Návrat na Mizeon VI. - Ditrux - 8. kapitola: Přicházíme v míru

07.07.2025 08:54

Olixu, základna arcidémonů z Mizeonu

Operace na Mizeonu skončila úspěšně. Během sedmidenní mise se agentům podařilo najít a zablokovat dvanáct z patnácti vybraných emitorů. Beze ztrát na životech, a dokonce bez známky prozrazení se všem podařilo vrátit na Olixu.

„Co ti vadí? Šlo to podle plánu, ale ty mi připadáš zabručenější, než kdyby nás tam polovina padla,“ dorážel na Sibiela Xan. Generál se rozvaloval na plyšovém kanapi v Sibielově selsky zařízené pracovně a ládoval se krémovými košíčky, které před chvílí přinesla Wrella.

„Proběhlo to až příliš hladce,“ rozčiloval se Sibiel. „Prostě si nemůžu pomoc a čekám nějaký zádrhel.“

„Pesimismus je tvé druhé jméno, Fialko,“ zafuněl Xan od košíčků. „Nemůžeš od života pořád čekat jenom to nejhorší.“

Sibiela bodlo u srdce. „Mám k tomu pádné důvody,“ houknul. Vždycky čekal to nejhorší. Čím více času od schůzky s agenty Aliance uplynulo, tím více ho strašila myšlenka, že to byla skutečně Eliana a nikoliv nějaká podivná dvojnice. Jeho výstřelky v Radě, které ho dohnaly do přípravky Trestného komada, debakl ve Chřtánu při záchraně otce anebo selhání na Bredeonu, když nechal Lissaria odejít na Mizeon samotného, to všechno ho jen utvrzovalo v dojmu, že jeho život je lemovaný průšvihy a katastrofami a že on tím neprochází jako oběť, nýbrž se toho účastní jako výrazný destrukční činitel. O žádnou z těch chmurných myšlenek, které mu běžely hlavou, se ale s Xanem podělit nehodlal. Sešli se tu, aby prodebatovali další postup v projektu „Jak znovu získat kontrolu nad Mizeonem.“ Zatím jen oni dva, ostatní přijdou o hodinu později.  

Už to spolu probírali včera, hned co se z Mizeonu vrátili. Sibiel navrhoval poslat vyjednavače, který Padlé osloví a přichystá pole pro příchod početnějšího týmu. Xan s tím nesouhlasil. Chtěl, aby na Mizeon vyrazila minimálně šestičlenná skupina, protože jediného arcidémona by debhátarové roztrhali dřív, než by stačil otevřít pusu. Mělo by to být jeden na jednoho, tvrdil Xan. Aby věděli, že kdyby došlo na zuby, nebudou v přesile. Sibiel o tom celou noc přemýšlel a nakonec usoudil, že Xan má pravdu.

Jsem pro tvůj návrh,“ řekl pomalu. „Zodpovědnost nebude ležet jenom na jediném, což je lepší. Bude ale hodně záležet, koho tam pošleme.“

„Půjdu já, ty, Jerones, Borden, Lenny a Teggius,“ řekl Xan.

Sibiel zavrtěl hlavou. „Borden Arci-Jeen je příliš arogantní. Jeho manýry jsou ještě horší, než ty tvoje. V přímém boji to není na škodu, ale do diplomatických tanečků bych ho netahal.“   

Xan se zašklebil. „Stará vojna si to bude brát osobně.“

„Tady přece nejde o kuželky, X. Bordy dostane za úkol hlídat na orbitě. Bude naše záloha, kdyby se to posralo. Může mít děla namířená na Trrisielovo hnízdo. To ho snad uklidní.“

„Koho místo Bordena?“

„Co Keinon?“ broukl Sibiel.

„Keinona, Grennona a Cadwena chci tady,“ řekl Xan. „Potřebujeme, aby to tu udrželi v bezpečí. Tím spíš, když Borden se bude producírovat okolo Mizeonu.“

Sibiel si s povzdechem promnul obličej. „Tak potom kdo? Nejlepší by byl Flebussion, ale toho tam tahat nechci. Ani žádného jiného z Arci-Tassiů. Padlí je ušetřili. Mohli by si jejich zapojení vyložit jako provokaci. Taky s ohledem na vztahy s draky bych je toho chtěl vynechat.“

„Norden Arci-Pawner se mi jeví docela schopně.“

Sibiel zakoulel očima. „Nordy je děcko. Je stejně starý jako Arrakiel. To už tam rovnou můžu poslat svého devítiletého synovce.“

Xan sáhnul po posledním krémovém košíčku a smutně se podíval na prázdný talíř. „A co Ditrux?“

Sibiel vykulil oči. Jednoho Arci-Jeena, co si nevidí do huby, Xanovi rozmluví a on přijde s druhým? „To myslíš vážně?“

„Poslední dobou se změnil. Copak sis toho nevšiml? To, jak srovnal Teggena s Essiem, jak jim kryl záda, i jak se o ně staral po tom, co splynuli, na mě zapůsobilo.“

Sibiel na Xana hleděl, jako kdyby mu narostla druhá hlava. Musel uznat, že Ditrux svým bezprostředním hulvátským způsobem Teggiovi po splynutí pomohl víc než stádo Urbielových mediků. Zůstal s ním. Den za dnem se mu lepil na paty a zasypával ho pitomými průpovídkami a nutil ho se nezbláznit. Vlastně se o něj staral stejně, jako předtím pečoval o Sedena. Ten jeho patosu prostý přístup měl něco do sebe. Možná, že by se Ditrux právě proto do vyjednávacího týmu hodil. „Nevěděl jsem, že si takových věcí všímáš,“ řekl Xanovi.

Generál se rozpačitě usmál. „Upozornila mě na to Adwena. Bude každou chvíli rodit. Musel jsem jí zakázat vstup do střelnice. Takže se baví, jak se dá. Hodně času tráví s tvou matkou a s Wrellou. Klevetí a klevetí.“

„Někdy to není na škodu,“ zakřenil se Sibiel.  

***

Tahanice o Nový Mizeon

Šestice neozbrojených arcidémonů se vynořila z portálu před pahorkem, na kterém se tyčil Palác Debhátarů. Křišťálová lávka nad příkopem s bublajícím ewariem se blýskala ve slunečních paprscích. Sůsové na krátkých řetězech se neklidně vzpínali. Teggius se v paláci vyznal. Kdyby chtěli, mohli by se přenést přímo do centrální věže, ale rozhodli se vejít tam jako slušní hosté, takže půjdou po lávce. 

Ditrux už tu stavbu viděl na záběrech bredeonských zpravodajců. Přítomnost sůsů tehdy zaznamenal. Myslel si, že je na ně připravený. Když teď ale kráčel za Xanem středem lávky, a oni mu chňapali po nohách, když se mu do nosu vtíral jejich pižmový zápach, musel sebrat všechnu sebedůvěru, kterou si leta pracně budoval, aby se nepozvracel. Ne tolik odporem jako lítostí. Jejich těla pokrytá trny, pancíři a kostěnými ploténkami mu důvěrně připomínala, co sám skrývá pod parádním oblečením. V duchu zaklel, že u sebe nemá žádnou zbraň. Kdyby mohl, okamžitě by ty bídné duše z existence v zotročených tělech osvobodil.

„Jsi v pohodě, Dite?“ ozval zpoza jeho zad Teggius kráčející těsně za ním.

Ditrux si otráveně odfrkl. Ten agent si prostě všímá všeho – dokonce i jeho strnulé chůze. „Jsem zklamán,“ houkl přes rameno. „Myslel jsem, že to bude větší.“

Vstup zatarasený mléčně zabarveným letannatovým polem nepředstavoval žádnou překážku.  Generál máchl paží a ostře zelené paprsky z konečků jeho prstů bariéru rozpustily.

„Možná jsme měli počkat, až otevřou sami,“ ozval se opatrným tónem Jerones.

„Nebudu tu stát jak idiot,“ odsekl Xan. „Vědí o nás a vidí, že přicházíme v míru.“  

Vešli dovnitř a málem je povalilo teplé dusno. Ocitli se v umělé džungli. Ukryté mezi šťavnatě zelenými listy na ně zvědavě hleděly malé zrzavé opičky. Nad kalichy barevných květů se vznášeli motýli, jejichž křídla připomínala krajku. Z větví a liján visely lákavé tropické plody. Po stranách sálu, pod pletení vegetace prosvítaly hladké křišťákové stěny. „Tohle aranžmá ještě neznám,“ prohodil Teggius a vedl je dál do nitra džungle. „Tam na konci je vstup do centrální věže.“

Úspěšně se prodírali k dvoukřídlým dveřím z černého dřeva. Vzduch stále více houstl. Až tam Ditrux pochopil, že rostoucí napětí není způsobeno dusnem a vlhkem, ale že se tak projevuje přítomnost mocných bytostí poblíž. Ne že by neměl zkušenosti s bohy. Takový Xan Arci-Ukresius, jako syn bohyně Krassiony, kolem sebe šířil něco podobného. Jenže na Xana byl zvyklý, ale toto bylo naprosto cizí.

„Prastrýcové a pratety jsou doma,“ prohodil ponuře Lenny, když stanuli přede dveřmi.

„A mají hosty,“ řekl nepřítomně Jerones.

Ditruxe by zajímalo, jestli Jerones rozpoznal přítomnost svého prastrýce, riiberionského boha Tmy, Tanaky. Když to plánovali, Jerones doufal, že Tanaka, který zná obě strany, by mohl být při jednání prospěšný.   

Sibiel přistoupil ke dveřím a pěstí na ně zabušil. Chvilku počkal a pak vzal za kliku. Přírodní kulisy pokračovaly i uvnitř, ale interiér poskytoval více volného prostoru a připomínal spíše obytnou zimní zahradu. Vzduch vibroval rytmickou hudbou. Ze stromů kolem stěn visely houpačky a sítě z rostlinných vláken. V nich se s tamburínkami a triangly a bubínky v rytmu natřásaly malinké fantómové běsky s pletí tónovanou ve všech odstínech modré a zelené.

Debhátraové a jejich hosté se povalovali na proutěných pohovkách v zákoutí ohrazeném kvetoucími keři v keramických nádobách. Se zakloněnými hlavami sledovali trojici nahatých zlatě svítících wemurkých baleťáků poletujících pod vysokým stropem. Složité figury, efektní nasvícení, impozantní interpreti. Vše ukazovalo na dílko Arastiona Qvasibiona, nejlépe placeného choreografa Obnoveného Velkého baletu z Koo-nisanu.  Ditrux jako manžel světoznámé herečky se v takových záležitostech vyznal. A byl na podobné vizuální atrakce extrémně alergický. Nesnášel, když se někdo nechal uchvátit šaškárnou inscenovanou na efekt a neváhal dát svůj odpor najevo.

Když viděl, jak jsou debhátarové tím divadlem zaujatí, znechuceně zabručel a podíval se po svých soukmenovcích. Vyděsilo ho, když zjistil, že arcidémoni jsou v tom až po uši. Fascinovaní a zblblí zírali nahoru, jako kdyby zapomněli, proč tu jsou. Ditrux si v první chvíli nebyl jistý, zda o nich debhátarové celou dobu vědí a hrají habaďůru, nebo jestli je skutečně zastihli nepřipravené. Ale vzhledem k tomu, že se arcidémoni nepokoušeli nijak skrývat, o nich Padlí vědět musí. Měli skoro čtyři roky na to, aby se novým poměrům přizpůsobili. A s Trrisielem v záloze není možné, aby neměli vybavení monitorující bezprostřední okolí paláce.

Ditrux chytil Xana, který mu stál nejblíž, za rameno, a prudce s ním zatřásl: „Héééj! Vzpamatuj, se, generále!“

Přiskočil k Sibielovi, šťouchl ho loktem do žeber a zařval: „Vstávat, Arci-Quinne!“ Nic nedbal, že přeřvává doprovodnou hudbu a ruší produkci. Hulákal jak na lesy bez ohledu na to, koho vyplaší. Lennymu dupl na nohu a Jeronesovi vlepil záhlavec. Už se chystal na Teggia, ale arcišpión se v poslední chvíli probral a před jeho pěstí uskočil.  

Jejich potýkání si konečně získalo pozornost. Hudba zakolísala a utichla. Droubounké fantómové běsky v houpačkách začaly pištět.

Jeden z debhátarů, vysoký hranatý chlápek se snědou kůží, dlouhou pěstěnou rezavou kšticí a pečlivě zastřiženou bradkou, navlečený v pohodlném domácím oděvu barvy královské modři, se prudce posadil, aby se na rušící element podíval. Přejížděl šestici arcidémonů tvrdýma jako tůň modrýma očima. Z reliéfů na sloupech v někdejším Rafedaxarrově paláci si Ditrux pamatoval jeho tvář. Aisus. Pán nebes. Nápor moci prýštící z jeho osobnosti donutil Ditruxe zpevnit kolena, protože měl dojem, že jinak ho to snad porazí.

Nasupený výraz v hezké boží tváři roztál, když Aisus spočinul pohledem na Teggiovi. 

„Ach táááák,“ zabručel a vstal. Zadunění, které to provázelo, rozvibrovalo rolničky v malinkých vílích tamburínách.  „Přivedli jste nám Essia. V tom případě vás nebudu zabíjet hned, ale udělám si na to více času.“

Z lýčené rohože na zemi se pružně zvedl další debhátar. Měl na sobě nařasenou bílou košili zastrčenou ve světle šedivých úzkých kalhotách z měkké česané kůže. Podle toho, jak se košile perleťově leskla, Ditrux usoudil, že je tkaná z jinádích vlasů. Debhátarova pleť byla světlá a napínala se na kostech. Prosvítaly pod ní temné žíly a vykreslovaly na jeho kůži fialovou síť. I duhovky jeho očí svítily bělobou, stejně jako hebce učesané dlouhé vlasy měkce kopírující jeho ramena. Grom – bůh hlubin se naklonil k Aisovi a něco mu pošeptal tak tiše, že to ani arcidémoni nemohli slyšet. Ditruxe napadlo, že mnohem pohodlnější by bylo, kdyby Grom s Aisem komunikoval telepaticky, ale pak si uvědomil, že je to divadlo.

Aisus Groma vyslechl a oči mu zasvítily. „Ó, já vím, můj drahý, že jsi to pohlídal,“ zapředl. „Na tebe se můžu vždycky spolehnout. Tak se na chvilku uvolni, když máme tak vzácnou návštěvu.“

„Zdravím tě, strýče,“ oslovil Sibiel Aisa. 

Jeho hlas zněl chladně, ale ne výsměšně a už vůbec ne omluvně. Přehlédl čtveřici ostatních debhátarů a řekl: „Zdravím i tebe, teto Moneto, tebe, teto Nareno, strýče Grome a strýče Huate.“

Grom šťouchl Aisa do ramene. „To bude asi to mládě z Daxova třetího vrhu,“ poznamenal, „víš, ten, co za ně jedná s Aliancí. Toho navrhuju sežrat jako prvního.“

Sibiel se na Groma kysele usmál. „Jo, vlastně je čas se představit.“ Postupně ukazoval na Xana, Lennyho, Ditruxe, Jeronese a Teggia a oznamoval jejich jména, až skončil u sebe.

Ditrux se zadostiučinením kvitoval, jak Sibiel u každého z nich zmiňuje jejich předky, aby bylo patrno, že nejsou jenom potomky Rafedaxarra, ale silných a aktivních mimomizeonských bohů a bohyň. Tím dával debhátarům jemně najevo, že potomci Rafedaxarra s krví Krassiony riiberionské jak je Xan, či vnukové Rafedaxarra a Issey riiberionské jako je Jerones, nebo potomci z linie princezny Loriany z rasy jachadei, nejsou o nic méně silní, než oni. U Teggia Sibiel zmínil jen předky z Teggenovy strany, na což Grom reagoval nevěřícným úšklebkem.    

Mezitím se zvedli i ostatní. Ditrux rozpoznal Huata – vládce větru, černovlasého a rozcuchaného, nedbale oblečeného v šedivém overalu, jaký nosí technický personál v kosmických přístavech, Narenu – bohyni světla v nádherné jasně růžové toaletě zdobené fialovými kamínky i Monetu – bohyni noci v šedých kamaších a jasně rudé tunice, úplně stejné, jakou Ditrux zahlédl v nabídce bredeonského zásilkového katalogu. Zaznamenal, že Moneta předtím seděla společně se zasmušilým prošedivělým mužem s bradkou, oblečeným v černé kůži a obutým ve vysokých kožených botách, ve kterém poznal boha Tmy z Riierionu. Kromě krásky v zářivě zelených vrstevnatých šatech s hříšně velkým výstřihem, si všiml ještě muže v bláznivě lesklé kostkované kombinéze. Oba to museli být cizí bohové, které Ditrux neznal, ale nelíbili se mu. Ta ženská se na ně dívala jako hladová xira na stádo krodoších telat a ten chlápek se poťouchle šklebil, jako kdyby očekával, že se seřadí do kolečka a zatancují ukláněcí besedu. Bohyni mrazu nikde neviděl, ale nepřekvapilo ho to, protože od Teggia věděl, že ta dává přednost samotě.

Jakmile Sibiel arcidémony představil, řekl: „Přicházíme jednat. Navzdory tomu, co náš dědeček způsobil vám a bez ohledu na to, co jste vy způsobili nám, jsme pořád jedna rodina a Mizeon je nás všech. Chceme se s vámi dohodnout na jeho sdílení dříve, než Alianci dojde trpělivost a promění ho v prach.“

„Toho se ty krysí prdele neodváží!“ houknul nenávistně Grom. „Jsme silní a máme v záloze Trrisiela.“

„Trrisiela a tebechety?“ ušklíbnul se Sibiel. „Jejich nasazení skončilo fiaskem. Trrisiel vám tím moc dobrou reklamu neudělal. A z toho, co tu za ty roky vaší vlády vybudoval, se nám dělá zle. Nutí obecné démony do kůže smrtelníků. Očekává od raisi osobní iniciativu a tvořivé myšlení. Jedni ani druzí k tomu nejsou vybavení. Chceme se vrátit domů a dát to do pořádku. Nemáme v plánu se vám mstít za naše mrtvé. Navrhujeme se o tento svět podělit.“

Aisus na Sibiela zíral, jako kdyby mu šermoval pod nosem vytrčeným prostředníkem. „A proč bychom měli pouštět, co jsme po tak dlouhé době zase získali? Proč bychom se měli uskrovňovat kvůli nějaké plísni, kterou po sobě zanechal náš zhovadilý sourozenec?“

„Protože pokud se s námi nedohodnete, Aliance vás zničí?“ zaševelil mile Sibiel.

Ditrux uznale zasyčel, kdy viděl, jak se prchlivec Sibiel usiluje jednat diplomaticky. On sám by nejspíš Aisovi napálil do ksichtu, že v případě nedohody jsou arcidémoni ochotni ušetřit Alianci námahu a vyhladit debhátary sami.   

Aisus pohrdavě zkřivil rty. „Naši věřící nás udrží!“ Pomalu vyhledal mezi arcidémony Teggia a ukázal na něj prstem. „Ty!“ zaburácel. „Okamžitě se odebereš do chrámu a budeš konat svou povinnost. Hned co skončíš, vrátíš se sem, a já osobně tě uvážu na řetěz. Už žádné pitominky a vysedávání v knihovně!“

Teggius se pozorně podíval na Aisa a jeho rty zformovaly jediné slovo: „Nasrat.“

 

Ditrux šokovaně vyjekl. Tolik o diplomatickém přístupu.

Aisus zaťal čelisti. Blýskl tázavým pohledem ke Gromovi. Ten mlčky přikývnul. „Na ně!“ zaryčel Aisus. „Zničte je všechny kromě Essia!“

Začala mela. Jediné, co ještě Ditrux postřehl, než ho obklopila tma, byly zlatavé záblesky, jak se na ně drazí strýčkové a tetinky vrhli. Než úplně odpadl, jeho myslí se prohnala nadějná úvaha, že snad Teggius vyprovokoval toho ignoranta schválně a že tedy věděl, co činí.

***