Návrat na Mizeon VII - Rawantes - 13. kapitola: Slavný dramatik na scéně
Ditrux ochraptělý přílišným mluvením se vydal zpět do Kernoku. Neotevíral si portál, ale letěl, protože se potřeboval uvolnit od nastřádaných emocí. Obloha tmavla, a on pomalu prorážel vlahý vzduch a sledoval, jak se stíny stromů v Klebiově údolí prodlužují. Připadal si trochu jako blázen. Celý den cosi tropil, někoho o něčem přesvědčoval, aniž by věděl, proč to dělá. Proč se do toho vůbec angažuje? Copak mu to něco přinese? Pokud by ho někdo označil za spiklence, čekala by ho exkomunikace a potupná poprava. Měl Jerones pravdu, když ho obvinil, že o císaři smýšlí špatně hlavně proto, že mu zatrhl rozvod? Ditrux si neochotně přiznal, že na tom něco bude. Ale mnohem víc ho popuzovalo, jakým způsobem je Rafedaxarr všechny prohání a s jakou samozřejmostí očekává absolutní poslušnost, po tom, co se sto let flákal a posledních devět let prospal. Nemělo by ho to překvapit a už vůbec by ho to nemělo štvát. Rafedaxarr je nejenom císař, ale i zakladatel rasy a především bůh. Může si dělat, co chce a jeho potomci mají poslouchat. Přesto to Ditruxe rozčilovalo. Nakonec si musel přiznat, že je naštvaný na sebe za to, že je naštvaný na Rafedaxarra.
Přiblížil se ke svému pozemku a klesal do zahrady. Už z výšky to viděl. Všude plno lampiónů, stánků s jídlem. Slyšel hudbu a hlasy arcidémonů a cizích bohů a lichů a brůssů a wemurů a dalších bytostí. Snadno se dovtípil, že jsou to Primeřini fanouškové.
Jako zloděj se kradl podél stájí a hledal místo, kam by se skryl, protože kolem domu jich bylo tolik, že se vůbec nehodilo k němu přibližovat. Vmáčkl se do sedlárny a z ní do přípravny. Překonal nutkání svalit se do kupky sena nachystané k rannímu krmení a vylezl po žebříku nahoru pod střechu. Tady ho nikdo otravovat nebude. Odhodlaný přečkat tam noc se natáhl do slámy a zavřel oči. Jako pokaždé se na projekčním plátně jeho fantazie objevila Bree. Úplně nahá. Ditrux frustrovaně zafuněl. Nepotřebuje se mučit. Přinutí se k spánku, i kdyby měl sám sebe očarovat. Ještě kdyby tak dával ve škole pozor a zapamatoval si, jak se to dělá.
Už skoro spal, když se dole ozval šramot a chichotání. Tak to snad ne! Zacpal si uši. Jenomže to nefungovalo. Arcidémoní smysly jsou až nepříjemně citlivé. Šelestění, vzdechy, úpění a chrčení. Fuj. Pak byl klid. Tak to šlo rychle. Teď už jen, aby vypadli.
„Jednou to stačit nebude,“ ozvalo se zezdola hlasem uspokojeného muže.
Ditruxe nezajímalo, kdo to je. Jenom se modlil, aby se zvedli a odtáhli.
„Aby to fungovalo, musíme to opakovat,“ řekl ten chlap. „Alespoň ještě třikrát, čtyřikrát.“
Ditrux strnul a nastražil uši.
„Klidně pětkrát,“ ozvala se ta ženská. „Ale myslím, že se nám to povedlo hned napoprvé. Jakmile budu mít jistotu, musíš zmizet. Nechci se dostat do řečí.“
„Jistě arcikněžno,“ uchechtl se ten chlap. „Jenom jestli nebude vadit, že drobeček bude krapet dozrzava. Všechny moje děti takové jsou.“
„To je právě dobře,“ zaševelila. „Copak jsi neviděl mého manžela?“ Zašustilo oblečení. „Kolik těch robátek vůbec máš?“
„Kdo by to počítal? Na každém světě několik.“
Vrátka zavrzala, jak ti dva odešli. Teprve pak se Ditrux vzpamatoval. Nepřemýšlel. Seskočil dolů a jako blesk dvojici dostihl. Jeho žena kráčela směrem k paláci, zavěšená do chlapíka, kterého Ditrux už viděl v paláci debhátarů. Byl to ten blbec z Tenerisu, co posledně slintal po Brexe.
„Primero?“ houkl Ditrux.
Dvojice se zastavila. Odskočili od sebe a teprve pak se otočili.
„Ditruxi,“ výskla Primera tak radostně, že by zasloužila potlesk. Stébla sena uvízlá ve vlasech, osvětlená lampami z aleje, jí kolem hlavy vyčarovala svatozář. „Ty už ses vrátil? Přestal jsi s trucováním, a dokonce se mnou mluvíš? To mám ale radost. Líbí se ti zahradní slavnost? Zvala jsem i mladého Grennona, abys měl s kým popíjet, ale ten nevděčník tvrdil, že má povinnosti v gardě.“ Primera ukázala na svého společníka a jedním dechem pokračovala: „To je sahíjin Smesmech z Tenerisu. Je na návštěvě u Nareny, ale známe se z divadla.“
„To mi došlo,“ brouknul Ditrux, aniž by o toho týpka zavadil pohledem. „Měla bys vědět, Primero, že toho parchanta, kterého porodíš, neuznám. Udělám všechno proto, aby ostatní arciknížata věděla, co jsi zač. Arcikněžny tě přestanou zvát do svých sídel. Tvůj společenský status, na kterém si tolik zakládáš, zničím. Nakonec budeš o ten rozvod prosit. Pokud se rozhodneš pokračovat v herecké dráze, nebudeš to dělat jako Arci-Jeenová, za to ti ručím.“
Primera nebyla uznávaná herečka jen tak. Dlužno přiznat, že její tvář zůstala úplně nehybná. „To neuděláš. Protože jinak každému povím, jaké znetvoření skrýváš v kalhotách. Každému, kdo bude ochotný mě poslouchat a nejen tady, ale i na Bredeonu, Brussedee, Wemuru, popíšu, jak jsi mě celé desetiletí znásilňoval a mučil mě tím tvým hnusným mozaikou obloženým klackem!“
„Fajn,“ štěkl Ditrux. Při pomyšlení, do čeho se řítí, se mu zatočila hlava. Proti Primeřině herectví nemá šanci. Zmocnila se ho panika.
Primera jeho zaváhání rozpoznala. Spokojeně se usmála. „Nezmůžeš se vůbec na nic, ty chudáčku! Přijmeš to dítě a budeš předvádět nadšeného tatínka. Měl bys být vděčný, že jsem to takto zařídila a že není tvoje, protože jinak by bylo stejně poškozené jako ty.“ Načež se zavěsila do Smesmechova rámě a odplula.
A Ditrux tam stál jak rýč a připadal si jako všech idiotů král. Jako ve snách se potácel kamsi k opačnému konci zahrady. Měl bys víc přemýšlet, než něco řekneš, Dite, zněl mu v hlavě Sedenův hlas. Jak mohl čekat, že nad tou mrchou vyhraje? Ona přece dokáže zblbnout úplně všechny! Prodíral se trnitými keři, rozrýval záhony s maceškami, až se dostal ke skleníku. Jeho myšlenky zběsile těkaly. Vpadl dovnitř a sledoval žalostná torza kaktusů, které roky piplal, a potom v záchvatu hoře zapálil. Takový je teď jeho život. Unaveně se posadil do popela a hystericky se rozchechtal. Seděl tam hodiny. Zdálky doléhaly zvuky hudby.
Probralo ho zapraskání větviček. Do skleníku vešel ten bůh, co plodí ryšavé děti.
Ditrux na něj ohromeně civěl.
Tenerisan se usmíval jak blbec. Měl ruce v kapsách a netrpělivě přešlapoval. „Napadlo mě,“ řekl rozšafně, „že jsem se k tomu ještě nevyjádřil. Ehm, jako otec, víš? Takže, když jsem se vlastně postaral, aby tvoje linie nevyhynula, co bychom se dohodli na nějaké… přiměřené… kompenzaci? Vy, Arci-Jeenové, vlastníte krihonitové doly, že? Stačilo by mi jenom dvacet procent z roční těžby. Co tomu říkáš?“
Ditrux nepřemýšlel. Prostě se na toho chlapa vyřítil. Použil všechno, co se naučil za roky v gardě a znásobil to zlostí nad tím nehorázným návrhem. A trhal a lámal a drtil…
Když se vzpamatoval, stál v oblaku oranžové mlhy. Pod nohama mu čvachtala krvavá břečka, všude kolem na ohořených konstrukcích visely oranžově jiskřící kusy masa, z kterých se odpařovala magie. Bylo jí tolik, že by se z ní dal z fleku uplácat nový skleník, ale Ditrux tak nějak věděl, že by si ho moc neužil. Podíval se, co tiskne v dlani. Srdce. Se spokojeným zadostiučiněním ten kus svalu zmáčkl. S nechutným plob ta věc pukla. Shýbnul se, aby se podíval, kam se zakutálela hlava. Mlhavě si vybavoval, že tu urval jako první. Přece mu do toho ten hajzlík nebude kecat, že. Spokojeně zamručel, když hlavu našel v koutě. Zvedl ji, položil do středu centrální vydlážděné uličky a vší silou na ni dupnul. Křach. A bylo.
Jeho zlost byla ta tam. Ditrux se svlékl donaha a zamířil k přístřešku na zahradní náčiní. Pod okapem stály sudy na dešťovou vodu. Do jednoho sudu skočil, vyráchal se, pak skočil do druhého. Pak si pomocí vnitřní magie uplácal jakés takés oblečení. Nebyl v tom nikdy příliš dobrý, takže se mu podařilo vytvořit jen prosté kalhoty a halenu. Ale to přece stačí. Na těch pár hodin, co zůstane na svobodě, je to až dost.
Protože teď už mu zbývá jenom jít se udat. Vypravil se k domu. Cestou čelil rozesmátým tvářím Primeřiných hostů. Budou pobavení ještě víc, až to praskne. Budou dávat rozhovory do médií a budou o nich vysílat na videxu ve všech koutech zmapovaného Metaprostoru.
Jeronese našel v kanceláři zahrabaného v papírech. Ten chlap nikdy nespí. Ditrux se zeptal, jestli je už císař zpět z Kavanu. Bylo mu řečeno, že nikoliv a ať se jde vyspat, že vypadá hrozně. Ditrux se vůbec necítil hrozně. Naopak. Byl na vážkách, jestli se má udat přímo Jeronesovi, nebo má počkat na císaře. Usoudil, že bude lepší, když počká. S Jeronesem ho pojily vzpomínky na společně strávený čas na Maharáví. Dobré vzpomínky. Nebude sekretáře uvádět do rozpaků. Řekl tedy, že se vrátí ráno, protože nezbytně nutně musí císaři něco říct. Jerones jen přikývnul a znovu se ponořil do spisů.
Noc byla ještě mladá. Ditrux nejdřív sešel do sklepa, ale na spánek teď neměl ani pomyšlení. Při pohledu na lenošku vystlanou xiřími kožešinami si drásavě povzdechl. Bree, Už nikdy ji neuvidí. Pak ho ale nepadlo, že teď nemá co ztratit. Podle dohody může kdykoliv do paláce debhátarů. Dohoda do rána platí.
***
Poslední noc, než všechno ztratím
Přenesl se portálem do centrální věže a bez toho, aby se díval kolem, vpadl do Brexiny části paláce. Běhal po chodbách a hledal ji. Nebyla doma. Zklamaně se opřel o křišťálovou stěnu, zády klouzal po vyleštěných kamenech, až dopadl na zadek. Rukama si objal nohy a položil čelo na kolena. Počká. I kdyby přišla až nad ránem a on ji viděl aspoň na chvilku, bude mu to stačit.
Poslední noc na svobodě se táhla a Ditrux čekal. Snad nikdy čas neplynul tak pomalu.
„Ditruxi?“ Kdosi s ním třásl. Musel usnout. Zvedl hlavu a uviděl ji, jak se nad ním sklání. „Co tu děláš, Ditruxi?“ Její hlas bodal jako ledové jehličky. Zkoumavě na něj hleděla. Dokonce si dřepla a odhrnula mu vlasy z čela. „Stalo se něco?“
„Bree,“ vydechl, vděčný, že se dočkal. Vtiskl tvář do její dlaně.
„Vypadáš… divně.“ Znělo to váhavě a mnohem jemněji.
„Přišel jsem se rozloučit, Bree.“
Její tvář ztuhla v kamennou masku. Prudce od něj odskočila. „To není nutné. Věděla jsem, že se k ní vrátíš. Přeju ti to nejlepší. A teď vypadni.“
Ztěžka vstal. Srdce ho bolestivě bodalo. Zmateně zavrtěl hlavou. „Nevracím se k Primeře. To se nikdy nestane. Promiň, že jsem obtěžoval, ale musel jsem tě ještě naposledy vidět. Protože ty jsi jediná, na které mi záleží,“ blekotal. „Brzy se o mě doslechneš hnusné věci. Jenom jsem potřeboval, potřeboval jsem ti říct, že všechno, co bude Primera vykládat, jsou lži. Nikdy jsem ji neznásilnil, ani jsem ji netýral. To děcko, které čeká, není moje. Přísahám. Nikdy jsem s ní nic neměl.“
Založila si ruce na prsou a zvedla obočí. „Ale to jsi mi přece už řekl. A já o tom nepochybuju.“
Křivě se usmál. „Děkuju. Tak já… půjdu.“ Vykročil směrem k centrální věži.
„Dite?“
Ovanul ho mrazivý vítr, jak ho doběhla. „Počkej,“ šeptla. „Proč se loučíš? Proč říkáš, že se vidíme naposledy? Co se stalo?“
Ditrux mávl rukou. „Udělal jsem něco, co se už nedá změnit. A kdybys vrátila čas, udělal bych to znova. Ničeho nelituju. Jsem vděčný, že jsem mohl být s tebou. Nikdy jsem nebyl tak šťastný jako s tebou, Bree. Miluju tě. Strašně moc.“
Překvapeně vyjekl, když se mu pověsila kolem krku. „Dobře,“ sykla a zaútočila na jeho ústa. Když se od něj odtáhla, nevěděl, kde je, ani co je za den. „Taky tě miluju,“ zašeptala. „Taky strašně moc. A tak mě napadá, že jsi ještě nikdy nebyl v mé ložnici.“ Vzala ho za ruku a někam vedla. Neprotestoval. Jeho poslední noc na svobodě bude stát za to.
Někdy mezi třetím a čtvrtým milováním jí řekl, co se stalo. Taky jí vysvětlil, že se ráno půjde udat. Zavraždil cizího boha, a to není jen tak. Budou z toho nepříjemné diplomatické tahanice a strkanice a zuřit bude jak Rafedaxarr tak Narena, která toho sahíjina na Mizeon pozvala.
Brexa dlouho mlčela a pak se ho zeptala, proč prostě neuteče. Někam, kde se snadno ztratíš, řekla. Někam, kde tě najdu jenom já.
Musel jí říct, že prvorození arcidémoni, řádní příslušníci císařovy gardy, prostě neutíkají. Je to otázka cti. Bude uvězněný, souzený a odsouzený. A průběžně bude jeho jméno vláčené špínou, protože Primera zajisté udělá cokoliv, aby ho očernila. Kdyby utekl, zradil by všechno, zač staletí bojoval, čemu věřil. Zostudil by nejen císaře, ale zahanbil by všechny prvorozené a vrhl by stín i na prestiž arciknížat. To prostě nemůže udělat. Sám před sebou by se musel stydět.
Dobře, řekla a znovu se s ním milovala. A znovu a znovu, že to přestal počítat. Nad ránem usnula. Držel ji v náručí a vrýval si do paměti každý krásný kousek jejího těla. Potom opatrně vstal, aby ji nevzbudil a vydal se do svého domu, aby se udal.
***
