Návrat na Mizeon VII.-Rawantes - 10. kapitola: Festival fialových mračen
***
Vychovávat vás je stále potřeba!
Rawantes slyšel, jak za sebou Ditrux prásknul dveřmi. Jeho dusání se ještě chvíli rozléhalo chodbou. Když byl klid, vešel do pracovny a posadil se na kanape pod okno. Rafedaxarr se hrabal v mírně očouzených papírech a vypadal, jako kdyby se vůbec nic nestalo. „Tak jsi to slyšel,“ prohodil s očima upřenýma na Jeronesovu zprávu. „Jeden aby je pořád vychovával.“
„Nemyslím, že Ditrux potřebuje vychovávat,“ namítnul Raw. „Pokud vím, je Primera Arci-Jeenová nafrněná fiflena a vrátila se jen proto, že chce hrát roli arcikněžny.“
Rafedaxarr si pohrdavě odfrkl. „No a? Je mi fuk, jestli to bude hrát nebo jestli to bude prožívat osobně. Důležité je, že mi dá další arcidémony. Po masakru je vás jak do ferety. Potřebujeme děti. Ty bys to měl přece chápat.“
„Děti za takovou cenu?“ podivil se Rawantes. „Je to stejné, jako když ti arciknížata dodávají prvorozené potomky do gardy. Protože vědí, že ty děti budou už od narození patřit tobě, pořizují je… bez lásky. Už dopředu se od nich citově distancují, aby to potom tak nebolelo, až se jich budou muset vzdát.“
„Ten starý zákon je vysoce funkční,“ zamručel ponuře Dax. „Prvorození musí být mí tělem a duší, aby jejich rodiče a sourozenci neměli sklony se mi stavět. Teď je to zapotřebí ještě mnohem více než před masakrem. Ten zákon drží mou rasu pohromadě. A vůbec. Nikdy nemůžeš předem předjímat, jak a které děti budou nebo nebudou rodiče milovat.“
Rawantes nasucho polknul, protože tak natvrdo zákon o Prvorozených ještě nikdo nikdy neinterpretoval. „Přesto si myslím, Daxi,“ řekl opatrně, „že bys po svých dětech neměl požadovat něco, co sám nedodržuješ.“
Rafedaxarr se zamračil. „Jak to myslíš? Když ještě žili mí synové, oni první byli v mé gardě! Přece jsi u toho byl!“
„Jistě,“ vydechl Rawantes, „ale byli tam dobrovolně. Stejně tak měli děti. Dobrovolně. Princové se ženili s bohyněmi a princezny se vdávaly za bohy, ale když se někdo z nich zamiloval do licha, skolla nebo wemuřana, tys jim nebránil…“
„Taky to naši rasu oslabilo,“ ušklíbnul se Dax. „Ale máš pravdu, dopustil jsem to. Ono se jim tak těžko odmítalo. Proto jsem to rozhodování později hodil na Radu. Jasně jsem stanovil pravidla a radní se jich drželi. A byl klid. Láska je ošidná věc. Nemáš na ni záruku. Stejně to ta děcka řešila po svém. Plodila hejna levobočků. Ale to nebylo na škodu. Díky tomu tu máme inteligentní a poslušnou rasu raisi.“
„Kdybych se řídil pravidly, která jsi nalajnoval a která Rada prosazovala,“ řekl Rawantes, „dávno bych byl ženatý s Floxou Riiberionskou.“
„Ó, s tím na mě nechoď!“ křikl Rafedaxarr. „Ty jsi přece mimořádný případ! Jsi inkarnát Ryany. Mé Ryany. Jsi Dárce života. Na tebe se běžná pravidla nevztahují.“
„Daxi, kdybych tě poprosil, jako tvoje Ryana, osoba, kterou miluješ a která miluje tebe, abys to rozhodnutí s Ditruxovým rozvodem ještě přehodnotil…“
„Na to zapomeň.“
„Daxi, já tě prosím…“
***
Jeddova prorocká chvilka v Paláci Debhátarů
Zpěv gradoval, bubny vířily. Twen stál a čekal, až pěkné asistentky z jeho nahého těla štětečky odstraní zrnka černého písku. Drobné částečky jiskřily a vibrovaly silou a zadíraly se do kůže. Ometání lechtalo. Twen krátce a mělce dýchal, jak překonával potřebu se zavrtět. Nikdy se jim nepodařilo očistit ho důkladně, ale už si zvykl. Když bylo hotovo, vsunul paže do rukávů bílého kaftanu, který mu podali a posadil se do křesla před oltářem, spokojený, že má rituál za sebou.
Podíval se k chodbě od bočního vchodu do chrámu. Soliss s Jeddem tam už čekali. Vymydlený a hladce učesaný Jedd, navlečený v dokonale nažehleném vínově rudém pracovním overalu, držel v ruce papír s promluvou, kterou Twen předem pečlivě prostudoval, než ji schválil. Sem tam dokonce něco vyškrtnul a opravil. Jeddovo kázání s názvem Společné velebení nejsvětějších bylo naivní a místy až hloupé, ale Twen usoudil, že uškodit nemůže. Pokynul tedy Solissovi, aby Jedda uvedl.
Soliss chňapl Jedda za rukáv a dostrkal ho pod podium, na kterém seděl Twen. „Bratři a sestry ve víře,“ oslovil věřící Soliss, „dnešní setkání poctil svou přítomností Jedd z Abderanu, zvaný Sjednotitel víry a Hlasatel dobrých zpráv. Vyslechněme jeho promluvu.“
Jedd si přitáhl třesoucíma rukama papír pod nos, odkašlal si a začal číst: „Drazí přítomní, není tomu ani pět let, co se naši bohové vrátili tak, jak jsem vám sliboval. S jejich návratem se k nám vrátila boží láska. A ve světle této lásky, zájmu a péče se nám otevřel svět nových možností, protože…“
Jedd pokračoval ve čtení. Twen nechal jeho řeč plynout a s přimhouřenýma očima sledoval masu věřících pod sebou. Zástup sestával ze dvou třetin z obecných, třetinu tvořili raisi. Přičemž raisi se drželi spíše v pozadí, zatímco obecní se tísnili v prvních řadách kolem posvátné bedny, co nejblíže oltáři. Někteří napjatě poslouchali, ale dost bylo takových, kteří netrpělivě přešlapovali a otáčeli se dozadu, jako kdyby posuzovali, zda se jim podaří proplést se mezi masou ostatních a dostat se na tržiště mezi prvními, až obřad skončí.
„…tak jako jste vy, raisi, povoláni k velení,“ mlel dál Jedd. „Jsme my, obecní, uzpůsobeni k práci. Jsme to my, kdo se s radostí činí ke spokojenosti bohů. Jsme to my, kdo sklízí jejich laskavou pochvalu a ochranu. Jsme to my…“
Jedd se v půli věty zastavil. Stál tam s otevřenými ústy, jako kdyby do něj uhodil blesk. Papír z jeho prstů vyklouznul a snášel se pomalu k zemi.
Dav netrpělivě zašuměl.
Soliss se pro papír pohotově shýbnul a nutil ho Jeddovi zpět, ale obecný nereagoval. Jeho oční bulvy se obrátily nahoru, až bylo vidět jen bělmo.
„Ten, co prosakuje věky, se odvrátí,“ zachrčel Jedd. Jeho hlas zněl přerývavě, a byl hluboký, jako ze studny. Po krátké odmlce v deklamaci už hladce pokračoval:
Ten, co prosakuje věky, se odvrátí
Pozůstalému zanechá prázdnou síň
a potravu plesnivou a červy prolezlou
Než ten, co prosakuje věky, odejde
Další sémě v oslavu opuštěných vzejde
V té chvíli to Twen nevydržel. Za napjatého ticha, přiskočil k Jeddovi a široce jej objal. Nedbal na to, že na něj ten divous prská a slintá v úsilí pokračovat. Smýkl obecným k Solissovi, který se mezitím vzpamatoval a zasyčel: „Pryč s ním!“
Pak Twen rozpažil, obrátil se čelem k zástupu a zahlaholil: „Drazí věřící! Z poselství Sjednotitele Jedda zaznělo, jak je důležitá pospolitost a vzájemná spolupráce ve víře. Musíme se vzájemně posilovat, aby se nás nezmocnily pochybnosti a žal. Jen tehdy, když budeme oddaní a budeme naplno důvěřovat v boží moudrost a ochranu, bude naše potrava prosta červů a plísně. Jen tehdy vydá naše úsilí kýžená semena v podobě boží milosti na nás seslané.“
***
Twen ani nečekal, až u chrámu přistaví vznášedlo. Prostě si otevřel portál a navzdory obecně zažité politice „nečarování“ se přenesl do Růžového paláce.
Soliss na sebe nenechal dlouho čekat. Ale když se objevil, měl Twen vypitou už polovinu láhve. „Co to, sakra, mělo znamenat?“ obořil se na Solisse.
Kapitán zaraženě nahrbil ramena. „Trochu se nám to vymklo.“
„Nám?“ zavrčel Twen. „Spíš tobě! Byl to tvůj nápad dovléct toho cvoka do Kernoku. Dovolil jsem, aby promluvil pod podmínkou, že to předem zkontroluju…“
„Však jste to zachránil, sire,“ zamumlal obdivně Soliss. „Ani já bych nepoznal, že vaše interpretace Jeddových veršů byla improvizovaná.“
„Jediné štěstí, že u toho nebyli debhátarové,“ lamentoval Twen. „Dovedeš si představit ten šrumec, až se to k nim donese? Vypadalo to, jako kdyby ten blbec dostal záchvat. Dokonce u toho slintal! Něco takového se stává smrtelníkům. Zavírají je do pokojů vystlaných polštáři, aby si neublížili, a ládují je něčím na způsob cihusu.“
Soliss si rozpačitě přešlápnul. „Možná, že to nebyl záchvat. Byl to přece Jedd, kdo předpověděl, že Padlí povstanou. Nazývají ho Hlasatelem dobrých zpráv. Takovým jako on, se za starých časů říkalo prorok.“
Twen skepticky zakoulel očima. „Jedd není prorok, ale starý blázen. Věděl, co Trrisiel chystá, protože mu čuměl pod ruce. Co já vím? Třeba uklízel v dílnách záchody a slyšel, jak se o tom baví personál. Já bych v tom žádnou magii nehledal.“
Soliss se dotčeně narovnal. „Vaše Veličenstvo, asi jste zapomněl, že já žil na Abderanu také. Pokud by někdo mohl vědět, co arcikníže Trrisiel chystá, byl bych to já, šéf jeho ochranky. A ujišťuji vás, že ani já ani nikdo jiný to nevěděl. Arcikníže byl tajnůstkář do morku kostí. Obecný démon jako Jedd by nikdy neposlouchal za dveřmi. A i kdyby něco zaslechl, nedokázal by si to dát dohromady. Obecní jsou jednoduší. Neschopní lsti. Jediným způsobem, jak se to mohl Jedd dozvědět, je napojení na Pravděpodobnostní pole. Možná to udělal spontánně, ale udělal to. A je možné, že se mu to dnes stalo znova.“
„Ty vážně myslíš, že šlo o napojení?“ Twen roztržitě poťukával prsty o stolní desku.
„To si myslím,“ potvrdil Soliss. „Jedd zatím spí. Až se probere, můžeme se ho zeptat, co ty pojmy, které použil, znamenají.“
Soliss odešel zkontrolovat Jeddův stav. Twen přecházel od okna ke dveřím a zpět a přemýšlel. Jak to tak vypadá, ten starý blázen se skutečně napojil na Pravděpodobnostní linie richotonní pleteně. Vyčetl tam zárodky událostí, které jsou zformované tak silně, že se s největší pravděpodobností splní. Hloupý a nevzdělaný Jedd ty informace interpretoval po svém – tak, že tomu nikdo nerozumí. Kdyby to dokázali rozluštit, znamenalo by to pro ně výhodu. Měli by náskok před ostatními. Mohli by to použít nejen k získání věřících, ale i k omezení vlivu arcidémonů.“
***
Svět Kavan, legendární hudební festival Fialových mračen
Tóny se nesly k nebi, odrážely se o těžká ksewiová mračna a v podobě ozvěny se vracely dolů k obecenstvu. Hudebníci hráli podle partesů speciálně uzpůsobených pro tento typ interpretace, nebo hráli originální skladby určené přímo pro zdejší koncertní prostředí. Poslouchat komplikovaně spletenou kompozici prvotních a druhotně odražených motivů byl zážitek pro zkušené posluchače nebo pro snoby. Rawantes v současném vtělení ještě na kavanském festivalu Fialových mračen nebyl, i když jeho matka nechyběla ani jedinou sezónu. Rafedaxarrova lóže se nacházela v chráněném sektoru amfiteátru, nepříliš blízko ani nepříliš daleko od orchestru rozloženého uprostřed na centrální oválné plošině.
Rafedaxar jemně šťouchl Rawanta do paže: „Tak co na to říkáš?“
Raw vzhlédl k obloze na těžká temně fialová mračna. Místo, aby si vychutnával hudbu, která mu spíš drásala nervy, než lahodila jeho uším, přemýšlel, jak takovou masu aerosolu kavanští udržují na místě. „Zajímavé,“ zabručel.
Poslední dobou nějak ztrácel chuť se s Daxem dělit o svoje myšlenky. Často se mu stalo, že něco řekl a císař to pochopil jako narážku na něco, v čem se poslední dobou neshodli. A že toho bylo dost…
„Půjdeme?“ otázal se Dax a vstal.
„Už to skončilo?“ podivil se Raw.
„Kdybys dával pozor,“ řekl s úsměvem Dax a vzal Rawa kolem ramen, „zaznamenal bys, jak se dirigent klaní a přijímá potlesk. Že bys myslel na něco jiného? Nechej mě hádat: Lámal sis hlavu, jak funguje ksewiový baldachýn…“
„No vážně, jak?“ uchechtl se Raw. A ohlédl se po ochrance. Keinon s Issakem pokrčili rameny, čímž dávali najevo, že oni o tom nemají ani ponětí.
„Na recepci u senátorky Quony ti to vysvětlím. Není v tom ani špetka techniky.“
***
„…zpracováním zvukových vibrací se vyčerpávají a umírají. Jejich podstata se rozpouští a vytváří médium pro další generaci. Čím víc jich zemře, tím jsou mračna sytěji fialová. Noví elementálové se rodí z každého děkovného potlesku,“ objasňoval nadšeně Rafedaxar a Rawantes mu visel na rtech.
V takových chvílích Dax vyzařoval pohodu a radost. Rawantes přímo fyzicky cítil, jak ho Dax zalévá inspirací. Jak se nalaďoval na společnou mentální vlnu s Daxem, bylo jeho myšlení křišťálově jasné, jeho vidění světa ostré. Nic se nezdálo jako problém. „Určitě jsi zaznamenal, s jakou vehemencí obecenstvo tleskalo,“ pokračoval Dax.
„Kdybych to věděl dřív, byl bych tleskal s větší vervou,“ řekl rozčarovaně Rawantes. „Příště se polepším.“
Rafedaxarr ukázal na Rawantovu sklenici. „Ještě jsi nedopil. Nebo ti to nechutná? Pojď, seženeme pro tebe něco jemnějšího.“
Sklenici mu vzal a odložil na stůl opatřený šesti kráčivými končetinami potulující se mezi hosty. „Jenom magie,“ broukl Dax, když si všiml, s jakým zájmem se Rawantes po stolu ohlíží. Přišli k dalšímu stolu, který se pohyboval mnohem pomaleji, nejspíš proto, že byl přímo zavalený sklenicemi s různobarevnými nápoji.
Z hloučku se vynořila dáma oblečená v těsných kamaších a stříbřité haleně, ve kterých byly vetkány jinádí vlasy. Když Daxe uviděla, rozpažila a vydechla: „Rafedaxarre, Živý plameni, můj příteli, tak ráda tě opět vidím!“
„Tesivel, má nesmrtelná krásko!“ zaševelil Rafedaxarr a bouřlivě se s tou osobou objal.
Tesivel se s Daxem vítala a radostně u toho švitořila, ale současně si pečlivě prohlížela jeho doprovod. Nejdřív zhodnotila Issaka s Keinonem v jejich slavnostních uniformách a pak se zaměřila na Rawanta.
Dax si toho všiml. Otočil se k Rawantovi: „Můj drahý, to je histriona Tesivel, První mezi prvními, majitelka Kavanu.“
Bohyně na něj zvědavě hleděla. „Tak vy jste ten legendární Rawantes,“ pronesla hlasem vláčným jako sikkosí med.
Rawantes se způsobně uklonil. „Těší mě, že vás poznávám, Veličenstvo,“ zapředl.
O Tesivel bylo známo, že je nejstarší žijící bohyní Stvořitelkou ve známém Metaprostoru. Před jedenácti tisíci lety totiž sama ze sebe úspěšně porodila dvanáct kavanských bohů, čímž prolomila dogma, že božstva stvořená z víry nejsou schopna mít děti. Po dobře odvedené práci se vyčerpaná Tesivel odebrala k spánku. Těch dvanáct sourozenců se zatím, co spala, zabíjelo mezi sebou, až zůstala čtveřice posledních sester. Tyto nejsilnější bohyně se zaměřily na hudbu a hudební teorii a udělaly z Kavanu ohnisko kultury. Několik tisíciletí se jim dařilo spolu jakž takž vycházet. Pořádaly na Kavanu hudební festivaly, podporovaly běsy k hudebním studiím. Jenže to dlouho nevydrželo. Zprvu akademické spory pozvolna přerostly v záštiplné hašteření. Rvačkami, které provázely záplavy a zemětřesení, ty čtyři bohyně matku probudily. Když Tesivel viděla, kam to její potomci na Kavanu dotáhli, a zlikvidovala i tu poslední čtveřici. Už dlouho tak Tesivel vládne na Kavanu samotná.
To byla známá historie. Jenže Rawantes mající vzpomínky na minulá vtělení teď věděl něco, co se zřejmě Tesivel snažila ututlat. A sice, že žádnou Stvořitelkou není. Pro to, aby mohla mít potomky, Tesivel využila jeho, Dárce života, i když se jmenoval jinak a jinak vypadal. Doslova si ho pronajala od tehdejšího držitele. Využila ho, a on si naprosto přesně pamatoval, jak mizerně se tehdy cítil. Hlavou se mu prohnal barevný vír vzpomínek, pod jejichž tíží se zapotácel. Ucítil, jak ho Keinon podepřel.
„A jejda!“ vylekal se císař. „Tesivel je jako vždy příliš intenzivní. Měl by ses na chvilku posadit, můj drahý,“ řekl starostlivě.
Vypadalo to, že o pradávném angažmá Dárce života u Tesivel nemá ani ponětí. Rawanta napadlo, že možná už ani Tesivel sama si na jeho kavanskou misi nepamatuje. Stalo se to dávno a bohové mají tendenci na věci, které se jim nehodí do krámu, zapomínat.
Císař odvedl Rawa k pohovkám rozestaveným kolem projekční koule. „Tady běží záznam včerejší koncertní produkce. To tě uklidní. Já si zatím s Tesivel zavzpomínám na staré časy. Keinon s Issakem zůstanou s tebou.“
Rawantes si uraženě pomyslel, že není třeba, aby ho Rafedaxarr nechával hlídat. Je už nějaké to století dospělý a dokáže se o sebe postarat. Ale po chvíli v duchu připustil, že se v prostředí nabitém magií a emocemi od elitních hostů festivalu, příliš komfortně necítí. Místo, aby se soustředil na záznam koncertu, pokukoval po dalších bytostech usazených na pohovkách. Ha! Téměř nikdo ten záznam nesledoval. Jen pokukovali po ostatních, popíjeli a klevetili. Chovali se podobně jako hosté na večerních dýcháncích, které pořádaly Rawantovy sestry. Rawantes se na pohovce zavrtěl. Najednou se mu zdálo, že se příliš mnoho obličejů obrací jeho směrem. Vždycky jen mžik a hned se ty hlavy stáčely do strany. Dívají se na něj? Mluví o něm?
Pak se dvě černovlasé dívky, které vypadaly jedna úplně stejně jako druhá, ladně zvedly a zamířily k němu. Jejich šaty byly ušité z tenkých tyrkysových, zelených a modrých proužků. Jedna měla kolem štíhlého krku omotaný zelený šál a druhá modrý.
„Princi Rawante,“ řekla ta nalevo.
„Znaly jsme vašeho bratra, císaře Lissaria,“ pokračovala ta napravo.
V té chvíli je Rawantes poznal. Zena a Zera Kdori-Dosovy z Bredeonu. Ty dvě, co na Erektiadu prozradily Arrakielovo inkognito. Vstal a pokynul hlavou. „Mé dámy,“ houknul. Cítil, jak se Keinon s Issakem stavějí k němu každý z jedné strany.
„Slyšely jsme, že na Erektiadu jste si vedl velmi úspěšně,“ řekla ta nalevo. „Uvažoval jste někdy o návštěvě Bredeonu? Jsme připravené vás tam kdykoliv přivítat.“
„Díky, dámy,“ odpověděl váhavě Rawantes. Ty dvě na něj hleděly jako dravé sitreny připravené ho spolknout, jenom se ještě nedohodly, která to udělá. „Ale já na Bredeonu už byl. Dokonce několikrát. Můj strýc Urbiel Arci-Nubiel učil na univerzitě v Tupi-iranu.“ Ha! O čem se s nimi má bavit? V náhlém pudu sebezáchovy zablekotal: „Dovolte, dámy, abych vám představil svůj doprovod.“
Slyšel, jak Keinon po jeho boku nesouhlasně zasyčel. Rawantes, samozřejmě, věděl, že porušuje etiketu i pravidla gardy. Gardisté ve službě mají veškerou společenskou konverzaci přísně zakázanou. Jenže Raw už měl toho šněrování plné zuby. Oba arcidémoni ztratili manželky před pěti lety. Keinon dokonce přišel i o děti. Rawantes usoudil, že by měli dostat šanci znovu žít. Však si dobře všiml, s jakým zaujetím si ti dva obě krásky prohlíželi, ačkoliv navenek byly jejich tváře jako vytesané z granitu.
„Major Keinon Arci-Fezziel a kapitán Issak Arci-Tassius, dámy,“ představil arcidémony Rawantes.
Chtěl představit dvojčata, když ho Issak přerušil.
„Ale já přece tyto dámy znám! Zena a Zera z Bredeonu. Naposledy jsme se viděli na Erektiadu!“
„No jistě!“ výskla ta napravo. „Pamatuju si vás v dračím brnění, sire Issaku. Zmátla mě ta uniforma. Vypadáte v ní jinak! Přemýšlím, v čem se mi líbíte víc. V té dračí jste působil divoce a nespoutaně. A tady v té zase tajemně a přísně, že ano Zero?“
„Obojí ale budí respekt,“ pokývala hlavou její sestra.
Teď si muži kolem mohli ujasnit, která je která. Takže Zera je ta s modrou šálou a Zena se zelenou.
„Zera upřela černě orámované oči na Keinona. „Co si o tom myslíte vy, majore?“
„Uniforma jak uniforma, má paní,“ poznamenal stoicky Keinon. „Ti, co ji nosí, se k jejímu vzhledu většinou vyjadřovat nemohou.“ Jak na tazatelku hleděl, jeho rysy se zvlnily úsměvem.
„Ach ano!“ rozzářila se Zera. „Taky si na vás pomatuju! Z Bredeonu před pěti lety!“
„Na té večeři s Klastry,“ upřesnil Keinon. „Vy a vaše sestra jste se nemohly shodnout ohledně budoucnosti obrazů jistého avantgardního malíře. Odchytila jste mě a otázala se, jestli rozumím umění. Když jsem přiznal, že moje matka byla skollská architektka, promítla jste mi ty sporné obrazy z náramkového projektoru. Červené období a Trucování. Trucování na mě udělalo dojem. Řekl jsem vám, že ten autor má potenciál a že bude mít následníky.“
„A doporučil jste mi ty obrazy do prodeje nezařazovat a počkat pár let, až stoupnou v ceně,“ dodala vítězoslavně Zera. „A měl jste pravdu.“
Zena překvapeně nadskočila a šťouchla Zeru do žeber. „Tos mi neřekla! Jindy mi přece říkáš všechno!“ Keinon s Issakem se rozesmáli. Každý měl potřebu k tomu něco říct.
Raw s úžasem sledoval, jak obě ewoui gardisty omotávají svými šálami. Zena se točí kolem Issaka a Zera kolem Keinona. A ti dva jim to zobali jako čirikavy namočená trodí semena. Že by ty šály byly očarované?
S úlevou, že už není středem pozornosti, se Raw nenápadně odtáhl trochu stranou a rozhlédl se kolem. Z hloučku kolem dalšího z kráčivých stolů se blýskla povědomá tvář. To musí být Brexa. Naživo se s ní ještě nesetkal, ale dobře znal její sochu. Rychle zkontroloval gardisty. Byli absolutně soustředění na krásná dvojčata. Raw nezaváhal a vystřelil směrem, kterým bohyně Mrazu zmizela. Prodíral se mezi barevně oděnými těly, zalykal se hutnými parfémy. Zlatý benzín, požehnané ewarium…
„Brexo? Madam?“ křikl dřív, než mu bohyně zmizela mezi další masou těl.
„Omlouvám se, že jsem na vás pokřikoval,“ řekl uctivě, když se otočila.
Měřila si ho pohoršeným pohledem, z její osoby vyvěral vlhký chlad.
„Ještě jsme si nebyli představeni,“ pokračoval. „Jmenuju se Rawantes a jsem…“
„Rafedaxarrův mazlíček?“ prskla Brexa a její ústa se posměšně zkroutila.
„To nejspíš taky,“ řekl poněkud odměřeněji. „Ale především jsem přítelem Ditruxe Arci-Jeena. Bydlím v jeho domě. Často ho vídám. Tedy až donedávna.“
„Tak si to užij,“ sykla bohyně Mrazu, „ale mě s tím nezatěžuj!“
„To je právě to,“ řekl odhodlaně Raw, „že si poslední dobou jeho přítomnost užít nemůžu. Od chvíle, co mu Rafedaxarr zakázal rozvod, leží Ditrux ve sklepě a civí do stropu. S nikým nemluví, nikoho neposlouchá. Dělá to nepřetržitě.“
„Však ona ho jeho žena probere,“ ušklíbla se Brexa.
„Primera?“ Rawantes obrátil oči v sloup. „Nastěhovala se do ateliéru v podkroví, a rázem je jí všude plno. Nic jí není dost dobré. Chová se jako tyran. Prohání raisi i obecné, chystá přestavbu východního křídla. Byla by nás vyhodila z laboratoře, kdyby neměla strach z císaře. A Ditrux jí v ničem nebrání. Ani s ní nemluví. Po tom, co zapálil svoje kaktusy…“
„Zapálil kaktusy?“ Brexa překvapeně potřásla hlavou a její nesmiřitelná maska se na okamžik zavlnila něčím, co by se snad dalo nazvat účastí. Rychle se ale vzpamatovala: „Proč to říkáte mně, princi? Já za jeho debilní manželku odpovědnost nenesu.“
„Ditrux přece není v depresi kvůli Primeře, ale kvůli vám. Myslí si, že vás definitivně ztratil.“
„To vám řekl?“ vyjela. „Nemohl mě „ztratit“, když mě předtím neměl.“
„Neřekl mi nic,“ odsekl Rawantes, zklamaný, jak nevraživě Brexa reaguje. „Ale jeden za ty věky něco zažije a pozná. Pochopil jsem, že Ditův stav souvisí s vámi. No, řekl jsem vám, co jsem chtěl, poroučím se.“
Dal se na ústup a doufal, že se mu podařilo Brexu aspoň trochu zviklat.
„Rawante!“
Otočil se a uviděl Rafedaxarra, jak si k němu razí cestu mezi hosty jako obrněný křižník polem asteroidů. Keinon s Issakem se jako zpráskaní psi táhli za ním.
„Kam ses to vydal?“ soptil Dax. „Nemůžeš se ztrácet ochrance! Copak nechápeš, že je to pro tebe nebezpečné?“
***
