavu a zakňoural: „Mohl bys mě nechat trochu si užít.“ Neznělo to prosebně, ale vyčítavě. „Tak třeba ta bredeonská dvojčata. Zena a Zera,“ přitvrdil, přičemž přesně zacíleným mentálním impulzem aktivoval agregát skrze tenkou stěnu krabičky. „Ty bych docela bral. Dračice mě naučily pár dobrých triků.“
Rafedaxarr se rozpálil do ruda a vyjeknul: „Tyyyy….“
Rawantes přivřel oči a vycenil zuby. Chytil se za rozkrok a vyzývavě se ušklíbnul. „Tohle už nutně potřebuje provětrat. Musíš pochopit, že nejsem ze železa. Co kdybys mě k Exis doprovodil hned?“
„Neříkej takové věci,“ zaskřehotal Rafedaxarr. Rudá záře kolem něj postupně bledla, přecházela přes oranžovou do žluta. Nakonec boha obklopila aureola bílého sálavého světla.
„Bude to… fajn,“ zamručel mazlivě Raw, udělal výpad pánví a pohladil se. Ve skutečnosti z toho šílel. Byl napjatý jak struna. Potřeboval Daxe dostrkat až na okraj. Žaludek se mu obracel, srdce měl až v krku.
Pak Rafedaxarr s výkřikem vyšlehl.
Nebyl to obyčejný horký plamen. Byl ostrý. Tak horký, že krájel cokoliv, od krihonitu po axeonit.
Rawantes něco takového čekal. Pomocí usměrňovače stíhal tu horkost zkoncentrovat a průběžně ji odvádět do mikroportálu, který už měl otevřený v nitru krabičky.
Rafedaxarr sálal a Rawantes všechno to spalující a řezající horko zachycoval a odváděl pryč. Jakmile už byl tah vytvořen, dál z Rafadaxarra tahal a nasával energii, jako vzduch do komína. Raw z Daxe vytahoval sílu úplně stejně, jako to arcidémonům dělaly flesshingové emanace. Destruktiel na to přišel už před dvanácti sty lety. Stačilo do flesshingů jen magicky „ťuknout“ a ony vás zmerčily a zachytily vás jako háčkem a vtahovaly do sebe. Rawantes ten proces jen obrátil. Rafedaxarr je starý bůh, metamorf je stará entita. Oba jsou z téhož prazákladního materiálu jako flesshingové.
Rafedaxarrova postava byla stále průsvitnější a průsvitnější. Jeho tvář se protáhla údivem, když pochopil, že ze sebe vydává více a více interní magie, a že není schopný to zarazit.
„Je mi to líto, můj pane,“ řekl smutně Rawantes. Ještě by to mohl celé zastavit. Dax by zůstal oslabený, ale jeho existence by byla zachována. Rawantes zaváhal… tah se zpomalil.
Poloprůsvitné Daxovy rty se zachvěly. Jen s obtížemi artikuloval a když promluvil, znělo to jako vzdech: „Jenom… můj… můj… můj…“
„Už ne,“ odsekl Raw. Zaťal zuby a prudce tah zesílil.
A vzápětí v místě, kde předtím Dax stál, zůstala jen černá skvrna na parketách.
Krabička od kuvisových cigár byla jen o něco teplejší, než Rawantova ruka. Raw ji otevřel. V prstenci spleteném z krihonitových drátů a krepponových vláken tiše pulzovala fialová hrana subprostorální kapsy o průměru špendlíkové hlavičky. Raw trhlinu jemným mentálním impulzem zavřel. Krabičku zaklapl a strčil usměrňovač do náprsní kapsy.
Klesl na kolena a zvracel krev.
***
