Návrat na Mizeon VI. - Teggen - 12. kapitola: Essius versus Teggen
Bylo po všem. Z Tebevy zbyla jen hromádka potřísněného šatstva a zbraní. Essius nasucho polknul. „Měli byste jít,“ řekl rázně. Obrátil se na Atesia: „Vrátíš mi ten okren, Tessi?“
Chlapec vykulil oči. „Ty se tam chceš opravdu vrátit?“
„Trrisiel chystá tebechety,“ zabručel netrpělivě Essius. „Někdo ho musí zastavit. Ty hlavně nezapomeň dát Sibielovi ty snímky.“
„Ty ses úplně zbláznil!“ zaječela Diriana.
Essius se na svou ztřeštěnou švagrovou vyčítavě podíval. Už by tam dávno byl, kdyby ho nevtáhla do trhliny. „Moje stráže si myslí, že jsem s Renonou v ložnici,“ řekl. „Řekl jsem jim, aby mě do rána nerušili. Nikdo by neměl vědět, že jsem odletěl. Ve výcvikovém táboře mě taky nikdo neviděl. Když půjdu hned, budu v paláci dřív, než se tam poplašné zprávy z tábora dostanou.“
„Raisi by ti to možná sežrali, protože jsou hloupí,“ namítla uštěpačně Diriana. „Ale Padlí na to neskočí. Myslíš, že si nedají dohromady dvě a dvě? Že je nenapadne, žes to byl ty, kdo nám pomohl?“
„Musím to aspoň zkusit,“ zasyčel odhodlaně. „Pozdravuj Owianu. Vyřiď jí, že na ni myslím. Každou minutu. Určitě poznala, že to s Renonou je jenom divadlo, ale asi potřebuje potvrzení, že to dítě, které Renona čeká, není moje.“ Natáhl ruku: „Tessi, ten okren.“¨
Zaražený Atesius se přiblížil s okrenem. Ale než mu ho stačil podat, Diriana ho jemně odstrčila a znovu se na Essia rozkřikla: „Ó, jak jsi statečný a chytrý, tak jsi i hloupý! Je fajn, že to dítě, které „královna“ čeká, není tvoje. Ale je tu jiné dítě, o které by ses měl zajímat.“ Ukázala na ušmudlanou holčičku se zplihlými blonďatými vlásky, která se s prstem v puse křečovitě držela Adweniny nohy a zvědavě sledovala, o čem to teta Diri mluví. Její oči jiskřily zájmem.
„Toto je tvoje dcera Melisa, Essie,“ řekla Diriana. „Jsou jí dva roky. Owiana ji porodila v těžkých depresích. Myslela si, že jsi nás zradil. Byla tak zraněná a ukřivděná a rozlícená, že se vaší holčičky zřekla. Pokud Owianě neodpustíš, nikdo tě vinit nebude, ale Melisa tě potřebuje. Potřebuje, abys zůstal naživu.“
Veškeré odhodlání Essia opustilo. Vrávoravě se k holčičce přitočil. Klesl na kolena, aby měl obličej ve stejné výšce a fascinovaně si ji prohlížel. Jak si toho mohl nevšimnout? Když ho Trrisiel zajal, věděl přece, že čekají s Owianou dítě. Jenže to bolestné pomyšlení, že to dítě možná nikdy neuvidí, ho nutilo tu skutečnost vytěsňovat. Už je to víc než dva roky. Má dceru! Tytéž stříbřitě šedé oči jako má Owiana, stejně klenuté obočí a tatáž linie lícních kostí. Srdce se mu sevřelo a oči měl plné slz. „Ahoj Meliso,“ vydechl. „Jsem tvůj tatínek. Jsi tak krásná. Moc tě miluju.“
Dívenčiny oči se rozsvítily. „Opravdu jsi můj tatínek?“
Essius přikývnul. „Opravdu.“
Melisa se pustila Adweniny nohy a udělala jeden malý krok k Essiovi. „Už se mnou zůstaneš?“
Poplašné sirény, stáda zdivočelých krodochů, útočící tebechety, nic z toho nemohlo Essia donutit, aby takovou nabídku odmítl. „Zůstanu.“
***
Rodina je základ
V tělocvičně bylo prázdno, což Sibiel vítal. Dělal kliky, aby si srovnal myšlenky. Dnes v noci se základnou rozeřvaly sirény a rozsvítila se červená světla. Hned na to se v depu otevřel portál, z něhož se přímo pod napřažené hlavně feentexových děl a dezintegrátorů vykulili Diriana, Adwena, všechny děti a návdavkem i Essius s malou Melisou v náručí.
Owiana s Nertegem – vlastně Teggenem, se vrátili sotva před týdnem. Společnost se musela vyrovnat s tím, že Teggen je nefalšovaný Sarvonův syn, rodina zase s tím, že se Teggen s Owianou vzali a čekají dítě. Jako naschvál je odlíčený Teggen až děsivě podobný Essiovi. Drbny na základně mají žně. Owiana a Teggen se k sobě chovají okázale odtažitě, což potvrzuje jejich verzi, že sňatek byl účelový.
A teď do toho všeho vpadl Essius, horda dětí a Adwena s Dirianou. Trvalo to až do rána, než se vášně uklidnily. Grennon si šťastně odvlekl Dirianu, Xan Adwenu. Wrella se přivítala s Melisou, ale musela vzít na vědomí, že holčička už ji nepotřebuje, protože má zpátky tátu. Wrella s Jeronesem si spokojeně odvedli Atesia, který je bouřlivě zahrnoval detaily svých hrdinských činů. Další šťastní rodiče si převzali své děti. O tom, co se na Mizeonu semlelo, mluvili všichni. …přinesl okren…pilku měl tak malinkou, že se vešla do kapsy… růžová chobotnice…zatavil dveře…a svištěli jsme – fuííí…Atesius ji bodl okrenem…Adwena jí ho sebrala… šroubovákem do oka…Každý řekl nějaký kousek. Sibiel si z toho pomalu skládal mozaiku. Už se nemohl dočkat rána, kdy si poslechne Essiovo hlášení.
Někde třískly dveře. Do tělocvičny vdusal Xan. „Naše plány jsou absolutně v hajzlu,“ prohlásil ponuře a plácnul sebou na žíněnku.
Sibiel se naposledy zvedl, a pak se měkce posadil na paty. „Obdivuju tvůj bezbřehý optimismus, můj generále,“ ušklíbnul se. „Pročpak nejsi s Adwenou? Myslím, že po takové anabázi si trochu pozornosti zaslouží a naše základna by tvou absenci na chvilku unesla.“
Xan obrátil oči v sloup. „Zahrnul jsem ji něžnou péčí, ty krodochu! Vzal jsem ji do sprchy a potom jsem ji odnesl do postele. Usnula jak dračí mládě. Však až se vzbudí, zase k ní naklušu. Sakra! Když si vzpomenu, kolik času jsme té přípravě věnovali! A teď? Všechno znova!“ Pak se na Sibiela kajícně podíval, jako kdyby dobře věděl, jak je ostudné řešit zmarněný čas, místo aby skákal štěstím, že jsou zajatci včetně jeho těhotné ženy zpátky doma. „To je tím,“ zabručel, „že tomu pořád ještě nemůžu uvěřit. Jsem vděčný, že mám Adwu zpátky. Jsem šťastný, že se dítěti nic nestalo. Ale úplně nejvíc jsem nasraný na sebe, že jsem se o to nijak nepřičinil. Všechny zásluhy má Essius – filuta se šroubovákem!“ Generál třískl pěstmi do sedáku pohovky. „Kde vlastně je, ten génius? Má toho hodně co vysvětlovat!“
„Do rána to vydrží,“ zabručel Sibiel.
„Jejda,“ rozchechtal se Xan, „zapomněl jsem, že se náš génius musí vpravit do nových rodinných poměrů.“
„No jo,“ přikývnul pobaveně Sibi. „Essiova rodina je trochu… ehm… košatější.“
Ačkoliv se chechtal spolu s Xanem, moc dobře si uvědomoval, že Essiovy rodinné problémy k smíchu nejsou. Hned z depa si Essia a Melisu odvedla Izzel. Vzkázala Sibielovi, aby se do toho nepletl, že se pokusí ty nejostřejší hrany obrousit. Bylo nezbytné Essiovi vysvětlit, jak se má situace s Owianou a s Teggenem dřív, než se ti tři vůbec setkají. Tento úkol Sibiel matce rád přenechal.
***
„A stíhačka Karmilka měla z naolejovaného motoru takovou radost, že se rozhodla Edwinovi pomoci. Nabídla mu, že ho na jeho domovskou planetu přenese. Co slíbila, to taky udělala. Ukázalo se, že Edwinův tatínek má volný hangár, kam by se mohla Karmilka ukrýt před deštěm, takže tam i zůstala. A od té doby každý den létala s Edwinem do školky a zase domů. Už nikdy nebyla smutná ani opuštěná, protože když Edwin vyrostl a měl děti, létala do školky i s nimi.“
Melisa se v posteli zatetelila a zatleskala. „To byla krásná pohádka! Ještě!“
Essius se na ni vážně podíval a zavrtěl hlavou. „Tahle byla vážně poslední. Kdybych ti řekl další, neměl bych ti co vyprávět příště. Už musíš spát, bylo toho dnes dost.“
Malá ruka ho chytila za rukáv. „Počkáš, než usnu? U těch zlých démonů mě Tessi vždycky držel za ruku. Bála jsem se, ale on říkal, ať nebrečím, že pro nás přijdete.“
Essius seděl na pelesti, držel Melisinu ruku ve své a sledoval, jak se noří do spánku. Věděl, že by bylo normální, kdyby zuřil a řval kvůli tomu všemu, co mu bylo odepřeno, ale sladká přítomnost toho dítěte ho udržovala v podivném klidu. Stále se na ni nemohl vynadívat. A jak je chytrá! Jak krásně se vyjadřuje! Arcidémoní děti berou rozum rychle, přesto mu Melisa připadala mnohem vyspělejší, než se u dvouletého dítěte dalo čekat. Musí Wrelle poděkovat, že se jí tak intenzivně věnovala. Ucítil hořkost v krku, když si znovu uvědomil, co mu řekla Diriana, a sice že jeho žena se Melisy zřekla. Co to vůbec obnáší někoho se zříct? Jak jen mohla něco takového Owiana udělat? Myslel si, že ji zná. Asi se zmýlil. Netušil, co s tím má dělat. Co přiletěli, Izzel je odvedla k sobě s tím, že nejdřív je zapotřebí se postarat o Melisu, a to s Owianou budou řešit později.
Izzel Essiovi pomohla Melisu umýt, převléct a nakrmit. Pak jim Melisa vyprávěla, co zažila na Mizeonu. Jak je každé ráno Tebeva probudila píšťalkou, jak je nutila cvičit v rytmu podle úderů bubnu a mýt se ve studené vodě. Potom ty větší děti raisi Teddyra nutila učit se nazpaměť Kodex, a těm menším Tebeva vyprávěla pohádky o zlých arcidémonech a hodných debhátarech. Když se dětem nedařilo plnit zadání, Tebeva jim nadávala, že mají špatnou krev stejně jako jejich zlí a hloupí rodičové. Všichni museli poslouchat kázání zamračeného démona, co chodil do tábora jen občas. Mluvíval o tom, jak jsou všichni arcidémoni zlí a zkažení. Další démon navlečený ve žlutém dlouhém kabátě jim předváděl, jak se mají modlit k bohům, a nutil je, aby to po něm opakovali. Každý večer na děti tety skrze zamčené dveře mluvily a nabádaly je, aby ničemu z toho, co jim démoni říkají, nevěřily.
Melisa převyprávěla babičce průběh uplynulého dne. Jak Essius řezal tetám okovy, jak dal Atesiovi okren, jak všichni letěli tunelem v bílé vatě, jak je Tebeva pronásledovala, jak mířila na tatínka a teta na ni skočila a jak jí pak tatínek vypíchl oči šroubovákem. A jak se ta zlá démonka rozpouštěla, skoro jako když se taví čokoláda, jenomže to ošklivě smrdělo…
Izzel pozorně poslouchala a mistrně maskovala své zděšení. Essius věděl, že je nutné, aby to holčička ze sebe dostala, protože pak ji to nebude tolik strašit. Když se Melise začaly klížit oči, Essius ji odnesl do postele v pokoji, který jim Izzel vyhradila. Aby se Melise nevracely vzpomínky na Tebeviny vypíchnuté oči, začal jí vyprávět pohádky. Konečně spí, takže se může pohnout dál.
Rozhlédl se po pokoji, protože předtím měl oči jen pro Melisu. Byl ochotný vyspat se třeba na zemi. Nebyl připravený dcerku opustit. Ukázalo se, že kromě postele je tam i pohodlná nově vyhlížející hráškově zelená pohovka. Vůbec se do strohého interiéru civilní sekce nehodila. Essius tak trochu Izzel podezíral, že ten kus nábytku stvořila dodatečně jen pro něj, zatímco Melisu v koupelně česal.
Jo, pohovka je fajn, ale zrovna teď Essius neměl na spaní ani pomyšlení. Potřebuje si promluvit s Owianou. Do depa nepřišla, ale dlouho se mu vyhýbat nemůže.
Opatrně Melisinu ruku pustil a vstal. Vykradl se z pokoje a ve vedlejší místnosti našel Izzel u stolu s mozaikovými kamínky, jak na něj čeká.
„Nechám pootevřené,“ řekl tiše a ukázal na dveře k Melise, „kdyby se vzbudila. Zase se k ní vrátím, ale teď chci vidět Owianu. Můžete mi říct, madam, kde…“
Tchýně se zamračila a skočila mu do řeči: „Nejsem pro tebe madam. Izzel nebo babička. Kolikrát jsem ti to už říkala?“
„Omlouvám se, babičko,“ řekl prkenně Essius, „můžeš mě nasměrovat, kde ji najdu?“
Izzel ukázala na pohovku u zdi. „Nejdřív ti musím něco říct, Essie. Je důležité, abys to vyslechl s chladnou hlavou, jinak by mohl někdo přijít k úrazu, a to teď vážně nemáme zapotřebí. Posaď se, toto bude dlouhý rozhovor.“
***
Izzel mluvila celé věky a Essius ji ani jednou nepřerušil. Když skončila, dlouho mlčel a znovu si v duchu přehrával útržky jejích vět:
…zklamaná a rozhořčená, jako by to ani nebyla ona…
… ale věřila jsem, že časem si k Melise cestu najde…
Netušila jsem, jakou nenávist v sobě živí, dokud nezmizela…
…chtěla tě u toho chrámu zabít, ale Nerteg ji zadržel…
…se s nimi spojit, aby nám předali jeho zprávu o těch bariérách…
… byl připravený, že ho popraví….
To by ani nebyla ona, kdyby se nepokusila to zvrátit…
…protože on se jí důsledně vyhýbá…
Izzel se tvářila tak provinile, jako kdyby za Owianiny eskapády mohla ona. „O jedno tě prosím. Neživ v sobě zášť, Essie,“ řekla. „Události nás unášejí jako lavina a my jsme otloukáni přes kameny a výmoly. Důležité je, že jste to všichni přežili. Já Owianu neomlouvám. Neomlouvám dokonce ani Nertega,“ Izzel obrátila oči v sloup a opravila se: „Vlastně Teggena. Ale on je spíše oběť. Byl přesvědčený, že jde na smrt. Proto Owianě podlehl.“
„Ten hajzl dobře věděl, že je vdaná,“ přerušil ji skřípavě Essius.
Izzel přikývla. „Já to přece vím. Ty jediný ses do toho dostal úplně nevinně. Je na tobě, jak s tím naložíš. Ale kvůli těm dětem tě prosím, buď rozumný. Kdybyste se s Teggenem utkali a jeden z vás toho druhého zabil, jak by to pak vysvětlil dítěti toho druhého? A co Owiana?“
Essius se hořce usmál. „Nemám důvod se s Teggenem rvát. Mám Melisu. Ona je pro mě teď nejdůležitější. Pokud jsem to správně pochopil, Melisa Owianu ani nezná. Takže jí matka nechybí. A Owiana? Odmítla ji a čeká další dítě. Aspoň nemusím mít strach, že mi Melisu vezme. Ať si v klidu zůstane s Teggenem. Už s ní mluvit nepotřebuju. Vyřiď jí, prosím, mé díky za krásnou dceru. Přeju jí, aby byla šťastná. Očekávám, že se bude chtít rozvést. V tom případě nemám námitek.“
„Vyřídím jí to,“ řekla smutně Izzel. „Vlastně jsem ti nepoděkovala, cos pro ty děti udělal.“
„Díků netřeba, když jde o rodinu,“ vydechl prkenně Essius.
„Ať se stane mezi tebou a Owianou cokoliv, pořád jsem pro tebe babička,“ řekla Izzel. „Je ti to jasné?“
„Je, babičko.“
***
Ráno Essius vlepil spící Melise pusu a odebral se na můstek, kam Sibiel svolal rozšířené vedení základy. Bylo třeba přehodnotit plány týkající se znovuzískání Mizeonu.
Essius na velitelství povyprávěl, čeho byl na Mizeonu svědkem. Jak se v den Zkázy při hledání Owiany připletl do rány Trrisielovi, který ho naservíroval debhátarům. Vylíčil jim, jak uviděl tebechety. Kvůli nim se rozhodl debhátarům podvolit, protože nikdo jiný, kdo mohl poslat varování, k dispozici nezůstal. Popisoval, jak stavěl Palác Debhátarů a shromažďoval při tom součástky na vysílačku, jak se přátelil s Huatem a částečně i s Tanakou a Monetou. Jak našel v knihovně spis o okrenech i staré zápisky ztracených vahanských bohů, které ho inspirovaly k sestavení ooxoneru… a jak se díky němu dozvěděl o masakru na Maharáví i o tom, že někde na Mizeonu jsou uvěznění arcidémoni.
Jednání se táhlo, protože Essia co chvíli někdo přerušoval. Arcidémoni byli nažhavení na všechno související s debhátary, ale okázale ignorovali všechno, co se týkalo nového společenského systému, který na Mizeonu zavedli raisi. Dívali se na to pragmaticky. Proč by se zajímali o novoty, které po návratu zruší? Essius byl přesvědčený, že ne všechno, co raisi na Mizeonu změnili, je špatné. Třeba ta nová dopravní infrastruktura – ta se docela hodí. Ovšem teď ještě nejsou tak daleko, aby s tím Essius začínal. Darmo by netrpělivé arcidémony provokoval.
„Napsal jsem Alianci,“ reagoval Sibiel na Essiův popis týkající se okrenu, „že jejich pomoc už nepotřebujeme, protože máme okren. Sice to znamená, že si uděláme mezipřistání na Riiberionu, ale s trochou diplomatické snahy to zvládneme.“
„Zařídím to přes babičku,“ ozval se Jerones. „Pošle nám obligátní pozvání. Krassiona se to ani nemusí dozvědět.“
Essius sledoval, jak se Sibiel rozpačitě podíval na bratry Xana a Cadwena Arci-Ukresiovy. Princi Ukresiovi je porodila právě riiberionská vrchní nadsvětní bohyně Krassiona. Ale je známo, že ta potvora se svých synů zřekla. Essia napadlo, že zavrhnout dítě není v dnešním světě vlastně nic neobvyklého. Jeho Tebeva přece taky nechtěla. V kontrastu s tím třeba taková Moreta, ač to byla bestie k pohledání, svoje děti vášnivě milovala. Že jim přitom ničila život, to je druhá věc. Jeden si asi nevybere. Kdyby Owiana měla takovou matku, jakou byl obdařen on, ani by se nedivil, že Melisu odložila. Ale ona měla Izzel a ta se, jak Essius sám zažil, ke svým dětem a vnoučatům chovala láskyplně.
„Essie, jsi na příjmu?“ zaburácel Sibiel.
Essius zamžikal. „Hm, omlouvám se. Oč jde?“
Sibiel ukázal na děkana Urbiela, který na Essia rošťácky zamrkal. „Tady Urbiel se tázal, zda můžeš sestavit další ooxoner. A mě to zajímá taky. Mohli bychom tím vybavit naše agenty na okolních světech.“
„Sestavit ooxoner je relativně snadné,“ řekl Essius. „Mnohem těžší je ho používat. Každý kus je originál, protože funguje v souladu s interní magií nositele. Samozřejmě budu k dispozici.“
Sibiel kývnul a podíval se na Ditruxe. „Dite, ty sis něco přichystal, že?“
„Ukážu vám tebechet,“ zabručel Ditrux, „tak jak jsem ho našel vyobrazený ve starých učebnicích.“ Máchnul paží a nad stolní deskou se rozsvítila trojrozměrná mentální projekce tebechetu, který teď, ve zmenšeném měřítku, více než jindy tvarem připomínal mořského ježka. „A teď ukážu snímky od Essia,“ řekl Ditrux a zapnul obyčejný projektor a namířil s ním na zeď. Objevily se obrázky, které se v rychlém sledu střídaly. Essius poznal snímky, které sám pořídil. Zachycovaly texturu povrchu tebechetu, ale nebylo to na první pohled poznat, protože byly zrnité a rozmazané.
„Celou noc jsme s Grennym a Urbielem ty snímky patažírovali,“ vysvětloval okatě otráveně Ditrux. „Zdají se dost nekvalitní. Ten foťák sis vyrobil na koleně, Essie? Fajn koníček, když fotíš kachny na rybníce, ale na to, abys zabral mycelární strukturu, to prostě nestačí.“
„Bral jsem to molekulárním skenerem,“ prohodil Essius, aniž by reagoval na Ditruxovy rýpance.
„Aha,“ hekl Ditrux. „Ledaže bys ten skener předtím vyválel v černém písku. Jinak to není možný.“
Essius se narovnal. Okamžitě věděl, že Ditrux naráží na Schránku z Chrámu Debhátarů. Je to velká zlacená bedna naplněná černým křemičitým sopečným pískem. Symbolizuje božskou věčnost odolávající běhu času a tlaku okolností. Součástí mše je rituální koupel poukazující na sdílení božského veškerenstva. Velekněz se do bedny sám zahrabe, po dobu jedné litanie si v ní poleží a zase vyleze ven. Tuto šaškárnu vymyslel ten blázen Jedd a ostatní se toho nadšeně chytili. Essius ten proces nenáviděl, protože měl pokaždé písek úplně všude. Požádal Aisa, aby ho toho potěšení ušetřili. Navrhoval, že by do té bedny mohli zahrabávat nějakého jiného kněze, ideálně Jedda. Nejvyšší debhátar se rozchechtal a prohlásil, že věřícím se líbí, když do bedny leze právě velekněz.
Tudíž když teď Ditrux Essiovi otlouká o hlavu černý písek, dává tím najevo, že má v novodobých mizeonských poměrech kupodivu slušný přehled – nejspíš z bredeonských médií. V neposlední řadě tím dává Ditrux Essiovi najevo, že ho baví jej provokovat. Jenže tady brečí na špatném hrobě. Essius se na jeho nejapné narážky nechytí.
„Ty snímky jsou zkreslené,“ odpověděl Ditruxovi, „protože mi překáželo letannatové pole. Dá se to odfiltrovat. V poznámkách, které jsem k tomu přiložil, jsem napsal jak.“
Ditrux naježil obočí a udělal překvapenou grimasu. „Aha. No, podíváme se na to.“
Kdosi z přítomných se rozkašlal, jak maskoval smích, ale Xan s Cadwenem se řehtali zcela bez zábran.
Essius zakoulel očima. „Můžu s tím pomoct, Dite. Teď, když se nehrabu v černém písku, mám docela čas.“
„Přesně o to jsem tě chtěl požádat,“ skočil do toho Sibiel. Varovně se podíval na Ditruxe a dodal: „Urbielovi asistenti budou nadšení. A taky Ditrux tvou pomoc určitě moc rád přijme. Že Dite?“
„Chmm, nebudu překážet géniovi,“ houkl uraženě Ditrux, „Vrátím se k lovu flesshingů.“
Essius vykulil oči: „Tobě se podařilo ulovit flesshinga?“
„Jasná věc,“ odsekl Ditrux.
„Ale to je skvělé!“ zajásal Essius. „Jde o to, že tebechety nejsou stroje ani živé organismy, ale agregáty. Nemají součástky ani vnitřnosti, ale jsou složené z mycel…“
„To všechno už víme,“ zabručel otráveně Ditrux.
„Už se tam dostávám,“ pokračoval zarytě Essius. „Jejich schopnost reagovat na podněty souvisí přímo s jejich mycelární strukturou. Napadlo mě, že mycely můžeme poškodit infony. Vnutit jim falešnou informaci, aby uvěřily, že ztratily replikační schopnosti. Ale pořád jsem si lámal hlavu, jakým médiem tu informaci k mycelám přenést, aby se nakazily všechny! Teď to mám! Uděláme to prostřednictvím flesshingů!“
Ditrux už chtěl zase něco odseknout, ale vtom mu došel význam toho, co Essius řekl. Otevřel pusu a zase ji zavřel. A znova. Málokdy se stalo, že Ditrux Arci-Jeen neměl slov. „A kurva,“ řekl nakonec.
„Použít k poškození tebechetů flesshingy? To zní dost exoticky!“ namítnul Xan. „O jednom i o druhém toho víme málo. Máme na to vůbec čas?“
„Čas je relativní pojem,“ zašklebil se Essius.
„Děti jsou doma, máme volnější ruce,“ poznamenal Jerones.
„Když jim velekněz prásknul do bot, budou naštvaní,“ řekl uvážlivě Keinon. „Nedivil bych se, kdyby to na nás rozbalili právě teď. S tebechety, proměněnci a co já vím ještě s čím.“
„Jsme v pohotovosti, sakra,“ zabručel Xan. „V podzemí jsme instalovali ty senzory, které Ditrux převzal od Destruktiela. Jak zachytíme mikrootřesy v nulovém poli, můžeme čekat flesshingy a připravovat se na vetřelce. Civily bude v krytu vyztuženém krepponem hlídat šedesát vojáků. Tentokrát nás nezaskočí. Jenom ať ti parchanti přijdou!“
„Nepřivolávej průser, brácho,“ zamračil se Cadwen. „Na tebechety pořád nemáme nic. A všichni moc dobře víme, že kdyby je sem nalifrovali, byla by to pro nás konečná. Museli bychom nasadit Protokol 03 a zakonzervovat se. A nedalo by se to nijak obejít. Na orbitu máme dračí křižníky a nic bych za to nedal, že někde na periferii šmejdí hlídky Aliance. Oni by si to, sakra, pohlídali.“
Essius nevyrůstal nadarmo na vojenských základnách. Věděl, co znamená Protokol 03. V případě, že nepřítel použije samoreplikační zbraně nebo infonovou infekci typu skollí chřipky, je napadený podle Dohody z Rean-Kwanteru povinen postižený svět uzavřít do karantény a zamezit, aby se agens rozšířilo na okolní světy Metaprostoru. Jen za takových okolností si mohl „postižený“ podržet jakous takous podporu od ostatních, i kdyby to mělo být pouhé zachování artefaktů rasy v historických archívech nebo záchrana zbývajících příslušníků rasy roztroušených v sousedství. V praxi by napadení tebechety znamenalo definitivní zničení základny se vším živým. Zánik rasy. Essius se nedivil, že se Cadwen vzteká, když si z toho Xan dělá srandu. Jenže každý řeší stres jinak.
„Pořád si myslím, že je lepší se o něco pokusit, než čekat se založenýma rukama,“ řekl do napjatého ticha uvážlivě Essius. „Aisus se vztekal, když dostal kvůli tebechetům varovné memorandum od Aliance. On a Grom jsou tak šílení, že jsou schopní ty zbraně použít, jenom aby ukázali zuby. Ale nejvíc je na tebechety umanutý Trrisiel. Naštěstí je až nechutně precizní. Když jsem je ve skladu fotil, ještě je testoval. On je sám, zatímco my můžeme spolupracovat. Máme tu Urbiela a jeho tým z katedry pokročilých materiálů. Vymyslíme, jak je odrovnat dřív, než s nimi Trrisiel vyrukuje.“
„Dobrá, pusťte se do toho,“ řekl Sibiel.
„Měli byste vědět, že jsou tu i další hrozby,“ upozornil Essius. „Aisus podporovaný Gromem a Narenou plánuje, že od draků – přesněji od Dorresona, vyhandluje Rawanta, aby s ním mohl kšeftovat.“
Kolem stolu se převalila vlna šepotu, syčení a nadávek, jak na tu zprávu arcidémoni reagovali.
„Neměl by o tom Rex vědět?“ zajímal se Jerones.
„Vikkason se akorát urazí,“ ozval se kdosi, na koho Essius skrze rozvaleného Ditruxe neviděl. „Vztáhne to na sebe. Pochopí to tak, že mu naznačujeme, že není schopný si ohlídat svůj dvorek. Pokud nemáme důkazy, musíme si to nechat pro sebe.“
„Ale Fleba s Arrakielem bychom upozornit mohli, ne?“ přimlouval se Xan.
„To by snad šlo,“ uznal Sibiel. „Ale nebudeme nic riskovat. Někoho tam pošleme, aby jim to vyřídil osobně.“
„Můžu to udělat já?“ zeptal se ten, jehož si Essius stále nedokázal zařadit, a který se skrýval za Ditruxem.
„No, v zásadě není důvod, proč bys nemohl,“ řekl Sibiel.
„Fajn,“ zabručel ten chlap. Jeho hlas byl Essiovi povědomý. Bez ohledu na to, co si o tom pomyslí ostatní, se Essius naklonil, aby se na toho chlapa podíval. A zůstal němě zírat na svého dvojníka. Lišil se jen stříbřitou značkou na levé tváři. Nerteg.
„To je tvůj bratranec Teggen Arci-Quinn, Essie,“ slyšel Sibielův hlas. „Myslel jsem, že jste spolu už mluvili.“
Essius si vzpomněl na svůj poslední osobní rozhovor s Nertegem. Stalo se to v sídle Arci-Quinnů záhy po tom, co jej Lissarius povýšil. Essius se vracel od Owiany, kapitán ochranky ho na chodbě zadržel. Essius si živě vybavoval navztekaný výraz Nertegovy pomalované tváře, když mu hrozil, že ho zabije, pokud Owianě ublíží. Essius tehdy jasně vycítil, že ten raisi zoufale žárlí. Že má o Owianu zájem, ale že moc dobře ví, že na ni nemá nárok. Odpověděl tehdy Nertegovi, že si to bude pamatovat. Od té doby spolu už nikdy nemluvili, i když se Essius oženil s Owianou a v paláci Arci-Quinnů pobýval docela často. No, tak teď se situace obrátila. Z kapitána se vyklubal arcidémon, ověnčený puncem koordinátora, o to přitažlivější, že se jako jediný vyvlékl z klatby Aliance. Essius už se nedivil, že ho Owiana tímhle týpkem nahradila. Zdálo se to být pohodlné.
Ticho v místnosti se dalo krájet. Upozornilo Essia, že všichni čekají na jeho reakci. Odtrhnul pohled od Nertega, vlastně Teggena, a obrátil se na Sibiela: „Nemluvili jsme spolu. Vlastně nebyl důvod.“ Dobře vycítil, jak nepřesvědčivě to zní. Sakra! Tento chlap mu nasadil parohy! Essius by měl sršet vztekem, měl by se na něho vyřítit a vyrvat mu játra. Udělal by to, kdyby si nebyl stoprocentně jistý, že tím klíčovým katalyzátorem byla Owiana. Owiana, která odložila jejich dítě, aby si mohla léčit uraženou pýchu.
Všichni na Essia s Teggenem hleděli v očekávání dramatu, nebo alespoň nějaké osobnější reakce. Essius se tedy znovu podíval na novopečeného Owianina manžela a s chladným úsměvem toho blbce oslovil: „Očekávám, Teggene, že spolu budeme v pracovním kontaktu.“
„Taktéž,“ řekl na to Teggen.
***
