Návrat na Mizeon V. - Teggen - 4. kapitola: Nekompromisní zásah agentů Aliance
Když se živly vyřádily, ležela Owiana na jeho hrudníku a vychutnávala si pevnost jeho objetí. Nehtem škádlivě přejížděla po jeho vypracovaném bicepsu. Lehounce ho líbala v jamce pod krkem. Na jeho rtech se chvěl úsměv. Miloval se s ní na té studené podlaze tak divoce, líbal ji tak uctivě, dotýkal se jí s takovou intenzitou, jako kdyby věděl, že to dělá naposledy. Svým chováním ji jen ujistil, že její dedukce je správná.
Hřející se v jeho náručí se po neskutečně dlouhé době znovu cítila být sama sebou. Ne že by zapomněla, co se děje. Pořád si až příliš dobře uvědomovala, že Melisa, Diriana a ostatní jsou v průšvihu a Essius hraje smrtelně nebezpečnou hru. Srdce se jí svíralo strachem. Ale věděla, že by jí bylo mnohem hůře, kdyby právě teď nespočívala v Nertegově náručí. V náručí muže, o kterém toho věděla tak málo a přece dost.
„Měla by ses obléct, krásko,“ zamručel.
„Ještě ne,“ šeptla.
„Nemůžeš je přivítat s holým zadkem,“ uchechtl se.
„Je to pěkný zadek,“ ohradila se.
Jemně ji poplácal po půlkách. „Ten nekrásnější, jaký jsem kdy viděl.“ Jeho hlas zněl tak vyrovnaně, že Owianu popadl vztek. Jenže to by nepomohlo. Naštěstí jsou tu jiné nástroje. Naposledy ho políbila, odkulila se a jala se sbírat poházené kusy oblečení. Místo aby se oblékla, začala šacovat své kapsy. To, co v nich nahmatala, ven nevytahovala. Jen potřebovala mít jistotu, že to tam je.
„Něco hledáš?“
Zvedla hlavu a přejela ho hladovým pohledem. Pořád ležel na zemi, s rukama založenýma za hlavou téměř nábožně na ni civěl. Nahý a krásný. Potlačila chuť na něj znovu skočit a hodila po něm jeho kalhoty. „Ani ty nebudeš svoje katy vítat s holým zadkem.“
Prudce se posadil, jakmile pochopil, že už se dovtípila, k čemu je připravený. Jeho rysy ztvrdly. „Tak proto,“ zachraptěl. „Proto ses mi oddala. Máš jistotu, že z tvého života zmizím. A že tahle aférka tvou budoucnost nenaruší. Vrátíš se k Essiovi, pokud ten bordel přežije.“ Z jeho hlasu kapala škodolibost. „Vlastně tomu rozumím. Je to praktické. Nikdy bych neřekl, že z tebe vyroste taková chladnokrevná, vypočítavá mrcha!“
Otřeseně na něj zírala, zatímco se mlčky oblékal a tvářil se, jako kdyby tu nebyla. Jakých nehorázných blbostí se ten zmalovaný chlap domýšlí! Několikrát otevřela ústa, jak cítila potřebu mu vysvětlit, že žádnou společnou budoucnost s Essiem už neplánuje, protože ten si s Renonou pořídil dítě, ale zase je zavřela. Nebude se vysilovat s hlupákem! Cítila, jak se v ní sbírá vztek. V každé buňce jejího těla. Jakže to řekl? Že se mu „oddala“? Kam na takové archaické výrazy chodí? Ona se mu „neoddala“! Ona ho, krucinál, naprosto regulérně ošukala! Rychlými a úspornými pohyby na sebe soukala oblečení, jak s ní zlost a rozhořčení lomcovaly, podařilo se jí natrhnout rukáv uniformy ve švu. S nadávkou trhla, až jí zůstal v ruce celý. Pak odpárala i ten druhý. Aniž by se na něj podívala, cítila, jak ji pozoruje. Zlomyslně se uchechtla. Vytušila, že si nejspíš láme hlavu, co tím počínáním sleduje. Ten chlap je zběhlý agent. Špehování a konspirace na něm zanechaly následky. Je zvyklý vyvozovat z nesouvisejících pitomostí celé romány. Dobře mu tak!
***
Dál ho okázale ignorovala a on ignoroval ji. Právě si listovala v jedné z knih, co vytáhla z police – byla napsaná písmem, které v životě neviděla, když jí po zádech přejel mráz. Teninké jehličky chladu se jí zabodávaly do kůže a nutily ji cvakat zuby. Vylekaně ho vyhledala očima.
Stál u zdi s rukama založenýma na hrudi a tvářil se stejně jako na otcově pohřbu. „To jsou oni,“ sykl. Ani nepostřehla, kdy k ní přiskočil. Najednou byl u ní a táhl ji ke zdi. „Přistanou tam.“
Owi se podívala, kam ukazuje. Na podlaze uprostřed sálu byly dlaždice sestavené do kruhu. Zdálo se, že vibrují. Odněkud se ozývalo tlumené dunění. Sílilo. Pak dlaždice z kruhu vystřelily do výše, narazily do stropu a s rachotem se zřítily k zemi. Jenže to nebylo to hlavní, co poutalo Owianinu pozornost. Z místa, kde byly dlaždice uloženy, se z hlubin cosi dralo ven. Vypadalo to jako šedohnědé svíjející se kořeny. Bytnělo to a vzrůstalo, až to zaplnilo celý střed sálu. Mezi pletení prosvítaly měkké tvary a barvy. Pak se to členité roští začalo stahovat a splétat, tvary se přeskupovaly, hmota jako kdyby se zasunovala sama do sebe. Když to skončilo, zůstaly v místě poničeného kruhu čtyři postavy. Tři vypadaly lidsky – jako agenti Aliance v černých uniformách. Ta čtvrtá byla žena, jejíž kůže připomínala drsnou a odlupující se stromovou kůru, která se ale rychle vyhlazovala a měnila barvu z hnědošedé do okrové a pak do slonovinové. Vlasy na její hlavě zpočátku připomínající rozježené roští se splétaly do úhledných copánků. Nakonec se údy té stromové bytosti potáhly černou látkou, jak si vytvořila nebo znovu obnovila oblečení. Všechno se to stalo strašně rychle. Než se Owiana vzpamatovala, jedna z bytostí vykročila směrem k nim.
Byl to muž s kaštanovými prošedivělými vlasy, pleť kolem jeho očí krabatily vějířky tenkých vrásek, ale jinak vypadal zachovale. Jeho šedé oči sršely zájmem a ještě čímsi, co Owiana nedokázala identifikovat. „Teggene,“ zavrčel s pohledem upřeným nad její rameno. Znělo to radostně a zlověstně současně.
Až v té chvíli si Owiana vzpomněla, že ji Nerteg zezadu pevně svírá. Když to dopuštění začalo, chtěl ji přimáčknout ke zdi a zakrýt vlastním tělem, nejspíš aby ji uchránil před létajícími kameny. Ale ona se mu vysmekla, protože chtěla vidět, co se děje. Tak ji alespoň zezadu objal a držel. Cítila, jak ji hřeje a taky jak trhaně dýchá, ačkoliv nevydal ani hlásku. Pak mu zjevně došlo, že jeho ochrany už není zapotřebí, takže ji váhavě pustil a zaměřil se na agenta, který ho oslovil jménem, které Owiana neznala.
„To je lady Owiana Arci-Quinnová, o které jsem mluvil, Aderawene,“ řekl Nerteg tak klidně, jako kdyby sděloval, že zítra bude hezky. „Slíbil jsi, že ji dopravíš na Maharáví. Prosím, udělej to raději hned. Potom ti budu plně k dispozici.“
Mezitím se k pochmurně tvářícímu Aderawenovi přidali i jeho tři společníci a nepokrytě na Nertega civěli. Owiana si všimla, že jeden z nich, který zdálky vypadal normálně, je celý sestavený z drobných segmentů, které se průběžně přeskupují. Zblízka strukturou připomínal matčiny mozaikové výjevy. Owiana už o polymorfech slyšela, ale přesto ji šokovalo, jak se reliéf povrchu cizincovy postavy mihotavě mění. Když se jim vydal v ústrety, jeho pohyb spíše než chůzi připomínal přemisťování, jako by se jednotlivé jeho součásti převalovaly směrem k nim.
Stromista, štíhlá žena, která předtím vypadala jako rostlina a která sem agenty přenesla, oproti kuličkovému muži teď působila úplně všedně. Na první pohled by od ní nikdo nečekal, kým je a čeho je schopna. Poslední ze čtveřice vypadal téměř jako smrtelník, ale podle naoranžovělé aury, která jej obklopovala, Owiana poznala, že je to Wemurijec.
„Takže se vzdáváš?“ otázal se kovovým hlasem Aderawen, s očima zlověstně upřenýma na Nertega.
Nerteg podrážděně pohodil hlavou k dalším agentům: „Přivedl sis ty nejlepší, ale není to zapotřebí. Nebudu se bránit. Tak jak jsem slíbil.“
Šakrohlíd zvedl obočí. „Ty sis vážně myslel, že dám na tvé sliby? Po tom všem, co jsi způsobil?“
Než stačil Nerteg cokoliv říct, přesunul se k němu polymorf. „Nedělám to rád, ale musím,“ řekl hlasem připomínajícím šelestění suchého listí.
„Mrzí mě, že jsi to právě ty,“ řekl polymorfovi Nerteg.
„Teggene Sarvone Arci-Quinne,“ oslovil Nertega wemurijec a viditelně si dával záležet, aby jeho hlas zněl důrazně a úředně, „zatýkám tě jménem Aliance Čtyřdohody za účelem vykonání rozsudku smrti, který byl vyhlášen před osmi sty třicíti pěti lety v Leno-o-winu. Tvá práva na vysvětlení nebo odklad byla promlčena. Exekuce bude vykonána po přemístění na základnu Truo-fi.“
Zatímco wemurijec mluvil, začal se polymorf přeskupovat. Detaily jeho tváře se slily do homogenní zrnité masy. Jeho tělo ruce nohy se spékaly s trupem, hmota jeho těla se tvarovala, až připomínala chvějící se kolmo postavenou matraci.
„Hned, jak nás Rawen svolal a řekl, že jdeme pro tebe,“ dodal jedovatě wemurijec, „poslal jsem na Truo-fi vzkaz, že máme krmení pro Launu. Má červené maso ráda, vždyť víš.“ Owiana usoudila, že toho chlapa nemá ráda. Přímo sálal štěstím, když Nertega viděl na lopatkách. Nelíbilo se jí to.
Nerteg se na wemurijce podíval jako na obtížný hmyz. „Konečně ses toho povýšení dočkal, Hedisi? A docela si to užíváš. Mno, aspoň někdo,“ houkl ironicky. Mezitím se polymorf přeskupený do tvaru tlusté obdélníkové deky v Nertegově těsné blízkosti dál vlnil a roztahoval do šíře. Už se klenul vysoko nad Nertegovou hlavou a jeho cípy se kolem něj stáčely. Owiana konečně pochopila, co se tu chystá. Polymorf je připravený Nertega obklopit, uzamknout uvnitř sebe a odnést k popravě… Fuuuj.
Nerteg, jak se zdálo, při té vyhlídce nehnul ani brvou. Obrátil se zpět k Aderawenovi: „Ještě než mě Bahui zabalí,“ řekl, „potřebuji tvé ujištění, že lady Owiana bude dopravena na Maharáví. Živá a zdravá. Potom se podrobím.“
„To uděláš i tak,“ ušklíbnul se wemurijec.
Nerteg si jeho keců nevšímal. Ukázal na plochého polymorfa. „Nechci Bahui ublížit,“ podotkl, „nikomu z vás. Jen potřebuju tu záruku, že se Owiana dostane k rodině.“
„Dobrá,“ zamručel nevraživě Aderawen. „Máš mé slovo. Dopravím tvou sestřenku na Maharáví osobně.“
Nerteg uctivě sklonil hlavu. „Děkuji.“ Pak se obrátil čelem k rozprostřenému polymorfovi: „Jsem připraven, Bahui.“
Sestřenku? Owiana z toho všeho nemohla být více zmatená, ale ten zamračený chlap na tom zjevně není o nic líp. Zatímco byli agenti plně zaujatí rozhovorem s Nertegem, nenápadně povytahovala z kapes své pomůcky. Chvatně si navlékala prsteny, nasazovala náramky a do vlasů vplétala ozdobné hřebínky. Probouzela artefakty dotýkáním, jejich účinnost nepatrně zesilovala třením. Vyzařování musí být téměř nepatrné, protože jinak by to extrémně citliví agenti poznali. Vtip je v tom, že Owiana místo jediného silného emitoru použije sedmnáct slabých současně. Zasažení nebudou mít šanci rozpoznat, co se děje. Právě teď se situace vyvíjí hodně špatně. Nastal čas do toho vletět.
„Počkejte!“ vyjekla a dala si záležet, aby se přesně v té chvíli umělé emoce naakumulované nad povrchem šperků rozprskly do prostoru. Všichni se k ní otočili a okamžitě obdrželi plnou dávku. Snad poprvé ji vzali pořádně na vědomí. „Nemůžete ho zabít!“ křikla. „Jeho život patří mně!“
Wemurijec se pod vlivem uměle dodané špetky sdílnosti uvolněně rozchechtal. „Je zábavná, ta maličká!“
Do stran roztažený polymorf se zavlnil jako číhající kobra.
„Jeho život patří Alianci, od chvíle, co podepsal smlouvu,“ řekla hlasem jako ze sklepa stromista. Působila sebevědomě, ale z jejího výrazu dýchaly pochyby.
Owiana v duchu blahořečila svému profesorovi za to, že ji dvakrát vyhodil od zkoušky z obecného práva, čímž ji donutil se tu látku opravdu naučit. „Předpisy Aliance nesmí být v rozporu s legislativou členských světů. Na Mizeonu platí zákon o Dovolání, který je nadřazený všem ostatním. Chrání nenarozené děti arcidémonů. Já, kněžna z Mizeonu prohlašuji, že s Nertegem čekám dítě a dovolávám se jeho přítomnosti. Podle zákona mě nesmí opustit, dokud nebude našemu potomkovi sto let.“
Stromista zatahala Aderawena za rukáv. „Jak s ním může čekat dítě, když je to její bratranec? Vždyť je to incest.“
„Ne na Mizeonu,“ řekl zamyšleně Šakrohlíd. „Tam jsou takové svazky zcela legitimní. Arcidémoni na rozdíl od draků nebo stromistů inbrední depresí netrpí.“ Pak se obořil na Nertega: „Je to pravda? Čekáš s ní dítě, Teggene?“
Nerteg propálil Owianu obviňujícím pohledem a pak pokrčil rameny.
„Potom opravdu nechápu,“ poznamenal prkenně Aderawen směrem ke stromistě, „co nám to tu mladá Arci-Quinnová předvádí,“
„Nic o tom nevím,“ řekl zaraženě Nerteg.
Wemurijec Hedis rozčilením nadskočil. „Nevíš?“ Jeho zklamání, že Launa zůstane bez večeře, bilo do očí. „Byl jsi s ní nebo ne?“ dorážel na Nertega. „Aha, už vím! Ta děvka dá každému. Proto nevíš, jestli je to tvoje.“
Nerteg tlumeně zavrčel a vyřítil se na Hedise. Srazil ho na zem a chytil ho pod krkem. Wemurijec se s chechotem rozsvítil, zprůhledněl a zmizel, jen aby se zmaterializoval o několik kroků dál. Nerteg se okamžitě odrazil se země a znovu na wemurijce skočil, ale ten svůj únik zopakoval, aby se vynořil těsně u Owiany. Než se změnil z bíle sálajícího klubka světla do lidské podoby, stačil hrábnout Owianě po ruce. Uskočila, ale ne dost rychle. Zasyčela bolestí. Na hřbetu ruky jí zůstal ostře fialový pálící šrám.
Nerteg zařval a byl by znovu zaútočil, kdyby se mu do cesty nepostavila výhrůžně se vlnící deka.
„Tak dost!“ zařval Aderawen. Otočil se k Owianě: „Něco takového musíš dokázat, kněžno.“ Podíval se po ostatních. Tvářili se zmateně. S výjimkou Nertega, který vypadal, jako když do něj uhodil blesk.
„To je mi jasné,“ odpověděla Owiana. Okázale si foukala na spáleninu. Křivila tvář bolestí, ale v duchu se radostně tetelila. Má je přesně tam, kde je chtěla mít. Diskutují o záležitosti, kterou by za normálních okolností shodili ze stolu. O agentech Aliance je přece známo, že si se zákony členských světů těžkou hlavu nedělají. Cokoliv činí, hravě omlouvají potřebami celku. Byla si absolutně jistá, že jakmile se dostanou na čerstvý vzduch, účinky emotikonů vyprchají. Jistě se zhrozí, jak snadno a ochotně jí šli na ruku. Ale to nevadí, protože jakmile jednou kývnou, těžko rozhodnutí změní, protože by tím přiznali, že se předtím rozhodli špatně, nebo dokonce, že se nechali zmanipulovat. Budou se kroutit a vztekat, ale ať. Owi bude mít vyhráno.
„Vyřešíme to jinde,“ řekl prkenně Aderawen.
„To je absurdní!“ rozčiloval se Hedis.
„Nemusí se nic řešit,“ protestoval Nerteg. „Je rozrušená, neví, co mluví! Prostě ji odneste na Maharáví! Se mnou si dělejte, co chcete!“
„Bahui, zabal ho,“ přikázal Aderawen.
Deka se začala na Nertega plavně snášet. Stál tam jako sloup s rukama zabalenýma do pěstí a zíral do prázdna. Jeho odevzdanost na Owianu zapůsobila jako rozbuška. S výkřikem na polymorfa skočila.
Pak všechno zčernalo.
***
Nový Mizeon, knihovna debhátarů
„Přímý důkaz implikace A ⇒ B provádíme tak, že vytváříme řetězec pravdivých implikací ve tvaru: A ⇒ A1, A1 ⇒ A2, A2 ⇒ A3, …, An ⇒ B,“ zakrákorala freneticky První.
„Zatímco nepřímý důkaz implikace A ⇒ B,“ pokračovala Druhá, „realizujeme tak, že operaci převedeme na důkaz obměny neboli kontrapozice původní věty.“
Třetí zašustila křídly a dodala: „Trvám na tom, že nejdramatičtější je důkaz sporem. V takovém případě dokazujeme-li pravdivost výroku V, vyjdeme z jeho negace ¬V a řetězcem implikací ¬V ⇒ V1 ⇒ V2 ⇒ V3 ⇒ … ⇒ ¬Z dospějeme k nepravdivému závěru…“
Essius po trojici tenerisských chimér loupnul očima. Z jejich drmolení mu hučelo v hlavě. Bytosti o velikosti ok-sawonského krocana s ženskými hlavami nasazenými na ještěřích tělech svorně hřadovaly na vrcholku nejvyšší skříně. Pojmenoval je nepříliš originálně První, Druhá a Třetí, protože jejich skutečná jména v netrebštině nedokázal vyslovit. Brzy mu došlo, že je pojmenoval příhodně. Diskutovaly výhradně o matematice. Pokud nespřádaly složité konstrukce matematických důkazů, klapaly ozubenými čelistmi, nebo na sebe navzájem syčely. Nejspíš nebyly svým současným úkolem nijak nadšené, ale neobtěžovaly se dávat najevo osobní emoce – pokud se tedy netýkaly matematiky. Den, kdy je hodili Essiovi na krk, se přesně shodoval se dnem, kdy se na obloze objevila kvederická síť. Nebylo těžké z toho vyvodit, že se stalo něco zásadního. Jen tak vědět co. Essius zaznamenal, jak v tentýž den načapali raisi v křoví u chrámu ty podivné výtržníky, které pak bez úspěchu honili po celém Mizeonu. Nikdo nebyl ochotný mu prozradit, co to mělo znamenat. Netušil, zda existence sítě a incident u chrámu spolu souvisí.
Pochopil, že musí být mnohem opatrnější než doposud. Štvalo ho, že nemůže pokračovat v práci. Výpočty a schémata týkající se tebechetů nečinně ležely pod parketami v jeho ložnici. Chiméry ho totiž následovaly úplně všude, ať byl v ložnici nebo v jídelně, civěly mu pod ruce, přičemž trousily derivace a integrály. Tady, v Paláci Debhátarů, hlídaly Essia výhradně ony, protože raisi sem přístup nemají. Zpočátku se Essiovi z kombinace jejich lidské hlavy a šupinatého těla korunovaného špičatými blanitými křídly dělalo zle, ale už si pomalu zvykal. Jak mu vysvětlila Moneta, chiméry stvořili nejstarší bohové Tenerisu – netrebové, než je jako nepovedený projekt prodali bohům z Riiberionu. Netreby na Tenerisu dávno vystřídali krenevové a krenevy sahíjinové, ale chiméry přežily až do dnešních dnů. Jsou s těmi diferenciály otravné, ale jako hlídači jsou fenomenální, komentovala jejich schopnosti Moneta.
Smotal svitek, který právě zběžně přečetl, do ruličky, zasunul ho do pouzdra a vrátil do stojanu. Pochopil, že text pojednává o sporu mezi bohy z Dervosu a z Robustuy o periferní svět Vookan. Aisus s Rafedaxarrem byli přizváni, aby pomohli najít řešení. Taková pravěká arbitráž. Stalo se to před deseti tisíci lety? Bohové Robustuy dávno vymřeli, Dervos se rozpadl na kusy. O světě Vookan Essius nikdy neslyšel. Znechuceně se podíval na polici, schraňující stovky podobných pouzder.
Popocházel kolem stojanu s pouzdry a luštil popisné štítky: Upravená pravidla ferety pro hřiště na pomezí eskorianu. Diplomatický protokol erektiadských Rexů. Genocida temných mágů – Riiberionský proces. Kolaps koo-sivo a jeho projednání v Brussedeanském parlamentu…
Lámal si hlavu, co si počít. Aisus nařídil, aby pomocí studia získal tu správnou motivaci k vládnutí. Nehledě na to, že Essius se necítil stvořený k tomu, aby komukoliv vládl, měl podezření, že nejvyšší debhátar nemá představu, co přesně po něm chce. Tuto knihovnu debhátarové seskládali během prvního půl roku po převratu. Shromáždili ji z textů posbíraných v troskách Kernoku a doplnili kopiemi pořízenými v archívech sousedních světů. Zatím se nenašel nikdo, kdo by všechny ty knihy a svitky katalogizoval. Brexa slíbila, že až se vrátí ze severu, pustí se do toho, komentoval to ležérně Aisus. To ale mohlo klidně nastat až za několik stovek let. Současně to tu fungovalo tak, že do skříní s vyrytým nápisem „soudy“ debhátarové házeli písemnosti o soudních přích, do skříně „politika“ zase písemnosti týkající se politiky, ale protože se řídili jen svým úsudkem, vůbec nebylo jisté, zda ty věci zatřídili správně, zejména proto, že obsah se obvykle týkal jak politiky, tak práva. Debhátarové je z valné většiny ani nečetli, vlastně ani nevěděli, jaký je v tom binec. Když Aisus Essia poprvé do knihovny přivedl, přikázal mu studovat písemnosti ze dvou skříní. První měla na dvířkách vyryto „historie“, druhá „politika.“ Byly tu i další skříně s nadepsanými tématy: „bitvy“, „rodokmeny bohů“, „magie“, „prostorové mapy“, ale ty, jak Aisus řekl, nestojí za to otevírat.
Essius se podíval na časomíru pod stropem, kterou tam Huat instaloval jen kvůli němu. Když už tu musí z Aisova příkazu trčet dennodenně několik hodin, raději, než s nudnými zápisy z prehistorických soudů by studoval prehistorické technologie. Jenže – nic takového tu nebylo, protože všechny kusy pocházely z dob, kdy byla veškerá technika metaprostoru v plenkách. Debhátarové skončili v relikviáři mnohem dříve, než se na Sunisenu vyvinuli skollové a než se potomci jachadei na Bredeonu smísili se smrtelníky. Padlí techniku znali jen v omezené míře prostřednictvím pozdějších kontaktů s Trrisielem.
Essius se odvrátil od skříně „politika“ a upřel pohled na skříň s nápisem „magie“. Na magii byl odjakživa alergický, přestože otec se v ní docela vyznal. V dobách, kdy spolu žili na vojenských základnách, a měli se skvěle, Okren Essia učil všechno, co musí správný arcidémon znát: historii, válečnou strategii, politologii, právo, matematiku, jazyky, dějiny kultury a v neposlední řadě i základy magie. Poslední dobou Essius na otce myslel častěji než kdy jindy, nejspíš proto, že se na něj konečně přestal zlobit za to, že si jen tak bezohledně umřel. Vybavil si jeden z jejich nesčetných sporů ohledně magie. Všechno, co vidíš kolem sebe, Essie, je magie. To, co se ti zdá pevné a hmatatelné, není nic jiného než zamrzlá myšlenka. Představa, kterou někdo jiný realizoval. Kosmické křižníky, feentexová děla, naše uniformy a nakonec i my samotní, řekl Okren. Essius na to reagoval skeptickým prohlášením, že magie je jen způsob, jakým si lenoši zjednodušují poctivou práci. Okren si poklepal na čelo a vědoucně se usmál. Magie a technika jsou různými stranami téže mince. Záleží, co s myšlenkou uděláš. Vzal do ruky kouli teleemitoru, pohladil drsný reliéf posilujících znaků na podstavci a dodal: Na dálku můžeš komunikovat prostřednictvím běžné vysílačky nebo telepaticky. Toto je věc, která telepatické signály zesiluje. Ale když jsi dost odhodlaný, můžeš si tytéž pomůcky vytvořit prostřednictvím pouhé mysli, a ještě ušetříš čas a materiál. Jen trochu upravená myšlenka se stává magií.
Okren byl laskavý a vtipný učitel a Essius byl zvědavý žák. Snad proto, aby otci udělal radost, skousnul i lekce týkající se magie, ačkoliv mnohem ochotněji vstřebával mechaniku a algebru. Pokaždé, když byl otec vyslán na bojovou misi, snažil se Essius vytěsnit strach tím, že trávil čas s techniky v přistávacím depu a díval se jim pod ruce. Pak generál čestně padl v boji a časy smíchu a zábavy skončily. Essius byl v souladu s mizeonským právem navrácen matce, seržantce raisi, příslušnici ochranky arciknížete Trrisiela. Tebeva měla Okrenovi za zlé, že Essia vzdělával jako arcidémona. Rozhodla, že syna převychová. Udělala mu ze života zlý sen. Plísnila ho a trestala, když se neprojevoval dostatečně disciplinovaně, když ignoroval Raisi Kodex, když neměl zájem o klan ani o zařazení do klanové hierarchie. Uráželo ji, že její syn jednal a myslel jako arcidémon. Mohla vyletět z kůže, když tak i mluvil. Mladinký Essius protahoval slova tím samým ležérním způsobem jako šlechtic a nebyl ochotný komunikovat úsečně a stručně jako raisi. Chtěl na univerzitu do Tupi-iranu a už v patnácti ho tam přijali. Ale matka podporovaná arcikněžnou Moretou mu to zatrhla a místo toho ho poslala na lyceum pro raisi do Kernoku. Tam se naučil, jak odebírat energii smrtelníkům, jak se naladit na přivolání. Nesnášel to. Naštěstí se nakonec i přes matčin odpor na univerzitu prodral a stal se inženýrem.
Až nyní, když o tom uvažoval, si Essius uvědomil, že na magii zanevřel po otcově smrti. Cítil se tak ukřivděně. Zlobil se, že ho otec nechal matce na pospas. To proto se plně zaměřil na techniku. Chtěl se zabývat tím, co je hmatatelné. Ale teď nastal čas rozpomenout se na otcovy lekce.
Než otevřel skříň s magickými spisy, ostražitě šlehl očima k chimérám. Nezdálo se, že by si všimly, že jejich svěřenec loví v jiném revíru. Dál si mezi sebou vyměňovaly matematické věty.
Zběžně probíral štítky na hřbetech:
Metody očisty ovzduší prostřednictvím dervosských ikeál.
Taretiánské procesy a jejich důsledky.
Okreny a jejich užití v prostředí snížené energetické permeability.
Modely dračí manipulativní magie.
Zarazil se u tlusté a ošuntělé složky s titulkem naškrábaným ve starodwentenštině: Pozměňování struktury hmoty – Procesy vyššího řádu (Kerr-Vua-Han). Něco takového sem snad ani nepatří. Zásady proměňování struktury hmoty pomocí magie si malí arcidémoni na Mizeonu osvojují už v triviu. Zejména proto, aby si vyzkoušeli, že je lepší se tomu vyhýbat.
Okren to Essiovi vysvětlil, když mu nebylo ještě ani šest: Magie je fenomén, ze kterého jsou uplácáni bohové. Oni sami jsou magie a svět, kterému vládnou, je magií nasycen. Pokud nejsi bůh, můžeš si magii vypůjčit z prostředí, ve kterém jsou bohové přítomni. Mizeon je ale, co se týká nasycenosti magií, chudý, protože téměř všechna magie byla spotřebována po Krvavém dešti při přeměně smrtelníků v démony. Původní mizeonští mágové se pak mohli snažit, seč mohli. Jejich kouzla přestala po Krvavém dešti fungovat, i když se z nich stali nesmrtelní démoni. To, co na jiném světě zvládne každý průměrný smrtelný kouzelník, na Mizeonu dokážou jen arcidémoni, a jen proto, že využívají svou interní magii – božskou složku zděděnou po Rafedaxarrovi.
Pokud budeš chtít, můžeš z toho šroubováku udělat kleště, říkal Essiovi Okren. Dokonce můžeš ten železný šroubovák proměnit v hroudu bláta a uplácat z něho misku. Ale měnit podstatu hmoty ti sebere mnohem více magie, než kdyby sis tu misku vyrobil ze skutečného bláta. Hodí se to použít jen v nouzi. Tvoje krev je silná, takže tě z toho nejspíš jen rozbolí hlava, ale nepřeháněj to, protože jsi bůh jen z jedné čtvrtiny. A hlavně nikdy nezkoušej měnit něco živého… To dokážou jenom bohové a ještě to občas poserou tak, jako se to stalo na Vahanu.
Essius zíral na nápis na složce. Zaujala ho ta slova v závorce. Ker-Vua-Han. Byla to jména tří starých vahanských bohů, o kterých mu vyprávěl otec. Prastarý příběh o vahanských trojčatech. Vlastně to nebyli skollové ze Sunnisenu, kdo začal s technikou. Mnohem dříve to byla božská trojčata Ker, Vua a Han z Vahanu. To oni jako první (alespoň podle doložených pramenů) pronikli do tajů hmoty, využívali elektřinu a magnetismus, vymysleli první nástroje a stroje, studovali živé tvory a rozpoznali zákonitosti jejich rozmnožování a vývoje. Magii brali jako základ. V technice a technologiích viděli zajímavou alternativu. To by nebylo nic proti ničemu, kdyby ty dva principy nezačali kombinovat. Tak dlouho experimentovali s živými tvory, až se jim nechtěně podařilo vyšlechtit dwu-nakhara. Mutanta tak silného, že jim unikl a zmizel někam za hranice metaprostoru. Ker, Vua a Han se vydali v jeho stopách a doposud se nevrátili, ačkoliv od těch časů uplynuly eóny. Zanechali po sobě opuštěné a zapečetěné laboratoře a svět plný nevypočitatelných a geneticky nestabilních kříženců smrtelníků a démonů a ještěrů. Po mnoha a mnoha generacích se z kříženců vyvinuli dnešní sůsové. Nejchytřejší z nich se začali organizovat. Pojmenovali svůj svět Vahan, seskupili se do kast a začali budovat vojenské tábory. Vahanští generálové své jednodušší příbuzné cvičí a pak je prodávají jako bojové otroky potentátům z jiných světů. Coby vojáci jsou sůsové podobně nekompromisní a poslušní jako kadeti Trestného komanda mizeonského Chřtánu. Jsou snadno nahraditelným nástrojem různých šíbrů. Operují všude tam, kde něco smrdí, ať už se jedná o spiknutí, atentáty, anexe. Aliance by měla mnohem méně práce s uchováváním politické stability nebýt sůsů.
Na příkladu vahanského fiaska Okren Essiovi ukázal, že kombinovat techniku a magii je nebezpečné. Tím spíše, že s následky pošetilosti vahanských bohů se civilizace Metaprostoru potýkají dodnes.
Essius si na Okrenova slova mnohokrát vzpomněl, přestože ten příběh, jak vznikli sůsové, v žádné učebnici nenašel. Dnes to bylo poprvé, co na něco spojeného s tou historií narazil. Pokud je v závorce za nadpisem uvedeno (Kerr-Vua-Han), znamená to, že autory toho spisku jsou titíž vahanští bohové, o kterých Okren vyprávěl?
Roztřesenýma rukama vytáhl složku z řady a položil ji na stůl. Pak vybral další složku s nadpisem Rejstřík kleteb pro kreponové schránky (obsahoval seznam nejběžněji používaných zaklínadel sestavených podle dwentenské písmenocedy a popisoval principy, pomocí kterých lze některé kletby obejít) a obsah obou složek vyměnil. Složku nadepsanou Proměňování struktury hmoty – Procesy vyššího řádu, ve které spočíval rejstřík kleteb, vrátil do skříně a složku s titulkem Rejstřík kleteb obsahující texty o proměňování si položil na klín.
Jak se volně loženými pergameny probíral, nenašel žádné odkazy na dobu ani na autora. Byla to změť ledabyle naškrábaných poznámek. Hemžilo se to tam znaky a termíny, které Essius neznal. Už to chtěl celé zabalit, když narazil na pergamen s uceleným textem:
Synopse pro méně chápavé (jako je např. náš draze milovaný Van):
Platí, že proměňování nižšího řádu úspěšně realizujeme v standardních energetických podmínkách na standardních objektech. V nestandardních podmínkách je proces proměňování úspěšný jedině tehdy, jestliže ho realizujeme na nestandardních objektech, anebo si odpovídající prostředí modelujeme na míru. Tím proces povyšujeme do nové roviny na proces vyššího řádu. Procesy modifikujeme podle intenzity jinakosti prostředí a pokusných objektů následujícím způsobem:
1) Modelace podmínek prostředí tvorbou přemístění testovaného objektu do průlomu v richotonním pozadí
2) zvýšení citlivosti objektu vůči kreativní invazi – obohacením struktury objektu o novou progresivní složku
3) zvýšení citlivosti objektu vůči kreativní invazi prostřednictvím infonové infekce
Infonová infekce? To jako vážně? Chtěli posílit afinitu nějaké bytosti vůči magii tím, že toho tvora nakazili infonovou chřipkou? Aha, takže infonovou chřipku nevyvinuli sůsové, jak se píše v učebnicích. Ten fujtajbl je mnohem starší.
Essius dál četl o možnostech, jak kombinovat běžné technické postupy s magií, a jak díky tomu měnit strukturu neživých objektů a jak modelovat úplně nové schopnosti u živých tvorů. Po zádech mu stékal studený pot při představě, co by s takovým materiálem udělal Trrisiel. Najednou nemohl dál. Vyskočil z pohovky, vrazil si složky pod paži a vypravil se ke dveřím. Za zády slyšel šustění blanitých křídel, jak se chiméry chystaly vyrazit za ním. „Jdu na vzduch,“ křikl na chiméry a vyšel do chodby.
Už od začátku povinných hodin ve studovně se snažil poflakovat mimo. Usoudil, že když bude brousit po chodbách a špicovat uši, mohl by zaslechnout něco užitečného. Teď s chimérami v patách byl nenápadný jako krodoch v divadle. Nemohl se nenápadně někam vplížit a vyslechnout, o čem je právě řeč, ale zase jej nikdo nemohl obvinit ze špehování. Sázel na božskou aroganci. Debhátarové jsou si natolik jistí sami sebou, že nakonec to nejdůležitější vyzvoní sami.
