Návrat na Mizeon VI. - Teggen - 6. kapitola: Sourozenci Arci-Quinnovi - postrach Metaprostoru
Arrakiel na Erektiadu – zatím ticho po pěšině:
Cinkání příborů o talíře, tlumená konverzace, příjemná hudba v pozadí. Jako kdyby ani nebyli na světě, kde je běžné se rvát v aréně kvůli trofeji, jíž je živá krodoší kráva, kterou vítěz nakonec za nadšeného řevu fanoušků veřejně sežere.
Arri se snažil chovat tak, jak ho matka vycepovala. Ukrajoval malá sousta, utíral si rty před tím, než sáhl po sklenici, nesrkal. Taky přikyvoval a jednoslabičně reagoval v odmlkách, které v dlouhém monologu dělala jeho společnice sedící po pravici, dračí šlechtična Wrroa. Jeho pozornost ovšem patřila osobě naproti. Snažil se na Keren necivět, ale bylo to setsakra těžké, když vedle ní se rozvaloval ten kretén Dorreson, sahal jí na ruku, naléval víno, šeptal do ucha. Jako kdyby mu patřila. No ano! Ten tupec si myslí, že je s ní zasnoubený! Dnes je obzvlášť v ráži. Snad právě proto, že se před chvílí vrátil z týdenní válečné mise, dával všem okatě najevo, jak moc mu „jeho“ princezna chyběla. A ona mu to trpěla, dokonce se křehce usmívala a zdálo se, že těm jeho tupým žvástům pozorně naslouchá. Byly to jen záblesky, kdy mezi mávnutím řasami šlehla pohledem směrem k Arrimu.
Muselo jí být jasné, jak trpí, když ji tak vidí. Byl by skřípal zuby, ale už tak ho bolely čelisti. Aby se trochu oprostil od žárlivosti, škodolibě a barvitě si představoval, jak by Dorreson zareagoval, kdyby se dozvěděl, že zatímco on buzeroval piloty křižníků své flotily, jeho „snoubenka“ každou jedinou noc vrněla blahem v náručí svého manžela. Možná, že by Dorresona z té informace trefil šlak. Úmrtí na srdeční kolaps zapříčiněný prudkým emočním pnutím je totiž u jinak nesmrtelných draků snad jediným možným způsobem „pokojného“ ukončení existence. Ne že by si Arri přál, aby toho blba trefil šlak. Potřeboval ho živého, alespoň do té doby, než ho sám zabije. Několik dalších minut se kochal tou představou.
"nadšený" Dárce života konverzuje s uchazečkou o jeho pozoronost
Trhnul sebou, když mu kdosi poklepal na levé rameno. „Lorde Arrakiele?“ Aha, dáma po levici. Až doposud si vystačila s nešťastníkem na druhé straně – jedním z Arci-Tassiů, ale teď zřejmě usoudila, že by mohla oblažit pozorností i Arriho.
„Ano, madam?“
„Už dlouho se vás chci zeptat, jak se vám jako cizinci na našem světě líbí? Musí to být zajímavá zkušenost dělat společnost tak významné osobnosti, jako je Dárce života.“
„Erektiad je velice inspirativní svět, madam,“ pronesl procítěně Arri. „A dělat společnost princi Rawantovi je mi ctí.“
„Slyšela jsem, že se znáte od dětství,“ zaševelila dračice z druhé strany.
„Je to opravdu tak,“ odpověděl Arri.
„Musí vás těšit, že je tak úspěšný,“ dodala ta zleva. „Dvanáct dračic z patnácti! Během osmi dnů! Takový výkon! Uvidíme, přirozeně, kolik vajec se vylíhne. A taky se uvidí, kolik dráčat se dožije proměny. Však mě chápete. Ale přesto všechno je tu vyhlídka na celé hejno téměř čistokrevných dráčat!“
„Jistě,“ zamumlal Arri. „Krásná vyhlídka.“ Podíval se na druhý konec stolu, kde seděl Rawantes spolu s Rexem a Flebussionem. Vypadal jakž takž v pohodě. Nesnažil se předstírat, jak ho ta oslava na jeho počest těší, ale bylo vidět, jak je rád, že věci fungují. Čím dřív je všechny… vyřídím, tím dříve se vrátím k Daxovi, řekl včera Arrimu. Jeho pragmatický postoj musel Arri obdivovat. Rawantes se totiž změnil. Ten původní rozpolcený a nesmělý arcidémon byl pryč. Vystřídal ho muž s jasně strukturovanými plány. Jako kdyby si Raw vypůjčil část osobnosti od Lissaria. Přesně tu, která mu dříve chyběla. Možná to bylo i tím, že Rawantes už najisto věděl, kým je. Nemusel se sužovat pochybnostmi, zda je nebo není blázen, když se mu v paměti vybarvují záblesky z jeho minulých existencí. Než jsem se stal Ryanou, jmenoval jsem se Desio-Tan a žil jsem na Dervosu. A předtím jsem byl netrebským bohem na Tenerisu. Pamatuju, jak nás vybíjeli krenevové. Bojoval jsem se Senedonem a prohrál jsem. Na Arriho otázku, odkud vlastně pocházela prababička Ryana, pokrčil Rawantes rameny. Ryana byla otrokyní ulamského boha Flega. Byla ve Flegově harému, co její paměť sahala. Fleg byl tyran a často ji mlátil, protože byla i přes nesčetné tresty stále vzpurná. Ten hlupák nikdy nerozpoznal, kým Ryana je. Vždycky, když ji chtěl ponížit, připomínal jí, jak ji získal. Tvrdil, že ji koupil jako nemluvně na kwennorském tržišti.
Rawantes si dál vzpomněl, že poté, co byli ulamští bohové zataženi do války, ukradli jim Ryanu Riiberionci. Riiberionská bohyně Exis v bezvýznamné otrokyni rozpoznala Dárkyni života. V obavě, aby Ryana nezpůsobila sváry v riiberionském pantheonu, Exis Ryanu přenechala jako válečnou reparaci mizeonským debhátarům. Dalo se pochopit, že Ryana samotná z toho nebyla nijak nadšená. Koho by těšilo, kdyby si ho jiní přehazovali jako doutnající poleno? V tom případě dávalo smysl, co se mezi arcidémony šuškalo po staletí, a sice, že Ryana zpočátku svého manžela Rafedaxarra zuřivě nenáviděla. Své sehrál i fakt, že právě kvůli Ryaně se debhátarové porvali, následkem Krvavého deště zmutovali mizeonští smrtelníci v démony a tak dále a tak dále. Rafedaxarr zvítězil a zavřel oslabené sourozence do Chřtánu. Ale místo aby dál s Ryanou zacházel jako s otrokyní, legálně se s ní oženil. Tím deklaroval, že s ní nemá v plánu kšeftovat. Mohl si s ní jako s otrokyní udělat hejno potomků, po kterých toužil, a pak se jí mohl s velkým ziskem zbavit, jako to udělali jiní. Ale on dal najevo, že raději zemře, než aby si ji nechal vzít. Nebyl právě trpělivý partner, ale protože ji bláznivě miloval, byl ochotný se to naučit, přiznal Arrimu s potutelným výrazem Rawantes.
Události staré tisíce let, teď díky Rawantově probouzející se paměti Arrimu téměř vyvstávaly před očima. Bylo by zajímavé zjistit, odkud ulamský Fleg Ryanu skutečně získal. Pravdy se už nedoberou. Kwennor a Ulam dávno neexistují, jejich bohové jsou prachem ve větru.
***
Když bylo po večeři, svolal Flebussion své potomstvo a Rawanta s Arrakielem do jednací síně v Tarionině paláci. „Musím vám něco říct,“ řekl ponuře. „Včera jsme se s Rexem vrátili z Maharáví. Základna byla přepadena. Vím to už týden, ale nechtěl jsem dělat paniku, dokud nebudu znát podrobnosti.“
***
Arri se kradl hutnou tmou. Našlapoval zlehka a tajil dech. Rexův palác byl plný nervy drásajících zvuků. Každou chvíli se monstrózně velkými prostorami prohnalo děsivé zavrčení, zašelestění naježených šupin nebo skřípot zubů. Proběhl ještě dva sály, pak zdolal široké schody do patra. Jeho myšlenky byly po tom, co se dozvěděl od Šlupky, těžké jako kameny. Dokonce byl v pokušení dnešní výpravu za řeku vzdát, protože nechtěl Keren svou mizernou náladou nakazit. Ale když si vybavil, jak se k ní během večeře Dorreson lísal, nedokázal odolat. Opatrně se proplížil mezi těly dvou zhluboka odfukujících dračích oblud a potom už odhrnul těžký závěs do Kereniných komnat. Čekala na něj v předpokoji o velikosti přistávací rampy. Jakmile ho spatřila, přiložila si prst ke rtům, chňapla ho za ruku a táhla do sousedního ještě většího sálu, ze kterého se ozývala tichá hudba. Tady to bylo zařízeno nábytkem, jaký byl běžný na ok-sawonských hradech a doplněno moderním inventářem, který je běžný v bredeonských hotelích. Skříně a pohovky, křesla a stolky, paravány a pokojové rostliny ve velkých květináčích, strunné nástroje a vyšívací rámy byly rozestaveny tak, aby vytvářely menší intimní zákoutí. Bylo znát, že se Rex snaží, aby se zde jeho dcera cítila pohodlně.
Arrakiel sem chodil celý uplynulý týden, když byl Dorreson mimo Erektiad. Teď je ale Rexův generál zpět a bylo patrné, že Keren je z toho div živá. Ruku v ruce se propletli mezi rozestaveným nábytkem až na odvrácený konec sálu, kde v hnízdečku z polštářů spinkal jejich syn. Arri se měkce usmál, když zaslechl, jak dráček jemně chrápe. Ysyan měl zdravé spaní. Co se na něj Arri chodil dívat, nikdy se neprobudil. Keren Arriho zapřísahala, aby se o to ani nesnažil. Jejich syn je příliš mladý. Nepochopil by, že musí před Dorresonem Arrakielovu přítomnost zamlčet. Když se Arri dosyta vynadíval, odvedla ho Keren do zákoutí k vysílající videxové stěně. Tady, chránění clonou hudby, můžou mluvit. Ovšemže jen šeptem, protože draci mají citlivý sluch.
Arri jí toho potřeboval tolik říct. Ale při pohledu na její krásu a na její radost z jeho přítomnosti nedokázal udělat nic jiného než položit ji na otoman. Jak ji líbal, jak jí vyhrnoval šaty a plný potřeby se tiskl boky k jejímu klínu, toužil ji celou obklopit. Ochránit. Přivlastnit si ji tím nejtěsnějším způsobem, co existuje. Až když spolu potom leželi, unavení, zadýchaní a nasycení, všiml si, že se její prsty, kterými ho hladila v zátylku, křečovitě třesou.
„Co je, sluníčko?“ vydechl.
„Dorreson ví, že se s někým scházím. A taky ví, že to není drak.“
„Jak?“
„Mám na tobě tvou vůni. Řval, že jsem přímo nasáklá.“
„Kruciš,“ hekl Arri. S dokonalým dračím sluchem počítal, ale jaksi zapomněl na čich. Hlavně, že jen díky vůni ho Flebussion už jednou usvědčil – tehdy v Chřtánu.
„Ječel na mě,“ pokračovala, „že zatímco on byl na misi, já se tu kurvila s nějakým prašivým dvounožcem. Naštěstí tu otec právě hostil delegaci zbrojařů. Byli mezi nimi skollové, wemurové, brůssové i lichové. Dorreson se může uřvat vzteky, protože už odletěli. To, že jsem právě teď s tebou, je v pohodě, protože pach přetrvává i několik týdnů. Ale výhledově…“
Vzal do dlaně její zápěstí, protože na hladké perlově bílé kůži našel šedé modřiny. Keren se jako poloviční dračice léčila extrémně rychle. Z toho usoudil, že před několika hodinami vypadaly mnohem hůř. Vztek mu zatemnil zrak. Už to dál nesnese. Pomalu se z ní zvedl. „Musím jít,“ zaskřehotal.
„Ne,“ sykla a znovu ho strhla na sebe. „Myslíš, že nevím, co máš v plánu? Nedovolím ti to!“
Jasně, že chtěl Dorresona zabít. Okamžitě!
„Slíbil jsi, že počkáš, než Rawantes dokončí úkol,“ šeptala a oči se jí horečnatě leskly. „Když teď proti Dorremu vyjedeš, všechno se rozsype! Otec ho sice moc nemiluje, ale navenek by ho podpořit musel. Je jeho pravá ruka.“
Arrimu se zatmělo před očima. „Ještě řekni, že je ti toho křupana líto!“ zasyčel. „Možná, že se ti líbilo, jak se kolem tebe dnes motal. Když se do sebe pustíme, ty vlastně nemáš co ztratit. Buď přežije on, nebo já. Tobě vždycky zbude vítěz.“
„Jsi blbec,“ zachrčela a skulila ho ze sebe, až dopadl s mohutným zaduněním na zem. „Měl bys jít,“ řekla tak chladně, až ho bodalo u srdce, „než někoho napadne mě zkontrolovat.“
Došlo mu, že to přehnal. Samozřejmě, že má Keren co ztratit. Kdyby ho Dorreson v souboji zabil, okamžitě by tím získal právo na svatbu s Keren. Ysyanův život by potom nestál za vědro špinavé vody. Váhavě si klekl a natáhl se pro její ruku. Otíral se rty o vnitřní stranu jejího zápěstí. Pásl se pohledem na jejím nahém těle. Její pleť zářila jako perly. Přecházel mu z ní zrak stejně, jako když ji viděl poprvé, ozářenou raním sluncem v hradní bylinkové zahradě. „Nikam nepůjdu, dokud jsi naštvaná,“ zachraptěl. „Omlouvám se. Mám nervy nadranc. Není to snadné dívat se na vás dva jako na pár. Je těžké vídat syna, jenom když spí. Miloval jsem ho, ještě když byl ve skořápce. Jak mám sakra snášet, že ho vychovává chlap, který ho plánuje zabít?“
Posadila se, pátravě si ho prohlédla. „Nemyslím, že je Dorreson rozený vrahoun dráčat. Ale bylo by pro něj přirozené Ysyana upozaďovat, jakmile by měl vlastní potomky.“
„Na to bych nespoléhal,“ houkl ponuře.
Zatvářila se smířlivě. „Vážně máš nervy nadranc,“ řekla s povzdechem a vzápětí se narovnala, jako kdyby si až teď na něco vzpomněla. „Jejda, chtěla jsem s tebou mluvit o tom přepadení na Maharáví? Co se tam stalo?“
Vdrápal se k ní nahoru a začal jí líčit, jak na Maharáví zaútočili přeprogramovaní rekruti z Chřtánu, pozabíjeli dva vojenské oddíly a vybili osazenstvo jednoho z krytů. „A unesli mého synovce a neteř a další děti a k tomu mou prostřední sestru. Těhotnou!“ dodal skřípavě. „Její manžel z toho zešílel. A to není všechno. Od Aliance jsme dostali zprávu, že celý Mizeon je opevněný proti konvenčním zbraním z orbity. A přístupu ze subprostorální úrovně brání kvederická síť nulovým polem. Naši určitě mají způsob, jak ty hradby prolomit, ale mě o nich neřekli.“ Ale něco o tom tušil. Nejspíš se do toho na zapřenou vloží Aliance. Ale bylo lepší to Keren neříkat. Co neví, nemůže nikomu mimoděk říct. „Zítra odcházím na Maharáví,“ pokračoval. „Na Mizeonu se teď roztahují raisi a obecní. A já mezi nimi žil dva roky, když jsem byl otrokem. Chce se po mě, abych arcidémony vybrané do mise proškolil, jak mezi raisi zapadnout. Za tři dny se vrátím. Každou minutu, co tam budu, budu myslet na tebe a Ysyho. Štve mě, že nemůžu pro sestru a ty děti udělat víc. Chtěl jsem se do výsadku na Mizeon začlenit, ale brácha mi to zarazil. Oni budou nasazovat krky, zatímco já tu budu šoupat nohama.“
Zarputile stiskla rty. „Těch unesených je mi líto. Ale kdyby je chtěli Padlí mrtvé, netahali by je na Mizeon, nemyslíš? Sibiel tě z toho vynechal, protože tvoje povinnosti jsou teď tady. Hlídat Rawanta. Chránit Ysyana. Udržet pohromadě mě, když mám pocit, že se rozpadám.“
Pevně ji objal. Věděl, že má pravdu. „Nedokážeš si představit, co to se mnou dělalo, když jsem věděl, že jsi tady, zatímco jsem musel otevírat ty průrvy. Jediné, co mi dokázalo zabránit, abych sem přiletěl, bylo Trixenovo opatření. Ten idiot vydal generálský výnos, kterým přenesl zodpovědnost za mé setrvání na misi na vojáky. Ručili svými životy, že mě nenechají utéct. Můj zatracený bratranec to vymyslel fikaně, protože to hodil na mé přátele. Tím mi naprosto svázal ruce, protože on by je v případě mého útěku skutečně dal popravit. Musel by to udělat, protože by to byla otázka cti, což se v naší armádě bere smrtelně vážně.“
„To jsem netušila,“ vydechla.
„Myslela sis, že by mě jinak Dorresonovy choutky po mase zastavily? Jsem jinak hodně netrpělivý zmetek. Ale musel jsem to vydržet. Pořád dokola do zblbnutí otevírat trhliny, zatímco jsem věděl, že ty a Ysyan…“
Konejšivě se k němu přivinula. „Zvládneme to. Slibuju ti, že to zvládneme. Až to vyřešíš s Rawantem, až se o nás popereš s Dorresonem, určitě ti nebudu bránit, aby ses do té šlamastiky na Mizeonu vložil. Jsi jak živelná pohroma. Když si něco vezmeš do hlavy, nic tě nezastaví.“
Arrakiel se usmál, když mu došlo, že bláznivka vůbec nebere v potaz možnost, že by nad Dorresonem nevyhrál.
***
Owiana na základně Aliance - pláč a skřípění zubů
Owiana zírala na bílý strop a jen okrajově vnímala, že se kolem ní něco děje.
„Vím, že jsi vzhůru, Owiano Arci-Quinnová,“ ozvalo se někde poblíž. „Co si promluvit?“
Prudce se posadila. Všechno se jí rázem vybavilo. Nespokojeně se ušklíbla, když zaznamenala, že má na sobě jen jakousi kratinkou noční košilku z matné tenké bílé látky. Podívala se na své ruce. Emotizační emitory zasazené do prstenů a náramků, které si navlékla, než agenti vtrhli do sklepa, byly pryč. Sáhla si na ušní lalůčky. I náušnice jí sebrali. Všechny ostatní zářiče maskované jako ozdobné špendlíky a přezky zůstaly na jejím oblečení, které bylo taky pryč. Chvatně očima prohledala pokoj. Nacházela se na vyšetřovacím stole uprostřed místnosti bez oken s kovově obloženými stěnami. Kolem se táhly prosklené skříně se zdravotnickým vybavením. Ucítila chvějivé brnění v podbřišku. Neklamný znak, že je těhotná. A sakra. Je těhotná! Podařilo se. „Nerteg,“ vyjekla. „Co je s ním?“
Štíhlá černě oblečená žena se slonovinovou pletí a vlasy spletenými do copánků podala Owianě ruku, aby jí pomohla seskočit z lehátka. „Jmenuju se Alkana a už jsme se viděly,“ řekla.
Byla to tatáž osoba, která se zúčastnila zatýkání Nertega. Nic z jejího vzezření nenaznačovalo, že se umí proměňovat v kořínky a větvičky. Odvedla Owianu do pokojíku s nepohodlně vyhlížejícím sedacím nábytkem a skleněným stolkem, na kterém stály sklenice s vodou. Posadila se a ukázala na sousední křeslo.
Ale Owiana, přestože se jí točila hlava, zůstala stát. „Kde je Nerteg?“
Alkana obrátila oči v sloup. „Posaď se na ten svůj pěkný zadek, než spadneš a něco rozbiješ. Teggen – tedy Nerteg je naživu. Zatím.“
Svět kolem se zhoupnul. Owiana zaťala zuby. Ne, teď nesmí propadnout vzteku. Svezla se na nepohodlné křeslo a zasyčela: „Jak, zatím? Cožpak Aliance nerespektuje zákony členských světů? Aliance potvrdila, že Maharáví uznává jako regulérní součást společenství. A na Maharáví platí tatáž legislativa, která fungovala na starém Mizeonu. V čem je problém? Jsem těhotná a uplatňuji zákon o Dožádání.“
Stromista pomalu přikývla. „Ano. Ověřili jsme si, že skutečně čekáš dítě. A jsi v tom sotva pár hodin, takže se dá předpokládat, že je to dítě skutečně Teggenovo. Určitě víš, že agentům Aliance nebývá doporučováno zakládat rodiny. Pokud k tomu ale dojde, snažíme se to udržovat v tajnosti. Nikdo nic neví a všichni jsou spokojení. Kdyby to byla standardní situace, nejspíš bychom – přirozeně po nezbytných obstrukcích – museli tvou žádost akceptovat. Ten zákon o Dožádání, kterým se oháníš, by nás k tomu donutil, protože ty jsi skutečně arcidémonka a Teggen je vysoce urozený arcidémon. Vlastně jsi nám tím dala podnět, abychom pozměnili pravidla přijímacího protokolu tak, aby už se něco takového v budoucnosti nemohlo opakovat. Ale vraťme se k Teggenovi. Věc se má tak, že toto není standardní situace. Teggen Arci-Quinn není agent v aktivní služně, ale vyřazenec. Už osm set let je formálně mrtvý. A to je problém.“
Owiana zuřivě zavrtěla hlavou. „Žádný problém! Aliance z toho dělá problém! Nerteg je prostě můj a basta. A vy mi ho dáte. A chci svoje oblečení. Hned.“
Stromista sebou cukla, jako kdyby ji bodla sikkosa. Naklonila hlavu na stranu a zamyšleně si Owianu prohlížela. „Jak jsi to udělala?“
„Co?“ zavrčela Owi. „Tak dostanu to oblečení?“
„Ale jistě,“ procedila skrze zuby stromista. Vstala a pohnula se ke dveřím. „Počkej tady.“
Jakmile byla pryč, Owiana chvilinku počkala, pak hbitě vyskočila a vzala za kliku. Tak trochu čekala, že bude zamčeno, protože předtím zaslechla, jak zámek lupnul. Udiveně se zašklebila. Kdo dnes ještě používá mechanické zámky? Čekala by spíš magii, nebo něco na způsob letannatového silového pole. Zaměřila se na předměty ve skříních a hledala něco, co by se dalo použít jako paklíč. Jakmile nalezla cosi připomínající injekční aplikátor, roztáhla ústa k úsměvu. Hbitě se té věci zmocnila a rozebrala ji na součástky. Teď se jí hodilo, že své emotizační sochy neplácala jen z hlíny, ale že používala i kovové dráty a plech. Kleště a letovací pistole, klíče a šroubováky byly běžným inventářem jejího ateliéru. Vypreparovala z přístroje pěkně rovnou a akorát dlouhou kovovou tyčinku. Se špetkou interní magie část zahnula do pravého úhlu. S paklíčem se přitočila zpět k zámku. Otevírání zabralo necelé tři minuty. Ocitla se v další místnosti, téměř identické té předchozí. I tady bylo ve středu lehátko a v rohu sedací set. Kradla se k dalším dveřím, za kterými slyšela hlasy.
„Netuším, jak to udělala v tom sklepě,“ říkala právě někomu stromista, „ale teď to v sobě nemá, a přesto mě skoro srazila z křesla. Co vím najisto, že to ve sklepě nebyla její interní magie, zatímco teď ano. Sálá to z ní jako z otevřené pece. Možná je to tím, že je těhotná. Nebo to způsobilo něco v mizeonském energetickém poli…“
„NZB ve sklepě je proti er-průvanu izolovaný,“ namítl kdosi. „A kdyby byla ve cloně nějaká skulinka, spustilo by to alarm. Její interní magie pochází z Rafedaxarrovy linie. Jeho božský podíl je teď na Mizeonu zanedbatelný. Teoreticky by nic takového mít neměla.“
„Tak potom netuším, kde to vzala.“ Alkanin hlas se třepil frustrací. „Co s ní budeme dělat, Jery? Je pořádně úporná. Měli jste slyšet, jak se do mě obula.“
„To kdybych věděl,“ zareagoval ten, kterého tím jménem oslovila. „Teggen to má předem prohrané. I kdyby Triáda kvůli jeho intervenci přivřela oči, pořád je tu ten lapsus na Bantu. Aderawen mu nikdy neodpustí, že nechal Orenu na pospas těm cizákům. Obětoval ji za možnost zachránit si prdel. Pro Aderawena je to zkrátka osobní. Že k tomu došlo před devíti sty lety, nic neznamená. Pokud bude Trojka hlasovat, uplatní Aderawen právo veta. To je jasné.“
„Jestli se dobře pamatuju,“ přidal se k diskusi nový třetí a poněkud zastřeně znějící hlas, „Teggen byl vyřazen a odsouzen za skrývání masového vraha. Ale nikdy nedostal možnost se vyjádřit k tomu druhému provinění ohledně vydání Oreny na Bantu. Tak mě napadá, jestli vůbec ví, z čeho byl obviněn.“
„To myslíš vážně?“ ozvala se stromista.
„Smrtelně,“ potvrdil ten třetí. „V době, kdy s tím Hedis vyrukoval, už byl Teggen na útěku.“
„Byl v tom chaos,“ řekla stromista.
„Jako kdyby se Hedisovi hodilo,“ ozval se Jery, „že se Teggen nemůže bránit. Jako kdyby věděl, že Teggen je už na cestě do Launiny tlamy a nebude mít šanci k tomu cokoliv říct. Bylo přece jasné, že agent ocejchovaný k vyřazení, kterému se podařilo prásknout do bot, dobrovolně zpátky k výslechu nepřileze. “
„Ano,“ poznamenal uštěpačně třetí. „Je opravdu divné, že Hedis ten incident z Bantu napráskal tak pozdě. Já tu tehdy nebyl. Ale říkám vám, že ten proces proběhl podezřele rychle.“
„Čemu se divíš, Kene?“ otázal se Jery. „Důkazy byly jednoznačné. Vím, že Teggen byl tvůj přítel. Byl taky můj přítel. Ale měl výcvik, znal pravidla, podepsal přísahu. Nebylo co rozporovat.“
„Berte v úvahu,“ řekl Ken, „že nějaký čas před kolapsem Teggen Hedisovi vyfouknul post koordinátora. Hedis neměl Teggena rád. Ale proč by Aderawenovi lhal, že Teggen má na svědomí život jeho ženy, když už to měl Teggen stejně spočítané? “
„Co když to udělal, aby ochránil sebe?“ zabručel Jery.
„Nikdo mi nevymluví, že to pořádně smrdí,“ řekla Alkana. „Někdo z nás na to přišel už před osmi sty lety. Ten, který pomohl Teggovi utéct z Launina krmítka.“
„Už se to nebude opakovat,“ řekl ponuře Ken. „Hedis se chvástá, že na to osobně dohlídne. Tegg zůstane zabalený až do chvíle, než ho šoupnou do jámy.“
„Měli bychom si s Aderawenem promluvit, dokud je čas. Co když za pár let vyjde najevo, že to nebyl Teggen, kdo zaprodal Orenu?“
„Každá narážka na Orenu Aderawena rozpálí doběla.“
„Měli bychom to alespoň zkusit.“
„Plácám se tu už půldruhého milénia. Už jsem si vlastně všechno užil.“
„No jo. Být naživu se stejně přeceňuje.“
Další dialog Owianě splynul v šum, jak ji zasáhla vlna úzkosti. Zabalený? Představila si Nertega zabaleného v dece z polymorfa a znovu se jí zvedl žaludek. V té chvíli už to nevydržela a vrazila dovnitř. „Chci mluvit s Nertegem!“
Čelila trojici překvapených a naštvaných pohledů. První z mužů, střední postavy a modrooký, oblečený v modrých sepraných kalhotách a bílém triku bez rukávů, vypadal jako smrtelník. Vlasy měl prokvetlé šedinami, dokonce i tvář měl poznamenanou věkem. Ten vyšší a svalnatější byl dozajista brůss. Měl černé oči, krátké rozježené vlasy a ostré pravidelné rysy. Jeho černá uniforma byla rozhalená téměř k pasu a odhalovala značnou část jeho olivově zbarvené kůže. Štíhlé boky obepínaly hned dva opasky, na kterých visela pouzdra se zbraněmi.
Brůss ignoroval rozběsněnou Owianu a s klidem se otočil ke stromistě: „Neříkala jsi, že je zajištěná?“ Vypadal v pohodě, ale Owiana si dobře všimla, jak se napjal, když se mezi ně přiřítila. Tento agent je ostrý chlapec a není radno ho tahat za nohu.
Ten modrooký rádoby smrtelník ukázal na paklíč, který Owi stále třímala v ruce, a pobaveně poznamenal: „Šikulka.“ Celá jeho osobnost působila důvěryhodně. Vypadal, že je připravený sdílet s bližními jejich strasti a strachy. Jenže Owiana, trénovaná na emotizačních výtvorech, mu na to neskočí. Jeho oči na první pohled zářily porozuměním, ale byly tvrdé jako dva modré kameny. Rychle došla k závěru, že modrooký je ještě víc smrtící než po zuby ozbrojený brůss.
„Představuji vám Owianu Arci-Quinnovou ze Starého Mizeonu, pánové,“ řekla prkenně stromista. Vůbec se neobtěžovala představit svoje společníky Owianě.
Owiana naštvaně zkroutila rty. V tichu, které se rozhostilo, pocítila rozpaky. Uvědomila si totiž, že tito agenti podle toho, jak předtím mluvili, nepatří k těm, kteří by chtěli Nertega mrtvého. Pokud ho chce zachránit, musí je získat jako spojence, a ne si je obrátit proti sobě. Nasadila mírnější tón: „Podívejte, slyšela jsem, o čem jste mluvili. Pochopila jsem, že spíš než jakási intervence, za kterou jste ho vyřadili a odsoudili, tu hraje nějaký další rest, ze kterého byl obviněný dodatečně, když už byl na útěku. Nebyl usvědčený a nedostal možnost se hájit. Nemůžete to shodit ze stolu. Protože pokud ho někdo obvinil, že někoho jiného obětoval, aby se sám zachránil, tak tomu nevěřím. Znám ho celý svůj život. On není podrazák. Kdyby byl, otec by ho dávno zlikvidoval. Ale on mu naopak věřil.“
Ten modrooký se na Owianu soucitně usmál. „Podceňujete sílu krve, madam. Není divu, že byl Teggen vůči vaší rodině loajální. Váš otec byl bratr jeho otce.“
Owiana si vzpomněla, že tam ve sklepě to bylo už několikrát zmíněno. Něco v tom smyslu, že ona a Nerteg jsou bratranec a sestřenice. „Strýček Razziel,“ řekla váhavě, „zmizel dávno předtím než jsem se narodila. Nevěděla jsem,“ řekla váhavě, „že měl syna.“
K jejímu překvapení se všichni tři agenti po sobě podívali a podivně se zašklebili.
„Razziel s tím neměl nic společného, mladá dámo,“ řekl kousavě brůss. „Jinak by se musel zodpovídat, proč Teggenovu přítomnost na dvoře vašeho otce nenahlásil. A váš otec, Destruktiel, má štěstí, že je po smrti. Jinak by Aliance poslala Radě nótu s důrazným doporučením k jeho potrestání. Co vím o mizeonské legislativě, v takových případech se většinou přistupuje k exkomunikaci celé rodinné linie.“
Owiana se jedovatě zasmála. „Ó, mám to ale štěstí, že je můj otec mrtev!“ Sarkasmus z ní jen stříkal. „Mám to ale štěstí, že mě Rada nepošle sušit čemeřici. A mám obrovitánské štěstí, že z radních nezbylo nic, než mastné fleky v trávě!“ Její tvář se přetavila v nelítostnou masku. „Tak ale vážně. Kdo je Nertegův táta, když ne Razziel?“
„Teggen je synem Sarvona Arci-Quinna, nevlastního bratra vašeho otce i Razziela,“ řekl škrobeně modrooký.
Owiana údivem otevřela ústa a zase je rychle zavřela. Před chvílí bylo řečeno, že Nertega vyřadili z Aliance za intervenci, když pomáhal skrývat usvědčeného masového vraha. To tedy znamená, že tím vrahem byl Sarvon – nechvalně známý levoboček prince Quinna. Sarwon se v době skollských válek přidal na stranu nepřítele, a ještě prodal své dvě sestry skollům do otroctví. Později byl odsouzen a popraven. Navěky se stal černou ovcí rodiny a odstrašujícím příkladem. Tak už jí to dává smysl.
„To asi mění situaci, že?“ ozvala se opatrným tónem stromista. „Pořád ještě máte šanci své prohlášení o Teggenově otcovství, potažmo výzvu o Dožádání přehodnotit. Stačí říct a my všichni zapomeneme, že k něčemu takovému došlo. Okamžitě vás dopravíme na Maharáví k bratrovi.“
Owianě se nad nehorázností takového návrhu znovu zatočila hlava. Chtěla křičet, ale hrdlo měla tak stažené, že jen bezmocně lapala po dechu. Otřeseně couvala, aby se o něco mohla opřít, až narazila na stěnu. Vybavila si, jak ji Nerteg doučoval algebru. Bylo jí asi deset a chovala se jako spratek. Když jí vysvětloval, jak nad příkladem přemýšlet, obracela oči, dělala grimasy a soustředila se na všechno kolem, jen ne na to, co jí ten velký pomalovaný raisi říká. Potom před ni položil sloupec příkladů. Ani se nenamáhala a hned tam naškrábala hausnumera, jen aby ho provokovala. Potají se škodolibě bavila tím, jak se přemáhá, jak zatíná pěsti, aby nezačal řvát. Nakonec se ale chopil tužky a znovu a trpělivě jí předvedl, co má s příklady udělat. Vzpomínala, jak z něho tahala rozumy, když začala malovat a vytvářet katalog ornamentů klanových líčení. To už byla o něco starší a dobře si všimla, jak si dlouze prohlížel, co vytvořila, než se na ni s respektem podíval a zamručel: To vůbec není špatné. Pak to ovšem šel požalovat otci. Vykřičela na něj ty nejhorší urážky, co znala. A že jich znala hodně! Ani nemrknul. Se stejným přístupem ji tajně sledoval pokaždé, když se vykradla ze sídla, bloumala po tržišti a lovila inspiraci. Naschvál vyhledávala ta nejodlehlejší místa Kernoku a kamarádila se se zloději a rváči, kuplíři a kurvami s vědomím, že je Nerteg poblíž a chrání ji, přestože skřípe zuby. Líbilo se jí to. Vzpomněla si, jak kryl záda jejímu otci. Matka Destruktielovi často vyčítala, že se zaplétal do průšvihů a šarvátek. Otec se tradičně hájil tím, že se mu přece nemůže nic stát, protože má s sebou Nertega. Owianu bolelo srdce při pomyšlení, jak neomaleně se k Nertegovi zachovala, když se rozhodla ho svést a využít. Znala ho tak dlouho, a přesto o něm nevěděla vůbec nic. Podle toho, jak se na ni včera díval, s jakou uctivostí se jí dotýkal, pochopila, že to, co si z jeho strany vykládala jako přehnanou služební horlivost, bylo něco jiného. Nehledě na to, že více než tisíckrát prokázal oddanost rodině i jí samotné. A oni si snad myslí, že ho hodí přes palubu, aby se na ni jiní arcidémoni nedívali přes prsty?
„Je vám dobře, madam?“ otázal se modrooký. Tvářil se, jako kdyby o ni měl upřímnou starost, ale někde na hranici rozpoznatelného z něj sálalo opovržení.
Stromista k ní přistoupila a pevně ji uchopila za paži. „To bude dobré. Chápu vaše rozrušení.“
„Musí to pro vás být šok,“ zašklebil se posměšně brůss, „že jste se sblížila s potomkem nejtemnější postavy mizeonských dějin.“
Owiana se konečně vzpamatovala. Prudce se stromistě vysmekla. „Kašlu na vaše falešné kecy!“ zařvala. „Kašlu na Sarvona! Je mi u prdele celá ta trapná legenda a je mi u prdele, že je Nerteg Sarvonův syn! Copak toho nebylo dost? Copak si toho vyžral málo? Trvám na tom, co jsem řekla! Chci, abyste mi ho vydali, abych se za něj mohla provdat! Bezodkladně! A jestli nebudete spolupracovat, postarám se, aby se o vašem stupidním přístupu dozvěděl Rawantes! Dobře vím, že ho našli! A vím, co je zač! Ale kromě toho, že je Dárcem života, před kterým všichni padáte na zadek, je taky můj dobrý přítel a nejlepší přítel mých bratrů!“
Trojice agentů na ni zaraženě zírala.
„Chm, to vypadá,“ vysoukal ze sebe brůss, „že je ještě úpornější, než se zdálo.“
Ačkoliv mluvil ke svým společníkům, díval se upřeně na ni. Všimla si, že jeho oči, ve kterých až doposud plápolaly škodolibé plamínky, jsou nyní klidné jako vodní hladina. Pak se usmál. Nebyl to úšklebek, jako předtím. Tentokrát se usmál způsobem, jakým se usmíváme na orosenou květinu.
„Kdyby jenom úporná,“ poznamenal pobaveně modrooký, „ona je přímo strašlivá!“
„Přestaňte si z ní utahovat,“ zasyčela na ně stromista. Otevřela skříň a vytáhla z ní raneček, ve kterém Owiana poznala svou garderobu a boty a všechno jí podala. Pohodila hlavou ke dveřím do sousední místnosti a řekla: „Běžte se převléct, hubatá dámo. Pokud chcete získat svého chlapa zpět, nemůžete tu běhat v nemocniční košili.“
***
